Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




úterý 5. prosince 2017

Těžkopádní pro lidské - 21. kapitola

asi Stalingrad, 1941
Dnes není čtvrtek. xD
Za kapitolou je jakýsi doslov, takže to před ní nebudeme zdržovat. :) Děkuji těm, co stále čtou, že stále čtou i přes mé nevydávání, a jsem ráda, že někteří i zůstali komentovat.
Přeji příjemnou četbu.



TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[21. kapitola]


Už se k tomu schylovalo dávno, půda mrzla, vzduch byl sychravý, ale až tu noc konečně začalo sněžit. A to tak najednou a rázně, že to předčilo každou předchozí zimu. Kljujev seděl u okna a díval se na ulici. Do půlnoci bývalo pouliční osvětlení v provozu, tudíž mohl pozorovat, jak se vše halí do sněhové pokrývky mezitím, co čekal, až světla vypnou. Samozřejmě byl nervózní a nejistý, zda dělá tu správnou věc. Ale měl jinou možnost?
Všechno, co si s sebou chtěl vzít, si na sebe oblékl. Přestože v kufru, s kterým do Stalingradu přijel, musel nechat většinu svých věcí; nemohl si dovolit ho tahat s sebou. Navlékl se do několika vrstev oblečení, do kapes si pečlivě uschoval své dokumenty – kdyby snad mu později ještě k něčemu byly – a nějaké jiné listiny: novinový článek, který mu měl připomínat, kým se mohl stát, adresu svého bratra, aby s ním mohl být v kontaktu, kdyby k tomu dostal příležitost.
Jen samé kdyby
Vlastně vůbec netušil, co by měl do budoucna čekat. Zatím nevymyslel žádný plán, jen věděl, že musí odejít. Nemohl jim dovolit, aby na něm znovu začali dělat pokusy… a cítil se povinován uchránit Gromova před zastřelením. Odcházel ze svého domova, protože tam už nebylo bezpečno. Ale na rozdíl od svého bratra bral s sebou, na čem mu záleželo a za co se cítil odpovědný. Získával si tím čas promyslet, co dál.
Jakmile osvětlení přesně o půlnoci bylo vypnuto, Gromov mu položil ruku na rameno. Kljujev si ani nevšiml, že se k němu přiblížil. Nevěděl, zda pro své zahloubání do všech těch tíživých myšlenek, nebo protože Gromov získal takovou schopnost. Stala se z něho bytost s dovednostmi dravce, lovec lidí.
Ani se neotočil, když ladně sklouzl ze stolu, na kterém seděl, aby se postavil a prsty po paměti překontroloval, zda má všechno. Zarazil se, než z pod matrace ještě vytáhl starou fotografii, která mu zbyla po Toljovi. V reakci na to uslyšel téměř zasyčení, přesto si ji vložil do vnitřní kapsy a vydal se z pokoje.
Nehodlal nic vysvětlovat. A ani se nechat ovlivnit výhružkami. Pokud chtěli společně utéct, museli se oba smířit s tím, kým byli.
Jako Rusalka neměl problém se z bytu vyplížit, přestože nejspíše na rozdíl od svého společníka ve tmě neviděl a musel jít po paměti. Pohyboval se neskrytě ladně a snažil se byt opustit co nejdříve, aby se vyhnul tomu tísnivému pocitu, co ho postupně zaplavoval. Přece jen to místo bylo jeho domovem, chtěl by v něm zůstat a pokračovat v budování svého lepšího života. Nejraději s dítětem a někým, koho by mohl považovat za manžela. Ale i to jejich reálné předchozí soužití by mu stačilo.
S malým Griškou ani neměl možnost se rozloučit. A to to dítě opravdu měl rád, nechtěl ho opouštět. Ovšem věděl, že s sebou ho vzít nemůže a rozhodně chlapci bude lépe, když od něj Gromova odvede co nejdál. Takže se ani tady nepodobal svému bratrovi; neopouštěl ty, které měl rád, aby si zajistil lepší život, a rozhodně svým odchodem jim nezhoršil životní situaci. Byl jiný, přestože kdesi v jeho srdci přece jen hlodala vyčítavá myšlenka. Jako kdyby Griškovi mohlo být nejlépe jedině s ním. Ale tak to Kljujev cítil právě proto, kolik ho zbožňoval a kolik mu bude chybět.
Černovlasý ho vzal za ruku a opatrně vedl temným schodištěm. Orientoval se sebejistěji, ale stejně tiše jako Rusalka. Všichni v domě už spali, nikdo je naštěstí nevyrušil a pravděpodobně si ani nevšiml, že vyšli z domu.
Kljujev se natiskl na zeď budovy do absolutního stínu, který tam vrhalo protilehlé stavení. Noc nebyla tak tmavá, jak mohla být, když zemi pokrýval sníh a na nebi svítily hvězdy. Nevěděl, zda by nebylo lepší, aby pokračovala vánice, která ještě před několika okamžiky zuřila.
Opatrně se plížil kolem domu a celou hruď mu stískala úzkost. Nejhorší by bylo, kdyby je chytili ještě ve městě. Z toho by se ani jeden z nich nedokázali nijak vymluvit. A právě tady – se všemi hlídkami, co byli okolo – se museli mít nejvíce na pozoru.
Potřebovali překonat několik průchodů mezi oblastmi, než se dostanou do prostor nové panelové výstavby, kde parkují samochody. Potom v samochodu už to nebude tolik obtížné. Ten kolos bojoval ve válce a naštěstí nikoho doposud ani nenapadlo, aby ho použil proti chřipkové blokádě, přestože se k tomu nabízel: takový stroj nešlo jen tak zastavit bez patřičné techniky a s prostředky lidských hlídek na ulicích.
Kljujev se zachvěl kdykoliv slyšel nějaký zvuk, že jich v nočním městě nebylo příliš, ale o to se každý z nich zdál děsivější. Gromov ho stále držel za ruku, přestože šel až za ním. Jemně mu vždy stiskl dlaň, jak ho konejšil a dodával mu odvahu pokračovat. Nehledě na to, co se z něj stalo, Gromovovi opravdu záleželo, aby s ním Jefim zůstal.
Cestu, kterou šli, Rusalka znala. Nebo alespoň do určitého bodu si byla jistá, kam má jít.
Zastavili se na rohu posledního domu před kontrolním průchodem do další oblasti. Plot nebyl osvětlený celý, ale místo, kde stály stráže ano. To je mohlo částečně oslepovat, ale Kljujev si tím nebyl jistý. Nikdy se odnikud nepokoušel utéct, přestože několik let trávil buď v jednom, nebo druhém zajetí.
Gromov se na něj přitiskl a zašeptal. „Můžu je zneškodnit,“ nabídl prostě a bez náznaku jediného citu. Mohl. Docela rád by to udělal. Ale tušil, že Kljujev se ještě necítí dostatečně v ohrožení života, aby mu dovolil zabíjet.
„Říkal jsi, že tady zbyly po válce nějaké průchodné sklepy,“ připomenul mu starší, co od něj vyslechl, když se na útěku domlouvali.
Gromov ve Stalingradu bojoval, a právě znalost takových míst mu zachránila život. Ovšem teď si nebyl jistý, které sklepy už byly opravené, které mohly být i hlídané a u kterých se díry jen něčím zakryly. Proto to pro něj byla až ta poslední možnost. „Támhle se to dá přelézt,“ pokývl hlavou na místo ve tmě, kam rudovlasý nemohl vidět. „Přes kabát to půjde. Zvládneš se tam dostat?“
Kljujev se zhluboka nadechl a na chvíli zavřel oči, než kývl. Co jiného mu zbývalo? Chtěl utéct a věděl, že to nebude lehké a ani bezpečné. A stejně jako po celý jeho život, musel se s tím vypořádat sám za sebe, protože neměl nikoho, kdo by mu to ulehčil.
Nějaké překážky, za které se mohl schovat, po cestě byly, ale i přesto musel dost velký kus běžet halen jen stínem. Dalo se to v ideálním případě snad zvládnout.
Znamení, že má jít, pro něj bylo, když černovlasý pustil jeho ruku.
Kontroloval stráže vždy, když se zrovna za něčím skrýval, a přebíhal tehdy, když viděl, že své povinnosti zanedbávají. Stačilo, aby si zapalovali cigaretu, zahřívali ruce dechem, nebo jen dávali svému tělu a očím spočinout. Srdce cítil až v krku, jak blízko chycení najednou byl. Až u poslední překážky se zastavil. Do té chvíle šlo vše hladce.
Světla změnila úhel.
Nejdříve si myslel, že kvůli němu. Ale po chvíli, kdy mu srdce vyděšeně bušilo o hrudní koš a on se nemohl nadechnout, jak moc měl sevřené hrdlo, tomu nic nenasvědčovalo. Nikdo na něj nezačal střílet, nikdo se dokonce jeho směrem nedíval.
Ovšem už nebyl stín, do kterého by se mohl skrýt, když by přebíhal.
Gromov ho následoval a skryl se za tou samou překážkou. Už neměli kam dál pokračovat. A to se teprve snažili přejít z první oblasti do druhé. Jejich útěk skončil brzy…
Možná se ještě mohli nepozorovaně vrátit? Třeba byla možnost, že dostanou další den na lepší naplánování… A nebo tohle byla jejich jediná a poslední možnost, jak se zachránit!
Černovlasý se znovu přiblížil k Rusalce, až jí vystoupila husí kůže z toho pocitu, že má za krkem dravce. „Upoutám jejich pozornost a sejdeme se na druhé straně, dobře?“ navrhl a dál svůj plán nijak nevysvětlil. Rusalka se na něj otočila a podívala se mu do tváře. Jeho výraz byl naprosto nepřirozený pro Jurije, ale nejspíše nemělo cenu vůbec přemýšlet o minulosti, byla tu jen s touhle bytostí… povzdechla si a kývla. „Jakmile budeš mít možnost, běž.“ S tím se vydal zpátky.
Rusalka vůbec nevěděla, jak bude vypadat mít možnost, a tak mohla jen doufat, že příležitost nepromrhá. Celá napjatá čekala a pozorovala zpoza překážky stráže. Až najednou se ozvalo nelidské zaječení, pro které hlídka nejprve ztuhla, a pak se chopila zbraní.
Jefim si skousl ret a rychle se rozeběhl směrem k místu, kde původně chtěli přelézt. Ozvaly se další výkřiky a tentokrát je následovala střelba. Všechno naštěstí jiným směrem, než byl ten Kljujevův.
Narazil do pletení a rychle ze sebe shodil kabát, aby ho mohl přehodit přes ostny drátu a přehoupnout se na druhou stranu. Teď mohl jen děkovat svému rusalčímu původu, protože byl dostatečně lehký, ale zároveň silný a pružný, aby toho byl schopen.
Skryl se v nejbližším stínu a okamžik čekal, zda někdo nepůjde po něm, ale jakmile skončila střelba, všechno se ponořilo do úplného ticha. Kljujev měl pocit, že proběhla věčnost, než se ozvala výstražná siréna a rozsvítily staré protiletadlové reflektory.
Zpanikařil a rozběhl se pryč.
Běžel tak dlouho, dokud mu dech stačil a ke konci už si vůbec nedával pozor, aby se držel ve tmě. Chtěl hlavně pryč od plotu. Nechtěl vědět, co se tam stalo. Čeho byl Gromov nyní schopný… A vlastně ani nechtěl, aby ho dohonil vlastní rozum a řekl mu, že už nemá kam utíkat, protože buď zůstal na to sám, nebo se měl spoléhat na krvelačnou bestii. Nějak tušil, že jakmile jednou Gromov ochutná lidské maso a zabije, už se s ním nebude dát jednat jako předtím.
Cosi ho strhlo na zem a zakrylo mu to ústa. „Psst,“ uslyšel známý hlas, jen těsně předtím, než se zakousl do útočníkovy ruky. Kdyby to býval udělal, určitě by se z jeho krve nakazil. Ale naštěstí se stihl zadržet. Podíval se nad sebe do Gromovovy tváře a pomalu mrkl na znamení, že ho registruje a že nebude křičet.
„Zkusíme to těmi sklepy,“ oznámil černovlasý. Jeho hlas byl klidný a věcný, s ohledem na situaci, kterou právě prožili, naprosto nepatřičný. Zůstala v něm alespoň kapka lidskosti?
 Vytáhl Rusalku na nohy. Ale jakmile ji chtěl znovu vzít za ruku, ucukl. Až teď si Kljujev uvědomil, že si rozřízl dlaň, když přelézal plot. Přes všechen adrenalin to necítil. Gromov si ho prohlédl, a jako kdyby se mihl, najednou byl hned vedle něj. Opatrně, téměř zpomaleně se dotkl jeho tváře, než mu odvázal šátek a chvějícíma se rukama zavázal zranění na dlani. „Nevíš, co mi děláš,“ zavrčel temně, přesto se od něj donutil odstoupit.
Přičichl ke Kljujevově krvi, co mu zůstala na prstech, přičemž zavřel oči a na chvíli úplně zkameněl, než se donutil si otřít ruce do kabátu a vzal Jefima tentokrát za tu druhou, aby jej vedl.
 Několik ulic ještě šli ve stínech, než teprve v blízkosti dalšího plotu – jehož stráž určitě od té první dostala výstrahu vysílačkou – začal Gromov hledat nějaký sklep. Dostat se do budov teď nebylo vůbec snadné, protože se musely domy na noc zamykat. Takže jim nezbývalo, než vybít přízemní okno a doufat, že napoprvé našli ten správný sklep, protože tolik času na prohledávání celé ulice vážně neměli.
Tentokrát jim štěstěna přála. Sice byl zastavěný, ale teprve nedávno, takže se s jistou zručností dala zeď rozebrat a mohli projít. Prostory, do kterých se dostali, ještě nebyli vůbec vyklizené, přestože se město celé obnovovalo. Zůstaly zasypané sutí a Kljujev tam měl problémy dýchat, navíc v naprosté tmě pozbýval naději, že najdou cestu ven.
Měl si vzít sirky, alespoň by poznal, zda náhodou se do těch prostor nedostal oxid dusnatý.
Rusalka vůbec nevěděla, jak dlouho podzemními prostory už bloudí. Hlavně si vůbec nedokázala představit, kolik vlastně sklepů prošli a jak daleko se dostali. Ztratila orientaci už v první zavalené chodbě. A přestože se místy prostory vyklidily, stejně se nedokázala orientovat. Sama by se nikdy tak daleko nedostala.
Ovšem Gromov ji vedl neomylně. Nevěděla, kolik toho sám vidí, a nebo jestli naopak se řídí čichem, ale nakonec ji dovedl do posledního sklepení, z kterého vedly – kupodivu přímé – dveře na ulici. Rozrazil je a Rusalku vytáhl na čerstvý vzduch.
„Zbývá už jen jedna oblast, ale tam sklepy nejsou,“ prozradil Kljujevovi a zatáhl ho do nejbližšího stínu mezi budovami. „Je to téměř vnější oblast, silněji hlídaná,“ věděl o tom, protože musel procházet každý pracovní den přes kontroly, aby se dostal k samochodu. „Musíš mne je nechat všechny vyřídit,“ řekl mu a chytl ho za bradu, jak chtěl s Jefimem navázat oční kontakt.
„Kolik si jich tam zabil?“
„Žádného,“ odpověděl pevně Gromov. I když se mu taková otázka zdála nemístná. Přece nezáleželo na lidech, kteří stáli mezi nimi a svobodou! „Ale tady budu muset, pokud máš projít i ty.“

