[aokise] Stvůry nepláčou 4/6

Tak jste se komentáři připomněli tak aktivně, že jsou to teprve dva dny od minulého vydání, a já už si myslím, že tři, a plaším tu, abych to všechno přichystala... ale když to mám přichystané, tak doženeme teda skluz minulého dílu.
Děkuji za vaše reakce. ;)
Dala bych vám tu nějaký aokise sestřih z YT, ale všechny mají hrozně špatnou hudbu, a tím mne iritují.
Asi jsem si to na instagram nedávala, i když jsem před nějakou dobou chtěla, ale mám koupené šedo-černé běžecké boty japonské značky (od ledna, kdy jsem se dívala na KnB), kde pravé říkám Aominecchi a levé Ahomine (Aho="blbec"), a to protože zatímco moje pravá noha umí krásně chodit a krásně plavat, levá noha neumí nic, jen většinou bolí! Ehm - co ostatní autoři píší v úvodech povídek? xD

Stvůry nepláčou

[3/6]

IV.

... Nechci se nechat zranit víc než takhle

Uplynuly celý týden, v kterém se mu nedostalo od světlovlasého odpovědi. Ale naději, že by se mu Kise mohl ozvat, zvládl ztratit už na druhý den. Nemohl sám napsat staršímu, že to nemyslel jako pozvánku na rande – pokud by si to náhodou tak vyložil –, i přesto se před ním chtěl obhájit. I kdyby ne pro nějaké zachování jejich přátelství (nebo dosavadního docela příjemného kontaktu), tak aby se necítil tak poníženě. Kdyby – a Aomine rozhodně si nebyl jistý sám, jak vlastně to myslel – to bylo projevení zájmu, nesnesl, jak svrchovaně byl odmítnut. Jeho zájem nestál Kisemu ani za tolik, aby si vymyslel výmluvu… místo toho ho ignoroval, jako kdyby někomu tak nedůležitému nemusel nic vysvětlovat; a hlavně mu ani nebylo třeba sdělit, že s ním nikam nepůjde.

Tak si první den Aomine říkal, že je dost času, aby mu Kise odpověděl; druhý den byl nedočkavý, třetí rozčílený… a čtvrtý až šestý den už jen frustrovaný z toho, jak jeho osobní život vypadal. Kupodivu se mu celou tu dobu dařilo plnit trenérův plán, takže se večer ukládal k spánku unavený, aby byl schopen usnout a zbytečně neponocoval nad myšlenkami; a i když každé ráno se musel nutit, aby z postele vstal, nepřehoupl se ten stav do toho nejtemnějšího.

I sedmý den byl schopen fungovat, a to byla jeho osobní výhra. Malé bezvýznamné plus, které připsal své schopnosti žít.

Po obědě se posadil se Satsuki do obývacího pokoje a snažil se soustředit na program v televizi, když začala kojit. Dostal se do té situace nevinně, přestože už si zvykal, protože to malé klíště sálo od své matky věčně. A vážně díky tomu rostlo… Takže pokud s ní chtěl trávit nějaký čas, nezbývalo, než se přizpůsobit a zvyknout si na přítomnost u kojení.

Opřel si nohy o konferenční stolek a zaklonil hlavu dozadu. Skutečně se sledování pořadů pro ženy na mateřské nestalo jeho oblíbenou činností; ale druhá možnost – poradit se s růžovovlasou o tématech, které ho tížily – ho lákala ještě méně.

Povzdechl si a zavřel oči. Satsuki byla ten jediný člověk, s kterým si myslel, že o něčem takovém bude schopen mluvit. Znala ho, znala i Kiseho, a vždycky do všeho – na co byl Aomine rozumově krátký – vnášela světlo. Částečně si i zažila vlastní odcizenost: byla velmi hezká dívka, která vynikala ve všech předmětech ve škole a kamarádila se s celým basketbalovým týmem – to ji odcizilo od všech spolužaček, protože jí záviděly. Takže vystávala jistá možnost, že kdyby se jí svěřil, mohl u ní najít několik střípků ze skládačky, kterou potřeboval složit, aby si dal život do pořádku. (Protože ano, jeho osobní život byly poházené střepy, které odrážely světlo a tomu se říkalo „zářivý hráč NBA“.)

