Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 21. prosince 2017

Hon na čarodějnici - 6. část

Přeji příjemnou četbu. Tohle je předposlední část, nakonec jsem to musela vydávat jinak, než bylo původně v plánu, protože jsem byla časově trochu zmatená. A je potřeba do vydat do Vánoc přece! Takže nejspíše v sobotu poslední část.


HON NA ČARODĚJNICI
spolupráce se Seiriel.

[6. část]

Papouch se probral v posteli už sám, i když ještě obklopen několika kočkami. Trošku ho to překvapilo a chvíli mu trvalo, než se úplně rozkoukal. Spalo se mu opravdu dobře i vstávání by bylo ideální, kdyby měl u sebe Tadashiho. Posadil se a se zívnutím protáhl, jak se stále cítil trochu omámený z probrání, než se přemluvil opustit teplou náruč postele a jít najít svého černokněžníka. Po cestě se dal do rozplétání copu, se kterým nakonec usnul, i když teď po celé noci byl už docela rozhrkaný. Nakoukl do kuchyně, jak doufal, že tam druhého najde.
Tadashi zrovna připravoval snídani. Měl trochu zpoždění, protože musel jít nakoupit čerstvé pečivo. “Dáš si kávu nebo čaj?” usmál se na Kohaku. Pak se za ním vydal. “Vypadáš už úplně jako princezna, když máš vlnité vlasy,” zazubil se. Poté se natáhl, aby ho mohl políbit. “Budu si muset pořídit papuče s podpatkem,” uklouzlo mu.
Druhý se tomu zazubil. Přitáhl si ho k sobě a mazlivě se nosem otřel o jeho tvář a ouško, “dobré ráno…” zavrněl, než mu odpověděl, “dám si kafe určitě a něco na zapití potom, jestli můžu…” přitulil se k němu. “Ty vůbec nevypadáš jako zlý černokněžník, když tady tak chystáš snídani…” oplatil mu, “a nevím, jestli ti k tomu takové papuče pomůžou…” usmál se široce. “Budou mít chlupatou bambulku?” poškádlil ho.
Černovlasý ho kousl do brady. “Nezahrávej si,” zašeptal, “nebo si nasadím černokněžnický špičatý klobou a ty umřeš smíchy,” dodal pak vážným tónem, než se od něj odtáhl. “Růžové… s růžovým chlupatým županem,” mrkl na něj a vrátil se k chystání snídaně.
Mladší se tomu zasmál. Následoval ho, aby ho mohl zezadu obejmout a políbit na krk. “Tak to abych si sem přivezl něco ještě více princeznovského, nebo mě nakonec troufneš…” zažertoval. Na sobě měl stále jen košilku, kterou dostal, a nevypadal, že by se měl do většího oblékání.
Tadashi se na něj natočil, aby ho mohl políbit. “Neboj, to se nestane, nebudu vypadat jako princezna, ale jako cat lady,” mrkl na něj. Dokončil krájení zeleniny. Vyskládal to na talířek, kde už byla nějaká šunka, sýry a vařená vajíčka. “A jakou kávu?” zeptal se pak. Natáhl se, aby otevřel poličku, kde měl dózy s nejrůznějšími druhy kávy. Hned v přihrádce pod tím měl čaje. “Vyber si i čaj,” pobídl ho nakonec. Poté se od něj ovšem musel vzdálit, aby mohl dát vodu do konvice, i když kávu plánoval připravit v kávovaru.
Blonďák vzal z přihrádky třešňový čaj a nachystal ho druhému, potom se zadíval na stůl, kde už bylo nachystané obyčejné i sladké pečivo a talíř obložený věcmi, které si mohl nabídnout k jídlu. “To jahodové s cukrem i mlékem,” odpověděl nejprve, potom se opřel o linku. “Myslím,” zazubil se, “že je tvá věž tak vysoká, že jsem se dostal až do nebe…”
Černovlasý se tomu pousmál. “Kdybys jen věděl, co ti chci udělat, až si tě vykrmím,” zamumlal si pod nos hraně tajemně. Poté vytáhl hrníčky, aby do nich mohl chystat, co bylo potřeba. Stejně jako se staral o kávovar. Bylo na něm poznat, že pracuje jako barman, protože byl zvyklý chystat hned několik věcí zároveň a všechny činnosti jako kdyby měl předem naplánované, aby to rychle odsýpalo.
Papouch se zazubil, potom se k němu přichomýtl a ukradl si polibek, než se posadil ke stolu a hned se pustil do pudinkového rohlíčku. “Sníš mě?” nadhodil. “Já už ale nejsem panická princezna, co když to nebude mít ten správný efekt?” hraně zabědoval a pro zvlněné vlasy a jeho výraz to působilo roztomile a zároveň komicky.
“Nepovím,” zakroutil hlavou Tadashi. Dochystal zbytek snídaně a přenesl všechny hrníčky na stůl. Pak se posadil za svým přítelem. Sám ovšem zatím jen upil čaje a nic z nachystaného si nebral. “Co máme dneska v plánu?” zeptal se. “Večer jdu do práce, takže mám asi volné jen odpoledne… nevím, jak moc spěcháš sám za Motochikou, nebo jestli nemáš být někde jinde...”
“Je víkend, takže do práce dnes nemusím…” odpověděl druhý a přesunul se co nejvíce k tmavovlasému, aby mu byl blízko a nohou mohl obtoulávat tu jeho. “A Chikovi můžu vyprávět, až mě opustíš, takže pokud mě tu budeš chtít, můžu tu být, až než mě vyhodíš…” natáhl se a líbl ho mazlivě do koutku úst.
Tadashi si ho prohlédl. “Začínám mít pocit, že se tě už do smrti nezbavím,” poznamenal pobaveně.
Mladší se na něj zazubil, “uvařils mi a všechno to bylo hrozně dobré, takže to možná nebude jen pocit,” mrkl na něj rozverně, potom si začal obkládat bagetku vším, co se na ni vešlo. “Zapadnu mezi kočky a budu tvoje potulná princezna, kterous nakrmil a ona už za tebou teď bude chodit napořád.”
Černovlasý ho pohladil po vlasech. “Myslím, že krmit tě bude velmi náročné,” poznamenal smířeně a nakonec se sám natáhl pro jeden croissant. Zakousl se a chvíli žvýkal, jak přemýšlel. “Pokud se nechceš celý den válet tady, můžu ti ukázat jedno pro mně velmi důležité místo,” navrhl pak.
Druhý si ho prohlédl, “to bych viděl moc rád…” odpověděl a pokývl hlavou. “Všechno, co je pro tebe důležité chci znát…” dodal a usmál se.
Tadashi se zastavil u jedněch oprýskaných dveří, které byly u jednoho z nemoderních domů v docela frekventované pěší ulici. Otevřel je klíčem, který měl na svazku. Díky dennímu světlu se odkrylo dlouhé schodiště směrem dolů. “Dej mi ruku, budu muset za námi zavřít a tady v chodbě nesvítí světlo,” řekl a nabídl mu svou dlaň.
Blonďák ji přijal a nechal se poslušně vést. Volnou dlaní klouzal po stěně, protože opravdu nic neviděl - schody vedly pod zem a okolo nebylo jediné okno. “Tady mě sníš…” nadhodil žertovně, i když se pro tmu cítil trochu zvláštně, až ne kvůli Tadashimu nebo místu - jen to byl nezvyklý pocit, mít otevřené oči a vidět stejně, jako když byly zavřené. “Myslíš, že už jsem dost vykrmený?”
“Ještě ne,” odpověděl mu starší, “zavřu si tě do sklepení a budu tě vykrmovat tam, aby mi tě někdo neuzmul a nesnědl,” dodal, než otevřel druhé dveře a rozsvítil v podzemním prostoru kam se dostali. “Zatím to tu moc nevypadá,” prohodil černovlasý, “ale jednoho dne tady bude moje kavárna,” prozradil mu. “Nevím vůbec, co to dříve bylo - asi kryt za války,” začal, “ale… úplně to vidím. Nechám tady udělat gothickou žebrovanou klenbu, sloupy a mezi nimi budou malé baculaté stolky s baculatými křesílky.”
