Sběr č. 5

aneb Dlouho jsem nenapsala osobní článek, celé (bez dne) dva měsíce! // výhradně osobní, knihy

Prší, přestože u nás bývají záplavy skoro vždy, když jsou záplavy, teď u nás nejsou a hladina byla včera zvedlá, ale zase ne tolik. Takže... protože prší, začneme písní o dešti a já se mezitím rozhodnu, co vám vlastně chci říct - víte, že jsem upovídaná (když zrovna netrpím záchvatem lenosti nebo nechuti).

Teď jsem na tumblru narazila na vystihující věc, něco v tom smyslu, že dotyčná osoba má ráda tumblr, protože nehledě na to, jak jsou jeho spolužáci cool ve škole, jejich blogísky jsou vždy trapné.


Těžká cesta k mužství

Včera jsem náhodou večer, ještě než jsem usnula (brzy, byla jsem unavená a poslední dobou spím opravdu hodně), narazila na stránku s obrázky z operací, z jednoho způsobu, jak vytvořit "ženě" penis. A... mám z toho rozporuplné pocity.
Víte, jak je to s mým ženstvím - v rámci včerejšího nacházení jsem se ocitla i na blogu nějaké FtM a myslím, že tam mluvil/a o tom, jaké je být ženou ještě dost umírněně: je to ponižující, nechutné a nečisté. Pro mne.
Ale už nejsem malé dítko, které si přálo nechat se přeoperovat na muže, i když i tehdy to bylo spíše - chci se stát mužem, ne nechat se přeoperovat. Protože tohle přeoperovávání se... je... chybí mi slova.
Ano, hormonálně bych mohla dosáhnout toho, abych vypadala jako muž - více, méně... mohla. Ale stejně bych nikdy nebyla úplný muž. A aby se mi - i přes mužský vzhled - stále připomínalo, že tam dole jsem žena, popřípadě nejsem úplně žena, ale větší či menší mrzák, to není potřeba. Není to naplňující představa.
Navíc mne na fotkách zrovna té operace, kterou jsem si prohlížela, zarazilo několik faktorů. Vezmou ti část - dost velkou, pak máš nehezkou jizvu, jasně říkající, co se ti "stalo" - kůže v podpaží a udělají ti z ní penis (za pomoci po hormonech zvětšeného klitorisu), narozdíl od jiných možností, je tenhle citlivý, tvůj, ale zase příliš malý, aby penetroval a ošklivý. Nebo možná se pak dalšími plastikami vylepší do "koukatelného" stavu... ale i tak...
Není to jedno - být ženou nebo mít stále nějaké "znaky", že jsem bývala ženou? Je to ponížení, kterého se nelze zbavit, když se s ním člověk narodí.
A uvnitř - uvnitř navždy budu sebou, se všemi tužbami a přáními, kterým by k vyplnění tohle pseudo-mužské tělo nepomohlo.

Možná, kdybych byla lesba - ale nejsem, i když bych možná ráda byla, ale prostě nejsem ani bisexuální - a chtěla nadále s pseudo-mužským tělem mít něco s ženami, mohla bych se spoléhat na to, že ženy jsou ohleduplnější, ale pro mne s mou orientací by to nic dobrého nepřineslo.
Nenarodila jsem se mužem - člověk se nerodí svobodný, aby si mohl vybírat.

Drahý Dazai a Dostojevskij

Zápisky z podzemí jsou malá knížka, proto ji teď nosím v tašce a čtu ve vlaku. Přečtu toho tak mnohem více, než kdybych to nechávala na doma, třeba Sevastopolské povídky jsem měla za docela krátkou dobu na mé poměry, že mi knihy většinou leží v poličce a pokud se na ně nevrhnu v jeden den/týden s cílem je dočíst a nečtu je nepřetržitě, leží tam dál několik měsíců až let.
Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že jsem přesně tenhle "podzemní" člověk, i když možná už ne tolik a ne až takový, ale stejně... jsem. Není se čím vychloubat.

