Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




pondělí 4. prosince 2017

Hon na čarodějnici - 1. část

Takže - asi zcela nečekaně - přináším po letech další "před-dějový" speciál k Nejen absintové nejen víle (tak 3-4 roky před hlavním příběhem). Berte to jako takový malý dárek k adventu - do Vánoc bude vydaný... což znamená nějaké dvě části za týden. Doufám, že alespoň některé to potěší: je to soustředěné hlavně na budování vztahu mezi Papouchem a Tadashim, i když se tam našlo místo i pro (velmi smutného) Chiku a malého zaláskovaného Dateho. 
HON NA ČARODĚJNICI
spolupráce se Seiriel.


[1. část]


Blonďatý mladík vešel do kuchyně, kde už si jeho spolubydlící připravoval snídani, a sám se přesunul hned k lednici, aby i on se mohl do něčeho pustit. “Máš nějaký plán na večer?” nadhodil.
Druhý se na něj pootočil. “Chtěl jsem jít někam s Machiko, ale ještě jsem jí nepsal, tak zatím ne.” Bělovlasý sám docela žasnul nad tím, že už je skoro čtyři měsíce ve vztahu a zatím jim to docela spolu klape. Machiko byla občas možná až moc koketní ke všem okolo, ale nejspíše to bylo i tím, jak opravdu hodně hezká byla a že to doplňovalo její čarodějnický styl. Nicméně si rozuměli a po čase spolu začali dělat i jiné věci, než jen divoce řádit v posteli nebo na parketě. Přestože to s ní Chousokabe nemyslel nijak osudově, vztah s ní se mu líbil. “Proč se ptáš?”
“Můžeš ji klidně vzít s sebou, říkal jsem si, že bych zašel do toho baru, kde pracuje ten barman, co jsem ti o něm říkal. Chodím ho tam okukovat… i když zatím se se mnou moc nebaví…” obložil si bagetu a i s ní se vydal ke stolu.
“Chceš kávu nebo čaj?” zeptal se napřed Motochika, protože měl horkou vodu a sobě se chystal zalévat čaj. “A kde vlastně pracuje? Jestli by se jí tam vůbec líbilo...”
 “Kávu, děkuju,” druhý se na něj usmál, než se zakousl a chvíli žvýkal. “Je to takový relativně klidnější bar po cestě z práce… i když je to zacházka… Vlastně pořád ještě si nejsem tak úplně jistý, jak jsem se tam octl poprvé,” zasmál se tomu.
Chousokabe mu nachystal do hrnku kávu. “Šel sis hledat někoho klidnějšího… někoho s tmavými vlasy a velkým charisma?” zkusil. Bylo to vcelku škoda, že Kojurou - jejich společný známý, který pěstoval tu nejlepší zeleninu v okolí - o jeho kamaráda nikdy neprojevil ten správný druh zájmu. Možná by jim to oběma prospělo: Kojurou by se uvolnil a přestal žít jako starý mládenec a Papouch by byl šťastný z jeho zájmu a vedení. Položil oba dva hrníčky na stůl a posadil se se svou miskou vločkové kaše.
“Hlavně s tím charisma,” zazubil se starší na okamžik, potom poděkoval a přitáhl si šálek blíže k sobě, aby mohl spokojeně přičichnout. “Ani ti nevím, co mě na něm tolik uchvátilo…” přiznal pak a hlavu si podepřel dlaní. “Ale chtěl bych si taky najít někoho… u koho to není jen o tom, že je to kost k nakousnutí…”
Bělovlasý kývl. “Je to příjemné mít někoho na dýl - to souhlasím,” prohodil s úsměvem a pokračoval v jídle. “Tak se na něj můžeme zajít podívat společně,” kývl nakonec. “Napíšu Machiko, jestli chce jít, a když ne, půjdeme jen my dva,” mrkl na něj.
“Můžeš mi ho schválit,” pokývl blonďák. “Myslím, že je úplně na schválení,” nechal se slyšet, než se vrátil k bagetě.
“A nevíš o něm zatím nic kromě toho, že pracuje jako barman? Kromě objednávek jste spolu nemluvili?” projevil Motochika upřímný zájem o život svého kamaráda.
“Bavili jsme se jen trochu, ale už vím, že žije sám a má doma bandu koček, to je pozitivní, ne?” zatvářil se druhý spokojeně, jaký si našel dobrý objekt zájmu. “I když je spíš odtažitý… vybírám si samé takové, zahořklé mládence, mám pocit,” napadlo ho.
“Bandu koček - to je fajn… je to taková cat lady, akorát je to chlap? Kočičí taťka?” Chousokabe se tomu upřímně zasmál. “Vykládal jsi mu o Krakenovi? Pokud ne, určitě si měl, protože Kraken je nejlepší.”
Papouch pokýval hlavou, “trochu… taky své kočky sbírá na ulici…” odpověděl mu, “vlastně i my spějeme k tomu, vyrůst do kočičích tátů…”
Motochika se tomu zasmál. “Vidíš, tak to ho máš v kapse… když nic jiného, budete spolu jako dvě lady chodit na čaj o páté.”
