[aokise] Stvůry nepláčou 5/6

Už teď jsem trochu časově pozadu s mým plánem, tak rychle vydám a budu spěchat jinam. Ale slíbila jsem, že to bude venku hned ráno, tak je, nejvíce ráno, co poslední dobou zvládám. Huh.

Tentokrát mne napadlo několik nesouvislých myšlenek ohledně toho, kdo ze skupiny se Aominemu asi líbí, když má slabost pro světlovlasé. A zrovna u téhle písničky, co v textu pouštím, jsem několikrát rozebírala (asi hlavně v reportu z lednové tour), jak i pro mne jsou jara těžká, a jak někdy zcela rouhačsky, toužím, aby všechno hezké mne nechalo konečně jít. A že oběšení má svůj vlastní význam mezi sebevraždami.

Ha, teď to vypadá, že ta kapitola bude úplně jiná. Nechte se tedy překvapit! (A moc se neděste. Jsem vlastně hodný romantik.) 

Stvůry nepláčou

[4/6]

V.

V bolestech hladovím po lásce.

Existuje takový svět, pro který by stálo riskovat můj drahocenný život?

Jaro! Nech mne jít.

Obleč se, jsem za půl hodiny u vás a beru tě na koncert. ☆*:.｡.o(≧▽≦)o.｡.:*☆            17:44

Je to dárek na narozeniny, takže neberu ne jako odpověď!         17:54

Vím od Satsucchi, že jsi doma. (≧◡≦)               17:55

V pokoji, kde Aomineho ubytovali, byl nevídaný pořádek; nešlo o to, že by se muž tolik změnil a konečně se v něm probudila pořádkumilovnost, jakou slibovalo jeho znamení, ale že už byl od včerejšího večera a rozhovoru se Satsuki sbalený. Nikde se neválelo jeho oblečení, protože ho všechno nastrkal zpátky do svého zavazadla – z něhož ho v prvé řadě nikdy pořádně nevybalil, jen vytahoval, co potřeboval –, protože se chystal odjet.

Konečně chápal celou situaci, a i když cítil vnitřní nechuť k tomu, aby se vracel do Ameriky, stejně tak potřeboval odjet z Japonska. Možná dokonce existovalo místo, kde by našel klid. A možná se měl vydat takové místo najít, i kdyby ho to mělo stát kariéru.

Ne, nehodlal tak riskovat. Ale pro to, co Satsuki věřila, že je Kiseho dobro, se rozhodl odjet o týden dříve. Nedokončit tenhle nefungující ozdravný pobyt. A nechat trenéra, aby ho udržel jako fungujícího hráče, protože to bylo všechno, co skutečně kdy byl: hráč basketu.

Ale teď ho při posledním večeru v Japonsku vyrušily zprávy, které vyznívaly úplně všedně – až na ty proklaté kaomoji – a i přesto byly snad tím nejvíce nebezpečným, co ho mohlo vyrušit.

Neodpověděl, přesto si byl jistý, že nemělo smysl se tvářit, jako kdyby si zprávy nepřečetl. Pokud Kise se o něm bavil se Satsuki, určitě ta jen čeká, než ho bude moci vykopnout z pokoje a znovu mu rozhrabat zavazadlo, jak už to jednou udělal, aby pro něj vybrala, co si na sebe vzít. Protože na příležitost, aby přerušila jeho balení a zvrátila úmysl odcestovat, čekala celý den. Ano, docela rozumně a jako dospělý člověk jí vysvětlil, proč si myslí, že je nejlepší odjet, a ona s ním ve všem souhlasila. Přesto měla zcela jinak naplánovaný jeho narozeninový týden a určitě ho chtěla ukončit velkou oslavou, na kterou pozvala všechny z Kiseki no Sedai; a všichni věděli, že Satsuki není příliš schopná skousnout, když se něco neděje podle jejích plánů. (Navíc věřil, že do toho investovala všechnu energii, kterou na mateřské měla a nevysálo ji z ní to malé klíště, které nazývala dcerkou a pokladem. Byl jí vděčný – nechtěl slavit, ale přesto byl vděčný, že jí na něm tolik záleželo.)

Takže mu trvalo asi pět minut podobných úvah, než se vydal do koupelny, aby se osprchoval a oblékl. Když Kise zazvonil u dveří, měl vlhké vlasy a pořád ještě nebyl úplně oblečený, protože mu druhý ve zprávách nevyjasnil, na jaký koncert půjdou, a Satsuki říkala, že je to narozeninové překvapení.

Zajímalo ho, jestli Kisemu řekla o jeho odletu, nebo to spolu ti dva naplánovali už předtím. Nový plán nebo ten starý? V jakém čase právě žil?