„Kise tu už dlouho nebyl,“ zkusil – třeba mu byla schopná dát nějaké informace i bez toho, aby si o ně řekl.

Satsuki jen zabručela a dál nechávala to své klíště, aby spokojeně mlaskalo u jejího prsu.

Aomine se na ni natočil, zda to dělá schválně, nebo jestli skutečně jí nepřišlo potřeba mu odpovědět pořádně. Nakonec se natáhl pro ovladač, aby přepnul televizi na sportovní kanál, kde byla alespoň minimální šance oproti tomu mateřskému pořadu, že ho něco zaujme.

Po dalších asi deseti minutách to vzdal. „Pozval jsem Kiseho na rande.“

„Cože?!“ ženě se podařilo probudit dítě a to se rozplakalo, takže Aomine dostal dostatečný prostor, aby vymyslel vhodné vysvětlení, než se jí ho podaří zase uspat.

Ale co jí mohl říct? Stalo se to vůbec? „Nepozval jsem ho na rande, ne úplně,“ řekl pak, když už byl klid a Satsuki čekala na jeho odpověď. „Mohl si to tak vyložit, a já nevím, jestli kvůli tomu se mi nevyhýbá.“

„Má focení v Koreji, tenhle týden,“ možná kdyby tímhle začala, nemusel by jí v první řadě odhalit, co se mezi ním a Kisem stalo. I když to vlastně nebylo nic a on to jen nafoukl, protože chtěl, aby to něco bylo. Vždycky se ho jeho podvědomí snažilo ošálit, aby si začal představovat nereálná vyústění jeho činů. „Takže…“ samozřejmě to nemohla přejít, „si ho chtěl pozvat na rande?“

Tmavovlasý muž přemýšlel, jak vlastně hluboko už v té propasti byl – jestli se dalo vylézt, aniž by si uškodil, nebo se měl raději po hlavě vrhnout na úplné dno, protože ho před Satsuki (obludou, co tam číhala) už nic nemohlo zachránit. Podíval se postupně na ni, na televizi a znovu na ni, než zaklonil hlavu a přikryl si ji pažemi. „Asi,“ zamumlal.

„Asi?“

„Nedošlo mi, že to tak vyzní… chtěl jsem se prostě s ním znovu vidět, ale nevadilo by mi to… jít s ním na rande,“ odpověděl jí, i když se díky tomu necítil vůbec lépe. Zatáhl do svého ponížení ještě dalšího člověka, jako kdyby si to nemohl užít jen on a Kise, ale potřebovali třetí stranu, co se mu vysměje. Nehodlal jí říkat víc – protože nakonec nějaké staré pocity neměly smysl. Nikdo je nevrátí do doby před deseti lety, aby mohli tehdy spolu začít vztah. Ale teoreticky – kdyby jednou Aominemu přálo štěstí – by se mezi nimi mohlo stát něco teď; samozřejmě, kdyby Kiseho reakce nebylo úplné ignorování toho pozvání a celé Aomineho existence.

Satsuki si ho trochu lítostivě prohlédla, a tmavovlasý její pohled postřehl, ač ho neviděl. I přesto neočekával slova, s kterými přišla. „Ryou-chan je zasnoubený s Mari.“

Mari? Mari?! To byla ta hnědovlasá žena, kterou Aomine ne-poznal, když přijel. Satsuki o ní občas mluvila, ale on většinou neposlouchal, protože ho nezajímala.

Ale něco takového se dalo čekat. Nemohlo to být ani jinak. Pokud by se nejednalo o tu nevýraznou Mari, tak by existoval někdo jiný. Kise byl příliš hezký a úspěšný, aby mohl sám. (Třeba by se to samé dalo říct i o Aominem, ale Aomine byl úplně jiný – byl stvůra z temnot, ty zůstávaly v temnotách a samotě. Hřály se u ohně, aby v chladu neumrzly, ale na světlo se neodvážily.)

Nevěděl, co by na to měl říct, tak se jen vytáhl na nohy, aby mohl odejít.