“Je to tu veliké,” pokýval mladší hlavou a rozhlédl se. “Určitě to bude vypadat krásně,” zazubil se na Tadashiho.
“Snad...” šeptl černovlasý a věnoval místu ještě jeden pohled. “Opravdu se mi nechce už dělat barmana,” povzdechl si, poté ovšem přešel za Kohaku a líbl ho na rty. “Čekal jsi asi něco zajímavějšího,” prohodil smířeně, “můžeme teď někam zajít, pokud chceš,” navrhl hned.
“Je to zajímavé,” světlovlasý ho pevně objal a na chvíli se hluboce vpil do jeho rtů. “Můžeš mi vyprávět každý detail toho, jaké to tu bude, ještěs mi neprozradil, kde je ta klec, ve které mě tu budeš držet?” znovu se rozhlédl.
“Chtěl bys být držený v kleci?” zeptal se ho starší a zabořil hlavu do jeho vlasů, opravdu rád to dělal, když jím byl objímán. “Někde vzadu, aby to bylo intimnější… ve skladu, kde bude jídlo,” odpověděl nakonec.
Papouch se zasmál, “tam se mi bude líbit…” broukl žertovně. Neudržel se a pevně si ho na sebe přitiskl, přičemž ho na chvíli vyzvedl do vzduchu. “Ale budeš mě muset pouštět za Chikou a bratry… slíbili jsme si s Chikou, že až budeme dědečkové, bude mě porážet v šachách…” zasmál se.
Tadashi v první chvíli nevěděl, jak zareagovat na zvednutí. Nevadilo mu to, jen si nebyl jistý, jestli by to Papouch dělal, i kdyby nevěděl o jeho ženské minulosti. “Chcete s Motochikou zestárnout? Nebude tomu vadit, že bude mít rodinu?”
“Máme plán,” prozradil mu blonďák, “když to se mnou dopadne zle, budu bydlet u nich jako příživník…” zazubil se. “A rodiny nevadí, jsme nejlepší kamarádi, můžeme mít oba i tři a stejně bychom hráli šachy,” pokýval si hlavou.
“Pravda… vaše vnoučata si spolu budou hrát,” mrkl na něj Tadashi, poté se od něj ovšem odtáhl. Rozhlédl se po budoucí kavárně. Možná by Kohaku připadalo to místo zajímavější, kdyby mu Tadashi řekl, pro koho přesně bude určené. Ale to bohužel nemohl, protože vypochopil, že ani od Setsuny nezná pravdu o světě. “Můžete chodit hrát šachy sem,” dodal pak, “určitě to tu ještě ve vašem stáří bude nedostavěné.”
“To určitě budeme,” mladší se na něj spokojeně usmál. “A proč by to nemělo být dostavěné?” naklonil hlavu na stranu.
“Jde to pomalu,” odpověděl černovlasý. “Chybí mi čas, abych se tomu tady pořádně věnoval,” povzdechl. “A asi ani nemám všechny potřebné peníze,” dodal a znovu se rozhlédl. “Možná mám moc nereálné představy… vždycky jsem takové místo chtěl a navymýšlel si toho spoustu, co by mělo mít. Zatím mám jen temný kryt...”
Papouch se na něj usmál, “můžu ti pomoct s tím, co tu bude potřeba popracovat,” navrhl, “nosit věci, stavět a tak…” sklonil se k jeho oušku a jemně ho do něj kousl, “a až to bude trochu vypadat, tak to tady spolu pokřtíme,” zavrněl.
“Vaječným koňakem, který budeme pít, až nebudeme mít zuby,” utrousil Tadashi, přesto se znovu ke Kohaku přitulil. “Jsi hodný,” zašeptal pak. “Budeš tu mít zákusky a bagety zadarmo,” slíbil mu. “Kávu, koktejly, všechno...” dodal. “I když možná na tobě zbankrotuju, než si tě vykrmím,” dloubl jemně do jeho bříška. “Protože zatím si hubená nestydatá princezna - ani polovině mých koček bys nestačil...”
“Alespoň si tě budu moct déle užívat,” znova ho vyzvedl, jak ho mačkal v náručí. Zdál se opravdu šťastný, že s ním tak může být. “Tebe, tvé kočky a tvé vaření…”
“Nejsem si jistý, jestli to, že mne toužíš poponášet, neuráží mou mužskou ješitnost,” okomentoval to tentokrát Tadashi, ale zdál se z toho jen trochu rozpačitý, nijak ublížený nebo skutečně uražený. “Taková mladá zlatovlasá princeznička a háže si přes rameno starého kostlivého černokněžníka - to je trochu nepohádkové.”
“Promiň,” blonďák se zarazil a na okamžik stuhl. Nedělal to ani tolik vědomě, prostě měl chuť to udělat, protože měl radost. “Přestanu s tím, jestli ti to vadí,” ujistil ho, “ale naopak si myslím, že je to šíleně pohádkové,” zazubil se. “Taková mladá zlatovlasá princeznička a háže si přes rameno krásného štíhlého černokněžníka, kterému tak propadla… romantika!” sklonil se pro další polibek.
Černovlasý pokrčil rameny. “Asi nevadí,” zhodnotil situaci nakonec. “Budu muset mužnost dohnat nějak jinak,” prohodil nakonec nadneseně, i když zatím ho nenapadlo nic, jak by si mohl vrátit trochu z aury, o kterou se dříve před Kohaku snažil. “Jen to moc nedělej, když budeme mezi lidmi,” dodal.
“Nebudu…” slíbil mu mladší. “Ale podle mě ti to na mužnosti neubírá…” dodal potom. “Jsi můj temný černokněžník.” Zalesklo se mu v očích, jak ho něco napadlo, “zatančíme si,” rozhodl a rozhlédl se po velikém prostoru, “něco najdu,” začal vytahovat telefon, “a můžeš vést,” mrkl na něj.
“Měl jsem si vzít vyšší boty,” zasmál se Tadashi, ale kývl. “Jsem zvědavý, co to bude.”
Papouch chvíli hledal místo s co nejlepším připojením, kde by mohl položit telefon tak, aby se mu nic nestalo, pak počkal, až se najde i hudba, kterou vyhledal, a pustil ji - valčík. “Nejsem příliš na společenské tance… nejsem moc na tance celkově, takže ode mně zase nemůžeš očekávat nic světoborného…” mrkl na druhého, potom se narovnal a natáhl k němu ruku.
“Jsem na tom o něco lépe,” přiznal se s úsměvem starší a chytil ho do držení, jako kdyby byl dívka. “Dívej se na mně, nesleduj nohy… začínáš levou dozadu,” instruoval ho. Poté se zaposlouchal do hudby, a když byl správný okamžik, začal.
“Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy něco takového tančil…” šeptl světlovlasý, jak se snažil soustředit na obličej druhého a na to, aby ho nepošlapal.
“Není to zase tak špatné,” ujistil ho druhý. “Ale teď to trochu ztížíme, aby to vypadalo jako skutečný valčík.” Potom začal s rotací a delšími kroky.
Papouch se tomu usmál, “zatím jsem tě ještě nezmrzačil, takže by to mohlo být horší…” šeptl pobaveně a nechával se úplně vést, protože tak to alespoň nemohl příliš kazit.
Tadashi pokračoval v tanci, dokud píseň neskončila.


Světlovlasý mladík se zezadu přichomýtl ke svému příteli a zadíval se mu přes rameno na to, co chystal na grilování a opékání. “Vypadá to moc dobře,” nechal se slyšet, “už se na tom moc těším…” objal ho a políbil ho něžně za ouško.
