Vepíšu v tvou krev - kapitola třináctá

Včera jsem vstávala ve čtyři a tím pádem přijela ze školy v pět a po jídle (chvilku po šesté) usnula už na věčnost. Takže až dnes - ale pořád ještě je sobota ráno, tak to není takové zpoždění a aspoň jsem měla čas tam ještě kousky připsat.

Přejí příjemnou četbu.
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Vlarise, Sungie, Lexxie a Kroketovi.

[úvod|předchozí kapitola]

-II-

Princezna a žabák

13. kapitola

Upír vydržel být na Kosukeho přísný asi měsíc – tudíž to byl nakonec vcelku významný trest, i když možná ze začátku ani takový být neměl. Nejen, že mu nechodil číst pohádky, ale téměř se s ním nebavil. Když chlapec po týdnu se odvážil přijít, více méně ho ignoroval, ale i přesto dítě vydrželo u něj sedět i hodinu, než se jako kotě stočilo do klubíčka a usnulo na podlaze. To ho přece jen musel odnést do pokoje a uložit, protože Andrej nebyl jako monsieur Canet a svého malého Kirila miloval. Možná proto, jak se mu nakonec podobal.

Ovšem nepotrestal jej jen výpraskem a nezájmem, také řekl služebné, aby chlapce ostřihala více na krátko – aby bylo vidět, že je to skutečně chlapec – a poslechl ji v tom, že by bylo dobré, kdyby začal hrát i nějaký týmový sport. Nakonec skončil v baseballu.

Andrej následně zjistil, že to nebyl tolik trest, protože chlapce sport bavil a pravidelný pohyb mu prospíval, stejně jako tým podobně starých dětí, s nimiž mohl kamarádit. A Kosuke se snažil v té době i ve škole, aby svého otce potěšil dobrými známkami.

Po měsíci od výprasku si dal upír záležet – přišel téměř hned po setmění, sotva chlapec povečeřel. Poslal služebnou pryč, že ten den už ji nebude potřeba a ona šla. Takže zůstal se zvědavým chlapcem sám. Jindy by ho teď paní Matsuki umyla, oblékla do nočního a uložila. Nikdy – od určité doby – se nestalo, aby se o tohle staral Andrej.

Ten ovšem i teď měl jiné plány. Vzal chlapce do náručí – i když na nošení už byl dost starý – jak byl nadšený z programu, který na ten večer měl, a odnesl jej do jeho pokoje. Našel mu teplý svetr a ještě jedny kalhoty. „Půjdeme ven,“ usmál se na něj.

Kosuke se bázlivě zachvěl – napadlo ho, že ho tam chce Andrej nechat.

„Copak je, Kirile?“ otočil se na něj od jeho věcí a dřepl si k němu. Cvrnkl mu o nos a objal jej. Zdál se být tak neskutečně rád, že trest už skončil, jako kdyby jím potrestal hlavně sebe. „Venku je čerstvý sníh, chci se jít s tebou projít, když není tak pozdě,“ usmál se na něj a podal mu svetr. „Tak se obleč,“ pobídl ho.

Chvíli to trvalo, než se chlapce pořádně nabalil, aby mu snad nebylo venku zima. Vypadal jako chuchvalec oblečení, jak měl čepici, huňatou šálu, kabátek, rukavice a vysoké boty – mnohem víc kvalitní, než si většina jeho spolužáků mohla dovolit. Andrej byl oblečen také zimně, ale nijak to nepřeháněl – chlad mu nevadil, chtěl pouze zachovat lidskou dekoru.

Jakmile vyšli z domu, vzal Kosukeho za ruku a vedl ho ulicí k tramvajové zastávce.

