Vepíšu v tvou krev - kapitola dvanáctá

Jsem si vědoma toho, že jsem slíbila, že už to bude v pátek a vůbec nic jsem k tomu, co jsem měla předepsaného nepřipisovala, ale... nechtělo se mi, poslední dobou se mi nechce vůbec nic... takže až teď jsem se donutila.

A stejně si myslím, že spousta z vás byla na animefestu, možná... 

Je to takové milučké, řekla bych.

A pokusím se s mou leností udělat něco do příště (třeba, jak budu psát, tak budu mít i větší chuť to i vydávat), abych dala další díl v čas.

Přejí příjemnou četbu.
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Kroketovi, Sungie a Vlarise.

[úvod|předchozí kapitola]

-II-

Princezna a žabák

12. kapitola

Andrej se posadil k nízkému stolu a položil na něj knížku, kterou měl rozečtenou. Vlasy si ostřihal o něco delší než jiné dny, protože s tím, jak mu den co den dorůstaly, si tolik nedával pozor, jak dlouhé je má ten který večer – jen, aby při případné potřebě bavit se s lidmi, alespoň na první pohled nepoutal tolik pozornosti. Takhle krátké působily tmavší, než ve skutečnosti byly, protože se do nich opíral stín ne tak dobře osvětlené místnosti.

Nejen barvou, ale ani délkou se příliš v téhle společnosti nemohl chlubit – naštěstí rysy ve tváři měl výhradně japonské, postavu docela také, až na výšku, která byla nadprůměrná. Držel se uniformované módy a i doma chodil v kalhotách a košili, jen sako nechával uložené, protože ho – pokud nikam nešel – nepotřeboval. Pořád bylo lepší na první pohled vypadat jako Japonec a až na druhý přiznat, že jím nejste, než být jinoasijským, nebo dokonce kříženým vetřelcem hned.

Docela jej takhle přetvářka vysilovala. Bylo těžké zůstávat člověkem po takovou dobu. Za svého skutečného lidského života býval ruským přistěhovalcem do Francie, na to si stačilo vzpomenout – nic příjemného v tom nenacházel, stará křivka první lásky ani té druhé se nevyléčila –, avšak chovat se jako Japonec, naučit se zvyky a jazyk, to zůstávalo neskutečně obtížným. Když musel, sledoval jiné Japonce a jejich chování se pokusil napodobit, ale i přesto si ho nedokázal přivlastnit. Byl Evropan. Co mu bylo přirozené, vycházelo z evropských způsobů chování.

Zvažoval, že se přestěhuje zpátky na starý kontinent – celé ty čtyři roky, co žil v Japonsku, to zvažoval. I když vůči Evropě byl – pro děje tehdejších let – rozmrzelý. Popravdě toužil po místě na Zemi, kde by nemusel řešit lidskou politiku a mohl jen žít. V jeho věčnosti nemělo cenu se zabývat státními útvary a vládami, protože se stejně musely stále dokola střídat a lidstvo nedokázalo dospět k ničemu definitnímu a dobrému. Možná by se uložil ke spánku, na léta do limbu – viděl toho už více než dost –, ale připoutal si k sobě toho drobného sirotka.

Najal si kvůli němu hospodyni, protože dítě potřebovalo péči i přes den. Dostávala peníze na nákupy, i když surovin stále příliš nebylo, dokázala pořídit vše, aby se dítě spravilo a zdravě rostlo.

Její práce začínala ráno, kdy Kosukeho – tak se chlapec japonsky jmenoval podle letce, kterého ještě za války Andrej poznal – probudila, dala mu najíst, připravila ho do školy a odvedla ho tam. Přes den se postarala o nákupy, vyprala a uklidila dům. Končila ve chvíli, kdy chlapce dovedla ze školy domů a pojedla s ním večeři. Andrej se jen málokdy připojoval – hlavně přes léto nedokázal být vzhůru v ten správný čas.

Čítával té ženě myšlenky, bál se, aby všechno plnila tak, jak měla a také, aby nenabyla nějaká podezření: naštěstí měla svou vlastní rodinu a byla ráda za takto dobře – nechávala si nějaké peníze navíc a odnášela i jídlo staršího data – placenou práci. Po válce se každý snažil uživit, nehledě na tradice.