Tadashi se opřel o jeho hruď a spokojeně na chvíli zavřel oči. “Dá se ti svěřit starost o maso na grilu, nebo mám pověřit někoho jiného?” zeptal se ho, protože věděl, že Papouch není zrovna nejlepší, co se týkalo přípravy jídla, ale zase na grilování nebylo potřeba žádného umu kromě starostlivosti.
“Popravdě bych to neriskoval…” odpověděl druhý a opřel se bradou o jeho rameno, “i když se budu velmi snažit, obávám se, že to maso stejně v průběhu nějaké setiny sekundy spálí, aby mi to udělalo naschvál…” zasmál se.
Tadashi pokývl hlavou. “Pak bychom šli spát hlady,” utrousil a natočil se, aby Kohaku políbil na tvář. Poté se od něj odtáhl, umyl si ruce a vydal se pryč. “Kiyoshi?” zajímal se, kde je jeho bratr. Našel ho sedět u nezapáleného krbu s knihou. “Mohl by ses postarat o grilování? Je to všechno nachystané, jen je třeba někoho, kdo to bude hlídat,” vysvětlil mu. “Já potřebuji ještě něco udělat na půdě, než se setmí,” dodal důvod, proč se o to nepostará sám.
“Klidně,” odpověděl mu jeho mladší bratr. Přestože nebyl tak pečlivě upravený jako jeho starší bratr, byl velmi pohledný, možná pro některé by se zdálo, že nejvíce ze sourozenců. Měl hezké lesklé vlasy, které na některém světle působily spíše modro-šedé než uhlově černé, jako měl jeho starší bratr, stejně tak oči měl šedé a co jej dělalo ještě krásnějším byla piha kousek pod levým okem. Podobal se spíše mladšímu bratrovi, ale už neměl tak dětské rysy. “Hned?”
“Kdybys byl tak hodný,” usmál se na něj Tadashi a natáhl se, aby mu prohrábl vlasy, ale druhý se nenechal pomazlit. Černovlasý si jen povzdechl. “Kdybys něco hledal, zeptej se Haku,” dodal pak a vydal se do chodby, kde byly schody na půdu.
Blonďák zůstal stát, kde byl zanechán, když byl určen jako grilovací pomoc, i když chtěl jít pomáhat spíše Tadashimu, jak měl potřebu s ním trávit co nejvíce času a držet se ho jako klíště, když se zrovna nevěnoval Chousokabemu. Podíval se na Kiyoshiho a věnoval mu úsměv, jak chtěl být přátelský, i když se od příjezdu moc nebavili. Všiml si, že ten je ze všech tří bratrů celkově nejzamlklejší a zdál se i dost odtažitý. “Je to… na zahradě,” nadhodil.
Kiyoshi si ho prohlédl - snad poprvé od příjezdu. “Zvládnu to sám,” řekl mu, odložil knihu a vstal z křesla, aby se mohl podívat, co se po něm vlastně přesně chtělo.
Starší si povzdechl a trošku bezradně se podíval stranou. Když to vypadalo, že už i Mamoru, i přes svoji přehnanou starost o Tadashiho, si na něj zvykl a dokonce ho začíná mít rád, byl tady teď druhý bratr, aby s ním měl problém. “Nebaví tě to tady?” pokusil se, co by mohl být důvod toho, že Kiyoshi vypadal tak všeobecně otráven.
Mladík jen v odpovědi pokrčil rameny a vydal se směrem přes kuchyni ven. Nemohl říct, že by ho to tam nebavilo, jen měl rád svůj klid. I tak ovšem docela rád trávil - takhle zpovzdálí - čas se svými bratry, proto přijel.
Světlovlasý svěsil ramena a povzdechl si, než se nakonec vydal na půdu za Tadashim, aby mu pomohl s tím, s čím bylo potřeba, a postěžoval si, jak byla jeho pomoc odmítnuta. Když vystoupal nahoru, zvědavě se rozhlédl po místnosti, kde už nyní bylo docela šero a všude poletovaly částečky prachu. Kýchl a našel pohledem černovlasého, aby se za ním vydal.
Tadashi zrovna přerovnával a umýval nábytek, který tam byl uskladněný, aby ho - až oschne - mohl zabalit do plachty, kterou si sebou přivezl. Plánoval nakonec ještě umýt podlahu, která sice už jednou byla zametaná, ale stále se tam točila spousta prachu. “Copak ty tu?” zajímal se, přičemž neustával v práci.
Blonďák pokrčil rameny, “Kiyoshi mě moc jako pomocníka nechtěl…” svěřil mu a prohlédl si, na čem zrovna pracuje, “tak jsem si říkal, jestli ty nepotřebuješ pomoc…”
“Vlastně jsi mi jednou říkal, že na úklid nejsi tak levý jako na vaření, že?” nadhodil pobaveně Tadashi. “Ale ke tvému štěstí - nemám dvě hadry...”
Mladší se tomu pousmál. “Když mě navedeš, klidně si pro jednu dojdu…” nabídl. “Nebo mi můžeš dát něco jiného za úkol,” zasmál se, “všichni jsou teď nějak zaneprázdnění…”
“Nevíš, co dělá Mamoru?” napadlo pak Tadashiho, protože měl hodně práce a nikde se s ním při tom nepotkal. “Možná by nějaká hadra mohla být ještě v kuchyni pod umyvadlem,” napadlo ho. Přece jen to byla chata jeho rodičů, tak se tam úplně nevyznal a většinou si vše, co bude potřebovat, dovezl.
“Baví se s Drakem?” odpověděl nejprve mladší, “nebo spíš to vypadalo, že si vzájemně stěžují na to, jak na sebe zbyli…” zasmál se. “Posledně byli v hale a Drak loboval za to, aby se už začalo pít,” upřesnil ještě, kdy je naposledy viděl. Potom se vydal na chvíli pryč, aby si taky sehnal něco k umývání.
Tadashi mezitím přešel k nevelkému oknu, které na půdě bylo, aby se rozhlédl, zda někde venku svého bratra neuvidí. Rozhodně se mu nelíbila představa, že budou spolu s tím drzým chlapcem v jejich věku popíjet.
Trvalo to jen chvíli, než se Papouch vrátil i s hadrou, kterou ukořistil přesně tam, kam ho jeho přítel navedl. “Potkal jsem Chiku… zrovna se chystají si jít na chvíli lehnout a prý před Drakem alkohol schoval alespoň, než se setmí…” poreferoval, co se mu po cestě všechno přihodilo. “Mám pocit, že Kiyoshi mě taky moc nemusí…” postěžoval si potom.
“Je hodně uzavřený do sebe už od dětství,” odpověděl mu na to starší. “Nemyslím, že má důvod tě nemít rád… možná jen je k tobě lhostejný.”
Světlovlasý pokýval hlavou. “No… budu to brát jako tu lepší možnost,” přešel za svým přítelem. “Přidělíš mi teď něco?” nadhodil a pozvedl hadru, aby bylo jasné, co myslí. “Je tady spousta hezkých věcí…” prohodil.
“Umývej, co je zaprášené,” pokrčil rameny Tadashi, že to není nic, co by muselo mít nějaký řád. “Důkladně,” dodal jen.
Mladší si ho zkoumavě prohlédl, protože mu tmavovlasý taky přišel už docela přešlý a zdál se zamlklý a možná posmutnělý. Ale to bylo nejspíš únavou a Papouch do něj nechtěl zbytečně vrtat. Vybral si kus nábytku a dal se tiše do umývání.


Papouch vešel do pokoje, který sdílel pouze s Tadashim, a vydal se rovnou do postele za ním. Byl rozehřátý ze sprchy a už se těšil do peřin, kde na něj jeho přítel čekal. Vklouzl k němu a natáhl se pro polibek.
