Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




úterý 19. prosince 2017

Hon na čarodějnici - 5. část

Přeji příjemnou četbu při chystání na Vánoce.


HON NA ČARODĚJNICI
spolupráce se Seiriel.

[5. část]


Tadashi se nechal zavést do soukromé místnosti v podniku, kde měl mít schůzku. Už tam na něj čekal vysoký černovlasý popálený muž se svým přítelem. “Snad nemám zpoždění,” začal hned po pozdravu a zůstal stát, jak čekal, že mu bude povoleno se posadit.  
Xanxus zakroutil hlavou a i on stoupl, aby se s ním přivítal podáním ruky. “Je to navíc soukromá záležitost,” dodal a tlumeně si povzdechl. Byli tady jen proto, že si to vydupala jeho královna a Xanxus sám byl přítomen hlavně, aby svého partnera krotil.
Setsuna zůstal sedět, ale nespouštěl z Tadashiho oči.
Černovlasý jen kývl. Docela se divil, pokud se hodlalo řešit, co myslel, že bude, že se do něčeho takového popálený muž zapojoval. Skutečně nejspíše dělal vše, aby byl jeho přítel spokojený, přestože věnoval pro něj naprosto nezajímavým a nedůležitým věcem svůj drahocenný čas.
Bělovlasé trojče si založilo ruce na hrudi a promluvilo, až když se oba muži posadili. “Tak mi řekni, co je na tobě tak výjimečného, že je kvůli tobě můj bratr teď tolik smutný,” začal panovačně, přičemž zvedl bradu, jako kdyby byl pyšným panovníkem a Tadashi mu nesahal ani po kotníky.
Xanxus se pouze podíval z jednoho na druhého a sklonil pohled k dokumentu, který pročítal, přičemž ovšem bělovlasého pohladil po stehně. Možná spíš, jako by ho klidnil. Nehodlal se nijak slovně zapojovat nebo, nedej otče, být na něčí straně. Samotnému mu to přišlo trošku přehnané, i když v tom Setsunovi nehodlal bránit, pokud to nikomu nijak příliš neublíží.
Tadashi se odmlčel. Nechtělo se mu někomu cizímu odpovídat na takové otázky. Na druhou stranu si byl vědom toho, že podle Kohakuova vyprávění, měl se svým bratrem dobrý vztah, tedy tohle celé nebylo kvůli nějaké potřebě být důležitý, ale že Setsunovi opravdu na jeho bratru záleželo. “Právě… nepřipadal jsem si výjimečný - spíše tedy hodný toho, aby kvůli mně byl smutný. Tak jsem to ukončil dřív, než by mu náš vztah ublížil,” nakonec mu odpověděl pravdivě. “A je mi upřímně líto, pokud to bylo pozdě ukončené,” dodal tiše.
Setsuna přivřel oči a ve výrazu tváře měl něco nebezpečného. “Tvá lítost mne vůbec nezajímá,” trochu to zasyčel. “Ale můj bratr je příliš hodný, než aby si spravoval náladu tím, že se ti pomstí… nebo aby ho potěšilo, kdybych to udělal já...” připustil, “přitom stačí říct tak málo, aby ti bylo ublíženo.”
Xanxus se dlaní přesunul na rameno svého druha a silněji ho stiskl, jak ho krotil. Nechtěl mít v rodině žádné problémy způsobené nepovedenými vztahy a příliš unáhlenými slovy. Pohlédl na hodinky a zalitoval, že Setsunovi nedal limit, do kdy by měl vyřídit tuhle scénu, aby to měli všichni rychle za sebou.
Černovlasý muž, co seděl naproti nim, si je oba tiše prohlédl. “Stačí,” kývl a snažil se udržet si klidný hlas, v kterém nebylo poznat, jak moc nechce, aby se rozhovor stočil k jeho minulosti. Sám možná taky měl informace, které by se nemuseli líbit Xanxovi, ale nechtěl ohrozit ani Setsunu, už vůbec ne Kohaku nebo Motochiku, kdyby je vytáhl na povrch. “A právě proto chápete, že jsem nemohl s ním zůstat.”
“Tak proč sis s ním vůbec začínal?!” vyčetl mu mladší. Pochopil, co znamenalo Xanxovo gesto, i když kdyby skutečně chtěl Tadashimu ublížit - nebo by si nemyslel, že by to mohlo zkazit jeho vztah s Kohaku, kdyby se o tom náhodou dověděl - tak by pokračoval i přes upozornění.
Tadashi si povzdechl a na okamžik se podíval na obraz, který byl na stěně. Nechtěl na tu otázku odpovídat komukoliv cizímu. “Neměl jsem,” řekl místo odpovědi a skousl si ret. “Co to má vůbec za smysl to teď zpětně probírat?” vzepřel se nakonec. I když měl Xanxe v úctě a Kohaku rád dostatečně na to, aby ani o Setsunovi nesmýšlel úplně ve zlém, tak přece v jeho povaze nebylo ukazovat každému podřízenost. Nehodlal už nikdo nikoho nechat, aby mu řídil život! Přestože právě kvůli tomu tady byl, opravdu se nikomu ze svých činů nemusel zpovídat. A odpovídal jen proto, že sám cítil potřebu omluvit své chování - pokud nemohl před Kohaku, tak alespoň to vyslovit nahlas. “Kdyby bylo cokoliv, co bych mohl udělat, aby nebyl kvůli mně smutný, tak to udělám. Nemůžu dělat nic víc, než se mu vyhýbat.”
Nejstarší z nich si pro sebe jen mírně pokýval hlavou a možná až omluvně k Tadashimu vzhlédl. Znal se s ním dlouho a sám mu příliš nechtěl způsobovat problémy nebo zbytečnou bolest. Na druhou stranu věděl, že co ubližovalo jeho bratrům, ubližovalo i Setsunovi a bělovlasý měl právo se proti tomu bránit, jak jen mohl.
Setsuna sevřel pevně rty k sobě. “To jsou jen slova,” prskl pak. Sám by pro svého bratra udělal cokoliv a myslel si, že druhý je tomu opravdu vzdálený. “Kdyby tě opravdu mrzelo, co se mezi vámi stalo, tak by ses hned nepromenádoval s jiným… a on by tě při tom pak nemohl vidět a cítit se ještě hůř, že pro tebe neznamenal ani tolik, aby sis dal chvíli oddech...” Možná se trochu nechal unést. “Neudělal bys nic, abys to odčinil.”
Muž naproti němu zaváhal, protože si nemyslel, že má smysl se obhajovat. “Špatně pochopil, co viděl, jeden můj známý ze Satanovy sféry nesl mému bratrovi komunikační zařízení, nebylo v tom z mé ani jeho strany nic mileneckého...” řekl nakonec. “Také mi z toho není...”
Bělovlasý pohodil hlavou a odfrkl si, přičemž ho nenechal domluvit. “Kdyby mu to pomohlo, usekl by sis malíček?” zalesklo se mu v očích, protože tohle mu nejspíše mohl Xanxus poručit, i když Tadashi nebyl přímo jeho podřízený mafián.
Xanxus dlouze vydechl a na okamžik zavřel oči, “nepomohlo by mu to, Setsu,” pohlédl na chvíli na svého přítele a stiskl jeho dlaň ve své. I Setsunovy rozmary měly své meze a něco takového bylo příliš vážné a trvalé na to, aby to dovolil. “Naopak,” vrátil se pohledem k dokumentu, “bojím se, že by se potom cítil zrazený vámi oběma,” nenechal si tentokrát nakonec svůj názor pro sebe. “Navíc, co se týká toho, s kým ho Kohaku viděl, myslím, že za cokoliv, co si potom myslel, může více Mu než Tadashi…” na to znal generály svého otce dost dobře. A Tadashiho také - a to, jak se změnil po svém posledním vztahu. Neobhajoval černovlasého, pouze se Setsunu snažil usměrnit, aby si ho nakonec nemusel odnést, pokud se příliš rozohní.
Setsuna se zamračil. “Já bych si uřezal celou ruku… i víc, kdyby to byla cena za Kohakuovo štěstí,” řekl zcela vážně. Poté ovšem vstal. “Vím, že Haku by to nepomohlo,” utrousil a trochu sjel pohledem i Xanxuse, že si myslel, že si to neuvědomuje. “Jen mne rozčílilo, že se tady ten… furt tváří, že mu na mém bratrovi záleží… a že všechno to udělal pro jeho dobro.” Nadechl se, “a rozčiluje mne ještě víc, že Haku sám není schopen si přiznat, že je to všechno vina tady toho… a že Tadashi není oběť.” Podíval se na muže, o kterém mluvil. “Protože skutečně nemáš právo ničit mého bratra jen proto, že tobě bylo ublíženo. On ti neublížil. On by udělal všechno, aby jsi na cokoliv zlého zapomněl.” Poté se otočil a přešel k baru s alkoholem, který místnost měla vlastní a samoobslužný. “Už mu nemám co říct...” mávl rukou rozrušeně.
