Vepíšu v tvou krev - kapitola jedenáctá

První kapitola II. části - řekla bych, že pokud 10. kapitola byla epilogem I. části, 11. kapitola je prologem II. části. Mám napsanou už i 12. kapitolu (dočkáte se příští pátek ;) ) a ta je více obraznější než tato, těšte se, ale tady jsem to potřebovala uvést do nové situace.

Měknu, na II. části je poznat, že jsem vyměklá. Dítě... huh - nu, čtěte! Sami uvidíte!
Ale na druhou stranu - Kiril... (kdo jste četli V skrytu duše - nenávidím a miluji, víte, kdo ne, teprve poznáte Kirila, taky je se na co těšit!)

Přejí příjemnou četbu.
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Kroketovi, Nade a Vlarise.

[úvod|předchozí kapitola]

-II-

Princezna a žabák

11. kapitola

Sensó owari. Válka skončila.

Andrej si myslel – stále značně naivní nebo hloupý –, že nejvíce o touze po životě, která mu chyběla, se naučí, když bude potají – nezpozorován a mimo svět – studovat zajatecké tábory a trosky v nich, které se snažily přežít za každou cenu a některým se to dokonce i dařilo (na úkor jiných). Ale mýlil se. Z toho všeho – z druhé světové války – se nenaučil nic o touze po životě. Jediné, co viděl, byla jeho bezcennost v měřítku národním i celosvětovém. A navždy se vyléčil z představy, že lidský život má cenu. Potvrdil si hrůzné zjištění z doby, kdy on sám byl ještě člověkem.

Ani rok po válce nebyl schopen se napít z člověka, protože viděl tu vší špínu, co byli ochotni přetrpět a vše ponížení, než aby ukončili svůj život. A myslel si, že se z toho nikdy nevyléčí.

Mohl by uvádět v číslech jaké byly poměry zabitých, zajatých a zemřelých na obou stranách, u Spojenců či v Ose, na kontinentech. Ale místo toho se mu v mysli usadily vědomosti o kuriozitách, nad kterými ani po letech nedokázal mávnout rukou a říci: „Stalo se v rámci války.“

S kapitulací Japonska přišlo cosi zvláštního, prohra měla přinést mír, místo toho přinesla ztrátu víry a ponížení... ve kterém trosky, co se mezi sebou zabíjely jako zvířata a umíraly ve špíně, byly brány o tolik cennějšími než Japonci, že nikdo neřekl ani slovo proti drancování a šikaně – již ne válečné, ale poválečné.

Co není humánní ve válce, stává se takové po ní?!

Byl svědkem u případu dvou japonských dívek, co byly rozdrceny balíkem cigaret pro americké zajatce – přičemž američtí zajatci se zabíjeli celou dobu navzájem a dokonce i Američané své americké zajatce "omylem", ale vědomě zabíjeli – a došlo to tak daleko, že jeden z nich vzal utrženou ruku oné mladé dívky a potřásl s ní se slovy: "Nice to meet you." A ve stejné době novinami prolétla fotka milování hodného amerického vojáka, který se s ubohou Japonečkou dělí o čokoládu.

Válka skončila.

A Andrej nebyl schopen cítit ani úctu k životu, ani se krmit z lidí. Procházel jen – podobně jako celou tu dobu po svém zasvěcení – mezi rozbombardovanými městy napalmem – zajímavé, kam lidé ve válčení dospěli – a troskami po Chlapečkovi a Tlouštíkovi.

Litoval, že se kdy vydal za jsoucnem do země své matky, místo toho pro něj by bylo lepší, aby odcestoval z Evropy do Ameriky. A tam žil život v zaslíbené zemi válkou nedotčené, plesal nad bohatstvím, které jí z celosvětového konfliktu vyplynulo, protože se nevedl na jejím území, vysmíval se ostatním, že z válečných zločinců nebyl ani jeden Američan a třeba našel americký sen, touhu po životě. A ne-litoval jako ostatní Američané bývalé zajatce, co se navrátili do vlasti, že ta jejich vlast jim neposkytla žádné náhrady za muka v zajateckých táborech.

Byl zhnusen celým světem a jeho spravedlivým řádem, protože poznal, že co se dělo jemu jako jedinci, když ještě byl člověkem, se dělo celému lidskému pokolení. Každému. Neexistovaly spravedlivé soudy a v pravdě marxismu se stále jen zvětšovaly rozdíly mezi bohatými a chudými, přestože Ruskem zazmítala revoluce nejen v letech 1905 až 1907, ale i finálně v roku 1917.