Tadashi si ho k sobě přitáhl a objal ho kolem pasu. “Mám si brát osobně, že ses oblékl tak cudně?” utrousil pobaveně, protože sám nechal své oblečení vedle postele. “Ale pokud se nebudeme zahřívat dohromady, budu se muset hold také přiobléct.”
Blonďák se na něj spokojeně natiskl a dlaněmi sklouzl na jeho hýždě, jak si užíval holou kůži druhého. “Nevěděl jsem, že tu na mě budeš tak hezky čekat…” zavrněl a políbil ho něžně, “to bych to ze sebe hned u dveří všechno ztrhal,” dodal pak žertovně. “Ale po cestě bych jinak zmrzl…”
Starší se nepatrně vybídl svým rozkrokem proti jeho. “Měl jsem dojem, že ke mně celou dobu u večeře vysíláš jasné signály,” prohodil pak a natáhl se pro polibek. “Nepomrkával jsi na mě nedočkavě, že už ani den nevydržíš čekat… že právě dnes v noci si tě musím úplně celého vzít?”
Mladší si skousl na chvíli ret a celý se na svého milence natiskl, “přesně tak to bylo…” odpověděl tiše, potom se mírně odtáhl, aby se mohl začít svlékat, “přesně tak se cítím,” zazubil se a natáhl pro polibek.
Černovlasý počkal, až si svleče svrchní část svého spacího oblečení, poté si ho ovšem přitáhl znovu k sobě. Vzal ho za bradu, aby se mu mohl podívat do tváře. “Takže souhlasíš?” ujistil se. “Nepotřebuješ pokoj plný růží, větší soukromí a tak… stačí ti stará chata za deště s možností, že budeme muset jít uklidňovat souboj Machiko a Masamuneho o Motochiku?” Pohladil ho po tváři. “Víš, že si tě chci hýčkat, má svalnatá princezničko...”
“Všechno je naprosto ideální,” jeho milenec mu prohrábl vlasy a mazlivě se otřel nosem o jeho, “jsem nejhýčkanější, jaký můžu být…” zavrněl spokoje. “Jen se obávám, že až se úplně svleču, už pak nebudu schopen jít uklidňovat jakýkoliv souboj by nastal… a tebe taky nepustím.”
“To se tedy budou muset obejít bez nás,” zhodnotil situaci černovlasý. “Zahřeju si tě,” slíbil mu, když mu naznačil, že by si měl stáhnout i kalhoty.
Papouch se tomu usmál a vzdálil se od něj znovu, aby se zbavil i pyžamových kalhot a teplých ponožek, kterými se ještě na cestu z koupelny vyzbrojil. “Je to vlastně hrozně moc romantické…” zavrněl, když se za Tadashim vracel.
“Opravdu?” oplatil mu úsměv černovlasý a převrátil jejich pozice tak, aby Papouch ležel na zádech a on sám byl nad ním. Sklonil se, aby ho mohl kousnout do brady, poté se polibky přesunul na jeho krk. Jednou dlaní se přitom vydal studovat jeho tělo.
Mladší sklouzl dlaněmi po jeho zádech a přitáhl si ho blíž k sobě. “Tak na chatě v přírodě… za deště… je to pěkné…” odpověděl mu, potom mu ovšem oplatil škádlivě kousnutí.
Tadashi se otřel o něj svým tělem, když se vytahoval zase výš, aby se mohl vpít do jeho rtů. Byl rád, že se cítí dobře, protože přestože oba dva dávno nebyli nevinní, nemyslel si, že by si první společný sex měli někde odbýt. Právě naopak měli možnost si ho pořádně užít. Polibky se přes dolní čelist dostal k jeho oušku. “S tak půvabnou princeznou.” Jazykem a rty se mu potom začal škádlivě věnovat.
Světlovlasý spokojeně zavrněl a uklonil hlavu na stranu, přičemž se stehny otřel o jeho boky a mírně se mu vybídl. Dlaněmi mazlivě sklouzl po jeho bocích, “a s černokněžníkem…” dodal tiše, “úplně jako v pohádce.”
“Hmm… jen kdybych tak uměl nějaké lubrikující kouzlo,” utrousil žertem Tadashi, když se znovu vydal rty po jeho krku níže.
Mladší se tomu tiše zasmál, “pak by to bylo moc ráz naráz…” odpověděl mu stejně nadneseně a zvedl si jeho tvář po chvíli, aby se mohl znovu vpít do jeho rtů. Rozkrokem se mu mezitím nedočkavě vybídl a otřel se o ten jeho.
Tadashi se spokojeně usmál do jeho rtů, přesto se po chvíli odtáhl. “Tak to se budu muset na chvíli vzdálit, když takové kouzlo neumíme ani jeden,” prohodil. “Teď se mi mé nabuzené části odbudí, jak vylezu z pod peřiny.”
“Zase si tě nabudím…” zazubil se na něj blonďák spokojeně a ještě se natáhl pro líbnutí, než ho pustil zpod peřiny. “Musíš rychle a já si tě zase zahřeju hned, jak budeš u mě.”
Černovlasý se vydal k tašce pro vše potřebné, ale neodpustil si, aby se na Papoucha ohlédl svůdně přes rameno.
Kohaku si skousl ret a přivřel oči, “napínáš mě,” prohodil a posunul se blíže okraji postele, jako by to mělo pomoct Tadashimu, aby se vrátil dříve. Tmavovlasý opravdu měl krásné a štíhlé tělo. A i když mělo plně mužské rysy, stále mu zůstávaly některá kočičí gesta čarodějnice, která ho dělala ještě svůdnějším. “Jsi nejkrásnější černokněžník na světě,” zavrněl blonďák.
Tadashi se zazubil, “všechno je to jen iluze, kterou si musím držet, abych získal svou princeznu,” mrkl na něj. Na to, jak působil většinu času, že opravdu nemá rád, když odhaluje příliš svého těla, zdálo se, že před Kohaku mu nedělá žádný problém být úplně nahý. Odložil lubrikant na polštář, poté se znovu zababušil za Papouchem. “Už se nikdy nevzdálím od tvých horkých stehen,” zavrněl a jednou dlaní sjel po jeho stehně až na hýždě.
Mladší se zachvěl, částečně tím, jak jeho přítel přinesl pod peřinu trochu zimy pokoje, ale i tím pocitem, který v něm jeho počínání vyvolalo. Objal ho a spokojeně si ho přitiskl na sebe, “to je dobře,” zašeptal, když se polibky vydal k jeho oušku.
Černovlasý se nechal spokojeně opečovávat, přičemž když mohl, mu oplácel polibky. Jednou dlaní se vydal mezi ně, aby ho mohl hladit po stehnech a rozkroku, přičemž ovšem zatím s přípravou nezačínal.
Světlovlasý jeho ruce vycházel vstříc a sám si ho dlaněmi, kterými znovu doputoval až na jeho hýždě, přitahoval blíže k sobě, jak ho chtěl cítit co nejblíže u sebe. “Zase mě napínáš…” zašeptal.
“Snažím se, aby to nebylo ráz na ráz,” použil schválně jeho výraz, aby ho poškádlil. Poté se ovšem rty znovu vydal na krk a níž na hruď.
Druhý zaklonil spokojeně hlavu a zavřel oči, jak nepotřeboval vnímat nic jiného, než svého milence. “Musíme najít zlatý střed…” prsty vklouzl do jeho vlasů a nepřestával se stehny mazlivě otírat o jeho boky.
“Nech se opečovávat,” zavrněl Tadashi, když se staral o jednu z Kohakuových bradavek. “Užívej si, kolik na sebe máme času. Každou chvíli, kdy tě napínám.” V polibcích začal používat i zuby, přičemž zmizel pod pokrývkou.
“Až do rána…” vydechl spokojeně druhý a vybídl se mu. Cítil se natěšeně a nedočkavě, i když zároveň by byl nejraději, kdyby druhý nikdy nepřestal v těch smyslných polibcích, které ho tak rozechvívaly.