Zinaida přeběhla ke dveřím a spěšně nakoukla kukátkem na chodbu, než je otevřela. „Sašo,“ vydechla s úlevou a otevírala mu do kořán, aby se tam muž spolu s jejím manželem vlezl. Šokalskij nevypadal dobře, byl bledý a malátný, ovšem i tak ji zaplavila radost z jeho návratu. „Přepracoval se?“ zeptala se pak, protože v podobném stavu ho neviděla poprvé.
Mladší muž kývl a posadil svého spolupracovníka na stoličku, kde se zouvaly boty. Zůstal stát v předsíni a shlížel na něj. „Měla by ses postarat, aby se najedl a odpočinul si. Pochyboval bych, jestli si za ty dny na jedno nebo druhé našel čas.“
Černovlasá si ke svému manželovi klekla, položila mu dlaně na prochladlé tváře a prohlédla si jeho obličej. Nikdy ho neviděla tak ztrhaný. Tentokrát si i Štěpán ukousl sousto, jaké nedokázal polknout. Úzkostlivě ho objala, jako kdyby mu tak mohla předat svou sílu, a přitom vzhlédla na Korněva. „Zůstaň na večeři, Sašo,“ požádala, byla mu vděčná, že jí jejího manžela přivedl, i když poslední dobou to mezi nimi nebylo vůbec dobré. Nakonec snad zůstali i přes všechno přáteli! „Jen ho uložím a hned můžeme jíst.“
Nejspíše ani Korněv neměl příliš energie, nebo ho jen nalákala vidina teplé večeře, protože nakonec zavřel dveře a začal se zouvat.
Zinaida se otřela tváří o tu svého muže a vtiskla mu něžný polibek na rty. Poté začala sundávat jeho boty. Potřeboval se umýt, ale to muselo počkat, protože v takovém stavu pro něj byl hlavní spánek. Ani nevěděla, kde začít, aby mu pomohla se stát znovu jejím manželem.
Korněv ho donesl do postele a asistoval i při svlékání kabátu, protože Zinaida by se s tím těžko vypořádala sama. Štěpán přece jen oproti ní byl příliš vysoký a těžký. „Běž do kuchyně, hned jsem tam, řekni Zojce, ať ti nachystá talíř,“ instruovala, zatímco sama si dávala tu práci svému muži udělat v posteli pohodlí.
Když osaměli, přitiskla čelo na Štěpánovu hruď a pevně ho objala. „Myslela jsem si, že se mi už nevrátíš,“ zašeptala a ještě pevněji ho stiskla. Vůbec ji nevadilo, že byl upocený a celkově neupravený. Měla ho ráda doma, kde se o něj mohla starat. Protože jedině ve své domácnosti jí patřilo hlavní slovo a vládla v ní, kdekoliv jinde, bohužel, byla jen drobná a slabá Rusalka.
Mladší ji ztěžka pohladil po vlasech. „Nikdy bych svou Zinečku neopustil,“ zformuloval rty téměř neslyšně.
Zinaida zvedla hlavu a přesunula se tak, aby se mu mohla podívat do tváře. Nepamatovala si, že by kdy viděla jeho oči tak prosté jakéhokoliv lesku a života. Nepřipomínaly nebe, ale kalné vody. „Potřebuješ něco donést?“ zeptala se ho pak, přičemž palcem obtáhla jeho lícní kost, které se zdála, že z obličeje nepřirozeně vystupuje, ale za to mohly strádáním propadlé tváře.
Zakroutil hlavou a nepatrně se na ni pousmál, než zavřel oči. „Jen spánek,“ vydechl.
Černovlasá se naklonila, aby ho mohla políbit na čelo, než se od něj odtáhla. Přehodila přes něj peřinu a vstala z postele. Teď skutečně pro něj nemohla udělat více, protože nebyla dost silná, aby ho sama svlékla z oblečení nebo dokonce okoupala. Musela počkat, až si odpočine, a bude jí s tím vším schopen pomoci.
Vyšla z pokoje a vydala se do kuchyně, kde u jednoho stolu v tichosti seděl Korněv s její rodinou. „S Borisem Valerjevičem už se znáš, Sašo?“ zeptala se a spěšně přešla k plotně, aby mohla přenést hrnec s polívkou na stůl a začít ji rozlévat. „Zmiňoval se ti o něm Štěpa?“
Mladší z mužů zakroutil hlavou. „Příliš jsme se v posledních týdnech nebavili,“ přiznal. „Měli jsme hodně práce,“ dodal, jako kdyby mu připadalo nevhodné, aby přiznal, že zrovna v tak těžké chvíli ho opustil jako přítel. I když Zinaida o tom věděla. A nikdo jiný u stolu neměl informace, aby si to sám domyslel. „Myslím, že si Štěpán vysloužil povýšení,“ navazoval dalším tématem.
„Opravdu?“ Zinaida se pousmála a přidala mu ještě jednu naběračku. Nevěděla, kolik se před ním může přiznat, že o práci svého muže ví. Možná ji to celé říkal, aby z ní takovou informaci dostal. Dříve mu rozhodně věřila více, ale po jejich rozhovoru na společenské večeři už jen plně stála za svým manželem a nehodlala si mladšího muže k sobě pouštět. Přece jen jí vmetl do tváře, že ji Šokalskij podvedl – a to bylo velmi nízké chování, když si tím chtěl jen vysloužit, aby se k němu přidala a byla proti svému manželovi. Vůbec se tehdy neohlížel, zda jí takovým sdělením ublíží.
„Vedl si dobře,“ pokýval hlavou Korněv a trochu se pousmál. Pro to, jak Štěpána nyní poznal, se ho začínal bát; opravdu měl schopnosti jako málo kdo a stejně tak i odhodlaní obětovat lidské životy; dvakrát o ničem nepřemýšlel a konal, co bylo potřeba. Jediné lidské na něm bylo tohle zničení, které si tím způsobil. A že koncem řešení krize z vyčerpání byl příliš podezřívavý a místy zněl zmateně. „I když se bojím, že používal nějaké stimulanty.“
Černovlasá si ho zkoumavě prohlédla. Netušila, o čem mluví. Takové slovo jí nic neříkalo.
„Chemické látky, které používalo SS,“ vysvětlil jí hned mladší. Boris věděl své, ale nijak se neprojevil, protože podle ostrého pohledu Zinaidy pochopil, že ten muž nebyl tak dobrý přítel, za jakého se vydával.
Tak o tohle mu šlo?! – proběhlo hlavou černovlasé. Nakonec tu zůstal, aby na jejího manžela házel špínu? Ne, protože se chtěl usmířit. Co mu na to mohla říct? „Štěpán ví, co dělá,“ odpověděla nakonec pevně.
„Změnila ses, Zino,“ reagoval Korněv, na rtech při tom měl liščí úsměv, provokoval, „jsi teď… mnohem lepší manželka.“
Tentokrát už to Boris nevydržel a vložil se do jejich rozhovoru. „Švagrová je nejlepší,“ zasmál se bujaře, byl hlasitý – čímž vyrušil napjatou atmosféru téměř šepotu, co panovala mezi těma dvěma – a naznačil přípitek s hrnkem čaje. „Ani stařenka staříka neměla pod takovým pantoflem,“ mrkl přitom na dívku u stolu, „od mámy se musíš učit, Zojko, aby ti v životě bylo dobře.“
Zinaida se tomu nepatrně usmála, protože muži byla vděčná za jeho snahu, pak se konečně posadila k jídlu. „Hlavní je si správně vybrat manžela, Zojo,“ neodpustila si. „Musí být hodný a mít tě rád.“
Zrzavé děvče kývlo a své nevlastní matce věnovalo ojedinělý úsměv. Šokalskij byl ten nejlepší otec, jakého si mohla přát, s tím souhlasila. Manžel určitě také. Nehodlala protestovat, že by se černovlasá neměla s nikým tak dobře. Ovšem, čím byla dívka starší, tím méně rozuměla, proč takovou ženu její otec měl tolik rád. Částečně i žárlila, protože Zinaida stála v očích Šokalského naprosto nad všemi. Ale skutečně k tomu nebyl jediný důvod, protože její nevlastní matka si to nezasloužila.
Neměla ji ráda, a to hlavně, když trávili čas bez otce. Někdy si přála, aby černovlasá prostě odešla a už se nikdy do jejich života nevracela. Aby měla svého tatínka jen pro sebe, aby si ji postavil na první místo nad všechny.
„Takové hezké děvče si bude moc vybírat, to se neboj, švagrová,“ mrkl Boris znovu na nejmladší. Přestože zrzečka nevypadala ani jako Štěpán, ani jako Zinaida, určitě z ní měla vyrůst nejméně průměrně hezká žena.
„Štěstí, že na to ještě dlouho nebude mít věk,“ zakroutila hlavou černovlasá, přesto se nejméně zdála v lepší náladě a byla schopná se dát do jídla, přestože u stolu s nimi seděl Korněv. Snad protože byl umlčen a nemohl se vrátit k původnímu tématu.

