Oi, v nějakém mánickém záchvatu, kdy jsem byla velmi nadšená ze psaní, jsem se přihlásila do Tajného Santy na OpenSlash CZ/SK na FB, a nemůžu říct, že bych se později neproklínala. Takže, hle, tady dárek! Je to Merlin/Arthur ze seriálu Merlin (má vůbec první povídka na ně, i když jsem je jedno období hodně četla). Trochu jsem si vypůjčila myšlenku z vícedílného filmu Merlin, co jsem viděla jako dítě (Merlin si tam šetřil tohle "poslední kouzlo").
Přeji příjemnou četbu nejen obdarované!
Poslední kouzlo
Byl by si sám nevěřil – tak se dalo shrnout jeho posledních padesát, ne sto, spíše dvě stě let života. Byl by si sám nevěřil, kým je a ve světle moderní doby si sám sobě zněl jako blázen, když o tom přemýšlel. Kouzelník, cože? Protože už nezbylo nic, co by podporovalo základy, na nichž stála celá jeho existence. Uther Pendragon měl pravdu, magie byla nebezpečná pro lidské; ale nevěděl, že naopak ono je mnohem nebezpečnější (nejen) pro ni. Za posledních padesát let se lidská celosvětová populace více než zdvojnásobila a všechno magické nadobro zmizelo. Nakonec i jeho vlastní magie, protože pro ni nebylo místo, a možná ji vyčerpal nebo naopak zapomněl používat, nebo ta jediná studnice vší duše světa byla pryč…
Rok 1998, ze Sám doma se stal tradiční vánoční film, na světě bylo téměř šest miliard lidí, všechny magické bytosti vyhynuly, magie zmizela, a on – Merlin nebo Emrys – byl nakonec jen starý bláznivý bezdomovec, sledující právě němé ukázky z filmu Sám doma ve vánočně vyzdobené vitríně elektra na novém typ televizoru s plazmovou obrazovkou. A ačkoliv prosincové počasí bylo chladné a vlhké, cítil ve svých staletých kostech, že se něco měnilo, že lidem nestačilo vyhubit magii, aby měli prostor; že za stejného nepřítele vyhlásili přírodu. A on tomu přihlížel a jako podivínský bezdomovec, kterým byl, začínal rozumět starým imaginárním nepřátelům a jejich nenávisti k lidem. Bez Artuše – tak pustý byl moderní svět – by bojoval za magii a za přírodu, ne za lidi a zásady kamelotského kulatého stolu. Až když se stal bez magie bezmocný – a téměř zapomněl i na Artušovu tvář – to konečně pochopil. Když před ním nestál ten jediný a skutečný král, udatný, čestný a zásadový, s požehnaným světlem v duši a snahou učinit svět lepším, vypadalo to, co se nazývalo lidskost – a on dříve cítil vlídnost a pochopení, že ne každý měl nadání a vrozenou sílu –, jen jako sobeckost a slabost.
Barevné vánoční osvětlení rozveselovalo ponuré ulice Londýna. Nepršelo, přesto bylo vlhko a tento odporný mokrý chlad se dostával pod vrstvy oblečení a z radostného období očekávání dělal stresující a uspěchané. Příliš brzo se stmívalo, nic se nestíhalo, a přece vše muselo být perfektní! Proto světlovlasá žena s milou, něžnou tváří zapomněla platební kartu v autě a musela se k němu vracet. Zatímco její syn se už rozběhl k obchodu. Stihla jen zavolat, aby tam na ni počkal a snažila se svou chybu napravit nejrychleji, jak dokázala.
V tom všem spěchu se míhaly počty lidí, jaké se šestiletý chlapec ani nepokoušel spočítat. Chvíli se jim pletl pod nohy, než se přesunul k reklamnímu poutači, aby tam poslušně počkal. Čepice mu spadala do chladem zrůžovělého obličeje a nebyl by daleko tomu, aby začal popotahovat, protože všichni ti lidé kolem něj byli cizí a tyčili se nad ním jako strašáci… kdyby ho nezaujal starý muž kousek od něj.
Muž nebyl ani zdaleka tak hezky oblečený jako světlovlasé dítě, ale matka Artušovi říkala, že nemá své spolužáky soudit podle toho, co mají na sobě. Od chatrné čepice starci spadaly dlouhé bílé vlasy, tvář měl bledou, vrásčitou a zarostlou vousem, i přes ošuntělý kabát se zdál pohublý a na rukou pokrytých tenkou kůží jako papír a vyzdobenou stařeckými skvrnami mu chyběly rukavice, takže si je ohříval dechem.
Chlapci bylo hned jasné, kdo to je. Proto přišel až k němu a upřel na něj své velké modré oči, aby si ho muž všiml. „Vy jste Otec Vánoc!“ sdílel s ním své odhalení nadšeně a vysvětlil si mužův překvapený pohled tak, že Otec Vánoc nechce, aby to ostatní věděli. Proto k němu udělal další krok a zašeptal: „Nikomu to neřeknu.“
Na Merlinově staré tváři se objevil úsměv. Uznal, že nemělo smysl, aby chlapci vyvracel jeho domněnky, pokud byly zcela neškodné. A hlavně když on sám mu byl neškodný. „Kde máš rodiče?“ zeptal se zkřehlým hlasem, který zněl, jako kdyby ho léta nepoužíval. A ano, nedokázal si vybavit, kdy naposledy na někoho promluvil. Ale chlapce nezastrašilo oni tohle. Dál ho fascinovaně pozoroval a oči mu zářily více než umělé vánoční osvětlení ve vitrínách.
„Maminka je támhle,“ ukázal k parkovišti, i když by neměl se vůbec vybavovat s cizím člověkem a dávat mu takové informace. Ale byl skutečně Otec Vánoc cizí? Věděl o chlapci, jestli byl hodný, měl mu donést dárky… díky tomu nemohl být cizí. A navíc mu potřeboval něco říct – měl vánoční přání a bál se ho sdělit komukoliv jinému než právě tomu nejpovolanějšímu.
Ani nevěděl, kdy mu řekli, že pokud si žena s mužem dávají pusinky, tak se milují a jsou manželé jako jeho maminka s tatínkem. Ale nedávno viděli na procházce v parku, jak se líbali dva muži, a tatínek se kvůli tomu rozčiloval. A i když chlapec měl k svému otci veškerý respekt, tak mu to přišlo nespravedlivé. Nedokázal ten rozdíl, proč jedno je správné a druhé ne, pochopit ani tehdy, když se mu ho později snažila vysvětlit maminka… Ale Otec Vánoc to mohl změnit, mohl udělat svět spravedlivý!
„Chtěl bych na Vánoce,“ začal a ohlédl se, jestli je světlovlasá žena nemůže slyšet, protože ji nechtěl rozzlobit, i když se nikdy nezlobila tolik co tatínek, „aby dva páni mohli být manželé, když se mají rádi.“
Byly to slzy v očích Otce Vánoc, nebo jen ho v nich štípal chlad? Zlobil se i on na chlapce?
„Arthure!“ matka na něj volala a běžela k němu. „Nesmíš…“ neřekla co, jen se vyděšeně podívala na bezdomovce, u kterého její syn stál. Nechtěla se s ním pouštět do hádek, anebo ho přímo nařknout, že je něco méně a tím pádem nebezpečný, protože to nebylo v její povaze, aby si o lidech myslela, že mají menší cenu než ona sama. „Nesmíš mi takhle utíkat,“ dokončila a vzala chlapce za ruku, aby ho od toho muže odtáhla. Mohla starci hodit drobné do kelímku – přispívala na sbírky, měli se s manželem dobře –, ale ta situace ji příliš vyděsila a srdce jí divoce bušilo v hrudi, než aby na to vůbec pomyslela. „Už nikdy mi nesmíš takhle utíkat!“
Starý bělovlasý muž se za nimi díval, jak zacházejí do jednoho z obchodů, než si složil hlavu do dlaní a jako starý blázen se rozeštkal. Artuš! Po všech těch letech právě teď. Proč? Studnice magie byla vyschlá, a i kdyby skutečně nastal čas, kdy lidstvo znovu potřebovalo svého jediného pravého krále, tak jakou roli mohl Merlin zastat? Byl starý blázen, co žil příliš dlouho. Pochyboval o všem, co si pamatoval z Kamelotu, protože s každým rokem se více jeho vzpomínky obrušovaly, až už neměly hrany ani původní tvar. Prožil tolik životů, tolik těžkých dob a nikdy – dokud ještě byl při zdravém rozumu, dokud si ještě pamatoval dost – Artuše osud nepovolal zpátky. Navíc Merlin si to nikdy nepředstavil takhle! Artuš měl povstat z mrtvých, ne se znovu narodit!
Kým mohl Merlin být téhle nepopsané knize?
Těch několik lidí, co plačícího starce politovalo, mu hodilo drobné do kelímku, ale ostatní si jej nevšímali. Artuš s matkou se ztratili v nákupním středisku a Merlin jen mohl zůstat hlídat parkoviště, až se budou vracet k autu, protože z tepla obchodu by bezdomovce jako on vyvedla ochranka. Ale co pak? Co by dělal, kdyby se Artuše a jeho matky dočkal? Sledoval by je jako starý bláznivý bezdomovec? Sledoval by Artuše další dny, týdny, měsíce a dlouhé roky, než by byl dospělý, aby se mu pak pokusil předat své dávno vybledlé vědomosti o dřívějším světě? A k čemu by to bylo – potřeboval tenhle budoucí Artuš znát toho minulého?
Ne, ne, ne… tohle nemohl!
Sebral kelímek s drobnými a vydal se pryč tak rychle, jak mu jeho staré tělo dovolovalo. Nic z toho by nedokázal. Příliš dlouho čekal bez naděje a zvykl si životem proplouvat, ale až dnes by byl raději mrtvý.
Zbývalo mu to jediné poslední kouzlo – proč musel Artuše potkat právě v prosinci roku 1998. Proč ne později? Osud se mu buď vysmíval nebo ho zkoušel, ale Merlin prožil příliš životů a hlavně dávno ztratil naději. Zvolil si raději představu o tom, že je bláznivým starým bezdomovcem, než by si uvěřil, že míval poslání a schopnosti. Vše příliš bolelo, tělo a duše… a osud by chtěl, aby čekal dalších dvacet let v takových bolestech a ohrozil, v kohokoliv měl Artuš v téhle době dospět, tím, že kolem něj bude slídit nějaký podivínský muž bez domova?
Nemohl. I když moudrost, co mohl získat za stovky let, mu radila, aby sledoval z dálky a v pravou chvíli se objevil v Artušově životě; nemohl! Měl své poslední kouzlo a nechtěl váhat, zda ho použít, dokud na něj již nebude pozdě, a i o něj přijde. Bál se.
A chtěl si odpočinout. Čekal tak dlouho, aby si skutečně nemusel vyčítat, že toužil po odpočinku a klidu.
Utekl až ke kostelu, a to bylo dobře. Tam se o něj postarají! A pokud osud skutečně uznal za vhodné, že je třeba nového Artuše darovat světu a Merlin mu může pomoci, znovu se setkají. Uvěřil té myšlence, protože jí chtěl věřit.
Použil to poslední kouzlo. Teď! Nemohl čekat!
A tak zůstal hnědovlasý, asi šestiletý chlapec stát před vraty vánočně vyzdobeného kostela. Byl oblečený do starého, příliš velkého a značně prodřeného kabátu, a stejně nuzného šatu a bot, co mu nikdy nemohly padnout. Dětská mysl se lišila od dospělé, vzpomínky a představy splývaly, a nemusely dávat smysl. Dítě si neuvědomovalo, jak bláznivé byly v moderním světě fantaskní představy o dracích a kouzlech, naopak se nechalo objímat jejich hřejivostí, když se osamělé a mrznoucí bálo na schodech do kostela.
O dvacet let později
Světlovlasý muž, který vyšel z kavárny s malým kelímkem dvojitého espressa, se lišil od ostatních, protože měl na sobě zimní běžecký úbor. Pokud existovaly nějaké běžecké hodiny pro zaměstnance, tak se ocitl mimo ně. I na ranní kávu už bylo pozdě. Přesto neměl mezi vánočními svátky volno – kdyby ano, volil by nejspíše nějaké provoněné kořeněné latté místo strohých 60 ml pracovního nakopávače - a k odklonění od jeho běžného režimu došlo, protože se teprve včera večer vrátil z každoroční pracovní cesty po Asii a nestihl se srovnat s časovým posunem. Původně si chtěl vzít volno, naspat, kolik by potřeboval, a vrátit svůj život do rytmu, na který byl zvyklý. Ale prakticky po návratu neměl kde složit hlavu.
