Vepíšu v tvou krev - kapitola desátá

Takže poslední díl I. části tohoto příběhu, II. část (odehrávající se po 2. světové) mám částečně předepsanou z dřívějška, tak snad bude vydávání plynulejší, než bylo teď (důvod zpoždění tohoto dílu je, že jsme se začetla do knížek o válkách xD). Jsme tedy asi v polovině příběhu, i když takhle kapitola by se dala brát jako takový "epilog" uprostřed (xD). A myslím, že po tom, co se dělo v posledních kapitolách I. části bude děj začátku II. části docela hojivý, oddechový a hezký. ;)

Přejí příjemnou četbu.
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Nade, Kroketovi, Vlarise a Dasty.

[úvod|předchozí kapitola]

-I-

Zrůdný chlapec

10. kapitola

Pokaždé, když Andrej Alexejevič procházel tím novým městem po setmění, uvědomoval si, po kolika věcech toužíval a o kolik nakonec přišel kvůli nerozvážné myšlence, že by mohl získat moc a tím si otevřít bránu ke štěstí. Ve hvězdách neuměl vyčíst vůbec nic, přestože dokázal pojmenovat souhvězdí, chyběla mu schopnost zapomenout na minulost, ocitnou se v přítomnosti a hledět na budoucí. Topil se v moři času, avšak nedokázal uchopit ani jediné smítko, jež by ho chronologicky provedlo jeho nyní již nekonečnou existencí.

Jen datum na okraji novin mu oznamovalo, který rok je. A dobře známý – nikoliv mateřský – jazyk zase ujišťoval, že ve svém bezcílném bloudění se stále drží země, v níž vyrostl v muže a kde se stal monstrem. Kde kvůli němu lidé trpěli. Kde... žil, když ještě žil.

Ale netoužil tu zemi opustit. Měl možnost, neomezené možnosti, ale netoužil. Nic jej nevedlo cestou a on se nevymlouval, že jej cosi drží na místě, i když možná věděl, co to mohlo být. Svit v oknech bytu, do něhož nebyl pozván.

Upírem se stal v září roku 1905. Válku Rusové prohráli, stejně tak i on ztratil navždy pouto ke svému původu. Nepatřil k rodu vlkodlaků, stal se jejich nepřítelem a to v absolutním smyslu.

Nebyl to on sám, kdo tahal za provázky vlastního osudu, byli to jiní, stejně jako v tom válečném sporu. Byl to mocenský souboj, kde figurovala vždy zrádná a prohnaná Anglie a Amerika, Německo plné ambicí, Francie s jakýmsi vztahem k Rusku, utlačovaná Čína a k tomu pouze také – nikoliv hlavně – Rusko doufající v obnovení vnitřní stability a v záchranu před krizi samoděržaví za pomoci války a kolonií-chtivé znovuzrozené Japonsko.

A jako tato válka ukázala mnohé principy a dříve nepoznané pravdy pro války budoucí, tak i Andrej Alexejevič získal nová poznaní a uvědomil si své chyby. Navždy ztratil svůj původ a snad bylo zbytečné dále držet si v mysli své otčestvo. Byl Andrej, bez Alexejeviče, upír. Stvoření stejně zbytečné a mučené svými pocity – nebo možná ještě víc – než člověk.

Bloudil, bez životního cíle. Byl schopný přežívat – k tomu všemu ho vedly základní pudy a Canetova výchova. Ale vše ostatní mu za těch několik měsíců, než se upírem stal, monsieur úspěšně a nenávratně odcizil.

Ten incident se neobešel bez následků na Andrejově zdraví. Dnes už neduhami netrpěl, ale Caneta to stálo mnoho peněz za lékaře, než se plně uzdravil. Masti, léky, očistné procedury, kterých snad nebylo třeba – to vše mu bez jediného zaváhání upír vnutil.

Ale odepřel mu to nejdůležitější – slitování.