Je tam pasáž, kde se zamýšlí nad tím, že kdyby věda našla nějaký vzorec, podle kterého člověk žije, člověk by se mu vzbouřil už jen proto, aby tak dokázal, že je svobodný, i kdyby to znamenalo si vědomě uškodit. Pravda (lidé si často dokazují, že jsou něčím, čím ve skutečnosti nejsou).
Poslední dobou se mi zdá, že se mi uzavírají - nebo spíše zjemňují, prolínají, spojují - názory, tvoří se jejich (ale asi jen dočasná) finální verze. Netvrdím, že mám pravdu, ale protože to tak cítím, je to má pravda a pokud jednám v jejím rámci, nemusím před sebou obhajovat své chování. Je to princip světa závislého na lidském vnímání, bez božské objektivity. Líbí se mi to v téhle chvíli, stává se to hmatatelné, protože to vychází z jednotlivců, nikoliv z neuchopitelné všeobecnosti.

I ve psaní jsem našla směr, kterým podávat děj: můj možná trochu jiný magický realismus.

A protože jsem kvůli povídce potřebovala nějaké reálie z poválečných let, zase jsem zabloudila k Dazaiovi - já a Dazai... zde je silná vazba.

Když jsem předstíral přemoudřelost, lidé si o mně povídali, že jsem přemoudřelý. Když jsem ze sebe dělal lenocha, lidé si o mně povídali, že jsem lenoch. Když jsem předstíral, že nejsem schopen napsat román, lidé si o mně povídali, že nejsem schopen něco napsat. Když jsem se tvářil jako lhář, lidé si o mně povídali, že jsem lhář. Když jsem ze sebe dělal boháče, lidé si povídali, že jsem boháč. Když jsem předstíral apatii, lidé si o mně povídali, že jsem apatický. Ale když jsem doopravdy trpěl a ze rtů mi nechtěně uniklo zasténání, lidé si o mně povídali, že dělám, jako bych trpěl.
Nějak to nesouhlasí.

Vypadá to, že nakonec mi nezbude nic jiného než spáchat sebevraždu.
Přestože takhle trpím, při myšlence, že mi zbývá pouze sebevražda, jsem se hlasitě rozplakal.

Osamu Dazai - Zapadající slunce

Vlastně bych to sem mohla opsat celé, protože je v tom pravdivost - alespoň pravdivost mého vnímání... a jeho vnímání.

z tumblru

Osobnost učitele

V pondělí jsem měla písemnou zkoušku, na kterou jsem se vůbec neučila a ani si nepřipravila materiály, z kterých bych to mohla opsat, protože opisovat neumím a vlastně mne před mými špatnými pokusy o to zachránilo, že slečny kontrolovaly a chodily po třídě, takže jsem se nemohla ani pokoušet.

Dostala jsem za B. Otázka byla osobnost učitele.

Napsala jsem tam všechny vlastnosti, které já nemám a učitel by měl mít. Snad to osud zařídí tak, že nikdy nepůjdu učit, i když dostuduji, protože by to pro mne ani pro žáky rozhodně nebylo dobré. A asi by mne vyhodili - o tom případu učitelky, co vyhodili kvůli jizvám na rukách jsem vám říkala? Já se svými jizvami... jsem člověk, co si zažil své, ale asi ne učitel.

Měla jsem zůstat na strojárně - i když kdybych zůstala, stále si myslím, že bych už nežila. Protože tam byl nějaký vliv, co mne psychicky zničil... i když na škole samotné, se mi vedlo. Teď je to méně záživné, ale už rozhodně nemám ten 1,18 průměr známek. :/

Tady si připadám nevyužitá. Je to takový pocit, kdy se neučím nic, co by mne uchvacovalo a bylo nové. Skutečně mne poznatky ze strojařiny fascinovaly - rozšiřoval se mi svět. Teď... je to celé takové otupělé. Chybí mi, když nic jiného, chémie a fyzika.

A děsí mne, že prý na pajďácích - já studuji naštěstí na přírodovědě - je to ještě jednodušší a učí se toho méně. Kam takhle společnost směřuje? Od žáků a studentů by se toho mělo vyžadovat na všech stupních mnohem víc, aby vzdělání mělo cenu a nedosáhl ho každý, a kdo ho dosáhne, aby byl skutečně vzdělaný.