Ne, jako vedoucí oddělení a budoucí dědic celé firmy se ze dne na den nestal bezdomovcem; určitě by si pro své žití na ulici nevybral běžecký sportovní oděv a poslední peníze nedal za kávu s sebou… ale nemohl do svého bytu, protože se rozešel se snoubenkou, s kterou naneštěstí posledního půlroku bydlel. A tak se pro něj zdálo nejpříhodnější, že jakmile ho vyzvedl řidič na letišti, nechal se odvést do svého rodného domu. Myslel si, že si zvolil ten nejhladší průběh: nechá ex-snoubenku, aby se rozhodla, jestli chce zůstat v bytě, nehledě na její rozhodnutí si sám chtěl najít jiné bydlení, a aby zbytečně všechny dny, co to zabere, nedocházelo k hádkám a nepříjemnostem, zůstane bydlet v příliš velkém domě svého otce. Ideální řešení, nebo ne? Jenže to by se hned po příjezdu nesměl s ním pohádat a málem mu – po všech jeho výčitkách – slíbit, že se pokusí Audrey získat zpátky.
Ne, neexistovala možnost, že by se v tom domě dokázal vyspat, kolik potřeboval, a trávit tam volno mezi vánočními svátky. To raději volil půl pracovního dne ve své kanceláři a takhle neohrabaný návrat k svému dennímu rytmu.
Mířil k parku a nechával mezitím chladnout kávu, aby ji mohl před tréninkem vypít. Sice mu ex-snoubenka nejednou vyčetla, že je workoholik a tráví prací příliš času, ale popravdě si nedokázal představit, že by den začínal jinak než takhle. Potřeboval si vyčistit hlavu. I kdyby ho rozchod a bytová situace vůbec nerozhodily, v ty dny, kdy si skutečně ráno nemohl jít zaběhat, se mu nic nedařilo a často večer trpěl silnou migrénou. Byla to jedna z velmi pozitivních stránek jeho života, že si zvykl na zdravý režim a chodil běhat, do posilovny nebo plavat ještě před prací. Nakopl se hned na začátku dne, a pak měl čistou mysl a jasný úsudek.
Zastavil se na okraji parku, konečně do sebe nalil životabudič, a využil příhodného umístění košů, aby vyhodil kelímek. Plastový vršek do plastu, papírovou část do papíru.
„Tam to nepatří!“ ozval se mužský hlas za ním a Artušovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že ten neznámý okřikl právě jeho.
Otočil se. „Cože?“
„Ten kelímek nepatří do papíru,“ zopakoval černovlasý muž naproti němu, jako kdyby mluvil s dítětem a sjel ho pohledem, že se poprvé za život Artuš cítil, jako kdyby někdo zpochybňoval jeho inteligenci. Ani na vysoké škole s ním žádný z profesorů nemluvili, jako kdyby nedokázal pochopit ani úplné základy. A teď z něj dělal blbce náhodný kolemjdoucí! „Jednorázové kelímky se nedají třídit, bohužel.“
„Aha,“ ne, že by se Artuš zachoval tak, aby vyvrátil domněnku o svých špatných mentálních schopnostech. Chtěl cokoliv dodat, setřít toho chytráka, ale… skutečně to celý život dělal špatně? Říkalo se tomu papírové kelímky, a přesto nebyly z papíru?
Než si vůbec stihl tuhle vnitřní otázku položit, černovlasý pokračoval dál, kamkoliv měl původně namířeno. Takže to nebyl žádný strážce tříděného odpadu, ale jen docela extravagantně oblečený muž, co neměl zrovna nejlepší komunikační dovednosti, ale vlastně mu chtěl jen poradit. Artušovi se ulevilo. Nechtěl potkat navrch všeho, co se mu dělo, ještě nějakého rýpala.
Ještě se za ním ohlédl, než se rozeběhl.
Nemohl se zbavit pocitu, že se v jeho životě událo něco zásadního, ale doplnění vědomostí o třídění odpadu to nemohlo být, nebo ano? Možná jen byl celý napjatý a každé malé pootočení světa se přidávalo k tomu, že ho měl po návratu z pracovní cesty úplně vzhůru nohama.
Velká projekce na zdi odpočítávala poslední minuty roku 2018. Hostesky roznášely sklenice s drahým šampaňským, aby si všichni mohli připít na příchod nového roku. A Artuš se vytratil na terasu, aby se nemusel usmívat, když otec pronášel už pátý rok v řadě úplně ten samý projev o dvaceti letech prosperity jejich firmy. Opíral se o zábradlí a hleděl do upravené zahrady, kterou kvůli svátkům osvětlili. Měl na sobě velmi drahý oblek, který mu neposkytoval dostatečně vřelé a teplé objetí, a tak si třel dlaně o sebe.
Myslel si, že začátek roku 2019 bude jiný. Měla se chystat svatba, aby si mohl odškrtnout tuhle položku na seznamu, jak být dokonalým synem svého otce, a udržet si šťastný a úspěšný život do své smrti. Doposud se mu všechno dařilo – vystudoval, vynikal na své pracovní pozici, a dokonce si našel snoubenku… ale tam to začalo drhnout: vždycky to začalo drhnout u jeho vztahů.
Měl poměr, když byl na pracovní cestě. Naštěstí se Audrey nikdy nedozvěděla o detailech a byla rozhodnutá se s ním rozejít už předtím. Protože tenhle poměr mohl všechno zničit. Opilý se vyspal s mužem, a za to by si vysloužil nejméně vydědění, kdyby se to jeho otec dozvěděl.
Jenže nakonec problém nebyl, že udělal jednu opileckou chybu. To by mohl jít dál, říct si, že jen něco zkoušel, a pokud se mu to podařilo utajit před Audrey i otcem, tak se nic nedělo. Ale Artuš byl takový i střízlivý a vlastně tak dlouho, jak si pamatoval. Jen nemohl být – ne ve své rodině, ne pod ostrým a přísným pohledem svého otce.
„Pane, vaše šampaňské,“ ozvalo se od obsluhy a světlovlasý muž se otočil, protože ten hlas poznal. Tentokrát před ním ovšem nestál černovlasý muž v modrém kabátě s červenou šálou, který nějakým způsobem dokázal, aby mu takto barevná a extravagantní kombinace slušela, i když měl moc vystouplé lícní kosti a odstáté uši; ale stejně ušatý číšník v levném obleku firmy, co najal jeho otec, aby se postarala o pohoštění a obsluhu na tradiční (vůbec ne rodinné a velmi firemní) silvestrovské oslavě.
Artuš sklouzl pohledem na tác se skleničkou a věděl, že je to chvíle, kdy by měl říct, že je čas se vrátit dovnitř, aby si stihl připít s ostatními. Místo toho zakroutil hlavou a ušklíbl se. „Už jsme se potkali,“ začal – možná to byla jen snaha, jak se vyhnout svým povinnostem. Ale popravdě – netypické rysy v tváři černovlasého a jeho drzý úsměv se nedaly zapomenout.
Důležitější ovšem bylo: Mohl si otec nevšimnout, že mezi hosty chybí jeho syn?
„Hmm,“ reagoval číšník a ohlédl se velkými francouzskými okny do domu, jak také měl povinnost se tam vrátit. Oba byli nakonec placeni tím samým mužem…
„Většinou si dělám kávu sám ještě v bytě, ale ten den…“ zarazil se. Proč měl vůbec potřebu se tomu muži omlouvat? Určitě na oslavě něco vypil, ale nemyslel si, že kdy mohl vypít tolik, aby to na někoho zkoušel v domě svého otce. Přesto ho černovlasý zaujal – na první pohled ho provokoval svým vzhledem a způsobem, jakým se na Artuše díval a mluvil s ním, ale zároveň k němu cítil sympatie, jako kdyby se znali déle. Byli podobně staří, možná mohli chodit na stejnou školu. Ten pocit jen zesílil, když se podíval do jeho modrých očí.
Černovlasý se tomu zasmál. Přesto nic neodpověděl a vydal se zpátky do domu.
„Počkej,“ Artuš ani nevěděl, proč to vyhrkl. „Jsem Arthur, a ty?“
„Marl.“
Ten krátký rozhovor stačil, aby se nad městem rozzářily ohňostroje. Nový rok! A Artuš místo své snoubenky přivítal jeho příchod s mužem, u něhož stěží znal jméno.
Pozorovali spolu barevné bombardování na černém nebi a oběma se odráželo v očích. Teprve až skončilo, černovlasý číšník zašel zpátky do domu. Artuš ho napodruhé již nestihl zastavit. A do rána se kamsi vytratil.
Leden zasvětil Artuš hlavně hledání nového bytu a stěhování. Zůstával v práci dlouho do noci a ráno brzo vstával, aby si šel zaběhat, do posilovny nebo zaplavat; takže mu jednotlivé dny splývaly. Vyhnul se konfrontaci s Audrey, protože, když se on z jejich bytu vystěhovával, byla už pryč. A liboval si, že nakonec se situace zrušení jejich zásnub vyřešila v klidu a bez skandálů. Bohužel už na konci února mu otec představil ženu, u níž se netajil, že by byl rád, kdyby se stala jeho snachou. Byla to dcera dlouholetého zahraničního společníka, s níž se setkal jednou nebo dvakrát za život, ale ona náhle – a jistě zcela náhodně – právě dokončovala praxi v Londýně.
Artuš ji vzal na večeři. Byla dokonalá – krásná, milá, chytrá a vyznala se ve firemních záležitostech. A on – hned po prvních deseti minutách – věděl, že pokud nenajde žádnou lepší, otec ho nakonec donutí, aby se za ni oženil.
Ten večer místo v jejím bytě skončil v garáži pod vlastním bytovým komplexem, kde si asi půl hodiny pouštěl stále dokola How to Disappear Completely a rozmýšlel se, zda by měl znovu nastartovat motor a rozjet se kamkoliv ho to bude táhnout. Sílil v něm pocit, že není tam, kde by měl být; ale nejspíše byl jen přepracovaný a potřeboval více času, aby se dostal z rozchodu – ano, tak mohla znít výmluva, kterou dá otci, až se bude ptát, proč to mezi ním a Janet nikam nevede.
Nakonec se ještě rozhodl obejít blok a nadýchat se chladného zimního vzduchu, aby si pročistil hlavu a lépe se mu usínalo.
Asi patnáct minut pomalé chůze od bytu znovu narazil na Merlina, a chtěl by říct, že na něj za ten měsíc téměř zapomněl, ale vzpomněl si pokaždé, když pil kávu, vyhazoval odpad nebo šel běhat: takže několikrát denně po celý měsíc. Pak už bylo jedno, že celou tu dobu nepil šampaňské, ani nebouchaly ohňostroje nad jeho hlavou, aby i tohle mu ho připomínalo.
Nejprve si myslel, že to ani není on. Viděl ho na konci špatně osvětlené ulice, jak se nad něčím sklání a u nohou má postavenou ceduli z kartónu. Až když přišel blíž – protože to samozřejmě bylo směrem, kterým se procházel – uviděl, že se mazlí s pouliční kočkou. Dokonce slyšel, že jí něco povídá. „Zdravím,“ pozdravil ho, a bohužel kočka zmizela v křoví.
Černovlasý se na něj zamračeně otočil, ale jeho výraz se změnil na překvapené oh, jakmile viděl, kdo ho vyrušil v půlnočním mazlení potulných koček. Určitě Artuše poznal a pamatoval si na něj, přesto mu pozdrav neoplatil. Ale světlovlasý si toho stejně nevšiml, protože ho zaujal Merlinův roztržený ret, u něhož nebylo poznat, zda je i napuchlý, protože měl normálně na muže úplně nesmyslně plné rty.
„Co se stalo?“ vyhrkl, jako kdyby to byla jeho starost.
Merlin zvedl transparent z kartónu, který si předtím opíral o nohu, a ukázal mu nápis na něm: Nemáme žádnou náhradní planetu. „Stál jsem, kde jsem neměl, asi,“ řekl to bez zášti a hněvu, jako kdyby za to skutečně nikdo nemohl. V ten moment nepůsobil jako člověk, co protestoval až tak zapáleně, že se dostal do potyčky s policií, i když přesně to se muselo stát.
Druhý nevěděl, co na to říct. „Mrzí mě, že jsem ti vylekal kočku,“ utrousil a vysloužil si tím od černovlasého pobavený úsměv. „Bydlím pár minut odtud, mám dezinfekci a můžu udělat čaj,“ nabídl, „ani jsem nevěděl, že dnes probíhaly nějaké ekologické protesty,“ dodal, jak pro něj bylo důležité, aby spolu tentokrát vedli plnohodnotný rozhovor.
Černovlasý se znovu usmál a kývl. „Veď mně.“
Artuš přidal do kroku, když se jim nepodařilo pokračovat v rozhovoru, a uvědomil si, že o ten mu vlastně nejde. Znervózněl. Vedl si v noci do bytu téměř úplně cizího muže na čaj. Kvůli otcově názoru na homosexuály neměl příliš zkušeností, ale i přesto pochyboval, že jeho nabídka mohla být pochopena tak nevinně, jak ji při vyslovení myslel.