Kise zůstal stát u dveří stejně, jako když ho bral do klubu, a trpělivě na něj čekal. S jediným rozdílem, že tam s ním zůstávala Satsuki a společně se mazlili s jejím dítětem. Bylo to jiné, když je Aomine pozoroval teď, protože už znal celý příběh. A uvědomoval si – zcela deterministicky ze svého úhlu pohledu –, že i kdyby o sobě tehdy věděli, že se milují, dnes by dávno nebyli spolu, protože Aomine Kisemu nikdy nemohl dát rodinu. Mnohem hlouběji, Aomine ani nevěděl, jak měla rodina vypadat: jeho vlastní rodiče byli trvale pryč a neměl žádné sourozence, nevěděl nic o vztazích, nevěděl nic o rodině, protože nikdy z blízky žádnou nepoznal.

Proto byla Mari, koho si měl Kise před Aominem zvolit. I kdyby Kise si plánoval mezi nimi volit. Což byla samozřejmě zcela hypotetická situace – mezi Aominem a Kisem nic nebylo, aby měl důvod.

„Proč ještě nejsi oblečený?“ zeptala se ho Satsuki. Uvědomil si, že se na hodnou chvíli u nich zastavil a jen je pozoruje. Kise celý zářil, když se na něj smálo dítě. Nebyla to jen Satsuki, kdo působil, jako kdyby držela uzlíček štěstí. A pro Aomineho to byl krásný pohled – dva lidé, které měl rád snad nejvíce na celém světě (s Tetsu asi jediní tři lidé, které měl vůbec rád) byli šťastní. Krásný pohled.

Odkašlal si a zabručel: „Ještě pořád mi nikdo neřekl, jaký koncert to bude. Mám si vzít košili, nebo můžu jít v teplácích? Alespoň tohle.“

Vážně před nimi celou tu dobu stál jen v boxerkách a nikdo se nad tím nepozastavil?

„Rockový? Asi.“

Aomine mu věnoval trochu pochybovačný pohled, než se ztratil v pokoji, aby se vrátil oblečen skoro totožně jako když šli do klubu. Vlastně nevěděl, co si nalhával, když si myslel, že by se dokázal s tím, co měl v zavazadle, obléct na koncert klasické hudby. Ale rozhodně tam měl tepláky, kdyby v nich mohl jít!

Tentokrát Kise neměl s sebou řidiče, i když přijel stejným autem. A tak Aomine mohl nasednout na místo spolujezdce a nechat se svést, kamkoliv vlastně mířili. Nemluvili, i když se Kise celou cestu usmíval. Věnoval se řízení a zdál se být možná až příliš potěšený tím, co se rozhodl Aominemu dát jako dárek.

Až když zastavili v podzemních garážích, vytáhl dvě vstupenky a podal mu je. „Všiml jsem si, že je ještě posloucháš. Ten první den sis je pouštěl… a pak v klubu jsem tu písničku poznal.“ Usmál se, ale odklonil pohled, protože se mu zaleskly oči. Aomine si ani nevybavil, že by mu tuhle skupinu někdy ukazoval, nebo by je poslouchali snad společně. Přestal se snažit je podstrčit svým spoluhráčům, když se Tetsu zhrozil hned nad první písničkou, co mu pustil; a pak na to ještě chvíli dělal narážky, kdykoliv mu Aomine chtěl ukázat cokoliv jiného. Tak se zůstal tvářit, že celý jeho mimobasketbalový zájem se točí kolem hanbatých časopisů s prsatou Mai-chan. „Manažerka by mi byla schopná zařídit setkání, ale nevím, jestli bys o něco takového měl zájem, nebo jak by se k tomu stavěli oni. Tak proto máme jen obyčejné vstupenky.“

„To úplně stačí, díky.“ Samotného by je nikdy nenapadlo, aby zkontroloval, když přijel do Japonska, zda zrovna nejsou na tour.

Se vzdáleným pohledem v očích, vzhlížím k rudému nebi nade mnou.

Je to příliš hluboké. Slzy stékají, spadají do ran, jedna za druhou, den za dnem.

Jaro! Nech mne jít.

Kise mu neříkal celou pravdu, přestože jejich vstupenky určitě nebyly obyčejné. Nejenže ke klubu přišli pozdě, když se už pouštělo, ale místo dlouhé fronty mohli jít jiným vchodem, kde už na ně čekal klubový zaměstnanec. Ale dokonce byli zavedeni na balkón, který nakonec nebyl otevřený pro nikoho jiného. Aomine chápal, že Kise nejspíše nemůže spoléhat na to, že by se ztratil v davu, a nikdo by si ho na koncertě nevšiml; a tak přece jen manažerka musela zakročit, i kdyby ne kvůli typu vystoupení, na kterém byl (a jaké by to na něj vrhalo světlo), tak aby nenarušil svým příchodem plynulost a uspořádanost akce (kdyby náhodou stál vedle nějaké své velké fanynky, mohlo to způsobit nepříjemnosti, které by celou akci narušily). Ale Aominemu chybělo, že se sám nemůže ztratit v davu. Toužil být anonymní a jedním z mnoha. Zažít stejné uvolnění jako v klubu při tanci.