Nejspíše i velká část té zloby, co ventiloval, vůbec nepatřila Tadashimu: Setsuna se zlobil sám na sebe. Pokud měl Kohaku neštěstí ve vztazích nebo místy živořil, část viny ležela právě na nejstarším trojčeti. Protože to on zcela sobecky všechny ignoroval a nechal se odvést. Setsuna vždy věděl, že existovala možnost, aby s Xanxusem neodjel (možná existovala i ta, kde by mohli s úplným odchodem počkat několik let a na vhodnější situaci), aby se soustředil na svou rodinu a pokračoval v normálních vztazích, co měl tehdy, když si pro něj Xanxus podruhé přijel. (Možná by se naučil být šťastný i bez Xanxuse, určitě by mu s tím kamarádství s Motichikou pomohlo.) Ale místo toho odešel od všeho hned a nehleděl na následky.
Asi si nechtěl dávat čas to takto promyslet, i když se tomu stejně nevyhnul, jakmile se Kohaku začala bořit pohádka, v které při jeho odchodu žil.
Kohaku to ublížilo. Zničilo mu to kariéru profesionálního sportovce, na kterou určitě měl, a ukončilo vztah s někým, kdo ho opravdu měl rád. Setsuna odešel, přestože tam měl zůstat pro svého bratra, chodit na jeho zápasy a připravovat ho na to, že může žít život i mimo domov se svými dvěma bratry.
Uřezal by si ruku, kdyby to tím mohl odčinit. Rozhodně! Ale vzdát se Xanxuse? To nedokázal tehdy a už vůbec ne teď. Byl sobecký. Odcházel, protože jeho celá bytost byla pohlcena tím, co našel v Satanově synu, a zároveň i částečně prostě potřeboval pryč. Toho se nedokázal vzdát pro Kohaku... a teď tuhle vinu nemohl odčinit tím, že ublíží někomu, kdo sám trpěl. (Kdyby Xanxus byl jiný, Setsuna mohl skončit ještě hůř než Tadashi - v téhle vztahové hře se buď získalo vše, nebo se o vše přišlo - nebylo těžké si to domyslet.)
“Můžeš jít,” pronesl jen Satanův syn k černovlasému a pohlédl z něho na svého milence. Bylo jen dobře, jestli už končili.
Černovlasý kývl a vstal. Neutrálně se rozloučil a vydal pryč. Cítil se hrozně kvůli celému rozhovoru, i když se snažil, aby to na něj nezapůsobilo. Ale nejvíce ho mrzelo, že se Kohaku vzdal.


Papouch se zastavil před vchodem do baru, kde Tadashi obsluhoval, a přešlápl na místě, než se nakonec s povzdechem vydal kousek stranou. Opřel se zády o zeď a zapálil si cigaretu, přičemž si jednou dlaní poplácal kapsu, ve které měl zastrčený už asi trochu pokrčený dopis, o který se pokusil, jak kontroloval, jestli tam stále je. Předpokládal, že se s ním černovlasý už nebude chtít bavit, ale přesto bylo několik věcí, co mu chtěl říct.
Potkal se s Mamoru pár dní zpátky, když mladík tentokrát sám šel ze školy domů a blonďák poblíž znovu byl nakupovat. Překvapilo ho, že ho tmavovlasý chlapec sám oslovil a dokonce příjemně a ne jako tehdy v autě. Papouch mu chtěl nejprve utéct - vyčítal si, že nezačal nakupovat jinde -, ale opravdu ho překvapilo, co mu nakonec mladší říkal.
Mamoru mu vysvětlil, jak teď Tadashi vypadá, že i on se zdá smutný z toho, že to mezi nimi skončilo a že právě proto mladší Papoucha oslovil - protože se mu to nelíbí. Ujistil ho, že muž, se kterým je viděl, je jen rodinný známý a chvíli si s ním povídal o tom, jak to teď u nich doma vypadá, když je Tadashi ještě skleslý z toho, co se stalo mezi ním a Papouchem.
A nakonec mu vylíčil, že si Setsuna nechal Tadashiho předvolat, aby mu mohl vyčítat, že to mezi ním a blonďákem ukončil. Vylíčil mu, jak jeho starší bratr vypadal, když se potom vrátil domů, a nakonec ho nechal zmateného samotného před obchodem, aby se se všemi těmihle informacemi popral, aniž by tušil, co s nimi má dělat.
A proto tu teď světlovlasý mladík stál, protože jednak chtěl Tadashimu sdělit, co všechno pro něj za tu chvíli stihl začít znamenat, a jak mu právě proto ublížilo, že už není chtěný - že mu není důvěřováno natolik, aby mu byla alespoň dána šance - a jednak se mu chtěl omluvit za to, že i když už by vlastně - jak si černovlasý přál - spolu neměli mít nic společného, blonďák mu stále způsoboval problémy a zatáhl do toho i svého bratra.
Zhluboka se nadechl a naposledy si potáhl, než se vydal dovnitř.
Tadashi obsluhoval u baru a i když bylo vcelku brzy, působil, že už toho má celkově dost. Pohyboval se, jako kdyby chtěl ušetřit co nejvíce energie a ve tváři měl neutrální, ničím nezaujatý výraz.
Blonďák si skousl ret a nakonec rychlým krokem, jako by si to jinak měl rozmyslet, se vydal přímo k černovlasému. “Ta… Tadashi,” upozornil na sebe a rovnou se jal mu podávat dopis. “Já vím…” zhluboka se nadechl, “že už mě asi nechceš vidět a nechceš se se mnou bavit, ale… chtěl jsem ti tohle dát,” ukázal bradou na obálku. “A taky se omluvit za Setsunu…” povzdechl si, “on je takový rázný, mrzí mě, jestli ti způsobil nějaké problémy…” na jeho výrazu opravdu bylo vidět, že i když ho mrzí, že se do toho Setsuna vkládal, na druhou stranu ho potěšilo, že ho jeho bratr má tolik rád, že to pro něj udělal a že i pro Papoucha jeho sourozenec znamená stejně.
Černovlasý si ho prohlédl a zaváhal. Nakonec ovšem se pro dopis natáhl a schoval si ho do kapsy. “Jsem rád, že máš takového houževnatého ochránce, jako je tvůj bratr,” řekl mu na to jen.
Blonďák na okamžik sklopil pohled. “Já taky…” odpověděl šeptem. “Byl bych dávno ztracený bez bratrů a bez Chiky…” povzdechl si. Nepohodlně se ošil a rozhlédl, “já… asi zase půjdu, přišel jsem jen s dopisem…”
Tadashi si ho prohlédl, než jen kývl. Poté se vydal za zákazníkem, který už na něj chvíli čekal. Možná kdyby nebyl v práci, zachoval by se jinak, ale teď nemohl. Navíc byl v té chvíli příliš uzavřený do sebe a příliš se bránící jakýmkoliv pocitům - to byla ta jediná cesta, co ho držela schopného fungovat nehledě na vše, co se mu stalo.
I mladší si pokývl, jako by si tím potřeboval potvrdit, že udělal dobře a že už je čas jít, než se otočil a pomalu se vydal ke dveřím. Pomalu, jako by čekal, že ještě bude zastaven.
Ale nebyl.


Mamoru zrovna vycházel ze sprchy, když se Tadashi vrátil z práce domů. Přicházel většinou ráno, zhruba v čas, kdy mladší chodil do školy. Tmavovlasý mladík se vydal do předsíně, aby se s ním přivítal, protože ho tam slyšel. “Ahoj,” pozdravil a usmál, trošku se ovšem zarazil, když ho viděl, protože jeho bratr působil ještě strhaněji a unaveněji než obvykle. “Stalo se něco v práci?” zajímal se hned.
Tadashi k němu přešel a objal ho. “Asi jsem hlavně unavený,” řekl mu a zůstal ho objímat. “Promiň, pokud smrdím z baru,” utrousil. Zavřel oči. “Budeš chtít vzít do školy? A máš nachystanou nějakou svačinku?”
Mladší ho pevně objal a stiskl v náručí. “Teď jsem vyšel ze sprchy, ještě jsem nic nechystal, ale zvládnu to…” odpověděl mu a pohladil ho po zádech. “Měl by sis hlavně odpočinout…” odpověděl pak. Nechtěl staršímu ještě přidělávat starosti s tím, jak vypadal.
“Něco ti nachystám - víš, že se o tebe starám rád,” řekl mu na to Tadashi a políbil ho do vlasů. Přesto se ještě chvíli od něj nevzdaloval. “Odpočinu si, až budeš ve škole,” dodal ještě. Poté se od něj odtáhl.
Mladší se usmál, “jsi hodný… neměl by ses hlavně nijak přemáhat…” natáhl se, aby ho políbil na čelo, než se od něj vzdálil. “Vidím to na tobě, jak málo spíš, když tu jsem…” našpulil trochu rty jako malé dítě.
“Myslíš, že spím víc, když tu nejsi?” podíval se na něj Tadashi a prohrábl jeho vlasy. “Jsi takový můj plyšák, spí se mi lépe, když tě tu mám,” mrkl na něj. Možná to bylo částečně i tím, co prožil, že vlastně příliš nebyl schopen pořádně odpočívat. Jako kdyby se snažil nezastavit, aby ho nedohnaly špatné myšlenky. “Co bys chtěl na svačinku?” zeptal se pak.