„Omlouvám se, nedávno jsem se nastěhoval, a ještě jsem vše nevybalil,“ upozornil černovlasého, když otevíral dveře do svého bytu. Popravdě, celou předsíň a obývací pokoj spojený s kuchyní tvořilo bludiště z krabic, kde měl své věci, které vlastně nutně k životu celý měsíc nepotřeboval. „Posaď se, donesu dezinfekci,“ ukázal druhému k jídelnímu stolu a sám se vydal do koupelny.
Když se za černovlasým vrátil, ten už ohříval vodu v konvici, a dokonce si dovolil vytáhnout dva čistě bílé hrníčky. „Čaje jsou v krabici před tebou, dostal jsem je dárkem, moc čaj nepiju.“ Artuš se rozhodně nepovažoval za člověka, který by bez všeho pustil úplně cizího člověka do svého soukromí; ale přistihl se, že v případě černovlasého mu to přijde přirozené. Ať si prohlédne obsah všech skříněk v tomhle neobydleném bytě!
Merlin nachystal vše, co bylo potřeba na dva šálky půlnočního čaje, než se posadil ke stolu. „Nemyslím, že to skutečně potřebuje vydezinfikovat,“ utrousil s úsměvem.
Přesto světlovlasý namočil tampónek do dezinfekce. Stoupl si mezi jeho kolena, vzal ho jednou rukou za bradu a začal se starat o roztržený ret, přičemž cítil, jak se celým jeho tělem rozlévá teplo, protože Merlin přitom se zájmem pozoroval jeho tvář.
„A na čaj už je celkem pozdě,“ zamumlal, jak se snažil nehýbat rty. Přesto se široce usmál, když se Artušův pohled střetl s tím jeho.
Konvice začala vřít a s lupnutím se vypla. A Artuše ani nenapadlo, aby mu vadilo, že jejich první polibek chutná po dezinfekci.
Když se ráno probudil, byl v posteli i celém bytě sám. Přitiskl si polštář na obličej a zaklel do něj. Mohl se na celou situaci dívat ze dvou stran, a v obou pohořel! Co ho to vůbec napadlo, že si vzal do bytu kluka z ulice a vyspal se s ním? A proč ani tentokrát od něj nedokázal získat jakýkoliv kontakt, aby nemusel čekat na další náhodná setkání, jaká ani nemusela přijít?
Protože ráno neměl náladu – a to se nezměnilo celý den –, vynechal ranní běhání, takže se rozhodl nevzít výtah a do patra, kde měl byt, vyjít po schodišti. Proto ho pohled na známou vysokou štíhlou postavu opřenou vedle jeho dveří přistihl nejen nepřipraveného, ale také udýchaného, jako kdyby nebyl zvyklý sportovat. Zpotil si kořínky svých světlých vlasů a námahou se mu trochu zardívaly líce, takže v šedém kvalitním a padnoucím obleku nepůsobil jako byznysmen, ale rytíř ve zbroji, co přemohl draka. Lhal by, kdyby nepřiznal, že jeho pohádkový vzhled mu často v životě pomohl dosáhnout cílů.
Teď ovšem nevěděl, jak by se měl chovat, tak se pokusil o ten nejvíce neutrální výraz, jaký dokázal. Přece ho nemohlo těšit, že na něj čekal někdo, kdo po společně prožité noci bez jediného slova zmizel. A také ve svém postavení – a s otcem, jakého měl – musel chtít, aby takový noční úlet neměl žádné pokračování! Ne, že by si nebyl jistý, co chce; naopak věděl, po jak navzájem si rozporujících věcech touží. Mohl být dobrým synem a zároveň si nemuset odpírat lásku?
„Přinesl jsem ti dárek,“ usmál se na něj černovlasý s jakousi samozřejmostí, na kterou rozhodně neměl právo. Vytáhl z papírové tašky květinu v květináči a zamával mu jí před obličejem. „Všiml jsem si, že v bytě nemáš nic zeleného.“
„To je to jediné, co mu chybí, že?“ odpověděl mu kousavě, přesto ho pustil dál. Nebo možná právě proto – aby oba viděli všechny krabice od nevybaleného úplně nepotřebného majetku.
Černovlasý se tomu jen zasmál a rozhodl, že pro květináč bude nejlepší místo v kuchyni na parapetu. „Květiny potřebuji vodu a světlo,“ poučil ho.
„Nejsem úplně blbý, abych něco takové-“
„Ne?“ otočil na něj druhý hlavu s provokativním úsměvem. Prsty opatrně přejel po zelených listech, jako kdyby je hladil, než se celý obrátil a začal si rozepínat svůj vínový kabát. Nezůstalo jen u něj a Artuš se nezmohl na žádný protest, ať muž před ním vypadal jakkoliv nepatřičně, když zůstal stát úplně nahý v jeho kuchyni. Co se Artušovi na něm vůbec líbilo? Tu zvláštní tvář, která se zcela nesmyslně skládala z rysů, co si vůbec neodpovídaly a nedaly se ani přiřadit k hezkým, a přesto ji Artuš vnímal jako přitažlivou, doplňovalo příliš vytáhlé tělo s dlouhými údy, které od pohledu muselo být nemotorné a na sdílení lože zcela nepohodlné. U všech rysů se dalo říct na rozdíl od Artušových – přesně po tom světlovlasý toužil. Artuš měl pohlednou mužskou tvář, vypracované tělo sportovce a jeho život musel odpovídat otcově přání; Merlin se vymykal všem standardům a vášnivě oddával chaosu. „Chtěl jsem napřed s tebou povečeřet, promluvit si, ale zdá se, že ani na jedno z toho nemáš náladu. Nevadí.“
Světlovlasý si stiskl kořen nosu a zakroutil hlavou. „Naopak – právě teď si chci ze všeho nejvíce povídat u večeře. Úplně po tom prahnu.“ Byl kousavý, protože ho Merlin rozčiloval tím, jak snadno v něm dokázal číst.
Druhý mu věnoval pohled, než se usadil ke kuchyňskému stolu, jako kdyby nebyl úplně nahý, a založil ruce na hrudi. „Co budeme mít na večeři? Moc nejím živočišné produkty.“
„To bych do tebe neřekl,“ setřel ho a přešel k lednici, i když se mu velmi těžko ignorovalo, že je pod dohledem nahého muže. Chtěl ho ignorovat, aby si navrátil trochu kontroly nad situací. Přece mu nemohl do života vtrhnout někdo takový a začít ho přetvářet. Neměl prostor se stát někým jiným, protože neměl prostor ani být sám sebou! Líbilo by se mu, kdyby Merlin začal mluvit o své veganské dietě a tím přišel o veškerou přitažlivost. Artuš by našel kontrolu a přestala by se mu vlévat krev do slabin.
Jenže místo toho černovlasý vstal a zezadu ho objal. „Některé jím… třeba sperma homo sapiens,“ zašeptal a zasmál se.
To, co se stalo včera, byla chyba. A nechci ji opakovat. – tohle mu Artuš měl říct, odstrčit ho a třeba i nahého vyhodit z bytu. Ušetřil by si tím tolik problémů v cestě za životem, jaký mu přikazoval jeho otec. Ale místo toho se na Merlina otočil a vpil se do jeho směšně plných rtů. Chutnal jako zakázané ovoce, a třebaže se Artušův vnitřní básník nikdy nečinil, v tomhle měl úplnou pravdu.
Poté, co se Merlin rozhodl povečeřet na jeho mužství, se přesunuli do ložnice, a Artuš se přistihl, že možná úplně poprvé ve svém životě se cítí doma. Jako kdyby celý život čekal, až ho ty dlouhé paže obtočí jako chapadla chobotnice a černovlasý mu bude celou noc ze spaní brblat a chrápat do ucha.
V březnu si poprvé vyšli. Do konce února si užívali jen sex, kdykoliv se Merlin objevil večer u Artušových dveřích. Moc nemluvili, světlovlasý dokázal mluvit jen o práci, protože na nic kromě ní neměl čas a cítil se nesvůj, že by měl sdílet s cizincem svůj vztah s otcem, jeho nároky nebo své i před sebou samotným utajované touhy. Ehm, ano, i s cizincem, s kterým sdílel postel, se tak cítil. A i Merlin vypadal, že nemá zájem mu vyprávět svůj příběh. Trvalo to dvě nebo tři schůzky, než Artuš zjistil, že druhý není bezdomovec (i když ho z toho trochu podezíral) a že pracuje v kavárně jako číšník. Přesto někdy Merlina přistihl, jak ho pozoruje, jako kdyby si připravoval nějakou řeč. V takové chvíle mu viděl na očích, že mu toho chtěl říct tolik, až nevěděl, kde začít; ale nevybízel ho, protože se bál slyšet příběh za tím, proč měl slzy v očích.
Nakonec světlovlasý udělal tu chybu, že před ním zmínil, že se chystá vybrat si dovolenou. A i když už Merlin nemizel ještě před Artušovým probuzením, tak ho následující ráno překvapil, protože mu začal u snídaně vyprávět o výletu, který pro ně naplánoval. Nazval ho Den v lese, a opravdu to vůbec nic jiného nebylo.
Přesto se Artuš nemohl zbavit pocitu, že mu celou dobu něco unikalo. A podpořilo ho v tom, když cestou zpátky autem vypadal Merlin skleslý a tím svým vzdáleným uslzeným pohledem pozoroval krajinu za oknem. Artuš ho takhle nechtěl vidět. Proto se natáhl a začal mu cuchat vlasy. Nenechal toho, dokud se Merlin po něm neohnal a nerozesmál se.
„Co ty a Artušovské legendy?“ zeptal se pak.
„Cože?“
„Spojoval ses někdy s tím? Víš, to jméno: Arthur, máte stejné,“ vysvětlil mu druhý tím tónem, který používal, když chtěl naznačit, že světlovlasý nejspíše nepatří k nejbystřejším. Přesto se stále díval z okna, jako kdyby se vyhýbal pohledu na Artuše, a proto ten vtip a provokace nevyzníval tak lehce jako obvykle. Merlina rozhodně něco trápilo a nejspíše se to snažil zamluvit tou první hloupostí, co ho napadla.
Co ovšem měl Artuš odpovědět? Samozřejmě, že se nevyhnul tomu, aby je znal nebo ho ke králi z legend nikdo nepřirovnal. Jak ovšem odpovědět vtipně, aby Merlina rozveselil? „Myslíš, jestli někdo náhodou nenazval můj penis Excalibur?“ zkusil, a nakonec nepřestřelil, protože černovlasý propukl v záchvat smíchu. „Hej! Neříkej, že bys tomu nevěřil?!“ Přestože se snažil vypadat dotčený z toho, jak Merlin smíchy hýkal, sám se pro sebe usmál, že se mu ho podařilo rozveselit. Byl to překvapivě až moc dobrý pocit.
Když později před ním klečel černovlasý na všech čtyřech a Artuš si navlékal kondom, aby do něj mohl proniknout; a Merlin se na něj otočil se zářivýma očima, aby mu mohl říct: „Pokud jsem kámen, a ty nejsi jediný pravý král Anglie, možná bys měl zvážit, jestli pokračovat… co budeme dělat, až se Excalibur zasekne?“ Artuš zalitoval, že se kdy staral o to, jak se jeho milenec cítí.
„Poslyš, já nevím, co si myslíš, že mezi námi je,“ začal, když otevřel dveře svého bytu, a spatřil Merlina s velkým kufrem. Rozhodně to nebyla konverzace mezi dveře, ale obával se, že pokud ho jednou nechá projít, bude se potýkat s velkým problémem. „Nemůžeš se ke mně nastěhovat.“
„Myslel jsem, že už u tebe bydlím,“ prohodil druhý jako by nic a použil kufr coby beranidlo, když prorážel Artušovu hradbu a dostával se do chodby, z které za poslední čtyři měsíce, co se znali, pomohl Artušovi uklidit všechny krabice. Světlovlasý to nerad přiznával, ale někdy musel Merlinovi napsat SMS nebo zavolat, aby zjistil, kde má co uložené. „Třeba dívej – všechny květiny na parapetech jsou moje,“ prohodil, když se zouval, „proč bych pěstoval květiny v bytě, kde nebydlím, hmm?“
Artuš si založil ruce na hrudi. „Marle,“ povzdechl si. „Tohle není vtip.“
Černovlasý postavil kufr na stranu a obešel ho, aby mohl druhého políbit na tvář. „Samozřejmě, že není.“ Poté se otočil, aby začal vybalovat z kufru své věci.
Artuš neměl jinou možnost, než si přikleknout za ním a vzít ho za ruku. „Říkal jsem ti to na začátku – od února se scházím se ženou a-“
„Jmenuje se Guinevera?“
„Ne, Janet.“
„Nah, v tom případě si nejste souzeni a mě to nezajímá,“ přesto mu vytrhl svou ruku a asi na hodinu se zavřel do koupelny.
