[aokise] Stvůry nepláčou 3/6

Teď to vypadá, že jsem to měla naplánované, ale vydávání jednou za tři dny je příliš krátké časové období, ještě když se do toho zaplete víkend. Tři dny uplynou, ani si toho nevšimnu. Ale alespoň jsem si vzpomněla v tom čtvrtém dnu...
Je to spíše něco, co se dělá v anglicky psaných povídkách, že i když nejsou přímo v ichformě, tak jsou soustředěné jen na jednu postavu. Věřte, že po dopsání celé knihy v ichformě, mám ichformy dost na celý život, huh. Ale i když to zrovna není něco, co by mi tak úplně sedělo (pojďme psát romány ve stylu ruského realismu, s dlouhými úvahami a popisy u všech zúčastněných postav a s božským nadhledem!), tak tady to - ač to zkracuje a omezuje text - podle mne krásně slouží k tomu, abych ukázala, jak Aomine vnímá svět jen ze svého úhlu, omezeně díky svému psychickému rozložení a s názory (na sebe), které jsou tím ovlivněny.  

Stvůry nepláčou

[2/6]

III.

Dnes se mi bude zdát, bude se mi zdát o tobě.

Kvůli tomu dopisu, co jsem dal pod polštář.

Mé sny jsou tak kruté, až se nemůžu nadechnout.

Pokaždé rozbolavěle vzhůru ve čtyři hodiny ráno.

Rozhodně se něco podobného nezdálo Aominemu pravidelně, ale několikrát za posledních pět let ano; dokonce tak často, aby si pamatoval, že se mu takové sny zdávají. Budil se rozbolavělý a chtělo se mu o to méně vstávat z postele; protože když obsahem jeho snu byla alternativní přítomnost, prostě ho ta reálná o to více ničila. Jeho sny nikdy nebyly úplně chronologické, nikdy se mu nezdály postupně a jako ucelený příběh: jen střípky jeho života. Nedokázal rozlišit, které sny patřily k téhle sáze, a které si způsobil tím, že příliš trénoval. Někdy ve snech hrával basket, a někdy byl vzdálený míči a koši jako nikdy ve svém skutečném životě; pracoval v kanceláři v košili a dokonce – asi po nějakém filmu, který shlédl – řešil zločiny v ulicích, možná ne velké zločiny ale přestupky, a bavilo ho to. A ve spoustě těch snů byl s Kisem. Čím starší byl, tím více se přesouvaly od čehokoliv sexuálního k obyčejným denním věcem; úplně nejraději měl, když si s ním mohl povídat, a zároveň tyhle sny nejvíce bolely po probuzení. Někdy se naplnil jeho vysněný svět pocitem štěstí a úlevy i takovou maličkostí, že si mohl opřít hlavu o Kiseho rameno a odpočinout si – tak se vzdálil od pubertálních erotických snů. Bylo to tolik reálné, a přitom naprosto nedosažitelné. Ne, když každé ráno vstával v Americe, ani ne, když ležel v pokoji pro hosty u Kuroka.

Takže nyní, když se probudil se známou, až příliš sladkou a melancholickou vůní, u níž si už téměř nedokázal vybavit, k jaké části jeho života patří, myslel si, že jen sní. Probudil se do slunného rána v pokrývkách, které voněly po Kisem – musel rozhodně snít.

Objal polštář a zabořil do něj tvář. Udělal by všechno, aby mohl zůstat spát. Realita byla šedá, zatímco sny plné zlatých paprsků slunce a tepla.

Nakonec se přece jen nadzvedl na rukou, protože jeho močový měchýř si žádal pozornost. To ho nejspíše probudilo. A docela se překvapil, když neznámé povlečení, postel, i celý pokoj zůstaly. Až poté mu došlo, že si nakonec ustlal v Kiseho ložnici, protože neměl, když nechtěl světlovlasého přenášet z gauče, jinou možnost.

Zaklel a vydal se hledat koupelnu. Opravdu by nečekal, že po včerejšku bude už Kise na nohou a pohybovat se kolem kuchyňské linky. Věnoval mu krátký pohled – měl vlhké vlasy ze sprchy a čisté domácí oblečení, takže už nejméně nějakou dobu byl vzhůru.

