Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




středa 6. prosince 2017

[ff YOI] Nevyspalé ráno

Tohle už jsem měla napsané dlouho, vlastně jsem to začala psát ještě před prvním (? asi) otayuri na tomhle blogu. Má to úplně stejnou motivaci, že mě prostě naštval internet, když jsem četla nějaké ff na otayuri. xD A pak mě vztek přešel, tak už jsem to nezveřejnila...
Původně jsem chtěla zveřejnit něco jiného (rozhodovala jsem se dokonce mezi dvěma povídkami), ale měla jsem dojem, že byste si to neužili (? jedno je příliš depresivní, druhé navazuje na nezveřejněné části Víly), tak jsem nakonec volila tohle.
Tak oddechově uprostřed týdne. Přeji příjemnou četbu.

ukradeno asi z nějakého doujinshi, nalezeno už v ukradeném stavu na tumblru,
 takže práva patří autorovi!
... vlastně jsem sem mohla hodit fotku Dimy,
protože Potya vypadá úplně stejně.

Fandom: Yuri!! on Ice
Postavy: Yuri Plisetsky, Otabek Altin
Varování: -

Nevyspalé ráno


Černovlasý se probudil, když se vedle něj na polštáři stočila kočka do klubíčka a opřela se zády o jeho obličej. Nebyl zvyklý na její huňatou srst pod nosem. Přesto přesunul dlaň na její teplé bříško a podrbal ji, přičemž se usmál do jejího kožichu. Příjemně voněla, nejspíše načichla od oblečení v kufru. Ještě několik okamžiků si jen užíval jejího vrnění, než se odtáhl a otevřel oči. Starý budík, který měl na nočním stolku, říkal, že je teprve něco po šesté.
Rozhlédl se, aby zjistil, že na posteli i v pokoji je sám. S povzdechem se vrátil ke kočce, políbil ji do kožichu, než se začal opatrně zvedat z postele. Ještě jednou ji pohladil a políbil na čelo, jakoby se jí omlouval, že jí opouští. Samotnému se z vyhřáté postele ještě vůbec nechtělo. Nicméně potřeboval na záchod, protože jeho močový měchýř se ozval hned, jakmile jeho mozek se začal probouzet.
V (s pokojem sousedící) kuchyni se u linky pohyboval Jurij a chystal si snídani. Otabek v té místnosti většinu zimy netopil, přestože nehrozilo, že zamzrne voda (vodovodní trubky vedly jádrem domu), i tak tam bylo chladno. Kdykoliv se cokoliv vařilo, pára pokryla okna, někdy i vytvořila mlhu. Černovlasému to dělalo poránu dobře, pomáhalo to na ranní bolest hlavy, když se dostal do chladně-čerstvého prostředí. A on přece jen nebyl nijak zimomřivý, protože spoustu času trávil na ledě.
Jurij si z teploty také nic nedělal. Měl na sobě jen dlouhé bílé tričko, spodní prádlo s výstředním leopardím vzorem a tlusté vlněné ponožky – bez ponožek přesně to, v čem spal. Jak bylo jeho zvykem – pokud mu v tom zrovna nevadilo aktuální chystání snídaně – trochu se u linky baletně rozcvičoval. Krátil si tím čas. Nicméně dokázal, aby i oprýskaná stará linka se spotřebiči z období sovětského svazu působila jako výbava prestižní baletní školy, nebo rovnou Balšoj těatru.
Otabek se tomu pousmál a vydal se napadajíc na levou nohu k druhým dveřím v místnosti, které vedly do neprostorné chodby. Jurij měl ladnosti za oba dva už od dětství, ale teď – po tom, co se Otabek v létě vysekal na motorce – se už vůbec vedle něj necítil jako krasobruslař, možná tak hokejista. Na toho ovšem nebyl dost rostlý...
"Hej! Ani dobré ráno mi nepopřeješ?!" obořil se na něj rusky Jurij, když si ho všiml, a to kouzlo ladné baleríny hned vyprchalo s jeho projevem.
Starší si to příliš nebral k srdci. Jurij se nejspíše stále ještě nedostal z té části puberty, v které byl na všechno a všechny naštvaný; možná to byla součást jeho povahy a zůstane mu to, nebo tak jen byl zvyklý se kolem lidí projevovat. Na tom ani tolik nezáleželo.