Artuš se na celou tu dobu posadil vedle zamčených dveří a přemýšlel, jak by se z té situace dostal. Myslel si, že Merlin chápe, o co mezi nimi jde. Ale to by to nejprve musel chápat sám Artuš. S Janet se reálně nescházel ani jednou týdně a zatím byli jen u líbání – vymlouval se na rozchod s Audrey, šok ze zrušení zásnub a práci. A mezitím byl s Merlinem… nechával ho u sebe přespávat skoro každou noc – i když spolu někdy ani neměli sex – a dokonce už se scházeli i mimo Artušův byt. Byl s ním v lese, stavoval se v jeho práci na kávu, a dokonce jednou ho přemluvil i k večeři ve vyhlášeném podniku.
Když Merlin z koupelny nakonec vyšel, měl opuchlé oči. „Myslel jsem si, že je to proti tvým zásadám – rochnit se ve vaně,“ Artuš ani nevěděl, proč zrovna tohle muselo být to první, co mu řekl. Zcela jasně dal najevo, že mu na něm záleží, když zůstal sedět u zavřených dveří koupelny jako jeho pes. A přece se snažil celou tu situaci přejít, nechat Merlina, aby se uklidnil, a pak ho vyhodit ze svého bytu. „Promiň,“ šeptl, protože si ani nemohl nalhávat, že by měl čekat na odpověď černovlasého. „Musíš mne pochopit, tohle prostě nejde, můj otec chce, abych se oženil. S Janet mne seznámil, a i kdyby to neměla být ona, tak tohle mezi námi… nemůžu s tebou být. Řekneš si, že mi nemusí nic být do otce, ale je. Je to můj otec, chápeš?“
Druhý si ho prohlédl. „Chápu,“ odpověděl překvapivě a povzdechl si. „Chceš být dobrý syn a naplnit otcova očekávání,“ zašeptal unaveně. „Můžeme si jít na chvíli lehnout?“ Artuš nedokázal vzdorovat té natažené dlaní, i kdyby chtěl.
Merlin se k němu v posteli přitulil a byl úplně potichu, jako kdyby se snažil ani nedýchat. Přesto si byl světlovlasý jistý, že není ospalý, ale přemýšlí. A on mu chtěl nechat všechen prostor, aby se rozmyslel, co s nimi bude dál. Od začátku k němu byl upřímný – nikdy Merlinovi neslíbil plnohodnotný vztah a celou dobu se netajil tím, že ho podvádí, nerad, ale přece. Nerozuměl tomu, proč černovlasý chtěl dojít tak daleko, když od začátku věděl, že jejich společná cesta tím směrem nevede.
„Jednou… kdysi dávno,“ Artuš se přistihl, že by mu věřil, kdyby řekl, že se to odehrálo před stovkami let, jak vážně a unaveně Merlin zněl, „jsem se bál ukázat člověku, na kterém mi velmi záleželo, kdo skutečně jsem. A dokonce jsem se kvůli němu stavěl proti všem, co byli jako já… jen protože jsem se bál, že ho ztratím, když se dozví pravdu.“ Zvedl hlavu a podíval se do tváře světlovlasého. „Byla to chyba, ta největší chyba, co jsem mohl udělat. Bál jsem se a ublížil tak úplně všem kolem nás, sobě a nakonec i jemu.“ Vytáhl se tak, aby seděl a mohl vzít Artušovu tvář do dlaní. „A nejbolestivější bylo, že když už se nic nedalo napravit, zjistil jsem, že by mne dokázal přijmout přesně takového, jaký jsem byl.“
„Můj otec by to nedokázal, Marle,“ přiznal světlovlasý.
Merlin ho objal a pevně stiskl v náručí. Jako kdyby chápal, že takhle snaha být dobrým synem a plnit otcova očekávání byla součástí toho, kým Artuš byl, a proto se nesnažil mezi syna a otce postavit. Každý jiný by to tak nenechal, protože i Artuš sám si uvědomoval, že jeho otec neměl pravdu a nemohl po něm chtít, aby byl někým jiným. Jenže otce příliš miloval a respektoval, než aby se mu dokázal postavit; než aby kvůli nějakým svým nízkým touhám byl jím zavržen.
Kvůli nízkým touhám ne, ale kvůli lásce?
„Mimochodem,“ vyrušil ho v myšlenkách Merlin, „tohle je nejlepší způsob, jak se chovat ekologicky. Planeta je přelidněná, a my dva – na rozdíl od tebe a Janet – světu nemůžeme společně přidat žádného dalšího človíčka. To je má náhrada za občasné rochnění ve vaně.“
„Rozhodně tímhle argumentem u otce začnu,“ reagoval Artuš, než se oba rozesmáli.
A Merlina u sebe nakonec nechal bydlet.
Pak následoval – bez přikrašlování a přehánění – ten nejlepší půlrok v jeho životě; nemohly se tomu rovnat ani šťastná léta v dětství nebo svobodné roky studia. Přestože dříve bydlel s Audrey, nikdy ho takovým způsobem nedělalo šťastným, že ráno vstává z vyhřáté postele od svého milence a večer se vrací na teplou večeři, kterou mu uvařil. A to i když Merlin úplně změnil jeho jídelníček a Artuš si jen těžko zvykal na neochucený hrachový proteinový nápoj po posilovně. Dokonce i jeho sekretářka na něj vždycky spiklenecky mrkla, když odcházel z práce dřív, aby mohl s Merlinem trávit více času. A přece toho zvládl udělat v pracovní době dvojnásobně, protože byl odpočinutý a šťastný. Na každou schůzi představenstva měl připravené podklady, jak by se jejich firma mohla zlepšovat v ekologických otázkách. Protože Merlin plakal u dokumentů o přírodě, a Artuš ho utěšoval sliby, jak změní svět.
(Film o Noem musel vypnout, protože by se také mohl dočkat toho, jak by Merlin začal kolem pohovky tančit šamanský tanec na přivolání deště.)
Jenže Artuš si to vše zničil jednou fatální chybou, která se původně zdála jako samozřejmost: Přestal se scházet s Janet. Ano, když se k němu Merlin nastěhoval, tak Artuš začal brát jejich vztah jinak, vážněji (a zcela prakticky už neměl byt, kam by si mohl pozvat přítelkyni a posunout se na další mety). Ale zároveň nikdy nedořešil, jak by mohl uskutečnit společnou budoucnost s Merlinem. Nechal se unášet tím, jak byl šťastný, a zapomněl, že by neměl být. Ne, dokud nebyl připravený konfrontace s otcem.
A tak s ním otřásla jakákoliv intuice, co mohl mít, když si ho v půlce října nechal otec zavolat do své kanceláře. Věděl, že je zle, ještě předtím, než před něj na stůl přistála žlutá obálka s fotografiemi. „Nechci slyšet, co to je, Arthure,“ oznámil mu muž tvrdě, i když se odmlčel na tak dlouho, aby se Artuš mohl podívat a vidět sebe a Merlina. To opravdu se veřejně drželi za ruce a líbali na ulici? Ani si to neuvědomil. Byl tak šťastný, že ho ani nenapadlo se starat, aby je nikdo neviděl. „Tady a teď je tomu konec. Zítra odlétáš do Indie, a až se vrátíš, bude to za námi. Můžeš jít.“
Artuš se nadechl, ale viděl na starším muži, že by neposlouchal nic z toho, co by mu nyní řekl. Pro něj už skutečně celá záležitost byla uzavřená. A čekal, že jeho syn ji uzavře v nejbližším termínu… Co to znamenalo?
Vyšel z kanceláře a podařilo se mu dojít až na záchody, než se mu vlily slzy do očí, začal hyperventilovat a měl pocit, že si jeho srdce v dvaceti sedmi letech zvolilo infarkt. Dal si pěst před ústa, jak se snažil uklidnit. Přesto vtrhl do kabinky, a jakkoliv to bylo – i v úspěšné firmě – nehygienické, sesul se zády po dveřích do sedu na podlaze.
Byl konec. Konec!
Měl před očima, jak znechuceně se na něj díval jeho vlastní otec, protože se dozvěděl, že měl vztah s Merlinem. A vždycky věděl, že mezi nimi na tohle téma nikdy nebyl prostor k diskusi. Artuš musel být synem, jakým ho otec chtěl mít, neexistovala jiná možnost.
11:49 Vystěhuj se. Otec na nás přišel. Nemůžeme v tom pokračovat.
Nádech, výdech. Nádech, výdech.
12:10 Promiň.
Jakmile se zprávy doručily, zablokoval si v telefonu Merlinovo číslo.
Tentokrát se z pracovní cesty v Asii vracel ještě před vánočními svátky, ne v jejich průběhu. Přesto jeho situace byla totožná té před rokem. Rozešel se a nemohl vrátit do bytu. Tentokrát ovšem po příletu se nenechal zavést rovnou do rodného domu, nedokázal by se otci podívat do tváře, potřeboval mnohem více času.
A tak se ubytoval v hotelu.
Samozřejmě, že nemohl usnout. A nešlo tolik o přelet přes časová pásma, jako čistý fakt, že se pořádně nevyspal od října. Ležel v posteli, pozoroval strop a soustředil se na to, aby nepřemýšlel. Vstal, protože ho rozčilovalo, že mezi závěsy do pokoje prosvítalo světlo. Chvíli se snažil přimět kroužky na garnyži, aby ho poslouchaly, než rozzuřeně roztáhl závěsy a vyhlédl z okna, aby mohl proklít příliš osvětlenou budovu nákupního centra.
Pak si ovšem vzpomněl, že tam chodívali nakupovat s matkou a povzdechl si. Místa, kde s ní trávil čas jako dítě, nemohl proklínat. K myšlence, jestli by byla schopna jeho otce přesvědčit, že Artuš má právo milovat, se nevracel poprvé. Bohužel si stejným podílem byl jistý, že ano, jako se bál, že by jím byla zhnusená. Protože si matně vybavoval, že mu jednou dávala kázání, aby před otcem neříkal nesmysly, když se snažil pochopit, proč dva muži, co se mají rádi, nemohli být manželé.
Uchechtl se. Dokonce si to přál na Vánoce – bylo mu sedm, pamatoval si to jen velmi matně –, a Otec Vánoc, co ho právě v tomhle nákupním centru měl na klíně, mu řekl, že to je jediné přání, co mu nemůže splnit. Všichni rodiče ostatních dětí se na něj a na jeho matku pohrdavě dívali, když odcházeli…
A přece – už to bylo legalizované. Jen ne pro něj. A i kdyby – teď už to nemělo cenu. Bez Merlina. Chyběl mu jako nikdo předtím, jako kdyby jejich vztah trval celý jeho život.
Záviděl svému mladšímu já, že věřilo v kouzla a myslelo si, že by Otec Vánoc mu mohl splnit přání. Jak jednoduchý by byl život, kdyby mohl požádat kouzelníka, aby mu vrátil Merlina, a stalo se tak. Pohádka o Artušovi by končila žili šťastně až do smrti.
Konečně se vrátil do svého bytu po více než měsíci, ráno po Štědrém dni. Myslel si, že bude tak prázdný jako jeho život. Protože přece neexistovala možnost, aby tam Merlin zůstal tak dlouho na něj čekat, když se s ním nejen nemohl spojit, ale Artuš ani nebyl v Anglii.
Přesto ho přivítalo teplo a vůně kávy. Černovlasý seděl u jídelního stolu v kuchyni, a přestože byl výrazně pohublý, vypadal běžně. Jako všechna ta rána, kdy Artuš odcházel do práce a loučil se s ním polibkem.
„Jak-?“ dostal ze sebe jen světlovlasý.
Černovlasý mezitím vyskočil od stolu a málem se polámal o židli, když se k němu rozeběhl. Pevně ho objal, jako kdyby byl rozhodnutý ho nikdy už nepustit.
„Jak si věděl, že se vrátím?“ Stál se hrdinou nějakého vánočního příběhu, kde jeho přání doputovalo k Otci Vánoc? I kdyby si kvůli tomu musel přiznat, že je hloupý, naivní a dětský, nechtěl nic pokoušet a opovážlivě svému štěstí nevěřit. Otec Vánoc si pro něj ušetřil jedno poslední kouzlo – dál mu to jediné, co si kdy na Vánoce skutečně přál z celého svého srdce. To stačilo. A on byl ochotný za to bojovat – teď již ano.
„Čekal bych na tebe stovky let.“ Čekal jsem na tebe stovky let.
Přeji příjemnou četbu nejen obdarované!
