Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

pondělí 16. dubna 2018

Chryzantéma


Víte, jak jsem říkala, že do konce Těžkopádných? Nevím, zda to dáme tak daleko...
Asi před rokem mi jedna osoba říkala, že měla nějaký citát z mé povídky napsaný nad postelí. Když se nad tím zamyslím, je mému egu smutno, že je to pryč, mému srdci líto, že to nic neznamenalo, a můj rozum se chce omlouvat za všechna slova, kterými jsem zničila své čtenáře.


Chryzantéma




Vzpomínky bez vůně. Jako šílenství nahrazují morek v kostech. Je to důvod, proč se třeseš? Chlad, který putuje tvými žilami místo krve, a srdce, které nebije.
Slábneš s každým rozedněním, i když se snažíš vítat slunce.
Křič, až se budeš cítit, že to nemůžeš vydržet. A jako tehdy... nikdo nepomůže.
Vysoké hradby z bájí – bojíš se přiblížit jejich okraji, protože stačí jediný krok. Nemáš strach z propasti, díval ses tolikrát do ní, a čekáš, že se podívá nazpátek. Alespoň někdo.
Zapomeneš důvody, proč jsi byl na hradbách, zapomeneš, proč si je vystavěl. Jen ten jeden krok zůstane pulzovat tvou myslí. Věčně se opakující nevykročení.
A voláš... tehdy.
Zapomeneš na slova. Jen hlas posedlého, co ti odpovídal. Prohrál jsi válku, kterou nemohlo dítě vyhrát, třebaže ho donutili si tak hrát. A přece jsi neudělal ten krok, proč? Jaká slabost tě vedla, aby sis vypálil kříž do zad, a jaká zaslepenost tě ho stále nutí nést?
Už se jen díváš do stěny a mlčíš.
Nevoláš, protože nikdo neodpoví.
A to, co ti odpovědělo tehdy, nechceš znovu slyšet. Démon závislosti, kterého neporazí žádná zářivá zbroj a dobré úmysly; kterého neporazí nic v tvých rukou. Vzdal by ses mu, ale vypálené kříže nevymizí jako popáleniny od cigaret a i takové nízké stvoření tě s nimi odmítá.
Prodal bys duši, ale se všemi jizvami je bezcenná.
Za zády necítíš démony a nezáleží kolik si jich namaloval na zeď. Nemáš duši, jakou by chtěli. A i kdybys ji dával zadarmo, nikdo si ji nevezme. Nikdo z nich na tebe znovu nepromluví.
Nevrátí ti sladké a tvořivé šílenství, které jsi miloval, třebaže bolelo jako střep v hrudi a stejně nekompromisně tě zabíjelo.
Promiň. Nakonec i ta zvrácená představa ráje se rozpadla. Ani být šest stop pod zemí nepřináší klid.
Je lehké na kousek papíru napsat, že už nejsi nic. Ale kdy tomu uvěříš?
Seber poslední sílu. Přestaň se třást.
A smiř se. Nakonec ti nic jiného nezbývá. Tohle. A samota.

6 komentářů:

  1. taky jsem měla napsaný jeden tvůj citát, ale na podlaze křídou

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ... a co na to lidé, kteří to viděli? (Který/Odkud?)

      Vymazat
  2. Myslím, že zněl nějak takto: "Pravé umění vzniká z bolesti a utrpění, jenže bolest a utrpení zabíjí umělce." Ani nevím jestli byl skutečně tvůj, byl ještě na tom minulém blogu někde v záhlaví...
    U mě asi nikoho nepřekvapilo, že mám něco napsané na podlaze :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jsem si to dohledala, protože všichni známe mou paměť. A ano. Byl můj, dokonce už vím i odkud.

      Vymazat
  3. Kdyby jen citáty, ale i ilustrace. Všude. Hlavně rusalky, teda. :D Tuším, žes mi svou tvorbou dala víc, než kdokoli předtím, nah :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hezké slyšet - umění má být inspirující. :)
      Líbilo se mi, když před lety jsme s jiným autorem sdíleli stejnou představu (podali jsme to pomoci povídek v našem stylu), protože pak je to umění, ta představa a myšlenka živější, čím více lidí ji sdílí. Stejně tak některé nejvíce prožité náměty mám z hudby nebo obrazů - takové prolínání je skutečně naplňující.
      A rusalky jsou to, co je potřeba přivést k životu. :)

      Vymazat