Vepíšu v tvou krev - kapitola devátá

Omlouvám se za zpoždění, ale nějak nestíhám. (Taky jsem trochu nemocná.)

Tenhle díl - nu, slabší povahy by ho asi neměly číst. I když možná zase není tolik hrozný, i když... posuďte sami.

Příští díl bude v sobotu, pokud se povede, i když dneska je čtvrtek.
Asi je tam nějaké procento chyb, ale musela bych to nechat uležet přes noc, abych je viděla, takže kdyžtak je později doupravím.

Přejí příjemnou četbu.
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Nade a Kroketovi.

[úvod|předchozí kapitola]

-I-

Zrůdný chlapec

9. kapitola

Člověk míní, Pán Bůh mění.

Uplynuly měsíce, přišlo jaro a svět se dostal do rozkvětu. Přesto se vůbec nic neudálo – žádný útěk dvou zamilovaných, ale ani tragický konec jejich lásky. Čas plynul pomalu a přece s dostatečnou rychlostí, aby vše zůstávalo na pomezí, na hranici mezi osudovým a všedním. Každý den přibližoval, co se muselo stát – rok byl v porovnání se sedmnácti léty dlouhá doba, ale oproti staletím jen nepatrný zlomek času – a že skutečně v potají vyvrcholilo jakési rozhodující dějství nedůležitého příběhu pod pařížským nerusky modrým nebem, to zůstávalo všem zainteresovaným skryto.

Andrej sám zatím nedokázal vnímat rozdíl, měl svých sedmnáct let a naivní lidskou mysl. Přestože zmítanou a nejednou přetvořenou bytostmi, s nimiž se potkal, stále lidskou. A nejspíše nebylo možné, aby se jí zbavil, dokud miloval jako mladý muž a neuvědomoval si, že největší soužení přináší zamlčování prostých slov.

Snad později se svými zkušenostmi z života již nelidského a přece s lidským prožíváním, by dokázal tenkrát v tom pařížském jaru rozpoznat v Raoulově tváři všechny běsy, které se kolem černovlasého shromáždily, když zůstával na místě.

Domníval se, že Andrej nehodlá opustit svůj dobrý život a nedivil se mu, že jej nechce měnit za chudobu – protože sám ji znal a sám jí trpěl, aby jako každý chudý se upínal k hrdosti, jedinému svému vlastnictví, a přece nenáviděl a záviděl těm, co nemají hrdost, protože mají zlato –, a proto nemluvil o odjezdu. A nechával tak Andeje Alexejeviče marně čekat na pobídnutí k útěku.

Sám pak jen se čím dál více utápěl v myšlence, že opustit svého milence nedokáže. Toho dne vůbec, snad zítra... a ani zítra ne. I přestože se mu stahovala oprátka kolem krku a stolička pod jeho nohama byla vrtkavá.

Mezi těmi, co přihlíželi jeho pomalé popravě ho zajímal jen Andrej. A nedokázal mu odpustit, že s ním neutíká vstříc svobodě – alespoň té lidské, domnělé. Žárlil na svět a nenáviděl ho ještě víc, protože kvůli němu jej hnědovlasý nemiloval.

Ale milovali se oba. Jen chtějte po mladých mužích, aby si vyznávali lásku. Vždyť těch několik prostých slov, co by dokázalo spasit, se říká pouze naivním ženám, aby odemkly pás cudnosti.

Nebylo to přímo mlčení, co mezi nimi panovalo, jen neschopnost se bavit o důležitém a vlastní pochybnosti. První láska – nejistá, vášnivá a nikdy netrvající věčně – právě v ní se zmítali. Jediné skutečné souznění nakonec byli schopni naleznout v pokrývkách, přestože přinášelo bolest a rozkoš byla pomíjivá, i když zaslepovala zdravý úsudek.

Andrejovi nezbýval nikdo jiný než Raoul.

Jak bylo řečeno, tak se i stalo a s Krasinovými se nesetkával. Jen asi týden, dva poté, co Ivan Ivanovič se s ním rozloučil, potkal na ulici Cyrila. A ten ač nakloněn jejich přátelství, vstoupil do služby a stěhoval se do kasáren. Radil mu se stále ještě mladickou touhou po svobodě, aby si nenechal diktovat osud. Ale Andrej v té chvíli již byl v zajetí.