 Nejvíce určující směr, co se týká přístupu k jeho projevům, pro Otabeka bylo, když skončil po nehodě v nemocnici. S Jurijem spolu byli v spíše střízlivém a s ohledem na jejich životy – kolik je vytěžovaly tréninky, a že Otabek většinu času nebyl dostupný – v kontaktu, přátelili se dál a potkávali na soutěžích; ale jakmile Otabekův trenér informoval fanoušky na twitteru o tom, že měl Otabek nehodu, Jurij snad ani nepřemýšlel a hned jel za ním.
Prostě tam byl, když se černovlasý probudil z operace. Pevně ho objal, vtiskl mu přitom polibek na nepohmožděnou stranu tváře – možná to bylo z doznívající anestezie, ale Otabekovi na tom nepřišlo vůbec nic zvláštního, považoval to za jeden z těch hubanů, jaké si dávali mnohem starší muži nad vodkou –... a hned jakmile se Jurij odtáhl, mu začal nadávat.
A přitom to skutečně ani nebyla chyba černovlasého, druhý řidič mu nedal přednost. A protože Otabek řídil motorku, nehoda pro něj dopadla hůř (nikoliv však tak hrozně, jak reálně mohla a ve většině případů i dopadala). Jenže Jurij se o něj bál, a to byla emoce, kterou nevěděl nebo nechtěl projevit, proto ji překryl zlobou.
Od té doby Otabek získal jakýsi nadhled nad někdy až přehnaně agresivními výlevy svého společníka. A jemu samotnému to do charakteru také zapadalo, protože byl vyrovnaný a klidný, nerad se nechával zatahovat do čehokoliv dramatického.
Černovlasý se ohlédl k lince. "Ššt," reagoval na Jurije, "byl jsem vzhůru skoro do čtyř," oznámil mu také v ruštině – jak jinak? – a poté už se nenechal zastavit v cestě na záchod. Když se vracel do kuchyně, ve dveřích už stál mladší a podával mu sklenici s teplou vodou se zázvorem a citrónem. Kromě jiných kvalit k udržování zdravého těla to byla v pořadí druhá věc, která pomáhala proti ranní bolesti hlavy. "Děkuji, Jurečko." I když se cítil unavený, ruština pro něj byla skoro mateřský jazyk, kolik v Rusku strávil od dětství času a kolik Kazachstán stále byl Rusku blízký.
Jurij zvedl bradu a nepatrně si odfrkl, jako kdyby mu nějaká vděčnost byla ukradená, protože on to udělal z lítosti nad svým společníkem; ale Otabek věděl, že ho těší, že mu dokázal pomoci. Byl takový, jen to neuměl nebo nechtěl dávat najevo. "Pořád čekám na to dobré ráno," nadhodil a jednu ruku si opřel o bok. Tohle gesto se určitě naučil od nějaké baletky, s kterou trávil čas, a nejspíše si ani neuvědomoval, že ho používá – působil díky němu prostě žensky. Jako mladá manželka hubující svému ne-poslušnému manželovi.
Starší upil nápoje a vzhlédl k němu. Jurij se za poslední dva roky vytáhl a vypadalo to, že Otabeka přeroste přinejmenším o dobrých deset až patnáct centimetrů, pokud ne o dvacet. Černovlasý se snažil vypadat, že ho to zajímá jen kvůli problematice, kterou takové měnící se tělo přinášelo Jurijovi při trénování, ale ve skutečnosti mu trochu chybělo, že už nebyl on ten vyšší. Přestože stále měl mužnější postavu, chování i zájmy.
"Dobré ráno tobě, já ještě půjdu ležet."
I s hrníčkem ho obešel a vydal se zpátky do pokoje. Chlad mu nedělal dobře na stále se hojící tělo, i když naopak hlava už ho téměř vůbec nebolela, což bylo překvapivé s ohledem na to, jak málo hodin naspal. Vlezl si zpátky pod peřinu a hrníček odložil vedle postele. Poté se znovu přitulil k Jurijově kočce a zavřel oči.
Bylo to poprvé, co u něj mladší byl na delší návštěvu, pokud se nepočítaly ty dva dny, co ho chodil navštěvovat do nemocnice. Dělal by mu nejspíše společnost déle – hodně se tam sblížili, vlastně jako vždy, když spolu trávili čas, prostě si ve správném poměru byli podobní a doplňovali se –, ale Otabek ho vyhnal. To že sám si musel dát přestávku nejméně na rok (a stále nevěděl, zda se ještě k soutěžení vrátí), rozhodně mu nedávalo nějakou morální váhu, aby to samé udělal i Jurijovi. Prostě hned, jak měl možnost, ho vyhnal zpátky do Ruska trénovat.