A tak Andrej měl jen dvě možnosti, jak být s chlapcem, chodit ho pozorovat, když spal, nebo ve chvílích jako byla tato. Dítě se probudilo, našlo pokoj, v kterém se svítí a malinko poodtáhlo posuvné dveře, aby dovnitř nakouklo, zda tam jeho opatrovník je.

Držel se stále té lži, jak vystřihnuté z nějakého románu, že je dítětem dívky, s níž lehával, když byl dříve v Japonsku, a on za nimi přijel, protože dostal dopis, ale jeho matka už byla mrtvá – příběh by to byl krásný, kdyby časově seděl. Neměl ho potřebu měnit – většinou stejně pronesl, že Kosuke je jeho nemanželským synem a matka zemřela za války, nic víc –, protože stále ještě bylo tolik sirotků, že se na jejich osudy – když si žili dobře – nikdo neptal.

Setkal se pohledem s tím zářivým očkem, které ze tmy hledělo do světla škvírou pootevřených dveří a nepatrně se pousmál. Pobídl ho, aby vešel.

Chlapec odsunul dveře, vklouzl dovnitř a zase je zasunul, poté se vydal k nízkému stolu, u kterého Andrej seděl. Upír si byl vědom toho, jak to Kosuke má těžké – okolní svět byl naprosto rozdílný od toho, jaký tvořil Andrej. Ale upír se ho nedokázal vzdát a více již se nemohl ani přetvařovat a vydávat za člověka, fyzicky to nebylo možné.

„Posaď se,“ řekl hnědovlasý – sám slyšel vlastní nedostatky v přízvuku a japonské výslovnosti, lidské ucho to možná ani postřehnout nemohlo, ale pro rodilého mluvčího to bylo pocitově patrné. „Správně si sedni,“ napomenul dítě, když se mu nezdálo, jakou polohu zaujalo.

Kosuke se trochu bázlivě narovnal a upřel své velké oči na Andreje, upír ho neskrytě fascinoval. Kdyby byl chlapec starší, určitě by přemýšlel nad tím, jak zvláštně se chová, kolik se liší od ostatních a jak ani on neví, co od něj očekávat.

Nyní ovšem znal Andreje odjakživa právě takového a bral ho odlišně od ostatních, stejně jako dítě bere své rodiče.

Chvíli seděli v tichu a jen si jeden druhého prohlíželi. „Jaktože nespíš, Kirile?“ zeptal se ho. Snad chlapce pletl, ale kdykoliv mluvil jen s ním a nepotřeboval ho kárat, používal tohle ruské jméno. Bylo to místo domácí zdrobněliny, dal mu jméno, které by v japonské společnosti mít nemohl, ale dobře se Andrejovi vyslovovalo. Byl to jeho Kiril Andrejevič – už nemohl být více Andrejův, když mu dal své otčestvo; nenechal ho ztraceným a nechtěným dítětem, ale daroval mu svůj původ – a jejich – japonský, jeden z nesčetně jiných v téhle zemi – Kosuke.

„Kiriru,“ zopakovalo bezděčně po něm dítě, jak chtělo dosáhnout toho zvláštního zvuku. Ale pak sklopil pohled, protože čekalo na trest, že neodpovědělo a rychle zadrmolilo: „Je horko.“

Andrej kývl – všiml si, že chlapec je zpocený. Letní měsíce bývali hodně teplé, že nejen chlapec měl problémy spát, ale i Andrejovi se neleželo dobře v rakvi, i když ji měl pod zemí. „Kiril – zopakuj to,“ řekl mu a pousmál se jeho snaze správně vyslovit. „Ki-ril...“ zkusil slabikami, ale jen zakroutil hlavou, „L, dívej takhle l... Ki-ril... Kiril.“

Přestože se dítě snažilo, nebylo schopné správně vyslovit.

Andrej se natáhl, aby mu počechral vlásky střižené „podle hrnce“. Byly neskutečně příjemné na dotek a naprosto černé. Dítko mu nejprve chtělo uniknout, jak se bálo, že bude bito, ale pak naopak se ještě kousek výše vytáhlo jako mazlivá kočka.

„Naučíš se to, Kirile,“ řekl mu trpělivě, poté vstal a přešel k policím v rohu místnosti, aby odtamtud vyndal jinou knížku – tenčí a také vypadající starší, než byla ta první. „Pojď, přečtu ti pohádku na dobrou noc,“ řekl dítěti. Vložil si knihu pod paži, do druhé vzal petrolejovou lampu. Elektřina v těchto starých domech se zaváděla pomalu, navíc on sám nepůsobil tolik nepřirozeně ve světle plamenu jako v tom ze žárovky.