Starší si dal záležet na tom, aby ho polibky a doteky všude jinde než v rozkroku vzrušil ještě dřív, než se rty na okamžik rozhodl, že se mu bude věnovat. Po chvíli se ovšem znovu vynořil z pod pokrývky a podal si lubrikant.
Blonďák si ho přitáhl k polibku, když ho měl zase naproti sobě, a vsál na chvíli provokativně jeho spodní ret mezi zuby, jak ho chtěl také poškádlit. “Už se tě nemůžu dočkat…” zavrněl potom.
Tadashi se tomu jen pousmál. Nanesl si na prsty lubrikant a začal si ho opatrně připravovat, přičemž se znovu kousavými polibky vydal po jeho těle.
Druhý se mu vybídl a skousl si ret. Sice to už byla docela doba od chvíle, kdy se pouštěl do něčeho podobného, ale vůbec to nepřestalo být tak dobré, jako si pamatoval. Možná o tu dobu ještě lepší.
Tadashi se snažil být co nejopatrnější, protože skutečně nebyl jedním z těch aktivů, kteří se nestarají o to, aby se to druhému nejméně téměř celou dobu líbilo. Sám měl své zkušenosti s takovými, a přestože on sám preferoval do jisté míry hrubější zacházení, nemyslel si, že by v tomhle byl Kohaku stejný. Dával si záležet na tom, aby si druhého připravil dostatečně a zároveň si to celou dobu užíval.
Blonďák si ho přitáhl k vášnivému polibku, “není to mé úplně poprvé,” zašeptal pak, jak ho chtěl popohnat, i když to jeho milenec také věděl. Po tom, jak dlouho ho Tadashi celkově napínal a jejich poprvé odkládal, teď, když ho měl na dosah ruky, zatmívalo se mu před očima touhou.
Černovlasý ho kousl do brady. “Tak… to pokud nejsi panenská princezna, to tě nechci,” zavrněl nakonec, vyndal prsty a trochu se od něj celkově odtáhl, aby se mu mohl zadívat do tváře. Snažil se tvářit vážně, ale kazilo mu to, že se mu touhou leskly oči a měl nepatrně naběhlé rty od vášnivých polibků.
Druhý se pousmál a stáhl si ho znovu na sebe, “už sis mě jednou unesl do své věže,” zavrněl do jeho kůže, než ji začal krášlit polibky, “už budeš muset nést zodpovědnost,” vybídl se mu rozechvěle.
“Zodpovědnost?” prohodil druhý a povytáhl jedno obočí. “Neberu sex jako zodpovědnost,” dodal pobaveně, poté ovšem se znovu vzdálil, ačkoliv si ho mladší u sebe držel pevně, aby si mohl na ruku nanést lubrikant a jí se pak postarat o své vzrušení. Poté se znovu vrátil do těsné blízkosti druhého a navedl se do jeho těla.
Blonďák zaklonil hlavu a cokoliv, co by mu možná chtěl odpovědět, se ztratilo v tom dokonalém pocitu, který ho zaplavil. Pevně ho objal stehny a znovu našel jeho rty, aby se do nich hluboce vpil.
Tadashi jim dal chvíli, když v něm úplně byl, aby si zvykli na ten intenzivní pocit, jaký jejich spojení oběma přinášelo, poté několikrát přirazil do jeho těla, než se rty přesunul k jeho oušku. “Spolupracuj se mnou,” zavrněl, přičemž dlaní na jeho hýždích mu naznačil, že mu má vycházet vstříc. Kousl ho do lalůčku a znovu se vrátil k jeho rtům.
Papouch se mu nestydatě vybídl, protože jediné, co ho v podstatě od toho odrazovalo bylo, že černovlasý působil, že si chce tempo řídit sám. “Udělám, co mi jen řekneš,” reagoval na to pak a rty se vydal na jeho krk, přičemž si začal hrát s jeho kůží mezi zuby.
Černovlasý se spokojeně usmál. Měl to takhle rád, když se zapojovali oba dva a hledali společné tempo a tělesnou souhru. Užíval si jeho kousavé polibky a nechával se unášet jen tím okamžikem.
Světlovlasý si skousl ret a nepřestával se mu prudce vybízet. Opravdu si ho toužil užít, jak jen mohl - každý pohyb a dotek si náležitě vychutnat, třebaže ho neplánoval nechat jít spát dříve, než nad ránem. Po chvíli převrátil jejich pozice, aby byl on nahoře.
Starší využil toho, že měl obě ruce volné a jednou z nich se začal věnovat rozkroku svého milence. I když na něm poznával, že by došel slastného vrcholu i bez jiné stimulace, než mu poskytoval svou chloubou.
Kohaku přirazil proti jeho ruce a prohnul se na chvíli v zádech, přičemž se opřel za sebou o jeho stehna, jak si několik okamžiků užíval jen přírazy. Potom se za ním znovu sklonil, aby ho mohl opět obdarovávat polibky. Jednou rukou se přitom vydal hledat pokrývku, kterou svým počínáním skoro úplně shodil.
“Zdá se, že jsi úplně zahřátý,” ohodnotil to černovlasý s úsměvem. Pomohl je oba přikrýt, přestože při téhle činnosti bylo opravdu horko, když byli zakrytí.
“To jsem,” zavrněl souhlasně druhý, “ale co kdyby ses mi nachladil, kdybychom si nedávali pozor?” kousl ho škádlivě do krku, než se polibky a jazykem přesunul k jeho oušku.
Tadashi si ho ještě několik okamžiků užíval, než znovu převrátil jejich pozice. Tentokrát byl prudší a zrychlil. Trvalo to jen několik okamžiků, než vyvrcholil.
Blonďák díky tempu, které tmavovlasý nasadil, sám dosáhl orgasmu jen okamžik po něm. Prohnul se celý v zádech a zaryl prsty do jeho boků, když ho polila vlna orgasmu. Skousával si přitom ret, jak se snažil být co nejméně hlasitý.
Černovlasý vyšel z jeho těla a položil se na postel vedle něj, jak potřeboval chvíli, aby vydýchal ten příjemný, intenzivní zážitek. Oba dva byli zpocení, jak to nakonec mezi nimi bylo divoké. Ale Tadashi vypadal, že už nemůže být spokojenější - jako kdyby celou tu dobu právě tohle potřeboval ze všeho nejvíce, aby se uvolnil a zlepšil si náladu.
Jeho přítel se k němu po chvíli přitulil a mazlivě se nosem otřel o jeho bradu. “Fenomenální…” zavrněl a celý se na něj natiskl.
“Až takové říkáš?” zazubil se Tadashi. Líně ho políbil, poté se mu podíval do očí a pohladil ho po tváři. “Oceňuji všechny výhody toho, že nejsi panenská princezna,” prohodil žertem. “Jen to tady budeme muset dát do pořádku, když jsme si propotili postel.”
“Zatím to ale nemá cenu…” zavrněl jeho milenec a celý se o něj otřel, “nemysli si, že tě už pustím spát…”
“A co bychom dělali jiného, než že bychom teď spali?” zajímal se Tadashi. “Zítra musíme vstát, dokončit zazimování chaty a jet zpátky do města.”
Papouch našpulil nespokojeně rty, “zase tak brzo vstávat nemusíme,” zavrněl pak a natáhl se pro další polibek.
“Tvé brzo je mé pozdě,” povzdechl si, přesto se k němu dál tulil. Dlaněmi se vydal po jeho těle, jak se ho opravdu rád dotýkal.


Tadashi oblečený v domácích teplácích, tričku a svetru se vydal do kuchyně, odkud se ozýval zvuk, jak tam někdo lašuje. Docela ho překvapilo, když zjistil, že už je tam Motochika a dokonce má už udělanou velkou hromadu lívanců. “Dobré ráno,” pozdravil ho s úsměvem. “Ujal ses chystání snídaně? Jsi hodný.” Řekl mu a přešel blíž. “Vypadá to skvěle, Haku říkal, že jsi dobrý kuchař. Můžu ti s něčím pomoct?”