Kljujev se svezl zády kolem budovy a zakroutil hlavou. Už byli téměř u plotu. Zatím je mohlo krýt ještě několik dalších domů, než budou muset překonat stráže a pokračovat dál přes celou stavební plochu k místu, kde samochody přes noc stojí.
Neodpočíval, přestože řádně unavený byl. Naštěstí noc v zimě vládla dlouho, takže se svítání ještě neblížilo, ale rozhodně měl právo být vyčerpaný ze vší chůze, a hlavně ze všeho toho neustálého napětí, co doprovázelo jejich útěk. Přesto ho zastavilo něco jiného: Nemohl se smířit s ním, že kvůli němu zemřou – nebo ještě hůře, ztratí své lidství a promění se v bůhvíco – nevinní. Představoval si jejich rodiny, představoval si sebe, kdyby byl jejich blízkým, jak by se cítil. Tolja zemřel jako voják, ve válce bylo leccos jiné, avšak kdyby byl některý ze strážných něčí Tolja, Jefim znal bolest z jeho ztráty velmi dobře.
Pokud se to dalo, zvykl si na smrt, protože zažil válku. Ale nikdy vědomě nikoho nepostrčil pod její kosu. Přestože několik Rusalek zemřelo, zatímco on se měl dobře u doktora, nezemřely kvůli němu a ani nikdy nijak neusiloval o tu výhodu, co plynula z posluhování někomu takovému. V zařízení, kam po válce šly Rusalky, taktéž možná měl schopnosti, které ho dovedli ke svobodě; přestože jí žádná jiná nedosáhla, znovu nejednal na ničí úkor. Teprve až teď měl jeho úmysl stát životy muže, kteří nedělali nic špatného.
Určitě si za život přál, aby tenhle či tamten člověk zemřel; vždy protože mu ublížili. Ovšem strážní se proti němu nijak neprovinili. A to on, Jefim Kljujev, stál na straně těch špatných, spolčil se s nebezpečím, proti kterému se Svaz musel bránit. Věděl, že ukrývat Gromova a snažit se s ním utéct je špatné! A přece to dělal kvůli sobeckým motivacím – takže stál na straně špatných a rozhodně si nemohl obhájit smrt nevinných dobrých mužů.
„Nemůžu,“ šeptl k černovlasému, který se nad ním hned sklonil, „nemůžu tě to nechat udělat.“
„Jefime, teď už není cesty zpátky,“ téměř to na něj druhý zavrčel, „už se domů nedostaneme, a když nás tady objeví… postaví nás ke zdi a zastřelí.“ Vzal ho za ramena a násilím postavil zpátky na nohy. Nejspíše na to nepotřeboval být ani monstrem, aby něco takového u Rusalky zvládl.
Jefim na něj pořádně neviděl, přesto zvedl pohled k mužově tváři. Všeho si byl vědom. Ale najednou prostě nemohl, rozleželo se mu to pozdě, přesto definitivně. Jeho svědomí a vůbec celá bytost protestovala, přestože tím odsuzoval sám sebe k záhubě. Možná tam kdesi viděl ještě jiskřičku naděje, že by nemusel zemřít, když odmítne, aby kvůli němu Gromov zabíjel, a ta ho mohla vést k zlehčování situace; ale hrozbu znal a nehledě na ni se stavěl proti jejich plánu.
Gromov mu zaryl prsty do ramene a smýkl jím. „Musíme pokračovat,“ zavrčel rázně. Nejspíše se ho snažil zastrašit, donutit jej násilím.
Starší zakroutil hlavou, přestože stisk druhého opravdu bolel a on si uvědomoval, že je proti němu naprosto bezmocný. „Jak bych pak mohl se sebou žít?“
„Ty se možná zastavíš kvůli takovým myšlenkám, ale oni by ani nemrkli, kdyby byli na tvém místě,“ tentokrát hlas černovlasého zněl jemněji, jako kdyby si uvědomil, že takové zaváhání je součástí charakteru Jefima, pro který je jediný, koho se mu příčí sníst; tentokrát ho přemlouval, nenutil, „proto bys měl přežít ty a ne oni.“
Takhle z odstupu viděl Gromov spoustu chyb na lidském chování. Dobří umírali, protože jim svědomí nedovolovalo přežít na úkor jiných (třebaže zlých). Hrdinové a silní umírali, protože ochraňovali slabé, a pak zbývali slabí, kteří si žít nezasloužili, když si vybrali, že se za sebe sami nedokáží postavit. Nemělo to žádnou logiku. A on nehodlal dopustit, aby kvůli stejně nerozumným pocitům skončil jejich útěk neúspěchem.
„Když půjdeš se mnou,“ navrhl černovlasý, přiklonil se k vydírání, „zabiju jen toho, koho budu muset; když budu pokračovat dál sám, zemře každý, koho potkám.“
Kljujevovi vyhrkly slzy. Cítil se zklamaný ze sebe i z Gromova. Nikdy neměli na takový útěk přistoupit. Nepromysleli si to do důsledků, jen je ovládal strach, tím pádem byli nepřipravení a nerozhodnutí. „Proč mi to děláš?“
„Protože ti nedovolím takhle promrhat svou šanci a zemřít,“ řekl pevně Gromov a pustil jeho ramena, aby ho mohl vzít znovu za ruku. „Pojď.“
Rudovlasý se zhluboka nadechl, ale nakonec za ním vykročil. Nic z toho, co druhý řekl, ho nepřesvědčilo, aby změnil svůj názor; spíše mu to jen vzalo naději, že by se z nepovedeného pokusu o útěk mohl dostat živý. A šel nejspíše proto, že po tom všem, čím si prošel, jednoduše nemohl zemřít bez boje. K čemu by byla veškerá jeho protrpěná bolest, kdyby se nyní odevzdal smrti? To přece mohl již předtím… však v německém zajetí by nebyl první ani poslední, kdo spáchal sebevraždu.
Gromov tentokrát kráčel vyrovnaným krokem a uprostřed prázdné cesty přímo ke strážím. Až teď ho napadlo, že možná – pokud by počkali do rána – mohli by projít snadněji; třeba by zvládl protáhnout Jefima jako stavebního dělníka. Nicméně nakonec by ukradení samochodu ve směně plné lidí bylo až nemožné; pokud by byl přítomný jakýkoliv jiný řidič (pravděpodobně lepšího stroje), mohl by je zastavit.
Strážní si jich všimli a hned si připravili zbraně. Mohli se alespoň snažit působit běžně, místo toho se Kljujev nechával částečně odevzdaně táhnout. Prostě jen Rusalka nechtěla být přítomna toho, co muselo přijít. „Stát,“ okřikl je jeden z mužů, jakmile se přiblížili na několik kroků k zábraně. Pokývl na druhého, který na ně zamířil, když se k nim první vydal. „Dokumenty.“
Rudovlasému prolétla hlavou myšlenka, že možná by se mu mohlo podařit na ně nějak zapůsobit svým původem, přece jednou to málem vyšlo – i když celá situace tomu byla více nakloněna –, a tak přece jen začal sahat do vnitřní kapsy svého kabátu. Mohli to tak zkusit…
Stačil ten okamžik, co se sklonil a nedával pozor, aby Gromov umně odzbrojil prvního strážného. Tohle nejspíše nebyla jeho bestiální schopnost, ale praktická dovednost z války. „Odhoď tu zbraň,“ zavrčel – tentokrát už dost nelidsky – na druhého z mužů. Ten zaváhal, ale nakonec to udělal.
Kljujev pochopil, že se ji má zmocnit, i když absolutně nevěděl, jak by s puškou měl zacházet. Nikdy předtím žádnou nedržel, a přestože se snažil působit, že to dokáže, určitě na něm muselo být znát, jak ztracený byl.
„Stoupněte si vedle sebe, otočte se zády a klekněte si,“ přikázal strážím.
Rusalka si představovala, že je Gromov roztrhá, nakrmí se na nich, pustí svou vnitřní bestii, aby se s nimi vypořádala. Přitom je naprosto lidsky připravil na popravu kulkou do zátylku. Jeden z mužů začal prosit o milost, druhý naopak mlčel, jen rty se mu pohybovaly v modlitbě. Kljujev se nemohl dívat ani na jednoho z nich. Klečely tam lidské bytosti, projevená slabost jim ubírala na anonymitě a tím je chránila před „obětováním bezvýznamného a neznámého milionu kvůli důležitému jedinci“.
Černovlasý přešel ke Kljujevovi a vzal si od něj pušku. Možná se na něj nemohl dívat, jak marně ji držel a celkově s ní působil. „Tohle dělám pro tebe,“ šeptl do jeho ucha. Poté dvakrát vystřelil.
Jefimovi chvíli trvalo, než byl schopný vyhodnotit situaci. I přes bolestné výkřiky, ani jeden ze strážných nebyl mrtvý. Gromov je oba střelil jen do nohy, a přestože prostorem začpěla jejich čerstvá krev – podráždila všechny jeho smysly lovce –, chytil rudovlasého za ruku a donutil ho, aby běžel do další zóny. Zbývalo několik minut, než se strážím – i když zraněným – podaří přivolat posily vysílačkou, kterou měli k dispozici. A i kdyby se k ní nedokázali doplazit, zvuk výstřelu byl dostatečně hlasitý, aby zburcoval všechny hlídky v ulicích poblíž.
Gromov je mohl zabít, aby nevydali hlásku, mohl sobě i Rusalce ušetřit tenhle zběsilý běh přes staveniště…