Světlovlasý se zasmál, “nejsem si ale jistý, jestli to je úplně můj cíl,” prohodil. “Určitě by mě potom ani nenechal doprovodit ho domů,” dodal žertovně.


Papouch nechal svého bělovlasého kamaráda i s jeho přítelkyní vejít do baru, kam se ráno dohodli, že půjdou, a sám je následoval až jako poslední, i když se na místo těšil nejvíce. Hned první věc, o kterou se zajímal, bylo, jestli za barem uvidí muže, kvůli kterému hlavně tohle místo navštěvoval, a spokojeně se pro sebe usmál, když ho spatřil.
Chousokabe nechával Machiko jít před sebou, přičemž se nepatrně dotýkal jejího boku, jak ji částečně vedl k baru, ale hlavně měl potřebuji ji chránit, i když věděl, že je dost samostatná a dokáže se o sebe postarat. Podíval se, kdo je za barem a trochu se zamračil, jak mu dotyčný někoho připomínal.
Blonďák si také udělal pohodlí u baru vedle svých přátel a ani se nemusel moc zajímat, co všechno mají, protože už tu byl dostkrát na to, aby věděl, co si dá. I když černovlasý barman míchal opravdu dobré koktejly a všechny ještě neochutnal.
Motochikova přítelkyně se posadila na stoličku, kterou si přisunula co nejblíže k bělovlasému a natáhla se k němu trošku se svůdným úsměvem, přičemž se dlaní opřela o jeho stehno. “Co si dáme?”
Bělovlasý se k ní naklonil a zavrněl. “Sex na záchodě?” Otřel se rty o její ouško, než se trochu odtáhl, aby si mohl podat nápojový lístek, který ležel na baru.
Černovlasý barman mezitím obsloužil zákazníka a zinkasoval ho, poté si prohlédl nově příchozí. Nedal na sobě znát, že kohokoliv z nich zná. “Takže co to bude?” zeptal se, když za nimi došel.
Dívka se roztomile zasmála, “už před objednáním?” natáhla se, aby Chousokabeho líbla na tvář, potom se s ním zadívala do lístku. “Dala bych si tohle,” rozhodla se potom a štíhlým prstem s upraveným nalakovaným nehtem ukázala, co myslí, potom vzhlédla k barmanovi. Naklonila hlavu na stranu, jak i jí někoho připomínal, i když si ho úplně nedokázala zařadit.
“Takže za nás tohle… a pro mě asi jen vodku,” objednal si Chousokabe a vytáhl peněženku. Barman se mezitím otočil, aby mohl namíchat a nalít, co se po něm chtělo.  
Blonďák si podepřel hlavu rukou a zadíval se na černovlasého, když se k nim otočil zády. Potom dloubl loktem do svého kamaráda a věnoval mu tázavý pohled.
Chousokabe využil příležitosti, aby se více natiskl na svou slečnu, když se nakláněl blíže k Papouchovi, který seděl až za ní. “Není trochu děsivý?” prohodil nadneseně. Stále si nebyl úplně jistý, že ho zná, ale i bez toho mu tak připadal.
Nejstarší na chvíli pohlédl znovu na barmana, “přijde ti?” trochu ho to očividně pobavilo. “Myslíš, že by mě chtěl svázat a udělat mi něco hrozného?” dodal stejným tónem.
“Taková natěšená očička nemáš ani na vánoce,” zasmál se Chousokabe a dloubl Papoucha do ramene, potom se ovšem narovnal, protože barman už jim nesl jejich objednávku. Zaplatil mu ji.
“A co tobě?” přešel černovlasý blíže k Papouchovi.
Ten se na něj usmál a poručil si koktejl, na který měl dnes chuť. “Máte tu docela dost lidí…” prohodil pak s mírným zklamáním v hlase, protože to znamenalo, že si nebude moci povídat s barmanem tolik, kolik by očividně chtěl.
“Komu se to nelíbí, může odejít,” odpověděl mu na to barman a vydal se vyřídit jeho objednávku.
Chousokabe mezitím vypil svou vodku, možná potřeboval zapít, že se utvrdil v tom, kdo barman je. Znal ho z dřívějška, kdy vypadal o dost jinak, ale některá gesta, pohyby a mimiku měl stále stejně temnou a svůdnou jako i předtím. Jen teď z něho dýchala mnohem více dominance než tehdy. “A co ty na něj říkáš?” zeptal se Machiko provokativně.
Jeho přítelkyně se na něj natočila, “mám raději piráty, kteří nevypadají, že by mě chtěli svazovat,” natiskla se na něj, aby se mohla natáhnout pro polibek, potom ho znovu svůdně pohladila po stehně.
Blonďák dotčeně našpulil rty, i když byl zvyklý na kousavé poznámky černovlasého. “Jednoznačně bych o hodně přišel, kdybych odešel,” odpověděl ovšem, když mu barman přinesl, o co si řekl, “jak se mají kočky?” zajímal se.