„Tam, kde jsem jako malý žil, byl sníh skoro celý rok,“ řekl mu a vzhlédl k tmavému nebi, z kterého líně padaly sněhové vločky. Sundal si rukavici, aby jednu z nich chytil na prsty a usmál se tomu, že i když on samotný nemá teplotu lidského těla, stejně se mu ve dlaních po chvíli rozpouští. Ztělesňovala to pomíjivé. „Je tam mnohem více sněhu než tady, na některých místech by jeho vrstva byla vyšší než ty,“ zasmál se a shlédl na chlapce, který fascinovaně sledoval, jak šťastně se Andrej chová. „Pamatuji si, že tam jezdily saně tažené třemi koňmi a cinkali... Někdy tě tam musím vzít!“

Nasedli na tramvaj a svezli se dvě zastávky k parku, kde upír předpokládal, že bude čistý sníh – skutečně byl. Sice ho tam nebylo příliš, avšak pokrývka to byla hezká a celistvá.

„Není ti zima?“ zeptal se raději hnědovlasý a znovu si dřepl před dítě.

„Už se nezlobíš?“ dostalo ze sebe tiše, současně se bálo zeptat a toužilo nad všechno znát odpověď.

„Samozřejmě, že nezlobím,“ Andrej ho políbil na čelo, i když mu pak musel urovnat čepku zpátky do obličeje. „Vím, že už budeš jenom hodný,“ mrkl na něj a široce se usmál. V takové chvíle ho miloval snad ještě víc, než celou zbylou dobu, pokud to ovšem bylo možné. „Pojď, postavíme sněhuláka,“ pobídl ho a začal mu ukazovat, jak se to dělá.

Snad se začalo projevovat dítě i v Andrejovi – ten sirotek, který si vlastně nikdy nemohl pořádně hrát, protože se kolem něho toho stalo tolik – a Kosuke mu nahrazoval jeho nikdy nepoznané dětské přátele.

Nepostavili nic velkého, ale rozhodně se i nad malou sněhovou postavičkou nasmáli. Chvíli dokonce i leželi ve sněhu a pozorovali nebe, než skutečně už bylo tak pozdě, že se museli vrátit.

Hvězdné nebe i dětskou svobodu si ovšem uchovali v srdcích – jejich společná a právě v tom nekonečná touha žít.

Doma Andrej nechal ohřát vodu, aby mohl chlapce vykoupat ve staré vaně, co v domě byla, společně s tím dal i nahřívat pokrývku, aby mu neonemocněl. Nedokázal si představit, že by o něj přišel za čas kratší, než i tak krátký byl před nimi.

Kosuke si vlezl do vody a laškovně ji cákl i na hnědovlasého muže. „Nezbedo,“ tituloval ho ten a namydlil si ruce, aby ho mohl začít umývat. Postupně mu dával příkazy, kdy se má jak otočit, aby se mu to snadněji provádělo.

„Naučíš mne svůj mateřský jazyk?“ zeptal se chlapec najednou. „Abych jim tam všem rozuměl, až tam pojedeme.“ Zapamatoval si ta nedůležitá slova v kouzlu okamžiku vyslovená a vytvořil z nich svůj dětský sen.

Krásné. Andrej se tomu zasmál, políbil ho na čelo a slíbil, že ho začne učit, i když si příliš nedokázal představit, jak mu to půjde, když i se svým a jeho jménem měl stále ještě problémy. Přesto byl nadšený, že se Kosuke tolik zajímá.

Avšak byly zde myšlenky, které nesměl opomenout: „Je důležité, aby každý měl svou zemi, z níž pochází a kterou miluje. A ta tvá je Japonsko, Kosuke.“ Nechtěl, aby mu v srdci místo, které má být naplněno vlastenectvím a násobit lidského ducha, začernala prázdnota, protože Andrej sám byl málo japonský a chlapec se od něj nemohl učit o své rodné zemi a tradicích. Nechtěl, aby se Kosuke ztratil, protože nebude mít v srdci svůj domov, svou domovinu.

Před spaním mu ještě vyprávěl o Rusku a hned – nejdříve jak sehnal – mu přinesl nějaké pohlednice a obrázky s typicky ruskými motivy, některé měl založené v knihách, jiné získal všude možně. Začal ho učit mluvit a psát, avšak označil tohle všechno za jejich tajemství. Nestál o to, aby ho někdo obviňoval, že sympatizuje s komunismem – že takových hnutí v té době se i v Japonsku objevilo dost, přestože ve většině případů to nebyl ten přímo ruský – a nechtěl s učiteli muset řešit politiku.