“Cokoliv tě napadne a máme na to ingredience… stačí nějaká rychlovka,” zazubil se na něj Mamoru. Sám byl také rád, že je s ním doma - alespoň se mohl cítit, že na něj může trochu dohlížet. “Měli bychom si o víkendu zajet někam odpočinout…” prohodil. “Zasloužil bys masáž nebo tak něco…”
“Máš pocit, že jsem matka samoživitelka a ty můj synáček?” podíval se na něj pobaveně starší, protože mu to tak přišlo. Poté se vydal do kuchyně. “Kam bys chtěl jet?” zajímal se pak. “A nasnídaný už jsi?”
“Jo, jedl jsem,” pokýval jeho bratr a následoval ho. “Třeba do lázní bychom mohli nebo tak něco,” nadhodil, protože mu to přišlo jako dobré místo, kde by se mohl Tadashi uvolnit a odpočinout si. “Někam, kde bychom měli vlastní malou lázeň a nemuseli se ani s nikým potkávat.”
“Malou lázeň si můžeme udělat i v koupelně,” prohodil žertem Tadashi. I přesto - kolik se snažil vypadat, že není unavený a nepotřebuje si odpočinou - se na chvíli unaveně opřel o linku. Protřel si tvář. Poté začal připravovat jídlo.
Mamoru k němu přešel, “nemám ti s tím alespoň pomoct?” nabídl se a znovu ho pohladil po zádech. “Večer ti dám alespoň masáž…” nabídl mu, “jestli nechceš do lázně mimo vanu…” mrkl na něj.
“To na mě budeš nejhodnější,” znovu ho počechral ve vlasech. “Nemáš, co si chystat do školy? Všechny úkoly máš hotové a tak?” zajímal se. “S těmi totiž vůbec nevím, jestli bych ti pomohl. Ale jídlo připravit umím,” prohodil uvolněně.
“Všechno jsem to udělal už včera,” pokývl druhý, “jen si pak vezmu tašku z pokoje…” ujistil ho. “A děláš nejlepší jídlo na světě…” zazubil se pak.
“To je dobře,” pokývl Tadashi a zívl. “Jsi dobře vychovaný student, když děláš úkoly den předem,” prohodil, “budu se tvářit, že jsem byl také takový.” Chvíli se jen věnoval chystání jídla pro Mamoru, než zaváhal. “Dneska… stavil se za mnou Haku...”
Mladší se zarazil a prohlédl si ho. Tak právě možná proto vypadal Tadashi dnes ještě unaveněji, než obvykle. Mamoru ho znovu pohladil, než se mírně odtáhl, aby mu lépe viděl do tváře. “Co chtěl?” zajímal se. Nebyl si jistý, co si o tom myslet, dokud mu to druhý nevylíčí, ještě s tím, že blonďáka předtím sám oslovil.
“Dát mi dopis,” odpověděl mu starší a chvíli se potom odmlčel, jak nevěděl, jak přesně ho okomentovat. “Omlouval se mi v něm za Setsunu a vyznával se mi ze svých citů ke mně...” dodal nakonec.
Mamoru se na chvíli zatvářil překvapeně, protože zrovna dopis bylo snad to poslední, k čemu by očekával, že se blonďák uchýlí. Bylo to od něj ale pěkné. “A co si o tom myslíš?” zeptal se opatrně, “odpovíš mu?”
“Měl bych mu odpovědět, ať už to bude cokoliv,” pokýval hlavou starší a povzdechl si. “Ale zatím vůbec nevím, jak to cokoliv bude vypadat,” přiznal. “Je to… složité… a všechno rozhodování zůstalo na mně, přestože spíše jde o to, jak on vezme to všechno okolo mně… a pokud už ví část, měl by to vědět všechno.”
Mladší se mu chvíli díval do tváře, “promysli to…” pokýval potom hlavou a nakonec se natáhl, aby ho znovu objal, jak mu chtěl dodat sílu a vyjádřit oporu. “Ale…” dodal ještě, “i když se mi to moc nelíbí… tak celkově… vypadals, že je ti s ním opravdu dobře,” přiznal mu potom. Přece jen, sám Kohaku oslovil, takže už neměl právo být proti nim. “Působil nakonec jako hodný člověk…”
“Myslím, že je strašně hodný,” pokýval Tadashi, přičemž se spokojeně objímal se svým bratrem, opravdu mu takhle bylo nejlépe. “Vyzvednu tě po škole a něco spácháme,” utrousil nakonec. “Nechám si čas na odpověď… třeba se mezitím zaláskuje do někoho jiného a bude všechno vyřešené...”
Mamoru ho pohladil po vlasech. “Dobře…” prohodil, “ale když ho to nepřešlo do teď…” neodpustil si, potom se trošku odtáhl, aby staršímu viděl do tváře. “Vypadá, že to myslí docela vážně…” připomněl, “možná bys to s ním ještě měl zkusit… a pokud to nevyjde, osobně se postarám, aby ho to bolelo,” odlehčil situaci a pohladil Tadashiho po tváři.
“Budu to brát v potaz, až mu budu psát odpověď,” usmál se Tadashi a sklonil se, aby mladšího políbil na čelo.


Chousokabe přišel domů s práce a hned u dveří se přivítal s kocourem. “Sice by mi Machiko vynadala, ale mám pro tebe drahou plechovečku,” oznámil mu, “já jí to neřeknu, ty jí to neřekneš… a všichni budeme spokojení, co říkáš, Krakene?” Vzal svého přerostlého kocoura do náručí. “To mimčo bude menší, když se narodí, než ty,” prohodil, “kdybych ti kupoval oblečky, mohlo by je po tobě dědit,” zasmál se a na chvíli zabořil obličej do jeho chlupů. “Máme Pápěnku doma?”
“Máme,” blonďák vykoukl ze svého pokoje a na první pohled nebylo úplně jasné, v jaké je náladě, jako u něj bylo jindy zvykem. Nezdál se nijak skleslý, ale nijak radostně také hned nepůsobil. “Jak ses měl?” zajímal se, přičemž vyšel do chodby, jako by stejně jako kocour čekal, že bude nakrmen.
“Žádné vzrůšo,” pokrčil rameny a vydal se do kuchyně. “A ty? Jedl jsi? Mám něco uvařit?” zajímal se. “Musím cvičit, až budu mít rodinu, musím být nejdokonalejší manžel a otec,” prohodil nadneseně. Pustil kocoura na zem a hned se sklonil k misce, aby mu tam dal drahé žrádlo z plechovky.
“Jen po cestě jsem si koupil bagetu, ale víš, že vždycky nedočkavě vyhlížím, až dorazíš a uděláš něco výborného na večeři,” následoval ho a nakukoval mu přes rameno, jak ho zajímalo, co Krakenovi donesl.
“Měl jsem koupit i pro tebe?” zasmál se Chousokabe, když si všiml jeho pohledu a ještě více jej rozesmálo, jak se Kraken kolem jídla rozložil, aby k němu nikdo nemohl. Motochika mezitím přešel k lednici, aby začal vytahovat, co bude potřebovat na večeři.
“Nechám si líbit něco méně plechovkového…” odpověděl starší a posadil se ke stolu. Chvíli jen svého kamaráda sledoval v jeho počínání, “víš, jak jsem Tadashimu nesl ten dopis…” nadhodil nakonec.
Chousokabe mezitím začal míchat těstíčko na obalování zeleniny. “No?” zajímal se. “Už ti na něj nějak odpověděl?” vzal si misku do ruky a druhou míchal, přičemž se na něj otočil, aby na něj viděl.
Světlovlasý se na chvíli zadíval na své ruce. “Řekl mi, že mi možná dá ještě šanci… a rozhodl se mi nakonec ukázat svoji minulost…” přiznal trošku nejistě. “Poslal mi video…”
“Ukázal svou minulost?” zajímal se Chousokabe. “Povídej, pokud nechceš ukazovat, hlavně mne nenapínej!” pobídl ho.
“Můžu ti ukázat fotky…” odpověděl druhý, protože video si chtěl nechávat spíše pro sebe. Nebyl si jistý, jestli byl připravený ukazovat svému nejlepšímu kamarádovi něco, co bylo z větší části spíše pornografickým snímkem v hlavní roli s jeho možná budoucím partnerem. “Bylo to hodně odvážné a lechtivé… to video…” dodal pak. “Ale… i tak, nebylo tam toho tolik, co bychom my taky někdy nedělali… jen jsme se u toho nenatáčeli…” pokrčil mírně rameny. “Myslím, že nemám proč nebýt smířený s tím, že dříve býval čarodějnice… nevadí mi to…”
“Podívám se na fotky rád,” zazubil se Motochika. “Přijde ti, že byl dokonalý jako mně, když si na to vzpomenu, přestože nejsi milovníkem čarodějnic?” napadlo ho.
“Byl krásný…” pokýval hlavou druhý. Uznával, že Tadashi teď i předtím byl opravdu přitažlivý, i když pokaždé jiným způsobem. Takový, jaký byl teď, byl nejspíše více jeho typem - to ale neznamenalo, že předtím se mu nelíbil nebo by s ním nechtěl být, když byl čarodějnice.