Raoul Vannier byl mladý muž svého věku a postavení – tak se i choval. Dítě ulice, nesmířené s nespravedlností společenského systému a kvůli ní nuceno k zločinům. Příliš brzy zakusil hořkost a snad se nikdy nedokázal vyrovnat s druhou stranou mince, se svými pocity k Andrejovi. Miloval ho, učinil kvůli tomu nejedno špatné rozhodnutí, ztratil pevnou půdu pod nohama a přece v momentech, které pokládal za své poslední, toužil hnědovlasého chránit.

Nakonec získal jediné – nenávist. Mnohem hlubší, než byla láska, co dříve cítil.

Andrejův lidský příběh nebyl romantický. Končil ve sklepení, kam je oba s Raoulem uvrhl upír.

Avšak Canet mezi nimi zanechal – v uvědomění si lidských povah – rozdíly. Andrej byl léčen, a protože se měl stát upírem – z žádné lítosti nebo soucitu – pravidelně dostával najíst, vždy v jídelně na světle, aby bez něj nechřadl a skutečně se pak za něj upírské pokolení nemuselo stydět. Ovšem Raoula nečekala budoucnost. Zatímco jeho milý sílil a uzdravoval se, jemu se nedostávalo ani lékařské peče a jídlo dostával velmi sporně. Spíše žádné než nějaké, protože upír si hnědovlasého hlídal, aby mu nic nenosil. A pokud Andrej propašoval cokoliv v oblečení nebo v ústech, bylo to nanejvýš jen dostatečné, aby mladík dožil dalšího dne.

Monsieur Canet nechával Raoula před Andrejovýma očima vyhladovět k smrti.

A přestože oba chlapci – alespoň z počátku – věřili, že se jim naskytne příležitost se osvobodit, zhýčkaní předchozí zkušeností, nakonec jen o víru přišli. Upír jim dokázal číst myšlenky a byl o mnoho silnější – nedalo se nad něj nijak vyhrát.

Andrejovi se po letech ty dny slily jen v jediný den nekonečného zoufalství a utrpení, kdy se musel dívat a měl před očima důkaz o vší lidskosti: lidské křehkosti, smrtelnosti, ale i ztrátě duše a rozkladu. Nic z toho nebyla vina Raoula, ale i tak ho v jisté chvíle horečně nenáviděl a přál si, aby již umřel a zbavil jeho – Andreje – nutnosti tam s ním být, poslouchat ty nářky a celkově poznávat smrt, jaká skutečně byla.

Byly okamžiky, které láska nedokázala překonat. Ani měsíc ve své podobě nevydržela. A bez ní, co je mělo držet?

Přestože nic nemohlo dosáhnout děsivosti Raoulových muk, Andrej trpěl psychicky a nesl si to sebou na věčnost – nikoliv do posmrtného života, ale na svou upírskou věčnost.

Již to nebylo přání Raoula, co vedlo Andreje, aby jej zabil. Po všech těch hádkách, co proběhly, když ještě černovlasý měl rozum a svou duši, zůstala troska, hnaná životní sílou těla, ale již ne tím, co dělalo Raoula Raoulem. A Andrej zasáhl, protože sám nedokázal vydržet, co viděl. Mohl se konejšit tím, že udělal to nejlepší... ale navždy mu zbývala otázka, zda pokud chtěl Raoulovi ulehčit trápení, neměl to udělat dávno předtím, než zažil muka, v kterých mu tam bez přestání sténal několik dnů?

Byl si vědom, že to nakonec udělal pro sebe.

Zaškrtil ho vlastníma rukama, a přestože Raoulovo tělo bylo k nepoznání, kladlo odpor seč mohlo a jen ono – nikoliv duše černovlasého – toužilo o další chvíli přežít. Andreje bolely ruce, plakal a třásl se. Poznal smrt, jako nikdy předtím a více nemohl, zapsal si do svého svědomí coby první hřích, u něhož cítil, že se do něj nesmazatelně vryl (skutečný hřích, nejen předepsaný podle ostatních lidí).

Bezedná jáma. Zmatení, zoufalství, sebenenávist.