Monsieur Canetovi se jej dařilo přetvářet, zbavovat ho vůle vzepřít se osudu, protože na upírství bylo cosi absolutního a lákavého. Stačilo prožít ty měsíce a uchopit příležitost stát se mocným. Pokud člověk netrpěl lítostmi nad lidmi, z nichž se měl krmit – což nebyl Andrejův problém –, tak se mu nabízel dar síly, nesmrtelnosti a možnosti život prožít podle svých představ. Andrej Alexejevič po tom daru začínal toužit, protože velmi dlouho mu jeho vlastní lidské prožívání života bylo odepřeno a on cítil potřebu si to vynahradit. A kde byla větší příležitost než ve věčnosti?

Snad pokud Raoul netoužil utíkat dnes ani zítra, mohl by z něj také udělat upíra. A pak by se ničeho nemuseli bát, pak by nepůsobil nikdy víc tolik křehký, jako toho dne, co ho poprvé Andrej viděl po zneužití jeho vlastním otcem. Nikdo z té zbytečné party zlodějíčků by nebyl hrozbou. A mohli společně všechno – celý svět by se ocitl u jejich nohou, protože přesně tam ležel vůči monsier Canetovi.

A proto se Andrej učil rád. Znovu chodil s upírem na lov a sledoval ho, jak se krmí. Viděl tu sametově-černou smrt a představoval si sám sebe, jak milosrdným bude k zbytečným lidským existencím.

Ale jen v tom nespočívala výuka. Monsieur Canet ho zavedl do nevěstince. Andrej poprvé byl se ženou. Byla to spíše dívka, hezká, se světlýma očima a drahá, proto ne tolik použitá, nikoliv tak vulgární a celkově jiní chlapci by byli potěšeni z takové příležitosti. Uměla, co panny ne a přece nevinnosti nebyla vzdálená jako staré ženy, co postávali na rozích některých v Paříži tím vyhlášených ulic.

Líbala ho. Zvlhla. A byla přívětivá k jeho chloubě.

Avšak přinášela jen tělesnou rozkoš, zapůsobila jen na Andrejovy slabiny, které v tom věku reagovaly na každou stimulaci. Nechtěl ji, netoužil po ní, byla jen nádobou, co jej měla převychovat. Příliš něžná, příliš ženská a spojení s ní nepřinášelo chuť hříchu, jen pachuť povinnosti a úkolu zadaného od učitele.

Nejspíše již dávno předtím si upír všiml, že s Andrejem je cosi v nepořádku, protože mu ji sehnal, a poté mu stále opakoval, že až bude jedním z jeho rodu, bude muset pít jen z žen. Protože ženská krev je nejlahodnější pro upíry a mnoho dalších vymyšlených důvodů, proč se nesměl dotknout mužské, ačkoliv jako dítě nejednou viděl monsieur Caneta z mužů pít.

Dále se učil i jakémusi minimu, co potřeboval, aby jako upír přežil. Monsieur Canet se tím částečně před ním stával nechráněným, a přece mu všechny tyhle své slabosti kladl do rukou, aniž by jen mrkl a na okamžik pocítil strach.

Upíři nesměli na slunce, jak bylo známo, a museli se živit krví. Postupně získávali schopnosti, co lidem byly vyšší sílou odepřeny, protože by je nerozumě zužitkovali bez staletích znalostí. Avšak zůstával jim pouze dvojí požitek: chuť krve, co je zbavila veškeré touhy po potravě, kterou jejich mrtvé tělo již stejně nedokázalo zpracovat a vypuzovalo ze sebe nepříliš vábivou cestou; a soulož, jejíž rozkoš podněcovala až šílenou touhu po krvi, že až se staletími se upír dokázal ovládnout, aby svou milenku nezabil.