Stáli u zábradlí a sledovali zatím neosvětlené pódium z výšky. Kise byl zády a měl vytažený mobil, zatímco Aomine se opíral o lokty a pozoroval dav pod sebou. Chtěl vědět, jestli Kiseho koncert zajímal tak málo, že ho zůstane ignorovat celou dobu, nebo jen si krátil čekání. Ale nevěděl, jak mu šetrně říct, že se s ním tam nemusí mučit, pokud nechce. Protože kdyby s Aominem nechtěl trávit jeho narozeninový dárek, vždy mu mohl jen dát vstupenky a poslat ho samotného.

„S-slyšel… slyšel jsi je někdy?“ zeptal se pak nakonec.

Kise k němu vzhlédl pohled od displeje. „Promiň, dej mi chvilku, potřebuji něco dořešit,“ řekl místo odpovědi a vrátil se k mobilu. „Raději jí zavolám, hned jsem zpátky,“ utrousil a poodešel asi o tři metry, což stačilo, aby Aomine neslyšel, o čem se baví.

Když říkal ji, mohl stejně tak myslet svou snoubenku jako manažerku. Aomine se zadíval dolů a sledoval, jak se prostory plní. Vytáhl si mobil, aby zkontroloval čas, než ho úplně vypnul.

Jakmile zhasla světla a začalo se vyvolávat, Aomine se ohlédl po Kisem, ale ten stále telefonoval. A tak se sám jen opřel do zábradlí a snažil se soustředit jen na koncert, který začínal, ne tísnivý pocit z ne-přítomnosti světlovlasého.

Vrátil se k němu až, když celá skupina nastoupila na pódium a začala hrát. Tehdy už nebyl prostor, aby mu odpověděl na otázku.

Aomine byl od prvního okamžiku unešený, protože si nikdy neuvědomil, jak úplně jiné bylo, když poslouchal jejich hudbu o samotě, a když ji takhle nepřímo mohl sdílet nejen s umělci, ale i s ostatními fanoušky. Chtěl být v davu pod ním, hýbat se společně s nimi a nebýt sám. Chtěl být svobodný, křičet, a žádný z těch pocitů, které v něm hudba a text vyvolávaly, nemuset dusit v sobě.

Ale i s tím omezením vlastního balkónu to stále bylo úžasné. Ani nevěděl, na koho z těch pěti členů by se měl dívat, protože každý z nich dodával trochu jiný odlišný cit do jejich představení. I když nakonec to byl zpěvák, který na sebe poutal nejvíce jeho pozornosti, protože celou svou bytostí (nejen hlasem, ale i tělem) vyprávěl příběh jednotlivých písní. A i kdyby existovali texty, u kterých si Aomine myslel, že jim nerozumí, nebo že se s nimi nedokáže sžít, tak když je slyšel naživo a viděl při tom celou skupinu, prožíval to s nimi. Všechno pochopil na živočišné úrovni, a bylo to jasnější, než když si v pubertě lámal hlavu nad různými názory fanoušků na fórech.

Každá z těch písní najednou měla osobní význam a její text mu byl blízký. Něco z nich právě prožíval, na něco vzpomínal, a dokonce něco – i kdyby to mělo bolet – toužil teprve zažít. Protože bylo uspokojující si dovolit cítit…

Nejen, že si neuvědomil, že si pro sebe zpívá, i když to bylo tak potichu, že spíše jen bezhlesně pohyboval rty; ale u své nejoblíbenější písně z nejnovějšího alba dokonce zavíral oči, a to i když zpěvák zrovna předváděl, že se věší.

A v ten moment si vzpomněl, že tam s ním je Kise, protože ten opatrně vzal jednu jeho ruku do svých. Aomine nechtěl, aby se ten okamžik rozplynul, proto si zakazoval jakékoliv myšlenky na jejich životy a co byly motivace druhého. Nechával se držet a chtěl změnit svůj život, ale ne tu chvíli.

Každý den v květu, jsem dokonce i já – pro tuhle jedinou krásnou věc – schopen odpustit.

Nevím, co je láska.

Dokonce nevím, co je láska.

Ochrání mne láska?

Ještě jednou, vložím smysl do toho lana visícího ze stropu…

Kise ho po koncertě nevzal přímo zpátky ke Kurokovým domů, ale zavezl ho za město, do přírody, kde se daly pozorovat hvězdy. A že zrovna bylo období, kdy padaly. Vylezli si společně na kapotu auta a položili se na ni, aby je mohli pozorovat. „Neměl bys dnes,“ zkontroloval to na hodinkách, „odlétat. Satsucchi připravila velkou narozeninovou oslavu. Má být dort, všichni přijedou. I Kagamiho pozvala, i když víš, že jsou důvody, proč se ti dva nemusí… jen aby sis měl, s kým zahrát, a zažil si skvělé třicátiny.“

Aomine se zůstal dívat na nebe. Pokud se dělo někdy něco mezi Tetsuem a Kagamim, dozvěděl se to o mnoho let později, protože stejně jako rudovlasý si žádných náznaků ze strany menšího nevšiml. Ale o tom se nechtěl bavit, na to nemělo cenu vůbec reagovat. „Nechce se mi vracet do Ameriky,“ přiznal, a když už se Kise nadechoval, aby se zeptal, proč tedy uspíšil svůj odlet, dodal: „vůbec.“

Pořád v něm přetrvával pocit, který se mu dostal pod kůži při koncertu, že chce žít a přestat život jen předstírat. Že chce konečně vzít všechno do vlastních rukou a snažit se, aby byl ve všech ohledech šťastný. Ale nevěděl jak… neuměl to. A žádný zlom pak nemohl přijít, jen protože se jednou nechal osvítit hudebním vystoupením.