„Já vím, že se ti líbil na střední, Dai-chan,“ zastavila ho žena tím, že jej chytla za ruku, „ale to už je přece dlouho. Možná ti připomněl tu dobu, ale…“ dál ji neposlouchal. Bylo to velmi pokrytecké, cokoliv mu chtěla říct, protože ona si vzala muž, kterého milovala od střední. A Aomine prostě nechtěl, aby se před ním Satsuki chovala jako pokrytec – v takovém světle ji vidět nechtěl.

I když jí neposlouchal, tak kýval. A když skončila, zamumlal, že ho ve skutečnosti pozvat na rande nechtěl. „Tak – pokud s ním budeš mluvit, tak mu to řekni, že jsem to myslel jinak.“

Přestala ho držet a on konečně mohl odejít, aby se zavřel v pokoji pro hosty.

Potom, co jsme se potkali, jsem si nejdříve uvědomil svou bláhovost.

Neschopen věřit lidem, je zraňuji.

Proč jsem se do tebe znovu zamiloval, aniž bych se poučil.

Zdá se, že i přesto nemůžu zapomenout jak milovat.

Ještě ten večer mu přišla od Kiseho fotka. Nejspíše ji vyfotil na letišti podle sterilního pozadí a že jejím hlavním motivem bylo nějaké balené občerstvení na jeho klíně. Hned za ní poslal: Byl to hektický týden. m(_ _)m A Aomine ani nevěděl, jakou reakci od něj Kise očekává. Jen si byl vědom toho, jak se sám cítí špatně.

Mohl se smiřovat s realitou, jak chtěl, ale přece nakonec vždycky v pozadí jeho mysli žily nějaké představy štěstí. A i když si to o sobě myslel, nikdy v ně stejným upozaděným kousíčkem srdce nepřestával věřit. A pak přesně tyhle jeho části jako kdyby se potrhaly, když byl konfrontován s pravdou. O to hůř to bolelo, pokud nečekal tak definitivní zvraty.

Kise byl zasnoubený. To měnilo špatnou situaci v ještě horší. A Aomine cítil, jak se mu z toho svírá hrudník… i když si jeho většinová část nikdy nepomyslela, že by mezi ním a Kisem něco mohlo začít. A když ho všechno svědomí odrazovalo, aby na Kiseho vůbec nemyslel, a když si tolikrát jeho tvář představoval u prostitutů, s nimiž byl…

Vracím se domů. Pozítří můžeme zajít do toho kina! (≧◡≦)      22:24

Aomine odložil mobil a přetočil se na bok, aby mohl sám před sebou předstírat, že spí; a hlavně, že ráno bude schopný na Kiseho zprávu odpovědět.

Svíralo se mu hrudník, měl pocit, že nemůže zůstat ležet, i když si byl vědom toho, že vůbec nikde mu nebude lépe. Přesto nakonec vstal, a s největší opatrností se vyplížil z domu svých přátel. Aby se nakonec jen posadil na schodiště před domem, aniž by si rozsvítil, a ze stínu pozoroval ulici.

Mobil měl s sebou. Možná, kdyby se rozhodl, že nakonec půjde dál než jen za dveře; nebo protože jediné, co ho drželo, aby se nesesypal, byla hudba, která mu hrála ve sluchátkách.

  

Ale…

Důvěřovat je bolestivé

Takže bys nepostřehl, kdybych o samotě plakal

Zdá se, že bys neporozuměl

Víc než tak

Nechci se nechat zranit víc než takhle

Ale pouze pro teď, jsem chtěl milovat jen tebe

Někdy se pokouším zapomenout

Ale teď tě chci držet

Důvěřování je bolestivé

Poznal jsem tvou minulost

Přestože jsi ten, na koho nemůžu zapomenout

Více než tak

Nechci se nechat zranit víc než takhle

A právě jen tebe nemůžu držet pevně

 

Nešlo o to, že by Aomine byl rozespalý, ale o pocit, že už nemohl nic ztratit. Uvědomoval si, jak vůbec není podstatné, co dalšího Kisemu řekne, protože škoda – na Aominem – už byla napáchána. Nemohl se cítit hůř, ale potřeboval cokoliv udělat, aby zamezil celé své bytosti, aby tak neuvěřitelně bolela.