Nejvíce ze všeho však Andreje na monsieur Canetovi vyděsilo, když se mu přiznal, že čte jeho myšlenky. Nebyl jediný hřích, co by před ním zůstal utajen. Nemusel to vyslovit, přesto Andrej si byl jistý, že ví o tom, jak zabil, ale hlavně o Raoulovi a touze utéct.

Bál se o to víc, že upír na toto téma neřekl jediné slovo, ani pokárání. Jen vztyčil mlčenlivou hrozbu a Andrej Alexejvič v té chvíli pochopil, co musí udělat.

Další vyčkávání nebylo možné.

Hned, jak se příštího dne rozednělo, vzal peníze, co mu upír nechal na živobytí a lidské potřeby, a vydal se za Raoulem. Nebyla jiná možnost než utéct. Ne pro něj – on toužil po temném daru –, ale pro jeho milence. Nemohl jej nechat ve městě, v němž řádil upír, co mu tolikrát naznačil, že rozkoš lze přijímat jen od žen a že nechce, aby se stýkal s lidmi.

Jako každé ráno, v domě byl pouze Raoul. Kupodivu, když Andrej doběhl, již snídal a díky tomu odpověděl na naléhavé zabouchání na dveře pro služebnictvo, z nějakého důvodu nyní již opatřené dvěma zástrčkami.

„Copak tak časně, André?“ přivítal ho mileneckým polibkem chutnajícím po vajíčkách a přitáhl si jej do tak majetnického objetí, že hnědovlasý nedokázal protestovat. Jak měl ve zvyku, stáhl mu stuhu z vlasů a zastrčil si ji do kapsy. Již měl nejednu svou památku schovanou a dokonce střídal, kterou zrovna bude nosit zavázanou na zápěstí. „Posnídáš se mnou?“ zeptal se mezi polibky a další, čeho Andreje zbavil, byl kabát.

Nemohl se jej nabažit, když ho měl pro sebe. Čím déle jejich vztah trval, tím více na něm byl závislý a bohužel i méně dokázal od něj odejít.

Andrej se ovšem brzy z jeho náručí vymanil a zadíval se do těch stále trochu posměvačných, modrých očí. „Musíš odjet,“ řekl mu a natahoval si rozepnutou košili zpátky na rameno, kde měl stále ještě známky po nedávném Raoulově kousnutí – rád na něm zanechával značky, snad z přetrvávající žárlivosti.

Černovlasý si ho nechápavě prohlédl. „Musím?“ dostal ze sebe, a jako kdyby ho ta dvě slova naprosto zmohla a připravila o veškeré síly, posadil se do svého křesla, u něhož měl přitáhnutý stolek se snídaní. „Takže ses rozhodl, že nepojedeš se mnou...“

Jen v nepatrném okamžiku se v Raoulově tváři dalo vyčíst, jak hluboce ho to zjištění zranilo. Avšak hned na to jeho výraz ztvrdl.

„Vzal jsem nějaké peníze,“ ukázal mu Andrej a klekl si před něj, když mu je dával do ruky. „Slibuju, že si tě najdu... ale teď musíš odjet sám.“

„Ne-nelži mi,“ Raoul ho odstrčil nohou a zamračil se. „Nepotřebuju milodary,“ zavrčel a hodil po něm jeho bankovky, co měl ve dlani. Skousl si ret, jak dokonale nebyl schopen popírat své pocity a zase vyskočil na nohy. „Co jiného jsem mohl čekat o takového fracka jako ty,“ utrousil, přičemž ohrnul pohrdavě horní ret.

A býval by mu ublížil slovy mnohem víc, kdyby se neozvalo známé zaklepání na dveře. Byl to ten okamžik, kdy se stával bolestí naprosto nepříčetný a šílený, proto bez jakékoliv ostražitosti, kterou si ty dny zasloužily, otevřel dokořán. A nestačil se ani divit, když za dveřmi nestál jen Laurent, ale i dva vysocí, statní muži, které nikdy dříve neviděl.

„To je on.“

O Andreje se v tu chvíli vůbec nikdo nezajímal. Chytili černovlasého a uštědřili mu tvrdou ránu do obličeje, což byl ovšem jen začátek, protože Raoul se bránil a nenechal se tak lehce pokořit. Avšak proti nim neměl šanci.