Černovlasý přivřel oči a prohlédl si ho. Nakonec jen zakroutil hlavou. “Pořád to není dostatečně zajímavý začátek rozhovoru, abych se ho chytil,” prozradil mu. A hned za tím řekl cenu za koktejl, jak chtěl se přesunout k dalšímu zákazníkovi.
Blonďák vytáhl peněženku, “tohle byl upřímný zájem, mám rád zvířata,” poznamenal, než vylovil peníze, “a třeba svazování se jako začátek rozhovoru tak úplně nehodí,” zazubil se.
“Svazování?” barman naklonil hlavu na stranu. “Chceš svazovat mé kočky?”
“Kočky zrovna ne…”
Černovlasý pokrčil rameny a vydal se k dalšímu zákazníkovi. Popravdě rozhodně neměl chuť být svazován, ale hlavně mu na to nic neřekl, protože světlovlasý nejevil dostatečnou snahu v rozhovoru.
Papouch se otočil na své dva společníky a mávl rukou dřív, než mohl kdokoliv cokoliv říct, “nesmějte se mi…” prohodil a napil se. “Začínám se bát, že na tyhle typy,” narážel i na Koujura, i když vlastně byl úplně jiný typ než barman, “jsem příliš jednoduchý…”
“Ale v tom je tvá síla,” zazubil se bělovlasý a natáhl se, aby ho mohl dloubnout do ramene.
“Doteď jsem si to taky myslel,” nejstarší se tomu pobaveně zasmál. “Ale měl bych se na to přestat spoléhat…”
“A co, že sis vybral zrovna zdejšího barmana?” Machiko mu věnovala tázavý pohled, i když se neodlepovala od svého přítele.
Bělovlasý si Papoucha prohlédl a zazubil se. “Málo mu naplácávám na zadek, když dělá bordel, tak si hledá někoho přísnějšího,” odpověděl jí místo něho. Objal ji kolem pasu a podíval se, kolik už stihla vypít. Docela by si i šel zatančit.
Dívka se zasmála, “tak to je dobře, že jsem na tebe tak hodná a mně nenaplácáváš,” napila se, pak natáhla pro polibek.
Světlovlasý si přitáhl popelník a vytáhl krabičku cigaret. “Než jste o tom začali, vůbec mi nepřipadal jako typ, co by dělal takové věci…” poznamenal, i když stále nadneseně, jako se hodilo k celému tomuhle tématu. “Přitahuje mě…” přiznal pak, když si zapálil, “chtěl bych o něm vědět víc,” zadíval se k černovlasému, který znova kus od nich obsluhoval jiného zákazníka.
“Myslíš, že jsi zářivá princezna, když si hledáš temného prince?” utrousil Chousokabe a také se podíval na barmana. Rozhodně tady v baru o jeho minulosti nechtěl začínat, tak se choval, jako kdyby ho neznal. Navíc každý měl právo se změnit.
Papouch pohodil dlouhými vlasy a teatrálně je prohrábl, “není to poznat na první pohled?” zamrkal na dvojici svých společníků.
“Jen ta korunka ti chybí,” Machiko se tomu pobaveně zasmála, než se o Chousokabeho celá trošku otřela, jak se na něj tiskla. “Nezatančíme si?”
“Už se na to těším,” zavrněl Motochika, “ale počkej chvilku.” Pokývl barmanovi, jako kdyby si chtěl něco objednat a počkal, než přijde. “Dal bych si ještě jednu vodku, ale předtím… tady můj kamarád potřebuje zaučit, aby byl správná cat lady, ale bojí se tě pozvat na čaj o páté,” nic lepšího ho nenapadlo.
“Přemýšlím nad tím ale už chvíli…” prohodil blonďák, i když ho slova jeho kamaráda samotného trochu překvapila a nebyl si úplně jistý, jak na ně navázat. Byla sice pravda, že by černovlasého rád někam pozval, ale nikdy mu na to nepřišla vhodná příležitost.
Barman si je oba prohlédl, poté se bez jediného slova otočil a začal chystat vodku. Nevypadal, že by hodlal na jejich slova nějak reagovat. Chousokabe se na jeho záda trochu zašklebil a pokrčil rameny - nikdy nebyl dostatečný svůdník, aby ho zaujal, jen to chtěl kvůli Papouchovi zkusit.
“Jaký čaj?” zeptal se černovlasý, když pokládal skleničku s vodkou před Motochiku. “Jaký čaj by mne měl svést k tomu, abych se zkoušel scházet s někým z baru?”
“Třeba černý čaj s vanilkou, mlékem a medem?” napadlo blonďáka, protože i když na čaje tolik nebyl, tenhle si dával k večeru, když měl chuť na sladké, přestože byl jeho spolubydlícího. “Záleží na tom, kde bychom si ho chtěli dát…”
“Rozhodně ne u nás na bytě, protože už mi dochází,” utrousil Chousokabe, poté vstal, vtiskl do dlaně Papouchovi peníze, “nedávej mu je, dokud ti neslíbí, že tě zaučí,” zazubil se na něj. Nakonec vzal Machiko za ruku a pomohl jí vstát, aby mohli jít tančit.
