Zvířetem z klece - kapitola sedmnáctá

Sedmnáctá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Přeji příjemnou četbu!

Úplně nečekaně se mi na scéně objevila nová postava, není to přímo postava ze Shingeki no kyojin, protože jsem nebyla schopna vzít Connie Sashi a udělat ho staršího než Erena, tak jsem to udělala - no, uvidíte jak ;) Ale úplně jsem nové postavě propadla - což je vlastně dosti zhoubné, protože mi mění plány, jaké jsem měla...

Chválím komentující Seiriel, Vlarisu, JaMi, Kroketu,  Usagi a Manami. ;)

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

17. kapitola - První opravdové lásky

Královna Anna tiše vyskočila na noční stolek vedle budíku a natáhla se, aby pročísla tlapkou černé vlasy mladíka, který spokojeně spal stejně jako její pán. Dle jejího úsudku byl ten správný čas na snídani a ona nemohla dovolit, aby ho dvojnozí promeškali.

Levi nejprve se čelem opřel z boku do Erwinovy hrudi, než pootevřel oči, zhluboka se nadechl mužovy vůně a celý se více na svého přítele přitiskl, aby si mohl položit hlavu úplně na jeho hruď. Nechtělo se mu ještě vstávat a hlavně se od druhého vzdalovat.

Sledoval bez jakéhokoliv důvodu žaluzie, které je chránily před denním světlem, a přemýšlel při tom, do jakého zvláštního až výjimečného stavu se dostal. Nebylo pro něj přirozené, aby jeho duše a mysl byla tolik klidná. Přestože na rozdíl od dřívější doby věděl, že prášky ho před monstry nezachrání, protože ta jsou skutečná, cítil se v bezpečí. Nepamatoval se na dobu, kdy se třeba jen pouze z části cítil tak jako nyní.

A situaci dělalo divnější, co se mezi ním a Erwinem dělo. Levi nikdy netvrdil, že nemá nikoho rád, naopak si byl vědom, že Farlana s Isabel musí ochraňovat právě proto, jak moc k nim cítí, ale Erwin ho naučil po někom toužit.

Černovlasému se vybavoval předešlý den s jeho sexuálním vyústěním a cítil se kvůli tomu rozpolcený – na jednu stranu se při té vzpomínce usmíval, protože mu byla příjemná, na druhou pociťoval záchvěv něčeho, co by se dalo nazývat studem. Doteky s Erwinem svou samou podstatou byly intimnější než jakékoliv jiné s kýmkoliv jiným a Levi nevěděl, jak se s tím vyrovnat. Bylo to důležité – tu skutečnost potvrzovalo, že o tom přemýšlel – a on si uvědomoval, že se Erwinovým rukám nebude schopen vzpírat. Snad právě ten pocit ponížení, že nedokáže vzdorovat a sám tolik touží, sebou přinášel stud: srovnat se s tím, že jste na někom závislí a plně mu oddaní, nebylo lehké.

Pevněji se k němu přitiskl a dlouze mrkl. Po všech těch letech, kdy se o sebe musel starat sám, potřeboval čas na to, aby vstřebal informaci, že v bezpečí Erwinova náručí se sám stává slabým. Měl nutkání utéct, protože se bál přestat být silný.

Cítil, jak v jeho hrudi se prohlubuje propast prázdnoty… pocit bolesti, tíhy, vše způsobené psychickou úzkostí. Věděl, že všechno hezké musí skončit. Ale neuvědomoval si, že si po štěstí šlape sám.

Natáhl se, aby políbil Erwina na tvář a začal se zvedat. Potřeboval si jít zapálit jako ranní vzpruhu, pak plánoval se vrátit do každodenní rutiny. Dokud ho ještě Yeagerovi nechávali hlídat své děti, měl své povinnosti. A stejně tak věděl, že bez něj by pan dokonalý Smith a jeho královská kočka nesnídali.

Erwin ho ovšem chytil za tričko. „Nechoď ještě,“ šeptl. A sám se posadil, aby si ho stáhl zpátky k sobě.

„Ta tvoje podegra mne zase sekla do hlavy,“ zamručel Levi a zamračil se, když se ocitl nad Erwinem, objímaný pevně jednou rukou kolem pasu.

„A to jí chceš ustoupit a dát jí nažrat…? Takhle se to nikdy neodnaučí,“ nadhodil blondýn a zahleděl se do Leviho očí. Všiml si, že je něco v nepořádku, ale nebyl si jistý, zda je nejlepší to rozebírat. Přestal ho držet za pas a místo toho vzal mezi prsty jeden pramen jeho vlasů. „Porostly,“ konstatoval.

„Přes noc?“ odsekl mu pochybovačně.

Erwin si ho znovu raději chytil za pas, než se zeptal. „Děje se něco? Chceš si promluvit o včerejšku?“

Černovlasý celý ztuhl, poté se mu přece jen podařilo uniknout. „Přijď pak na snídani,“ řekl staršímu muži jen a vydal se z pokoje následovaný královnou Annou. V kuchyni jí nasypal žrádlo a šel si na balkón zapálit, jak měl původně v plánu. Byl na Erwina naštvaný za to, jak moc byl starostlivý.

Stál u zábradlí a pozoroval ulici, na které bylo docela mrtvo. Vstal brzo, mohl ještě nejméně půl hodiny ležet v posteli.