Poslední kouzlo
Byl by si sám nevěřil – tak se dalo shrnout jeho posledních padesát, ne sto, spíše dvě stě let života. Byl by si sám nevěřil, kým je a ve světle moderní doby si sám sobě zněl jako blázen, když o tom přemýšlel. Kouzelník, cože? Protože už nezbylo nic, co by podporovalo základy, na nichž stála celá jeho existence. Uther Pendragon měl pravdu, magie byla nebezpečná pro lidské; ale nevěděl, že naopak ono je mnohem nebezpečnější (nejen) pro ni. Za posledních padesát let se lidská celosvětová populace více než zdvojnásobila a všechno magické nadobro zmizelo. Nakonec i jeho vlastní magie, protože pro ni nebylo místo, a možná ji vyčerpal nebo naopak zapomněl používat, nebo ta jediná studnice vší duše světa byla pryč…
Rok 1998, ze Sám doma se stal tradiční vánoční film, na světě bylo téměř šest miliard lidí, všechny magické bytosti vyhynuly, magie zmizela, a on – Merlin nebo Emrys – byl nakonec jen starý bláznivý bezdomovec, sledující právě němé ukázky z filmu Sám doma ve vánočně vyzdobené vitríně elektra na novém typ televizoru s plazmovou obrazovkou. A ačkoliv prosincové počasí bylo chladné a vlhké, cítil ve svých staletých kostech, že se něco měnilo, že lidem nestačilo vyhubit magii, aby měli prostor; že za stejného nepřítele vyhlásili přírodu. A on tomu přihlížel a jako podivínský bezdomovec, kterým byl, začínal rozumět starým imaginárním nepřátelům a jejich nenávisti k lidem. Bez Artuše – tak pustý byl moderní svět – by bojoval za magii a za přírodu, ne za lidi a zásady kamelotského kulatého stolu. Až když se stal bez magie bezmocný – a téměř zapomněl i na Artušovu tvář – to konečně pochopil. Když před ním nestál ten jediný a skutečný král, udatný, čestný a zásadový, s požehnaným světlem v duši a snahou učinit svět lepším, vypadalo to, co se nazývalo lidskost – a on dříve cítil vlídnost a pochopení, že ne každý měl nadání a vrozenou sílu –, jen jako sobeckost a slabost.
Barevné vánoční osvětlení rozveselovalo ponuré ulice Londýna. Nepršelo, přesto bylo vlhko a tento odporný mokrý chlad se dostával pod vrstvy oblečení a z radostného období očekávání dělal stresující a uspěchané. Příliš brzo se stmívalo, nic se nestíhalo, a přece vše muselo být perfektní! Proto světlovlasá žena s milou, něžnou tváří zapomněla platební kartu v autě a musela se k němu vracet. Zatímco její syn se už rozběhl k obchodu. Stihla jen zavolat, aby tam na ni počkal a snažila se svou chybu napravit nejrychleji, jak dokázala.
V tom všem spěchu se míhaly počty lidí, jaké se šestiletý chlapec ani nepokoušel spočítat. Chvíli se jim pletl pod nohy, než se přesunul k reklamnímu poutači, aby tam poslušně počkal. Čepice mu spadala do chladem zrůžovělého obličeje a nebyl by daleko tomu, aby začal popotahovat, protože všichni ti lidé kolem něj byli cizí a tyčili se nad ním jako strašáci… kdyby ho nezaujal starý muž kousek od něj.
Muž nebyl ani zdaleka tak hezky oblečený jako světlovlasé dítě, ale matka Artušovi říkala, že nemá své spolužáky soudit podle toho, co mají na sobě. Od chatrné čepice starci spadaly dlouhé bílé vlasy, tvář měl bledou, vrásčitou a zarostlou vousem, i přes ošuntělý kabát se zdál pohublý a na rukou pokrytých tenkou kůží jako papír a vyzdobenou stařeckými skvrnami mu chyběly rukavice, takže si je ohříval dechem.
Chlapci bylo hned jasné, kdo to je. Proto přišel až k němu a upřel na něj své velké modré oči, aby si ho muž všiml. „Vy jste Otec Vánoc!“ sdílel s ním své odhalení nadšeně a vysvětlil si mužův překvapený pohled tak, že Otec Vánoc nechce, aby to ostatní věděli. Proto k němu udělal další krok a zašeptal: „Nikomu to neřeknu.“
Na Merlinově staré tváři se objevil úsměv. Uznal, že nemělo smysl, aby chlapci vyvracel jeho domněnky, pokud byly zcela neškodné. A hlavně když on sám mu byl neškodný. „Kde máš rodiče?“ zeptal se zkřehlým hlasem, který zněl, jako kdyby ho léta nepoužíval. A ano, nedokázal si vybavit, kdy naposledy na někoho promluvil. Ale chlapce nezastrašilo oni tohle. Dál ho fascinovaně pozoroval a oči mu zářily více než umělé vánoční osvětlení ve vitrínách.
„Maminka je támhle,“ ukázal k parkovišti, i když by neměl se vůbec vybavovat s cizím člověkem a dávat mu takové informace. Ale byl skutečně Otec Vánoc cizí? Věděl o chlapci, jestli byl hodný, měl mu donést dárky… díky tomu nemohl být cizí. A navíc mu potřeboval něco říct – měl vánoční přání a bál se ho sdělit komukoliv jinému než právě tomu nejpovolanějšímu.
Ani nevěděl, kdy mu řekli, že pokud si žena s mužem dávají pusinky, tak se milují a jsou manželé jako jeho maminka s tatínkem. Ale nedávno viděli na procházce v parku, jak se líbali dva muži, a tatínek se kvůli tomu rozčiloval. A i když chlapec měl k svému otci veškerý respekt, tak mu to přišlo nespravedlivé. Nedokázal ten rozdíl, proč jedno je správné a druhé ne, pochopit ani tehdy, když se mu ho později snažila vysvětlit maminka… Ale Otec Vánoc to mohl změnit, mohl udělat svět spravedlivý!
„Chtěl bych na Vánoce,“ začal a ohlédl se, jestli je světlovlasá žena nemůže slyšet, protože ji nechtěl rozzlobit, i když se nikdy nezlobila tolik co tatínek, „aby dva páni mohli být manželé, když se mají rádi.“
Byly to slzy v očích Otce Vánoc, nebo jen ho v nich štípal chlad? Zlobil se i on na chlapce?
„Arthure!“ matka na něj volala a běžela k němu. „Nesmíš…“ neřekla co, jen se vyděšeně podívala na bezdomovce, u kterého její syn stál. Nechtěla se s ním pouštět do hádek, anebo ho přímo nařknout, že je něco méně a tím pádem nebezpečný, protože to nebylo v její povaze, aby si o lidech myslela, že mají menší cenu než ona sama. „Nesmíš mi takhle utíkat,“ dokončila a vzala chlapce za ruku, aby ho od toho muže odtáhla. Mohla starci hodit drobné do kelímku – přispívala na sbírky, měli se s manželem dobře –, ale ta situace ji příliš vyděsila a srdce jí divoce bušilo v hrudi, než aby na to vůbec pomyslela. „Už nikdy mi nesmíš takhle utíkat!“
Starý bělovlasý muž se za nimi díval, jak zacházejí do jednoho z obchodů, než si složil hlavu do dlaní a jako starý blázen se rozeštkal. Artuš! Po všech těch letech právě teď. Proč? Studnice magie byla vyschlá, a i kdyby skutečně nastal čas, kdy lidstvo znovu potřebovalo svého jediného pravého krále, tak jakou roli mohl Merlin zastat? Byl starý blázen, co žil příliš dlouho. Pochyboval o všem, co si pamatoval z Kamelotu, protože s každým rokem se více jeho vzpomínky obrušovaly, až už neměly hrany ani původní tvar. Prožil tolik životů, tolik těžkých dob a nikdy – dokud ještě byl při zdravém rozumu, dokud si ještě pamatoval dost – Artuše osud nepovolal zpátky. Navíc Merlin si to nikdy nepředstavil takhle! Artuš měl povstat z mrtvých, ne se znovu narodit!
Kým mohl Merlin být téhle nepopsané knize?
Těch několik lidí, co plačícího starce politovalo, mu hodilo drobné do kelímku, ale ostatní si jej nevšímali. Artuš s matkou se ztratili v nákupním středisku a Merlin jen mohl zůstat hlídat parkoviště, až se budou vracet k autu, protože z tepla obchodu by bezdomovce jako on vyvedla ochranka. Ale co pak? Co by dělal, kdyby se Artuše a jeho matky dočkal? Sledoval by je jako starý bláznivý bezdomovec? Sledoval by Artuše další dny, týdny, měsíce a dlouhé roky, než by byl dospělý, aby se mu pak pokusil předat své dávno vybledlé vědomosti o dřívějším světě? A k čemu by to bylo – potřeboval tenhle budoucí Artuš znát toho minulého?
Ne, ne, ne… tohle nemohl!
Sebral kelímek s drobnými a vydal se pryč tak rychle, jak mu jeho staré tělo dovolovalo. Nic z toho by nedokázal. Příliš dlouho čekal bez naděje a zvykl si životem proplouvat, ale až dnes by byl raději mrtvý.
Zbývalo mu to jediné poslední kouzlo – proč musel Artuše potkat právě v prosinci roku 1998. Proč ne později? Osud se mu buď vysmíval nebo ho zkoušel, ale Merlin prožil příliš životů a hlavně dávno ztratil naději. Zvolil si raději představu o tom, že je bláznivým starým bezdomovcem, než by si uvěřil, že míval poslání a schopnosti. Vše příliš bolelo, tělo a duše… a osud by chtěl, aby čekal dalších dvacet let v takových bolestech a ohrozil, v kohokoliv měl Artuš v téhle době dospět, tím, že kolem něj bude slídit nějaký podivínský muž bez domova?
Nemohl. I když moudrost, co mohl získat za stovky let, mu radila, aby sledoval z dálky a v pravou chvíli se objevil v Artušově životě; nemohl! Měl své poslední kouzlo a nechtěl váhat, zda ho použít, dokud na něj již nebude pozdě, a i o něj přijde. Bál se.
A chtěl si odpočinout. Čekal tak dlouho, aby si skutečně nemusel vyčítat, že toužil po odpočinku a klidu.
Utekl až ke kostelu, a to bylo dobře. Tam se o něj postarají! A pokud osud skutečně uznal za vhodné, že je třeba nového Artuše darovat světu a Merlin mu může pomoci, znovu se setkají. Uvěřil té myšlence, protože jí chtěl věřit.
Použil to poslední kouzlo. Teď! Nemohl čekat!
A tak zůstal hnědovlasý, asi šestiletý chlapec stát před vraty vánočně vyzdobeného kostela. Byl oblečený do starého, příliš velkého a značně prodřeného kabátu, a stejně nuzného šatu a bot, co mu nikdy nemohly padnout. Dětská mysl se lišila od dospělé, vzpomínky a představy splývaly, a nemusely dávat smysl. Dítě si neuvědomovalo, jak bláznivé byly v moderním světě fantaskní představy o dracích a kouzlech, naopak se nechalo objímat jejich hřejivostí, když se osamělé a mrznoucí bálo na schodech do kostela.
O dvacet let později
Světlovlasý muž, který vyšel z kavárny s malým kelímkem dvojitého espressa, se lišil od ostatních, protože měl na sobě zimní běžecký úbor. Pokud existovaly nějaké běžecké hodiny pro zaměstnance, tak se ocitl mimo ně. I na ranní kávu už bylo pozdě. Přesto neměl mezi vánočními svátky volno – kdyby ano, volil by nejspíše nějaké provoněné kořeněné latté místo strohých 60 ml pracovního nakopávače - a k odklonění od jeho běžného režimu došlo, protože se teprve včera večer vrátil z každoroční pracovní cesty po Asii a nestihl se srovnat s časovým posunem. Původně si chtěl vzít volno, naspat, kolik by potřeboval, a vrátit svůj život do rytmu, na který byl zvyklý. Ale prakticky po návratu neměl kde složit hlavu.
Ne, jako vedoucí oddělení a budoucí dědic celé firmy se ze dne na den nestal bezdomovcem; určitě by si pro své žití na ulici nevybral běžecký sportovní oděv a poslední peníze nedal za kávu s sebou… ale nemohl do svého bytu, protože se rozešel se snoubenkou, s kterou naneštěstí posledního půlroku bydlel. A tak se pro něj zdálo nejpříhodnější, že jakmile ho vyzvedl řidič na letišti, nechal se odvést do svého rodného domu. Myslel si, že si zvolil ten nejhladší průběh: nechá ex-snoubenku, aby se rozhodla, jestli chce zůstat v bytě, nehledě na její rozhodnutí si sám chtěl najít jiné bydlení, a aby zbytečně všechny dny, co to zabere, nedocházelo k hádkám a nepříjemnostem, zůstane bydlet v příliš velkém domě svého otce. Ideální řešení, nebo ne? Jenže to by se hned po příjezdu nesměl s ním pohádat a málem mu – po všech jeho výčitkách – slíbit, že se pokusí Audrey získat zpátky.