Aomine se k němu přidal, až když se vracel ze záchodu. „Oi,“ zabručel jako pozdrav, než se posadil k pultu.

„Dáš si kávu?“

Tmavovlasý jen zakroutil hlavou. Prohrábl si vlasy. Potřeboval nejméně půjčit čisté triko, aby mohl odejít. Pokud by chtěl snídat, začínal by určitě sklenicí čisté vody (i když už se napil, když si umýval ruce); a v jeho denním režimu bývalo před snídaní ještě cvičení… do všech těch myšlenek se mu zamíchaly všechny pocity z toho, co měl před sebou. Kise vypadal unaveně a nervózně, přesto domácky a v bezpečí vlastního bytu – byl to úplně jiný Kise, bez naučeného úsměvu a zářící jen tolik, kolik pro něj bylo přirozené v prosluněném ránu.

(Čas plyne příliš zdlouhavě. Čas je příliš bolestivý. A sny nepřestávají.)

Aomineho to vyvedlo z míry, že cokoliv měl říct, aby se z bytu dostal co nejdřív, se změnilo v začátek rozhovoru, který si skutečně chtěl odpustit. „Neberu prášky na hlavu.“

Kisemu málem vypadl z ruky šálek, který vyndával z kávovaru. Možná si ani nepamatoval, co Aominemu řekl; ale přesto tohle téma viselo nad celou návštěvou tmavovlasého, nad jeho hrstí vitamínu a zvláštním chováním.

Odložil kávu na linku, byl k Aominemu zády, když po příliš dlouhém tichu zašeptal: „Tak o čem to celé je?“

„Nepiju, protože jsem vrcholový sportovec.“

Světlovlasý se na něj otočil a nesouhlasně zakroutil hlavou. „O čem to je?“ zopakoval. „Přijel si po více jak deseti letech, a myslím, že s tím nemá nic společného ta maličká; neopouštíš pokoj, nejíš, nemluvíš… já, Kurokocchi ani Satsucchi jsme tě takhle nikdy neviděli.“

Aomine si odfrkl a vstal, protože věděl, že se rozhodně nikomu nemusí zpovídat. Byl to jeho život, měl ho přesně takový, jaký si ho vybudoval, a rozhodně neexistovala zářivá síla zvenčí, která by ho dokázala změnit. Slunce příliš pálilo. „Potřeboval bych půjčit tričko, abych mohl odejít.“

Kise znovu zakroutil hlavou. „Mluv se mnou!“

„Myslíš si, že máš právo někoho soudit po tom, jak ses včera zřídil, Kise?“ Nejlepší obrana byl útok. Pokud se mu podaří světlovlasého vyprovokovat natolik, aby nad ním zlomil hůl a chtěl ho z bytu, určitě po něm hodí triko a sám ho pošle ke všem čertům. To přesně potřeboval. K tomu se musel dostat.

Starší z mužů si promnul spánky, nejspíše se začínala ozývat kocovina, kterou po včerejšku musel mít, i když si před spaním vyprázdnil žaludek a vypil dostatek vody. Prostě to přehnal a už mu také nebylo dvacet. „Ale já se tě nesnažím soudit, Ao-“ namítl. „Co chceš slyšet? Že všichni máme svoje, že nikdo nežije v pohádce? A pak už nám budeš věřit? Jsme pořád tví přátelé.“

Tomu se musel tmavovlasý uchechtnout. „A byli jste kdy? Byli jsme zrovna my dva kdy přátelé?“ Kise to sám popřel, když tvrdil, že Aomineho nikdy takhle neviděl; když v Teiko přestal chodit na tréninky, byl na tom psychicky mnohem hůř než teď. Odehnal všechny, a nikdo pro něj nezbyl – takoví byli přátelé!

Druhý na to nijak neodpověděl a jen obešel linku, aby mohl zamířit do vlastní ložnice, odkud se vcházelo do šatny. Vrátil se s kvalitním tričkem a značkovými tepláky. Předal to bez jediného slova Aominemu a zůstal se na něj dívat, jako kdyby něco od něj čekal.