„Neumím si představit, co bych dělal, kdybych nehrál basket. A i k tomu se pomalu schyluje,“ přiznal, z čeho cítil největší úzkost, když hleděl do budoucna. Kolik ho čekalo ještě sezón v NBA? Nejvíce tři, možná pět, než bude příliš starý na tak vysokou hru; než přestane být výkonný nebo se zraní, protože bude příliš přepínat své stárnoucí tělo. A co pak? Měl v životě někdy něco jiného než basket? „Asi pak budu trénovat, ale kde? V Americe mne už nic nebude držet, v Japonsku už dávno nejsem doma.“

Všiml si, že se na něj Kise celý natočil, i když se na něj nedíval. Tiše ho pozoroval, jako kdyby mu na to neuměl odpovědět, než přece jen zašeptal: „Nejsem ten pravý v tom, abych ti radil.“ Tiše se zasmál, ale nic veselého v tom zvuku nebylo. Vysmíval se sám sobě s cynismem, jaký by nikdo do takového zářivého idola neřekl. „Lhal jsem ti, stává se mi to s těmi prášky a stávalo mnohem častěji, záměrně. Protože modeling není úplně veselá a nevinná profese.“

„Satsu mi řekla, že jste s Mari přišli o dítě,“ sdělil mu, aniž by si rozmyslel, zda by o tom měl začínat. Už bylo pozdě, byl unavený z toho, jak silné emoce na koncertu prožíval.

„Neřekla ti všechno, protože si to nechce připustit,“ tentokrát Aomine udělal tu chybu, že se na druhého natočil, takže v přítmí pod hvězdami viděl, že se ušklíbl. Vzdálil se představě své dokonalé tváře z časopisů asi nejvíce, co kdy mladší viděl. Přesto se zdál mnohem skutečnější – bylo na něm něco, co tmavovlasý mohl spatřit ve vlastním odrazu v zrcadle. „Nemiluju ji. Zbouchnul jsem ji, když jsem nebyl při smyslech; ale to, že jsem měl mít rodinu, mne donutilo s tím přestat. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem dobrý muž, ale rozhodně jsem chtěl být dobrý otec. A pak Mari potratila,“ nejspíše to nic neznamenalo, ale Aomine si všiml, že pro svou snoubenku Kise nemá žádnou roztomilou přezdívku, vyslovoval její jméno nezaujatě a sterilně. „Nechtěl jsem to zhoršovat, tak jsme svatbu jen odložili a zůstali zasnoubení… ale už ani jeden z nás nemá snahu si najít čas, abychom byli spolu.“  Poté si zakryl dlaněmi tváře a jen do nich zašeptal. „Znovu do toho padám, protože už není důvod, proč bych měl fungovat. Manažerka se stará, abych byl schopen dojít na focení a natáčení, maskérka obstará reprezentativní vzhled…“

Aomine zaváhal, ale pak se přisunul blíž a naklonil nad ním, aby mu sňal dlaně z tváře a mohl si prohlédnout jeho výraz pod nimi. „Omlouvám se,“ zašeptal, jako kdyby bylo za co.

Kise jen zakroutil hlavou a zůstal se mu dívat do očí. „Nechtěl jsem ti předhodit své problémy,“ šeptl, „Aominecchi,“ jeho medové oči i pod hvězdami zlatě zářily, jako kdyby vůbec nebyly z tohoto světa, „chci jen, abys věděl, že tě nebudu soudit, ať už mi řekneš cokoliv.“

Mladší byl druhému tak blízko, že téměř mohl cítit jeho dech na vlastních rtech. I když mezi nimi nikdy předtím neexistoval osobní prostor, tak o téhle noci pod hvězdami se k sobě přiblížili jako nikdy předtím. A Aomine cítil potřebu mu říct všechno, konečně nechat spadnou tíhu z vlastní duše, protože uvěřil, že Kise bude mít pochopení. Že by konečně někdo mohl prohlédnout tmou jeskyně a pochopit, že ta stvůra z pověstí, co se v ní prý skrývá, je jen vystrašené zvíře.