Andreje podzimního dne více než rok po válce probudilo jsoucno a osudovost hned, jakmile se začalo stmívat. Rakev měl dobře schovanou – tak, že i když z ní vstal a země se ještě dotýkaly paprsky slunce, na něj nedosáhly. Navíc se musel chránit před lidmi. Dokázal podvědomě vnímat, co se nad ním – byl v podzemí – děje. Ale někdy se dostal hlouběji do limbu, upírova věčného předpeklí,v němž byl nucen trávit nekonečno svých dní, a v takové chvíle jej s realitou pojilo malé pouto, tudíž nedokázal rozpoznat nebezpečenství, co hrozila.

Vyčkal ve své skrýši, dokud neovládla kraj noc a až poté, jako nějaký netvor z bájí, vyšel na povrch. Kroky ho samy vedly těmi nejodpornějšími místy, kde se utvrzovalo zhnusení, co cítil nad světem. Nehledal si oběť, nebo alespoň to původně nezamýšlel, jen se bahnil ve svých negativních pocitech.

Všechny jeho smysly cosi hledaly, ale protože na tu věc ukazovalo pouze jsoucno, mohl se řídit jen tím šestým a vědomě netušil, co nalezne, tak jen bloudil, kam ho nohy vedly. Plížil se, protože nechtěl žít s lidmi, snažil se, aby ho ani nezpozorovali. I když se stávalo, že se na něj upřely prázdné oči bez duše, kterou jim odcizila válka a kapitulace, polidštění císařského božstva. Nebo pohrdavý úšklebek některého z cizinců.

Andrej působil hodně jako Japonec a lišil se jen v několika málo rysech. Jeho vzhled zůstával kdesi mezi Evropou a Asií, ale opravdu spíš blíže krajinám matky.

Procházel těmi nejhoršími a nejzničenějšími ulicemi, než nakonec uviděl... spatřil to, po čem jeho jsoucno prahlo.

V troskách starého japonského domu se skrývalo malé, divoké stvoření v potrhaných šatech, vypadalo jako rarach, špínou slepené a smetím ozdobené černé kadeře do všech stran, bledé a nemocné tváře, z kterých svítily až nepřirozeně lesklé černé oči. Skrývalo se jako bojácné zvíře, tisklo se k jednomu z dřevěných trámů, zakryté potrhaným rýžovým papírem. Nebylo téměř vidět.

Ale jeho srdce tak zběsile bušilo o hrudní koš, až se Andrej cítil, jako kdyby ho svolávaly zvony právě na to místo. I jeho – dávno mrtvá a vychladlá – krev začala vřít, protože jsoucno jej nikdy silněji nevedlo.

Měl svou kořist. Toužil po ní každou buňkou v těle, nehledě na všechno zhnusení lidmi a že právě tohle dítě bylo ztělesněním zbídačeného veškerenstva lidské podstaty.

Vstoupil do toho rozpadlého domu. Dítě se více zachumlalo do látky dříve pěkného, dětského oblečení v japonském stylu a snad se snažilo předstírat, že je jen hadr. Vedly ho k tomu pudy, co víc by mohlo? Mládě uvědomující si dravce, necháno mu napospas.

Andrej vyrazil kupředu. Najednou pocítil, že taková neřesná malá hostina musí zajisté přilákat i jiné jeho druhu, o nichž věděl, že existují – nebyl jediným, ani tím druhým po Canetovi –, ale nikdy s žádným v kontaktu nebyl a ani nechtěl být. Bál se, aby mu dítě nevzali, neukradli mu jeho kořist...

Dříve, než ho zvedl ze země, vyděšeně zakňučelo. Snažilo se zahrabat hlouběji, pak naopak utéct. Proklouznout jako myš. Ale Andrej je zahnal do kouta.

Nerozplakalo se, naopak vřeštělo a bránilo svůj život. Divoké, odhodlané přežít, avšak příliš nemocné, než aby při tom zůstalo dlouho. Ne, nemohlo se ubránit. Ani nikdy předtím se neubránilo. Bylo příliš malé a slabé. A matka tlela neznámo kde, stejně jako otec. Malý duch dítěte, pištivý a hlasitý, ale bez kohokoliv, kdo by jeho úpěnlivý nářek chtěl vyslyšet a pomoci mu.

„Pššt...“ Andrej si byl vědom, že nevolí správně, ovšem japonsky stále ještě neuměl natolik dobře, aby ho mohl ukonejšit mateřským jazykem a dítě se nebálo jeho cizího přízvuku. Ale i bez těch lživých slov se podobal těm, kteří dítěti ublížili.