“Tvůj kamarád si mne moc necení - za jednu vodku...” utrousil na to barman.
“Vydírání nám nikdy moc nešlo, jsme na to moc hodní,” blonďák pokrčil rameny a potom věnoval druhému úsměv. “A to se tváříme jako piráti…” dopil svůj koktejl. “Tak jako tak ale… to pozvání platí - pokud ne na čaj, tak na něco jiného,” dál si v prstech pohrával s Chousokabeho penězi.
“Piráti?” barman si ho chvíli prohlížel. “Co to obnáší být pirát ve vašem případě?”
“No… jezdíme na motorkách a tváříme se drsně, ale už ani loď nemáme…” druhý se tomu zasmál. “Žijeme s kočkou a popíjíme vanilkový čaj… už musíme lidem říkat, že jsme piráti, aby to poznali…” byla pravda, že od toho, co přišli do města, už byli o něco klidnější. “Ale Chika má pořád pásku přes oko a já tetování, ještě to úplně nevyprchalo…”
“Nevím, co ti říkal tvůj tatér, ale tetování nevyprchá,” pousmál se černovlasý, škádlil ho, přestože pochopil, jak to myslel - dělal to docela často. Natáhl k němu ruku, jak chtěl, aby mu bylo zaplaceno.
“To je dobře, co bych ve své jednoduchosti dělal, kdybych už nebyl ani ten pirát?” hraně si zabědoval. “A jsme domluvení na čaj?” nadhodil pak a natáhl k němu ruku.
Černovlasý pokrčil rameny. “Opravdu chceš být vyhozen z klubu, protože máš problémy s placením?” prohlédl si ho. “Alespoň by ti pak už nemuselo vadit, že je tu tolik lidí.”
Papouch mu peníze poslušně odevzdal, “nechtělo by se po mně ani, abych si to odpracoval?” podivil se.
“A jaké si myslíš, že by tu pro tebe bylo uplatnění?” zajímal se druhý.
“Mohl bych umývat skleničky?” nadhodil blonďák. “Něco takového… takové dobré pití jako ty bych určitě nezvládl ani, kdybych měl předpoklady k tomu, to nějak umět…” rozhlédl se, “možná něco roznášet bych taky zvládl…”
Černovlasý si ho chvíli prohlížel, než se vydal obsloužit zákazníky, kteří tam čekali, až to udělá. Chvíli se věnoval obsluze, než se za Papouchem vrátil. “Přihodíš ještě něco k čaji?” zeptal se pak.
“Skleničku? Tanec? Zoo? Film?” vyjmenoval mladší, “záleží na tom, kdy by sis na mě udělal čas… možná bych vymyslel i něco dalšího, kdybys měl nějaké specifické přání.”
Barman zakroutil hlavou. “V takovém případě je asi zbytečné se zdržovat nějakým seznamováním se,” řekl mu a více se k němu naklonil. “Chceš se se mnou vyspat?” zeptal se pak napřímo.
“Chci tě poznat,” odpověděl mu blonďák a prohlédl si ho. Samozřejmě, že ho přitahoval a představa sexu se mu líbila, nešlo mu ale zdaleka jen o to. A upřímně, když už očividně nedokázal uchvátit slovy, alespoň na svůj vzhled mohl být pyšný dost na to, aby si mohl tohle vše odpustit, kdyby mu jen o sex šlo. “Chci zjistit, co tě zajímá. Co by tě tím pádem uchvátilo natolik, aby ti nepřišlo zbytečné se mnou zabývat…” znovu vytáhl cigarety. “A myslím, že je jasné, že mě tím pádem přitahuješ…”
“Nemyslím si, že mne chceš opravdu poznat,” řekl mu černovlasý jen a vydal se pryč.
Papouch si s povzdechem zapálil a chvíli ho sledoval, než se na chvíli otočil, aby se rozhlédl po baru.


Blonďák stál opřený kus od zadního východu z baru, a kouřil už několikátou cigaretu, přičemž si v jedné ruce hrál s telefonem, jak neměl co dělat. Jeho kamarád i se svojí přítelkyní už odešli domů a možná bylo i lepší, že jim dal nějaký čas na to, aby se dostali domů před ním a alespoň trochu se vyřádili, než přijde.
Nějakou dobu to trvalo, než černovlasý prošel dveřmi. Trochu se zarazil, když si všiml světlovlasého. Myslel si, že s tím, kolik toho vypil, ho jeho kamarádi odtáhli domů... a on tu zatím nejspíše na něj čekal. Zvedl tázavě jedno obočí, když si ho prohlížel. “Až tak?” oslovil ho nakonec.
Papouch se na něj usmál, “snažím se…” prohodil pak a trochu nervózně se ošil, jak už zase o něco vystřízlivěl.