Dítko za ním spěchalo do svého pokoje, slušně za nimi zavřelo posuvné dveře a přestože se orientovalo po domě i po tmě, snažilo se zůstat v blízkosti Androjova světla.

Posadil se na futon, lampu položil tak, aby viděl na listy knihy a počkal, až Kosuke zavřel dveře. „Pojď za mnou,“ nabídl mu a nachystal pro něj svou náruč.

Chlapec tiše a opatrně přijal nabídnuté a spokojeně si přitiskl k chladnému tělu muže. Bylo to tolik příjemné v tak teplé noci, jakou byla zrovna tahle. Andrej ho jemně hladil po vlasech a nechával, aby mu nahlížel do knížky.

„Ty z toho čteš?“ zeptal se nesměle a prstem pohladil několik natištěných slov.

Andrej se usmál. „Nečtu, ale umím číst tahle písmenka, jenže bych to musel překládat a tak ti to raději povyprávím, ale podívej na ty obrázky.“

„Překládat?“ chlapec zaklonil hlavu, aby se mu mohl podívat do obličeje.

„Je to v jiném jazyce, na světě je spousta jazyků, a kdyby se nepřekládalo, lidé by si nerozuměli. Vypadalo by to asi tak, jako když na sebe štěká pes a mňouká kočka – neporozumí si, proto se nemají rádi.“ Kosuke se setkal s onou nesnášenlivostí různých národů vůči sobě na vlastní kůži, ale byl příliš malý, aby to chápal – i teď neměl ani deset let; zažil válku, ale nemohl jí rozumět. „Ty mluvíš japonsky jako svým mateřským jazykem, kdybych já mluvil rusky – to je můj mateřský jazyk – tak bys mi ani slovo nerozuměl, ale že jsem se naučil japonsky a všechno, co chci říct, překládám, tak mi rozumíš.“ Políbil ho do vlasů, protože miloval ty jeho zvídavé pohledy, které vždy chtěly slyšet víc, i když téměř nic nemohli pochopit do hloubky.

„Chtěl bych taky umět překládat,“ pronesl chlapec stále upírajíc pohled na Andreje, „aby se všichni měli rádi.“ Upír ho znovu políbil na čelo. Věděl, že chlapec si ani z daleka nedokáže představit, jak velký je svět a kolik různých národů ho obývá. Pro každé dítě je celým nekonečným vesmírem napřed dům, kde bývá, poté část města, pak město... a až za dlouho poté vlast a širý zbytek světa – až s věkem se mu začne svět zmenšovat, teď by ho jen děsilo, jak je velký. Proto mu o tom zatím nevyprávěl.

„Však se naučíš spoustu jazyků ve škole, a pak budeš překládat,“ odpověděl mu na to, poté si ho přitáhl k sobě blíž. Byl to jeho horký a živoucí smysl života, ačkoliv se necítil v Japonsku dobře, pro tohle drobné stvoření by se obětoval nesčetněkrát, jen aby bylo šťastné a dostalo se mu všeho, co si zaslouží.

„A tohle je... rusky?“

„Ne, tohle je německy,“ poučoval ho dál Andrej, „ale já jsem tu knížku vytáhl hlavně, aby ses mohl dívat na ty obrázky,“ upozornil znovu, „nelíbí se ti?“

Dítko se více natáhlo, aby vidělo. „Takhle paní je krásná,“ prstem ukázalo na princeznu v světle modrých šatech.

„Tohle je Princezna a o ní bude celá tahle pohádka... a tady o panu žabákovi.“

„Ten je ale ošklivý!“

Andrej se zasmál a cvrnkl ho přes nos, aby se přestal šklebit. „To vůbec tak není, poslouchej. Bylo jedno knížectví a pán tohoto knížectví měl krásnou dceru Princeznu,“ bylo docela obtížné vyprávět pohádku tak, aby byla srozumitelná i Kosukemu a obsahově správná. „(…) Kočí, který byl starý Princův sluha, byl tolik nešťastný z kletby, co prince odsoudila k životu žabáka, že mu musel kovář ukovat tři obruče kolem srdce, aby mu nepuklo žalem.“

Kosuke se zavrtěl. „Žalem?“ zeptal se, protože to bylo na něj příliš složité slovo, které se obyčejně nepoužívalo v každodenní řeči.

