O psaní - osnovy

 D, mohu se tě zeptat, jak postupuješ při psaní příběhů? Myslím tím jestli si k příběhům píšeš osnovu, aby příběh nebyl zmatený nebo si nepotřebuješ vytvářet osnovu.

Lili Blue 

Dobrá otázka. A že je to taková dobrá otázka, rozhodla jsem se odpovědět v počtu znaků, které by nestačily do mého ubohého chatu. xD

Jak postupuji?

*dramatické upití čaje a dlouhé odmlčení se*

Záleží, co mi dá podnět pro psaní.

Asi nejčastěji se stává, že mi v mysli vyvstane nějaká scéna - třeba i krátký rozhovor, prostě cokoliv, co mne zaujme, a když to nezapomenu a zalíbí se mi to, začnu tomu vymýšlet pozadí (většina mých postav má hezké pozadí). Ale třeba V očích panenek jsem - a asi už jste to slyšeli, pokud znáte tuhle povídku - napsala pro čistý pocit rozhořčení, že takový námět (přesněji starší sourozenec odmítá dát svého mladšího sourozence svému nejlepšímu příteli) dokážu napsat lépe, a pak se z toho stala povídka na více než tři sta stran. Nebo se mi občas prostě jen něco chce napsat - třebaže jen čisté v plánu tak cca dvou stránkové yaoi jako v případě Knížectví v lesích se mi prostě rozroste na povídku s pokračováním (co mi zase leží už nějaký ten měsíc na ploše bez změny :/).

Když dostanu tedy impuls, přemýšlím a vnímám, co dalšího se na příběh nabalí.

Některé nápady leží v mé mysli nebo v nějakém dávno ztraceném textovém dokumentu i roky bez jediné věty, než mne k nim dostane další impuls, a teprve pak jsem jim schopna propadnout.

Většinou se mi podaří získat představu o záchytných bodech, právě z nějakých vizí, popřípadě, že chci, aby to nějak skončilo nebo něco obsahovalo (často i v rámci filozofických myšlenek nebo v stylizaci příběhu do nějaké literárního směru). Ale ty záchytné body mohou vypadat jen jako nějaké slovní spojení, jedna věta z dialogu, nebývají to ani tak dějově důležité momenty - jen úryvky, ke kterým se chci dostat (a občas je v průběhu buď vyškrtnu, nebo napíši hory textu, než se k nim dostanu, a pak to tam ani nemusí nevyznít).

Postupem času si utvářím představy o postavách - to je podle mého důležité, pokud si nezískám k postavám osobní vztah, většinou vůbec nevím co s nimi a neumím s nimi pracovat; stejně tak musím znát city postav k sobě navzájem a prožívat je jako kdyby byly mé, abych věřila, že jsou živoucí - a nechávám postavy vesměs příběh řídit. Ovlivňují děj podle svého charakteru, někdy úplně jinak, než jsem předpokládala. Stejně tak samotný osud se v rámci různých situací mnohdy úplně zaplete, pokud v tu chvíli, kdy to píšu, mám pocit, že "takové to má být" nehledě na jakýkoliv plán.

Postavy přicházejí, žijí a chovají se nehledě na mé úmysly. 

A já vlastně ani nejsem schopna psát podle nějaké hlubší osnovy.

Bavila jsem se s bývalou spolužačkou z gympla, co píše fantasy, a ona mi říkala, jak má rozepsaný děj kapitolu po kapitole a že jí to jen zbývá napsat. Takový přístup nechápu. Nebo lépe řečeno - kdykoliv toho o příběhu vím příliš, přestane mne bavit psát, protože už mi netíží mysl a je uzavřený. Nežije.

To je i důvod, proč mám stále problém znovu se vrátit k Daéove krvi a dovést ji ke knižní podobě. Ráda si čtu, co je tam napsané a opravdu mám ten příběh ráda, ale nechce se mi psát scény, u kterých přesně vím, jaké mají být. Takže potřebuji další impulz a čekám na něj.  

Tady mým způsobem je jakési plynutí - ráda tomu říkám čerpání z všeduše. Prostě všechno ke mně přichází, postavy - jak už bylo řečeno - žijí samy s tím, co jsem jim dala do vínku nebo si to ukořistily, a svět se kolem nich točí s pravidly toho světa, odvozenými z filozofie toho či jiného příběhu.

Je pravda, že pak se mi stává, že můj projev je nevyvážený.

Některé pasáže (nebo i povídky) jsou rozvláčné, popisové, nesou toho možná až příliš a jiné zase strohé, mlčenlivé a nevýřečné, protože víc nechci dát, nebo v těch okamžicích netoužím prožívat či nemám čas.

Tak snad jsem odpověděla na otázku dostatečně. :)