Ne, neexistovala možnost, že by se v tom domě dokázal vyspat, kolik potřeboval, a trávit tam volno mezi vánočními svátky. To raději volil půl pracovního dne ve své kanceláři a takhle neohrabaný návrat k svému dennímu rytmu.
Mířil k parku a nechával mezitím chladnout kávu, aby ji mohl před tréninkem vypít. Sice mu ex-snoubenka nejednou vyčetla, že je workoholik a tráví prací příliš času, ale popravdě si nedokázal představit, že by den začínal jinak než takhle. Potřeboval si vyčistit hlavu. I kdyby ho rozchod a bytová situace vůbec nerozhodily, v ty dny, kdy si skutečně ráno nemohl jít zaběhat, se mu nic nedařilo a často večer trpěl silnou migrénou. Byla to jedna z velmi pozitivních stránek jeho života, že si zvykl na zdravý režim a chodil běhat, do posilovny nebo plavat ještě před prací. Nakopl se hned na začátku dne, a pak měl čistou mysl a jasný úsudek.
Zastavil se na okraji parku, konečně do sebe nalil životabudič, a využil příhodného umístění košů, aby vyhodil kelímek. Plastový vršek do plastu, papírovou část do papíru.
„Tam to nepatří!“ ozval se mužský hlas za ním a Artušovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že ten neznámý okřikl právě jeho.
Otočil se. „Cože?“
„Ten kelímek nepatří do papíru,“ zopakoval černovlasý muž naproti němu, jako kdyby mluvil s dítětem a sjel ho pohledem, že se poprvé za život Artuš cítil, jako kdyby někdo zpochybňoval jeho inteligenci. Ani na vysoké škole s ním žádný z profesorů nemluvili, jako kdyby nedokázal pochopit ani úplné základy. A teď z něj dělal blbce náhodný kolemjdoucí! „Jednorázové kelímky se nedají třídit, bohužel.“
„Aha,“ ne, že by se Artuš zachoval tak, aby vyvrátil domněnku o svých špatných mentálních schopnostech. Chtěl cokoliv dodat, setřít toho chytráka, ale… skutečně to celý život dělal špatně? Říkalo se tomu papírové kelímky, a přesto nebyly z papíru?
Než si vůbec stihl tuhle vnitřní otázku položit, černovlasý pokračoval dál, kamkoliv měl původně namířeno. Takže to nebyl žádný strážce tříděného odpadu, ale jen docela extravagantně oblečený muž, co neměl zrovna nejlepší komunikační dovednosti, ale vlastně mu chtěl jen poradit. Artušovi se ulevilo. Nechtěl potkat navrch všeho, co se mu dělo, ještě nějakého rýpala.
Ještě se za ním ohlédl, než se rozeběhl.
Nemohl se zbavit pocitu, že se v jeho životě událo něco zásadního, ale doplnění vědomostí o třídění odpadu to nemohlo být, nebo ano? Možná jen byl celý napjatý a každé malé pootočení světa se přidávalo k tomu, že ho měl po návratu z pracovní cesty úplně vzhůru nohama.
Velká projekce na zdi odpočítávala poslední minuty roku 2018. Hostesky roznášely sklenice s drahým šampaňským, aby si všichni mohli připít na příchod nového roku. A Artuš se vytratil na terasu, aby se nemusel usmívat, když otec pronášel už pátý rok v řadě úplně ten samý projev o dvaceti letech prosperity jejich firmy. Opíral se o zábradlí a hleděl do upravené zahrady, kterou kvůli svátkům osvětlili. Měl na sobě velmi drahý oblek, který mu neposkytoval dostatečně vřelé a teplé objetí, a tak si třel dlaně o sebe.
Myslel si, že začátek roku 2019 bude jiný. Měla se chystat svatba, aby si mohl odškrtnout tuhle položku na seznamu, jak být dokonalým synem svého otce, a udržet si šťastný a úspěšný život do své smrti. Doposud se mu všechno dařilo – vystudoval, vynikal na své pracovní pozici, a dokonce si našel snoubenku… ale tam to začalo drhnout: vždycky to začalo drhnout u jeho vztahů.
Měl poměr, když byl na pracovní cestě. Naštěstí se Audrey nikdy nedozvěděla o detailech a byla rozhodnutá se s ním rozejít už předtím. Protože tenhle poměr mohl všechno zničit. Opilý se vyspal s mužem, a za to by si vysloužil nejméně vydědění, kdyby se to jeho otec dozvěděl.
Jenže nakonec problém nebyl, že udělal jednu opileckou chybu. To by mohl jít dál, říct si, že jen něco zkoušel, a pokud se mu to podařilo utajit před Audrey i otcem, tak se nic nedělo. Ale Artuš byl takový i střízlivý a vlastně tak dlouho, jak si pamatoval. Jen nemohl být – ne ve své rodině, ne pod ostrým a přísným pohledem svého otce.
„Pane, vaše šampaňské,“ ozvalo se od obsluhy a světlovlasý muž se otočil, protože ten hlas poznal. Tentokrát před ním ovšem nestál černovlasý muž v modrém kabátě s červenou šálou, který nějakým způsobem dokázal, aby mu takto barevná a extravagantní kombinace slušela, i když měl moc vystouplé lícní kosti a odstáté uši; ale stejně ušatý číšník v levném obleku firmy, co najal jeho otec, aby se postarala o pohoštění a obsluhu na tradiční (vůbec ne rodinné a velmi firemní) silvestrovské oslavě.
Artuš sklouzl pohledem na tác se skleničkou a věděl, že je to chvíle, kdy by měl říct, že je čas se vrátit dovnitř, aby si stihl připít s ostatními. Místo toho zakroutil hlavou a ušklíbl se. „Už jsme se potkali,“ začal – možná to byla jen snaha, jak se vyhnout svým povinnostem. Ale popravdě – netypické rysy v tváři černovlasého a jeho drzý úsměv se nedaly zapomenout.
Důležitější ovšem bylo: Mohl si otec nevšimnout, že mezi hosty chybí jeho syn?
„Hmm,“ reagoval číšník a ohlédl se velkými francouzskými okny do domu, jak také měl povinnost se tam vrátit. Oba byli nakonec placeni tím samým mužem…
„Většinou si dělám kávu sám ještě v bytě, ale ten den…“ zarazil se. Proč měl vůbec potřebu se tomu muži omlouvat? Určitě na oslavě něco vypil, ale nemyslel si, že kdy mohl vypít tolik, aby to na někoho zkoušel v domě svého otce. Přesto ho černovlasý zaujal – na první pohled ho provokoval svým vzhledem a způsobem, jakým se na Artuše díval a mluvil s ním, ale zároveň k němu cítil sympatie, jako kdyby se znali déle. Byli podobně staří, možná mohli chodit na stejnou školu. Ten pocit jen zesílil, když se podíval do jeho modrých očí.
Černovlasý se tomu zasmál. Přesto nic neodpověděl a vydal se zpátky do domu.
„Počkej,“ Artuš ani nevěděl, proč to vyhrkl. „Jsem Arthur, a ty?“
„Marl.“
Ten krátký rozhovor stačil, aby se nad městem rozzářily ohňostroje. Nový rok! A Artuš místo své snoubenky přivítal jeho příchod s mužem, u něhož stěží znal jméno.
Pozorovali spolu barevné bombardování na černém nebi a oběma se odráželo v očích. Teprve až skončilo, černovlasý číšník zašel zpátky do domu. Artuš ho napodruhé již nestihl zastavit. A do rána se kamsi vytratil.
Leden zasvětil Artuš hlavně hledání nového bytu a stěhování. Zůstával v práci dlouho do noci a ráno brzo vstával, aby si šel zaběhat, do posilovny nebo zaplavat; takže mu jednotlivé dny splývaly. Vyhnul se konfrontaci s Audrey, protože, když se on z jejich bytu vystěhovával, byla už pryč. A liboval si, že nakonec se situace zrušení jejich zásnub vyřešila v klidu a bez skandálů. Bohužel už na konci února mu otec představil ženu, u níž se netajil, že by byl rád, kdyby se stala jeho snachou. Byla to dcera dlouholetého zahraničního společníka, s níž se setkal jednou nebo dvakrát za život, ale ona náhle – a jistě zcela náhodně – právě dokončovala praxi v Londýně.
Artuš ji vzal na večeři. Byla dokonalá – krásná, milá, chytrá a vyznala se ve firemních záležitostech. A on – hned po prvních deseti minutách – věděl, že pokud nenajde žádnou lepší, otec ho nakonec donutí, aby se za ni oženil.
Ten večer místo v jejím bytě skončil v garáži pod vlastním bytovým komplexem, kde si asi půl hodiny pouštěl stále dokola How to Disappear Completely a rozmýšlel se, zda by měl znovu nastartovat motor a rozjet se kamkoliv ho to bude táhnout. Sílil v něm pocit, že není tam, kde by měl být; ale nejspíše byl jen přepracovaný a potřeboval více času, aby se dostal z rozchodu – ano, tak mohla znít výmluva, kterou dá otci, až se bude ptát, proč to mezi ním a Janet nikam nevede.
Nakonec se ještě rozhodl obejít blok a nadýchat se chladného zimního vzduchu, aby si pročistil hlavu a lépe se mu usínalo.
Asi patnáct minut pomalé chůze od bytu znovu narazil na Merlina, a chtěl by říct, že na něj za ten měsíc téměř zapomněl, ale vzpomněl si pokaždé, když pil kávu, vyhazoval odpad nebo šel běhat: takže několikrát denně po celý měsíc. Pak už bylo jedno, že celou tu dobu nepil šampaňské, ani nebouchaly ohňostroje nad jeho hlavou, aby i tohle mu ho připomínalo.
Nejprve si myslel, že to ani není on. Viděl ho na konci špatně osvětlené ulice, jak se nad něčím sklání a u nohou má postavenou ceduli z kartónu. Až když přišel blíž – protože to samozřejmě bylo směrem, kterým se procházel – uviděl, že se mazlí s pouliční kočkou. Dokonce slyšel, že jí něco povídá. „Zdravím,“ pozdravil ho, a bohužel kočka zmizela v křoví.
Černovlasý se na něj zamračeně otočil, ale jeho výraz se změnil na překvapené oh, jakmile viděl, kdo ho vyrušil v půlnočním mazlení potulných koček. Určitě Artuše poznal a pamatoval si na něj, přesto mu pozdrav neoplatil. Ale světlovlasý si toho stejně nevšiml, protože ho zaujal Merlinův roztržený ret, u něhož nebylo poznat, zda je i napuchlý, protože měl normálně na muže úplně nesmyslně plné rty.
„Co se stalo?“ vyhrkl, jako kdyby to byla jeho starost.
Merlin zvedl transparent z kartónu, který si předtím opíral o nohu, a ukázal mu nápis na něm: Nemáme žádnou náhradní planetu. „Stál jsem, kde jsem neměl, asi,“ řekl to bez zášti a hněvu, jako kdyby za to skutečně nikdo nemohl. V ten moment nepůsobil jako člověk, co protestoval až tak zapáleně, že se dostal do potyčky s policií, i když přesně to se muselo stát.
Druhý nevěděl, co na to říct. „Mrzí mě, že jsem ti vylekal kočku,“ utrousil a vysloužil si tím od černovlasého pobavený úsměv. „Bydlím pár minut odtud, mám dezinfekci a můžu udělat čaj,“ nabídl, „ani jsem nevěděl, že dnes probíhaly nějaké ekologické protesty,“ dodal, jak pro něj bylo důležité, aby spolu tentokrát vedli plnohodnotný rozhovor.
Černovlasý se znovu usmál a kývl. „Veď mně.“
Artuš přidal do kroku, když se jim nepodařilo pokračovat v rozhovoru, a uvědomil si, že o ten mu vlastně nejde. Znervózněl. Vedl si v noci do bytu téměř úplně cizího muže na čaj. Kvůli otcově názoru na homosexuály neměl příliš zkušeností, ale i přesto pochyboval, že jeho nabídka mohla být pochopena tak nevinně, jak ji při vyslovení myslel.
„Omlouvám se, nedávno jsem se nastěhoval, a ještě jsem vše nevybalil,“ upozornil černovlasého, když otevíral dveře do svého bytu. Popravdě, celou předsíň a obývací pokoj spojený s kuchyní tvořilo bludiště z krabic, kde měl své věci, které vlastně nutně k životu celý měsíc nepotřeboval. „Posaď se, donesu dezinfekci,“ ukázal druhému k jídelnímu stolu a sám se vydal do koupelny.
Když se za černovlasým vrátil, ten už ohříval vodu v konvici, a dokonce si dovolil vytáhnout dva čistě bílé hrníčky. „Čaje jsou v krabici před tebou, dostal jsem je dárkem, moc čaj nepiju.“ Artuš se rozhodně nepovažoval za člověka, který by bez všeho pustil úplně cizího člověka do svého soukromí; ale přistihl se, že v případě černovlasého mu to přijde přirozené. Ať si prohlédne obsah všech skříněk v tomhle neobydleném bytě!