Laurent tomu všemu přihlížel do chvíle, kdy se zvedl hnědovlasý, aby se alespoň pokusil – jakkoliv to vypadalo beznadějně – zvrátit průběh situace. Avšak byl poslán zpátky k zemi a přišlápnut. „Tohoto si vemte taky, pánové, docela dobře kouří a prdel má projetou.“

Andrej Alexejevič se probudil tím, že mu prsty jemně probíraly vlasy. Hlavu měl položenou na něčích stehnech a slyšel trochu sípavý dech. Neviděl vůbec nic, protože – podle zatuchlého vzduchu – místnost v podzemí, kde byli, byla bez jediného okna. Pohřbili je zaživa do nějaké kobky, tak si připadal a divil se, že ještě má vzduch, který mohl dýchat. Pohnul se a uslyšel nad sebou bolestivé zasyčení.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho tiše Raoul a dál se probíral jeho jemnými, hnědými vlasy, co tolik zbožňoval.

Mladší kývl, druhý to musel cítit, i když na něj neviděl. Neudělali mu nic kromě toho jednoho kopance do obličeje, který ho společně s tím, jak jeho zátylek narazil o podlahu, poslal v nevědomí. Bolela ho hlava, to bylo vše. Dokonce ani neměl zlomený nos nebo vyražené zuby. Nebylo to tolik o síle kopu jako v tom, co vyvolal. „A ty?“

Chtěl se zvednout, ale Raoul ho zastavil, když mu položil jemně dlaň na rameno. Andrej byl to jediné, co ho konejšilo a díky čemuž přežíval. „Jsem,“ utrousil jen, ale podle způsobu jakým dýchal a zadržoval dech, přemáhal silnou bolest. „Dostaneme tě odsud, tebe nechtějí...“

Andrej ho vzal za ruku a políbil ji. „Bez tebe nikam nejdu,“ zašeptal. I když bylo pravděpodobnější, že ani jeden z nich nikam nepůjde a vyhladoví tady (když je nezastihne to štěstí, že by se udusili).

Černovlasý ho pohladil po tváři, avšak nic mu neodpověděl.

„Co... co se stalo?“

Raoul váhal s odpovědí. „Ten čurák mě zradil,“ řekl nakonec, „nejen zradil...“ musel si nechávat přestávky mezi slovy, jak moc ho stálo sil, aby popíral bolest, „chtěl mé místo, tak mne – asi za kousek rajónu – dal těm zmrdům, co tu kradli před námi.“

Bylo mu jasné, že z toho nemůže vyváznout živý. Jen nechtěl, aby stejně jako on, skončil jeho André. Nedokázal se smířit s tím, že ho přivedl do záhuby.

Andrej Alexejevič zůstal mlčet. Líbal jeho ruku, i když byla špinavá a od krve, přičemž se snažil vymyslet cokoliv, co by je mohlo spasit. Nakonec se přece jen z jeho klína zvedl. Kdyby měl alespoň jednu sirku, podíval by se, co před ním Raoul zapírá – už v doupěti byl zbitý jak pes, jak na tom musel být teď?!

Černovlasý se rozkašlal. V té tmě to byl hrozivý zvuk.

„Jak moc jsi na tom zle?“

„Nestarej se,“ bylo to jediné, co mu byl ochoten starší odpovědět.

Andrej nahmatal v tmě jeho tvář a opatrně ho políbil na rty. Nechutnal příliš po krvi, což bylo dobré znamení, protože v tom případě mu – určitě od kopanců – zlomená žebra neprorazila plíci. Víc se ovšem nedalo odhadnout. „Mluv se mnou, prosím,“ šeptl u jeho rtů a prsty se vydal po jeho těle, ale brzy toho nechal, když bez zraku mu způsoboval jen větší bolest. „Prohledám to tady okolo.“

„Nic tu není, byl jsem vzhůru, když nás sem házeli. Naproti nám jsou dveře, jinak jen zdi.“

Hnědovlasý se nehodlal tak lehko vzdát. „Třeba... něco najdu,“ zkusil a začal prostor systematicky prohledávat po čtyřech, aby mu nic neuniklo. „Mluv se mnou,“ řekl znovu. Chtěl mít jistotu, že mu mezitím Raoul nezemře, skutečně nevěděl, jak špatně na tom je.