Mladší se i přes ten upřený pohled odešel převléct, aby konečně mohl odejít. Temná realita v prosluněném a prostorném bytu. Z koupelny zamířil rovnou k botám.

„Tohle od tebe není fér,“ stihl mu ještě vyčíst Kise, „měl bys odjet. Satsucchi má dost svých starostí, a když tu s námi nechceš být, tak bys měl odjet.“

Tmavovlasý mu rozhodně neměl důvod věnovat žádný další pohled. Otevřel dveře a odešel. Vždycky to bylo přesně takhle. Stále mu říkali, jak jeho chování ubližuje ostatním. Vždycky se všichni zajímali jen o to, že on někomu způsobuje nepříjemnosti nebo obtíže. Když přestal chodit na tréninky na Teiko, když chodil jen na druhou polovinu zápasů v Touhou… všechno to byla jeho chyba, všechno způsobilo jeho ego a arogance.

Podle nich. Nikdo se nezajímal, jak špatně se cítil.

Sbíhal schodiště, protože by nevydržel stát tak dlouho ve výtahu. A kdyby si ho vrátný nepamatoval z minulé noci, určitě by jej nechal stíhat policií, protože by si myslel, že něco ukradl, kvůli tomu, jak rychle vyběhl z celé budovy. A že běžel několik dalších ulic, jak se snažil utéct všem pocitům.

Neměl vůbec ponětí, kam se ten čas poděl. Zašel do sportovních potřeb, koupil si míč a našel nejbližší prázdné hřiště. A pak už jen sám hrál…

Už v dětství býval sám na hřišti a celé hodiny se učil driblovat a házet na koš. Výzvou, proč se tolik snažil, byli starší kluci, s kterými mohl měřit své síly. Když byl dost dobrý, nechali ho, aby hrál s nimi… a proto musel být lepší a lepší! Aby nemusel být sám, aby ho z hřiště nevyhnali, aby nemusel trávit čas v prázdném domu rodičů.

Ale postupně začal trávit čas na hřišti znovu jen sám (i Satsuki nakonec se přestala chodit dívat, jak hraje), protože s ním nikdo nechtěl měřit síly. Byl monstrum ve svém živlu, a nikdo se odvážil přibližovat.

Uplynulo několik hodin, než se vrátil ke svým věcem a položil se vedle nich. Díval se na modré nebe nad sebou a pozoroval mraky, přičemž nechával únavu, aby ho spokojeně uspávala. Nevrátil se na oběd, ale už když si kupoval míč, napsal Satsuki, že se zdrží. Kise měl pravdu v tom, co říkal – měla jiné starosti než o něj pečovat jako o přerostlé dítě. I ten odjezd zvažoval.

Ať si trenér myslel cokoliv, ať už Aomineho motivovalo cokoliv; vrátit se do Japonska nebyl dobrý nápad. To místo ho ubíjelo ještě víc než prázdný byt v Americe. Lidé ho vyčerpávali. Něco v něm se chtělo vrátit do doby, v které s nimi uměl trávit čas a cítil se tak dobře; ale už to bylo příliš dávno, než aby si vzpomněl jak. Tím ho vysilovali: něco od nich podvědomě chtěl, ale nemohli mu nic takového nabídnout.

Nakonec se natáhl pro mobil, aby zkontroloval, jestli mu Satsuki neposlala něco, na co by musel reagovat, než si dovolí trochu zdřímnout. Ležel ve stínu, takže jej nepálilo srpnové slunce tolik, jako když hrál. Naštěstí jeho tmavá kůže se nedokázala spálit.

Satsuki mu neposlala nic. Přesto tam na něj čekala zpráva od někoho, koho neměl v kontaktech.

Jsem špatný hostitel, ani jsem ti nedal snídani. m(_ _)m             12:20

Můžeme zajít na zmrzlinu. Zvu tě! (^_~) Do konce týdne teploty nepůjdou pod 30. (⌒▽⌒)☆           

            12:21

Aomine si uložil kontakt jako Kise a mobil odložil.

Po tom, co se mezi nimi stalo, mu druhý napíše něco takového? Co to vlastně mělo znamenat? Co tím myslel?