Bělovlasý si ho prohlédl. Bylo to zvláštní, jak byl v něčem úplně stejný, jakého jej znal, ale ve spoustě věcí se úplně změnil. “Ještě jsem nevymyslel, co k nim...”
Starší pokývl. “Udělám ovocný salát,” oznámil pak, “a někde ve spíži by mohla být ještě marmeláda nebo čokoláda… uvidím, co najdu.” Dal se do práce a snažil se necítit z Motochiky nepříjemně, přestože příliš nevěděl, jak se k němu chovat - ať už proto, že věděl, kolik po něm dříve toužil, nebo že ho znal, když byl ještě čarodějnice. Přesto s ním chtěl dobře vycházet, protože byl pro Kohaku důležitý.
Chvíli tiše pracovali každý na svém, než se Tadashi přece jen znovu k němu přiblížil. “Ohledně...” začal, “minulosti - je mezi námi všechno v pořádku?” zeptal se, vlastně to bylo poprvé, co spolu byli někde jen oni dva.
Bělovlasý se na něj usmál. “Abych pravdu řekl, byl jsi… důležitý - teď to bude asi znít úchylně - při formování mého vkusu,” zasmál se tomu, “ale už je to řada let… oba jsme jiní,” doufal, že mu tím neublíží.
“Stal se z tebe pořádný kus chlapa,” oplatil mu úsměv Tadashi. “Takže… můžeme být přátelé?”
“Šlo by nebýt? Papouch by určitě natahoval, kdyby zjistil, že nejsme,” zasmál se a obrátil palačinku.
Tadashiho to také rozesmálo - dokázal si tu situaci představit. “Možná by se na nás oba urazil, nafoukl se a trucoval, dokud bychom přátelé nezačali být...” prohodil a vrátil se k výrobě salátu.
Do místnosti mezitím došla Motochikova přítelkyně, která byla ve společnosti svého partnera zvyklá vstávat ne tak dlouho po něm. S oběma se pozdravila, potom přešla k bělovlasému a objala ho jednou rukou okolo pasu, přičemž se natáhla pro polibek na dobré ráno. “Krásně to voní,” poznamenala a prohlédla si vše, co zatím bylo připravováno. Už jí bylo vidět bříško a zdálo se, že toho hodlá spořádat velkou hromadu.
Chvíli po ní vešel do místnosti i blonďák, nabalený do spacích kalhot, delší noční košile a huňatého svetru. Na nohou měl tlusté ponožky a nazouváky a ve rozespalosti a s rozcuchanými vlasy vypadal roztomile komicky. “Tady už je živo…” poznamenal a se zívnutím všechny pozdravil. Přešel za Tadashim a zezadu ho objal a přitiskl se na něj, jako by se k němu měl přilepit. “Probudila mě zima…” postěžoval si.
“A já jsem myslel, že touha pracovat,” prohodil černovlasý žertem, poté ovšem natočil hlavu, aby ho mohl políbit. “Budu muset přestat topit na bytě, pokud zimou začneš vstávat tak brzo.”
Bělovlasý mezitím vzal svou přítelkyni okolo ramen, jako kdyby jí tak nabízel své medvědí něžné objetí, poté ji políbil na čelo. “Mohla jsi zůstat v posteli, donesl bych ti snídani až tam,” usmál se na ni. “Alespoň sednout by sis měla,” pobídl ji, “kdybych já měl stále u sebe nosit takový cenný poklad, na nohou bys mne neviděla,” zazubil se a vedl ji ke stolu, aby se mohla posadit na židli. “Potřebujete něco?” zajímal se. Chvíli si k ní dřepl, aby mohl zabloudit pod teplé oblečení dlaní na její bříško.
Tmavovlasá dívka se usmála a natáhla se, aby ho líbla na nos, “napila bych se něčeho,” prohodila potom. “A víš, že na internetu psali, abych se aspoň trochu hýbala,” připomněla ještě, že jen sedět by taky neměla.
Papouch se nepřestíval tisknout na černovlasého, “na bytě bychom udělali s ostatními kočičí hromadu a zahřívali se tak…” zazubil se a natáhl, aby druhého políbil.
Motochika zakýval hlavou. “Možná jsem i na internetu častěji než ty a hledám všechno možné, abych vám to celé zpříjemnil,” zazubil se na ni, “připomnělo mi to, že jsem našel nějaké masáže… a měla by sis vzít hořčík.” Natáhl se, aby ji políbil na čelo, poté se zvedl. “Co chceš na pití?” Na chvíli se vrátil k plotně, aby mohl vyndat lívance a nalít tam nové.
“Dala bych si kakao, pokud je…” odpověděla mu a pohlédla i na černovlasého, jestli mu nevadí, že na jeho chatě si tak vymýšlí.
“Mělo by být v tamté skříňce a mléko - pokud nepadlo všechno na palačinky - je v ledničce,” reagoval na to Tadashi. “Dodělám to, když máš plné ruce práce teď,” usmál se pak na Motochiku. “Vezmi to na stůl,” dal Papouchovi misku s ovocným salátem.
Bělovlasý se kolem nich protáhl. “Už je tam tak na jednu dvě pánve, to bych zvládl dodělat,” prohodil. Vytáhl hrníček a začal do něj chystat, co bylo potřeba. “Dá si ještě někdo kakao, když jsem u toho?”
“Já si taky dám,” ozval se blonďák  položil mísu na stůl, pak počkal, až se Chousokabe uklidí zase k lince, než se vydal zpět za Tadashim. “Budeš ještě s něčím potřebovat pomoct?” zajímal se.
Machiko se tiše při pohledu na trojici zasmála, “až dorazí i zbytek, nevím, jestli se sem vejdeme…” poznamenala.
“Asi ne,” odpověděl Tadashi svému příteli a natáhl se ještě pro jeden polibek, než ho také poslal si sednout.
Chousokabe si byl téměř jistý, že určitě Date se nasnídat nepřijde. Sice byl včera - přes snahu všech - připitý a to byl důvod, proč se chytl s Machiko, ovšem nejméně Motochika s Kohaku věděli, že celé těhotenství nese špatně a nejraději by se vůbec s Motochikovou přítelkyní nepotkával. “Pak bude o důvod víc, aby ses nasnídala v posteli,” mrkl na ni.
Tadashi si je prohlédl a pousmál se. Popravdě podle toho, jak jeho přítelkyni potkával bez bělovlasého, vůbec by do ní neřekl, že se tak změní, když otěhotní. “A jak to vůbec máte vymyšlené… plánujete svatbu ještě před termínem?” zajímal se.
“Asi ne…” zakroutila hlavou dívka a usmála se na bělovlasého, jak na něj pohlédla. Poděkovala mu za kakao, když jí ho donesl, a pohladila ho po boku, “musí se toho teď spousta zařídit, stihnout, udělat a nachystat…” povzdechla si, protože opravdu se stále něco dělo. Navíc nebyli nejbohatší pár, takže na svatbu si opravdu museli ještě nějakou neděli počkat. “Ale až se to trochu uklidní, uděláme krásnou svatbu,” dodala, “nejlépe v létě…” pokývla si.
Papouch se mezitím posadil, jak mu bylo nakázáno, a složil se na židli tak, že si opřel nohy o hranu a kolena přitáhl k tělu, jak šetřil teplem. Nepřestával nahlížet, jestli už je jídlo, jak neměl co dělat, a sem tam se natáhl, aby uzmul kousek z ovocného salátu.
“Slyšel jsem o tom, že nakupujete výbavu,” usmál se Tadashi a vypnul vařič, když dodělal poslední lívance. Poté talíř s nimi dal na stůl a zatím k němu dodal další čtyři malé, aby si na ně každý mohl nandat, co chtěl. Nezapomněl ani na příbory a marmeládu. “Už máte jména?”