„Smutkem, ale mnohem větším... mě by puklo srdce žalem, kdyby mi tě někdo vzal, opravdu by mne bolelo tady, Kirile, a tím žalem bych umřel, protože na žal se často umírá, když příjdeš o toho, koho máš neskutečně rád.“ Lhal mu – žalem se neumíralo, i když v ten moment v to dotyčný vždy doufá.

Chlapec se celý zachvěl, otočil se na jeho klínu a nekompromisně Andreje objal, poté začal vzlykat. „Nechci, abys umřel,“ natáhl hlasitě.

„Pššt,“ Andrej si až pozdě uvědomil, že možná to až takhle do detailů vysvětlovat neměl. Stále ještě měl jen málo zkušeností s dětmi – snažil se být lepší než upír, který vychoval jeho, ale občas se choval až přecitlivěle, naopak jindy zase bohužel diktoval poslušnost a přísnost jaké byl učen i on. „Neumřu,“ jak pravdivé to bylo – on umřít nemohl. Ale ty mi umřeš, můj Kirile.

„Nechci, aby mne... zase... si vzali... ty stíny,“ nenechal se utišit chlapec. Nebyly to skutečné vzpomínky, co dítě trápily – naštěstí si nemohlo pamatovat, co vše mu oplzlí muži dělali, když ještě bylo na ulici –, jen z toho zůstaly pocity. Hlavně strach. Trvalo mu mnohem déle, než si zvykl na novou mužskou tvář – učitele, souseda, prodavače – na rozdíl o těch ženských a dotek snesl jen Andrejův. Byly s tím i nějaké problémy ve škole.

„Zůstaneš se mnou, Kirile, nikomu tě nikdy nedám,“ konejšil ho Andrej a jemně s ním houpal, aby jej uklidnil. Líbal ho do vlasů a hladil, dokud se trochu neutišil. „Dyť se podívej, i ten kočí se nakonec radoval na svatbě Prince a Princezny. No podívej se, jaké měla krásné šaty.“ Přetočil na poslední stránku pohádky.

Chlapec nakoukl a přestal plakat úplně. Zdálo se, že ten velký obrázek s princeznou a princem se mu hodně líbí.

Andrej se zasmál a políbil ho na čelo, poté mu setřel slzy z uplakaných tváří. „Teď už půjdeš spát,“ řekl mu po chvíli a zaklapl knížku. Položil chlapce na futon a přikryl ho alespoň lehkou dekou. Poté se chystal vstát.

„Zůstaneš tady?“ šeptl Kosuke.

Upír si ho prohlédl. Vypadal jako velký zázrak v malém těle, nemohl ho odmítnout. Proč by vlastně měl trávit noc jinak než se svým raison d'être? Nakonec kývl, uhasil svítilnu a lehl si za ním.

Chlapec se přitulil k jeho chladivému tělu a spokojeně zavřel oči.

Andrej si uvědomoval, že čím déle s ním žije, tím méně je mu schopen odpírat. Nechtěl jej rozmazlit a snad i částečně si uvědomoval, že nesmí dovolit, aby se Kosuke na něj příliš zafixoval, protože bude muset žít lidský život, zatímco Andrej je upír. Ovšem nedokázal být jen přísným ne příliš často spatřeným poručníkem, když se na něj dívala ta velká černá očka z milované dětské tváře. Kosuke dával Andrejovi pocit, který nikdy za svůj život nepoznal, konečně měl rodinu.

Jeho Kiril byl úžasné dítě – zvídavé, hravé, plné života. Podle ženy, co se o něj přes den starala, se neučil nejlépe, ale ani ne nijak špatně. Ovšem Andrej poznal, že pokud ho téma zaujme, hodně se ptá, pamatuje si a vehementně se snaží pochopit i ty věci, na které byl příliš malý – takže neměl sebemenší pochyby o tom, že vystuduje. Připravoval se do školy poctivě a upír mu nakoupil spoustu pomůcek a knih, aby nahradil to, že se jen málokdy mohl k učení s ním posadit on sám.

Kosuke byl trochu plachý, co se týkalo hraní si s ostatními dětmi, neměl nějaké stálé dětské kamarády, protože nejenže byla těžká doba, ale nikdo z rodičů nechtěl nechat své děti si hrávat s klukem, co měl za opatrovníka cizince. Přesto se zdálo, že chlapci společnost nechybí – leda tak Andrejova – a užije si dětí dost přes dobu, co je ve škole, a při občasných výletech, kam ho služebná brala společně se svými dětmi: do parku nebo na hřiště.