Tmavovlasý zavřel oči a přehodil si jednu paži přes obličej, protože tlak na čelo občas pomáhal od bolesti hlavy. A jeho rozhodně hlava vždycky bolela, když příliš přemýšlel.

Jenže Kise si musel všimnout, že si zprávy zobrazil, protože téměř hned vzápětí mu přišla další.

Promiň.            15:39

Aomine ani nevěděl pořádně proč, ale z místa, kde ležel, vyfotil hřiště a fotku mu poslal. Možná že nevěděl, jak jinak odpovědět, ale taková zpráva si odpověď žádala, pokud se k ní už nikdy později nechtěl vracet. A fotka mohla něco znamenat – že trénuje, žije a je ještě stále v Japonsku. Mohla působit, že všechno je v pořádku. Slunečný den na hřišti se zdál jako ideální k trávení dovolené, pokud někdo miloval basket tolik jako Aomine.

Kise si zprávu hned zobrazil, jako kdyby na ni čekal a začal odepisovat. Po chvíli ovšem přestal, a místo textu nakonec přišla selfie, na které Kise ležel na gauči a měl na hlavě ručník. Po ní hned v konverzaci přibyl smajlík: (x_x) ~~zzZ

16:03                Proč zrovna na zmrzlinu?

 ╮(-_-)╭                       

Bude horko.                  16:04

Aomine-san měl rád zmrzlinu! ヽ( *‿*)ノ                               

Znám jednu příjemnou kavárnu, a nebo můžeme jít někam do parku?                 16:05

V basketu bych byl k ničemu. Běhám a posiluju kvůli práci, ale od toho zranění jsem nehrál. Vlastně jsem ani nedržel míč. Ale nemusíme být nikde zavření. Jestli nechceš mluvit, nemusíme. Jen se projdeme a dáme si zmrzlinu.                16:10

Satsucchi bude mít čas ti uklidit brloh! (≧◡≦)  16:11

16:12               Oi! Mám uklizeno.

                        … a jinak ti ten kotník už nedělá problémy při běhu, chůzi, v posilovně? Měl jsem toho hajzla zbít už předtím, určitě tu škodu začal. 

16.14

Aomineho to zajímalo – od prvního okamžiku, kdy Kiseho po letech viděl, chtěl vědět, jak moc ho zranění, kvůli kterému přestal hrát basket, obtěžuje v nynějším životě. Nevšiml si, že by kulhal; ale věděl ze sportovní historie, že taková zranění se nikdy neuzdravila úplně, i když se to mohlo projevovat jen při námaze.

Kise si tentokrát dal načas, než mu odpověděl, že Haizaki za to zranění nemohl; naopak si ho způsobil sám, protože se příliš přetěžoval, jak chtěl být stále lepší. Ovšem na otázku, kterou Aomine položil, neodpověděl. A tmavovlasý se nechtěl ptát znovu, protože chápal, že to pro druhého asi nebylo nejpříjemnější téma.

Sám by se o něčem takovém nedokázal bavit. Kdyby kvůli něčemu musel přestat hrát basket – s nikým by o tom nedokázal mluvit. Ale na druhou stranu si byl jistý, že ani tohle pochopení by Kisemu nebylo příjemné, kdyby mu ho nějak přetlumočil. Dostali se k příliš citlivému téma pro oba.

A tak mu nakonec jen odepsal, že se na zmrzlinu nechá pozvat. Kise mu hned odpověděl: ＼(≧▽≦)／. Takže nejspíše byli domluvení.

Aominemu cukl koutek v náznaku úsměvu, když si všiml, jak od stánku se zmrzlinou na něj mává světlovlasý muž, který byl o to nápadnější, že na očích měl sluneční brýle. I když zakrývaly jeho medový pohled, který pro něj byl tolik typický, každý se v dnešní době otočí za dobře oblečeným mužem se slunečními brýlemi na nose, protože mu dojde, že by to mohl být někdo slavný. Aomine většinou spoléhal na mikinu do obličeje a vytahané oblečení – to se ovšem těžko praktikovalo v třiceti stupních.