Černovlasý k němu přešel, vlastně nikdy předtím si nebyli tak blízko, protože je vždy dělilo “tělo” baru. Opřel se u jeho hlavy dlaní a zadíval se do jeho očí. “Snažíš se o co?” zeptal se pak temně. Zažil toho dost, aby se jednoho opitého piráta neměl důvod bát.
“Projevit dostatečný zájem…” pokusil se mladší a opětoval druhému pohled. Schoval telefon do kapsy a jednu dlaň přes látku volného trička položil na bok druhého. “Vymyslet, čím by se mi podařilo zaujmout…”
Barman se k němu ještě přiblížil, jako kdyby ho snad chtěl políbit, ovšem neudělal to a ani neplánoval. “Myslíš, že potom, co celé noci nalévám lidem v baru, mne přitahuje alkoholový odér?” zašeptal a odtáhl se. “Pojď, svezu tě domů, pokud bydlíš někde, kde se vyplatí tě vozit.”
“Pořád si říkám, že mé charisma má něco do sebe…” světlovlasý si hraně povzdechl, “a ten alkoholový odér ho hned nepřebije... “ usmál se. “Ale, když mě svezeš, bude to alespoň trochu výhra…” sám se k němu trochu přiblížil, “pokud mě někam neodvezeš a nerozřežeš na orgány… ale já si nemyslím, že děláš takové věci…”
“Nechali by tě tví kamarádi tady, kdybys byl v podezření, že něco podobného dělám?” podivil se černovlasý. Poté se vydal směrem k parkovišti. “A nejsem si jistý, zda máš orgány, které by někdo chtěl… s tím, jak chodíš často k nám do baru. Kolik ti je?”
“Nevím… asi nenechali… ale nevím, jestli bych jim to řekl,” vydal se za druhým, i když mu stále ještě vlastně ani neřekl, kde bydlí. “Dvacet tři mi bude,” odpověděl mu potom na otázku.
Černovlasý jen kývl a chvíli pokračoval v chůzi. Než se na blondýna otočil. “Víš, co mi třeba přijde zajímavé?” začal. “Když má někdo sněhobílé dvojče, které žije s mafiánem,” odpověděl pak.
“Oh,” Papouch se zarazil a zkoumavě si ho prohlédl. “Možná jsem najednou rád, že moje orgány už by nikdo nechtěl,” zasmál se tomu, očividně ne tak vyděšený, jako by možná měl být - nejspíše měl v sobě stále ještě o dost více alkoholu, než si i sám myslel. “Nemám jen takové dvojče…” prohodil pak, “jak o něm víš?”
“Nemáš jen takové dvojče? To mi budeš muset vysvětlit,” řekl mu na to barman, poté se ovšem zastavil u dveří do podzemní garáže a otevřel je na kartu. “Znám se s Xanxem,” odpověděl mu nakonec, když držel dveře, aby jimi mohl druhý projít.
Světlovlasý prošel a zastavil se kousek za dveřmi, jak stejně nevěděl, ke kterému z aut by se měl na parkovišti vydat. “Jak moc dobře se znáte?” zajímal se, protože zrovna styky s mafií by do černovlasého na první pohled neřekl, i když by to možná nemuselo být tak překvapivé. “Je nás víc, nejsme jen dvojčata,” odpověděl pak.
“Málokdy se přihodí u lidí, že se narodí něco tak pěkného alespoň jednou, a vás se narodilo víc než dva?” snad úplně poprvé se na něj upřímně usmál. “Můj děda vychovával Xanxe, když bylo potřeba ho vychovávat,” pokrčil rameny, “známe se jen od vidění, stejně tak s tvým bratrem… možná jsem ani se Setsunou nikdy nemluvil.” Vydal se k černému velkému autu, které vlastnil. Po cestě ho odemkl.
Papouch se potěšeně usmál té poznámce o tom, že jsou pěkní, “je to hezké, že si o nás alespoň myslíš, že jsme pěkné…” prohodil a postavil se k autu. “Máme ještě rezavé trojče…” pochlubil se potom. “Takže pocházíš z mafiánské rodiny?”
“Nevysvětluje to mnohé?” podíval se na něj černovlasý. “Že mne jen tak něco nezaujme? Že sbírám takové opilé krasotiny jako ty a pak je prodávám bohatým pánům?” pokračoval nadneseně. Otevřel dveře od řidiče, poté se ovšem na Papoucha znovu podíval. “Nevypadáš, že by ses chtěl někam nechat vozit… chceš si to rozdat v autě?” mrkl na něj, ale i přesto nevypadal, že to myslí vážně. “Nebo si lhal o věku, že si chceš sedat dozadu?”
“No, říkal jsem si, že bych asi neměl nasedat dřív, než majitel… který navíc pořád neví, kam mě odvést…” odpověděl a nakonec přešel tak, aby se posadil na sedadlo spolujezdce. “Doufám, že za mě alespoň bude hodně peněz…” povzdechl si hraně.