Nechápal, jak mohl někdo jako Erwin existovat. Proč existoval někdo, komu tolik propadl?

Otočil se za zvukem kroků a povzdechl si. Když se Smitha kdokoliv pokoušel dostat z postele, trvalo to nejméně půl hodiny, než vytáhl jednu nohu; ale teď, když Levi potřeboval být sám – nebo si to aspoň myslel –, vyskočil z peřin jako ranní ptáče a docupital až k němu, jako by čekal, že dostane zrní.

Navíc vypadal jako pan dokonalý a Leviho to přímo udeřilo do tváře. Jako kdyby byl blondýn nějaký druh sexuálního démona, inkubus, který vysával energii ze svých milenců. Zrovna tohle ráno nevypadal tolik nepoužitelně a špinavě. Byl neupravený, ovšem decentním až roztomilým způsobem, kdy měl rozcuchané vlasy, tílko napůl mimo a napůl v pyžamových kalhotách a trochu rozespale se potácel.

Levi mu chtěl říct, aby se vrátil do postele, že ještě snídaně není, ale podařilo se mu ze sebe dostat: „Vrať se do časopisu.“

Erwin se tomu zasmál a přešel za ním. Objal ho zezadu, když se mladší otočil, jako kdyby tím mohl zabránit být konfrontován se svým ne-povedeným výrokem, a opřel si hlavu o tu jeho. „Musíš se mnou mluvit, pokud se něco děje.“ Zašeptal po chvíli, kdy ho jen držel v náručí a nechával kouřit. Když mu na to Levi nic neodpověděl, vzal mu cigaretu a sám z ní popotáhl. Kouřil jen příležitostně, ale úplný nekuřák také nebyl. Vrátil mu cigaretu a otočil si jeho tvář, aby mu viděl do očí. „Nevím, co bych si bez tebe počal, musíš mi dovolit ti na oplátku také pomoc, pokud tě něco trápí. O tom vztahy jsou.“

Černovlasý zakroutil hlavou.

„Týká se to toho, co jsme dělali?“ nenechal se odbýt. „Pokud ti to připomnělo něco špatného, co jsi zažil… nebo…“

„Bylo to dobré,“ zastavil ho Levi, protože věděl, že kdyby začal Erwin vyvozovat nějaké spojitosti mezi těmi několika nepovedenými pokusy živit se vlastním tělem a včerejškem, jedině by ho to rozzlobilo a ponížilo, že by si od Smitha skutečně musel dát oddych.

„A to tě trápí?“ podivil se jeho tónu, a že hned odvrátil od něj pohled.

Levi si povzdechl. „Si otravná opice,“ zamračil se a típl nedopalek o zábradlí, poté ho jako správný vyhryz hodil z balkónu. „Myslel jsem si, že na takové věci nejsem. Nikdy mi to… moc nedávalo a nevyhledával jsem to,“ přiznal – zjišťoval, že to nebylo tolik těžké říct nahlas, ale nejspíše to bylo proto, kolik Erwinovi věřil. „S tebou je to jiné… s ňákým starým zasraným fízlem je to jiné.“

Smith by se možná měl urazit nebo reagovat na jeho slova, ale chápal, že je to Leviho způsob, jak se chránit. Políbil ho do vlasů. „Asi jsem opice s velkým sex-appealem.“ Pevně ho chytil, když se Levi rozhodl, že tohle poslouchat nemusí. „Taky tě mám rád,“ zašeptal blondýn a znovu ho políbil do vlasů. „Všechno je v pořádku tak dlouho, dokud si se mnou.“

Mladší se v jeho náručí otočil tak, aby byl k němu čelem a podíval se do jeho krásně modrých očí. „Měl jsem ti zakázat se dívat na ty romantické sračky od Rosamundy Pilcher…“ utrousil jen, než si stoupl na špičky a natáhl se, aby ho mohl políbit. Cítil se znovu jen klidný a v bezpečí.

Přestože nikdy dříve na to příliš nebyl, teď byl Bertolt rád, že ho jeho matka vzala na nákupy a on se díky tomu dostal z bytu, ve kterém byl trvale zavřený. Samozřejmě, mohl jí utéct, ztratit se a znovu nebýt k nalezení, ale on nechtěl. Na ulici jej nic nečekalo. Byl s ní – když nesoudil nic, co se kolem dělo – opravdu rád, miloval ji a chtěl si ještě užívat její mateřské náruče.

Kupovali hlavně oblečení, protože Bertolt ze všeho, co měl doma, vyrostl a bylo mu to krátké. Měl se z něj stát opravdu vysoký muž. Kdyby jen se mu podařilo získat tolik sebevědomí, aby se nestyděl za to, že příliš trčí.

Zatrnulo v něm až ve chvíli, kdy se jeho matka zastavila před policejní stanicí. I když byl ještě na ulici, vždy se blízkosti takového místa vyhýbal. Jako kdyby jen jeden špatný krok mohl prozradit, co udělal. Za nic na světě by dovnitř nevkročil.