„Nech toho, André,“ zašeptal černovlasý. „Mám plán.“

Andrej se připlazil zpátky k němu a našel jeho ruku, aby ji znovu políbil. „Jaký?“ s nadějí v hlase.

„Když mne zabiješ...“

„Co to říkáš?!“

„Když mne zabiješ – pššt, nepřerušuj mě –“ avšak přerušilo jej, jak náhle se přihlásila bolest, „tak... ti uvěří, že nikomu nic neřekneš. A pustí tě.“ Navrhl řešení, které ho jediné napadlo po dobu, co se probíral hnědými vlasy. On byl stejně už mrtví – pokud ne kvůli zranění, tak protože oni s ním neplánovali nic jiného. A pokud si měl vybrat, jestli zemře rychle a rukou svého milence nebo umučením, volil to první bez mrknutí oka. Nehledě na hrdost nebo statečnost.

„To neudělám, musí být...“

„Nebuď směšný, André,“ přerušil ho Raoul. „Tys možná vyrostl v domečku a peřinkách, ale tohle je ulice... a ulice má tyhle pravidla a takhle to na ní chodí. Věř mi!“

Hnědovlasý pevně stiskl jeho ruku. „To ty se chováš jako osel,“ vyčetl mu, „nikdo není zvědavý na hrdinství, vzpamatuj se, z tohodle se dostaneme... nějak. Ale oba.“ Nebo ani jeden. „Nezabiju tě.“ Nevěděl, zda by to nedokázal, ale určitě v podvědomí cítil, že tohle by byla ta první ze smrtí, které by skutečně litoval, protože by se ho přímo dotkla. Raoul byl v jeho životě skutečný a důležitý – první, kdo ho viděl – po těch měsících se ho nedokázal vzdát, i když mu říkal, aby odjel.

„Vím, že to dokážeš.“

Andrej Alexejevič zavrčel a pustil jeho ruku, poté se vydal dál pokračovat v prohledávání jejich vězení. Nehodlal se o tom bavit, jako kdyby se bál, že by se mohl nechat přesvědčit. Místo toho jen bez jakéhokoliv úspěchu šmátral po zemi a po stěnách.

Raoul se mezitím stočil na zemi do klubíčka. „Stejně do několika hodin umřu,“ zašeptal. „Ale do té doby sem přijdou, a pak... budou mne mučit, ještě se mnou zdaleka neskončili. A s tebou... tebe napřed znásilní. Tak... udělej to pro nás oba.“

Ani nevěděl, proč mu vlastně lže. Samozřejmě, že byl zbitý a nebylo to nic, co by se dalo přejít jen s mávnutím rukou. Avšak na druhou stranu vylízal se už z horších ran a věděl, že není definitivně rozhodnuto o jeho smrti, alespoň co se týká zranění.

Nepřipouštěl si, že to všechno dělá, jen aby zachránil druhého. Že skutečně je ochotný obětovat svůj život pro někoho, kdo jej chtěl opustit. Protože kdyby si tohle všechno uvědomil, musel by se sám sobě vysmát. Skutečně byl osel! Mnohem víc než to.

„Neposlouchám tě.“

„O co ti jde, stejně si mne chtěl odkopnout jak prašivého psa!“ obořil se na něj Raoul, dostatečně zoufalý – beznadějí sílící s každou minutou, co byl uvězněn –, aby dal průchod i svému rozčílení.

Andrej nepřestával prohledávat místnost, i když byla tak drobná, že to již opakoval podruhé. „Nechtěl jsem tě odkopnout,“ zavrčel – tohle rozhodně nebyla ta pravá chvíle, aby vedli jakýkoliv rozhovor, vůbec ne takový. „Chtěl jsem, abys odjel, abych tě chránil,“ přiznal tiše, i když si byl jistý, že to druhý určitě slyšel. Možná bylo snadnější o všem mluvit, když mu neviděl do tváře a mohl se tvářit, že ho nikdo neslyší. Protože přiznávat něco takového? To bylo zapovězené stejně jako všechna vyznání mezi dvěma muži.