Povaha se u něj teprve formovala, ale Andrej neměl dostatečný citový odstup, aby mohl soudit, zda správně pro společnost, v jaké žil. Jednoduše si oblíbil tu jeho dětskou rozmanitost a nedbal, že právě tohle se bude dříve nebo později potýkat s uniformovaností celého Japonsko – nebylo zvykem, aby lidé byli jedinci. Ale Andrejův chlapec byl jedinečný.

Upíra poslouchal na slovo a i jinak byl hodný – když chtěl nebo musel, dokázal být klidný, tichý a disciplinovaný. Avšak začal brzo chápat, že je možné se jistým situacím vyhýbat a nebo je obejít. Poznal, že služebná má svá omezení, co všechno si k němu může dovolit, proto občas si něco vynutil; také ji nerušil, když si zdřímla, ale za to v té době prohledal celý byt a dělal i to, co měl přísně zakázané.

S Andrejem pak bylo ještě jednodušší manipulovat, než s tou ženou. Kosuke nesměl být moc unavený, ale když nebyl, nechal se služebnou uložit, předstíral, že spí, aby odešla z domu, a pak po setmění se vplížil do pokoje, kde si Andrej čítával. Bylo to jednoduché, protože kdykoliv za upírem přišel, tak měl jisté, že mu ten bude věnovat svůj čas. Ale to nebylo vše: znal i způsoby – snad je dělal v té době ještě podvědomě –, jak od Andreje dostat, po čem toužil. Hnědovlasý většinou nedokázal odolat jeho prosebnému pohledu a pláčem si zajistil úplně všechno.

Upír mnohé dny vůbec nepil nebo lovil až k ránu, protože chlapec se na něj celou noc tiskl, a když se jen o kousek pohnul, zamručel ze spaní a přitiskl se na něj víc. Dokonce i v zimě – to jakoby měl představu, že musí být Androjovými osobními kamny a zahřívat ho.

Přestože hnědovlasý ho považoval za anděla, trochu ďábelského mu v těch černých očích žhnulo. Nebyl zlý, jen po čase tak skrytě rozmazlený. A to společně s tím, jak upír dbal i na základy evropské výchovy – protože vlastně on mu japonskou nemohl dát, a když ho chtěl něco učit, bylo to cizinecké –, mu komplikovalo život v japonské společnosti.

Ale i tam se naučil využívat příležitosti. Byl to malý lump, který věděl, jak se přizpůsobit. A z doby, kdy hladověl v troskách Tokya, mu zůstala silná touha přežít, která ho vedla i při řešení společenských problémů a dvojí výchovy.

Andreje překvapilo, že když se vzbudil, v domě stále byla služebná a nejspíše – stávalo se to jen málokdy – na něj čekala. Ostřihal se, oblékl – málem zapomenul na kabát, což by působilo zvláštně, když venku bylo nasněženo – a postaral o to, aby mohl do domu vejít zvenčí. „Jsem doma,“ řekl, podle zvyku, který pochytil a vyzul se na tom správném místě – tak, jakoby to udělal každý muž, co přišel z práce domů. Nebylo zase tolik nezvyklé, že tak pozdě večer. Vlastně on – bez ženy – si mohl dovolit i po práci někam zajít.

Služebná ho přivítala a pomohla mu s kabátem. „Musím si s vámi promluvit, pane Koreljove,“ stále se naprosto beznadějně potýkala s jeho jménem – hlavně v kombinaci s oslovením.

Pozvedl obočí a zadíval se na ni. „Stalo se něco Kosukemu?“

Věděl, že chlapec je za dveřmi svého pokoje a čeká, až žena odejde, aby mohl jít za svým otcem a přivítat ho.

„Těžko se mi to říká, je to vlastně má chyba,“ trochu se při tom ukláněla, „moc se omlouvám, ale usnula jsem,“ nebylo to poprvé, ale hnědovlasý neměl důvod jí to vyčítat, „a mezitím, co jsem spala, Kosuke... jak to říct?“

Andrej ji pozoroval a přemýšlel, co tak hrozného se stalo a on nepostřehl při svém spánku, že je z toho žena tolik rozrušená. Pokládal ovšem za zbytečné si to přečíst z její mysli, když za okamžik mu to prozradí. Vlastně tuhle schopnost nepoužíval moc rád – přišlo mu to, jako kdyby kradl.