Žena ho chytila za ruce a vzhlédla k jeho tváři. „Mluvila jsem s policistou a potřebují tvou výpověď, aby s ním mohli něco udělat… já vím, že jsem ti ublížila, ale byla jsem slepá, odpusť mi to… a pojď se ho zbavit.“

Její syn si ji jen němě prohlížel. Nepoznal na ni za celou tu dobu, že by skutečně uvěřila Reinerovi, ale muselo tomu tak být – nebo si všimla něčeho sama. Celou tu dobu se chovala jako vždy, ale už byla nahlodaná, aby si všímala náznaků.

„Nevím, o čem mluvíš,“ nevěděl, proč to říká. Možná nebyl schopný před ní stát jako zneužívané dítě, nechtěl dopustit, aby si to vyčítala, i když ji mnohokrát proklínal, že si našla takového přítele.

„Víš! A nemusíš se ho bát, už mu nedovolím ti ublížit,“ v jejích očích planulo cosi nebezpečného. Přestaly být zamlžené láskou k muži a místo toho se proměnily v černé hlubiny šelmy chránící své mladé. Její cizokrajný původ to jen zvýrazňoval.

Bertolt zakroutil hlavou. Nedokázal jít na policii. Nikoliv pro to, co by jim musel říct o svém nevlastním otci, ale protože na sebe nechtěl upozorňovat. Od zneužívání byl jen krůček k tomu, aby musel vypovídat o své prostituci a to by vedlo k pravdě o vraždě.

Žena mu pevněji stiskla dlaně. „Musí být potrestán.“ V očích se jí objevily slzy. Sklonila se, jak si opírala čelo o Bertoltovy ruce. Uvědomovala si svou chybu a nemohla ji nijak odčinit – to také věděla.

Mladíkovi jí bylo líto. Věděl, že všechno se to stalo, protože sama o sobě byla příliš dobrá, než aby viděla zlo v jiných. Až ve chvíli, kdy sama se zachovala proti svému přesvědčení a poslechla svou touhu se pomstít – tehdy, když zavolala Reinerovým rodičům – poznala vlastní zlo a byla schopna ho pak vidět i ve světě kolem sebe.

„Půjdeme domů… a vyhodíme ho,“ navrhl Bertolt. „To bude stačit.“

„Musí být potrestán,“ zašeptala znovu a zvedla k němu uslzený pohled. „Já vím, že mi nikdy neodpustíš, že jsem to dovolila. Ale… on musí být potrestán. Když je to v našich silách, musíme se snažit, aby byl ti špatní potrestáni. Ti, co vtrhli do naší země… ti, co nám ubližují.“ Bylo v tom více, než-li zločin páchaný na jejím synovi, o čem mluvila. Staré jizvy na duši se vždy otevíraly společně s tím, když vznikaly nové.

Bertolt vyprostil ruce z jejího sevření. „Stačí mi, když ho vyhodíš.“

Podívala se na něj, jako kdyby po ní chtěl něco, co nemohla splnit. Byla to přesně ta hradba výchovy, která jí stavěla do pozice poslušné manželky. „Vyhodím,“ řekla odhodlaně. Jediným důležitým mužem v jejím životě se konečně stával její syn. „Ale i tak bys ho měl udat,“ namítla z pozice matky.

„Ne,“ Bertolt vycítil, že je to ten správný okamžik, aby se projevil.

A ona to přijala. „Půjdeme domů… mu sbalit…“ nikdy již nechtěla říct jméno muže, co zneužíval jejího syna.

Černovlasý otevřel dveře do bytu a vpustil dovnitř tři děti. „Vyzujte se,“ řekl jim rázně, protože nejméně malý Eren působil, že se chce hned rozběhnout dál. Zavřel dveře a sám si sešlápnutím paty sundal obě boty. Levi obešel Armina a vyšel z chodby do obývacího pokoje, aby se podíval, co Erwin dělá. Neřekl mu, že přivede děti, ale jemu samotnému to přišlo jako dobrý nápad. Aby se blondýn trochu zabavil, když ho Dok odbyl jen krátkým telefonátem a řekl mu, že se později staví, až bude mít čas. Smitha to zklamalo – toužil se aktivně účastnit vyšetřování, ne se cítit nepotřebný.

Majitel bytu ležel na gauči se svou kočkou a oba spali. Levi se posadil na okraj matrace a nejprve pohladil kočku, než jemně zatřásl Erwinovým ramenem. Ten na něj rozespale zamhouřil a zvedl jedno obočí, jak ho opravdu nečekal v takovou dobu doma.

Mladší se trochu pousmál a natáhl se, aby ho políbil. Nemohl si to odpustit – rozcuchaný působil neodolatelně. „Eren chtěl jít za svým hrdinou,“ oznámil mu mladší a narovnal se.

Děti mezitím už stály vyrovnané u dveří a snažily se vstřebat, co právě viděly. Mikasa byla klidná, jako kdyby všemu rozuměla, zatímco oba chlapci působili zvědavě, a jako kdyby objevili něco opravdu zajímavého, co bylo nutné dále prozkoumat.

Levi se na ně zamračil. Byla to jeho chyba, neuvědomoval si, že by je mohly vidět. Nehodlal jim narušovat představu o vztahu maminka a tatínek.

Smith se otočil. „Kdybych věděl, že přijde taková významná návštěva, náležitě bych se na to upravil,“ prohodil a posadil se. „Vítám vás, Mikaso, Erene, Armine.“ Všiml si jejich pohledů – jejich další zájem vzbuzovala jeho zraněná ruka v šátku. Děti si všímaly důležitých detailů, i když jim nerozuměly.