„Jako bys mohl vědět, že se tohle stane,“ odfrkl si Raoul. Pomáhalo mu to se zbavit strachu a částečně i smíření se se svým osudem.

„Ne, to jsem nevěděl,“ zakroutil hlavou hnědovlasý. „Ale... pan Canet... by ti ublížil, kdybys neodjel. Je to... ani ti nedokážu popsat, jak hrozivý je. Prostě... on... by tě zabil. Proto jsem chtěl, abys odjel.“ Nedokázal na něj v tuhle chvíli vychrlit, že monsieur Canet je upír – vypadal by úplně, že si vymýšlí nebo zešílel.

Oba dva se odmlčeli, než přece jen Andrej sklonil hlavu a zašeptal: „Miluji tě. Proto... neudělám, co chceš. Proto si měl odjet. Prostě... tohle mi nedělej, neumírej.“ Ani nevěděl, kde se v něm vzala taková prostá dětská vlastnost, že se rozplakal.

„Pojď za mnou zpátky,“ Raoul k němu natáhl ruku, i když to nebylo vidět. A když skutečně hnědovlasý se k němu vrátil a celý se třesoucí na něj přitiskl, objal ho kolem ramen a zašeptal mu do ouška, že on ho také miluje.

Vše bylo řečeno, nejspíš příliš pozdě.

O několik hodin poté je oba vytáhli na světlo. Už byl večer, takže v místnosti svítily jen petrolejové lampy. Ale i v takovém osvětlení dokázal Andrej hned na první pohled poznat, že mu druhý lhal.

Ovšem nevyčítal mu to, znal jeho důvody. Sám by se nejspíše nezachoval jinak.

Místnost, v níž se ocitli, patřila k nevelkému domu a podle kachláků, na nichž stálo nádobí, to byla kuchyň. Dokonce na štokrleti seděla postarší žena s přívětivou tváří, na rozdíl od čtveřice mužů, co tam byli s ní. Avšak i přesto to byla právě žena, která nejvíce Andreje děsila, její výraz nenaznačoval, že co se tam mělo stát, by nebylo na denním pořádku. Čekal by od její přívětivé tváře zastání, ale ničeho takového se jim nedostalo.

„Slyšel jsem, jak si tyhle bukvice vyznávaly lásku!“ utrousil se smíchem zarostlý muž a ukázal tak svůj zažloutlý, nepravidelný chrup s prázdnými místy po vyražených zubech. Odplyvl si na podlážku, aby zdůraznil, co si o jejich citech myslí, poté pokynul tomu, co držel Raoula. „Pojď s ním sem, aby dobře viděl, co tady slečínce uděláme.“

Raoul se cukal a nechtěl se dát, stejně jako Andrej, ale držely ho příliš pevné, svalnaté až kamenné ruce, takže proti nim nic nedokázal. A když náhodou ano, dostal silnou ránu do konce žeber, jejíž bolest ho ochromila.

Andrej se také nechtěl nechat dát, ale zmohl toho ještě méně než Raoul. Kdyby měl dýku nebo nůž, nezaváhal by a bodal, ale pouze pěstmi se nedokázal ubránit, i když ho držel jen jeden.

„Dones sekyru,“ řekl vůdce téhle o poznání děsivější a zlověstnější bandy, než byla Raoulova. V téhle branži neexistovala hranice, za kterou už nebyla další, krvelačnější šelma. Vždy se našel někdo horší, což neznamenalo, že ti ostatní byly jemní.

Žena se zvedla a vydala se ven, kam jí její manžel určil.

Raoul všechny své síly dával do toho, aby se jim vytrhl, až si zasloužil, že jej chytili dva. Ovšem nevydal ani hlásku kromě vrčení a stenů z námahy. Mohl jim vyhrožovat, prosit je, cokoliv, ale nebyl hloupý, aby mu nedošlo, že tím to udělá pro Andreje jen horší. Slova v téhle chvíli nemohla pomoci.