Ty slavné atomové bomby, které měly přinést světu mír a zachránit Japonsko před ním samotným, protože by se prý nikdy nevzdalo, uspěchalo „nebezpečí“ ruské armády blížící se po pevnině, aby stejně jako v Evropě nedošlo k společnému osvobozování Američany a Rusy, a pak se území nemuselo dělit a nevznikly bloky a opony. I tehdy jedním z hledisek, ke kterým se přihlíželo, byl mocenský boj, na jehož základech se vedla studená válka. Málokdy – zda vůbec – vládám záleželo na lidech.

Měl rád Rusko – možná ani ne to, do kterého se narodil... ani carské, ani Leninovo či dokonce Stalinovo. Měl rád Rusko, kde byl doma. Sníh, jazyk, literaturu, umění, zvyky a Rusy. To, co si pamatoval – nejspíše toho nebylo moc –, měl rád. Se zbytkem se nechtěl zabývat, aby si tu nádheru nezošklivil. Protože v jeho srdci nemohlo zůstat prázdno.

Přestože si to přál, nedokázal by být živ jen z Kirilovy existence – potřeboval víc: vědět, kým se narodil, jaký byl člověk a pamatovat si vlastní myšlenky a názory, protože to jej dělalo bytostí, jež mohla cosi ze sebe – nejen – svému synovi předat.

Smutná poválečná léta druhé polovinu čtyřicátých let se přehoupla do prvních padesátých. Andrej si uvědomoval rok, spíše každý měsíc a týden toho roku, protože mu před očima rostl jeho milovaný chlapec. Upír se stranil lidí a nejednal s nikým, pokud skutečně nemusel, avšak na Kosukem byl závislý – i kdyby jen měl pozorovat jeho spící tvář, naplňovalo ho to štěstím, bez něhož nemohl být, jako kdyby ten obličejík byl drogou.

Roku 1948 v žádném případě u Tokijského tribunálu nedošlo ke spravedlnosti, která by dovolila zapomenout na válečné křivdy. Andrej byl znechucen; i když mu před očima žilo stvoření, co jako křesťanský Ježíš Kristus, vykupovalo hříchy celého světa, aby on – v tomto přirovnání Bůh – snad dal možnost být brát za lepšího všem lidem. Ve světovém měřítku nebylo důležité, jak Andrej soudil lidství, ale v něm samotném se stále svářela dvojakost života – na jedné straně byl naplňující pro to dítě, které vychovával, na druhé zcela bezcenný, nuzný a bídný pro vše tvorstvo, co muselo zemřít a násobně odpornější pro ty nesmrtelné, vytržené z koloběhu dočasnosti.

Dostala se k němu zpráva, že zemřel Osamu Dazai, spisovatel, jehož knihy a povídky si oblíbil, přestože raději – pro své dobro – jej nikdy nevyhledal. Přestože mezi ním a sebou cítil souznění, tak se bál, co skutečně by našel za muže.

A že umřel, došel své cesty, zabil se... každý člověk měl mít právo se svobodně rozhodnout, zda chce žít nebo ne. Poslední – či první? – přístav svobody.

Andrej se cítil nicotný, protože chápal, že bolest tvoří z duše nekonečnou a hlubokou, a stejná životní bolest, pak tyto hluboké lidi s duší světu bere. Musel pohlížet jinak na sebe, přehodnotit, co si myslíval o Raoulovi – ten zemřel mladý a vytrpěl spoustu bolesti za celý svůj život, kdyby jen dokázal předat slovy své pocity, mohl být uhrančivější a více božský, než-li ho Andrej shledával a posléze nenáviděl, pro vlastní zločin, co na něm spáchal – a bez jediné pochybnosti obdivovat Kosukeho – malý uzlíček tehdy trápený a zbědovaný, co se stal věčným dokonalým plamenem upírova života.