Až v tu chvíli, kdy skutečně běželi o život přes úplně volný prostor k rozestavěným panelovým domům, si Kljujev uvědomil, jak moc je unavený. Všechny svaly na těle ho bolely a dech nemohl popadnout po prvních několika metrech. Navíc mu ztěžkly nepadnoucí boty mokrým sněhem a blátem z rozježděných cest.
Trvalo to mnohem kratší dobu, než Gromov čekal. Ozvala se hlasitá siréna a rozsvítilo se několik reflektorů jejich směrem. Následovala palba. Zatím z příliš velké vzdálenosti, než aby je skutečně mohla ohrozit. Ale to se mohlo velmi rychle změnit.
Přece jen okrajové části města musely být lépe hlídané a mít u průchodů volné posádky, protože nebylo možné, aby se tak rychle přemístili k nim.
Kljujev zakopl – něco téměř nemyslitelného pro někoho tak ladného v každém pohybu –, čímž smýkl s Gromovovou rukou a upozornil tak na sebe. Možná se konečně projevilo veškeré strádání posledních let, že nebyl v tak dobré formě, aby zvládal bez problémů pokračovat. Jurij vnímal, v jakém je stavu, a byl si jistý, že jen těžko ho může táhnout celou cestu dál. Hlavně, když po nich stříleli a on ho jen zpomaloval.
Zahnul k nejbližšímu domu, aby nebyli tak snadný cíl, jako když běželi přímo hlavní cestou ve vznikajícím sídlišti. A snažil se vybavit, která z těch nedostavěných koster by mohla nejlépe posloužit. Naštěstí měl tu výhodu, že tady pracoval, a podílel se na výstavbě každého metru čtverečního.
Trvalo to další dva domy a vypuštění psů, než se konečně Gromov zastavil. Rusalka jen těžko popadala dech, a kvůli tomu ani nijak neprotestovala, že v takové chvíli přestali běžet. „Musíš se dostat do čtvrtého patra,“ vysvětlil Jefimovi černovlasý, „dojdu pro samochod a vrátím se pro tebe. Čtvrté patro, severního okna, rozumíš?“
Kljujev kývl. A přestože už žádný sval v jeho těle ho nechtěl poslouchat, nechal se vysadit do díry pro budoucí okno v prvním patře. Překulil se dovnitř přes neopracovaný okraj panelu a chvíli mu trvalo, než se vydrápal znovu na nohy, aby mohl vyhlédnout ven. Gromov tam už nebyl.
Schodiště – problesklo hlavou rudovlasému hned a otočil se směrem od okna. Nevěděl, kolik na to má času. Nezáleželo to tolik na rychlosti Jurije, ale na tom, zda ho v tomhle domě mohli najít strážní, a to se zase odvíjelo od toho, jak moc přístupný byl psům. Měli několik minut náskok, který nemohl ztratit, přestože ho nohy nechtěly nést a on vlastně vůbec nevěděl, kam se vydat!
V místnosti před ním byla úplná tma.
Slyšel sirénu, psy, lidské hlasy a výstřely. Ale to neměnilo nic na tom, že ho místo, na které se dostal, děsilo. Před ním byla naprostá tma a ticho budovy, kterou neznal a ve které se reálně mohlo schovávat cokoliv.
A on se musel vydat do neznáma…
Zhluboka se nadechl a snažil se všechny myšlenky na to, co by se v budově mohlo nacházet, potlačit. A přesto, i když jen měl pokračovat dopředu a najít zeď, podle níž by mohl najít dveře, ho otřásla předtucha, že na zeď raději ani nechce sahat. Jako kdyby na ní něco mohlo být, jako kdyby mohla být něčím ulepená… anebo hůř – co když se vůbec nedotkne zdi, co když ještě předtím narazí na něco živého… nebo někoho? Vždyť v téhle tmě by před ním mohl kdokoliv stát a on by o tom ani nevěděl!
 Ale co mohl dělat? Potřeboval najít schodiště, po kterém by vystoupal do čtvrtého patra. Podle osvětlení od reflektorů pak mohl zjistit, kterým směrem je sever.
Reflektory! Některé místnosti téhle budovy musely být alespoň z části osvětlené. Jen tahle úplně protilehlá byla ponořená v naprosté tmě. Musí se z ní dostat, aby se zlepšila viditelnost. Musí se překonat!
Zavřel oči, protože mu zrak v té chvíli vůbec k ničemu nebyl a vykročil dopředu. S každým krokem, co udělal, se musel přemáhat, protože pocit strachu jen zesiloval. Nevěděl, proč právě ze všeho, co v životě potkal, je těch několik kroků ke zdi pro něj těmi nejděsivějšími.
Zvuk štěkotu i hlasů se zesílil, museli už být blízko budovy a on teprve pohmatu našel první průchod z pokoje. Tehdy otevřel znovu oči. Snažil se si domyslet, jak ten byt mohl být postavený; snažil se vybavit jakýkoliv rozhovor s Jurijem o jeho práci; ale nikdy v panelovém bytě nebyl a nejspíše se ani nezajímal o to, jak jsou prostory rozmístěné.
Připadalo mu to jako hodiny, co studoval zdi a vcházel do průchodů, než konečně se dostal do chodby se schodištěm, která skutečně byla osvětlená zvenčí reflektory. Nevěřil svému štěstí, už se viděl, jak tam bloudí, dokud se nerozední nebo ho nenajdou! Ale nejspíše to nebylo možné – byty přece podle všeho nebyly nijak prostorné.
Vyběhl dvě patra, než si uvědomil, že zapomněl počítat a musel podle světla z oken v mezipatře určovat, jak vysoko je. Psi už štěkali v bezprostřední blízkosti budovy, avšak zdálo se, že se dovnitř nemohou dostat. Možná už byly vsazené dveře nebo si nebyli jistí jeho pachovou stopou.
Nakonec udýchaně dorazil do čtvrtého patra a sám sobě se divil, že ještě stále je schopen se držet na nohou. Nemohl dál, a to před ním ležela další zkouška jeho odvahy. Podle místa, odkud svítily reflektory věděl, kterým směrem se vydat na sever. Nicméně to znovu znamenalo vstoupit do absolutní tmy.
A co hůř, z přízemí se začaly ozývat tupé rány, jak se nejspíše strážní i se psi snažili dostat do domu přes hlavní vstup. Třebaže se jim to zatím nedařilo, Kljujev přicházel o čas.
Vykročil průchodem do temného pokoje – nejspíše vnitřní chodby v bytě – a snažil se si udržet směr, aby pokračoval stále na sever. Nakonec se nějak musel dostat do místnosti s okny. Věřil Gromovovi, že taková existuje. A doufal, že skutečně uplynulo tolik času, co si myslel, a mladší se mezitím stihl dostat ke svému samochodu.
Jefim neměl jinou možnost než tomu věřit, protože bez druhého nemohl utéct. Sám se nahnal do pasti, z které se nemohl dostat.
Zakopl a upadl.
Existovala pohádka o tom, jak za doktorem přišla víla, protože zavadila nožkou o měsíční paprsek a vyvrtla si kotník; avšak v jeho případě to nebylo vůbec tolik poetické a malebné. Možná za to mohla jeho lidská část, že byl tolik těžkopádný a nešikovný. Nebo jen prostá únava.
Několik okamžiků zůstal na zemi a nebyl se schopný zvednout. Byl úplně sám, ve tmě a sražený na zem. Nemohl dál, ani nevěděl, zda kvůli tomu pádu, nebo prostě, že jeho tělo už bylo příliš vyčerpané. Převalil se na záda a hleděl před sebe do tmy.
Kdyby strážní neměli psi, nemohli by ho najít. Ale ty potvory štěkaly pod domem a jen čekaly, až se podaří rozbít vstupní dveře. Které nejspíše musely být z části kovové, že je nešlo tak rychle zdolat.
Skousl si ret a zvedl se na všechny čtyři, aby pokračoval dál. Někde před ním přece musely být dveře. Snažil se najít v té tmě jakýkoliv obrys.
Až pak to nebyl zrak, ale sluch, co mu skutečně pomohl. Když uslyšel těžké kroky samochodu, dodalo mu to sílu, aby se znovu postavil a vydal směrem, od kterého to znělo. Našel dveře a jen těžce rozeznával, kde v tom pokoji jsou okna, protože takhle strana budovy byla reflektory neosvětlená.
Vyklonil se ven a vyhlížel… Některé reflektory dosvítili až na boční cestu, ale jinak bylo sídliště úplně neprůhledné. Jednotlivé kostry panelových domů vrhaly stíny do tak temné noci.
Kljujev zatajoval dech, přestože ho plíce stále bolely od veškeré námahy, jak jen chtěl, aby už konečně byl uvnitř samochodu. Přece už byl tak blízko! Nemohli ho teď dohonit, nemohli mu překazit útěk! Ne, když byl samochod tak blízko!
Všechno, co se odehrálo v dalších minutách, pro něj jakoby nemělo ani chronologické uspořádání. Věděl, že se podařilo strážím konečně prorazit dveře; slyšel psiska vybíhající schodiště a běsnící po jeho pachu.
A nic z toho nevnímal, když se dotýkal chladného kovu drapáku samochodu. Držel se ho pevně, ale něžně, v tom doteku se skrývalo cosi milostného a absolutního. Jako kdyby mu vyšší bytost – některý ze starých bohů – nabídl svou pomoc; vykoupil ho z jeho bídného a nevydařeného života.