Někdy, když se zadíval na své ruce, roztřásly se mu jako tehdy námahou a on cítil bolest v prstech, jak tiskne a zabíjí. Stále byl člověk a pokud si vzpomenul na Boha, věděl, že ani zpověď mu nemůže ulehčit.

Viník. Vrah.

Monsiuer Canet – nehledě na to, zda čekal takové vyústění a chtěl, aby si tím Andrej prošel, protože jej to s konečnou platností potrestalo za sodomii, nebo naopak si nemyslel, že jeho chovanec se takto projeví a překvapilo ho to – jej nechal ve sklepě s hnijícím tělem. Den, dva. Více ne. Ale i přesto Andrej již nikdy nemohl zažít větší a nekonečnější muka.

S Raoulem a dva dny po jeho smrti v Andrejovi zemřelo důležité. V absolutní nenávisti ke všemu a hlavně k sobě pozbyl smysl svého života, hnací motor.

A v den, kdy se stal upírem, zůstal stát mimo svět, nepotřebný. Parník potopený v hlubinách oceánu.

Nemohl zůstat v Paříži, protože monsiuer Canet mu to zakázal – zasvětil ho a již nikdy víc nechtěl, aby se byť jen viděli. Andrej pozbyl poslední záchytný bod, přestože ho nenáviděl, přece jen to bylo společně s městem to jediné známé, na něž mohl jako upír dosáhnout.

Tím začalo bloudění, v němž se toužil necelých deset let ztratit a přestat existovat. Svévolně. Jako upír nemohl zemřít jinak, než že by se zabil sám. Vystavoval se nebezpečí, ale nebyl schopen udělat ten jediný, poslední a rozhodující krok na slunce. Nedokázal odejít.

Žil ve vzpomínkách.

Až jednoho dne ho přilákalo světlo v oknech vysoké, docela hezké budovy. Byt vojáka. Ani si neuvědomoval, že je to vůně, co ho tam táhne.

Jako upír měl snad všechny smysly citlivější, a přestože nedokázal vysvětlit jak – Canet mu tolik důležitých drobností zamlčel – věděl o existenci něčeho nad chápání, co ovládalo jeho kroky. Nedalo se to nazývat osud, v ten snad věřil i dříve a nebo uvažoval nad tím, že by mohl být; ale toto jsoucno začal vnímat ve chvíli, kdy se mu zrodil šestý upírský smysl. Přirovnával to k vůni a chuti, protože to nemohl vidět, slyšet, ani se toho dotknout, ale zároveň to nijak nevonělo ani nechutnalo, jen vnímal linii tvořenou ze stejného materiálu jako myšlenky, táhnoucí se světem. Vedla ho k různým lidem, podle ní si vybíral své oběti než pochopil, že to jsoucno poskytuje víc, než pouhé nasycení hladu.

Sledoval ho, když našel ten byt. Užasl, na okamžik se probudil z letargie, když zjistil, že v něm bydlí Cyril Krasin. Nehledal ho, ve všem tom, co se přihodilo, zapomenul dokonce i na jeho existenci. Ale setkal se s ním znovu, protože si to jsoucno přálo.

Lákalo ho chodívat ulicí pod domem, procházet mu pod okny, ale nebyl schopen ho na sebe upozornit, přijít za ním. Bál se. Viděl se jako nestvůru a již nikdy nechtěl zničit ničí život. Nehodlal dovolit, aby se opakovala minulost, zrodil se nový Raoul.

Vzpíral se jsoucnu.

I tak zůstával.

Cyril Krasin se těšil dobrému postavení. Inženýr, důstojník. Byl vážený ve společnosti, přestože nepatřil ke šlechtě. Dostávalo se mu poct, jež mu jiní cizinci mohli jen závidět. Ale on byl zdejší, jen ruská bujarost a slovanský vzhled prozrazovaly jeho skutečný původ. Rád se bavil, proslýchalo se o jeho aférách se ženami a mlčelo o mužích, kteří se stali více, než-li jen jeho dobrými přáteli.