Poznával to na jeho těle, viděl mu to na očích. Avšak v té malé, divoké mysli, nedokázal číst. Ustrnul v tom poznání, až mu dítě málem uniklo.

Zachytil je, pohladil.

Zadíval se do jeho černých očí a jsoucno mu sevřelo srdce kamennou pěstí. Schovávalo se před ním nevinné, avšak bez soucitu zbídačeného stvoření, jehož osudem bylo zemřít. Nechtěl se z něj napít, chtěl ho chránit. Toužil, aby zůstalo s ním, chtěl mu dát všechno, jen aby to malé ztělesnění touhy žít i přes všechnu nepřízeň mu ukázalo cestu.

Vzal ho do náručí. Nebyl na něj hrubý, když jej škrábalo, kousalo a bojovalo. Jen ho nenechal uniknout a nepustil, dokud vyčerpáním neochablo. Myslel si, že když se vzdá, bude schopen mu ukrátit veškeré trápení a zbavit ho života. Ale ono se na něj zůstalo dívat, nezdolně – jako kdyby v něm byla duše tolik silná a v tom správném slova smyslu lidská, jaké vší populaci chybělo.

Nebyl si jistý, co dělá, když ho zbavil potrhané látky dětského oblečení a místo toho přivinul k sobě a zahalil ho svým kabátem.

Jednal jako jeho opatrovník, z něhož mu zůstaly vzpomínky také jen na kabát? Bylo to otcovství, co se naučil za svého dětství? Nedokázal se vyvarovat podobností, protože jednal podvědomě.

Vzal dítě s sebou. Pryč ze špíny a chaosu. Rozhodl se mu být otcem. A jen doufal, že to nebyl pokřivený upírský vrtoch, hra na člověka, kterým v pravém slova smyslu nebyl ani dříve; nebo touha uchopit přesně to z rodiny, co nikdy nebylo dopřáno Cyrilovi.

Ale to, co v té chvíli cítil k dítěti, bylo nad všechnu mileneckou lásku. Bylo to konečné, absolutní. Pocit získání toho, co hledal. Nalezení bájného, co se skrývalo pod francouzským souslovím raison d´être.

Našel vhodného muže, kterému mohl důvěřovat – když mu dal peníze –, že zajistí všechno, co bude potřeba. I když spěchal, nakonec si přes něj koupil dům a stálo ho to velké bohatství, po válce nezbývalo příliš míst vhodných k životu a všechny domy byly přeplněné rodinami s – někdy i dalekými, ale o to víc bezprizornými – příbuznými. Ale peníze stále měly svou váhu. Dům byl hezký, ani nový, ani nepatřil k nejstarším. Přízemí, patro. Dřevený, jeden ze šťastných co vydržel bombardování. Andrej si svépomoci vybudoval podzemní komoru.

První dny byly těžké, téměř nespal, i když jeho dny byly přivyklé zaniknout v limbu. Staral se o dítě, co se stalo plačtivé a potřebovalo mnohem víc, než jen upíra. Nakoupil pro ně jídlo, poradil se s doktorem, jak ho krmit, co mu dávat a koupil léky, aby vyléčil jeho neduhy. Téměř celé tělíčko mělo pokryté vyrážkou z nedostatečné stravy a podvyživené. Ale kupodivu – na to prostředí, v němž žilo a kolik toho tam muselo zažít – nebylo tolik nemocné. Zemřelo by hlady v prvé řadě a právě odtud pramenila většina jeho problémů.

Andrej mu koupil oblečení. Koupal je, opečovával, mazal. A s trpělivostí učil, jak se chovat. Odhadoval mu nanejvýš tři roky, chovalo se jako zvíře. Nemluvilo, nikdo jej nic lidského nenaučil. Pokud mělo matku nebo kohokoliv, kdo se o něj v tom starém domě staral, i tak ho zanedbával a nevěnoval mu dostatek času.

Upír se hrozil toho, aby se kdy vrátil na ono místo, kde jej našel. Nechtěl se dozvědět nic o jeho původu. Nemyslel si, že jej hledají starostliví rodiče – to by pak nebylo tak zanedbané. A raději si představoval, že ho tam vychovával nějaký duch, než-li by připustil, že jeho smysl života dříve sloužil jako věc, co někdo prodával někomu na ukojení tužeb neslučitelných s jeho stářím. Raději ať otec zemřel ve válce a matka při bombardování.