Koupelna a jiná tělesná estetika

Říkala jsem vám, jaké problémy mám u nás doma v koupelně?

Mám strach, když nevidím za okraj vany, protože... Vždycky jsem relaxovala při svíčkách, snažila se "otevřít dveře vlastního nitra", ale teď z takového spojení prostě nemám dobrý pocit. Rarachové, stíny za okrajem vany, kde nevidím.
Huh - děsím sama sebe duchařskými historkami, bod pro mne!

Ale ve své podstatě - právě teď jsem šťastná a spokojená, kromě toho stálého si nemám na co stěžovat. :)

I když bych trochu mohla na své vlasy.
Jen taková poznámka - kdykoliv se začnu o něco cíleně snažit, tak se mi to přestane dařit.
Tak si hubnu - bez snahy, protože chodím do školy a živím se sama, a neležím celé dny u PC -, ale věřím, že kdybych začala cíleně jíst podle nějakého návodu na zdravé jedení nebo začala cvičit, zase bych přibírala, jako tolikrát. A svalové hmoty mám opravdu dost, taky jsem jak kámen - netřeba posilovati, jinak bych byla jako gladiátor - spousta svalů obalených ochranným tukem. xD
To samé s vlasy.
Snažím se si je nechat narůst. Fakt o ně pečuju, nevystavuju je ničemu zhoubnému (ani obarvit si je neobarvím :/ ) a celkově i umývám si je rituálně. A jsou ošklivé. Mají hnusnou barvu po mém otci a vypadají pořád mastně nebo prostě nehezky.
Marná snaha.

Vždycky jsem si říkala - zkusím být hezká dívka, abych poznala, jestli náhodou pak nebudu spokojená se svým ženstvím... nebo se rozloučila spíše se ctí s ním. Ale do stádia hezké dívky (s mým věkem dnes už ženy) se mi nepodaří dostat. A stejně - jak jsem řekla na začátku - přeoperování a braní hormonů by mi asi v ničem nepomohlo.

Navíc začínám čím dál více mít problémy s neopravdovostí. Prostě nemám ráda líčení se a oblékání do čehokoliv, co by nevyjadřovalo mne samotnou. Je to pak lež.
Na lolita srazy mi to nedělalo problém a občas ráda se nalíčím nějak jinak, protože to je hra a je vidět, že je to hra. Ale vydávat se za někoho jiného se mi příčí. Jsem celistvý člověk, možná neukazuji všem všechno ze mne, ale když se někdo zeptá, dám mu odpovědi, protože - s tím vším, co jsem prožila, jaká jsem a jaké mám názory, jsem to já a i když se možná za něco stydím, stále jsem to já a nebudu lhát, že já to nejsem.

Ale upřímně se divím, že se někomu líbím.
Vždy, když se někomu líbím, dívím se nejprve, že se mu líbím fyzicky - protože to je dosti zvláštní, uvažte, komu se líbí hrouda slizu na kameni (zpět k mým svalům xD)?

Třeba mamka byla sama u toho veterináře, o kterém jsem vám říkala, jak mi strašně rád vypráví o tom, jak přeoperuje mého kocoura na kočku. A on se na mně ptal, považte! A říkal, že mne nejspíše viděl v Hranicích. "A svatbu jste domluvili?" byla má jediná reakce, hrozné tohle...

A pak vždy dotyčného polituju, že se mu líbím - ač nepochopitelně -, protože mne nezná... aby mne poznal, musel by mít přístup třeba sem na blog, bavit se se mnou o věcech, o kterých určitě nechce. Jsem seskládaná z mnoha střípků, některé jsou možná blyštivé a mohou lákat, ale ten zbytek? Nebo celek? Asi není vhodný. Jen by přišlo zklamání a naprostá nechuť k mé osobě.

A lidé, co mne znají dlouho... někdy nechápu, že mne ještě chtějí znát.

Mám svou smečku koček, v té jsou vůdcem a umím se v ní chovat - to asi vystihuje nejlépe můj sociální život. Není dobré, když se pletu mezi lidi.