Přestože spolu netrávili od té doby čas reálně, Otabek si nainstaloval program, aby si mohli videochatovat a stal se kvůli němu aktivnější na sociálních sítích. Ne, že by reálně jedna nebo dvě fotky z jeho života za týden, přilákaly něčí zájem (hlavně když vypadl ze soutěžení), ale pro něj to znamenalo hodně přemáhání a dělal to jen kvůli svému ruskému kamarádovi. Byl to způsob, jak si udržet jeho pozornost.
Narozdíl od Otabeka, Jurij neměl příliš mimo bruslení a balet reálný život, takže pro něj sdílení na internetu bylo důležité. Navíc jim vzdálenost nedovolovala, aby si společně zaběhali nebo někam zašli. Nemohli dělat nic z toho, na co byl Otabek zvyklý u svých ostatních známých, ale o přátelství s Jurijem stál. Navíc pro svá zranění také byl odkázán většinu času rekonvalescence trávit v bytě.
 Poznali se dobře; ale přestože o osobě toho tolik věděli, když Jurij přijel na návštěvu, některé okamžiky působily rozpačitě, jako kdyby se teprve museli poznávat. Hlavně, co se týkalo sdílení prostoru, byli naprostí cizinci. Nepomohlo, že Otabek měl jen jedno místo na spaní – svou postel.
Asi ještě deset minut to trvalo, než do pokoje vešel i Jurij a nesl dvě misky s vločkovou kaší. "Taky tak ponocovat, když se máš na druhý den starat o hosta..." rýpl si a posadil se na postel. Nohy   překřížil v tureckém sedu a záda narovnal, jak si dával pozor na dobré držení těla.
"Říkal jsem ti, že nemáš jezdit, že musím dodělávat do školy," utrousil starší, ale nebyla v tom výčitka, spíše jen upřímná obhajoba vlastního chování a konstatování stavu nastalé situace. Musel se soustředit na vnější svět, pokud by se už do toho krasobruslařského nakonec nevrátil. "Zasekl jsem se při vyhotovování jednoho rysu, nemohl jsem najít, jak se ta součástka kótu..."
"Bla, bla, bla..." přerušil ho světlovlasý. "Usl jsem před desátou, měl jsi dvě hodiny na to, aby sis dodělal ty své rysy a šel o půlnoci spát, aby ses dneska mohl postarat o hosta." Zakroutil nad ním hlavou. "Takže se posaď a pojď pojíst snídani."
"Děkuji za snídani, Jurečko, ale mohl bys, prosím, ještě alespoň na hodinku jít přispívat na instagram a twitter a vkontaktě, nebo dělat cokoliv jiného, co tě baví? Hmm-? Hodinku, prosím."
Světlovlasý si založil ruce na hrudi. "Dobře," souhlasil výhružně.
Na to konto si Otabek zakryl přikrývkou i obličej a spokojeně se uvelebil u kočky. Bude si to žehlit později, teď se opravdu potřeboval dospat. Navíc věděl, že Jurij po snídani plánuje se rozcvičovat jako každý den... a tak mu z toho mohlo vyplynout více než jen hodina spánku, za což by byl vděčný.
Ovšem, co se stalo pak, vůbec nečekal. Jurij se mu vetřel pod jeho peřinu. Donutil ho vlastní vahou, aby se položil na záda, přičemž mu začal stahovat kalhoty od pyžama. Otabek se tomu hned bránil a samozřejmě si je nenechal stáhnout ani o kousek. Neměl pod nimi spodní prádlo.
"Říkal jsi, že mám dělat cokoliv jiného, co mne baví," ozvalo se z pod peřiny.
Otabeka ten náhlý útok úplně probral. Vůbec nevěděl, co by si o tom měl myslet. S Jurijem si asi byli blízcí, vítali se objetím; když je nikdo neviděl, líbali se i na tvář... ale tohle bylo přes čáru. I kdyby jejich vztah směřoval tímto směrem, rozhodně nebyl tak daleko. "A kde si s tím získal zkušenost, abys věděl, že tě to baví?" zeptal se černovlasý nakonec klidně, jako kdyby faktická zvědavost mohla nějak skrýt nutnost si přiznat, co se mezi nimi právě stalo.