Zarostlý vůdce zbavil Andreje kalhot a spodního prádla, přičemž nechal svého kumpána, aby ho přitiskl na stůl. „V klukovi jsem v životě nebyl,“ utrousil muž a zachechtal se, přičemž se ohlédl na dveře. „A o to mi ani nejde. Mám rád ten křik. A víš, co mám ještě raději?“ otázka byla adresována na Raoula. „Pohled do očí těch, které to více bolí. Protože... to tys mu to způsobil, já jsem jen vykonavatel.“ Na chuligána mluvil příliš vzdělaně. Vypadal, že je mnohem chytřejší, než jeho společníci a možná v něm dokonce bylo i něco z padlé modré krve.

A přece koho to v tu chvíli zajímalo?!

Přinejmenším Raoula ne. „Je mi jedno, co s ním bude. Nic neznamená, že jsem ho píchal,“ řekl mu na to jen, ale podle tónu jeho hlasu, který vůbec nebyl pevný, se mu nedalo věřit. Ovšem nedokázal se uklidnit. Představil hned nesčetně způsobů, jakými se dal Andrej mučit za pomoci sekery a všechny byly stejně děsivé.

To už se ovšem vrátila žena. Podala svému muži sekeru a usedla na své místo. Stále se stejně přívětivým výrazem. Byla chorá? Hloupá? Nebo jen natolik zvyklá?

Vůdce si pohodil sekyrou v ruce, než přistoupil k Andrejovi. „Ten malej cucák říkal, že je projetej, tak to zkusíme,“ utrousil si sám pro sebe, ale v jeho kumpánech to vyvolalo smích. Rádi se dívali na to, jak mučí a nejraději by to dělali sami.

Andrej Alexejevič zaklonil hlavu a z plna hrdla začal křičet, když se do něj začalo tlačit toporo od sekery. Opracované, vyhlazené častým držením v rukou, ale přece jen dřevěné a nehostinné, hrozící, že zadře tříšku při svém namáhavém průniku. Snažil se utéct, posunout co nejvíce dopředu, ale k ničemu mu to nebylo. Muž nad ním ho pevně držel a čím víc se Andrej snažil kopat, tím ostřejší bolest vystřelovala jeho tělem.

Svíjel se bolestí, skousával si ret do krve a snažil se jakkoliv zmizet, přestat existovat. Avšak stále tam byl. A Raoul viděl, jak ho ponižují a mohl stejné nic.

Hnědovlasý si byl jistý, že ho to zabije. Nikdy necítil horší bolest a to s Raoulem lehával pravidelně. Jenže dřevo se s ním nesžilo, ke všemu pronikající silou sadistického muže, co se jeho bolesti uchechtával a komentoval ji, jako kdyby skutečně byla cosi zábavného. Věděl díky němu, že krvácí a byl si o to více jistý, že tohle nemůže přežít.

Už na tom nezáleželo.

Zemřou oba.

Odvrátil se od Raoula, nemohl se dívat do jeho tváře a z posledními zbytky sil se pokusil pokousat toho, kdo byl nad ním. Ale muž jej pouze přestal držet za ramena a pevně ho chytil za krk. Andrejovi se nedostávalo vzduchu, co více ho potřeboval, aby křičel a bojoval.

„Tohodle necháme žít,“ rozhodl se vůdce, když jej přestal trýznit. Otřel topůrko od krve do hadru, co ležel na stole. „Usekneme mu toho malýho čuráka a necháme si ho tu, co říkáš, mamá?“ oslovil svou ženu. Ta jen kývla, nic jiného.

„Pěkně ho postav ke stolu, aby se mi dobře sekalo!“

Andrej Alexejevič byl zvednut z hrubě otesané desky, přičemž bolestně zasténal, jak celými jeho vnitřnostmi projela ostrá bolest, a bylo jím smýknuto směrem, jakým vůdce rozkázal.