„Já…“ Mohl mu i říct, že ho nikdy nepřestal milovat? Byla by to vůbec pravda? „Trenér mne chce poslat k psychiatrovi, nechat mi napsat prášky… ale vtipné na té celé situaci je, že jsem na tom mnohem lépe, než jsem býval na Teiko nebo Touhou. Jen jsem se prostě za ty roky nenaučil žít jako ostatní, nic jsem si neprožil…“ Utekl té blízkosti, která ho rozechvívala – bylo to zbabělé v té chvíli? A znovu se položil zády na kapotu auta. „Nevím, jak žít mimo hřiště. Ale už se mi nedaří tu potřebu života mimo něj potlačovat.“

Světlovlasý našel jeho ruku, aby ji stiskl. I když ani ne dva dny předtím na něj to samé gesto použila Satsuki, u Kiseho vyvolávalo úplně jiné pocity. Chtěl se vrátit do jeho blízkosti – ve tmě a pod hvězdami, třebaže to byla právě doba takových stvůr jako on, se hřát pod Kiseho zlatým sluncem.

Leželi vedle sebe v tichosti, drželi se za ruce, a i když pozorovali hvězdy, žádná z nich pro ně nechtěla spadnout. Aomine cítil, jak se ho zmocňuje únava a že ho příjemně teplá noc pod hvězdami uspává lépe než vlastní postel.

„Kdyby sis mohl cokoliv přát, co by to bylo?“

Byla to přesně takhle otázka, která Aomineho ukolébala ke spánku. Odmlčel se, zamyslel, a všechno to, co si vybíral, že by si přál, se promítlo do jeho snů. Byly tak sladké, že se z nich nechtěl probudit, i když ho ve spánku objímal ten, s nímž chtěl své sny prožívat, protože u něj hledal teplo.

Až rozednění přinášelo chladivou rosu a oba je probudilo. Kise měl zabořenou tvář do trička tmavovlasého a celým svým tělem se na něj tiskl. Snažil se pokračovat ve spánku, ale neměl na sobě dostatečnou vrstvu oblečení, aby se dokázal sám zahřát, a ve snaze se co nejvíce hřát o tělo druhého, ho svým hnízděním probudil. Stejně jako nakonec sebe.

Aomineho řezalo v krku a mírně ho bolela hlava. Rozhodně se neměli nechat ukolébat na takovém místě. A mohli se jen divit, že se jim nepodařilo z kapoty sklouznout.

Kise se od něj rozespale odtáhl, aby se posadil, ale usmál se na něj. Trvalo jedno rozhlédnutí kolem nich, než se oba rozesmáli. Byla to bizarní situace, ne však špatná.

Světlovlasý jako první slezl z kapoty, protáhl se, a pak otevřel dveře do auta. „Měli bychom jet,“ poznamenal s úsměvem. „Můžeme spolu posnídat.“

Aomine si vlezl do auta za ním. „Rozhodl jsem se, že odlet odložím,“ řekl mu a sledoval, jak světlovlasý září silněji než právě vyšlé slunce. Chtěl se natáhnout, dotknout se jeho – už ne úplně dokonale hebké a mladé – krásné tváře a políbit ho. Nebo se alespoň tolik přiblížit jako v noci na kapotě. Cítit znovu tu jemnou příliš sladkou, a přece mužskou vůni Kiseho kůže a vlasů.

„Tak to chce velkou snídani na oslavu, Satsucchi bude nadšená.“

Neudělal to, nepřiblížil se. Všechny padající hvězdy prospali, a tak se nemohlo vyplnit, co si Aomine před usnutím a ve snech přál.

Nasnídali se v jedné malé kavárně, kde to vypadalo, že je obsluha naštěstí nepoznala; a pak se rozdělili, protože Kise musel jít na focení. A to i přes to, že v noci rozhodně neměl potřebnou délku ani kvalitu spánku, aby zvládl až do večera pracovat. Neřekl by k tomu vůbec nic, kdyby se Aomine nenadechl, aby se mu omluvil, že kvůli němu si nemohl pořádně odpočinout, a Kise ho nepřerušil s jedním z nejvíce falešných úsměvu, když mu říkal, že je všechno v pořádku.

A pak se Aominemu další den vůbec neozval.

Mladší pochopil, o čem to celé je, když se před ním objevil až za dva dny, nesundával brýle, a i pod make-upem působil bledý. Přestože se všechno ohledně své mladické nezkušenosti a amerických šlapek snažil zapomenout, uvědomoval si, že to celé dobře zná. Tohle chování, jeho vzhled… a faktem zůstalo, že se mu k tomu Kise i pod hvězdami přiznal.

Padal. Měl problémy.

„Aominecchi!“ zjevil se jako slunce na pláži a volal na něj od auta. „Satsucchi říkala, že tě najdu tady,“ světlovlasý ho trochu udýchaně doběhl, „ale měl jsi plavat, ne běhat.“ Ukázal na tašku, co si s sebou nesl. Byl oblečený jako model na pláž: ve volných žlutých kraťasech, květované košili s krátkým rukávem a žabkách. A když se rozešli společně hledat místo, kam si rozprostřou Kiseho deku, Aomine si všiml, že druhý nepatrně kulhá.