Černovlasý se posadil za volant, zavřel dveře a připoutal se. “Záleží na tom, co umíš,” pokrčil rameny a nastartoval. “Takže kam to bude?” zeptal se pak a věnoval Papouchovi pohled, než začal couvat. Zdálo se, že i přes velikost auta mu řízení nedělá žádný problém.
Mladší mu nadiktoval svoji adresu. “Nebudu se ti bránit, pokud to budeš chtít zjistit na vlastní kůži…” neodpustil si nakonec. “Možná jen trošku… aby se neřeklo,” dodal pak stejně nadneseně. Pohodlněji se usadil a připoutal. “Co třeba box?” nadhodil po chvíli.
“Box?” barman mu věnoval tázavý pohled, nevěděl, na co navazuje touhle otázkou. Nicméně pokračoval ven z parkoviště, když si nastavil do navigace adresu druhého.
“Pořád se snažím vymyslet místo, kam bys se mnou šel…” dodal. “S ohledem na informace posledních pár chvil, je to ještě těžší, než předtím, protože asi nevymyslím místo, kde jsem byl a ty ne, které by tě zaujalo…” znovu se zatvářil zkroušeně a tentokrát to nebylo ani tak hrané. Pokud se co do zvyků lidí, kteří měli styky s mafií, měl opírat o vyprávěni svého staršího bratra, byl oproti černovlasému nepoužitelné ucho. “Ale párkrát jsme s Chikou byli na boxu a byla to zábava…” svěřil mu nakonec.
“Hmm… mám toho za sebou dost,” prohodil tiše, jako kdyby o tom nechtěl mluvit, a chvíli se pak věnoval řízení. “Nejde ani o to kam mne pozveš… jde o to, abys mne přesvědčil, že stojí za to s tebou trávit čas,” prozradil mu nakonec. “Pozvání na čaj mi stačilo, ale co k tomu přidáš, aby to bylo lepší, než když si ho sám uvařím, zapeleším se s kočkami a budu dělat, že svět mimo můj byt neexistuje?”
Blonďák se tomu usmál, protože i když na první pohled černovlasý jednoznačně nebyl typ, který vypadal, že se rád s čajem zapelešuje se svými kočky, bylo to pěkné, i když svým způsobem to znělo smutně. “Nevím, jestli čaj se mnou může být lepší než takové zapelešení, zní to moc pohodlně,” odpověděl mu nejprve, “a já ti nakonec asi nemůžu k čaji tak hned nabídnout víc, než moji jednoduchou maličkost, ale co když zjistíš, že právě má jednoduchost je to, co ti u čaje doteď chybělo?”
Černovlasý se tomu pousmál, ale počkal s odpovědí, až zastavili na semaforu. “Jmenuji se Tadashi,” řekl mu až teď, přestože Papouch sám se mu představil dávno předtím. “Je mi dvacet sedm, mám dva mladší bratry a chtěl bych vlastnit noční kavárnu.” Věnoval mu docela dlouhý pohled, zda mu stačí, kolik o sobě řekl. Předtím se většinou vyhýbal odpovědím na osobní otázky. “A nejspíše jsem až příliš složitý...” dodal, než se znovu rozjel a začal dávat pozor na cestu.
“Proč…?” blonďák si ho prohlédl, i tak potěšený tím, že se pohnul mnohem dál, než se mu doteď kdy podařilo. “A třeba je to přesně to, co se k mé jednoduchosti hodí,” neodpustil si a usmál se na něj, “pořád za sebou nemáme ani ten čaj, kdy nebudu obklopen alkoholovým odérem…” nadhodil.
“Asi to můžeme zkusit,” šeptl nakonec Tadashi a zastavil na parkovišti před domem, v kterém měli Kohaku se svým kamarádem byt.
Blonďák se na něj celý natočil a zářivě se usmál, jako štěně, které se těší z každé maličkosti. Chyběli mu jen uši a ocas, kterým by mohl nadšeně mávat. “Kdy máš volno?”
Tadashiho až tak nadšená reakce překvapila. Také se tomu musel nepatrně pousmát. “Každý den, než jdu do práce, takže odpoledne… a nepracuju většinou v úterý a ve středu.”
Mladší pokývl, “zítra odpoledne mám čas, potom už je pondělí a mám ranní… takže jedině to úterý nebo středu… ale když mi dáš číslo, můžeme se domluvit na kterýkoliv z připadajících termínů…” nadhodil.
Černovlasý se pousmál. “Tak si vytáhni mobil, ať ti ho můžu nadiktovat, i když zítřek by mi zase tolik nevadil,” pobídl ho.
Papouch si si telefon vyndal z kapsy, “tak i když se domluvíme na zítra, číslo si můžu vzít,” mrkl pak na druhého.
Starší druhému nadiktoval číslo. “Zavolej mi kolem oběda, to už budu při smyslech,” dodal ještě, než se natáhl k Papouchovi a políbil ho na čelo. “Opatruj se, ať tě někdo nepotáhá, přímo si o to říkáš...” zašeptal, když se vzdaloval.