Eren se jako první odvážil a vydal se k pohovce. „Dobrý den, strejdo Erwine,“ zazubil se a zasalutoval mu. Poté si sedl mezi policistu a svou chůvu, jako kdyby to místo patřilo přímo jemu. Mávl potom na Armina s Mikasou.

Smith se podíval na svého přítele a povzdechl si, protože přes Erena na něj nedosáhl. „Podíváme se na nějaký film, co říkáte?“ navrhl dětem.

„Říkají ne, televize je špatná,“ zamítl hned Levi. „Většinou v tuhle dobu opakujeme do školy,“ prohodil. Děti teprve nastupovaly do druhé třídy, i přesto si myslel, že už se chýlil čas, aby si připomenuly, co se naučili.

Blondýn se tomu usmál. Na Levim bylo úžasné, jak myslel na dobro ostatních, hlavně když mohl zabránit tomu, aby se jim dělo to, co jemu. Chtěl, aby se děti dobře učili a nakonec nemuseli pracovat u pokladny. „Tak si něco přečteme…“ zkusil, zda to bude schváleno.

Armin nesměle přišel blíž a podstrčil Erwinovi svou dětskou encyklopedii – přestože ji děti měly prolistovanou nespočetněkrát, stejně je to stále bavilo. Zatímco Mikasa sledovala Erena, jako kdyby i v takovou chvíli na něj musela dávat pozor. Smith si knihu položil na kolena, aby mohl zdravou rukou otáčet stránky a hledal cokoliv, o čem by byl schopen říct něco víc, než tam bylo napsané. Neměl potřebu se vytahovat před malými dětmi, spíše jim chtěl nabídnout víc, když již měl příležitost být jejich mentor.

Levi vstal a odešel do kuchyně.

Eren se za ním chvíli díval, než se naklonil k Erwinovi. „Až budu velký, chtěl bych také potírat zločince!“

Smith si ho prohlédl a usmál se, když mu došlo, že Eren tím nemyslí, že by chtěl zločince potírat marmeládou, ale plánuje redukovat zločinnost. „Chtěl bys být policistou?“

„V jednom kuse o tom mluví,“ odvážil se Armin, byl mnohem bojácnější než dvě druhé děti, ale to se nebylo co divit ve společnosti hyperaktivního Erena a až děsivě klidné Mikasy. „Tady…“ rychle prolistoval knihu, jak ji znal nazpaměť. „Tady je policejní auto,“ jako kdyby tím ukazoval, jaká síla se skrývá v jeho knižním pokladu.

„Ale strýček v takovém autě nejezdí! Říkal jsem, že je to tady špatně!“ zakroutil rázně hlavou Eren a vzhlédl k blonďatému muži, přičemž na něj trochu vykulil své zelené oči, jako kdyby se ho ptal na něco skutečně důležitého. „Že tak nevypadá auto, které potírá zločince?“

Armin se nadechoval, že budu protestovat na obhajobu své knihy, ale přítomnost dospělého ho v dětských hádkách trochu omezovala, zatímco Eren měl vždy svůj hlasitý názor.

„Někteří policisté mají taková auta,“ odpověděl Erwin a chvíli si ho prohlížel. „Také jsem v takovém jezdil, ale mám pocit, že tehdy jste ještě nebyli na světě,“ zasmál se. „Mikaso, pojď si sednout za námi. A ty, Armine, si také sedni.“ Prohlédl si obě děti a počkal, než udělají, co po nich chtěl. „A vy byste také chtěli být policisté?“ jen ho to zajímalo – navíc si nemyslel, že by jim to z nynějška mohlo vydržet do věku, kdy si budou volit své budoucí povolání.

„Nejsem si jistý,“ přiznal Armin, když Mikasa jen kývla. Smith si vzpomínal, že Levi i Yeagerovi se zmiňovali, jak moc je na svého nevlastního bratra fixovaná. „Je to nebezpečné.“

„Ale…“ nadechl se Eren, „s nebezpečím se musí počítat,“ zdálo se, že opakuje slova, která slyšel v některém z akčních filmů. Levi měl pravdu, že děti by se příliš neměli dívat na televizi. Smith – s tím, co za svůj život potkal – mohl říct, že televize a pořady v ní skutečně ovlivňovali dosti dětskou mysl, hlavně tehdy, když to nebyly pořady určené pro děti, na které se děti dívaly.

„Armin má pravdu, že je to nebezpečné,“ přiznal nakonec Erwin a letmo se podíval na svou ruku. „A doktor jako tvůj táta bys nechtěl být, Erene? To je stejně hrdinské jako být policista.“

„Abych se vracel domů tak pozdě?“ zabručel chlapec. Zdálo se, že tohle ho na povolání jeho otce opravdu mrzí, protože s ním pak nemohl trávit dostatek času.

„Taky se vracívám domů z práce pozdě, všichni policisté,“ Smith si vlastně nebyl jistý, proč se děti snaží usměrnit v jejich představě o hrdinství policistů. Možná to bylo proto, že je chtěl ochránit. Byla to nebezpečná práce, pokud člověk chtěl skutečně být dobrým policistou, nikoliv loutkou bohatých nebo neschopným šupákem.