Nedokázal tu informaci o Kiseho snoubence přejít. Rezonovala jeho myslí a tělem, a objevovala se v každé myšlence. Skutečně někde mezi všemi rozumovými důvody, proč nikdy nemůžou být s Kisem spolu, uvěřil, že budou, když ho znovu uviděl. A proto ho skutečnost zlomila, proto to byla poslední kapka. Myslel si, že se jeho život konečně díky světlovlasému změní a bude normální, jaký má být, vyplní představu o něm.

Možní by mu v té chvíli někdo řekl, že nemůže své štěstí podmiňovat druhými, ale musí ho najít sám v sobě. I Aomine se nevyhnul zdrojům takových motivačních hesel a rozborů lidského života. Do jisté úrovně – hlavně té basketbalové a tréninkové – dokázal uznat, že byl strůjcem svého štěstí; ale jak jeho osobní život měl tvořit on sám, když nebylo na něm, aby rozhodl, jestli v něm bude někdo, koho bude milovat. Ať se říkalo, že štěstí musíme najít v sobě, na druhou stranu se o milované druhé polovičce říkalo, že nás udělá šťastnými; a podle téhle definice muselo štěstí ležet v druhé osobě, jestli ona nás přijme do svého života.

23.06    Satsu říkala, že jsi zasnoubený. Nezmínil ses.

  Co to má společného s kinem?             23:07

23.10    Nic. Chtěl jsem jít do kina minulý týden, teď už nechci. Měj se.

Aomine věděl, že po tomhle nedokáže usnout. A tak zůstal unaveně sedět na schodech, poslouchat hudbu a dívat se do tmy další hodinu, aniž by si uvědomil, jak moc se ochladilo a že zatímco ve dne bylo nesnesitelné horko, teď téměř prochladl.

Přemýšlel, co se sebou. Jako kdyby události s Kisem něco v jeho životě ještě mohli zhoršit. Chtěl se necítit tak špatně, dokonce už málem volal svému trenérovi – ať už v Americe bylo kolik chtělo hodin –, že se rozhodl pro léčbu prášky: ať mu předepíší cokoliv, po čem ta bolest a úzkost v hrudi prostě zmizí. To byl přece rozdíl mezi Amerikou a Japonskem, v USA si člověk přiznal duševní problémy a nechal si na ně napsat prášky, v Japonsku se snažil tvářit, že žádné nemá. Aomine cítil, že braní prášků je prohra (a nevěřil, že by mu pomohly, protože se nelišily příliš od jiných drog), ale dávno mu došlo, že kdyby jeho stavy někdo řešil, když byl na střední, dneska by na tom byl lépe.

Nakonec šel spát, i když ani naprosto vyčerpaný na futonu nedokázal usnout, a snažil se přesvědčit sám sebe, že trenérovu plánu dá ještě šanci… že zítra s novým dnem se bude o to více snažit, o kolik ho nyní jeho ve všech směrech – kromě basketového – rozházený život bolel. Nedokázal si pomoci sám, tak mu nezbývalo než věřit trenérovi. Do konce srpna, do konce dovolené a jeho narozenin zbývalo třináct dnů… těch třináct dnů se soustředí jen na trénink – to přece uměl.

Jenže mu osud nedal ani čtyři. Kise mu už další zprávu neposlal – naštěstí – a dokonce se ani neukázal v domě Tetsua a Satsuki; ale na návštěvu přišla Mari. Což bylo pro Aomineho možná srovnatelně špatné. Měl před očima úplně nevýraznou ženu, která musela být něčím výjimečná, protože se do ní zamiloval někdo tak dokonalý jako Kise. A Aomine si nemohl pomoct, aby se té její výjimečnosti nesnažil přijít na kloub. I když ho to zároveň bolelo a iritovalo.

Jako kdyby se jí cítil nahrazený, měl potřebu srovnávat sebe a ji. I když tak daleko se jeho vztah s Kisem nikdy nedostal, aby ten si mohl vybírat. Přesto Aomine podvědomě považoval za nemístné, že ho nenahradila alespoň nějaká modelka: že Mari neměla bujné poprsí, její tvář se nanejvýš hodila do rodinného alba, a i když se vedle ní postavil Tetsu, byla méně výrazná než on.

Ale něco na ní muselo být?! Něco, proč ona měla Kiseho a on nikdy nemohl. Přece to nakonec nemohlo být jen v pohlaví, protože Kise určitě mohl mít jakkoliv krásnou a zajímavou ženu by si vysnil.