Možná si Jurij jen špatně vysvětlil jejich sdílení postele. Nebo naopak Otabekovi doposud nedocházelo, jaká je realita.
Zpacifikoval mladšího nakonec tak, že si ho stáhl pod sebe. Jako dítě se hodně pral s ostatními kluky, měl v tom praxi, a to mu pomohlo i teď, když jeho tělo dvakrát dobře nereagovalo na jakékoliv zápasy, protože stále nebylo po nehodě stoprocentně uzdravené.
"Žárlíš?"
Samozřejmě, že by Otabek žárlil, kdyby tomu věřil. Nebo nejméně by se cítil zklamaný, že Jurij mu zatajil, že se s někým vídá, protože si myslel, že si říkají úplně všechno. Jenže nevěřil. A spíše by se bál, že si na truc najde přítelkyni, než by chtěl mít něčí penis v puse. "Ne, jen jsem zvědavý..." podíval se do jeho zelených očí, jako kdyby hledal, zda se přece jen nemýlí. "Divím se, že si Viktor odpustil tweet o tvém... jak je ten pojem? Coming out?" Popravdě se sám absolutně nevyznal ve vší terminologii a problematice, kterou si samozvaná komunita LGBT vymyslela; byl rád, že v jeho zemi je toho všeho vzdálený a nemusel se s tím potýkat. Vztah dvou lidí podle něj patřil jen do jejich soukromí a pokud zůstával jen mezi nimi, mohl být jakýkoliv.
 Černovlasý mladšího chtěl jen podráždit, ale nejpíše to přehnal, protože Jurij se zamračil a bez jediného slova ho ze sebe shodil, aby mohl vylézt z postele. "Běž do háje," utrousil a vzal si svou misku vloček, aby ji mohl sníst u stolu.
Tak to bylo. Pravidla hry, které výhradně určil Jurij. Sice si věnovali takové malé pozornosti jako bylo líbání na tvář nebo do vlasů, objímali se, dotýkali... a Jurij se před ním často přes kameru promenádoval v koketním oblečení, přičemž si vyžadoval komentáře o svém vhledu; ale všechno končilo, kdykoliv se mezi nimi objevil náznak tématu jeho orientace. O to hůř, pokud se okolo ještě mihla osoba Viktora.
Kolik měl starší nezaujatý a chladný vztah k veřejnému chování LGBT komunity, tak Jurij na všechny ty buzíky v jednom kuse nadával. Stýkal se s tím mnohem více než Otabek, protože trávil na internetu mnohem více času, a zásobil staršího tolika reakcemi na cokoliv si přečetl, že černovlasý občas předstíral spoustu práce, jen aby to s ním nemusel řešit. Opravdu se zdálo, že všechny ty lidi do jednoho nesnáší a že díky tomu podporuje striktní heterosexualitu. Jenže na druhou stranu – byl to Jurij.
Otabek se po něm podíval a povzdechl si. "Omlouvám se, Jurečko," zašeptal k němu. V téhle oblasti pro něj byl nečitelný a moc dobře mu nerozuměl, proto se s ním o tom nejspíše nebyl schopen pobavit, aby získal své odpovědi.
Mezi jinými otázkami hlavně chtěl vědět, co je mezi nimi dvěma. Co znamenalo to před chvílí, pokud k němu není tělesně přitahovaný?
"Máš pravdu, neměl jsem jezdit," zamračil se na něj mladší a natáhl se pro svůj mobil, aby si mohl začít hledat letenku zpátky domů. Měl sice ojedinělé volno a chtěl ho strávit s Otabekem – protože tušil, že jen tu svou lhostejnost k možnému konci vlastní kariéry předstírá a jako jeho nejlepší kamarád ho přijel podpořit –, ale aby se k němu choval takhle, to neměl zapotřebí.
Otabek se posadil a prohlédl si ho. "Jsem rád, že jsi tady," šeptl a položil si dlaně na kolena. To levé si protřel, protože ho bolelo. "Opravdu." Přemýšlel, jak to zpravit, ale možná o tom bylo nejlepší vůbec nemluvit. "Posnídáme v peřinách, co říkáš?" obětoval nakonec svůj spánek a natáhl se pro misku.
Jurij zaváhal. Ne, že by mu to za to nestálo – ukázat svou uraženost tím, že skutečně odletí; ovšem i tak to bylo složitější. Musel by se sbalit, dojet na letiště... a ta nejhorší zlost ho stejně už přešla. Prostě ho to jen zamrzelo a jediný způsob, jak se s tím dokázal vyrovnat, bylo pomocí drama.