Zinaida vešla do pokoje s tácem, na kterém měla připravený talířek s pečivem, zavařeninu, máslo a černý čaj s mlékem. Všechno si to položila na noční stolek, když se posadila na postel vedle svého manžela a něžně ho pohladila po trochu oroseném čele. „Štěpo,“ zašeptala a políbila ho jen jemně na rty. „Budu muset jít do práce,“ pokračovala, „chci, aby ses nasnídal, než odejdu.“
Muž si ji k sobě stáhl do postele a objal ji. „Nechci, aby si někam chodila,“ svěřil jí, přičemž zabořil tvář do jejích vlasů a zhluboka se nadechl. Bylo mu hůř, než kdyby několik dnů propil. Hlava mu třeštila, žaludek se mu zvedal a tělo vyrovnávalo s dehydratací. Přehnal to, ale bylo toho potřeba tolik udělat za tak krátký čas.
„Nemůžu s tebou zůstat, i když bych ráda,“ zašeptala Zinaida, než se vyhrabala z jeho náručí a znovu se posadila. „Co sis to udělal?“
Šokalskij si ji prohlédl, poté se vytáhl ztěžka do sedu. „Nedostanu teď do sebe více než čaj,“ přiznal, přesto se docela vydatně napil z hrnku, co mu jeho žena podala, poté vzal černovlasou za ruce. Měl sevřený žaludek z toho, jak málo za ty dny snědl, a že ho trápil silným a velkým množstvím kávy nahladno. Opravdu mu nebylo dobře.
A cítil se až úzkostlivě, že by v takovém stavu měl být sám. Potřeboval mít svou ženu u sebe, alespoň než ho znovu přemůže únava a on usne. „Chyběla jsi mi,“ zašeptal, aby ji ještě okamžik u sebe zdržel.
Zinaida se tomu smutně pousmála a naklonila se, aby ho políbila na čelo. „Zkusím si za sebe sehnat náhradu a přijít dřív, dobře?“ navrhla mu pak, přičemž protřela jeho nezvykle chladné prsty. „Mezitím se ještě prospíš, a pak z tebe zase uděláme manžela jak ze žurnálu,“ dodala, než se začala zvedat, protože brzy musela vyrazit z domu.
Šokalskij si ji přidržel, aby mohl políbit snubní prsten, co měla na ruce. „Dávej na sebe pozor,“ řekl nakonec smířeně s jejím odchodem. Přestože se snažil postarat, aby v městě bylo bezpečno, rozhodně by byl raději, kdyby Zinaida nikam mimo jeho dohled nechodila. Protože i v nejlepším systému se vždy nacházely nějaké trhliny, a v případě městských oblastí se nedalo vypracovat to nejlepší, protože se nemohla připustit pravda.
Zinaida ho políbila znovu na čelo. „Budu,“ slíbila pak.