Chousokabe domíchal těstíčko a začal krájet zeleninu, kvůli čemu se ale musel obrátit k lince. “Takže… jak to mezi vámi bude dál?” zajímal se. “Myslíš, že tím, co s tebou sdílel, ti dal najevo, že chce, abys ho bral jako… jak to pojmenovat? Bývalou čarodějnici a ne… jak tomu říkáte? Černokněžníka?”
“Myslím, že se to nutně nemusí vylučovat…” prohodil druhý zamyšleně. “A nevím vůbec, co bude dál… Psal mi, že to ještě není všechno, co mám vědět, než se rozhodne, jestli mě vzít zpátky…” dodal.
“A… co ještě ti chce ukázat?” zajímal se mladší. “Myslíš, že něco ohledně toho, proč přestal být čarodějnicí?”
“No, něco ohledně toho to bude… bude mi vyprávět… víš, jak jsme se bavili o tom, jestli mu někdo ublížil…” nechal to spíše vyznít, protože sám nemohl vědět, jestli celý problém opravdu tkvěl v něčem takovém. Povzdechl si tiše. “Přál bych si, aby to dopadlo dobře…” šeptl.
Chousokabe se na něj znovu otočil, přičemž přestal chystat večeři. “A kdyby… kdyby mu někdo skutečně ublížil tak, že kvůli tomu se celý změnil… myslíš, že… jsi schopen s ním i přesto být?” zeptal se dost kostrbatě. “Jakože… asi to nebude jen tak, ne? Pokud z toho má třeba nějaké trauma… tak… bude potřebovat, abys byl dost odhodlaný a silný a schopný… se o něj postarat.”
“Chtěl bych mu pomoct a snažil bych se… nemyslím si, že to bude jen tak…” odpověděl mu starší.
Motochika přešel k němu a položil mu dlaň na rameno. “Věřím, že uděláš všechno, co bude v tvých silách,” usmál se na něj. “Držím ti palce, aby to vyšlo,” dodal ještě. “Jen… je mi z toho smutno, protože… mám za to, že celkově čarodějnice jsou strašně… že často končí tragicky, protože málokdo je pochopí a umí se k nim chovat jako k bohyním, jak si zaslouží.” Povzdechl si. “Nejsem takový naiva, abych nevěděl, že jsou to většinou mrchy… ale je tu tolik vnějších vlivů, co je nakonec můžou zničit.”
Světlovlasý pokývl hlavou. “Ale to neplatí jen pro ně…” prohodil, protože každý měl něco, čím ho šlo zničit docela snadno.


Tadashi otevřel blondýnovy dveře svého bytu a pustil ho dál. “Tady se vyzuj,” pobídl ho, přičemž se ovšem na něj nepodíval. Trochu se bál, jak ho teď druhý bere a necítil se na to, aby s jeho soudícím pohledem byl konfrontován. Zavřel za ním. “Říkal jsi, že máte kocoura, tak alergický nebudeš… ale kdyby se ti i tak zdálo těch koček moc, nechám je v kuchyni, aby tě neobtěžovaly,” začal, “my budeme v pokoji tam,” ukázal na dveře. “Můžeš tam jít, já hned přijdu za tebou.” Sám se vydal do kuchyně.
Blonďák se vydal jen v ponožkách, kam byl poslán, přičemž se rozhlížel po bytě a vše si skoro fascinovaně prohlížel. Na všem zařízení byla poznat jistá orientálnost, se kterou bylo vybíráno. Vzpomněl si na Chousokabeho a jeho básnění o Tadashim, tohle místo by se mu určitě moc líbilo. I Papouchovi se líbilo, jak to tam vypadalo magicky. Rozhlédl se, kam by se posadil, přičemž si všiml malého občerstvení na stole, na které by se ale nespíš neměl hned tak vrhat. Nakonec se jen sklonil, aby se skamarádil se dvěma kočkami, které se na něj přišly podívat. Líbilo se mu, kolik jich v bytě bylo - navíc se zdálo, jako by tam ani nebyly, nic, co nebylo očividně pro ně, se nejevilo poškrábané nebo poničené.
Starší se po chvíli vrátil a nesl buclatou konvičku s čajem. “Posaď se,” pobídl ho. Položil ji na stolek, kde byly i dva hrníčky. Sám se také uvelebil na jednom z polštářů. Jakmile si sedl, hned se k němu vydala od pohledu čistokrevná bílá kočka, která ovšem bohužel měla jedno oko zakalené mlhou, jak bylo slepé. Vlezla si na jeho klín a žádala mazlení.
Blonďák si ji prohlédl a usmál se. Líbilo se mu, že se Tadashi staral o kočky očividně z lásky a ne proto, že by byly čistokrevné a vypadaly hezky. Sám měl raději, když mohl mazlit zvíře, které bylo přátelské a žádalo si pozornost, než když potkal třeba na ulici agresivního přešlechtěného psa, kterého si někdo koupil jen, aby ho ukazoval, a ani se mu nevěnoval. “Je to pěkné, kolik jich tu je a že se o všechny očividně tak hezky staráš…” zašeptal, jako by měl pocit, že když bude moc hlasitý, vyruší bílou dámu na Tadashiho klíně.
Černovlasý se tomu pousmál. “Když se rozhodly, že budou mé, neměl jsem možnost odporovat jejich kočičí moudrosti,” odpověděl mu, přičemž si ho prohlédl. Docela jej překvapilo, že Kohaku vypadá tím, co viděl, nijak neovlivněný. Tvářil se stejně jako předtím, když se spolu vídali - teď možná dokonce nadšenější o to, že se může mazlit s kočkami. “Můžeš si nabídnout,” pobídl ho pak, “jen… pokud je začneš krmit, už nemáš možnost toho nechat - nepřestanou pochtívat.”
“To je hrozné…” zadíval se na něj blonďák, potom pohladil mourovatou kočku, která jediná se o něj očividně více zajímala. Chyběl jí kus jednoho ucha, ale jinak se zdála zdravá a docela mohutná. Pohladil ji po zádech a mazlivě podrbal za ušima. “Jak se můžu nepodělit, kdyby někdo chtěl?” dodal, potom se natáhl pro jednohubku.
Tadashi pokrčil rameny. “Ale to pak asi ty vyhladovíš, když se podělíš,” oznámil mu. “Chutná?” zajímal se pak. “Neměl jsem moc čas nic připravovat,” přiznal.
“Je to super,” blonďák se na něj usmál, když dožvýkal, a hned se natáhl pro další. Tentokrát kousek šunky uždíbl, aby se podělil se svým novým kamarádem bez ucha. Zdál se veselý a opravdu se nemohl ubránit tomu mít radost, když si ho starší vzal domů.
“Nedáš si poradit,” povzdechl si nad ním Tadashi, ale bylo vidět, že to nemyslí úplně vážně. “Jmenuje se Vincent, ale slyší na to jen, když chce… ostatně to i všechny ostatní, jen má malá Jasmin se otočí pokaždé, často jen proto, aby mi dala okatě najevo, že mne hodlá ignorovat, protože na mne jako šlechtična nemá čas,” řekl mu o kocourovi, kterého krmil.
Blonďák se ke kocourovi sklonil, “já jsem Papouch…” podrbal ho za uchem a zazubil se, když mu kocour očichal obličej nejspíš v naději, že najde něco dalšího dobrého na zub. “Už jsem si tu našel kamaráda,” pochlubil se Tadashimu pak a dál Vincenta drbal, jako by tím říkal, že teď už ho nemůže jen tak vyhnat.
Černovlasý se tomu zasmál. “Začal se o tebe zajímat dřív, než jsi měl jídlo, to bude opravdové přátelství,” mrkl na něj, poté se ovšem sklonil k Jasmine, jak měl pocit, že s Kohaku příliš interaguje.
Papouch pokýval hlavou a natáhl se ještě pro jednu jednohubku. Také se o ni podělil, protože tentokrát už se mu kocour vetřel na klín, aby náhodou o něco nepřišel, a i pár dalších koček zbystřilo, že se někde rozdává jídlo, i když se to nezdálo tak akutní, aby se přišly podívat. “Jsem rád, žes mě sem vzal…” zašeptal potom a natáhl se pro hrníček s čajem.
Tadashi si ho prohlédl. “Nejsem si jistý, jestli jsem rád, že jsi přišel,” utrousil popravdě, ale hned to raději vysvětlil, “jsem rád, že jsem tě sem mohl vzít, protože předtím, než jsi věděl, kým jsem býval, bych asi tohle moc nevysvětlil,” rozhlédl se po pokoji. “Ale… slíbil jsem, že svůj příběh dopovím… a to není snadné - to proto jsem i nerad, že jsi tu.”
Mladší pokýval hlavou. “Nejsem si jistý, že bych mohl říct, že chápu, že to pro tebe musí být těžké, ale… opravdu to s tebou chci sdílet…” odpověděl mu a zadíval se mu s vážným výrazem do tváře. “Chci abys mi dal šanci být tu pro tebe…”
Černovlasý si ho prohlédl a odmlčel se. “Co… co si myslíš o tom, co jsem ti ukázal?” zeptal se pak. “Asi bych měl říct, že už jsem starší a znovu bych nešel do všeho, co jsem dělal v pubertě, ale vesměs… úplně se nestydím ani za ty největší úlety. Protože jsem takový byl… a byl jsem takový rád.”