Motochika položil před Papoucha skleničku kakaa a posadil se vedle Machiko. Přitáhl si ji i s židlí blíže k sobě a něžně ji objal tak, aby si mohl dlaně položit na její bříško. “Několik,” zasmál se. “Ale vždycky potkáme nějaké lepší a změníme názor.”
“To aby se vám narodila celá banda a všechny jste je využili,” prohodil k tomu Papouch. Počkal, až se i černovlasý posadí, aby se k němu přisunul a přitulil, než si podal talířek a hned si na něj začal nandávat.
“Zatím stačí jedno,” pousmál se Chousokabe. “Ale může mít více jmen,” dodal pak žertem. Políbil svou přítelkyni do vlasů. “Nedonesl jsem ti ten hořčík,” povzdechl si a znovu vstal.
Machiko ho chytila za ruku, “to počká, až se vrátíme do pokoje…” prohodila a stáhla si ho znovu k sobě. “Bude to za chvíli… v klidu se taky najez…” natáhla se, aby ho políbila na tvář.
“Máte to vynikající,” ozval se Papouch, který už si stihl na lívanec nandat vše, co bylo k mání včetně čerstvého ovoce a posypat ho kakaem a skořicí, že skoro nebylo vidět, co se mu to na něj všechno podařilo naskládat. Podal si další, aby ho dal nahoru a dal se do jídla.


Papouch vyšel ze sprchy a halený jen ve dvou ručnících - jednom okolo boků a druhém, kterým si zabalil vlasy, se vydal k posteli za svým milencem. Tadashi vypadal, že má celý den dobrou náladu a i mladšího to těšilo a o to více ho chtěl mazlit. “Něco mě napadlo…” nadhodil, když si vlezl za ním a natáhl se pro polibek.
Tadashi s ním nejprve spojil rty. “Hmm?” pobídl ho líně, aby pokračoval, přičemž jej objal pažemi kolem pasu a přitáhl si ho blíž k sobě.
Mladší se tomu usmál a spokojeně se na něj natiskl. “Říkal jsem si, kdyby ti to nevadilo… jestli bych si mohl prohlédnout, cos dříve nosil…” na okamžik se odmlčel, “něco si vyzkoušet…” zadíval se na druhého štěněčím pohledem.
Černovlasý se od něj trochu odtáhl a prohlédl si ho. Papouch vždy nahodil takový výraz, že se vlastně na něj nemohl zlobit, ačkoliv řekl cokoliv, protože na něm bylo vidět, že to nikdy nemyslí špatně, pouze občas zcela nevinně trochu přestřelí. “Máš potřebu si zkoušet cizí věci?” zeptal se ho místo odpovědi nakonec.
“Nemůžu?” jeho milenec sklopil pohled, protože na jeho výrazu poznal, že ho úplně nepotěšil. “Mám potřebu zkoušet si tvé věci…” přiznal, “ale pokud ti to vadí, tak to pochopím…” dodal hned.
Černovlasý si ho znovu prohlédl, jak přemýšlel, co by mu na to měl říct. Nakonec se natáhl, aby se mohl rty otřít o jeho. “Stejně… už mi k ničemu nebudou,” řekl nakonec smířeně, i když bylo slyšet v jeho hlase, že k tomu není lhostejný a stále je z toho smutný. “Můžeš si je vyzkoušet, pokud si nejdeš něco, co se ti bude líbit a vlezeš se do toho,” souhlasil nakonec.
Mladší si ho také zkoumavě prohlédl a trošku našpulil rty, potom si ho k sobě přitáhl a pevně ho objal. “Nechtěl jsem ti tím pokazit náladu,” šeptl a políbil ho na krk.
Tadashi ho položil na záda, čímž vyměnil jejich pozice. “Myslím, že ti bude mé oblečení slušet víc, než tenhle turban,” prohodil a natáhl se, aby ho políbil na čelo. “Je to v pořádku… vím, že jsi nechtěl… a vím, že to celé nemyslíš nijak špatně,” dodal pak. “Asi ze všeho nejvíce mne to jen překvapilo tak náhle… ani nevím, proč stále ty věci mám,” pokrčil rameny, poté ovšem Kohaku políbil na rty.
“Je dobře, že je ještě máš…” odpověděl mu tiše blonďák, když se jejich rty od sebe zase vzdálily, a pevně ho dál tiskl v náručí. Viděl sám, jak stále černovlasého mrzí, že se musel všeho tak náhle vzdát. “Když mě sem tam vezme Setsu na návštěvu k nim, tak si taky zkoušíme jeho oblečení…” přiznal mu pak, “má velkou spoustu lodiček…”
“A jak na to reaguje Xanxus?” napadlo Tadashiho. Možná tak chtěl odvést téma rozhovoru na někoho jiného. Protože on sám měl ke svým věcem velmi složitý vztah.
“Myslím, že mu to nevadí…” odpověděl Papouch a zamyslel, protože ho moc nenapadalo, proč by to černovlasému mělo vadit. “Sem tam se tím zdá pobavený, když nás to drží moc dlouho, ale málokdy je u toho…”
Starší se tomu usmál. “Třeba mne to také pobaví,” připustil ne příliš pravděpodobnou možnost. “Jen si myslím, že taková princezna jako ty by neměla nosit tak tmavé barvy,” dodal.
Mladší ho líbl hravě na nos, “víš, že jsem pirátská princezna,” upozornil ho nadneseně, “ty můžou.”
“Tak dobře,” kývl Tadashi. “Předpokládám, že pirátské princezny moc neumí uklízet a budu to muset zpátky skládat já,” dodal. Znovu políbil Papoucha na rty, než vylezl z postele. “Stejně bych ti tam měl aspoň kousek vyklidit, aby sis sem mohl vzít nějaké oblečení, když tu býváš tak často.”
“A budu si pak ten kousek muset udržovat stejně pečlivě, jako ty si udržuješ celou šatnu?” nadhodil světlovlasý a následoval ho. “Protože si popravdě nejsem úplně jistý, jestli to zvládnu…” podrbal se na krku a rovnou si sundal turban, který měl z ručníku, aby mu nezavazel.
Tadashi se na něj ohlédl. “Kvůli mně se určitě nejméně budeš snažit, aby ses přiblížil mé uklizenosti,” mrkl na něj, než otevřel šatnu. “Pomoz mi vyndat tohle, abychom se dostali všude,” pobídl ho.
Papouch se do toho dal, “to samozřejmě budu,” potvrdil s pokýváním hlavou, “ale nejsem si jistý, jestli se mi to bude dařit…” dodal a rozhlédl se po šatně, kde vše bylo úhledně poskládané a uložené, kam to patřilo. “nemám s tím vůbec zkušenosti,” zasmál se.
Tadashi mu položil ruku na rameno. “Naučíš se to,” prohodil a povzbudivě se na něj usmál. “Čím více je to vzadu a při zemi, tím méně to nosím… a tady v téhle skříni mám všechno, co musí být pověšené a nenosím to vůbec,” ukázal úplně na tu zadní. “Tak si něco vyber.”
Blonďák si ho prohlédl, jestli mu to opravdu nebude vadit, potom se ještě sklonil pro polibek, než se vydal brouzdat v jeho skříních. Bavilo ho i jen tak si prohlížet, co tam je, měl pocit, že se toho spoustu o svém příteli dozví jen z toho, co najde, navíc se mu některé kousky opravdu líbily. “Je tu hodně fialových věcí…” prohodil možná i spíš pro sebe, jak ho napadlo, že to se muselo také líbit jeho nejlepšímu kamarádovi. Našel jedny volnější šaty v kombinaci tmavě zelené a černé a vytáhl je, protože zrovna ty se mu zalíbily k vyzkoušení.