I v Kristových letech byl stále pohledný, přestože se stářím nabyl více charismatický vzhled: plavé vlasy při bližším pohledu kolem spánků začínaly šedivět a v koutku očí a rtů se tvořily vrásky, jak se často smál a vtipkoval. Myslel si své, dokázal být vážný, ovšem věděl, že jako muž příliš otevřený nikdy nedosáhne pozic, po kterých toužil.

Pozbyl širokých rtů, jaké měl, když ho Andrej poznal a ještě více v jinošských letech, výraz mu proto zpřísněl a působil tak jako téměř dokonalá kopie svého bratra v těch letech. Snad i proto, že výcvik a stárnutí zbytněly jeho postavu. Zůstal štíhlý, ale nabral svaly a zdál se tak širší v ramenou. S konečnou platností mužnější.

V době, kdy ho nalezl Andrej, udržoval vztah s o několik let mladším mužem, kterého nazýval svým nejlepším přítelem, přestože se zároveň i ucházel o ruku jedné z dobře situovaných dívek.

Nacházelo se v tom cosi přirozeného. Jeho vztah s mužem byl plný souladu duševního – což Andrej nikdy s Raoulem nepoznal –, dlouhé hodiny spolu mluvili, měli stejné zájmy, vzdělání a prožívání, přestože mladší muž vždy stál ve stínech a nikdy nepatřil k těm zářivým jako Cyril. Rozdílný spočíval i v tom, že zatím neplánoval ženění, protože byl stále docela mladý.

Naopak s dívkou měl plavovlasý muž společnou jen touhu založit si rodinu. A to byl plán do budoucna, který měl naplnit celý jeho život, až bude starý na ukojování tužeb po mužích, nezůstane sám, jeho rod bude pokračovat.

Andrej v tom shledával něco správného. Každou noc ho to přesvědčovalo, že nemůže do Cyrilova světa přijít a zničit ho. I když to sledování přinášelo upírovi muka, protože Krasin byl o tolik dokonalejší milovaný, než býval Raoul. Přestože bylo jasné, že jeho poměr s nejlepším přítelem musí skončit, stále mezi nimi zůstávalo přátelství a láska. Muselo to tak zůstat navždy, vystříbřit se v hrozící válce.

Hnědovlasý upír si uvědomoval, že i on k tomu muži cítí zalíbení. Stával se závislý na těch střípcích z jeho života, co získával a mohl být jejich svědkem, protože někoho takového ve svém ztraceném světě potřeboval. Chtěl znát jeho cestu a z touhy s ním zůstat – kdyby se k němu přiblížil – být donucen volit si svou, aby se nikdy nerozdělili.

I nyní zůstával s ním ve městě, místo aby nekonečně bloudil světakraji a chodíval noc co noc pod jeho okny, díval se dovnitř, odolával pokušení, v němž jej pobízelo jsoucno, aby vešel. A s pocitem křivdy nenáviděl vší svou minulost.

Někdy si představoval – a že představy byly hloupé, když se narodil před necelými dvaceti sedmi lety a měl být nyní již dospělý, bez snů – jakou by se vydal životní cestou, kdyby to tehdy nebyl Raoul, kdo si jej všiml jako první, ale Krasin. Miloval muže, i tehdy musel, pokud nyní měl svého nejlepšího přítele. Tedy kdyby svůj pohled upřel na Andreje, byl zasažen Cupidovým šípem a donutil svět, aby se otáčel jinak... jak by to dopadlo?

Andrej si namlouval, že Cyril by nezemřel tak bídně jako Raoul, protože celý vztah by byl jiný. Ten muž již tehdy stál pevně a dokázal by jej vést.

A ve chvílích, kdy si to představoval, nejvíce nenáviděl sebe. Ubohý Raoul, jeho milovaný umučený Raoul – stejně jako Andrej ve svých očích až jeho vraždou na sebe zapsal první hřích, tak Raoul byl světec, oběť. Bál se vzpomínat na něj, protože nejednou zjistil, jak málo si z jejich skutečného vztahu pamatuje. Zůstaly mu ve vzpomínkách jen ty vyhrocené okamžiky.