Avšak v tom okamžiku, kdy to Raoul už nevydržel a zavřel oči, se naskytla poslední naděje v zapomenutém noži, co byl odkryt, při použití hadru. Byl to instinkt, co vedl hnědovlasého, aby sáhl po noži a zabořil ho do oka muži, co jej držel. A čirá touha po životě, která mu nedovolila upadnout kvůli slabým, roztřeseným kolenou, ale místo toho zaútočit na muže se sekerou.

Minul jeho břicho, jen ho škrábl na boku.

I tak jejich poslední šanci nepromrhal. Zasel zmatek a ten přinesl své ovoce.

V nastalém chaosu byl Raoul schopný se vysmeknout a jednoho ze svých věznitelů hodit na kamna. Vrhl se k vůdci, pral se s ním se zběsilostí zvířete a nakonec vyhrál přetahování o sekeru. Teď si je byl schopen držet od těla. „Nepřibližujte se!“ zakřičel, chráníc vlastním tělem Andreje.

Nemuseli si nic říkat, bylo jasné, že se musí nejprve dostat z domu, protože proti zbylým třem mužům nic nezmohou.

Andrej zvedl nůž a natáhl si kalhoty v momentě, co předcházel ten, kdy muži na ně vystartovali. Raoul je napoprvé odehnal, ale podruhé by se mu to už nepovedlo.

Dostali se ke dveřím a zavřeli za sebou.

Pohled na malou postel, v které se tiskly tři děti, by je naprosto zbavil veškerých slov, kdyby měli čas se nad tím zamyslet. Zatímco je mučili ve vedlejší místnosti, jejich vlastní děti ležely zde a pro ty děsivé zvuky nemohly usnout. Teď je pozorovaly tolik zděšeným pohledem, až si Andrej s Raoulem připadali jako ti zlí.

„Okno,“ vyrazili z Raoula, když se opřeli do dveří, které držel. Nebyly na klíč, ani zástrčku a žádný vhodný kus nábytku poblíž také nestál. Musel je udržet, dokud se Andejovi nepodaří okno otevřít.

Ten se k němu rozběhl, ale bylo to na něj již příliš. Upadl. Zvedl se. Avšak připravil je o tu trochu náskoku, co měli.

Vůdce chytil Raoula.

A Andrej se nemilosrdně uchýlil k tomu, aby na oplátku vzal jako rukojmí jedno z dětí. Pištělo, kopalo, kousalo, ale on ho držel pevně pod krkem. „Pustíte ho...“ v téhle situaci už nebyl čas tvářit se jako hodný.

„Myslíš, že mi na tom frackovi záleží?!“

„Myslím.“

Vůdce se odmlčel, než nakonec kývl. „Pustím,“ řekl. Udělal krok i s Raoulem směrem k Andrejovi. „Ale musím si být jistý, že i ty pustíš. Odpočítáme to.“

Jeden. Dva. Tři.

Raoul byl hozen schválně na zem, aby se zvedal natolik dlouho, že výměna by byla zbytečná. Naneštěstí pro zarostlého muže, štěstěna u chlapců stála a strážila je. Vymrštil se jako had, otevřel okno a oba i s Andrejem jím mohli utéct, i když to znamenalo skočit z půl-patra na ulici.

Andrej už dál nemohl.

I když jej neskutečně vytáčelo, že po tom všem, čeho dosáhli, mu téměř na konci dojdou síly, skutečně dál nebyl schopný. Černovlasý ho musel vytáhnout na nohy, ale ani jít se mu nedařilo, natožpak běhat. Belhal se a věděl, že je to příliš pomalé, než aby je muži nemohli dohonit, i když vyskočili do jiné ulice, než byl vchod do domu.

„Vraždá!“

Policie. Lupiči. Kdo byl horší?

Každý další krok byl pomalejší, ale roh ulice se blížil a za ním nejspíše i svoboda. Někde se schovají, Raoul by zvyklý utíkat poté, co kradl. Jako krysa dokázal vždy najít tu správnou skrýš. Možná přece jen je čekala budoucnost.

Společná, jakou si vysnili.

Raoul se zastavil a Andrej Alexejevič zvedl malátně pohled. Přímo před nimi stál monsieur Canet.

„Bravo, Andreji.“

[další kapitola]