„Teď jsi doma a táta ne,“ zamračil se Eren, jako kdyby mu blondýn lhal.

Smith si povzdechl. „To proto, že jsem nemocný,“ vysvětlil mu. Všechny tři děti si ho prohlédly s vykulenýma očima, jak jim nic takového nepřišlo na mysl. „Zranil jsem se a teď nesmím do práce.“

„A Levi se o tebe stará jako máma?“

Isabel už chvíli jen seděla na schodech před domem a jako kočka se vyhřívala na slunci. Na nose měl sluneční brýle, takže nebylo vidět, že již chvíli sleduje Reinera, jak jen v kraťasech kropí trávník. Byla všímavá a už několik dní pozorovala, že se chování mladíka změnilo. Do výrazu jeho tváře se dostalo cosi měkkého a už se nezdál tak vzdálený - nelidský. Nedělala si představy, že by bylo moudré se do něj zaláskovat, protože si vyvodila z toho, co viděla, že je jasný, nicméně když nepůsobil tolik nepřátelsky, začal jí zajímat. Ve dnech, kdy Levi ani Farlan na ni neměli čas – což bylo poslední dobou trvale – moc zábavy neměla a to končily prázdniny.

Zívla a vstala s kočičím protáhnutím. Vyrůstala v opravdu hezkou ženu, i když v ní stále zůstávalo něco dětského, čím připomínala skřítka. Bylo to vidět o to víc, co nebyla namalovaná a ani nijak speciálně oblečená.

„Ahoj,“ zazubila se na Reinera, když došla až k jejich plotu.

Ten k ní zvedl pohled a pousmál se. Přestože Annie neměla problém se s ním bavit, málo komunikoval s rodinou a tedy celkově s kýmkoliv kromě jeho nejlepší kamarádky. „Potřebuješ něco?“

Zrzavá dívka zakroutila hlavu. „Jen se nudím,“ pokrčila rameny a přeskočila jejich nízký plot. „Taky nevypadáš, že by ses zrovna třikrát bavil,“ poznamenala a přiblížila se k němu blíž. „Puč mi to!“

Reiner ji podal hadici do natažené ruky a tak nějak předpokládal, že toho bude litovat. Potvrdilo se mu to o minutu potom, kdy byl rozstřikující se proud vody obrácen proti němu. Bylo to i přes náhlost příjemné – stále ještě byla letní vedra, i když prázdniny pomalu končily.

Potřeboval na chvíli vypnout. Za chvíli už se přetahovali o hadici a vzájemně na sebe pouštěli vodu jako malé děti. Samozřejmě, že kdyby Reiner nechtěl, Isabel by mu zbraň nevytrhla, ale on chtěl. Byla to úplně jiná zábava, než jakou si kdy užíval s Annie.

Oba už byli od hlavy k patě mokří, když najednou nebe zčernalo a začala bouřka, jako kdyby ji svým dováděním přivolali. Isabel byla opravdu hezká dívka a její nedospělé tělo se pod světle žlutým tílkem a v krátkých džínových kraťasech neodolatelně rýsovalo. Světlovlasý si všiml stínu její bradavek pod látkou, která halila její nepříliš rostlý hrudní. Mokré vlasy jí padaly do tváře a sluneční brýle dávno zahodila někam na trávník, takže jí viděl do jejích velkých očí, které na něj koketně pomrkly, když říkala, že by měla jít domů.

Nevyložil si to jako pozvánku, však ona tam ani nebyla. Jen mu v tu chvíli přišla sympatická asi nejvíce za celou dobu, co jí vídával.

„Nechceš večer někam zajít?“ potřeboval z domu a samotného by ho nepustili, protože se báli, že by se oddával sodomii.

„Ráda,“ otřepala se jako mokré štěně, přestože déšť nepřestával. „Vím i kam,“ zazubila se, „tak pro mě přijď kolem osmé.“

Smith pustil kočku ze svého náručí a otevřel dveře. „Je vidět, že jsem opravdu nepostradatelný,“ prohodil. Popravdě už třetí den měl informace, které chtěl Nilovi poskytnout, ale ten do vždy doteď odbyl.

„Jsi na nemocenské,“ připomenul mu černovlasý, přesto vešel dovnitř a začal se vyzouvat. „Celkově ten případ je dost náročný – opřely se do toho noviny, viděl jsi ty články…“

„Myslíš masový vrah upír?“ pozvedl blondýn jedno své obočí a pokýval. „Něco jsem četl.“

„Jsme pod neustálou palbou novinářů, šéf chce výsledky a ono se fakt těžko vysvětlí, proč chodím za tebou na konzultace, protože kdo nám uvěří povídačku o Wesenech?“ zul si boty a pozval se dál do bytu, když za ním Erwin zabouchl dveře. „Takže promiň, že jsem neměl kdy jindy se k tobě proplížit.“

„Oh, aby si Marie nemyslela, že máš milenku, když se tak plížíš po práci…“

„Leze ti ta zahálka na mozek,“ odbyl ho Nile. Skutečně vypadal, že není ve své kůži a má horší než-li špatnou náladu. Posadil se na gauč a rozhlédl se okolo. „Kde máš toho svého vyhryza?“ zeptal se pak.