Byly to dlouhé dny a noci.

Ale nakonec si to stvoření zvyklo na upírovu přítomnost. Chodit umělo, často jej následovalo, kamkoliv šel a on v takové chvíle nemohl z domu odejít. Většinou spíše jen zpovzdálí sledovalo, co Andrej dělá, než-li by se k němu skutečně přiblížilo. Bylo to dítě, malý člověk, a přece upír o něm stále tak nedokázal přemýšlet.

Pro něj stvoření zůstávalo stvořením – i když mu ostřihal zničené vlásky, umyl tváře a postaral se o to, aby jedlo a získalo základní výchovu.

Až si jednou přišlo k němu samo sednout a opřelo to své malé tělíčko do upírova. Zavřelo oči, po chvíli jako kdyby mu to nestačilo, si vylezlo na jeho klín a uvelebilo se tam. Stále připomínalo zvíře, kdyby toho večera nezvedlo hlavu, neupřelo na Andreje své absolutně černé oči a nevyslovilo své první slovo: „Pa-pa.“

Hnědovlasý nepoznal větší štěstí, než té chvíle. Pohladil dítě po na krátko ostřihaných vláscích a opatrně se na něj usmál. Přivinul ho něžně k sobě a ono mu po těch měsících, co spolu trávili, poprvé usnulo v náručí. Spokojené, v bezpečí.

Upír nad ním bděl a přemýšlel.

Napadlo jej, že by stvoření mělo dostat jméno. A protože cítil, jak je jen jeho a že právě jemu může určit osud, který on sám sobě nemohl, vzpomněl si, jak těžké bylo opouštět zemi svého otce a také zatoužil navázat na minulost, získat zpět, co mu vzala válka.

Kiril.

Kiril Alexejevič Koreljov – celým svým jménem. Malý asi tříletý chlapec, celý Andrejův a Andrej byl celý jeho. Na věčnost. V té chvíli hnědovlasý nepřemýšlel vůbec o ničem, co mohla přinést budoucnost. I když si dokázal domyslet, že pokud zůstanou v Japonsku, bude ho muset pojmenovat japonským jménem, aby předešel nesnášenlivosti. Stejně jako si uvědomoval, že jej musí nechat žít mezi lidmi a nemohou být spolu jen oni dva, protože by se nakonec nikdy nestal člověkem, kdyby s nimi nežil. Byl by stejně ztracený jako Andrej, kterého věznil – a to v pozdějším věku – monsieur Canet, jehož chyby skutečně nehodlal opakovat. A ani nechtěl nakonec svého Kirila proměnit v upíra – avšak na jeho jistojistou smrtelnost pomýšlet v té chvíli také nedokázal.

„Kirilko, Rilko moje,“ šeptal mu se jsoucnem na rtech a něžně hladil jeho krátké vlásky. Všechny starosti mohly počkat. Celý svět pozbýval významu, protože ta chvíle byla absolutní.

Byl to v součtu rok od toho dne, co Kiril dostal své jméno, kdy Andrej ho úzkostlivě střežil a nedovoloval nikomu, aby se k němu přiblížil, držel jej mimo lidskou společnost. Ale když se dítě naučilo mluvit – nebo si možná vzpomnělo, že jej to někdo učil, to Andrej nemohl vědět – a začalo se více lidsky projevovat, už mu upír sám nemohl stačit.

Nebylo dále možné, aby celé dny řádilo jen po temném domě a nevidělo nikdy slunce. Nemohlo přes den spát a v noci bdít. Muselo se stýkat s jinými svého věku a i těmi staršími – hlavně lidmi –, poznávat okolní svět. A nic z toho mu Andrej sám dopřát nemohl. Byl upír – mocný, ale na výchovu dítěte naprosto nevhodný.

A někdy dokonce i pro malého Kirila děsivý svou podstatou.

Avšak co znamenalo navrátit Kirila lidem?

Ztratit možnost s ním být. A s každým rokem se jen počty jejich společných chvil musely odčítat už od tak nízkého počtu.

Nejprve žena, kterou si najal, přicházela jednou týdně, aby se postarala o potřebné. Nakonec musela chodit každý den a zastávat roli rodiče. A Kirilka vstával za svítání, celé dny si s ní hrál, aby večer ulehal. Andrej do jeho života jako noční tvor nemohl patřit. Nesměl jej nutit, aby ponocoval, ale nemohl ho výdat ve dne.

Čím více pro něj chtěl dobrého, tím méně s ním mohl být.

Andrejův věčný osud – strádání.

[další kapitola]