Světlovlasý se na něj nejprve skoro omámeně usmál, “jsem silnější, než vypadám,” mrkl na něj potom. “A ne ke každému se mám…” zazubil se, pak si váhavě rozepnul pás, jak se mu z auta ještě nechtělo. “Tak asi… dobrou noc…” nadhodil.
“Dobrou...” rozloučil se s ním jen černovlasý.


Blonďák zrovna dokončil hovor, který ho nechal v omámeném štěstí z toho, že se mu konečně podařilo dohodnout si s tajemným Tadashim z baru rande, když se ozval zvonek, jak je přišel navštívit - a nechat se pozvat na oběd - Masamune. Mladík, se kterým se seznámili až ve městě.
Papouch ho vpustil do domu a vydal se do kuchyně, jak měl potřebu podělit se Chousokabem o všechny novinky ještě dřív, než jejich kamarád vůbec stihne vyjít schody k bytu. “Mám rande!” zazubil se nadšeně, “a nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale napadá mě… je okolo mě nějak hodně mafiánů…” nechal se slyšet, co ho hlavně s Masamuneho příchodem napadlo.
“Barman je mafián?” podíval se na něj Chousokabe, který zrovna dělal omáčku. Také měl docela dobrou náladu, přestože ho jeho ženský nocležník opustil docela brzo ráno kvůli práci. Podle něj by to vysvětlovalo Tadashiho změnu - když ho potkával, tak býval hodně jiný, než je teď. Takže asi nemělo cenu o tom mluvit před Kohakuem.  
“Asi není přímo mafián, ale zná Xanxe…” odpověděl jednoduše blonďák, “všechno se třeba dneska dovím,” zazubil se ještě, než odběhl otevřít Datemu.
“Xanhnuse?!” zavolal za ním Chousokabe. “Tak to se od něj drž dál, o tebe nechce přijít! Stačilo, že jsme přišli o Setsu...”
Hnědovlasý mladík se podíval na svého blonďatého kamaráda. “Chystáš se uvolnit místo v bytě, že bych se nastěhoval za Chikou já?” zeptal se ho. “Snídaně, obědy a večeře… milující Chika… beru to hned!” Přičemž prošel dveřmi a vyzul se, aby mohl hned do kuchyně. “Už tě jen zbavíme té protivné holky, aniki,” objal bělovlasého zezadu.
“Co mne to tlačí do zadku?” natočil se na něj Motochika.
Masamune se natáhl, aby ho mohl políbit. “To je zatím jen flaška, aniki,” zasmál se a vytáhl ji. “Něco řízného k obědu, aby se dobře trávilo.”
Papouch se vrátil do kuchyně za nimi a opřel se o rám dveří, “se mnou se ani nepřivítal, jen by mě chtěl vyhnat a na Chiku se nám tak lepí,” zabědoval hraně. “Už mě tady vůbec nechtějí!” utřel si pomyslné slzy. “Ještě, že mám za chvíli rande,” vyplázl na ně jazyk.
“I ty, Brute?!” otočil se na něj Date a přešel k němu. “To nejde! Nakonec mne opustíte oba. A s kým budu chodit pařit, když se z vás stanou pupkatí taťkové?! Žádný další vážný vztah!” Tentokrát se nalepil na něj. “Vždyť Drak je ze všech nejlepší,” zavrněl, když ho kousal do lalůčku.
Blonďák se nepatrně zachvěl, jak mladší hned zaútočil na tak citlivé místo. “Nikdo neříká, že mě opravdu čeká vážný vztah, přece jen je to těžký oříšek,” našpulil pak trochu rty. Objal hnědovlasého okolo pasu, “měli byste mi držet palce,” dodal ale.
Chousokabe si je prohlédl. “Měl jsi zůstat u zaučování našeho Dráčete, protože... opravdu známý Xanhnuse se mi nelíbí...” řekl, poté vypnul vařič.
Hnědovlasý mladík jen kýval hlavou, přičemž se dál objímal. Až to Motochiku svedlo, aby se k nim přidal. “Velké medvědí objetí.”
“Co když si malé Dráče taky najde někoho, kdo ho okouzlí víc než já, a nakonec mě tu necháte?” blonďák se do obětí spokojeně skoro vrhl. Opravdu rád se na někoho tiskl a tulil se už od doby, co vyrůstal mezi dvěma dalšími z trojčat. “Nerozřezal mě na orgány, takže zatím to není tak hrozné…”
“Setsunu Xanhnus také nerozřezal, jen pořezal a nesčetněkrát zbil,” připomenul mu Motochika, ovšem zavřel na okamžik v objetí oči a jen si ho užíval. “Pojďte jíst,” pobídl je pak a přešel zpátky k plotně.
“Vrátím se za tebou,” Papouch se na bělovlasého zazubil, “kdyby mě někdo chtěl bít, schovám se u tebe v posteli a budu si tam žít a nechávat se ochraňovat jako správná pirátská princezna,” pokývl si hlavou. “Drak mi tam bude dělat společnost.