„Ještě hlídá děti sousedů, ale každou chvíli přijde,“ odpověděl mu Erwin, když se skláněl pro knihu, kterou chtěl ukázat svému parťákovi. „A nemluv o něm s takovým despektem,“ prohodil se zamračením.

„Vsadím se, že tomu slovu by ani nerozuměl,“ nadnesl Nile.

„Jen jestli ty rozumíš,“ vrátil mu Erwin a uvědomil si, že si připadá jako v staro-milenecké hádce. Dok si opravdu potřeboval odpočinout a on sám naopak by měl začít pracovat. Položil před něj knihu a otevřel na stránce s Wesenem, o kterého si myslel, že jde.

Nile se zašklebil. „Tak něco takového jsem zrovna potřeboval vidět,“ prohodil a vzhlédl k Erwinovi, „tak co tam píšou?“ Nemohl být nadšený, pokud skutečně šlo o Wesena, protože jako někdo, kdo je neviděl, ale o jejich existenci věděl, si uvědomoval, o kolik je zranitelnější, když nemá Grimma po boku. „Víš, jsem opravdu rád, že tě tvá matka nutila, abys chodil do tolika jazykových kurzů.“

„Jedná se o Lebensauger,“ řekl mu Erwin a posadil se na křeslo. „Líbí se mi ruský název Žizněsos – tedy, pokud ti to mám přeložit, tak něco jako Životasaj,“ bylo poznat, že se skutečně nudil, protože u většiny Wesenů se nezabýval tím, aby jejich názvy překládal. „Jsou něco jako pijavice, proto mají tak odporné woge,“ vysvětlil mu nakonec. „Moc o nich předkové nepíší, ale podle těch fotek, co jsi mi ukazoval, by to měli být oni… předpokládá se, že sají krev, a když otočíš stránku, vidíš – přesně takové měli na sobě oběti kousance.“

Nile udělal, co se po něm chtělo, a s povzdechem si protřel kořen nosu. „Byl bych opravdu rád, kdyby nějaké zločiny páchali obyčejní lidé,“ prohodil.

Smith si ho prohlédl. Oba věděli, že to byl jen hloupý povzdech, protože Weseni nepáchali všechny zločiny a mnohé z těch, co jim nemohli přičíst na konto, byly nakonec i horší, než těch několik, co opravdu bylo dílem vyšinutých wesenských jedinců. Jen ty případy vždy byly zajímavé a Smith s Dokem si je více pamatovali – i proto, že při nich museli zastupovat zákon na vlastní pěst a uvážení, tedy v kontrastu se svými pravomocemi.

Otevřely se dveře, jak se vrátil Levi. Prohlédl si Nilovy zablácené boty a skousl si ret, jak se snažil toho černovlasého chlapa vystát, i když ten se na něj stále díval s pohrdáním a nedůvěrou, přičemž ovšem byl mnohem špinavější, než kdy Levi na ulici mohl být. „Večer,“ pozdravil ho, jak mu chtěl ukázat, že v sobě nějaké vychování má, poté se přesunul ke stolu, aby se zadíval do knihy. „Chcete kávu nebo čaj?“ nabídl se. Dělal to pro Erwina, protože ten potřeboval pracovat, aby se cítil lépe.

„Spíše čaj,“ mrkl na něj Erwin. „Viděl jsi tyhle někdy?“ napadlo ho pak.

Levi zakroutil hlavou. „Naštěstí ne,“ řekl popravdě a pokračoval do kuchyně, přestože plánoval se za nimi vrátit. Zajímalo ho, jak to vlastně probíhá, když jsou ti dva společně na lovu Wesenů. Potřeboval vidět, jaké je být skutečný Grimm a nejlépe se takovým i stát.

„A vy jste se posunuli nějak ve vyšetřování?“ zeptal se Erwin svého parťáka, když na chvíli zase osaměli.

„Zjistili jsme totožnost poloviny obětí, i když to byla docela fuška s tím, kolik jich tam bylo a jak některé byly staré,“ odpověděl mu a podíval se směrem ke kuchyni. Nevěděl, zda může Levimu věřit – rozhodně nechtěl, aby vynesl všechny informace novinářům. Erwin ho pobídl, aby pokračoval. „Byli to většinou puberťáci, co utekli z domu nebo už bydleli sami. Orientovaní na takové ty temné věci… proto se zdá ta stopa s upíry taková žhavá. Jeví se to tak – z našeho čistě lidského hlediska –, že by mohlo jít o nějakou sektu.“

„To by možná mohla být dobrá stopa,“ pokývl Erwin a natáhl se pro knihu, aby otočil zpátky na popis. „Píše se tu, že své oběti drží ve strachu, což by sektu nevylučovalo.“ Poté si ovšem povzdechl. „Jsou tu jen dvě poznámky. Druhá je o způsobu útoku, jako pijavice se přisají a vysají krev.“ Pokrčil rameny – zase tolik nápomocný nebyl, jak chtěl být.

„Takže si mám dávat pozor, aby mně žádný chlap nelíbal, protože by se mohl chtít přisát,“ prohodil trpce Nile.