Papouch si ho chvíli prohlížel, “to video mi nemůže říct, jaký jsi jako člověk, jestli jsi hodný nebo zlý, zábavný nebo nudný, jestli se mi s tebou bude líbit… To vím já, protože jsem tě poznal… vím, že je mi s tebou dobře,” začal nejprve. “A pokud se týká toho, co všechno jsi dělal…” na okamžik se odmlčel. “Možná na to ve své jednoduchosti nevypadám, ale dělal jsem toho taky spoustu… když jsme s Chikou přijeli do města, bylo to hodně divoké… a asi i předtím,” trošku pokrčil rameny. Možná o to divočejší, že právě proto, že Papouch vlastně neměl žádný typ, vyzkoušel spoustu věcí s nejrůznějšími lidmi. A neměl potřebu zrovna v posteli se nějak výrazně uklidňovat, pokud by jeho partner nechtěl. “Třeba mé poprvé… mě na něm nic divného nepřijde, ale Chika… se třeba hodně divil…” pokýval si hlavou. “Mám ti na sebe taky něco prozradit?”
“Pokud chceš,” pokývl Tadashi. Je pravda, že on se rozhodl před ním nic netajit, ale na druhou stranu ho do vlastní zpovědi nutit nechtěl.
Mladší se na okamžik odmlčel. “Byli jsme, já, Setsuna a Sora, všichni tři navzájem své poprvé,” prozradil mu. “A trvalo to docela dlouho…” pořád měl se svými bratry možná o něco intimnější vztah, než bylo obvyklé, i když Setsuna už byl zadaný, takže to nemohlo přesahovat tulení a polibky a i se Sorou se vídal jen málo.
Tadashi se pousmál. “Myslel jsem si, že to tak nějak bylo podle toho, co a jakým způsobem jsi mi vyprávěl...” řekl mu klidně. “Ačkoliv já si nedokážu představit, že bych měl něco se svými bratry, tak… přece jen - asi v tom hraje roli to, že jste trojčata a není mezi vámi žádný věkový rozdíl.” Více se usmál. “Můžu k nim tak jedině se cítit jako rodič s tím, jak moc jsou ode mně mladší,” prohodil. Poté zvážněl. “Ale… asi mi tolik ani nešlo o to, co všechno jsem tehdy dělal… jako spíše o to, abych ti ukázal přímo, jaký jsem byl - abys to viděl na vlastní oči… protože jsem chtěl mít jistotu, že si spojíš toho, do koho ses zakoukal jako do muže, s - jak tomu tvůj kamarád říká - čarodějnicí.”
Papouch si ho prohlédl popravdě malinko zklamaný jeho reakcí na vlastní minulost. Na druhou stranu možná bylo vlastně dobře, že to vzal, jak to vzal a neměli si alespoň v tomhle ohledu na příklad, co vyčítat. “Spojil jsem si…” pokývl blonďák. Byla pravda, že Tadashi, kterého viděl na videu, vypadal úplně jinak, ale některá gesta mu zůstala v menší míře doteď. Chápal to i předtím, že někde v něm ta čarodějnice je schovaná.
“Tak...” vydechl Tadashi a protřel si obličej. “Teď se dostáváme k tomu těžšímu,” oznámil. Odmlčel se, jak se mu nechtělo o tom vůbec mluvit, navíc nevěděl, odkud by měl začít. Pohladil kočku, co měl na klíně a zhluboka se nadechl. “Jsou to ani ne tři roky, co jsem přestal být čarodějnice,” začal pomalu a tiše. “A i když jsem asi v té době už docela byl ve věku, kdy bych měl skončit… i když pravda - někteří muzikanti v tom věku začínají a nevadí to...” pokrčil rameny, “neskončil jsem, nebo skončil...” Zakroutil hlavou. “Promiň,” omluvil se za to, jak mluví zmateně. “Skončil jsem, protože jsem si řekl, že musím skončit a rozhodl jsem se tak sám, ale… asi nejblíže tomu stavu, jak jsem skončil, je, že jsem nechtěl. Ale musel jsem, protože mi jeden muž znechutil, kým jsem do té doby byl. I když do té doby jsem byl tím opravdu rád a stále mám pocit, že to bylo mnohem přirozenější, než když se snažím být vzhledově více muž.”
Mladší si ho prohlédl, potom se přisunul o něco blíže. “Co ti udělal?” zeptal se a po krátkém zaváhání se natáhl, aby ho opatrně pohladil po ruce.
Tadashi měl v první chvíli potřebu ucuknout, ale nakonec druhého vzal za ruku a jemně ji stiskl. Kohaku se nemusel bát a držet ho od sebe daleko. “Býval jsem asi… trochu jako tvůj bratr Setsuna. Vybíral jsem si vždy silné muže a užíval si, že si je dokážu ochočit, omotat kolem prstu a stát se jejich bohyní.” Skousl si ret a na chvíli se zadíval z okna. “Musel jsem na to nakonec dojet… možná za všechny ty hodné jako tvůj kamarád, které jsem ignoroval.” Bylo na něm vidět, že to částečně bere jako svou chybu. “Seznámil jsem se s mužem, do kterého jsem se úplně zbláznil, byl jsem… úplně jsem ztratil všechen rozum a nechal se jím ovládat. Vlastně jsem vůbec - i když si myslím, že jsem dobrý v manipulaci s lidmi a tomhle všem - nedokázal ho k čemukoliv přemluvit. A dělal jsem všechno, co po mně chtěl, naprosto oddaně.” Zakroutil nad sebou hlavou, i když to bylo příliš klidné gesto na to, jak se skutečně cítil. “Ze začátku to bylo v normě, nemám problém - nebo jsem ho alespoň předtím neměl -, když je na mne někdo hrubší v posteli… však si viděl,” hořce se pousmál. “Ale… pak to začalo být i mimo postel. A já jsem byl pořád zaslepený.”
Blonďák vzal jeho dlaň do obou svých a silněji ji stiskl. Nevěděl zatím moc, co k tomu říct, protože viděl, že černovlasý ještě neskončil. Tak se mu alespoň snažil dát najevo, že je tam stále s ním.
“Ponižoval mne, čím jen mohl, a protože mohl, protože jsem ho nechal… jedno kde... několikrát jsem skončil v nemocnici a stejně jsem to neukončil, protože mne přinutil si myslet, že je to moje chyba, že jsem někdo nízký, nehezký, bez ceny, špinavý a laciný… všechno tohle se mu podařilo vepsat do toho, kým jsem byl předtím tak rád.” Zhluboka se nadechl, protože pro něj bylo opravdu těžké zadržovat slzy, když na to vzpomínal. Stále nebylo všechno úplně pryč. “Byl… byl to Mamoru, díky komu jsem si uvědomil, že to musí skončit… viděl jsem na něm, jak se trápí tím, co se mi dělo… a já jsem nechtěl, aby se trápil,” utřel si slzu, co si našla cestu po jeho tváři. “Jedno, kolik jsem si myslel, že jsem toho muže miloval, Mamoru byl pro mne nesčetněkrát důležitější...” dodal. “Ale… ukončil jsem to příliš pozdě. Vzal mi toho hodně. A stále bere, protože… to všechno, co se stalo, přestože se snažím za tím udělat čáru, úplně to nejde. Na druhé straně té čáry přece jen zůstalo spoustu toho, co jsem měl rád. Zatímco spoustu negativního od něj si stále nesu s sebou.”
Papouch si skousl ret, přičemž se mu nepřestával dívat do tváře, přestože ho bolelo, jak zničeně druhý vypadal. Nechtěl, aby se tolik trápil pro někoho, kdo za to očividně nestál. Natáhl se nakonec, aby ho objal a políbil ho opatrně na čelo. “Chtěl bych ti pomoct na to zapomenout…” zašeptal. “Nezasloužíš si, aby ses trápil…”
Kočka na Tadashiho klíně se rozhodla, že u toho nemusí být a vydala se líně pryč.
Černovlasý se přemlouval jen chvíli, než druhému opětoval objetí a zabořil hlavu do jeho světlých vlasů. Zavřel oči a chvíli se jen nechával utěšovat Papouchovou teplou náručí. “Bojím se,” přiznal, jak byl příliš přecitlivělý v té chvíli, aby kontroloval, co vše říká. “Nechci, aby se to opakoval. A nechci, aby sis o mně kvůli tomu myslel něco ponižujícího...” šeptl tiše, ale naléhavě.
Mladší ho pevněji stiskl, když i Vincent se od nich vzdálil, a začal ho hladit v pravidelných pohybech po vlasech. “Nemyslím si o tobě nic takového…” zašeptal s jistým tónem v hlase. “Myslím si, že jsi silný, protože ses nakonec odpoutal a jsi teď tady…” pokračoval. “Chci tady být s tebou, sdílet s tebou a pomoct ti, v čem můžu, protože jsem ti propadl… celému, s celou tvojí minulostí a vším, co si s sebou neseš…”
Tadashi se od něj kousek odtáhl, aby se mu mohl podívat do obličeje. “A jsi smířený s tím, jak to stále se mnou je, že občas jsem náladový a nepříjemný?” zeptal se pak a pohladil Kohaku po tváři. “Protože já ti opravdu nechci nijak ublížit. Chci, abys byl spokojený a šťastný, trošku naivní, tak krásně citlivý a celkově… nechci být důvodem, že zahořkneš, protože já jsem… černokněžník.”