Pro Andreje neexistovalo nic jedinečnějšího, než byl jeho Kiril, přestože chlapec samotný v ničem úplně nevynikal a měl problémy s chováním. Učitele ho často bili a stárnoucí služebná paní Matsuki na něj nestačila. Bědovala často sama pro sebe ve své mysli, že chlapci chybí matka, ale zároveň i otec. Rostl sám, znovu divočel. Za ta léta nejednou onemocněl, ale vždy se i vyléčil; měl v sobě životní sílu, kterou musel Andrej obdivovat.

A upír netoužil po ničem jiném, než moci mu dát více ze svého času, věnovat se mu a třeba ho vidět páchat lumpárny, ale hlavně být s ním. Bohužel dny byly vždy příliš dlouhé a noci nepřinášely žádnou útěchu.

Hnědovlasý zároveň proklínal své upírství a žehnal mu; kdyby se upírem nestal, nikdo by Kosukeho z trosek nezachránil a dítě by zajisté umřelo, ale zároveň jediné, co mohl, bylo dítě zachránit a přenechat ho někomu jinému.

Kosuke nebyl jeho hračka, tak proč se k němu tak choval?

Několikrát přemýšlel, že se ho musí vzdát, poskytnou peníze na jeho výchovu a svěřit jej dobrým lidem, v nichž by si přečetl, že chlapce z nějaké sounáležitosti s lidským rodem nebo pouze ze smyslu pro zaplacenou povinnost vychovají v muže nejlepších kvalit, ale nikdy to nedokázal. Stačilo se přiblížit, pouze na Kosukeho pomyslet a rázem zjihl, všechno pozbylo důležitosti a upír se hřál radostí z existence Kirila.

Byl nejspíše přesně rok 1950, kdy se chlapec poprvé zcela vážně a neodbytně zeptal na svou matku. Andrej mu napoprvé neodpověděl, protože se nedokázal rozmyslet, zda je nemožnější mu povědět pravdu nebo lhát, obé nepostihovalo vůbec skutečnost.

Tenkrát odešel, avšak otázky tím nepřestaly. Bylo jich čím dál víc, jak si Kosuke uvědomoval, že jeho rodina je jiná, že Andrej se dokonce liší od lidí a toužil tomu všemu přijít na kloub. Možná jen proto, aby jeden den se upír uvolnil z práce, jak to dělali otcové, co ve dny zápasů pracovali, a šel se podívat, jak hraje baseball. Pochválil ho, jako to viděl u jiných.

Nebo se chtěl přestat stydět, že i přes snahu paní Matsuki nezná všechny japonské tradice a ve významné dny chodí s cizí rodinou v slavnostním oblečení po městě. Málokdo mu věřil, že vůbec otce má a kdo slyšel, že je to jakýsi Koreljov, cizinec, hned mu – tak japonskému, se všemi rysy nakreslenými kaligrafickým štětcem a vybarvenému rýží a tuží – spílal do „prašivého křížence“. A on se nemohl bránit, protože vůbec nic o svém původu nevěděl.

Nakonec – v půli padesátých let, kdy Kosukemu bylo téměř třináct – Andrej vstoupil do jeho pokoje jednoho letního večera, tudíž spíše v noci, ovšem chlapec ještě nespal a četl si při lampě pod nataženou moskytiérou. „Můžu?“ zeptal se, když si pod ni za ním vlezl a usadil se u jeho nohou. Naštěstí byla dost vysoká, aby se nemusel krčit. Napínala se každý večer přes velkou část pokoje, provázky byla připevněná ke zdi. „Jaký byl zápas?“

Černovlasý mladík se stále ještě krátce střiženými vlasy měl na sobě tílko a trenýrky, protože bylo léto. Zvedl oči od časopisu a na okamžik Andrejovi věnoval vyčítavý pohled, poté se posadil, hlavu nechal sklopenou a trochu slova protáhl, jako kdyby to vůbec nic neznamenalo, když mu říkal, že vyhráli.

„Zahrál si homerun?“ zkusil pokračovat hnědovlasý v rozhovoru, ale od toho, co se začal Kosuke tolik ptát a Andrej mu neodpovídal, jejich rozhovory vázly.

„Ne,“ chlapec měl stále skloněnou hlavu, zvedl ji ovšem na chvíli, když se chladná upírova ruka dotkla jeho ramene.