„Nebojím se toho, že by se kdokoliv chtěl přisávat,“ neodpustil si Levi, který se vracel s čajem. Položil dva hrníčky na stůl, sám si svůj nechal, přičemž se posadil na okraj Erwinova křesla. Smith si zakryl ústa dlaní, neubránil se tichému smíchu. Bylo to příjemnější, když měl někoho na své straně, co se jeho orientace týkalo. Ne, že by od Nila kdy cítil jakoukoliv diskriminaci, přesto si z něj občas v dobrém utahoval. A Erwin mu to málokdy vrátil, protože k němu měl svůj vlastní, velice specifický vztah, snad proto ho Leviho typické glosování tolik pobavilo – pravda, nemusel být stále smradlává stará opice jen Smith.

„Neměl by tu být s námi,“ zamračil se Nile. „Řešíme případ…“

„Je také Grimm,“ připomenul blondýn. „A v tuhle chvíli mnohem použitelnější než já, mohl by nějak moci.“ Prohlédl si Leviho – nebyl si jistý, zda ten by souhlasil, protože se raději všem setkáním s Weseny podvědomě vyhýbal. Nebylo mu co vyčítat. „Pokud ovšem nechceš zařídit u šéfa, že mne nechá vrátit se do služby.“

Dok zakroutil hlavou. „Promiň, kámo, ale to fakt nejde,“ odbyl ho. „Užívej si dovolené – měnil bych s tebou,“ dodal ještě, aby to nevyznělo tak, že o mrzáky nikdo nestojí, i když oba věděli, že právě Smithovo zranění je důvodem, proč se nemůže vrátit do služby. Černovlasý policista nemohl riskovat a vzít sebou do terénu někoho, kdo nebyl schopen s ním držet krok a to jednoznačně Erwin nebyl v tomhle jednorukém stavu.

Ackerman věnoval Nilovi nepěkný pohled a položil svému příteli ruku na rameno, protože takto razantní připomenutí jeho hendikepu určitě přinese další vlnu sebelítosti. „Třeba, až bude nějaký podezřelý… bych se na něj mohl podívat, jestli neukáže své… no…“

„Woge,“ doplnil ho Erwin.

„Nebudu ho -“ Nile tím myslel Leviho a o to to bylo urážlivější, že o něm mluvil, jako kdyby v místnosti nebyl, „- v žádném případě brát s sebou do terénu.“

Smith si povzdechl. „Zatím žádný podezřelý není, ne? Třeba si to do té doby rozmyslíš…“ prohodil. „Když nebudeš chtít mně ho ukázat, tak můžeš Levimu, ten není jednoruký jako postava z hloupé kovbojské hry.“

Dok to nijak nekomentoval – jednoduše se mu ten nápad nelíbil. „Půjdu,“ řekl nakonec a vstal. „Já tě chápu, že to chceš řešit se mnou a byl bych rád, kdybys mohl. Ale chápej, že jsi na nemocenské a to vůbec ne bezdůvodně. Takže odpočívej!“ Podíval se na Leviho, jako kdyby mu chtěl říct, ať na něj dohlédne, ale nakonec se jen znovu obrátil na blondýna. „Přece není možné, aby nikdy nikdo nevyřešil případ o Wesenovi bez toho, aby byl Grimm, ne? Myslím, že je to běžné – takže na to půjdu normálně jako detektiv.“

Reiner se nikdy necítil tak svobodný a spokojený. Nebyl si jistý, zda ten pocit je tolik intenzivní pro jeho kontrast s tím vším, čím si prošel posledních několik dnů, anebo jestli jej jen umocňuje alkohol, co měl k sobě. Vlastně se nijak nebránil tomu, když ho Isabel sebou vzala na párty svých spolužáků, přestože tam nikoho neznal. Potřeboval se dostat z domu a bylo mu vesměs úplně jedno, kde bude. Nemohl přijít na důvod, proč se s ní nikdy dříve nebavil, nebyla ani tolik hloupá – pokud to zrovna Reiner mohl posoudit – a vůbec ne povrchní, jak si dříve s Annie mysleli. Jen měla jiný styl života než oni, uvolněnější a méně přemýšlivý o budoucnosti. Nikam nesměřovala a to samotné bylo osvobozující, alespoň těch několik hodin, co si s ní povídal – nejprve po cestě na párty, poté tu dobu, než se oba rozkoukali. Ani ona tam téměř nikoho neznala.

Světlovlasý mladík se snažil na ni dávat pozor a byl rád, že s ní šel i z ohledu, že by sama nikam chodit neměla. Nehledě na to, že se oslava narozenin týkala jejího spolužáka, v dnešní době to nemuselo být ani tak bezpečné.

Nakonec se ovšem ukázalo, že ona je přece jen schopnější v takovém prostředí, než-li samotný Reiner.

Opíral se rozpáleným čelem o chladné dřevo zamknutých dveří od koupelny a užíval si poslední dozvuky toho, co právě zažil. Ne tolik silné, spíše štíhlé chlapecké paže ho objímali kolem krku, jak se na něj téměř nahé tělo druhého tisklo. Cítil jeho úsměv v ohybu mezi krkem a ramenem. Dával mu ochutnat, jaké je to cítit se pánem, vládcem světa, opíjet se divokým nektarem ukojeného chtíče.

Mýlil se, když si myslel, že jej přitahuje jen Bertolt. Teď na něj vůbec nemyslel.