“Třeba tě to přejde, až budeš trávit čas se mnou, pokud jsem opravdu takový, jakého mě vidíš,” blonďák na něj mrkl, jak se pokoušel trošku odlehčit situaci. Potom ho objal, a znovu políbil na čelo, “pokud nepřejde, budu tu pro tebe… jen mi budeš muset říct co se sebou, abych tvoji náladu ještě nezhoršoval…”
Starší se pousmál. “Jsi takový… a k tomu strašně hodný - stále víc mne o tom přesvědčuješ,” šeptl. Nechal ho, aby si lehl do polštářů. “S Mamoru se vždycky tulíme, když je jednomu z nás smutno,” vysvětlil a přitulil se k němu. “Zůstaneš tu přes noc? Nebudeme nic dělat, ale byl bych rád, kdybys tu se mnou i tak byl. Představím ti ostatní kočky, udělám něco dobrého na večeři a rozestelu postel, i když ji většinu času nepoužívám.”
“Budu tu s tebou rád…” světlovlasý si ho přitáhl k sobě a pohladil ho něžně po tváři, než se s ním spokojeně stulil. I když si dával pozor, aby se netulil příliš, pokud nic neměli dělat. Přece jen měl právo ve svém mládí a zamilování být ovlivněn. “Spáváš normálně tak mezi polštáři?” napadlo ho, protože celé místo, kde seděli, vypadalo, že tam mohlo spát i více lidí na hromadě se všemi kočkami.
“Většinou padnu únavou už v chodbě,” zažertoval starší. “Mám rád takové polštářové pelíšky,” odpověděl pak popravdě. “Kočky mne obloží a střídají se, která mi bude vrnět do ouška.”
“Je to tu fajn…” potvrdil druhý s pokývnutím hlavou. “Člověk se tu může všude válet,” zazubil se. “Chika zase spává v houpací síti…” napadlo ho k tomu.
“Jste až takoví piráti?” usmál se tomu Tadashi. “Abych nakonec nezjistil, že máš dřevěnou nohu,” šeptl a více se k němu přitulil. Přivoněl k jeho kůži. “Ne, že by ti to ubralo na kráse,” zavrněl pak, i když ani zdaleka ne tolik svůdně, jak by dokázal, když by stále ještě nebyl roztřesený ze vzpomínek.
Druhý zakroutil hlavou. “Dřevěného zatím nemám nic…” odpověděl mu, “ale nějaká ta tetování by se našla…” zazubil se. Možná bylo dobře, že se Tadashi o žádnou přehnanou svůdnost nesnažil, protože už tak měl blonďák trošku pocit, že mu to dělá naschvál, aby ho potrápil.
Tadashi se zvedl od stolu, aby mohl začít z něj sklízet nádobí. Kosti od masa nechával kočkám, aby si je okousaly, i když měl pocit, že Kohaku to zvládl sám dostatečně. “Měl jsi toho dost?” zeptal se - naštěstí měl vytažené vepřové kotlety, aby si z nich udělal večeři a oběd na další den, tudíž toho byly dvě porce, ale i tak Kohaku mohl být zvyklý jíst víc.
“Stačilo mi,” druhý se na něj usmál a pohladil si bříško. “Navíc… nemůžu tě hned první den úplně vyjíst,” zazubil se rozverně, potom se natáhl pro list salátu, kterého byl ještě zbytek na stole. “Ale bylo to moc dobré,” pochválil.
Černovlasý se tomu usmál. Skutečně mu přítomnost Kohaku pomáhala, aby se cítil lépe. “Jsem rád, že ti chutnalo… jen jsem se chvíli bál, abys mi nesnědl talířek,” poškádlil ho. Salát mu nechal na dojezení, když se k tomu tak měl. Sklidil zbytek nádobí, aby ho mohl začít umývat. “V čem budeš chtít spát?” napadlo ho.
“Vidíš…” druhý si přitáhl mísu se salátem k sobě a vzhlédl k Tadashimu, “nemám tady nic na převlečení… a ani kartáček,” pokýval hlavou. “Můžeš mi něco půjčit?” nadhodil. Byla pravda, že by si přinejhorším mohl ještě sjet zpátky domů na věci na přes noc.
“Proto se ptám, v čem budeš chtít spát, abych ti mohl něco podobného tvému přání zajistit v mých skladech s oblečením,” věnoval mu Tadashi pobavený pohled. “Ručník ti půjčím, kartáček mám snad ještě nějaký nepoužitý v zásobě… půjčím ti i svůj speciální kartáč na vlasy,” mrkl na něj. “Docela rád bych si tvé vlasy pročesal...” dodal pak.
“To klidně můžeš…” odpověděl mu mladší, “můžeš mi i uplést cop a nechal si zlatý vlas do peněženky,” nadhodil nadneseně. Měl rád, když se o něj tak někdo staral a hrál si s jeho vlasy. Stačilo, aby si Tadashi natáčel jeho prameny na prsty, přišlo mu to hezké. “A na spaní…” doma byl zvyklý spávat nahý, ale to by mu asi neprošlo a ani by nechtěl, protože se bál, že by pak měl ještě horší problém, než i tak jistě bude mít. “Asi něco dlouhého volného… pokud máš…?” nadhodil. Noční košile by byla ideální.
“Podívám se,” odpověděl mu druhý. Dokončil umývání nádobí, poté se si utřel ruce do utěrky. “Půjdeš se osprchovat první, až dojíš,” oznámil mu. “Pak dej tu misku do dřezu… a já mezitím jdu do šatny.” Když procházel kolem něho, pohladil ho po zádech.
“Máš celou šatnu?” podivil se mladší, když se za ním díval. “To mi musíš ukázat,” nadhodil skoro prosebně. Zákonitě si ji představil jako ve filmu, zabírající plochu celého velikého pokoje.
Tadashi si ho prohlédl, ale nakonec kývl a nabídl mu ruku. “Tak pojď se mnou,” pobídl ho, “skoro se tam ani oba nevlezeme...” upozornil ho. “Setsuna se Xanxusem mají určitě větší.”
Papouch se pobaveně usmál, “mají jich nejspíš i několik,” pokývl hlavou. “Ale i tak… já mám malou skříň… co se mi tam nevejde, najde si místo jinde v pokoji…” zasmál se.
Černovlasý počkal, až ho vezme za ruku, poté jej vedl zpátky do pokoje, a pak do dalších dveří. Místnost to nebyla příliš velká a byla z jedné části zaskládaná úplně jinými věcmi, než bylo oblečení, jak to byl spíše i všeobecný sklad. Ovšem oblečení bylo hezky uklizené a uspořádané, většina byla hlavně černá, ale i několik barevných kousků se tam našlo. “Mám tu spoustu věcí, co je mi jen líto vyhodit,” prohodil. Ohnul se, aby mohl otevřít jeden ze šuplíků, co byly níže. “Tady by měla být...” prohledal komínek nočních košilek, než našel obyčejnou bavlněnou. “Co říkáš na tohle… je to trochu více ženské a možná kratší než si chtěl, ale dobře se v ní spí,” podal mu složenou tmavě zelenou košili.
Papouch si prohlížel, co všechno je okolo, než mu byl kus oblečení podán. Rozbalil ji a prohlédl si. Zdálo se, že mu bude tak do půlky stehen, ale když se bude snažit, měla by zakrýt všechno podstatné. Ve předu na sobě měla roztomilý obrázek kočky, která se košile držela. “Bude fajn, zdá se moc příjemná,” odpověděl pak spokojeně.
Tadashi kývl. Poté zavřel poličku a sám si vzal z jiné obyčejné pánské pyžamo. “Ručníky jsou v koupelně… vlastně všechno je… můžeš projít skříňky, co tam jsou, kdyby jsi nenacházel něco, co bys potřeboval.” Jemně ho poté vyhnal ze šatny, aby tam mohl zhasnout a zavřít ji.
“Děkuju…” Papouch se usmál, potom ho znovu vzal za ruku, aby se vrátili do kuchyně. Docela se na noc těšil, už volal i Chousokabemu, aby si o něj nedělal starosti, že nepřijde domů. “I když nemůžu zaručit, že se mi ta košilka přes noc nevyhrne,” zazubil se žertovně. “Abych tě pak nepobuřoval…”
Černovlasý ho jednou rukou vzal za bok a přiblížil se k němu tak, že se hrudí dotýkal jeho zad. Poté se postavil na špičky - bez bot bylo poznat o kolik je vlastně menší než druhý - aby se mohl natáhnout k jeho oušku. “Chtěl jsem ti to říct až později, ale… má mužská ješitnost byla usmířena...” zavrněl svůdně.
Mladší se celý trochu zachvěl. “A neříkals, že…” natočil se na něj s tázavým výrazem.