Při prvním setkání ho nechal Raoul zbít, jednou se rozzlobil tolik, že jej donutil posloužit celé jeho partě, první sex bolel, dvakrát s ním byl uvězněn a jedno vězení bylo horší než druhé. A přece zde zůstával pocit – neuchopitelná myšlenka –, v níž ho miloval láskou sedmnáctiletého chlapce; miloval ho k zbláznění a zároveň nesměle, byl ochotný pro něj... a než se v myšlenkách dostal k vyměření jeho lásky a zjištění, že nebyla – přes všechny útrapy – tak zatracenou, jak ji nyní viděl; objevil se znovu třes jeho rukou.

Zabil.

V porovnání s těmito nekonečnými útrapami jeho svědomí, sledování Cyrila přinášelo klid.

Andrej se nikdy nedozvěděl proč, ale plavovlasý muž se přestal stýkat se svou rodinou. Snad ani dopisy jim nepsal. Nejspíše se před těmi deseti lety rozešli ve zlém, když neuposlechl a hrnul se do služby.

Neměl čas si po nich stýskat, žil plným životem a jeho myšlenky – když je nekalil alkohol – zůstávaly vesměs praktické. Jen občas tak něžně pohlížel na svého milence, až to Andreje dojímalo a znovu nutilo srovnávat se svým vztahem s Raoulem.

Jenže tehdy před lety Andrej ještě nedokázal číst myšlenky a mnohého si nevšiml. Možná ani nevěděl, jak moc Raoul miloval strukturu jeho vlasů, vůni kůže a jak – svou bytostí rodičem zničeného dítěte – cítil zbožnou úctu k Andrejově křehkosti, co nyní již nebyla patrná napovrch, ale zůstávala uvnitř něj.

Andrej byl jako zaprášená papírová krabice uchovávající porcelán. Nikdo nespatřil, že uvnitř již zbývají jen střepy, protože napovrch se zdál mnohem starší a z jiného materiálu. Jako kdyby mu při přeměně monsieur Canet dal kapku svého věku. Byl mladým, nelidsky silným mužem, jehož stáří nebylo možné určit, protože byl asijský kříženec, ale zdál se rozhodně starší dvaceti let. Takto dokázal i sebe oklamat.

Krasin dokonce něžně pohlížel i na svou ženu, s níž se na začátku roku 1914 oženil. Přestože jej příliš nelákalo plnění manželských povinností, těšil se na potomka. A Andrej mnohem dříve než všichni ostatní věděl, že budoucnost již nakročila tím správným směrem, ačkoliv Krasinova žena čekala holčičku.

Věděl toho tolik o jejich rodině, že občas cítil, jako kdyby byla jeho vlastní. Snad i záviděl, ale rozhodně ne celým svým srdcem. Jako upír konečně mohl poznat, co mu bylo za jeho vlastního lidství odepřeno.

Doslova jej nadchlo, jakým dokonalým se Krasin zdál ve světle, v němž byl budoucí otec. Pečoval o svou manželku; se svým nejlepším přítelem zůstávali jen přáteli, ale z důvodu vzájemného, dlouholetého souznění přece se společně radovali jako kdyby to bylo jejich společné dítě; a zcela omezil účast na pitkách.

Andreje Alexejevič tehdy musel přemýšlet o svém otci, jak se on choval, když se dozvěděl, že bude mít potomka. I dříve si nejraději držel představu, že jeho nebohý zesnulý otec ho měl jako jediný rád a zachránil ho z nehostiné země matky. Nemusela to být pravda, ale v Krasinově chování se to takové jevilo.

Andrej prožíval své velké štěstí společně s Cyrilem, i když to nikdy nebylo skutečně s ním.

Překazily to až dva dopisy: povolávací a dva roky poté kondolence.

O mnoho dříve než válka skončila, Kiril Ivanovič Krasin zemřel. A nezanechal za sebou pouze truchlící ženu, dceru, co nikdy nespatřil, rodinu v Paříži a nejlepšího přítele ohroženého ve stejné válce, ale i upíra, jenž přišel o poslední vazbu na lidský svět a na několik desetiletí se úplně ztratil.

[další část]