“Jen aby Machiko nic nenamítala,” zasmál se Chousokabe. Mezitím chystal do tří misek. “Ale myslím to vážně, aby sis na něj dával pozor,” dodal ještě, když dával na stůl nádoby s jídlem.
Date si je oba prohlédl. “A kdo to vůbec je, že se tak nelíbí Chikovi?” naklonil hlavu na stranu. Byl z nich nejmladší a nejspíše ještě nebyl vůbec tak zkažený a dospělý, jak se snažil tvářit.
“Vzal mě včera domů, kdyby mi chtěl něco provádět, už by s tím začal…” blonďák nad tím jen mávl rukou, “jdeme na čaj… myslím, že zatím mi vážně nic nehrozí,” usmál se k tomu ještě, než odpověděl i Masamunemu, “ten barman, už jsem o něm mluvil předtím… podařilo se mi domluvit si s ním schůzku, ale tady našemu anikimu připadá moc temný…”
Hnědovlasý se podíval na Motochiku, poté se naklonil k Papouchovi. “Třeba žárlí!”
“Oh!” světlovlasý se podíval z jednoho na druhého, “to mi ale lichotí,” zazubil se. “A to do toho z nás skočil po hlavě jako první,” dodal k tomu a pohodil hlavou.
Motochika se posadil k nim ke stolu. “Vlastně stále moc nevím, jak se to stalo,” prohodil, jak mu to - kdykoliv si uvědomil, že je zadaný - přišlo divné. Ne, že by neplánoval, že jednou bude, ale samotné vztahy se mu spíše vyhýbaly a on si zvykl si jen užívat. Hlavně v době, kdy se s rodinou často stěhovali, se nejspíše smířil, že přestože má některé lidi hodně rád, nakonec je musí opustit. Jediný Papouch vypadal, že s ním zůstane napořád. “Ale je to fajn. O dost víc fajn, než to léto se Setsu, když se tak na to dívám s odstupem času.”
“No vztah se Setsu by ti jednoznačně neudělal dobře, to jsme myslím, až na tebe, viděli všichni…” neodpustil si Papouch. “Vidíš,” chytil potom Dateho okolo ramen, “káže vodu a pije víno…” natiskl se na chvíli na hnědovlasého, než se vrátil do polohy, ze které se mohl pustit do jídla.
“Hrozné s vámi,” zakroutil hlavou Masamune. “Taťkové~”
“Abych ti nenaplácal, synku. Takhle se s dospělými muži nemluví,” napomenul ho bělovlasý; nemyslel to vážně, i když si nebyl jistý, zda by se to mladšímu nelíbilo.
“Hmm…” neodpustil si k tomu Papouch, “takové zajímavé odpoledne, a já ho prošvihnu…” hraně si povzdechl.
“Co je tu ta holka, už to nikdy není tak zajímavé odpoledne, jako to bývávalo dříve, když se povedlo,” povzdechl si Masamune a našpulil pusu uraženě. “Také si někoho najdu!”
“Dneska tady není… a zrovna dneska tu nebudu ani já…” znova teatrálně zabědoval světlovlasý, “musíte mi to alespoň natočit, jestli bude užívat toho, že tu není…” škádlil je, i když to nebylo tak nepravděpodobné. Nebo alespoň nebylo by, kdyby Papouch zůstával, i když zadaný Chousokabe už nebyl tak zábavný jako dříve.
Masamune se pustil do jídla. “Jsou to už čtyři měsíce a je to den ode dne horší,” prohodil pak. “Zachvíli nám přestane aniki i vařit,” vykulil oči na Papoucha. “To bude ta poslední kapka, pak se jí budeme muset nějak zbavit.”
“Počkej!” blonďák se vyděšeně narovnal, “to by ale byla tragédie,” pokýval hlavou, “to se nikdy nesmí stát, aby nám přestal vařit!” zatvářil se naprosto tragicky.
“Můžu vám zaručit, že se nám to brzy začne kazit,” prohodil Chousokabe. “Nejsme asi typy, co bychom dlouho zvládali spát stále s tou samou osobou,” zasmál se pak. “Ale vařit vám mne bude bavit vždy, stačí se dívat na vaše radostné tváře a hned mám pocit, že jsem mistr světa,” mrkl na ně.
“Ani v sexu nejsi tak daleko od mistra,” neodpustil si Date.
“Co my bychom bez tebe dělali, kdybys na nás zanevřel,” zazubil se Papouch nakonec.

2 komentáře:

  1. Ach Bože, Dante :D A musím říct, že si vztah Papoucha a Tadashiho moc nepamatuju, už je to dávno... :D ale možná, že snad Tadashi se dost změnil od té doby...
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tak dávno? Asi ano, pravda. Trochu mám problémy s vnímáním času... xD
      Nicméně určitě v začátcích, hlavně těchto, byl jejich vztah dost jiný. Tadashi dokonce jinak vypadal. xD

      Vymazat