Aomine seděl na křesle v obývacím pokoji, a i když se do jejich rozhovoru nezapojoval, tak v jejich společnosti strávil už nejméně hodinu. A kupodivu si nejen Mari prohlížel, ale dával všechnu pozornost jejich rozhovoru, i když to místy bylo nadmíru těžké, protože jen žensky klevetily. Mari moc nemluvila, a kdykoliv něco řekla, bylo to obecné a bez názoru; Aomine těžko u ní hledal jakýkoliv náznak charakteru, natož aby našel alespoň smítko, proč ji Kise mohl milovat. Byla průměrná, ve všech ohledech se držela středu japonského standartu.

Nedivil se Satsuki, že s ní kamarádí, protože byla sama vdaná za nejméně na první dojem nevýraznou osobu: dokud si jeden na Tetsua nezvykl, ani ho nedokázal zaregistrovat, když se objevil vedle něj; a to nakonec i přesto, že pod svou mdlou existencí skrýval pevný charakter a vlastně téměř jen dobré vlastnosti. A tak Aomine musel předpokládat, že Mari byla stejná jako on – a on měl jen tu smůlu, že se na ni dívá napoprvé a nevidí.

Tak se rozhodl, že musí aktivně chtít vidět; aktivně se ji snažit poznat.

Počkal na chvíli, v které se přestali bavit o tom, jaké produkty Satsuki používá, aby neměla tělo po těhotenství pokryté striemi, a navázal otázkou, jakou vymýšlel celou dobu, co o tom mluvily: „Chcete s Kisem zakládat rodinu?“

Nikdo, absolutně vůbec nikdo by nebyl schopen ustát ten pohled, co mu Satsuki věnovala, bez psychické újmy. Až na Aomineho, ten se obrnil a radši věnoval všechnu pozornost Mari. Růžovovlasá mu pohledem poslala výhružku a projevila takové pohoršení, jako kdyby čekala, že tahle otázka je Aomineho snahou Kisemu a Mari rozvrátit vztah. Ale nebyla – tmavovlasý muž chtěl jen přijít na to, proč on sám není Kisemu dobrý. Pochopit svůj vlastní život.

Žena se ovšem jen usmála a místo odpovědi poznamenala, že takové otázky budou řešit až po svatbě. Poté se vrátila k obdivování novorozence, a docela brzy na to i odešla.

Satsuki ji vyprovodila, odnesla dítě do kolíbky, a pak se vrátila za Aominem, který se nestačil před ní skrýt ve svém doupěti. Růžovovlasá byla rozčílená a ani se to nesnažila zakrýt. „Co si myslíš, že děláš?!“

Aomine si ji prohlédl. Nerozuměl tomu – myslel si, že se mu podařilo do rozhovoru zapojit úplně plynule. A i když možná vyzvídal informace, na jaké neměl právo, protože si s Kisem ani jeho snoubenkou nebyl blízký, přece se neptal na nic, co by mohl kdokoliv považovat za kontroverzní – u manželů bylo přirozené, že chtěli přivést na svět potomstvo. Satsuki a Tetsu toho byli příkladem. Tak proč tím svou skoro sestru tolik rozhořčil?

Zůstal se na ni dívat a čekal vysvětlení, čím se provinil.

Satsuki se ještě chvíli nad ním tyčila a soptila, než si povzdechla a posadila se zpátky na pohovku. Sčesala si vlasy z tváře a jako kdyby si musela něco promyslet, chvíli se dívala před sebe. „Ty to nevíš,“ řekla pak klidně a smířeně. „Ryou-chan a Mari-chan měli mít miminko ještě dřív, než se to podařilo nám s Tetsu, ale Mari potratila. A nakonec i odložili svatbu, aby se nebrali tak smutní.“

Jak dlouho museli být spolu, když toho tolik prožili?

Aomine chápal, že tohle je úplně jiný svět, než v jakém žil on. Cítil se najednou, jako kdyby ostatní dospěli, ale on pořád zůstal dítětem. Zajímalo ho to samé, co na střední, věnoval své sny do basketu a toužil po něčem, co se ve své nedospělosti a jeho nezkušenosti mohlo nazývat „pubertálním vztahem“. Zatímco Satsuki, Tetsu a Kise byli už dál, prožili ty roky, které on byl zahrabaný ve své díře a upnul svou veškerou existenci na tréninky a hry. Možná proto spal s nezletilými kluky – protože právě v jejich věku se jeho osobní život zastavil a nepokračoval dál.