Tak si za ním vlezl do postele. Opřel se o něj bokem a s miskou v klíně si volnou rukou projížděl novinky na mobilu. "Dívej se na ty jejich hrozné fotky," na tohle už si Otabek také zvykl. Jurij mu často ukazoval Viktora s jeho přítelem a chtěl, aby souhlasil, že jsou hrozní. Ani černovlasého styl to zrovna dvakrát nebyl, ale tak hluboce odpudivé mu to nepřišlo. Jádro bylo, že se měli rádi... a on nebyl ani jeden z nich, aby se mu muselo líbit, jak si to navzájem projevují.
On měl Jurije taky rád, proto byla pro něj důležitější otázka, jak mu to měl projevovat. V jeho domovině by se určitě zvedla ještě větší bouře nelibosti, kdyby se někdo o jeho pocitech dověděl, než v té Jurijově; ale on ani nechtěl nic vykřikovat do světa. Chtěl si jen být jistý, že Jurij ho jednoho dne nezačne nenávidět.
"Tak si ho odsleduj, když se na ty fotky nemůžeš dívat," řekl mu nakonec unaveně.
Jurij se na něj otočil a zamračil se. "Je to přece Viktor," zamítl to. Další vysvětlení nepodal a místo toho se začal znovu věnovat displeji svého mobilu. "Tomu bys nevěřil," zakroutil po chvíli hlavou, "můj fanklub... podívej se na tohle!"
Otabek si prohlédl odstavec v angličtině jen zběžně a chvíli mu trvalo, než pochopil, o čem byl. "They?" pozvedl obočí.
"A teď nevím, jestli jim připadám oboupohlavní nebo bezpohlavní," vyprskl nespokojeně.
Starší se natáhl, aby ho pohladil po vlasech, protože mu to v té chvíli přišlo přirozené. "To je tím, že se s tebou nestýkají a nerozumějí ruštině. Nech to být."
"Jenže-" namítl a nespokojeně zavrčel. "To nechápou, jak mi tím kazí život?"
Otabek se na něj zůstal dívat. "Jak to myslíš?"
"Všechny ty jejich názory, chování, vnucování nějaký pravd. Proč prostě mne nenechají žít?!" Zakroutil hlavou. "Jsem krasobruslař a dělám balet, ale proč bych kvůli tomu nemohl být prostě dospívající muž? A že mám dlouhé vlasy a co? A že tě mám rád..." Věnoval mu rychlý pohled. "Nechci, aby mne zařadili do nějaké skupiny duhových lidí. Vždyť jsem úplně jiný než oni."
Černovlasý se na něj pousmál. "Tak si jich přestaň všímat."
"Jak?"
"Pro začátek odlož mobil, dojez si snídani a běž se protáhnout," odpověděl mu starší. "Když s nimi nebudeš sdílet svůj život, tak se ti do něj nebudou plést. Pokusím vynahradit tvůj fanklub: Taky tě mám rád."
Jurij zakýval hlavou, jako kdyby to jen bral na vědomí a nehodlal na to nijak reagovat, ovšem jeho zelené oči úplně zářily. „A půjdeš mi s protahováním pomoct?“ Už úplně vyhrál Otabekovu pozornost.
Starší nevěděl, čím si vysloužil, že měl rád právě takovou koketu. Přestože Jurij bral svou kariéru naprosto vážně, Kazach si byl jistý, že celé protahování ve dvou bude sloužit k tomu, aby mu předvedl, jak je pružný, ladný a krásný. Aby ho každou vteřinu překvapoval novými způsoby, jak by ho mohl svést. Občas se tím bavil i na dálku přes kameru.
 A to – pro nelibost Otabekova rozkroku – spolu reálně vůbec nic více směřujícího k mileneckému vztahu neměli.
„Půjdu,“ souhlasil starší nakonec s ortelem svých modrých koulí a sklonil se, aby světlovlasého políbil na čelo.
Trávit čas s Jurijem bylo na jednu stranu neskutečně náročné – do všeho žití přidával příliš dramatu, místnost ho byla plná, vyžadoval veškerou pozornost – a na druhou stranu se to Otabekovi zdálo úplně přirozené.
Potřeboval jen jedinou věci, aby byl ten den šťastný – vědět, že Jurij s ním je stejně rád jako on. V tom měl mladší pravdu, pak bylo úplně jedno, jakou měli orientaci nebo kým se cítili, hlavně, že jim jejich vztah – ať už jakýkoliv – vyhovoval; nepotřeboval nikam zařadit a ani podporu jakékoliv komunity.


Žádné komentáře:

Okomentovat