Konstantin Springer byl snad všechno jiné, než podobný právě Bertoltu Fubarovi. Přestože byl podobně starý jako Reiner, patřil k těm ještě stále – a možná nikdy – nevytáhlým klukům. Měl docela drobné tělo, i když mu nešla odepřít pružnost a adekvátní síla. Snad aby vyrovnal své půvabné, spíše jemné rysy v obličeji, měl nakrátko střižené vlasy. Choval se divoce, impulzivně a svět bral s nadhledem. Měl za sebou mnohem víc zkušeností než Reiner, sbalil ho a nedal mu ani chvíli na to, aby si blondýn vzpomněl, že je to jeho poprvé.

Braunovi to trochu splývalo. Věděl, že se nějak našli a začali spolu popíjet. Bavili se o všem možném, dělali si legraci snad ze všeho a ze všech, i když tam třeba zrovna s nimi byli přítomni. Pak ho Kosťa bez varování vzal za ruku a odvedl si ho do koupelny.

Až teprve tam se začali hladově líbat. Bylo to něco, co Reiner nedokázal zastavit. Chvílemi měl pocit, že drobnějšího chlapce umačká, jak moc potřeboval získat víc. Krev v jeho těle vřela, jako kdyby měl horečku a on se nemohl nabažit zakázaného ovoce, které koštoval. Byl připraven o tričko a brzy měl i kalhoty u kolen.

Vlastně to byl hodně vojenský sestřih, nebo alespoň takový Reinerovi přišel, když druhého hladil po nespočtu bodlinek krátkých vlasů a užíval si, co poskytoval jeho rozkroku za službu.

Reiner byl opilý a i bez toho dost nemotorný, když si ho bral. Ale s Kosťou pochopil, že je to něco přirozeného. Nebyl jediný důvod, aby se ostýchal a cítil se méněcenný jen proto, že neměl příliš zkušeností. Ujišťovaly ho reakce ze strany druhého, že dělá vše přesně tak, jak má.

Nakonec Springer skončil přitisknutý zády na dveře od koupelny a Reiner si užíval váhu jeho těla, která na něm spočívala, když ho držel za hýždě a na někoho, kdo to dělá poprvé, opravdu nadmíru umně do něj přirážel.

Neostýchali se líbat, přestože jinak jejich sex se obešel bez zbytečných něžností nebo slov.

Reiner se v té chvíli, kdy vyvrcholil a i další okamžiky potom, přičemž vyloženě fyzická slast odeznívala, cítil snad nejlépe ve svém životě. Nejspíše by tomu nikdy nevěřil, že by zrovna takový zážitek mohl pomoci jeho náladě, aby se tak razantně zvedla. A už vůbec ne v případě, že se vyspal se zcela cizím klukem, který nebyl Bertolt.

Nechal ho, aby se postavil na nohy, když z něj vyšel a vzdal chladivé plochy dveří. Konstantin mu sahal po ramena a musel se k němu natahovat, když ho chtěl políbit. Opravdu byl úplně jiný než Bertolt. Přístupnější a jevící zájem, a na rozdíl od Fubara si nevydělával tělem a upřímně měl rád to, co s Reinerem dělal. Nemohl by to předstírat.

Braun se sklonil, aby se líně vpil do jeho rtů. Tiskl ho na dveře a užíval si, že ho zkrotil a unavil. Kosťa mu znovu obtočil paže kolem krku a natiskl se na něj. Měl na sobě jen černé tričko, co mu po tom všem zůstalo, ale vlastně nebylo před kým se stydět. Ani pro kapky stékající po jeho stehnech. Bylo to všechno mezi nimi dvěma…

…dokud nezaklepala na dveře Isabel. „Hej, Rai… Reinere, měli bychom jít, chtěli jsme být doma do dvou a už jsou tři.“ To ona hlídala ve skutečnosti jeho.

„Už jdu,“ zavolal na ni blondýn a znovu shlédl na svého prvního milence. „Po-potřebuješ doprovodit?“

Kosťa se jen rozesmál. „Jsem doma,“ řekl pak a natáhl se k Braunově oušku. „Ani sis nevšim, žes ojel oslavence?“ prohodil a jazykem mu zajel do ucha. Poté mu znovu zacukaly koutky, když se odtáhl a viděl Reinerův překvapený výraz. „No běž… ať dlouho nečeká, hmm…“ S tím mu vytáhl kalhoty i se spodním prádlem od kolem, kdyby na to ráčil Reiner zapomenout.

Blondýn si je zapnul, poté se natáhl na místo, kde měl pocit, že skončilo jeho tričko. Navlékl se i do něj. Otočil se na Konstantina, ale najednou si nebyl jistý, co by měl říct. „Bylo to…“ začal, aby se zeptal, zda to bylo jen na jednu noc, ale dolehlo na něj, jak se nejspíše chová hloupě. „Tak se měj,“ prohodil.

Springer se ještě naposledy natáhl pro polibek, než mu odemkl. „Ty taky,“ a plácl ho po jeho pevném zadku.

Reiner byl rád, že mu po tomhle výstupu Isabel slíbila, že nikomu o tom, co se stalo, nebude vyprávět. A to Reinerovi všechny souvislosti a nebezpečenství došly až teprve tehdy, když vystřízlivěl.