„Třeba příště,“ snažil se ho povzbudit. Možná si jeho skloněnou hlavu vykládal jako skleslost., nikoliv odpor v rozhovoru pokračovat.

„A ty to neuvidíš,“ šeptl Kosuke a lehl si na postel, jako kdyby tím jejich rozhovor ukončil. Znovu se zadíval do časopisu, i když ho nebyl schopen číst, dokud upír z pokoje neodešel. Sám s ním dětsky toužil být, trávit čas se svým otcem, s Andrejem, i když to před sebou skrýval a tvářil se jako soběstačný sirotek.

Ten ovšem zůstával. „Kirile,“ oslovil ho něžně a povzdychl si, „víš, že jsi moje všechno, a kdybych mohl, díval bych se na každý tvůj zápas,“ možná to nebyl nejvhodnější způsob, jak mluvit s tak starým chlapcem, ale Andrej byl celý smutný ze situace, do níž se dostali. Chtěl mu dát všechno, opravdu chtěl... a nemohl.

„Nech to být,“ odsekl mu černovlasý – skutečně neměl to nejlepší vychování a od bázlivého dítěte, které se rádo učilo rusky, protože tak mluvil jeho tatínek, se hodně lišil.

„Chci si s tebou promluvit,“ Andrej byl donucen přejít k jádru rozhovoru, protože jakýkoliv jiný se mu nedařilo udržet. „Myslím, že si dost starý, abych... ti mohl odpovědět na všechny otázky a omluvit se ti.“ Stál před slovy, co mohla všechno zničit.

Kosuke, i když hrál nezájem, zvědavě zvedl pohled a znovu se posadil. Pohlédl na Andreje, který by svým vzhledem mohl být nanejvýš jeho starší bratr, rozhodně ne otec, i když se připočítalo, že muži vzhledově v jistém období života nestárli.

Hnědovlasý se odmlčel. „Ale chci, abys mi slíbil, že... to, co ti teď řeknu, zůstane mezi námi. Jako naše tajemství... navždy.“

Chlapec si ho prohlédl s nepochopením, ale po chvíli kývl. Nerozuměl, co může být tolik důležité, aby to nesměl nikomu říct. „Slibuji na svou matku,“ šeptl, jak byl zvyklý – vždy sliboval na ni, protože předpokládal, že nežije, tudíž se nemusel bát sliby nedodržet, kdyby bylo potřeba. K matce neměl žádný vztah, protože ji nepoznal a nikdo mu o ní nevyprávěl.

„Vážně, Kirile, slibuješ?“

„Slibuji.“

„Důvod, proč nemůžu přijít na žádný tvůj zápas a... důvod, proč se vždy vracím až za setmění, je takový, že nemohu na slunce. Je tomu čtyřicet let, co jsem mohl... co jsem byl jako ty, člověk, nikdy ne tak krásný a dokonalý jako ty, ale... člověk.“

Kosuke se jeho upřímné zpovědi rozesmál, než jeho oči zajiskřili vztekem, že si Andrej myslí, že jej takovými výmysly ošálí. Založil si ruce na hrudi a jeho hebké čelo získalo jedinou vrásku na nosem, jak nakrčil obočí k sobě.

Andrej si v lidském, unaveném gestu protřel oči a natáhl se pro petrolejovou lampu. Oddělal její skleněný kryt a vložil do plamenu prsty pravé ruky. Kiril vykřiky a bezmyšlenkovitě se po něm vrhl, aby mu dál v tom zabránil. Ale upír měl rychlejší reflexy a uhnul mu – naštěstí, jinak by podpálili jejich dům.

S kamenným výrazem – i když ho to neskutečně bolelo – mu ukázal své popálené prsty. „Hojí se,“ řekl jen a natáhl dlaň ke Kosukemu. Ten oněměl v úžasu trvajícím několik minut, kdy se zranění vyléčilo, že po něm nezbyla žádná známka.

Chlapec se posunul k samému okraji moskytiéry, že již neseděl na futonu. „Jak...?“ šeptl, byl vyděšený a Andrej se mu nemohl divit, i když doufal, že jejich vzájemný vztah je – i přes neshody – silnější.