Kljujev seskočil ze žebříku samochodu a rozhlédl se. Stroj byl zaparkovaný mezi prvními stromy lesa, kde ještě nerostly tak hustě, ale dokázaly poskytnou úkryt. Zem pokrýval neporušený sníh, musel být čerstvě napadnutý, co na tom místě zastavili. Nyní ovšem již obloha byla jasná a silně mrzlo.
Zachvěl se, jak se mu chlad vkradl pod oblečení a k tělu, stále ještě vyhřátému ze samochodu. Přitáhl si límec kabátu blíž ke krku a papachu zarazil do čela, než se vydal rozhlédnout po okolí.
Když se probudil – potřeboval vydatný spánek poté, co si tělo tolik unavil, i když se při něm bolest ve svalech rozležela –, Gromov již v kabině nebyl.
„Jurko!“ zavolal, když ho po chvíli lesem stále neviděl. Mohlo to být nebezpečné volat, kdyby v okolí někdo byl, ale co měl dělat jiného? Bezcílně bloudit lesem nebo se vrátit k samochodu a čekat?
Nakonec mu nic jiného nezbylo. Posadil se k jedné noze kolosu a začal si třídit myšlenky, co by měl dělat dál, pokud ho Gromov z nějakého popudu opustil. Rudovlasý sice byl navyklý na život v přírodě, ale les, v němž vyrůstal, byl jiný od tohoto; přívětivější, zabydlenější a plný Rusalek. Nebyl si jistý, že by dokázal na tomhle místě teď v zimě přežít… Musel by se podle mapy vydat k nějaké vesnici nebo městu, a pak prosit všechnu štěstěnu, aby ho hned nezastřelili. Nevěděl, jak blokáda vypadala mimo Stalingrad.
Vyskočil na nohy, když si všiml, že se k němu z dálky kdosi blíží. Nejprve neviděl, zda je to Jurij, ale po chvíli ho poznal. Oddechl si. Třebaže ta bytost nyní byla nepředvídatelná, pořád ji Kljujev alespoň částečně znal a věřil, že s ní dokáže lépe přežít, co se týkalo nehostinné krajiny a špatného počasí.
„Myslel jsem, žes odešel,“ přiznal mu.
Muž jen zvedl mrtvého králíka, kterého nesl v jedné ruce, aby vysvětlil, kde byl. Položil ho blízko od Kljujeva, a na chvíli vlezl zpátky do samochodu, aby z něj vyndal armádní jídelní soupravu. Byla upravená, aby se v ní dalo vařit na stejném palivu, jaké se používalo do samochodu.
Gromov měl praxi, proto oheň zažehl bez problémů. Do kotlíku dal nějaký sníh, aby ho začal rozpouštět a mezitím začal stahovat králíka z kůže.
Kljujev se tentokrát posadil vedle něj a pozoroval jeho ruce, jak šikovně si počínají. I na téhle činnosti se dalo poznat, že ji nedělal poprvé. „Jak se cítíš?“ zeptal se starší, zkoušel zapříst rozhovor. Navíc potřeboval získat nějaké informace, aby věděl, s kým má tu čest – Gromovova přeměna pokračovala každým dnem –, a mohl s nimi dále pracovat. Musel zůstat vůči druhému opatrný.
Černovlasý mu nevěnoval ani pohled, natož aby odpověděl. Dostahoval králíka, vyvrhl ho a doslova jej nalámal, aby se vlezl do již vroucí vody. Poté se posadil zpátky za Kljujevem. „Pro sebe bych ho vařit nemusel,“ utrousil a skousl si ret. Vytáhl z kabátu tabatěrku a jednu z dříve ubalených cigaret si zapálil. Až poté se na druhého podíval. „Už jsem jednoho snědl… při lovu.“
Rusalka kývla a váhavě se natáhla, aby ho pohladila po tváři, na níž začínalo růst strniště. Usmála se koutkem úst. „Děkuju.“ Poté se znovu schoulila více do sebe, jak jí z pobytu venku začínala být zima.
„Běž dovnitř, pokud ti je chladno.“
Kljujev zakroutil hlavou. „Zůstanu tady s tebou,“ šeptl. Přisunul se blíže k němu a opřel si hlavu o jeho rameno.
Rozhodl se s ním zůstat, proto si musel na něj zvykat. Přesněji na život s ním, který jej čekal. Možná by dokázal rozvinout staré pocity ke Gromovovi v nějaké nové, jen stále nepřišel na to, co by k téhle bytosti měl cítit. I kdyby ho skutečně neohrožovala, kdyby ji dokázal ovládat, tak s ní nemohl mít nic tělesného. Co vlastně si mohli pak být? Přátelství se v takovém případě neuzavíralo, o platonické lásce se nedalo mluvit… mátlo ho to, nevěděl, jak se chovat.
A hlavně ten vztah vůbec neuspokojoval jeho potřeby – ať už těla nebo srdce. Nechtěl navždy zůstat žít v pustině ve společnosti nevyzpytatelné bestie.