Nepatřil do domu Kurokových, nepatřil mezi své přátele… protože se příliš vzdálili ve vývoji.

„Omlouvám se, nevěděl jsem to,“ zašeptal nakonec zcela zbitý tím uvědoměním. „Jen jsem chtěl vědět, proč si vybral právě ji,“ přiznal. „Řekneš, že je to dávno,“ ale já takhle prostě nefunguju, i když je to dávno, pořád to ve mně je, má duše je statická a vnímání plynutí času zcela zničené tím, kolikrát nejsem schopen vstát z postele a promrhám celé dny v přání, aby odešly i s duševním nepohodlím, „překvapilo mne, že si o mých citech k němu věděla… je to dávno, ale… a…“ úplně zapomínal, k čemu se chtěl dostat. „Vždycky jsem věděl, že pro něj nejsem dost dobrý. Tak jsem chtěl zjistit, kdo nakonec je.“

Růžovovlasá se k němu natáhla a položila mu ruku na spojené dlaně. Ani si neuvědomil, že se přesunul z pohodlného rozvaleného sedu na křesle do mnohem sklíčenější pozice, kdy se lokty opíral o svá kolena a měl křečovitě propletené prsty.

„Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost,“ pobídla ho po chvíli, kdy nejspíše sváděla vnitřní boj, jestli pomoci zkroušenému skoro bratrovi, nebo neohrozit vztah svých nejlepších přátel.

Jen k ní vzhlédl, a to jí stačilo, i když to zdaleka nebyl slib.

„To, že ty jsi byl zamilovaný do Ryou-chana, jsem věděla jen já, možná Tetsu… to že Ryou-chan byl zamilovaný do tebe, věděli všichni,“ pevně stiskla jeho dlaň a on mohl vidět, že má slzy v očích. „Měla jsem něco říct, tobě nebo jemu, ale… pořád se něco dělo, víš? Když si po Teiko znovu začal být víc sám sebou, tak měl Ryou-chan to zranění, a pak – když už na tom byl on lépe – si měl odjet hrát do Ameriky.“

Aominemu její slova přišla úplně cizí. Dokázal si vysnít, jaké by to bylo, kdyby Kise jeho pocity opětoval, ale uvěřit realitě, v které se tak skutečně stalo, nedokázal. Ne v několika málo okamžicích, aby vymyslel odpověď na její slova tak, aby se nenarušila plynulost rozhovoru. Ale o co se snažil?! S ním nikdy rozhovory nebyly plynulé!

„Ani teď to není moje věc, abych ti o tom říkala. Ale Ryou-chan měl hodně špatné období, než se poznal s Mari. A dostalo ho z toho, že měl mít rodinu. Zatím se drží – i po tom, co se stalo… to je ten jediný důvod, proč nechci, aby ses mezi ně pletl. Mám tě mnohem víc ráda než ji, ale ona zvládá držet Ryou-chana nad hladinou, zatímco ty se sám topíš.“

Tentokrát už skutečně plakala. „Chtěla bych ti pomoct, strašně moc bych ti chtěla pomoct.“ V tom momentě přestal být rozhovor úplně o Kisem a Aomine v něm nehodlal pokračovat.

Potlačil nutkání odejít, místo toho si růžovovlasou přitáhl k sobě a pevně ji objal. Byla měkká a hřála, i když cítil její mokré tváře na kůži svého krku. Nemusel se nad tím zamýšlet, nemusel tomu nechávat čas, odpustil jí vždy úplně všechno. Protože – i když se jí dávno odcizil – stále byla tím nejbližším člověkem na celém světě. Jeho – když ne krví – tak celým jsoucnem sestra.

[5/6]

___

Tentokrát je text z písničky Wake od Dir en grey, odkaz zde. Docela by mne zajímalo, jestli si hudební ukázky pouštíte, a doufám, že vás v textu neruší. Už v příštím díle budou trochu aktivněji zapojeny. xD