Protože měl mladší naplánovanou schůzku, tak to byl asi první den, co trávil v Japonsku, kterému dal pevný řád. Ráno se probudil dostatečně brzy, aby stihl v rozumnou dobu posnídat potom, co si zacvičil. Prošel si nějaké nové strategie, které jim přeposlal trenér, a chvíli se věnoval i odepisování na zprávy fanoušků; než se dokonce naobědval a po obědě nejméně hodinu strávil v přítomnosti Satsuki a jejího dítěte. Překvapilo ho, že s každým dnem bylo méně odporné; i když stále by o něm neprohlásil, že je nádherné, jako všichni ostatní. Ještě se nedostal tak daleko, aby si ho podržel, ale celou tu dobu, co seděl vedle své nejlepší kamarádky, mimino spokojeně mlčelo.

Takže se s Kisem setkával v plné síle a pokud možno v dobré náladě. Pokývl mu na pozdrav, než se zahleděl na menu. Zmrzlina byla kopečková, ale na jeho vkus příliš roztomilá, protože kopečky tvarovali, aby připomínaly růže. Přesto nic neřekl, a jen si vybral příchuť.

Jakmile měli oba zmrzlinu, poodešli od stánku a zamířili hlouběji do parku. Kise, jak slíbil, mlčel a jen šel vedle něho. Dokud nenašli lavičku v odlehlejší části parku, kde navrhl, že by se mohli usadit. Natáhl si nohy před sebe a povzdechl si. Aomine si neodpustil, aby také pohledem zavadil o jeho dříve zraněný kotník. Značkové polobotky na Kiseho chodidlech byly od pohledu velmi nepohodlné, a Aominemu přišli úplně odporné. I o tom smlčel.

„Záleží na počasí a na tom, jak ji namáhám. Když máme náročné natáčení nebo focení, kvůli kterému musím být ve formě, bolí.“ Měl sklopenou hlavu a nevzhlédl, i když přes brýle nebylo přesně vidět, kam se dívá. „Vzal jsem si prášky ten den ráno, a zapomněl jsem… a proto jsem se tak v klubu zřídil. Nestává se mi to. Na prášky nepiju, ale zrovna moc jsem toho nenaspal, tak se mi to vypařilo z hlavy.“

Aomine si ho prohlédl. I když ho vůbec nemaskovaly sluneční brýle, které měl na očích; nevypadal v tu chvíli jako známý idol. Seděl vedle něj jako lidská bytost, nepózoval a nesnažil se zářit. Působil unavený a smutný. Jako kdyby chtěl tmavovlasému ukázat, že skutečně každý má to své. A že ani jeho život není tak zářivý, jaký si všichni představují.

Mladší nevěděl, co by na to měl říct, proto po krátkém zaváhání mu položil ruku na rameno. Měl ji tam jen okamžik, než se celý natočil tak, aby se mohl rozhlédnout okolo. Díky stromům byl v parku lepší a chladnější vzduch – v takovém parném dnu mohl jen děkovat, že ho tam Kise vytáhl.

Mohl mu poděkovat, ale neudělal to.

Neřekl nic, jen seděl vedle něj a pozoroval okolí. Možná byla ta správná chvíle, aby přišel s nějakým tématem, které by nebylo vážné a oni se o něm mohli bavit. Ale nic jej nemohlo napadnout. Viděl někoho, kdo miloval basket stejně jako on, jak ho musel vymazat ze života, protože jinak by jej začal nenávidět. A představoval si na jeho místě sebe – jenže mu skutečně nemohl vmést do tváře, že v takovém případě by nejspíše zešílel.

A nedokázal se donutit, aby s ním sdílel svůj příběh. Že trenér věděl o jeho psychických problémech a že mu dal ultimátum, než jej pošle za odbornou pomocí.

„Každý rok sleduju alespoň některé tvé zápasy,“ ozval se po chvíli Kise.