Tmavovlasý ho sledoval, jak si vytáhl láhev s čistou vodou, aby z ní upil. I když seděli spolu teprve chvíli a slunce už tolik nehřálo, jeho nezdravě působící pleť se leskla potem. Bylo jasné, že když se Aominemu neozýval, nakládal se v lihu nebo něčem horším. Aomine měl se závislými své zkušenosti – alespoň Kise po něm (zatím) nechtěl, aby mu to kupoval.

Aomine s ním potřeboval mluvit, dozvědět se, co ty poslední události mezi nimi dvěma vlastně znamenají. Ale zároveň nechtěl takový rozhovor začínat, když ho viděl. Určitě mohl říct, že se jim podařilo navázat na přátelství, jaké mezi nimi bývalo. A tušil, že navázali i na něco víc… ale Kise měl stále snoubenku, i když mu řekl, že ji nemiluje, která ho dokázala držet nad vodou. Mladší nevěděl, zda by něco takového dokázal, a přišlo mu pokrytecké, aby nabízel něco, čím si není jistý. Nedokázal vidět z nadhledu své dřívější zkušenosti z Ameriky, kolik mu na tom prostitutovi záleželo, když začínal jako všichni ostatní jako náhrada za Kiseho, a kolik pro něj byl ochoten udělat. Nicméně si dobře pamatoval, že se snažil a v odpovědi dostával jen lži – za celý svůj život se nikdy necítil naivnější a hloupější než, když tehdy kvůli někomu, kdo nechtěl pomoct, málem zahodil celou svou kariéru.

Jak na tom byl Kise? Aomine nevěděl, zda má právo se ptát. A jestli vůbec byla nějaká šance, že by světlovlasý chtěl, aby se mu snažil pomoc, i když vůbec nevěděl jak a co mu může nabídnout. Dokud byli oba na dně, nemohli si přece pomoci, nebo ano?

„Pojď do vody,“ pobídl ho raději mladší, přičemž si začal stahovat tričko. Přerušil tím Kiseho historku o nějaké herečce, kterou ani neposlouchal, protože byl nesvůj z toho, jak světlovlasý vypadal. Kise zaváhal, ale nakonec se také začal zbavovat oblečení. Nejspíše se mu do vody nechtělo jít, ale na plávání se předtím přiznal, že je připravený, takže se z něj nemohl vymluvit. Nevypadal, že je mu dobře, a určitě si nechtěl sundávat brýle.

Aomine na něj počkal, aby se vydali do vody společně, a jakmile byli po kolena v moři, neostýchal se po něm začít stříkat vodu, jako kdyby byli děti. Kise nebyl tolik svalnatý, co si ho pamatoval, ani co ho naposledy viděl v časopisech. I tak měl hezké tělo, a když si Aomine zakázal myslet na jejich problémy, nemohl si zakázat těch několik příjemných myšlenek, které způsobil pohled na něj. Vlastně asi raději s ním dováděl na břehu, než by plaval, protože ho tak viděl téměř nahého.

Jen kdyby nevypadal tak unaveně a v jeho úsměvech nebyla žádná přetvářka.

Plavali asi půl hodiny, než se vrátili na deku a vyložili na slunce. Kise se hned znovu skryl pod tmavými brýlemi. Upil vody a palcem si protřel spánky.

„Chceš se přidat? Budem mít dneska filmový večer se Satsu,“ nabídl mu Aomine. Možná vůbec nevěděl, co by měl dělat. Ale muselo být lepší, když se snažil mu dělat společnost. Zůstal v Japonsku kvůli němu – i když mu Kise nic neslíbil – a ne kvůli nějaké hloupé oslavě. Chtěl s ním být, než odjede, i když to potom bude o to víc bolet. Protože Kise do něj v pubertě byl zaláskovaný a to z Aomineho dělalo menší stvůru.

Kise nejspíše měl stejné úmysly jako mladší (chtěl s ním trávit čas), protože souhlasil, aniž by se zeptal, na jaké filmy se vlastně chtějí dívat. „Jen budu ráno muset brzo stávat, tak nevím, jestli zůstanu celý večer,“ namítl a hraně si povzdechl. „Chceš jít hned?“

Tmavovlasý zakroutil hlavou a položil se na záda. „Nejprve načerpáme nějaké vitamíny ze slunce,“ utrousil, když si zakrýval tvář pažemi. Cítil na sobě Kiseho pohled, ale pokud se za něco nemusel stydět, bylo to jeho opálené a vypracované tělo sportovce. „Mohl bych se zítra jít podívat na to tvé focení?“

Kise se nuceně zasmál. „Aominecchi chce vidět modelky? Nevím, kolik jich tam bude, fotíme pánskou kolekci.“

„Mmm,“ Aomine se na něj podíval z pod paže, „kdybych byl fotbalista, řekl bych, že kopu za oba týmy. Ale basketbalovou verzi neznám, možná protože to fanoušci úplně rádi nevidí. Jen fotbalisti jsou buzeranti.“ Musel se začít smát Kisemu překvapenému výrazu. Bylo dobré mu to přiznat, hlavně když od Satsuki věděl, že na to nepřijde znechucená reakce. Měli si to říct dávno, i kdyby spolu nezačali chodit, tak by alespoň si nemysleli, že jsou v tom sami.