Zinaida dala největší hrnec, co měli na plotnu, aby mohla ohřát nějakou vodu navíc, protože ta z kohoutku byla chladná, přestože její ohřívání zapnula, než odešla do práce. Protože by tak velký hrnec naplněný vodou neunesla, musela do něj postupně nalívat vodu z menšího, což jí chvíli trvalo.
Využila své přátelství s Larisou, aby se uvolnila z práce už kolem oběda (ten si vzala s sebou do kastrůlků, aby se o něj mohla rozdělit se Štěpánem). Přestože druhá žena matematice příliš nerozuměla, Zinaida zadala práci, kterou mohli studenti vypracovávat sami bez její pomoci. A doufala, že když nikdy předtím nechyběla, tak jednou jí to bude tolerováno. Nehledě na to, že neudala žádný důvod – nemohla použít výmluvu, že je manžel nemocný, protože to v téhle době vážně ničemu nepomáhalo.
Až ve chvíli, kdy měla všechno nachystané, se vrátila do ložnice, aby svého manžela probudila a sama se převlekla z kostýmku, v kterém byla v práci. Šokalskij znovu spal, a to bylo dobře, protože – i když se netkl snídaně – tak jeho obličej znovu nabíral zdravější barvu a trochu mu bledly kruhy kolem očí.
Zinaida ho pohladila po tváři, když si k němu sedla a pousmála se, jak rychle na to její manžel zareagoval a skutečně se začal probouzet. Jako kdyby i ve spánku jen čekal, až se mu vrátí. „Chceš se nejdříve najíst nebo umýt?“ zeptala se ho pak. I když sama by preferovala druhou možnost.
Přestože předchozí večer byla tolik nadšená z jeho návratu, že jí nevadilo, jak je špinavý a do postele nepřevlečený; na druhý den by už byla raději, kdyby byl takový jako vždy: oholený, vymydlený a možná i příliš pečlivě oblečený na domácí poměry. Usnadnění práce jí z toho neplynulo nehledě na pořadí, protože povlečení bude stejně muset převléct.
Šokalskij se vytáhl do sedu a protřel si dlaní obličej. „Umýt,“ odpověděl pak. Na jídlo se stále ještě úplně necítil, ale chápal, že to bude jen horší, čím déle to odkládá. Ovšem nechat tělu nějaký čas, aby se probudilo, určitě jeho žaludku mohlo pomoci.
Zinaida se zvedla z postele, aby mohla ze skříně vytáhnout nějaké čisté oblečení pro svého manžela, přičemž využila příležitosti, aby se svlékla ze svetru, sukně a podvazků. Šokalskému se objevil úsměv na tváři, když ji pozoroval, jak tam nakonec stála jen ve splývavé spodničce, co měla přes spodní prádlo. „Budeš se se mnou koupat?“
Černovlasá se na něj otočila, vlastně si ani neuvědomila, že mu dělá takové divadlo. Ona sama na to musela mít náladu, aby jí manžel připadal přitažlivý, když se svlékl. Tak si neuvědomila, že rutinní převlékání po práci pro něj mělo jakýkoliv erotický podtext. „Koupat ne,“ odmítla, nechtěla do stejně špinavé vody, jaká musela být po jejím manželovi, „ale zůstanu v koupelně,“ oplatila mu úsměv. Možná to působilo o něco koketněji, než mělo. Přesto byla opravdu ráda, že ho má doma. „Tak se zvedej.“
Šokalskij si znovu protřel obličej, poté se odkryl a přehodil nohy přes okraj postele. Vlastně sám musel uznat, že už se těší, až se všeho toho starého oblečení konečně zbaví. Bylo propocené a nepohodlné. Podal si ještě čaj, aby se napil, než vstal. Trochu se mu zatočila hlava, jak ty zázračné prášky špatně působily na krevní tlak.
Zinaida si ho starostlivě prohlédla. Ale když se vydal k ní, už to nijak nekomentovala. Přehodila přes sebe župan, kdyby se někdo nečekaně vrátil domů, aby ji neviděl polonahou. „Musíš mi pomoct přenést zehřátou vodu,“ prohodila, když se vydala z pokoje. Své i jeho čisté oblečení položila na pračku, než pokračovala do kuchyně.
S přiléváním vařící vody do vany měli trochu problém, protože se těžko oba v koupelně vytočili sami, natož pak s velkým zavařovacím hrncem. Ale nakonec se jim to podařilo, aniž by se jeden nebo druhý opařil.
Zinaida dala vanu dopouštět vlažnou vodou, než se otočila na svého muže, aby mu pomohla se svlékáním. „Tuhle košili budu muset vyhodit,“ poznamenala, když si prohlížela její zažloutlý límeček. Přece jen trochu mu musela vyhubovat, že se o sebe za ty dny vůbec nestaral. Na co by jí byl fungující Svaz, kdyby si svou nedbalostí její manžel přivodil smrt?! „Na jak dlouho máš volno?“ napadlo ji pak, když viděla, jak je celý za ty dny vyhublý i na těle; předtím to přes oblečení nepoznala.
„To nechceš slyšet,“ přiznal tiše. Když se zbavil i ponožek a spodního prádla, vysadil si ji na pračku, aby kolem ní se mohl protáhnout do vany. Spokojeně vydechl, jak se ponořil do příjemně horké vody, a sám zastavil kohoutek.
Zinaida se na něj zamračila a hned seskočila z pračky. „Neříkej mi, že jdeš zítra do práce,“ obořila se na něj rozzlobeně, jako kdyby za to mohl on. Věnoval jí jen všeříkající pohled. „To nemyslíš vážně, Štěpo,“ zkusila trochu mírněji, kdyby to náhodou mohlo pomoci.
„Budu se vracet domů každý den,“ slíbil jí, přestože si tím úplně jistý nebyl, „a neděli bych měl mít volnou.“
Černovlasá sevřela přísně rty k sobě, než beze slova začala sbírat jeho oblečení, aby ho mohla přidat k dalšímu špinavému prádlu, co čekalo na vyprání. Jen košili nakonec namočila v umyvadle.
Pak se posadila na vanu a objala pažemi, přičemž si bradu opřela o dlaň, kterou se držela za rameno. Jakmile neměla čím se zabavit, dopadala na ni veškerá frustrace.
„Zinečko,“ oslovil ji opatrně Šokalskij – nechtěl se s ní hádat, ale ani ji vidět takhle zkroušenou a uzavřenou samu do sebe.
„Jsi sobecký,“ vyčetla mu. Byl? Od toho, co se vzali – a možná i předtím –, dělal všechno proto, aby se měla dobře, i když si to třeba nezasloužila. A pokud by tenhle problém ve Svazu nechtěl vyřešit pro všechny jeho obyvatele, byla by stejně tak Zinaida a její pohodlí tou největší motivací. „Nechal jsi mne, abych se do tebe zamilovala… a teď mi děláš tohle. Jen abych se o tebe bála, protože ty nemáš rozum. Máš jen tu svoji hrdinskou povahu…“
Šokalskij se nepatrně pousmál. „Taky tě miluju, Zinečko.“
Zinaida si skousla ret, když se na něj otočila, ale nakonec jen zakroutila hlavou. Nijak jeho slova nekomentovala, ani se nevracela k předchozímu tématu. Nemělo by to význam. A ona nakonec měla ráda Štěpána hlavně pro jeho povahu a hloupé řeči.
Prostě se jen znovu svlékla do spodničky a natáhla pro mýdlo, aby ho mohla začít umývat. Šokalskij se pohodlně opřel a nechal se opečovávat, přestože zprvu si možná ještě trochu na něm vybíjela frustraci – nebo ho skutečně pořádně chtěla vydrbat –, postupně se stávaly její doteky smyslnější.
Nakonec se tím také nechala nejspíše částečně strhnout, protože se vpila do jeho rtů. Ale hned se odtáhla. „Měl by ses oholit,“ nadhodila, než se narovnala a utřela si ruce do pověšeného ručníku na prádelní šňůře nad vanou.
Šokalskij si přejel dlaní po tváři a kývl. „Tak mi to, prosím, podej,“ požádal ji. Mezitím si umyl a opláchl vlasy, potřeboval i ostřihat, ale na zimu nejspíše nebyl důvod. Holení měl v pěkné dřevěné krabici i se zrcátkem, takže pro něj nebyl problém se holit ve vaně. Přestože voda byla špinavá, stále měla příjemnou teplotu a jemu se ještě nechtělo z ní vstávat.
Zinaida mezitím seděla na vaně a pozorovala ho. I když se oholil a umyl, pořád na něm bylo znát, jak strádal ty dny. Nechtěla, aby jí takhle rychle stárl před očima. Přestože ona měla být ta křehká, její manžel uvadal mnohem rychleji. Celý život zářil příliš jasně, proto hrozilo, že rychle shoří.
„Už vypadáš jako muž, kterého jsem si vzala,“ prohodila, když dokončil holení. Podala mu čistý ručník, co předtím nachystala. A sklidila mezitím, co se utíral, dřevěnou krabičku. Nechala ho vylézt z vany, než si ho přitáhla k sobě. Pevně ho objala a zavřela oči. Pračka byla o něco nižší, než aby se s ním z ní mohla pohodlně líbat, když stál. Proto se musela přesunout do kleku, než se vpila do jeho rtů. Prsty se přitom vydala po jeho oholené tváři a spokojeně se do polibku usmála.
Sjela dlaní od jeho tváře níž, po hrudníku až do rozkroku, přičemž Štěpána nepřestávala líbat. Potřebovala ho mít u sebe. „Chci tě,“ zašeptala pak. Možná tolik netoužila po fyzické rozkoši, jako spíše po jakémsi důkazu, že je všechno v pořádku.
Ale ten nepřišel – Štěpán se od ní s rozpačitým výrazem odtáhl a zakroutil hlavou. „Dnes na to nemám,“ přiznal pokořeně. Jindy by stačilo mnohem méně, aby už stál v pozoru. Ale všechna rozhodnutí posledních dní si vybrala svou daň. Čím větším mužem se stával pro své činy, tím méně měl sílu jím být v posteli.
Zinaida nevěděla, co na to říct. Cítila se zrazená, protože se mu až tolik podbízela, a dopadlo to hůře, než když ho odmítala. Ale vnímala, jak zničený z toho byl on sám. Tak ho pohladila po tváři a něžně se na něj pousmála, než ho znovu jen pevně objala. „Musíš se o sebe více starat,“ zašeptala nakonec.