Merlin nachystal vše, co bylo potřeba na dva šálky půlnočního čaje, než se posadil ke stolu. „Nemyslím, že to skutečně potřebuje vydezinfikovat,“ utrousil s úsměvem.
Přesto světlovlasý namočil tampónek do dezinfekce. Stoupl si mezi jeho kolena, vzal ho jednou rukou za bradu a začal se starat o roztržený ret, přičemž cítil, jak se celým jeho tělem rozlévá teplo, protože Merlin přitom se zájmem pozoroval jeho tvář.
„A na čaj už je celkem pozdě,“ zamumlal, jak se snažil nehýbat rty. Přesto se široce usmál, když se Artušův pohled střetl s tím jeho.
Konvice začala vřít a s lupnutím se vypla. A Artuše ani nenapadlo, aby mu vadilo, že jejich první polibek chutná po dezinfekci.
Když se ráno probudil, byl v posteli i celém bytě sám. Přitiskl si polštář na obličej a zaklel do něj. Mohl se na celou situaci dívat ze dvou stran, a v obou pohořel! Co ho to vůbec napadlo, že si vzal do bytu kluka z ulice a vyspal se s ním? A proč ani tentokrát od něj nedokázal získat jakýkoliv kontakt, aby nemusel čekat na další náhodná setkání, jaká ani nemusela přijít?
Protože ráno neměl náladu – a to se nezměnilo celý den –, vynechal ranní běhání, takže se rozhodl nevzít výtah a do patra, kde měl byt, vyjít po schodišti. Proto ho pohled na známou vysokou štíhlou postavu opřenou vedle jeho dveří přistihl nejen nepřipraveného, ale také udýchaného, jako kdyby nebyl zvyklý sportovat. Zpotil si kořínky svých světlých vlasů a námahou se mu trochu zardívaly líce, takže v šedém kvalitním a padnoucím obleku nepůsobil jako byznysmen, ale rytíř ve zbroji, co přemohl draka. Lhal by, kdyby nepřiznal, že jeho pohádkový vzhled mu často v životě pomohl dosáhnout cílů.
Teď ovšem nevěděl, jak by se měl chovat, tak se pokusil o ten nejvíce neutrální výraz, jaký dokázal. Přece ho nemohlo těšit, že na něj čekal někdo, kdo po společně prožité noci bez jediného slova zmizel. A také ve svém postavení – a s otcem, jakého měl – musel chtít, aby takový noční úlet neměl žádné pokračování! Ne, že by si nebyl jistý, co chce; naopak věděl, po jak navzájem si rozporujících věcech touží. Mohl být dobrým synem a zároveň si nemuset odpírat lásku?
„Přinesl jsem ti dárek,“ usmál se na něj černovlasý s jakousi samozřejmostí, na kterou rozhodně neměl právo. Vytáhl z papírové tašky květinu v květináči a zamával mu jí před obličejem. „Všiml jsem si, že v bytě nemáš nic zeleného.“
„To je to jediné, co mu chybí, že?“ odpověděl mu kousavě, přesto ho pustil dál. Nebo možná právě proto – aby oba viděli všechny krabice od nevybaleného úplně nepotřebného majetku.
Černovlasý se tomu jen zasmál a rozhodl, že pro květináč bude nejlepší místo v kuchyni na parapetu. „Květiny potřebuji vodu a světlo,“ poučil ho.
„Nejsem úplně blbý, abych něco takové-“
„Ne?“ otočil na něj druhý hlavu s provokativním úsměvem. Prsty opatrně přejel po zelených listech, jako kdyby je hladil, než se celý obrátil a začal si rozepínat svůj vínový kabát. Nezůstalo jen u něj a Artuš se nezmohl na žádný protest, ať muž před ním vypadal jakkoliv nepatřičně, když zůstal stát úplně nahý v jeho kuchyni. Co se Artušovi na něm vůbec líbilo? Tu zvláštní tvář, která se zcela nesmyslně skládala z rysů, co si vůbec neodpovídaly a nedaly se ani přiřadit k hezkým, a přesto ji Artuš vnímal jako přitažlivou, doplňovalo příliš vytáhlé tělo s dlouhými údy, které od pohledu muselo být nemotorné a na sdílení lože zcela nepohodlné. U všech rysů se dalo říct na rozdíl od Artušových – přesně po tom světlovlasý toužil. Artuš měl pohlednou mužskou tvář, vypracované tělo sportovce a jeho život musel odpovídat otcově přání; Merlin se vymykal všem standardům a vášnivě oddával chaosu. „Chtěl jsem napřed s tebou povečeřet, promluvit si, ale zdá se, že ani na jedno z toho nemáš náladu. Nevadí.“
Světlovlasý si stiskl kořen nosu a zakroutil hlavou. „Naopak – právě teď si chci ze všeho nejvíce povídat u večeře. Úplně po tom prahnu.“ Byl kousavý, protože ho Merlin rozčiloval tím, jak snadno v něm dokázal číst.
Druhý mu věnoval pohled, než se usadil ke kuchyňskému stolu, jako kdyby nebyl úplně nahý, a založil ruce na hrudi. „Co budeme mít na večeři? Moc nejím živočišné produkty.“
„To bych do tebe neřekl,“ setřel ho a přešel k lednici, i když se mu velmi těžko ignorovalo, že je pod dohledem nahého muže. Chtěl ho ignorovat, aby si navrátil trochu kontroly nad situací. Přece mu nemohl do života vtrhnout někdo takový a začít ho přetvářet. Neměl prostor se stát někým jiným, protože neměl prostor ani být sám sebou! Líbilo by se mu, kdyby Merlin začal mluvit o své veganské dietě a tím přišel o veškerou přitažlivost. Artuš by našel kontrolu a přestala by se mu vlévat krev do slabin.
Jenže místo toho černovlasý vstal a zezadu ho objal. „Některé jím… třeba sperma homo sapiens,“ zašeptal a zasmál se.
To, co se stalo včera, byla chyba. A nechci ji opakovat. – tohle mu Artuš měl říct, odstrčit ho a třeba i nahého vyhodit z bytu. Ušetřil by si tím tolik problémů v cestě za životem, jaký mu přikazoval jeho otec. Ale místo toho se na Merlina otočil a vpil se do jeho směšně plných rtů. Chutnal jako zakázané ovoce, a třebaže se Artušův vnitřní básník nikdy nečinil, v tomhle měl úplnou pravdu.
Poté, co se Merlin rozhodl povečeřet na jeho mužství, se přesunuli do ložnice, a Artuš se přistihl, že možná úplně poprvé ve svém životě se cítí doma. Jako kdyby celý život čekal, až ho ty dlouhé paže obtočí jako chapadla chobotnice a černovlasý mu bude celou noc ze spaní brblat a chrápat do ucha.
V březnu si poprvé vyšli. Do konce února si užívali jen sex, kdykoliv se Merlin objevil večer u Artušových dveřích. Moc nemluvili, světlovlasý dokázal mluvit jen o práci, protože na nic kromě ní neměl čas a cítil se nesvůj, že by měl sdílet s cizincem svůj vztah s otcem, jeho nároky nebo své i před sebou samotným utajované touhy. Ehm, ano, i s cizincem, s kterým sdílel postel, se tak cítil. A i Merlin vypadal, že nemá zájem mu vyprávět svůj příběh. Trvalo to dvě nebo tři schůzky, než Artuš zjistil, že druhý není bezdomovec (i když ho z toho trochu podezíral) a že pracuje v kavárně jako číšník. Přesto někdy Merlina přistihl, jak ho pozoruje, jako kdyby si připravoval nějakou řeč. V takové chvíle mu viděl na očích, že mu toho chtěl říct tolik, až nevěděl, kde začít; ale nevybízel ho, protože se bál slyšet příběh za tím, proč měl slzy v očích.
Nakonec světlovlasý udělal tu chybu, že před ním zmínil, že se chystá vybrat si dovolenou. A i když už Merlin nemizel ještě před Artušovým probuzením, tak ho následující ráno překvapil, protože mu začal u snídaně vyprávět o výletu, který pro ně naplánoval. Nazval ho Den v lese, a opravdu to vůbec nic jiného nebylo.
Přesto se Artuš nemohl zbavit pocitu, že mu celou dobu něco unikalo. A podpořilo ho v tom, když cestou zpátky autem vypadal Merlin skleslý a tím svým vzdáleným uslzeným pohledem pozoroval krajinu za oknem. Artuš ho takhle nechtěl vidět. Proto se natáhl a začal mu cuchat vlasy. Nenechal toho, dokud se Merlin po něm neohnal a nerozesmál se.
„Co ty a Artušovské legendy?“ zeptal se pak.
„Cože?“
„Spojoval ses někdy s tím? Víš, to jméno: Arthur, máte stejné,“ vysvětlil mu druhý tím tónem, který používal, když chtěl naznačit, že světlovlasý nejspíše nepatří k nejbystřejším. Přesto se stále díval z okna, jako kdyby se vyhýbal pohledu na Artuše, a proto ten vtip a provokace nevyzníval tak lehce jako obvykle. Merlina rozhodně něco trápilo a nejspíše se to snažil zamluvit tou první hloupostí, co ho napadla.
Co ovšem měl Artuš odpovědět? Samozřejmě, že se nevyhnul tomu, aby je znal nebo ho ke králi z legend nikdo nepřirovnal. Jak ovšem odpovědět vtipně, aby Merlina rozveselil? „Myslíš, jestli někdo náhodou nenazval můj penis Excalibur?“ zkusil, a nakonec nepřestřelil, protože černovlasý propukl v záchvat smíchu. „Hej! Neříkej, že bys tomu nevěřil?!“ Přestože se snažil vypadat dotčený z toho, jak Merlin smíchy hýkal, sám se pro sebe usmál, že se mu ho podařilo rozveselit. Byl to překvapivě až moc dobrý pocit.
Když později před ním klečel černovlasý na všech čtyřech a Artuš si navlékal kondom, aby do něj mohl proniknout; a Merlin se na něj otočil se zářivýma očima, aby mu mohl říct: „Pokud jsem kámen, a ty nejsi jediný pravý král Anglie, možná bys měl zvážit, jestli pokračovat… co budeme dělat, až se Excalibur zasekne?“ Artuš zalitoval, že se kdy staral o to, jak se jeho milenec cítí.
„Poslyš, já nevím, co si myslíš, že mezi námi je,“ začal, když otevřel dveře svého bytu, a spatřil Merlina s velkým kufrem. Rozhodně to nebyla konverzace mezi dveře, ale obával se, že pokud ho jednou nechá projít, bude se potýkat s velkým problémem. „Nemůžeš se ke mně nastěhovat.“
„Myslel jsem, že už u tebe bydlím,“ prohodil druhý jako by nic a použil kufr coby beranidlo, když prorážel Artušovu hradbu a dostával se do chodby, z které za poslední čtyři měsíce, co se znali, pomohl Artušovi uklidit všechny krabice. Světlovlasý to nerad přiznával, ale někdy musel Merlinovi napsat SMS nebo zavolat, aby zjistil, kde má co uložené. „Třeba dívej – všechny květiny na parapetech jsou moje,“ prohodil, když se zouval, „proč bych pěstoval květiny v bytě, kde nebydlím, hmm?“
Artuš si založil ruce na hrudi. „Marle,“ povzdechl si. „Tohle není vtip.“
Černovlasý postavil kufr na stranu a obešel ho, aby mohl druhého políbit na tvář. „Samozřejmě, že není.“ Poté se otočil, aby začal vybalovat z kufru své věci.
Artuš neměl jinou možnost, než si přikleknout za ním a vzít ho za ruku. „Říkal jsem ti to na začátku – od února se scházím se ženou a-“
„Jmenuje se Guinevera?“
„Ne, Janet.“
„Nah, v tom případě si nejste souzeni a mě to nezajímá,“ přesto mu vytrhl svou ruku a asi na hodinu se zavřel do koupelny.
Artuš se na celou tu dobu posadil vedle zamčených dveří a přemýšlel, jak by se z té situace dostal. Myslel si, že Merlin chápe, o co mezi nimi jde. Ale to by to nejprve musel chápat sám Artuš. S Janet se reálně nescházel ani jednou týdně a zatím byli jen u líbání – vymlouval se na rozchod s Audrey, šok ze zrušení zásnub a práci. A mezitím byl s Merlinem… nechával ho u sebe přespávat skoro každou noc – i když spolu někdy ani neměli sex – a dokonce už se scházeli i mimo Artušův byt. Byl s ním v lese, stavoval se v jeho práci na kávu, a dokonce jednou ho přemluvil i k večeři ve vyhlášeném podniku.