Starší ho pohladil po tváři a usmál se. “Však teď jen oznamuji nic víc,” řekl s nevinným úsměvem.
Blonďák se na něj úplně otočil a objal ho oběma rukama okolo pasu, i když v jedné stále držel košili. “Budu s tím počítat…” řekl mu, “že ješitnost je v pořádku a to o nic nedělání se vztahovalo třeba na hádání…” opatrně se otřel vlastními rty o ty jeho a po tom spodním přejel škádlivě jazykem.
“Já se nikdy nehádám,” šeptl Tadashi, “bývá po mém,” dodal, i když oba věděli, že to nebyla vždy pravda. Zajel jednou rukou do světlých vlasů, než se natáhl, aby druhého poprvé vášnivě políbil.
Světlovlasý si ho k sobě pevně přitiskl, přičemž ovšem ještě stihl přehodit košili přes opěradlo židle, aby měl obě ruce volné. Jednou dlaní vystoupal až na Tadashiho krk a palcem obtahoval linii jeho čelisti, spokojeně si užíval polibek a sám mu vycházel vstříc, jak by nic jiného neexistovalo.
Starší si ho ještě chvíli užíval, než přerušil polibek a položil mu prst na rty, jako kdyby mu tak chtěl zabránit, aby pokračoval. “Spěcháme,” zašeptal. “Asi bychom neměli spěchat,” dodal, “počkáme alespoň do postele, než si prohlídnu tvá tetování, co říkáš?” navrhl pak. “A ukážu ti naživo své tetování...”
Papouch pokýval hlavou, “máš pravdu…” zašeptal a odtáhl se od něj, i když bylo poznat, že se k tomu musí hodně přesvědčovat. “O to více se tam budu těšit…” usmál se.
“Čeká tě sprcha… mne čeká sprcha… ještě chvíli to potrvá,” oznámil mu něžně a prohlédl si ho pobaveně. Poté pohledem putoval ke stolu. “Budeš ještě ten salát?”
“Salát!” blonďák se také podíval tím směrem, “mám plán,” zazubil se pak na černovlasého. “Skočím si dát sprchu, a až tam budeš ty, dojím svůj salát,” vypověděl, co ho napadlo. “Misku si pak umyju,” ujistil ho.
Tadashi se tomu zasmál. “Hezký plán,” odpověděl pak. “Koupelna víš, kde je,” dodal, “tak ti nic nebrání ho uskutečnit.”
Blonďák se tomu zazubil. Sklonil se ještě pro rychlý polibek, než se vydal do koupelny, aby se mohl umýt. Většinou i v rychlé sprše trávil docela času, jak měl rád vodu, i když teď se zdálo, že bude hotový za pár minut. “A ten kartáček mám taky někde najít?” napadlo ho po cestě.
“Asi ve skříňce vedle umyvadla by měl být,” nasměroval ho Tadashi odpovědí. Sám ještě plánoval douklízet kuchyň, dát kočkám, než půjde rozestlat postel, jak slíbil.
Blonďák se v koupelně zavřel, i když nezamykal, protože to bylo zbytečné a hned při příchodu se překvapeně rozhlédl. Okolo velké vany, která byla ve výklenku ve zdi, byly ze všech tří stran po celé stěně zrcadla. Jako celý byt byla i koupelna docela působivě zařízena. Papouch se hned svlékl a oblečení nechal na zemi, potom se vydal rovnou pod sprchu.
Tadashi vyšel z koupelny oblečený do šedo-černého pánského pyžama a pobaveně se usmíval. “Co jsi dělal, když ses sprchoval, že se ti podařilo, aby tam nezůstal kousek suchý?” zeptal se, protože v koupelně po druhém bylo opravdu hodně nacákané. Odložil tenký stříbrný řetízek - co nosil kolem kotníku - do krabičky na nočním stolku a posadil se za Kohaku na postel.
Blonďák se k němu přisunul a rozverně se zazubil. S rozpuštěnými vlasy a v košilce, která stěží zakrývala, co měla, působil snad ještě mladší a svým štěněčím způsobem nevinnější. Na jedné noze mu ovšem zpod lemu trčelo tetování chapadel, ke kterému patřila i chobotnice, stále zůstávající zakrytá. “Nechal jsem se trochu unést,” přiznal mu, “to ta zrcadla, byla to zábava, tak jsem dělal blbosti…” nakonec ve vodě strávil déle, než čekal, protože se dřív u sprchování snad nikdy neviděl - i když se tam pravda choval jako malé dítě.
“Myslel jsem si, že tvou motivací nebylo mne zdržet a unavit úklidem,” poznamenal uvolněně. Natáhl se, aby zapnul lampu na nočním stolku, poté vstal, aby mohl zhasnout. Měla příjemné slabé světlo, díky němuž celý pokoj působil ještě více magický. Poté se znovu vrátil za druhým na postel. “Takže…?”
Papouch se na něj více natočil a prohlédl si ho, přičemž se jemně usmál. “Nechtěl jsem si tě určitě unavit…” zavrněl a nosem se mazlivě otřel o jeho, “bylo by to hrozné, kdybys mi tu usnul…” jednou dlaní se přesunul na jeho bok, aby si ho k sobě sám více natočil, potom se mu ovšem rozverně zalesklo v očích. “Kdo by mě potom učesal, jak slíbil?”
“Tak ty jsi tolik natěšený na česání?” přistoupil na jeho hru Tadashi. Upravil mu košilku tak, aby zakrývala co nejvíce, poté se natáhl do nočního stolku pro kartáč a sám se přesunul do kleku za záda druhého, aby ho mohl začít česat.
Blonďák si složil ruce cudně do klína a zaklonil hlavu na chvíli, aby na něj viděl, “mám rád, když si někdo hraje s mými vlasy,” svěřil mu, “ale taky se to nesmí přehánět…” zazubil se.
Tadashi ho políbil na čelo. “Mám rád dlouhé vlasy,” oplatil jeho přiznání a jako kdyby neslyšel, co k tomu pak dodal, pokračoval v jejich česání.
“My je měli s bratry skoro vždycky - jen Setsu se jednou na truc ostřihal - a tak nějak nám to všem asi už zůstane…” prohodil druhý. Věděl z videa, že i Tadashi takové míval, takže moc nechtěl stáčet rozhovor k němu, aby mu to zase nepokazilo náladu. Nejméně na videu je měl dlouhé hodně pod ramena a to ještě jemně navlněné, takže musely být nejméně do půli zad.
“Máš krásné vlasy,” složil mu poklonu druhý a políbil ho na spánek. Dokončil jejich rozčesávání a začal mu je něžně zaplétat do dlouhého copu. “Budu se s nimi mazlit,” zavrněl, “když jsem se svých vzdal.” Jakmile měl cop hotový, natáhl se pro gumičku, kterou občas sám nosil, protože i když neměl vlasy dlouhé, občas je potřeboval stáhnout dozadu.
Papouch se na něj otočil a sám se zvedl do kleku, aby se na něj mohl vrhnout a obejmout ho. “Budu žárlit, pokud se nebudeš mazlit i se mnou,” reagoval na jeho slova.
“A jak chceš být pomazlen?” zeptal se ho starší, když oplácel jeho objetí. Líbilo se mu, jak byl Kohaku bezprostřední.
“Říkám si, možná si pomazlím chvíli já tebe,” nadhodil druhý a vpil se do jeho rtů, přičemž dlaněmi se vydal na jeho boky. Vklouzl prsty pod látku jeho pyžama, jak se chtěl dostat na holou kůži. “Když teď byla pozornost věnována mně… najdu tetování a tak…” kousl ho něžně do brady.
“A všiml sis vůbec, kde to tetování mám?” zajímal se starší. “Abych ti nemusel poskytnou nápovědu,” dodal, i když už na videích ho měl. Poté se natáhl po polibek a více se na druhého přitiskl.
“A jaká nápověda by to byla?” nadhodil druhý, i když o tetování věděl. Ještě jednou staršího políbil hluboce na rty, než mu začal rozepínat košili, aby se mohl rty vydat po jeho kůži.
Tadashi spokojeně přivřel oči. Od jeho posledního přítele s nikým nebyl, ale přestože si myslel, že mu to nechybí, nebo spíše si nepřiznával, že to stále potřebuje, rty mladšího na jeho kůži byly neskutečně příjemné. Vzal jednu jeho ruku a položil si ji na zadek. “Řekl bych ti, že tady ne,” zavrněl. “Ale i tak je potřeba mi nejméně kousek stáhnout kalhoty.”
Blonďák vklouzl prsty pod látku kalhot na holou kůži a pousmál se. “To je dobře, že vím, kde ho hledat, jestli mě chceš tak napínat…” šeptl, přičemž volnou rukou dokončil rozepínání košile. Na okamžik si ho za hýždě přitáhl znovu k sobě a vpil se do jeho rtů, “lehni si,” zavrněl potom a když to černovlasý udělal, sám se přesunul mezi jeho stehna. Sklonil se tak, aby se rty a jazykem mohl začít věnovat zatím jeho bříšku.