„Vždyť si vždycky mluvil jen o Mai-chan,“ namítl Kise, „a její přednosti v druhém týmu nenajdeš!“

Aomine se nepřestal smát, dokud ho starší nepraštil do ramene. „Oi!“

„Chci nějaký důkaz, že si ze mne neutahuješ,“ vymyslel si druhý a na okamžik se odmlčel, jak vymýšlel, co by po něm mohl chtít. Tmavovlasý měl nutkání se vytáhnout do sedu a políbit ho – ale možná to skutečně nebylo to, co jejich vztah právě teď potřeboval. Že k sobě něco cítili na střední škole a že se mu konečně Aomine přiznal, že by mohli cítit i teď, to neznamenalo, že mávnutím kouzelnou hůlkou zmizí Aomineho deprese a Kiseho závislost… že se můžou líbat na pláži, aniž by pomysleli na Mari. (I když Aomine na ni tolik nemyslel, protože ho nezajímala, pokud by byl schopen v Kiseho životě ji nahradit. Vůbec mu nezáleželo na jejích citech.) Starší nakrčil čelo a zamručel. „Tak mi řekni nějakého herce nebo sportovce, který se ti líbí.“

Tmavovlasý si znovu zakryl oči pažemi, jako kdyby na to nehodlal odpovídat, než řekl: „Mladý Leonardo DiCaprio. Vzpomínám, že jsem jako malý viděl nějaký film s moderním ztvárněním Romea a Júlie, a on tam hrál, a byl…“ Polkl, protože nevěděl, co k tomu vlastně chtěl říct. Prostě se mu tehdy líbil, i když byl dítě; ale později, když dospíval, tak začal chápat, proč se mu líbil. Byla to stejná role, ale v každém věku ji bral trochu jinak, i když to splývalo v jedno zalíbení. Navíc teď by o něm mohl říct, že se mu líbil, protože byl mladý a něžný – ale to by z něho mluvil muž, který vyhledává nezletilé prostituty, a to před Kisem nechtěl. „Prostě jsem pak – hodně pak – zjistil, že se mi líbí.“

Kise se tomu tentokrát upřímně rozesmál. „DiCaprio! Lamač Aominecchiho srdce.“

Aomine po něm skočil, a jako kdyby to byla provokace mezi dvěma puberťáky, postaral se o to, aby mu do obličeje nasypal písek. I když to obnášelo trochu přetahování, a kdyby se Kise celou dobu nesmál, možná ani původně nebylo v plánu, že mu ho nasypal do pusy. Starší mu prskl do obličeje a převalil se na bok, aby si otřel zbytek písku, co mu ulpěl na jazyku, přesto se celou dobu nepřestal smát. Jedno, že se po sobě váleli polonazí, a byla to zábava pro nedospělé děti. „Dobře, dobře, už Aominecchimu na jeho Leonka nikdy nesáhnu!“

Tmavovlasý si nikdy – ani v tom nejkrásnějším snu – nepředstavoval, že by Kise dokázal zareagovat na přiznání jeho orientace tak bezstarostně. Podpořilo ho to v tom, aby mu chtěl říct všechno. Vyznat se, že ho miloval a hodlá znovu milovat. Přiznat se, že ze všech herců se mu nejvíce líbí on. Že ani mladý DiCaprio nevypadal tak skvěle jako Kise právě teď: rozesmátý na dece s pískem ve vlasech a na tváři.

Ale nakonec ho zastavilo, že nehledě na Kiseho reakci, světlovlasý mu neřekl, že je na tom stejně. A to přece mělo být to první, s čím by přišel. Možná to bral jako samozřejmě. A nebo už dospěl a jeho zaláskování do Aomineho byla jen fáze, za kterou se dávno dostal.

Aomine hlavně věděl, že se nesmí příliš nechávat unášet štěstím, které chvílemi s druhým cítil. Mohl by pak říkat věci, které by se později daly použít proti němu. Mohl by ukázat své slabosti a nechat si ublížit.

Světlovlasý byl unavený, protože usnul ani ne půl hodiny potom, co pustili film. Seděl mezi Aominem a růžovovlasou, ale bylo to právě rameno mladšího, o které se opřel, aby se mu nejprve pohodlněji dívalo, a pak mohl spokojeně usnout. Aomine stále cítil z jeho vlasů vůni moře a horkého písku – bylo to příjemné, i když Satsuki nevypadala, že by s jejich počínáním (třebaže to rozhodně nebylo plánované) souhlasila. Určitě nechtěla, aby Kise její kamarádku Mari, s kterou měl před svatbou, podváděl s Aominem… o to víc, když ten měl za čtyři dny odletět zpátky do Ameriky.