Sám jí objetí oplatil a položil si hlavu na její rameno. Dříve to místy vnímal jako prokletí, ale teď děkoval osudu, že se zamiloval právě do ní. Byla ta nejlepší manželka – dokonce i přítel –, když chtěla.




_____

Už předtím jsme se bavili o tom, jestli by jste stáli o mé vlastní komentáře, a nebyla na to žádná negativní reakce, tak když mám co říct, tak tedy píšu. :)
Velmi by mě zajímalo, jak se vám tahle kapitola líbila, protože má rozhodně jiný spád než ostatní. Už jsem to nejméně s některými z vás probírala v komentářích, že mám trochu problém, když se skutečně dostanu k ději, ho aktivně psát. A tahle kapitola si vyžadovala spoustu "akce" (což ji zdrželo, hlavně jedna scéna byla na stole vážně nadmíru času, než se vůbec začala psát) a já si vůbec nejsem jistá, jak jsem se toho zhostila.
Tedy - asi bych vám nic nevydala, kdyby se mi to nelíbilo. A rozhodně kvůli nedostatku času nejdu záměrně s kvalitou dolů (tenhle příběh mám hodně ráda), i když je pravda, že něco by potřebovalo více rozležet. Jsem vcelku spokojená s tou "akcí", i když nejspíše není dokonalá. Tak proto by mne zajímal váš názor.
A jinak jen tak pro zajímavost, včera se mi jeden člověk pokoušel po půlce prologu k Těžkopádným zkritizovat psaní, že mám málo popisu objektů... no, o vaši kritiku mám rozhodně větší zájem, protože jste se nejméně (pokud ne i přes jiné povídky) pročetli až sem, tedy máte ucelenější představu.
Ale trochu mne kvůli tomu zamrzelo, jak je to mrtvo. Vím, že mé psaní částečně visí na hřebíku... přesto by bylo milé, kdybyste dali najevo, že o něj máte zájem (pokud máte), dokud ještě úplně nevisí.
Doufám, že vás potěšil sníh jako mě. ;)


4 komentáře:

  1. Tak jo začnu tímhle - překvapilo mě jak se toho tady začlo dít :D myslím, že tu akci jsi napsala velmi dobře, čtení mě vtáhlo a bavilo mě to myslím, víc než předchozí kapitoly (i ty mě bavily). Popravdě jsem rád, že se to víc pohlo s Kluljevem a Gromovem, jednu chvíli mi přišlo, že se příliš neposouvali a těď jsem zase zvědavý jak to půjde dál.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V úterý jsem si vyslechla jednu dobrou reakci na tuhle kapitolu osobně, tak se zdá, že přece jen se povedla. Možná mi to dodá koule, abych začala psát více akční povídky! o.O xDDD Asi ne, ale jsem ráda, že jste ji dobře přijali. Snad další bude brzo.

      Vymazat
    2. ...Vidis, rikala jsem ti ze je to dobry. :DDD

      Vymazat
    3. Skoro neříkala, protože sis myslela, že jsem telepat. xD

      Vymazat