„Povídejte,“ vybídl ji.

„Chlapec mi ukradl rtěnku, zabalil se do ubrusu – celý ho umazal – a chodil v mých lodičkách po domě,“ znovu se uklonila, „opravdu se velmi omlouvám.“

Andrej v momentě pochopil, vlastně to byly čtyři přečiny naráz a všechny jen proto, že ona špatně hlídala. Povzdechl si a kývl. „Potrestala jste ho?“

„Nevěděla jsem jak, pane Koroljove,“ přiznala, že nechtěla riskovat, že by zvolila příliš tvrdý trest. „Na to, aby dělal, takové věci, je starý, musí být potrestán!“ dovolila si dodat, asi jí na tom záleželo. Možná při představě, že si takový vymykající se chlapec hraje s jejími vlastními dětmi.

Upír vytáhl z její mysli obrázek svého Kirila a připadal mu spíše jako malý šašek, když měl přetáhnuté rty docela výraznou rtěnkou a neforemný květinový ubrus na sobě. Zasmál by se tomu, kdyby tam žena stále nebyla. „Postarám se o to, můžete jít.“

„A... co z toho plyne pro mne? Najdete si náhradu?“

„Není to vaše chyba a Kosuke je na vás zvyklý, jen... příště nespěte, pokud by se to opakovalo, musel bych zakročit,“ odpověděl jí na to, i když popravdě ho to teď vůbec nezajímalo.

Žena se uklonila, znovu omluvila a brzy na to odešla.

Andrej zůstal stát v chodbě, protože věděl, že za ním dítě přijde. Bylo to kradmé a nejisté – určitě alespoň vyhubováno dostal. Hnědovlasý si ho prohlížel – vlastně příliš nebylo poznat, když se nad tím zamyslel, jestli je to chlapec nebo holčička u takhle starých japonských dětí. Navíc Kosuke byl stále drobný z dřívější podvýživy a působil tak jako ještě menší dítě.

„Paní Matsuki říkala, že jsi dnes zlobil,“ začal a zamířil do pokoje, v kterém měl knihy, čekal, že ho chlapec bude následovat a také, že ano. Posadili se k nízkému stolku. „Takové věci nesmíš dělat. Takže za prvé – nesmíš krást,“ napřed mu to chtěl všechno vysvětlit, „ne, ty sis to nevypůjčil, ale ukradl jsi to,“ ani si neuvědomil, že obhajobu si chlapec jen pomyslel, „za druhé – nesmíš přidělávat paní Matsuki práci, už tak toho tady dělá spoustu; za třetí – po domě nesmíš chodit v botách, ani v botách paní Matsuki; za čtvrté to nejdůležitější – Kosuke, jsi chlapec, nemůžeš si hrát na Princeznu, můžeš být Princ nebo kníže, ale nesmíš být princezna.“

Chlapec ho pozoroval, ale nijak na jeho slova nereagoval. Nesnášel, když mu Andrej říkal japonským jménem.

„Takže, že jsi dnes zlobil, musím tě potrestat,“ řekl a přikázal mu, aby za ním šel. Kosuke poslechl. Upír si ho přehnul přes koleno, sundal mu kalhoty a naplácal na zadek. Provedl to rychle – sám tu chvíli chtěl mít už za sebou, ale i tak se to neobešlo bez slz. Zpátky mu kalhoty natáhl a postavil ho. „Přestaň fňukat, to ty jsi byl zlý,“ řekl mu a snažil se, aby si z toho chlapec vzal co nejvíce a on už ho nikdy nemusel trestat, „teď běž do svého pokoje, Kosuke. Dobrou.“ Odbyl ho dokonce bez polibku před spaním.

Chlapec uplakaně odběhl. Popravdě tenhle pohled Andreje zabolel víc, než chlapce zarudlý zadek.

Kosuke se zavřel v pokoji, zalezl pod pokrývku a celý se zakryl. Mohla to být ta první chvíle, kdy by muže, co jej opatroval, začal nesnášet, ale on namísto toho od něj trest přijal – naprosto mu věřil v tom, co je dobré a co špatné, protože Andrej byl jeho otec – , jen ho v jeho očích zradila služebná.

Příště si už dával pozor, aby – pokud chce dělat něco, o čem neví, zda je správné nebo si trochu myslí, že by nemuselo být – ho nikdo neviděl, když to vyzkouší.

[další kapitola]