Přesto ho nakonec nechala, aby spícího Kiseho přenesl do pokoje pro hosty a uložil na futon, kde sám spával. Na gauči by se nevyspal nikdo z nich, a přestože Kise původně byl pro Aomineho na pláži autem s řidičem, poslal řidiče domů… a Aomine ho nechtěl budit, aby se musel odvést sám. A proto nakonec s požehnáním Satsuki leželi společně v jednom pokoji, na jednom futonu.

Aomine nespal, místo toho pozoroval tvář světlovlasého. Vypadal zranitelně, protože jeho rysy byly uvolněné a nenabízely ani naučené úsměvy, natož sebevědomé charisma. Byly jen pohledné, a proto působil křehce. Protože někdo s tak jemnou tváří, s tak dlouhými řasami a s tak růžovými rty musel být předmětem touhy každého, kdo ho potkal; a před všemi těmi, co by chtěli brát, musel být chráněn. I před Aominem, který nad ním v pubertě, když Kiseho rysy byly ještě nevinnější a nedospělé, onanoval; a i později – v době, kdy už by měl mít rozum dospělého – ho využíval k ukojení svých tělesných tužeb.

Proto se ho teď nedotýkal, i když chtěl opatrně sčesat vlasy z jeho tváře a zkusit, jak má hebké rty.

„Aominecchi,“ Kise pootevřel oči jen natolik, aby ho našel a mohl obejmout. Přehodil jednu paži přes jeho tělo a zabořil obličej do látky jeho trička. Přestože působil, že bude pokračovat ve spánku, nakonec se znovu zavrtěl, než zašeptal. „Bolí mne noha.“

Tmavovlasý nevěděl, co by mu na to mohl říct. Určitě měla Satsuki nějaké prášky, které by Kisemu pomohly od bolesti. Možná i on sám je někde měl. Ale bylo to skutečně to nejlepší, co teď mohl udělat?

Rozhodl se, že mu to nenabídne, pokud Kise sám nepožádá. Ale protože něco musel udělat, aby mu dal vědět, že mu to není lhostejné, začal ho jemně hladit po zádech. Druhý se zůstal na něj tisknout a na dlouho se odmlčel, takže si Aomine myslel, že mu to pomohlo a znovu usnul. Ovšem nakonec zašeptal: „Bylo mi čtrnáct, když jsem poprvé byl vybraný pro větší focení… na poslední kolo konkurzu jsem šel sám, rodiče ani sestry nemohli, měla to být jen formalita, byla tam jen jedna z porotkyň… hodně pohledná asi čtyřicetiletá žena. Nestyděl jsem se před ní stát skoro nahý, dokud mi neřekla, že jsem od předchozího kola ztloustl, že asi nejsem ten pravý… a že, pokud jí nedokážu, že jsem ochotný všeho, neschválí mne. Nechtěla po mně nic, jen se mne sama dotýkala, a líbali jsem se… a v tom věku jsem byl nadržený a chtěl to. Jenže když jsem se s tím svěřil sestrám, řekli, že se to děje, mimo záznamy, ale že se bez toho nedostanu k dobrým nabídkám… a nebyly to vždy jen pěkné ženy nebo letmé doteky.“ Aomine ho nepřestával hladit, a podle toho věděl, že poslouchá. „Vždy jsou lepší a horší nabídky, a pokud jeden chce mít všechny dveře otevřené, neměl by odmítat pozvánky na večeře, měl by být zábavný… a je to na jeho schopnostech manipulovat, jestli je přesvědčí, že večeře stačí, nebo budou trvat na posteli.“

Odmlčel se, přičemž se na tmavovlasého natiskl a pevněji ho objal. „Mám raději muže než ženy, ale zvykl jsem si na oboje,“ šeptl. „Zvykl jsem si,“ zopakoval, jako kdyby i pro něj to prohlášení znělo cize. „Na všechno si jde zvyknout, že? Šel jsem za Mari, abychom stanovili pevné datum svatby.“

Aomine si ho přitáhl blíže k sobě, protože sám potřeboval obejmout. A přítomnost druhého ho uklidňovala, i když mu jeho slova ubližovala. Měl dojem, že mezi nimi něco vzniká. Ale Kise právě kvůli tomu, jak se přibližovali, měl nutkání zatlačit na druhou stranu. Proč? Bál se, že by Aomine něco na něj zkoušel? Tmavovlasý byl zmatený – tolik různých myšlenek se mu honilo hlavou, ale jen jedna mohla být pravdivá. Nevěděl, jak ji poznat.

Nechtěl Kisemu ublížit. A Satsuki říkala, že je pro něj Mari dobrá. Toho by se měl držet. Hlavně pokud mu nedokázal říct, že se do něj chce znovu zamilovat, protože ani jeden z nich nejsou dokonalí a nežijí v pohádce.

Zabořil nos do jeho vlasů, aby cítil jejich vůni. Miluju tě, Ryouto.

„Dobrou noc, Aominechci,“ šeptl starší nakonec, když se nedočkal vůbec žádné odpovědi.

[6/6]

___
V textu zní píseň Aka od Dir en grey, tady i s vystoupením.