„Jsem upír, proto nemohu na slunce, proto nemohu být na tvých zápasech, být s tebou ve dne... a na všechno, co nemohu, jsem najal paní Matsuki,“ vyložil před něj karty svého života a již je nemohl vzít zpět. „Ale tohle... nic nemění, že ne, Kirile? Jsi můj syn, můj raison d'être,“ zněl naléhavě, protože si nedokázal představit, že by o mladíka přišel a už by s ním nikdy nesměl trávit ani minutu.

„A má matka?“

Andreje bodlo u srdce. Copak je důležitá žena, která tě opustila nebo hůř zanechala na pospas chlípným mužům, když si byl ještě dítě? Nevíš o tom... a nesmíš se dozvědět, že ty stíny byly a jsou reálné, že svět je jich stále plný. „Tvá matka zemřela,“ potlačil slzu, ne nad ženou, ale nad tím, že chlapci musel lhát.

„A její rodina?“

„Také...“

„Všichni?“

Hnědovlasý se odmlčel. „Všechny, které jsem znal,“ zdálo se, že ta poslední slova, co nebyla úplná lež, Kirilovi stačila. Zůstal sedět na okraji prostoru vyhrazeného moskytiérou a prohlížel si vlastní ruce.

Andrej pohlédl na časopis o sportu, který byl na polštáři a snažil se vymyslet jakékoliv téma, co by odlehčilo atmosféru mezi nimi.

Ovšem byl to znovu černovlasý, kdo promluvil. „Nejsem upír,“ zašeptal – Andrej si až v té chvíli uvědomil, jak je chytrý a prohnaný, „a není mi ani dvacet. Nejsi můj otec.“

Pohlédl na upíra a ve svých absolutně černých očích měl jedinou touhu a to tu, aby tohle prohlášení Andrej popřel; přál si slyšet, že je jeho synem. Ale muž naproti němu mlčel a měl smutek ve své krásné tváři.

Kosukemu se zhroutil celý svět. Andrej byl cizí... Muž, který jej vychovával a staral se o něj, co mu jeho práce – nyní věděl, že to nebyla jen ona – dovolovala, s ním neměl společného vůbec nic. Vzor všech ctností a správného chování, i když nejaponského, s ním neměl společnou ani kapku krve. Kosuke byl špína bez skutečných rodičů, opuštěný, nechtěný...

Dostal se z pod moskytiéry – sám se divil, že se do ní nezamotal, jak se mu třásly ruce, když ji nadzvedával – a tak, jak byl, se rozběhl pryč z pokoje, na chodbu a nejspíše toužil utéct úplně, ale zastavila ho náruč muže, od jehož pravdy utíkal.

Zápasil s ním, ale Andrej byl neporazitelný. Upír.

Stejně jako tehdy poprvé nakonec chlapec v jeho náručí ochabl únavou a ačkoliv se to nyní nehodilo k jeho věku, rozplakal se. „Ne-chci o tebe přijít,“ zavzlykal. Bylo to lidské, že utíkal od toho, s čímž chtěl být navždy.

„Jsi smyslem mého života, Kirile,“ konejšil ho upír. A vložil tak chlapci do rukou zbraň proti sobě i jemu samému.

Toho dne se všechno staré v jejich vztahu začalo rozpadat, protože již nebyli otec a syn, dva příbuzní lidé ve velkém městě osiřelí o matku.

Kosuke si uvědomil, že je na svůj lidský život sám a pocítil tíhu tajemství, jehož prozrazení by ohrozilo vše. Možná nyní již chápal spojitosti mezi Andrejovým odlišným chováním, ale to neznamenalo, že mu to dokázalo nahradit rodinné japonské kořeny a mohl se z toho naučit správnému chování a filozofie té uniformované a falešné společnosti.

Něco důležitého ztratil, když poznal pravdu. A získal vedle toho zhoubný úhel pohledu a návyky.

Přestože Kiril byl Andrejovým smyslem života, sám jím bloudil.

[další kapitola]