Ale Aomine věděl, že to není správné – tohle nebylo téma, o kterém by měl nutit světlovlasého mluvit. „Nebudeme se bavit o basketu,“ zakroutil hlavou. Pak ho konečně něco napadlo. „Co nejujetějšího ti kdy napsali fanoušci? Zrovna dneska jsem četl, že by jedna fanynka chtěla odnosit můj baskeťák.“

Kise zvedl hlavu, aby si ho prohlédl, jestli si to nevymyslel, než se začal smát. „To nemyslíš vážně?!“

„A to si vem, že musí zaplatit docela pálku, aby se ke mně její dopis dostal. Takže to není žádná nevzdělaná spodina, je to dospělá vydělávající žena, a chtěla by odnosit můj baskeťák!“ Stále ještě uslzený od smíchu dodal: „Jenže manažer mne nutí, abych na každý dopis z fanklubu odepsal. Co mám na něco takového odpovědět?!“

Světlovlasý se opřel do lavičky a vydýchával, jak moc ho celá ta situace rozesmála. Byl stále citlivý ze své zpovědi, z toho tématu a Aomine místo toho, aby využil situace a ublížil mu, nebo se pokusil stáhnout pozornost ke svým problémům, jej chtěl pobavit. Tohle rozpoložení byla úrodná půda pro semínko přátelství. I když se Kiseho smích mohl zdát až příliš intenzivní, tak právě v tu chvíli se smál o to víc, jak z něj opadlo napětí, které předtím cítil.

Položil si spojené dlaně na ústa a trochu nakrčil čelo, jak se snažil přemýšlet. „Odepiš jí, že bohužel máš smlouvu s nějakou firmou a musíš všechny baskeťáky pořizovat u nich. Ale že bla bla bla jsi vděčný za její podporu.“

Aomine kývl a zatvářil se uznale. „Je vidět, že si v tom trénovaný.“

„Nikdo mi nikdy neposlal takový klenot. Ale dostávám hodně nabídek na vztah, tak musím vědět, jak je něžně odmítnout.“ Světlovlasý se na něj usmál, a přestože Aomine přesně chápal, z čeho vychází, tak ho to stejně zabolelo. Protože celou tu dobu si byl jistý, že by ho Kise odmítl: svět se změnil od jejich puberty, postupně se všechno začalo uvolňovat, ale mladší si nehledě na společnost byl vždycky jistý, že by se k sobě nehodili. Tenkrát po něm toužil, stále ho tělesně přitahoval; ale nedokázal si představit, jak by to mohlo být oboustranné, když Kise mohl mít koho chtěl, a hlavně jak by dokázali mít vztah. Kise byl do větru, protože mu celý svět nabídl nepřeberné množství možností a zážitků, tak nemohl ani nic jiného, než si toho užívat plnými doušky. Zatímco Aomine vždy měl jen to své, k noze měl místo koule přivázaný basketbalový míč a díky tomu byl jeho život celý z jistého úhlu statický. Dokud Kiseho bavil basket, tak mohl mít o Aomineho zájem; ale byla vždy jen otázka času, než se rozletí jinam… Aomine jednoduše neměl nic, čím by si jeho pozornost mohl udržet.

„Aby se model-san nepochlubil,“ utrousil nakonec na půl úst a dlaní docela nekompromisně odsunul jeho hlavu.

Kise se zatvářil ublíženě, ale z celého jeho postoje se dalo vyčíst, jak se uvolnil. Musel si upravit brýle na nose, protože mu s nimi druhý pohnul. Znovu zahoupal nohama, než se posadil slušněji, jako kdyby si uvědomil, že by měl zachovávat nějaké dekórum. „A co Aomine-san a ženy?“ nadhodil.

Mladší se uchechtl. „Navedla tě Satsu, abys vyzvídal?“ Rozhodně mu nehodlal na takovou otázku odpovídat, a už vůbec ne pravdivě.

Světlovlasý nafoukl tváře, i když se to rozhodně nehodilo k muži jeho věku, než se začal smát. „Máš pravdu, pořád čeká, kdy někomu bude moct předat štafetu... ale bojím se, že jí nikdo nebude dost dobrý.“ Potom zvážněl. „Má tě ráda.“

„Bavíte se teď hodně,“ utrousil mladší, čeho si všiml.