“Nic proti tvému rozkroku,” prohodil starší, “už vůbec ne umytému,” dodal s úsměvem, “ale než si něco začneš zkoušet, vem si spodní prádlo.” Poté se sám vydal zpátky do pokoje, aby se uvelebil v polštářích.
Blonďák našpulil dotčeně rty, “Můžu taky tvoje?” prohodil žertovně, než se nakonec na chvíli vrátil, aby mohl udělat, co mu bylo nařízeno. Pak se vrátil do šatny, aby mohl zneužít šatů, které si jako první vybral. Sahaly mu zhruba po kolena a byly docela úzké, i když to se dalo předpokládat i přes první zdání. Vrchní část a rukávy měly zdobené průhlednější tmavě zelenou krajkou. Potom se vydal ke stolku, který museli vystěhovat, aby bylo v šatně místo a teď byl vedle dveří - bylo na něm připevněné i zrcadlo.
Tadashi si ho prohlížel, přestože moc nevěděl, co k tomu říct. Tyhle šaty rád nosil, protože byly pohodlné, ale zároveň i elegantní. Pravda, že Kohaku byly trochu obtáhlejší, ale ani tak to nevypadalo špatně. “Chtělo by to punčochy a boty,” prohodil nakonec. “Máš štěstí, že máš takové světlé chlupy, i když na princeznu docela dlouhé a husté,” zasmál se. Nevadilo mu to a nechtěl po Kohaku, aby si holil nohy.
Mladší se na něj zazubil, “slušelo by mi, kdybych si je oholil?” nadhodil žertovně, i když to nikdy moc neřešil a ani nezkoušel. “Aby nebyly i pod punčochami vidět, když jsou takové medvědí,” zasmál se, potom se vydal zpět, aby nějaké našel.
“Ztmavly by a ještě více zdrsněly, kdyby sis je začal holit,” odpověděl Tadashi. “Nevím, jak v tomhle věku… ale dříve určitě...” Pohodlněji se uložil. “Neviděl jsi pořádné medvědí chlupy,” dodal nakonec. “Znáš vůbec nějakého černovlasého muže, jehož nohy jsi viděl?”
“Kromě tebe…?” ozval se mladší, potom se na chvíli zarazil jak našel přihrádku se spodním prádlem, kde byly i punčochy a podvazky. Zalitoval, že v něčem takovém už Tadashiho naživo neuvidí. “Který nemáš chlupy,” dodal, když začal vybírat punčochy. “Drak má docela tmavé chlupy…” prohodil, “a pár jsem jich i předtím potkal, i když spíš takové klukovské…” nakonec našel jedny jen s jednoduchým vzorem a vyšel zase ven, aby se u oblékání mohl posadit na postel.
“Hmm… asi bych ti měl předvést, jak vypadají pořádné medvědí chlupy, dej mi na to tak tři týdny,” utrousil pobaveně Tadashi. Vlastně si ani moc nebyl jistý, proč se stále upravuje tímhle směrem. Na tváři měl vousy odstraněné, takže mu vůbec nerostly, v podpaží si je odstraňoval z hygienických důvodů, ale na nohách vlastně neměl důvod - než že byl zvyklý - si je trhat.
“Nevěřím, že by ti takové narostly…” mladší na něj hravě vyplázl jazyk, potom se natáhl, aby se vpil do jeho rtů. “Nějak už jsem taky zvyklý, že nemáš chlupy na nohách,” přiznal mu, “je to zvláštní, musíš si je nechat růst, chci tvé chlupy vidět…” zazubil se.
“Někdy,” reagoval na to neurčitě. Poté ho pohladil po stehnu. “Zatím jsem velmi upravený muž, co zve svého přítele - který vypadá tak o deset let mladší - do opery, aby na něj udělal dojem,” prohodil a kousl ho do kolena hravě.
Papouch se na něj zazubil a pohladil ho po tváři. “Taky vypadáš mladší…” ujistil ho a sklonil se, aby ho políbil na čelo. “Myslíš, že vypadáš jako pán, co si mě vydržuje?” naklonil hlavu na stranu, jak se zamýšlel nad tou poznámkou o opeře.
“Možná, že ty… a Setsuna… jen vypadáte, že je třeba si vás vydržovat, protože jste takové překrásné klenoty,” mrkl na něj Tadashi a přitáhl si ho k pořádnému polibku. “Ještě boty nemáš,” připomenul mu.
Blonďák našpulil rty, “potřebuju jen nakrmit,” zazubil se pak. Sám si ukradl na jeho rtech ještě jeden polibek, než vstal, aby se vydal ještě si vybrat boty. Zvolil spíše jednodušší černé lodičky a když si je nasadil, opatrně znovu vyšel z šatny. Trošku ho sice tlačily, ale nasoukal se do nich.
Černovlasý si ho prohlédl. “Teď vypadáš úplně jako milenka boháče,” usmál se na něj. “Jako hodně drahá milenka,” dodal.
Jeho přítel se přesunul k zrcadlu, aby se mohl prohlédnout, potom se vydal i do koupelny, aby viděl i na boty. “Trošku mi to kazí ty vlhké vlasy,” houkl do ložnice a ještě chvíli se prohlížel, než se vydal zpět za starším. “Ale budu to brát, jakože mi to sluší…”
“Ještě jsem tě nezastihl, že by ti to neslušelo,” mrkl na něj Tadashi. “Ale odmítám si teď vedle tebe stoupnout, protože bych se tě musel ptát, jak je tam nahoře,” zasmál se a zůstal vyvalený v polštářích.
“I po ránu, když slintám na polštář a drbu se na břiše mi to sluší?” nadhodil žertovně blonďák, potom roztáhl ruce a zatočil se. Byl to zvláštní pocit, ale jednou za čas to byla zábava, vzít si lodičky. I když většinou ne na dlouho. Přešel za černovlasým a zazubil se, “nebudu nahoře nijak dlouho, jsou mi trošku malé tvé botky,” přiznal mu. “Doufám, že ti je neroztáhnu…” sklonil se pro polibek.
Černovlasý si ho prohlédl. “Nebude to vadit, co se týče botů,” prohodil pak, “ale nenič si zbytečně nohy,” dodal pak starostlivě. “Vypadá to úplně jinak, když má někdo k tomu světlé vlasy,” poznamenal. “Není to pak tak tmavo-tmavé…” zasmál se. “V tom stolku jsou stále ještě šperky,” prohodil. “Měl bych se konečně rozhoupat a prodat to.”
Papouch se sklonil a pohladil ho po tváři, potom si ho přitáhl k procítěnému polibku. “Jsou to krásné věci…” zašeptal, “neprodávej je…”
Tadashi si ho stáhl úplně na sebe, aby mu seděl obkročmo na klíně. “Nemá cenu je skladovat,” prohodil tiše, “ale bude ještě nějakou dobu trvat, než se rozhoupu,” dodal a natáhl se pro polibek. Poté zajel dlaněmi pod sukni šatů až nad lem nadkolenek, aby se mohl dotýkat jeho holé kůže.
Mladší se chvíli spokojeně vpíjel do jeho rtů a užíval si jeho blízkost, přičemž se jeho dlaním mírně vybídl. “Princezna milenka černokněžníka…” zavrněl do jeho rtů hravě a něžně ho kousl.
“Přesně to jsi,” souhlasil s ním starší a dlaněmi se přesunul na jeho hýždě. “Budeš si zkoušet jen jedny… nebo si půjdeš vybrat něco dalšího?” zajímal se.
“Určitě si toho vyzkouším víc, i když nemusím hned…” odpověděl mu, “ale jedna sukně tam ještě byla úplně skvělá,” prohodil na co měl zálusk. “A ještě jsem si nezkoušel žádné šperky…”



1 komentář:

  1. Chudák Haku, nemá na rodinu svého přítele štěstí. :D Ale on to překoná, obzvlášť když překonají ty další problémy. Těším se na další díl. :)
    Kroketa

    OdpovědětVymazat