Když Merlin z koupelny nakonec vyšel, měl opuchlé oči. „Myslel jsem si, že je to proti tvým zásadám – rochnit se ve vaně,“ Artuš ani nevěděl, proč zrovna tohle muselo být to první, co mu řekl. Zcela jasně dal najevo, že mu na něm záleží, když zůstal sedět u zavřených dveří koupelny jako jeho pes. A přece se snažil celou tu situaci přejít, nechat Merlina, aby se uklidnil, a pak ho vyhodit ze svého bytu. „Promiň,“ šeptl, protože si ani nemohl nalhávat, že by měl čekat na odpověď černovlasého. „Musíš mne pochopit, tohle prostě nejde, můj otec chce, abych se oženil. S Janet mne seznámil, a i kdyby to neměla být ona, tak tohle mezi námi… nemůžu s tebou být. Řekneš si, že mi nemusí nic být do otce, ale je. Je to můj otec, chápeš?“
Druhý si ho prohlédl. „Chápu,“ odpověděl překvapivě a povzdechl si. „Chceš být dobrý syn a naplnit otcova očekávání,“ zašeptal unaveně. „Můžeme si jít na chvíli lehnout?“ Artuš nedokázal vzdorovat té natažené dlaní, i kdyby chtěl.
Merlin se k němu v posteli přitulil a byl úplně potichu, jako kdyby se snažil ani nedýchat. Přesto si byl světlovlasý jistý, že není ospalý, ale přemýšlí. A on mu chtěl nechat všechen prostor, aby se rozmyslel, co s nimi bude dál. Od začátku k němu byl upřímný – nikdy Merlinovi neslíbil plnohodnotný vztah a celou dobu se netajil tím, že ho podvádí, nerad, ale přece. Nerozuměl tomu, proč černovlasý chtěl dojít tak daleko, když od začátku věděl, že jejich společná cesta tím směrem nevede.
„Jednou… kdysi dávno,“ Artuš se přistihl, že by mu věřil, kdyby řekl, že se to odehrálo před stovkami let, jak vážně a unaveně Merlin zněl, „jsem se bál ukázat člověku, na kterém mi velmi záleželo, kdo skutečně jsem. A dokonce jsem se kvůli němu stavěl proti všem, co byli jako já… jen protože jsem se bál, že ho ztratím, když se dozví pravdu.“ Zvedl hlavu a podíval se do tváře světlovlasého. „Byla to chyba, ta největší chyba, co jsem mohl udělat. Bál jsem se a ublížil tak úplně všem kolem nás, sobě a nakonec i jemu.“ Vytáhl se tak, aby seděl a mohl vzít Artušovu tvář do dlaní. „A nejbolestivější bylo, že když už se nic nedalo napravit, zjistil jsem, že by mne dokázal přijmout přesně takového, jaký jsem byl.“
„Můj otec by to nedokázal, Marle,“ přiznal světlovlasý.
Merlin ho objal a pevně stiskl v náručí. Jako kdyby chápal, že takhle snaha být dobrým synem a plnit otcova očekávání byla součástí toho, kým Artuš byl, a proto se nesnažil mezi syna a otce postavit. Každý jiný by to tak nenechal, protože i Artuš sám si uvědomoval, že jeho otec neměl pravdu a nemohl po něm chtít, aby byl někým jiným. Jenže otce příliš miloval a respektoval, než aby se mu dokázal postavit; než aby kvůli nějakým svým nízkým touhám byl jím zavržen.
Kvůli nízkým touhám ne, ale kvůli lásce?
„Mimochodem,“ vyrušil ho v myšlenkách Merlin, „tohle je nejlepší způsob, jak se chovat ekologicky. Planeta je přelidněná, a my dva – na rozdíl od tebe a Janet – světu nemůžeme společně přidat žádného dalšího človíčka. To je má náhrada za občasné rochnění ve vaně.“
„Rozhodně tímhle argumentem u otce začnu,“ reagoval Artuš, než se oba rozesmáli.
A Merlina u sebe nakonec nechal bydlet.
Pak následoval – bez přikrašlování a přehánění – ten nejlepší půlrok v jeho životě; nemohly se tomu rovnat ani šťastná léta v dětství nebo svobodné roky studia. Přestože dříve bydlel s Audrey, nikdy ho takovým způsobem nedělalo šťastným, že ráno vstává z vyhřáté postele od svého milence a večer se vrací na teplou večeři, kterou mu uvařil. A to i když Merlin úplně změnil jeho jídelníček a Artuš si jen těžko zvykal na neochucený hrachový proteinový nápoj po posilovně. Dokonce i jeho sekretářka na něj vždycky spiklenecky mrkla, když odcházel z práce dřív, aby mohl s Merlinem trávit více času. A přece toho zvládl udělat v pracovní době dvojnásobně, protože byl odpočinutý a šťastný. Na každou schůzi představenstva měl připravené podklady, jak by se jejich firma mohla zlepšovat v ekologických otázkách. Protože Merlin plakal u dokumentů o přírodě, a Artuš ho utěšoval sliby, jak změní svět.
(Film o Noem musel vypnout, protože by se také mohl dočkat toho, jak by Merlin začal kolem pohovky tančit šamanský tanec na přivolání deště.)
Jenže Artuš si to vše zničil jednou fatální chybou, která se původně zdála jako samozřejmost: Přestal se scházet s Janet. Ano, když se k němu Merlin nastěhoval, tak Artuš začal brát jejich vztah jinak, vážněji (a zcela prakticky už neměl byt, kam by si mohl pozvat přítelkyni a posunout se na další mety). Ale zároveň nikdy nedořešil, jak by mohl uskutečnit společnou budoucnost s Merlinem. Nechal se unášet tím, jak byl šťastný, a zapomněl, že by neměl být. Ne, dokud nebyl připravený konfrontace s otcem.
A tak s ním otřásla jakákoliv intuice, co mohl mít, když si ho v půlce října nechal otec zavolat do své kanceláře. Věděl, že je zle, ještě předtím, než před něj na stůl přistála žlutá obálka s fotografiemi. „Nechci slyšet, co to je, Arthure,“ oznámil mu muž tvrdě, i když se odmlčel na tak dlouho, aby se Artuš mohl podívat a vidět sebe a Merlina. To opravdu se veřejně drželi za ruce a líbali na ulici? Ani si to neuvědomil. Byl tak šťastný, že ho ani nenapadlo se starat, aby je nikdo neviděl. „Tady a teď je tomu konec. Zítra odlétáš do Indie, a až se vrátíš, bude to za námi. Můžeš jít.“
Artuš se nadechl, ale viděl na starším muži, že by neposlouchal nic z toho, co by mu nyní řekl. Pro něj už skutečně celá záležitost byla uzavřená. A čekal, že jeho syn ji uzavře v nejbližším termínu… Co to znamenalo?
Vyšel z kanceláře a podařilo se mu dojít až na záchody, než se mu vlily slzy do očí, začal hyperventilovat a měl pocit, že si jeho srdce v dvaceti sedmi letech zvolilo infarkt. Dal si pěst před ústa, jak se snažil uklidnit. Přesto vtrhl do kabinky, a jakkoliv to bylo – i v úspěšné firmě – nehygienické, sesul se zády po dveřích do sedu na podlaze.
Byl konec. Konec!
Měl před očima, jak znechuceně se na něj díval jeho vlastní otec, protože se dozvěděl, že měl vztah s Merlinem. A vždycky věděl, že mezi nimi na tohle téma nikdy nebyl prostor k diskusi. Artuš musel být synem, jakým ho otec chtěl mít, neexistovala jiná možnost.
11:49 Vystěhuj se. Otec na nás přišel. Nemůžeme v tom pokračovat.
Nádech, výdech. Nádech, výdech.
12:10 Promiň.
Jakmile se zprávy doručily, zablokoval si v telefonu Merlinovo číslo.
Tentokrát se z pracovní cesty v Asii vracel ještě před vánočními svátky, ne v jejich průběhu. Přesto jeho situace byla totožná té před rokem. Rozešel se a nemohl vrátit do bytu. Tentokrát ovšem po příletu se nenechal zavést rovnou do rodného domu, nedokázal by se otci podívat do tváře, potřeboval mnohem více času.
A tak se ubytoval v hotelu.
Samozřejmě, že nemohl usnout. A nešlo tolik o přelet přes časová pásma, jako čistý fakt, že se pořádně nevyspal od října. Ležel v posteli, pozoroval strop a soustředil se na to, aby nepřemýšlel. Vstal, protože ho rozčilovalo, že mezi závěsy do pokoje prosvítalo světlo. Chvíli se snažil přimět kroužky na garnyži, aby ho poslouchaly, než rozzuřeně roztáhl závěsy a vyhlédl z okna, aby mohl proklít příliš osvětlenou budovu nákupního centra.
Pak si ovšem vzpomněl, že tam chodívali nakupovat s matkou a povzdechl si. Místa, kde s ní trávil čas jako dítě, nemohl proklínat. K myšlence, jestli by byla schopna jeho otce přesvědčit, že Artuš má právo milovat, se nevracel poprvé. Bohužel si stejným podílem byl jistý, že ano, jako se bál, že by jím byla zhnusená. Protože si matně vybavoval, že mu jednou dávala kázání, aby před otcem neříkal nesmysly, když se snažil pochopit, proč dva muži, co se mají rádi, nemohli být manželé.
Uchechtl se. Dokonce si to přál na Vánoce – bylo mu sedm, pamatoval si to jen velmi matně –, a Otec Vánoc, co ho právě v tomhle nákupním centru měl na klíně, mu řekl, že to je jediné přání, co mu nemůže splnit. Všichni rodiče ostatních dětí se na něj a na jeho matku pohrdavě dívali, když odcházeli…
A přece – už to bylo legalizované. Jen ne pro něj. A i kdyby – teď už to nemělo cenu. Bez Merlina. Chyběl mu jako nikdo předtím, jako kdyby jejich vztah trval celý jeho život.
Záviděl svému mladšímu já, že věřilo v kouzla a myslelo si, že by Otec Vánoc mu mohl splnit přání. Jak jednoduchý by byl život, kdyby mohl požádat kouzelníka, aby mu vrátil Merlina, a stalo se tak. Pohádka o Artušovi by končila žili šťastně až do smrti.
Konečně se vrátil do svého bytu po více než měsíci, ráno po Štědrém dni. Myslel si, že bude tak prázdný jako jeho život. Protože přece neexistovala možnost, aby tam Merlin zůstal tak dlouho na něj čekat, když se s ním nejen nemohl spojit, ale Artuš ani nebyl v Anglii.
Přesto ho přivítalo teplo a vůně kávy. Černovlasý seděl u jídelního stolu v kuchyni, a přestože byl výrazně pohublý, vypadal běžně. Jako všechna ta rána, kdy Artuš odcházel do práce a loučil se s ním polibkem.
„Jak-?“ dostal ze sebe jen světlovlasý.
Černovlasý mezitím vyskočil od stolu a málem se polámal o židli, když se k němu rozeběhl. Pevně ho objal, jako kdyby byl rozhodnutý ho nikdy už nepustit.
„Jak si věděl, že se vrátím?“ Stál se hrdinou nějakého vánočního příběhu, kde jeho přání doputovalo k Otci Vánoc? I kdyby si kvůli tomu musel přiznat, že je hloupý, naivní a dětský, nechtěl nic pokoušet a opovážlivě svému štěstí nevěřit. Otec Vánoc si pro něj ušetřil jedno poslední kouzlo – dál mu to jediné, co si kdy na Vánoce skutečně přál z celého svého srdce. To stačilo. A on byl ochotný za to bojovat – teď již ano.
„Čekal bych na tebe stovky let.“ Čekal jsem na tebe stovky let.
Ach, to bylo moc krásný, ještě jednou děkuji a přeji krásné Vánoce!
OdpovědětVymazatNení zač! Krásný nový rok! :)
Vymazatzapomněla jsem, jak umí tvé příběhy pohladit po duši :3 nečekala bych od tebe tenhle fandom, ale je to fakt strašně fajn napsané a neskutečně milé
OdpovědětVymazatoh, díky, já možná také :D jak jsem psala, dostala jsem se k němu až později, protože mi došlo čtivo... což už mi došlo i tady, ehm, ale viděla jsem celý seriál podruhé docela nedávno, protože jsme se na to dívaly s mamkou při snídaních xD
VymazatFilm Merlin jsem jako malá viděla a líbil se mi x) každopádně mě překvapilo, jak jsi příběh napsala a zasadila do přítomnosti jen chudák Artuš a jeho otcovský syndrom :(
OdpovědětVymazatVlarisa
Jop, ten vícedílný film si budu muset někdy stáhnout a podívat se na něj, měl své kouzlo, alespoň v dětství. :) A viděla jsi i seriál Merlin, na který je to ff?
VymazatNN seriál jsem neviděla. Poslední dobou (několik let) mě ty novinky nelakaji. Stojí to za to? :D
VymazatNádherné ❤️ dojalo mě to... Prostě nádherné.
OdpovědětVymazatOh! Díky.
Vymazat