„Je to tím, že bydlíme celkem blízko. Navíc Satsucchi je ráda, když si s někým může zavzpomínat na starou partu. Ale bavíme se celou dobu, chodila za mnou ještě se svým zaláskováním do Kurokocchiho.“ Nakonec řekl něco, co nedávalo Aominemu příliš smysl: „Byli jsme tu pro sebe, když jsi odjel.“

Mladší to přešel, protože tomu nepřišel na kloub. Nechtěl se ptát kdo a proč. Věnoval další pohled okolí, jako kdyby hledal konec přetržené niti konverzace, než se začal protahovat. „Je těžké…“ zaváhal, jak si nebyl jistý, zda zrovna s touhle myšlenkou chtěl přijít, „se bavit s lidmi ze stejné branže, ne? Setkávám se na různých dobročinných akcích s různými herci a modelkami a sportovci, samozřejmě; a nikdo z nich nepůsobí… důvěryhodně, všichni děláme všechno jen na oko. Na druhou stranu ti zvenčí nerozumí našemu životu, vidí jen svou představu o něm, nebo senzace z bulváru.“ Zahleděl se před sebe, aby nemusel studovat Kiseho reakci.

„Proto jsem rád hrál basket na střední – oproti modelingu a herectví to bylo něco, v čem jsem mohl být přirozeně dobrý, bez skryté špíny a s týmem kamarádů,“ utrousil světlovlasý a povzdechl si: „Profesionální basket už asi takový není, co?“

Aomine se tomu uchechtl. „Vždycky jsem měl problém s týmem, no… lidmi všeobecně. Ale je tam rozhodně více peněz, a to dělá své.“

Mladší mohl cítit, jak se na něj Kise celý natočil, i když se na něj nedíval. „Pamatuju si to trochu jinak,“ šeptl, a Aomine udělal tu chybu, že se na něj podíval, protože byl vystaven jednomu z velmi něžných úsměvů světlovlasého, „Aominecchiho si pamatuju jinak. Vždycky jsem záviděl Kurokocchimu, že je tvůj nejlepší kamarád; a chtěl být na jeho místě, protože jsem tě chtěl mít co nejvíc v životě… nikdo jsme se na konci Teiko nechovali tak, abychom se teď nemuseli stydět, i když je to všechno dávno pryč a máme za sebou horší věci; ale stejně to nezmění, že když mi do života vstoupil Aominecchi, zlepšil ho.“

„Toho bájného Aominecchiho jsem asi ani nepotkal,“ utrousil mladší, protože nevěděl, jak jinak by mohl reagovat. Snažil se nedat na sobě znát, jak ho těší, že světlovlasý znovu použil tohle oslovení.

Kise ho se smíchem dloubl do ramene. Než se podíval na hodinky. „Budu muset jít.“

Aomine se nebyl schopný rozhodnout, jestli skutečně druhý někde měl být, nebo se snažil vyhnout pokračování v tomhle tématu. Ale nakonec na tom nezáleželo. Bylo lepší, když se rozešli se smíchem na tváři – rozhodně mnohem příjemnější, než kdyby se do sebe pustili jako minule. A i kdyby ne, neměl právo se ho snažit zastavit. Kývl. „Ještě chvíli tady zůstanu.“

Světlovlasý se zvedl a zkontroloval, jestli má všechno. Než mu mávl a vydal se pryč.

„Oi. Kise,“ zavolal ještě na něj Aomine. Možná schválně, aby na něj přivolal všechnu nechtěnou pozornost, kdyby snad kolem nich v parku někdo byl. Starší se na něj otočil. „Napiš, až budeš mít čas, zajdeme do kina.“

Co to udělal? Proč mu zrovna tohle – zcela typická pozvánka na rande – přišlo jako nejlepší vytáhnout právě teď?! Co od toho čekal? A skutečně se nemohl přestat vyhřívat ve zlatých slunečních paprscích Kiseho přítomnosti a vrátit se zpět do temné jeskyně své vlastní reality?

[4/6]

___

Písnička pro tenhle díl je Zakuro od Dir en grey, odkaz zde. Na starém blogu jsem měla její starší verze/záznam na konci nějaké delší povídky (myslím, že v "v skrytu duše - ...") a tehdy jsem ji vnímala určitě trochu jinak.