Černovlasý se pohodlně uvelebil na zádech a zavřel na okamžik oči, jak to bylo po takové době opravdu intenzivní, ještě pak s někým, jako byl Kohaku, který byl něžný a starostlivý.
Mladší se mu ještě chvíli věnoval, než mu stáhl více kalhoty, aby odhalil nejen tetování na Tadashiho třísle. “je pěkné…” zavrněl do jeho kůže, když i to místo obdarovával polibkem.
“Taky si myslím,” souhlasil Tadashi a vytáhl si Kohaku zpátky k sobě, aby se mohl vpít do jeho rtů. Stehnem se otřel o jeho bok a dlaněmi se usídlil na jeho hýždích, aby si ho mohl přitáhnout víc na sebe.
Blonďák se na něj natiskl a převrátil jejich pozice, aby tentokrát on byl na zádech, když mu prozatím černovlasý překazil jeho další plány. Sám se vydal dlaněmi po jeho těle, přičemž mu úplně svlékl košili.
Staršího potěšilo, že druhý udělal přesně to, co původně zamýšlel on. “Teď se podívám já,” prohodil, když skončil jejich polibek a změnil pozici jejich nohou, aby klečel mezi Hakuovými stehny. Vzdálil se, aby mu mohl vyhrnout košilku tolik, že se odhalilo jeho tetování.
“Líbí?” nadhodil se zazubením mladší a sám se jednou nohou natáhl a otřel o jeho bok, jak se mu nelíbilo, že se druhý vzdálil - i když jinak by na něj neviděl.
“Jsi mnohem víc sexy, když jsi nahý, než se zdáš být oblečený,” mrkl na něj černovlasý. Poté se vrátil do jeho blízkosti a vpil se do jeho rtů, přičemž se o jeho tělo otřel svým. Polibky putoval po Hakuově dolní čelisti až k oušku. “Nebude ti vadit, když dnes nepřekročíme poslední metu?” zeptal se pak.
“Pokud mi dovolíš si tě alespoň jinak užívat…” sjel dlaněmi po jeho zádech. “Jsem tady, abych plnil tvoje přání, je přece po tvém,” rty se vydal na jeho krk, jak po sobě chtěl zanechat stopu.
Tadashi se tomu spokojeně usmál. “Jinak si můžeš užívat, jak jen se ti zlíbí,” zavrněl. Prsty jedné ruky se vydal po potetovaném boku druhého.
“Tak pak je všecko v pořádku,” přitáhl si ho více na sebe, aby se jejich mužství o sebe otřela. “Budu si tě užívat, až než tě úplně vysílím…” oznámil mu. Potom znovu převrátil jejich pozice a tentokrát ho zbavil i kalhot a přesunul se tak, aby polibky mohl začít pokrývat vnitřní stranu jeho stehen, jak ho škádlil. Všiml si, jak citlivě druhý reaguje, i když se to Tadashi snažil nedávat tolik najevo, a o to více se mu to líbilo.
“Aby mně kvůli tobě nevyhodili z práce,” prohodil druhý. Trochu se mu vybídl, jak chtěl dostat víc, přičemž si skousl ret a znovu na okamžik zavřel oči.
“Tak jen skoro úplně…” mladší ho něžně kousl, než se přesunul jazykem k jeho erekci. Obtáhl celou její délku, potom ho zatím jen na chvíli pomalu a škádlivě vzal do úst.
Tadashi zašmátral dlaněmi dozadu, jak se potřeboval něčeho chytnou a celý se trochu prohnul. Unikl mu tichý sten, jak to byl intenzivní pocit.
Jeho milenec se tomu spokojeně usmál a na okamžik se odtáhl, aby se přesunul do pohodlnější polohy. Jednou rukou se opřel, tou druhou se zatím přesunul tak, aby si mohl pomáhat, než se vrátil k tomu, čeho zanechal. Vzhlédl přitom ke druhému, jak chtěl vidět, že si to opravdu užívá.
Tadashi sjel jednou dlaní na jeho rameno a shlédl k němu. “Hlavně nepřestávej,” zavrněl pak.
Mladší jen souhlasně zamručel. Vzal tmavovlasého hlouběji do úst a dlaní sklouzl na jeho stehno a hýždě, aby si mohl užívat jemnou kůži.
Černovlasý masíroval jeho rameno, jak měl potřebu se ho sám dotýkat, přičemž tiše sténal, jak si jeho péči užíval. Vybízel se mu a chvilkami se i trochu chvěl, jak opravdu po tak dlouhé době se zdálo všechno ještě mnohem víc intenzivní. Trvalo to jen několik dalších okamžiků, než vyvrcholil.
Papouch ho nechal vyvrcholit do vlastních úst a s jen nepatrným úšklebkem i polkl. Políbil ho na bříško a usmál se do jeho kůže. “Jsi krásný,” zavrněl.
Tadashi si ho přitáhl zpátky k sobě. Objal ho stehny i pažemi, přičemž se vpil do jeho rtů. “Ne krásnější než ty,” zavrněl odpověď. Mazlivě se o něj otřel a dostal se k jeho oušku, aby mohl začít mezi rty žmoulat jeho lalůček. “Jsem na řadě,” zavrněl pak a tiše mlaskl do jeho ouška.
Blonďák se sám trochu zachvěl pro tón druhého, i jeho blízkost a to, co měli právě za sebou. Celý se o něj nedočkavě otřel, než se přesunul tak, aby ho měl znovu nad sebou. “Těším se na tvé mazlení,” zavrněl.
Starší ho políbil a usmál se na něj. Úplně mu svlékl košilku a spokojeně si ho prohlédl. Všechna jeho tetování byla krásná, o to víc na tom štíhlém, ale i tak svalnatém těle druhého. Měl dokonalé proporce. Nebylo se tolik ale čemu divit, když jeho trojče patřilo Xanxusovi, který si mohl vybírat.
Přejel prsty po jeho bříšku až k ohanbí. Rozkrok druhého se dožadoval pozornosti, i to se Tadashimu líbilo, že po něm tolik touží. Poté se sklonil, aby se rty, zuby a jazykem mohl věnovat jeho bradavkám. Dlaní přitom sklouzl úplně do jeho rozkroku.
Blonďák spokojeně vydechl a vybídl se nedočkavě jeho dlani, jak už po doteku opravdu toužil. Jednou rukou přitom vklouzl do jeho vlasů, jak se jimi chtěl probírat - i druhý měl krásné jemné vlasy, i když kratší.
Tadashi ovšem nikam nespěchal. Nejprve si pohrál s jednou jeho bradavkou, poté druhou a sklouzl níž na bříško. Dlaní zatím pracoval jen ledabyle na jeho vzrušení. Spíše zatím tělo druhého zkoumal a ochutnával, než že by ho přímo vedl k slastným výšinám.
Papouch přivíral oči a skousával si ret, přičemž se celý mírně prohýbal, jak se svým milencem spolupracoval a chtěl dostat více. Volnou dlaní sjel na jeho rameno, jak s ním stále chtěl být v kontaktu.
Druhý se nakonec vydal až do jeho rozkroku. Nejprve olízl celou jeho délku a mlaskl, než ho vzal do úst a začal na něm pomalu pracovat. Potřeboval si zvyknout, protože na tuhle činnost neměl příliš dobré vzpomínky. Nicméně se soustředil na Kohaku a jeho reakce a chování. Zdál se mu rozkošný takhle roztoužený.
Mladší semkl pevně víčka k sobe a snažil se zůstat v klidu a jen si užívat, co mu bylo nabízeno, i když pro ten dokonalý pocit to nebylo vůbec jednoduché - navíc s tím, že se sám držel dost zkrátka od chvíle, co se začal Tadashimu dvořit. Zakláněl hlavu a neubránil se tichým stenům.
Tadashi přejel několikrát po jeho stehně až na hruď, jak stále měl potřebu prozkoumávat jeho tělo, než ho přece jen začal brát do svých úst hlouběji a intenzivněl svou péči.Tentokrát už mu dával přesně, co druhý chtěl.
Blonďák zaryl prsty do látky povlečení a skousl si ret, jak se snažil si to co nejvíce užít, ovšem zároveň nevyrážet proti svému příteli. Stačila už mu jen chvíle té dokonalé péče, kterou mu tmavovlasý věnoval, než vyvrcholil.
Černovlasý polkl a olízl si rty, než se vytáhl zpátky za svým milencem. “Takhle se zvrhnout s černokněžníkem, princezno, že se nestydíte,” zazubil se na něj a natáhl se, aby ho políbil na čelo, poté se mazlivě otřel o jeho nos svým.
Papouch mu zazubení oplatil a objal ho pažemi okolo pasu, přičemž si ho k sobě pořádně přitiskl. “Nestydím,” zavrněl a sám se vpil do jeho rtů, “tady v černokněžnické věži se mi líbí víc, než by se mi líbilo v kdejakém paláci…”
Tadashi se tomu zasmál. “Tak to jste pak velmi nestydatá princezna,” zavrněl starší a znovu se nosem otřel o jeho.

1 komentář:

  1. Upřímně, tady mi byl Setsuna opravdu nesympatický. Ale možná je to tím, že je mi sympatický Tadashi. :) Ti dva jsou pro sebe opravdu stvořeni.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat