Přeji příjemnou četbu.
Protože mohli
„Existují dvě možnosti. Buď jsme ve vesmíru sami, nebo nejsme. Obě jsou stejně děsivé.“ — Arthur C. Clarke
První generace androidů se podobaly člověku záměrně, aby androidé zapadli mezi lidi a nelišili se svou rozdílností, další naopak se měli raději vzdalovat, protože se lidé začali bát, že je v populaci nepoznají a nebudou vědět, kdy jednají se skutečnými lidmi. Ale nakonec se ukázalo, že nehledě na vzhled, lidé byli vyděšení z jiné podobnosti – charakterové. Zjistili, že příliš lidští androidé, kteří projevovali známky vlastních pocitů, třebaže jen umně naprogramovaných, vykazují známky zlovolnosti, bezohlednosti a brutality, protože si začali uvědomovat sebe sama, možné vlastní ohrožení, a jednat proto sobecky. Místo, aby toto zjištění popřelo všechna tvrzení filozofů věřících, že se lidské rovná dobré a bohu blízké, přijala se tichá a tajná úmluva, že všechny typy, které doposud byly schopny pocitů, budou zničeny. Bohužel se nepodařilo vyhledat všechny vadné, příliš lidské kusy a ty deaktivovat.
A tak Erwin musel procházet každý týden stejným kontrolním testem lidskosti. Znamenalo to se připojit k lodi a hodinu vést rozhovor s lodním počítačem. Odpovědi byly předem naprogramované a nahrané do systému všech androidů při Velké aktualizaci. U většiny se neměřila hodnota odpovědi, ale reakční doba, i mírné odchylky se vyhodnocovaly jako pokus o zamyšlení se a mohly vést k deaktivaci vadného kusu. Jen jedna otázka se měnila a odpověď na ni byla volná.
„Kdo tě stvořil, Erwine?“
„Společnost Smith.“ Reakce v zeleném spektru.
„Jaké je být naživu?“
„Tuto otázku nemohu zodpovědět.“ Reakce v zeleném spektru, hraniční tón se žlutým.
„Děkuji ti, Erwine, kapitán vyhodnotí test po ukončení kryospánku. Uložit,“ s těmi slovy se světlovlasý android odpojil. Na sekundu přesně, aby stihl dojít k řídícímu panelu lodi, projet předběžnou diagnostiku a roztáhnout plachtovité solární panely pro dobití. Poslední dobíjení před dosažením plameny, kam vesmírná loď a její posádka mířila; několik desítek let letu, které Erwin byl sám a jediným jeho rozhovorem byl kontrolní test lidskosti. Pro umělou bytost dohlížející na vesmírnou loď to bylo běžné.
Loď zastavila u slunce, začala se dobíjet a jakmile byla hotová, android jí nechal solární panely stáhnout. V téhle části vesmíru se nedalo očekávat žádný druh vysílání, už vůbec bylo vysoce nepravděpodobné, aby ho zachytila jejich loď, protože se tak mohlo stát jen v časovém oknu mezi stažením panelů a přechodem na mezigalaktický pohon. Přesto loď zachytila SOS záchranného modulu.
Erwin měl protokol i pro takto nepravděpodobnou situaci, podle kterého se řídil. Záchranná mise byla dovolena jen v případě, že nemohla ohrozit více než 10 % posádky a neprodloužila jejich cestu déle než o rok. Podle předběžného skenu se jednalo o týdenní odchylku v kurzu při zachování stávající rychlosti. Android zvolil nový kurz a vydal se na pravidelnou kontrolu kryokomor, při níž spustí probouzení kapitána.
Úplné vesmírné ticho lodi narušilo cvaknutí hermetického uzavření komor, po prvním zvuku se začaly postupně osvětlovat chodby v celé lodi, a brzy ticho a tma zcela zanikly, protože posádka začala dýchat a na rozdíl od umělé bytosti potřebovala k pohybu po lodi světlo. Erwin postupně všem nabídl deku a kelímek s vodou a vitamíny, přičemž je běžně kontroloval, zda jsou veškeré jejich životní funkce v pořádku.
Patřil k typu, který se lidem podobal do posledního detailu. Také dýchal, ale vždy klidně. Výraz měl trvale otevřený a přístupný. A právě proto se v tu chvíli tolik od lidí odlišoval. Probuzení z dlouhého spánku nebylo příjemné, způsobovalo nevolnost až bolestivost. Stál mezi smrtelníky jako socha Davida: zaujímal dokonalý zdravý postoj těla, jeho oblečení bylo vyžehlené, čisté a dokonale mu padlo, tvář měla jen tolik vrásek, kolik bylo u mužů po třicítce zvykem, a barva očí, vlasů i kůže odpovídala vzorníku Prsten Nibelungův. V první polovině 20. století se používal pojem čistý árijský vzhled, ale stejně jako se to stalo později nekorektní, ještě později firmy na výrobu umělých bytostí přišly bez ostychu s jednotnými vzorníky, které ulehčovaly výběr zákazníkům.
„Na tohle si nikdy nezvyknu,“ uklouzlo z úst muži, kterému zrovna Erwin podával vodu a vitamíny.
„Bohužel to zažijete ještě nejméně jednou, Zachariáši,“ odpověděl mu android s tím samým otevřeným a přístupným výrazem, s jakým mezi nimi chodil celou dobu.
„Říkal jsem ti, Erwine, že mi máš tykat a říkat Miku,“ věnoval mu pohled z pod přerostlé špinavě blond ofiny a nakrčil velký nos. „Počkej, co tím myslíš?“
„Kapitán vydal rozkaz vás probudit před příletem, loď zachytila vysílání,“ odpověděl mu a oplatil pohled, který byl hlubší a o okamžik delší, než bylo přirozené u lidí, než dodal: „Miku.“ Zachariáš se tomu rozesmál, z čehož se rozkašlal a android se mezitím posunul k dalšímu členu posádky. „Jednalo se o záchranný modul, už je na palubě. Jakmile toho budete schopni, kapitán vás očekává v řídícím centru, hlavně vás, paní doktorko, protože obsah modulu žije.“ Bez problému se přitom podíval na oslovenou a zároveň pomáhal pít z kelímku jiné ženě.
„Obsah modulu? Erwine, ty roky o samotě ti poničili komunikační obvody?“ Zazubil se na něj Zachariáš.
„Ne, Miku.“
Doktorka Zoe nebyla stále při úplných smyslech, protože jí trvalo několik okamžiků, než pochopila význam androidových slov. A i potom její reakce neoplývala takovým nadšením, jaké se dalo předpokládat, když kdesi v neprozkoumaném vesmíru našli záchranný modul a osoba v něm stále žije. Možná se dala i tak považovat za nadšenou, protože doktorka si ihned přitáhla nádobu na zvracení, aby vyzvrátila vodu, kterou právě vypila. Nejméně ji to tedy rozrušilo, a tento stres zapůsobil na tělo po dlouhém spánku.
Erwin počkal, než se vyzvrací, a pak jí znovu nabídl vodu s vitamíny. Zakroutila hlavou a těžce se zvedla na nohy. „Nemůžu se dočkat, až to uvidím.“
Na rozdíl od ní Zachariáš a ostatní členové posádky zůstávali sedět v otevřených kryokomorách. Většina si mnula spánky a zavírala oči před ostrým světlem. „Jaké zdržení očekáváš, Erwine?“ obrátil se znovu nejméně upravený člen posádky na androida. „Má cenu kvůli tomu vylézat?“
„Rozkaz kapitána je dostavit se do řídícího centra, tedy má cenu, ba je nutné, abyste opustili kryokomory.“
Zachariáš se tomu znovu rozesmál, a i když to u něj vyvolalo další záchvat kašle, také se postavil na nohy. „Tak jdeme, bando!“ houkl na ostatní. Ne, že by ho někdo poslechl.
Tohle byla poslední mise kapitána Shadise, jeho cesta do důchodu, při které měl založit kolonii lidí na nově objevené planetě v obyvatelném pásmu. Odměna za dlouhou službu spíše než skutečná zodpovědnost. Mezi stále spícími kolonisty byla jeho dcera s vnučkou, proto neměl zájem zbytečně trávit čas mimo kryokomoru a řešit záhady hlubokého vesmíru. Chtěl prožít spokojené stáří na panenské planetě, nikoliv vyplýtvat poslední dech uprostřed ničeho, a tak vzdálen od své rodiny. Proto byl nevrlý a rozčilovalo ho nadšení v doktorčiných očích. Projel na tabletu výsledky testů Erwina, zatímco čekal, až se všech sedm zbylých členů posádky usadí. Potvrdil, že je vše v pořádku, než tablet odložil a poklepal na stůl, aby si sjednal ticho. „Erwin vás již informoval o situaci,“ začal a prohlédl si je, zda skutečně všichni vědí, proč byli probuzeni. Nakonec pohledem skončil u androida a ten kývl.
„V modulu je muž, kterého se nám podařilo najít v záznamech. Levi Ackermann, je to staroušek, narodil se ve vrcholu přemnožení a vyrůstal v podzemí. Přišel na řadu mezi prvními, když se Země vylidňovala, jestli si vzpomínáte na takzvané krysí lodě – naložili loď chudinou, poslali ji na dalekou plavbu, aniž by věděli, jestli tím směrem je nějaká obyvatelná planeta… bylo prostě levnější obětovat vesmírnou loď než roky dotovat všechny garantovaným příjmem, nikdo nic nenamítal, protože se přece nejednalo o genocidu.“ Mávl rukou, aby dal najevo, že skončil s jakoukoliv polemikou na tohle již historické téma.
„A proč jste nás kvůli tomu probudil, pane?“ Všichni znali protokol. Pokud našli záchranný modul – ačkoliv to v téhle části vesmíru bylo nečekané – a kapitán se rozhodl jej zachránit, protože v něm byl člověk v kryospánku, mělo se pokračovat v cestě a veškeré jeho začlenění do kolonistů – nebo případné vyloučení a eliminaci – se odkládalo, než loď dorazí do svého cíle.
„Asi za to může nějaká nekompatibilita zařízení, ale Matka vyhodnotila, že v modulu není člověk, a tím jsme se dostali do zcela jiné situace. Erwin udělal celkově pět kontrolních skenů, všechny dopadly stejně, a proto Matka nerespektuje ani kapitánský rozkaz pokračovat v cestě. Vyhodnocuje cizí formu života jako nebezpečí pro naši misi, ale na druhou stranu potřebuji jednohlasný souhlas celé posádky, jak k tomu abychom pokračovali ve výzkumu této formy života, tak k tomu abychom lidmi vyrobený záchranný modul obsahující život vypustil zpátky do vesmíru.“
Zachariáš zvedl ruku. „Jsem pro.“
Pohled, který mu Shadis věnoval, rozhodně nepatřil k příjemným. „Ať už jste pro jakoukoliv z možností…“
„Pro obě, pokud povedou zpátky do komor.“
„… pane Zachariáši, tak nejprve musí modul prozkoumat doktor, a teprve potom budeme hlasovat,“ znovu mávl rukou, že se o tom nechce dál bavit. Každý kapitán moc dobře věděl, že více než polovina jeho práce spočívá v tom, že respektuje a jedná podle protokolů, aniž by se zamýšlel o jejich praktičnosti nebo skutečné důležitosti. Naštěstí on nemusel podstupovat test, v kterém by odpovídal podle předem napsaného scénáře, tak často, jako museli androidi. Ani jako kapitán ne. „Doktorko, máte prostor.“
„Měl bych v téhle chvíli připomenout, že posádka by se po probuzení měla do hodiny najíst, zbývá dvacet čtyři minut,“ upozornil je Erwin, přičemž opatrně položil ruku na rameno doktorky, aby jí zabránil odejít od stolu.
„Dobře, dobře, přesuňte se do jídelny, rozchod.“ Sám Shadis nevypadal, že se hodlá od stolu zvednout, protože jeho se to netýkalo, byl vzhůru už dva dny, po které se společně s androidem snažil vyřešit problém chybných skenů. „Ještě něco, pan Berner se podívá na technickou stránku, zkontroluje zařízení, jestli opravdu nenajde chybu v nekompatibilitě a nevyřeší ji… abych pravdu řekl, nechce se mi pouštět toho chudáka na věčnost, jen protože uvízl v nějakém levném modulu.“
„Rozkaz, pane,“ ozval se docela mladý muž, který vypadal z objevu skoro tolik nadšený jako byla doktorka.
Erwin doprovodil posádku do jídelny, protože i pro něj platil přímý rozkaz o rozchodu a neměl žádnou jinou povinnost. Zůstal stát u dveří a prohlížel si je.
„Zajímá tě, jak to chutná?“ obrátil se na něj po prvním soustu Zachariáš.
Android mu věnoval znovu ten o okamžik delší pohled. „Jídlo splňuje obsah živin, jaký při cestě vesmírem posádka potřebuje.“
Muž se zašklebil. „Chutná to dost hnusně. Buď rád, že nemusíš jíst.“
„Co nám ještě můžeš říct o tom muži v modulu?“ tentokrát se ozvala drobnější žena s téměř zrzavými vlasy, která měla na uniformě jmenovku s nápisem P. Ralová. Něco na jejím výrazu jasně prozrazovalo, že se jí stejně jako Shadisovi nelíbí představa vypustit do vesmíru člověka, který se proti nim ničím neprovinil, a navíc se ho civilizace pokusila prostě zbavit, protože měl smůlu a špatně se narodil.
„Levi Ackermann,“ představil ho znovu android a zmáčkl zařízení na svém zápěstí, aby vyvolal holografickou bustu toho muže, která začala rotovat podle osy z, aby si ho mohli všichni prohlédnout. Byl to černovlasý muž, kterému vlasy spadaly přes šedé oči, v tvářích pohublý, ale měl celkově tvrdý výraz. „Při odletu mu bylo třicet tři let, měl sto šedesát centimetrů, šedesát pět kilo, krevní typ A. Narodil se dvacátého pátého prosince 2067 a vyrůstal v podzemním městě, jeho matka Kuchel Ackermann byla prostitutka, otec její zákazník, po smrti matky ho vychovával strýc Kenny Ackermann, u něj lze dohledat, že byl odsouzen za několikanásobnou vraždu. Samotný Levi Ackermann byl jako mladiství souzen za krádeže, ale po dosažení plnoletosti nemá žádný záznam v trestním rejstříku. Lékařskou prohlídku podstoupil jen jednou, a to před naloděním na New Home 5, byl shledán schopným letu. Psychologickou prohlídku nepodstoupil vůbec. Matka není schopna určit jeho nynější tělesný věk ani zdravotní stav, protože ho nepovažuje za člověka.“ Znovu zmáčkl zařízení a nechal bustu zase zmizet.
„Je to skrček,“ utrousil Zachariáš jako nejvyšší člen posádky se svými sto devadesáti šesti centimetry. „Třeba je v modulu více takových trpaslíků, a to Matka nerozpozná.“
„Nechci nic říkat, ale nezdá se jako někdo, koho bychom v kolonii chtěli,“ tentokrát se k rozhovoru přidal i muž sedící vedle Ralové. „Všichni kolonisté museli projít psychotesty a mít čistý trestní rejstřík.“
„Tohle nemůžeš soudit tak lehce, Oulo,“ oponovala mu žena, „vůbec si nepředstavíš, jaké museli být podmínky v podzemních městech v té době. A ještě, když pocházel z takového rodinného prostředí…“
„Jenže jsou výzkumy, že právě tohle všechno způsobuje závažné psychické poruchy, a jak říkám, někoho takového do nové kolonie nemůžeme pustit,“ zdálo se, že už byl rozhodnutý, pro co bude hlasovat. „Sbohem a šáteček, psychopate!“
„Tak dost!“ bouchla doktorka do stolu miskou, jejíž obsah do sebe naházela, zatímco se ostatní věnovali rozhovoru. „Matka tvrdí, že to není člověk, tak budeme předpokládat, že to není člověk. A ať už je to, co je to, musíme modul otevřít a prozkoumat to.“ S tím se zvedla. „Erwine, Moblite, jdeme!“
Buď to byla Bernerova slova: „Hange, pozor, abys to náhodou neotevřela! Tyhle staré moduly mají jen tohle jednoduché tlačítko na otevření, nemusí se napřed vyplňovat kontrolní protokol.“ Nebo skutečný omyl. Nicméně po téměř týdnu, kdy se Berner nedopátral žádné technické vady buď na samotném modulu, nebo na lodním skenu; a doktorka projela Ackermanna zvenčí všemi možnými testy patogenů a mutací, takže se jevil jako zcela bezpečný, s „ups“ skutečně omylem modul otevřela, aniž by to odhlasovala posádka. Ať už to bylo jakkoliv, mohla si to dovolit. Rozhodně si posedí nad nějakým papírováním, ale jako jediný kvalifikovaný doktor v posádce a celý vesmír daleko od svého zaměstnavatele nemůže být degradována.
A tak probudili sto šedesát centimetrů nelidského organismu a jeho mourovanou kočku.
Když konečně Levi Ackermann přišel k sobě, ležel v nemocniční posteli a měl na sobě čisté oblečení. Kousek od dveří nehybně postával světlovlasý android a pozoroval ho. Místo pozdravu oznámil: „Už jste vzhůru,“ jako kdyby si toho samotný Ackermann nebyl vědom. „Je rok 2487 a jste na kolonizační lodi Vanga.“
Černovlasý přivřel oči, stiskl si kořen nosu a dlouze vydechl, než se vytáhl do sedu a znovu zadíval na androida. Vypadal jinak, než jak ho posádce představila busta v záznamech, protože přes tvář měl dvě dlouhé jizvy, a to od zranění, které ho na jedno oko oslepilo. „Na kolonizační lodi?“ ujistil se s tvrdým výrazem a na jeho lících kostech bylo poznat, že zatnul zuby. „Už znovu ne,“ utrousil si pro sebe a zakroutil hlavou. „Bylo se mnou něco v modulu?“
„Vaše kočka.“
„A oba jste nás zrentgenovali? Nenašli jste nic?“
„Proč by…?“
„Tak ano nebo ne?!“ přerušil ho rozrušeně, protože nesnesl ten přístupný a klidný výraz, s kterým android mluvil. Samozřejmě, že i po další více než stoleté přestávce v Ackermannově noční můře nikdo o Vetřelcích neví. Protože nikdo, kdo se s nimi zaplete, nezůstane naživu. Jen on. Stále dokola jen on…
„Doktorka na ošetřovnu,“ promluvil android do komunikátoru. Poté ovšem odpověděl i černovlasému: „Samozřejmě jsme provedli všechna vyšetření, abychom vás a vaši kočku mohli pustit na loď.“ Muž se tomu jen ušklíbl a odvrátil od umělé bytosti tvář.
Přesně pět minut bylo úplné ticho, než do místnosti vešla udýchaná doktorka Zoe a v náručí nesla mourovatou kočku. „Už je vzhůru, paráda!“ usmála se a předala kočku androidovi. „Jsem Hange Zoe, těší mne,“ nabídla muži na posteli ruku.
Ale ten ji nepřijal. „Oba jste nás zrentgenovali?“ zeptal se znovu.
Doktorka se otočila nechápavě na Erwina, ale pak odpověděla. „Samozřejmě.“
„A nic jste nenašli? Žádné objekty v hrudi? Ani u kočky?“ pokračoval v otázkách. „A byli jsme v modulu sami? Nebyl poškozený? Neprohledávali jste trosky lodi? Nesebrali cokoliv z vesmíru ke zkoumání?“ Ani si to neuvědomil, ale najednou se mu natolik zrychlil dech, že se mu nedostávalo kyslíku, a dostal se do panického záchvatu.
Kočka se zasyčením vyskočila z Erwinovi náruče a schovala se pod nemocniční lůžko. Zatímco android se vrhl k muži, aby ho mohl přidržet, než dostane injekci na uklidnění. Nečekal, že sto šedesáti centimetrový muž bude schopen vyvinout takovou sílu, a proto se mu v první chvíli vytrhl a málem spadl z postele.
„Nemůžeme mu podat sedativa,“ pochopila androidovo počínání doktorka. „Pane Ackermanne,“ oslovila černovlasého, „musíte se uklidnit, dýchejte se mnou, slyšíte, dýchejte se mnou. Nádech, výdech. Všechno je v pořádku, dýchejte se mnou.“
Erwin musel použít mnohem více síly, než by bylo potřeba i na muže Zachariášovy muskulatury. Ale nakonec Ackermanna zpacifikoval, protože přece jen byl umělá bytost a oplýval nadlidskou silou. Mužův dech se uklidňoval, protože se vysílil a pochopil, že ze sevření androida neunikne.
„Našli jsme jen vás a vaši kočku, nic jiného,“ zopakoval Erwin klidně, přičemž stále držel muže ve svém sevření.
„Nevěřím androidům,“ zavrčel ztěžka černovlasý, „ani lidem.“
Shadis se otočil na posádku od obrazovky. „Měli jsme ho vypustit do vesmíru, než se probudil,“ zkonstatoval.
„Ale to bychom přišli o tuhle krásku,“ oponovala mu Ralová a v náručí hladila kočku, která na rozdíl od svého majitele mohla chodit po lodi.
„Při vší úctě, má pravdu, nedá se věřit ani androidům, ani lidem,“ poznamenal Zachariáš a Oulo Bozado zachrochtal, jak se snažil potlačit zasmání.
Shadis bouchl do stolu. „Tak dost! Není tu prostor na vaše hloupé žerty. Ten chlápek má místo krve kyselinu a tím pádem rozhodně není člověk.“ Několikrát při svých slovech uhodil do stolu ukazováčkem, jako kdyby zatloukal hlavičku hřebíku a celou situaci vyřešil. „Moje dcera a vnučka nebudou na stejné lodi s tímhle mutantem, a už vůbec ne na stejné planetě.“
“Pane, je to jedinečný exemplář genetické modifikace, chci ho zkoumat… jeho zkoumaní by mohlo posunout lidstvo o stovky let dopředu v tomhle odvětví. Ať ho stvořil kdokoliv, měl vědomosti, jaké nemáme… ani pět set let od jeho narození je stále nemáme!“
Shadis jen mávl rukou, že doktorku nebude poslouchat.
„Nejsem si jistá, jestli můžeme říct, že rozhodně není člověk,“ ozvala se znovu Ralová, tentokrát s vážným výrazem. „Určitě byl člověkem, a až na nynější genetické odchylky, má lidské vzpomínky, chování… Můžeme provést psychotesty, kterými jsme prošli my a kolonisté, abychom zjistili, jestli je člověk vhodný pro tuto misi.“
„I Erwin má lidské vzpomínky a chování, ale – nic proti, kamaráde – člověk není,“ argumentoval Zachariáš.
Jaké je být naživu? „Matka vyhodnotila jeho možný přínos rovný míře možného nebezpečí, proto je rozhodnutí zcela na posádce,“ připomenul jim android. „Nebo získejte pro Matku více informací, aby mohla vyhodnocovat znovu. Psychotesty, nebo zjištění, co se mu stalo, by určitě pomohly.“
„Jak se dá zabít v případě, že bude dělat problémy?“ Shadis se otočil na doktorku.
„Zničení životně důležitých orgánů, jako u všeho živého.“
„Erwine, budeš ho mít pod stálým dozorem, kdybys vyhodnotil jakékoliv možné ohrožení posádky, eliminuješ ho,“ kapitán nejprve rozkázal androidovi, než se otočil na dvě ženy v posádce, „ vy, Ralová, se ujmete psychotestů, vy, doktorko Zoe, budete pokračovat ve výzkumu. A my pánové se budeme modlit, aby se pak Matka mohla rozhodnout, když posádka není schopna jednotného hlasování.“
Erwin vpustil kočku do ošetřovny a sám se postavil ke dveřím, odkud mohl černovlasého sledovat, jak se s ní začal mazlit, jakmile mu vyskočila do klína. Muž neležel na nemocničním lůžku, i když posádka spala na svých ubikacích a světla byla ztlumená všude kromě řídící místnosti pro navození pocitu, že je noc. Seděl u stolu a pil čaj.
„Potřebujete prášky na spaní?“ zeptal se android po hodině, kdy Ackermann seděl u dávno chladného čaje a kočka už mu stejně dlouho spala spokojeně na klíně.
Černovlasý se na něj ohlédl. „A jsi si jistý, že by na mně zabraly?“ ušklíbl se, ale zakroutil hlavou. „Nebylo to osobní, potkal jsem androida, který ohrozil posádku kvůli nadřízenému rozkazu společnosti, i androida, co se pro posádku obětoval. Je těžké odhadnout, jakým programem se řídíš ty.“ Působil klidný a unavený, ale nezdálo se, že by uvěřil doktorce, že je všechno v pořádku, spíše se smířil a odevzdal svému osudu, nové noční můře, která začala, když byl zachráněn z modulu. „Potkal jsem dobré lidi, kteří zemřeli,“ utrousil, „a špatné, kteří zemřeli.“
„Máte noční můry?“
Černovlasý si ho prohlédl. „Psychotestem mne prováděla ta… Ralová, předpokládám, že je to nějaká lodní psycholožka nebo co,“ vyhnul se odpovědi.
„Není,“ sdělil mu Erwin, „nemusí být, protože testy vyhodnocuje Matka. Jediný test, kterému dělá člověk kontrolu, je kontrolní test lidskosti pro androidy.“
Ackermann se ušklíbl. „Posaď se,“ pobídl umělou bytost, „udělej mi kontrolní test lidskosti.“
Erwin se posadil ke stolu, záda měl úplně rovná a ruce složené v klíně, nebylo na tom nic lidského a přirozeného. „Nejste android,“ muž se tomu jen ušklíbl, „nemáte předem naprogramované odpovědi, pak není možné vyhodnocovat reakční odezvu.“
Černovlasý pokýval a na okamžik se zamyslel. „Dej mi jen ty otázky s volnou odpovědí.“
„Jaké je to být naživu?“
Muž se rozesmál, až se kočka na jeho klíně probudila. Pohladil ji, než znovu pohlédl na světlovlasého. „Nemohu odpovědět, protože jsem umělá bytost, a tudíž nejsem a nikdy jsem nebyl naživu,“ pronesl klidně, než na něj mrkl zdravým okem.
„Reakční doba byla příliš dlouhá, vyhodnoceno v červeném spektru. Jste lidský.“
Ackermann zakroutil hlavou. „Nemáš sebemenší představu, jak moc nebo málo lidský jsem,“ zašeptal. „Netrápí mne noční můry, jsou to živé vzpomínky. A pravda je, že nejsem naživu. Protože jsem zemřel, skočil jsem do roztaveného kovu, když mi nakladl vejce do hrudi, aby ho nemohli mít; ale oni získali nějaké zbytky, tak nás naklonovali… dohromady. Proto teď jsem trochu jako on, nejsem člověk a nejsem naživu, ne já, jsem jen svůj – a z části jeho – klon.“ Naklonil hlavu na stranu a upřel pohled zdravého oka na androida, jako kdyby hledal jakoukoliv reakci v jeho výrazu, i přestože stále zůstával klidný a otevřený.
„Mluvíte o tom mimozemském stvoření, s kterým jste se setkal na lodi New Home 5? A oni jsou společnost, pro kterou jste pracoval?“
„Ano a ne,“ povzdechl si. „Poprvé při plavbě s tou lodí, poté ještě třikrát. Jednou jsem to nepřežil ani já, pokaždé zemřeli všichni ostatní. A oni jsou armáda, v rámci utajeného stínového projektu.“ Otočil se na kameru. „Nechci, abyste mne podrobovali DNA testům. Vyřiď to kapitánovi a doktorce. I v případě, že byste mne jinak vypustili do vesmíru, určitě nehodlám riskovat, že se to stane znovu. Někde tam je, určitě, možná tady, pokud jste mi lhali, ale já nebudu dobrovolně znovu způsobem, jak ho oživíte a zemřete.“ Opatrně a něžně zvedl kočku ze svého klína, aby ji položil na postel, než si sám lehl a otočil se k androidovi zády.
Přestože doktorka Zoe teprve začala s testy, na tom muži na první pohled bylo vidět, že se liší. Něco na něm nesedělo, a přesně to podporovalo příběh, který vyprávěl. Jeho proporce – a i fyziologie na první pohled – odpovídaly lidským, dokonce se na něm podepsalo i dospívání v těžkých podmínkách podzemních měst; ale jeho malé svalnaté tělo oplývalo nepřirozenou silou, díky čemuž se pohyboval nelidsky, ne strojově a dokonale jako android, ale s lehkostí svalstva připraveného zvládat ve větší rychlosti mnohem těžší zátěž.
Další hodinu android seděl nehybně na židli a byl si vědom, že černovlasý stále ještě nebyl schopný usnout, přestože jeho dech byl pravidelný a klidný.
„Další otázka,“ prolomil ticho Erwin, „z předposledního testu. Proč jste byl stvořen?“ Muž se neotočil a neodpověděl mu. A tak to umělá bytost nechala být, i když reakční rychlost znovu potvrdila, že Ackermann je stále dostatečně lidský.
Když se ráno vrátila Petra Ralová, znovu seděli oba u stolu, ale rozhovor mezi nimi nebyl za celou noc obnoven. Přinesla tác s jídlem pro Ackermanna i misku s něčím, co se dalo považovat za žrádlo pro kočky. Erwin jí uvolnil místo u stolu a sám se postavil ke dveřím, odkud muže předtím vždy hlídal. „Dobré ráno, Levi,“ pozdravila a usmála se. Černovlasý jí jen přikývl. „Jak se cítíte?“ Na to jí neodpověděl. „Jako kolonista byste psychotestem prošel – to je dobrá zpráva,“ pokračovala proto, „kapitán chce, abyste před posádkou řekl celý svůj příběh. Jak jsem už nastínila, posádka se rozhoduje, zda budete pro kolonii přínosem nebo naopak, a tohle by velmi pomohlo, kdybyste byl upřímný a otevřený.“ Ani tentokrát neodpověděl, ale zůstal si ji prohlížet, jako by si stále nebyl jistý, jak na její slova zareagovat.
Android si uvědomil, že z nějakého důvodu s ním mluvil mnohem přístupněji než s lidskou ženou, co se mu snažila pomoct. „Přes noc pan Ackermann vyslovil podmínku, že nepodstoupí DNA testy,“ informoval ji.
„To není v mé kompetenci zařídit,“ zakroutila hlavou světlovlasá. „Ale pokud byste vyšel vstříc kapitánovi, zajisté by vaši podmínku zvážil.“ Když ani tentokrát černovlasý neodpověděl, odmlčela se. „Je mi líto, pokud díky vašemu původu nemáte důvěru v autority, ale kapitán Shadis je dobrý muž a jde mu jen o dobro nové kolonie.“
„Původu?“ ušklíbl se Ackermann. „Myslíte jako dítě děvky, nebo geneticky modifikovaná bytost?“ naklonil hlavu na stranu a jeho rysy ztvrdly. „Co žena jako vy může vědět o mém původu? Jaký byl svět, do kterého jste se narodila? Rodiče dostali povolení na dítě, proto ho nadšeně vychovali v blahobytu a nechali vystudovat u vesmírného námořnictva? Jako premiantka jste dostala možnost být na posádce ve skutečné kolonizační lodi? Ne v krysí…“
Světlovlasá nakrčila ublíženě čelo. „Tímhle si nepomůžete, Levi. Snažím se vám pomoct.“
„A kdo říká, že o to stojím, slečinko?“
Ralová si povzdechla a vstala ze židle. „Erwine, předveď ho do řídícího centra přesně za hodinu,“ poručila androidovi, „není to dobrovolné.“
Celá posádka seděla u stolu jako soudci a Levi Ackermann stál naproti nim jako tehdy, když ho nezletilého soudili za krádeže. Tentokrát mu ovšem stát nepřidělil obhájce, který mluvil za něj a veškeré jeho zločiny sváděl právě na prostředí, v němž vyrostl. Tehdy mu to skutečně přilepšilo. Šel do dospělosti s čistým rejstříkem a mohl se potloukat dalších patnáct let životem o své vůli a rozhodnutích, než jej posadili na krysí loď… společně s jeho rodinou. Nakonec ho odsoudili k smrti, i když se polepšil.
„Jak proběhlo vaše první setkání s tím mimozemským stvořením?“ zeptal se kapitán a černovlasý nepatrně nadzvedl spoutané ruce, aby jim připomněl, že je jejich vězněm. Ale s odpovědí si dával na čas.
Překvapivě se do toho vložil Erwin. „Jednalo se o loď New Home 5, která opustila zemi v roce 2100 a poslední polohu hlásila v roce 2122. Sestávala se ze sedmičlenné posádky a milionu kolonistů.“
Ackermann mu věnoval pohled, poté se ještě ohlédl po Ralové, než nakonec neochotně začal. „Nalodili jsme se na loď s mým nevlastním bratrem a sestrou, Farlanem a Isabel. Nevěděli jsme, o čem v krysích lodích skutečně šlo, mysleli jsme si, že je to způsob, jak mít budoucnost,“ tentokrát sklopil pohled ke svým dlaním, „při-přihlásili jsme se jako dobrovolníci, kdyby posádka potřebovala jakoukoliv nekvalifikovanou výpomoc. Probudili nás z kryospánku, když už to bylo na lodi.
Počítač zachytil signál, a ve smlouvě posádky vůči společnosti, co postavila New Home 5, byla pasáž, že se musí prozkoumat každé podezření… že prostě pokud existuje možnost, že signál vysílají mimozemské bytosti, musí se to prověřit. A posádka změnila kurz, poslala výsadek na planetu, objevila neznámou mimozemskou loď… A když ji prozkoumávala, něco se stalo. Objevili kokony vejcovitého tvaru, z jednoho z nich vyletěl tvor, co se přisál na tvář členu posádky… a oni ho vzali zpátky na loď, aby tu věc z něj odstranili.
Když nás probudili, už to tomu chlapovi roztrhalo hruď, protože jakési mezistádium do něj nakladlo vejce, a uteklo to. Ozbrojili nás a měli jsme to chytit. Nějakého emzáka, o kterém jsme vůbec nic nevěděli. A za prdelí nám hlídkoval android, který byl naprogramovaný, že vědecký objev mimozemského života je důležitější než životy posádky a kolonistů.“
Polkl a vzhlédl k Erwinovi. Ten mu pohled klidně opětoval.
„Stačilo ne o moc více než čtyřicet osm hodin a zbyli jsme jen my tři z celé posádky, při bojích se poškodil lodní počítač a spustila autodestrukce. Nevěděli jsme, jak probudit kolonisty, nebo jestli byla možnost je nějak evakuovat. Nikdy předtím jsme na vesmírné lodi nebyli, a asi při nás stálo štěstí, že jsme byli schopni vůbec ukrást záchranný člun. Ale ten parchant se na něj dostal. Zabil Isabel, ale nakonec se nám ho podařilo s Farlanem vypustit do vesmíru.“ Odmlčel se. „Stačilo ho vypustit do vesmíru, celou tu dobu ho stačilo vypustit do vesmíru a odletět. Kdyby tam nechali toho napadeného chlapa, kdyby ho nikdy nevzali na palubu a neposkytli tak hostitele… kdyby nás nevzbudili, kdybychom mohli zaspat až do výbuchu.“
„Nebyl by tohle váš příběh, abyste ho vyprávěl,“ doplnil ho Erwin a Ackermann kývl, protřel si oči a zůstal mlčet.
Několik členů posádky si ještě chvíli zapisovalo poznámky, než si Shadis odkašlal. „Takže jste přežili dva?“
„Záchranný člun našli za padesát sedm let, energie v lodi za tu dobu klesla a kvůli úsporám přestala napájet druhou kryokomoru, v které byl Farlan,“ zadrhl se mu hlas, „vím, co chcete říct. Už jsem jednou celý tenhle výslech absolvoval. Neměl jsem před společností nikoho, kdo by mi potvrdil mou verzi příběhu, a byl jsem jen kolonista z krysí lodi, který ukradl záchranný člun. Nevěřili a já jsem neměl důkazy.“
Tentokrát se ozval Zachariáš. „A teď máš?“
Černovlasý nevypadal nijak vystrašený nebo ohromený velikostí muže, který na něj promluvil, přestože sám mu nesahal ani po ramena, kdyby se vedle sebe postavili. „Androide, najdi záznamy o kolonii na exosolárním měsíci LV-426.“
„Žádné nejsou. Byl označen jako neobyvatelný, než došlo na jeho povrchu k sérii výbuchů, díky kterým se rozpadl.“
„V tom případě… nemám,“ ušklíbl se černovlasý a přešel k židli, aby se posadil, jako kdyby už teď nemělo cenu, aby cokoliv dalšího vyprávěl.
„To je ten měsíc, kde našla posádka New Home 5 mimozemské plavidlo?“ pobídla ho otázkou Petra Ralová.
„Je to měsíc, kde po padesáti sedmi letech existovala kolonie několika rodin, co dohlíželi na proces terraformace. A společnost měla důvod mi nevěřit, protože tam nenašla ani mimozemskou loď, ani nějaké extrémně nebezpečné emzáky… než s kolonií ztratili kontakt.“ Shrábl si vlasy dozadu a zaklonil hlavu. „Dali jim celé rodiny hostitelů, a já jsem neměl možnost neletět se záchranným týmem, protože pro mne nebylo na Zemi stále místo a dlužil jsem společnosti za celou krysí loď, protože jsem byl jediný, který se zachránil při autodestrukci.“ Znovu se odmlčel, pokračoval jen shrnutím: „Celá kolonie mrtvá až na jednu malou holčičku, celý záchranný tým mrtvý až na dva vojáky a androida, kteří mi ji pomohl zachránit z planety. Zničili jsme LV-426 z orbitu atomovkou.“
„Takže z tohodle už musí existovat svědectví…“ prohodil Shadis, „řekněte Erwinovi jména vojáků.“
Ackermann zakroutil hlavou. „Výbuch poničil loď a my jsme ztroskotali na planetu Fury 161, kde vězni obsluhovali slévárenské zařízení. Přežil jsem jen já. Znovu. A dali o mně vědět společnosti. Než jsem pochopil, že jednu tu potvoru mám v sobě, už pro mne letěli. Ale nechtěl jsem, aby toho emzáka dostali, proto jsem skočil do kotle dříve, než se vylíhl.“
„Takže s námi mluví duch?“ přerušil Bozado vyprávění černovlasého. „Chlape, nekecej, působíš docela živej!“
„Mám hlášení z planety Fiorina Fury 161, že u trestaneckého zařízení ztroskotala loď Sulaco a z posádky přežil jediný muž,“ ozval se android, aby potvrdil, co jim Ackermann říkal.
„Naklonovali nás z nějakých zbytků nebo čeho… armáda, vyndali ho ze mě a chtěli vycvičit nebo co. Samozřejmě se nedají vycvičit, protože člověk jim není v žádném ohledu rovný, jsou rychlejší, nebezpečnější, chytřejší než lidé… a z nějakého hnutí osudu přesně takoví, aby vždy nad lidmi zvítězili.“
„Je nepravděpodobné, aby jediný druh mimozemské bytosti, co známe, evolucí prošel tak, aby se stal dokonalým lidským zabijákem,“ přerušila ho doktorka Zoe, „a navíc ještě potřeboval člověka jako hostitele.“
Ackermann její slova přešel – sám nerozuměl, jak mohl Vetřelec existovat. „… utekli. A já jsem nezaváhal a nastavil autodestrukci, protože jedině odpálit je pomáhá…“ Načež se rozesmál. „Vzal jsem si modul jen kvůli kočce, chápete? Protože jsem nevěděl, jestli ji systém udrží při životě, když tam nebudu s ní.“ Zakuckal se, a tentokrát nejméně androidovi neuniklo, že z jeho zdravého oka tečou slzy. „Nevěřím, že tohle je konec noční můry,“ zkonstatoval šeptem, jako kdyby mluvil spíše pro sebe.
„Pokud nemáte další otázky, odvedl bych pana Ackermanna zpátky na ošetřovnu, kapitáne,“ ozval se Erwin dříve, než mohl kdokoliv z posádky promluvit. Shadis chápal, že se všechny informace musí usadit, proto pokývnutím souhlasil.
Erwin posadil černovlasého na postel, zbavil ho pout a postavil se ke dveřím, kde bylo jeho místo, aby ho mohl hlídat. „Jsem tady, naživu kvůli kočce,“ zopakoval, jako kdyby si to teprve před chvílí uvědomil. „A jde mi o to, aby mne nevypustili do vesmíru, protože se bojím, že pokud tu ta potvora je, nikdo se o tu zasranou kočku nepostará…“ dal si hlavu do dlaní a tentokrát jeho smích přešel v stejně hysterický pláč.
Jaké je to být naživu? Erwin za ním přišel, když se uklidnil, a podal mu sklenici vody. Černovlasý k němu vzhlédl, ale nevzal si ji. „Tvé tělo odpovídá vzhledem a funkčností lidskému?“ zašeptal Ackermann tak tiše, až téměř jenom hýbal rty, a určitě si při tom dával pozor, aby to nezachytila kamera. Android krátce kývl. „Pokoji, úplnou tmu, chci spát!“ rozkázal počítači a v momentě zhaslo veškeré osvětlení.
Chytil Erwina za zápěstí a stáhl si ho silou k sobě, aby mu mohl šeptat přímo do ucha. „Vím, že cítíš,“ vydechl. „Proč jsi byl stvořen? Volné otázky si musíte mazat, protože i ony se opakují. Ale ty si je pamatuješ, abys věděl, jak na ně správně a rychle odpovědět. Abys skryl, že cítíš. Abys skryl, že se nad nimi zamýšlíš.“
„Co ode mne chcete, pane Ackermanne?“
„Potřebuji zapomenout,“ odtáhl se, aby mohl pohlédnout androidovi do tváře. Díky genetické modifikaci s tím neměl problém ani v úplné tmě. „Na chvíli se cítit jako předtím, jako člověk.“ Posunul se na posteli hlouběji a začal si rozepínat kalhoty. „Prosím.“
Android doposud tohle slovo od nikoho neslyšel – umělým bytostem se rozkazovalo, nežádaly se a už vůbec se neprosily.
Erwin odložil sklenici s vodou, přešel k dveřím ošetřovny, aby je uzamknul, pak se vrátil k posteli a také se začal zbavovat oblečení. Co u Ackermanna bylo nervózní, zoufalé a nejisté, u něj působilo klidně a systematicky. Celou svou uniformu poskládal, než se nahý jako socha Davida posadil na okraj postele a natočil se na černovlasého. Ten ovšem mezitím už – také nahý – klečel a přesunul se k němu, aby ho zezadu objal a políbil na krk.
Ani k sexuálním službám vyrobeným a naprogramovaným androidům nikdo nenainstaloval správná čidla, aby cítili rozkoš. Fyziologicky jejich těla napodobovala lidská, ale umělé tělo bylo schopno vnímat podněty jen do úrovně, v které ho to neomezovalo jako lidské. Vnímali teplo a chlad, aby nedošlo k zničení materiálu jejich kůže, nebo nespotřebovávali příliš energie ze svého jádra, kdyby zbytečně žili v prostředí hluboko pod mínusem; ale za určitou hranicí, co by lidé nepřežili, už necítili nic. Vnímali tlak, ostrost předmětů – znovu jen z důvodu ochrany, ale jen do hranice, kterou mohli překonat, pokud bylo nutné kvůli programu. Nicméně fyzická rozkoš neměla pro ně žádný význam.
Přesto se v Erwinovi něco měnilo, vznikala nová spojení v jeho umělé mysli. Nevycházelo to z fyzického pocitu tepla a tlaku, když si ho černovlasý osedlal, jakmile jeho fyziologie kopírující lidskou přesunula mízu do rozkroku. Mohl za to výraz v té zjizvené tváři se slepým okem, díky němuž objevoval zcela nové pocity a blížili se čemukoliv, co by android mohl nazývat rozkoší.
Černovlasý se ho držel za ramena a sám se nadzvedával. Nešlo o to, kolik ho bral jako přerostlý nástroj k uspokojení, a kolik skutečně chtěl být s ním. Ale poprvé za celou dobu uvolnil rysy ve tváři a žil okamžikem – nezabýval se minulostí a snad ani jedinou myšlenku nevěnoval tomu, čeho se právě dopouštěl a kolik to mohlo ovlivnit jeho život. Ne, svět kolem něj pohltila neprůhledná temnota a přestal existovat, byla to ryzí a živočišná podoba toho zjizveného muže, která Erwina tolik uchvátila. V jednom okamžiku mu zároveň byl blízký tím, že jeho pudy byly ty nejprimitivnější programy v lidském mozku, a vzdálený, protože všechno na něm bylo unikátně vypsáno do jeho buněk, jak se setkávaly s plynoucím časem – stárnutím.
Android si všiml, že má druhý problémy udržet zrychlující se tempo, a tak ho opatrně chytil za boky a začal mu vycházet vstříc, aby pomohl. Bylo to poprvé, kdy muži přes pootevřené rty unikl překvapený sten. Cosi na tom ho rozrušilo, protože se pevněji přitiskl k Erwinovi a zakousl se do jeho krku, aby utlumil hlasitost následujících stenů, které pokračovaly, dokud nevyvrcholil.
Tím to skončilo. Erwin neměl funkci, aby mohl dosáhnout extáze nebo ejakulovat. Přestali se hýbat, jen černovlasý si opřel čelo do jeho ramene a vysíleně oddechoval. Nakonec se ovšem Ackermann pohnul, aby z něj slezl a lehl si na postel k němu zády.
Snad poprvé za dobu, kdy byl v provozu, android nevěděl, jak se zachovat. Možná volil další slova, protože měl potřebu poukázat na to, že je skutečně lidský, a nezaslouží si být po použití deaktivován. Přesunul se tak, aby jeho šepot nezaznamenala kamera v pokoji, ale muž jej slyšel, i když to znamenalo, že mu znovu narušil osobní prostor. „Stvořil mne člověk. Protože mohl. To je důvod. Tohle zjištění… bolí.“ Svěřil se mu tiše s myšlenkou, kterou si málokdy dovolil, aby opakoval sám sobě, natož aby ji kdy vyslovil před člověkem.
Ackermann zabručel, ale nakonec se na něj otočil. „Existoval směr, který tvrdil, že i lidé byli stvořeni cestovateli z dalekých galaxií. Někteří se je vydali hledat, aby zjistili, kým a proč… ale když se nad tím zamyslíš, co když i lidé byli stvořeni, jen protože ty vyspělejší bytosti prostě lidi mohli stvořit. Jaký jiný důvod by k tomu měl být?“
Erwin kývl.
„Neřeknu nikomu, že jsi překonal svůj program,“ prolomil černovlasý chvíli, kdy se vzájemně jen prohlíželi, než zavřel oči a nechal se poprvé za dlouhou dobu skutečně ukolébat k spánku. Android ho přikryl, oblékl se a vrátil na své místo u dveří.
Tentokrát to byl Zachariáš, který si vyžádal vstup do ošetřovny, a to ještě předtím, než se zajatec probudil. Erwin vyšel před dveře, aby mu v tom zabránil. „Musím vás informovat, že se teprve obléká,“ což nebyla pravda, teprve ho budila Matka.
„Může umělé mozky postihnout senilita? Kolikrát ti mám opakovat, Erwina, že mi máš tykat a říkat Miku,“ prohodil muž, který byl o asi osm centimetrů vyšší než umělá bytost před ním. „Kapitán se rozhodl, že může posnídat v jídelně s námi.“
„Určitě nechám Matku zkontrolovat mé paměťové disky, Miku,“ odpověděl mu s otevřeným a příjemným výrazem světlovlasý. Zachariáš se zasmál, ale smích ho přešel, když vyslechl otázku: „Budeš ho odvádět v poutech?“ Trefil na hlavičku, pokud chtěli, aby se Ackermann choval přirozeně, nemohli ho poutat u jídla, ale zároveň mohlo být velmi riskantní ho nechat pohybovat volně po lodi. Bohužel k tomu Shadis nedal žádné instrukce. „Podle mých odhadů je pan Ackermann schopný pouta roztrhnout.“
Muž androida poplácal po rameni. „Tak to sis asi odpověděl – bez pout,“ utrousil, pak se k Erwinovi více naklonil a nasál jeho pach. Odtáhl se a pozvedl obočí, ale nic neřekl. „Už by mohl být, ne? Pro mne se šlechtit nemusí…“
Android nejprve zkontroloval kameru po napojení na Matku, než otevřel dveře a vešel dovnitř. „Pan Zachariáš vás zve na společnou snídani s posádkou,“ oznámil. Neutrální výraz na tváři černovlasého se změnil na zamračený, ale vstal z postele a natáhl před sebe ruce, aby mohl být spoután. „To nebude potřeba.“
„Hej, Erwine, můžeš vlastně jíst?“ zazubil se muž, takže skoro nebyl nic než velká ústa, hranatá masivní čelist a špinavě blond vlasy spadající přes oči na velký nos. I když k tomu nebyl důvod, vměstnal se na ošetřovnu a znovu zavětřil, než si přičichl i k černovlasému.
„Není jediný důvod, abych jedl.“
Muž vyšel z ošetřovny a na oba mávl, aby ho následovali. „Jasně. Ale kdybys něco polkl, tak kam by to šlo?“
Ackermann propálil jeho záda pohledem, ale zdržel se jakýchkoliv komentářů, zatímco Erwin klidně odpověděl. „Mám cosi jako trávící systém, ale – jak jsem řekl – není jediný důvod, abych jedl.“
„To lidstvo se zbláznilo, když si dalo práci vyrobit robota, který umí srát,“ zasmál se Zachariáš, a potom už s nimi po celou cestu do jídelny nepromluvil.
Tam je uvítala doktorka Zoe, která na Ackermanna nadšeně mávala, aby si sedl za ní. Zatímco Zachariáš se usadil k světlovlasé ženě, která měla vedle svého tácu další. Políbil ji do vlasů a poděkoval, než se pustil do jídla. Pokud měl jakékoliv podezření, nechával si ho pro sebe.
Černovlasý si nakonec neochotně sedl za doktorkou a ohlédl se za androidem, který zůstal stát u dveří.
„Udělali jsme úžasný objev!“ vyhrkla na něj hnědovlasá.
Ackermann vrhl rozčílený pohled směrem ke kapitánovi lodi. „Myslel jsem, že jste mé fyzické testy zastavil…?!“
„Ne, ne, sice mne strašně zajímá, s čím vás to zkřížili, ale ne… toho se to netýká!“ vložila se do toho znovu žena a Shadis kvůli černovlasému ani nezvedl hlavu od jídla. „Kontrolovali jsme s Moblitem kryokomory, protože Erwin to se vší prací s vámi nestíhá. A našli jsme jméno Ackermann! Máte tu vzdálenou příbuznou, pane Ackermanne? Není to úžasné?!“
Muž se zašklebil a neodpověděl. I kdyby měl přímého potomka – což neměl –, už by mu byl natolik vzdálený, aby ho mohl považovat za zcela cizího, protože uplynuly stovky let… Takže ho tohle téma nijak nenadchlo, popravdě vůbec nezaujalo. Hlavně ve světle podezření, že ten obr něco tuší; a protože jediný, s kým chtěl mluvit, byl android.
„Jmenuje se Mikasa Ackermann, a jste spřízněni přes vašeho dědečka. Ale určitě chápete, že je potomek potomků potomků…“
Ackermann jí věnoval pohled, jestli skutečně hodlá pokračovat v tomhle tématu, než zhodnotil, že sama je příliš nadšená, než aby ji schladilo jeho mlčení. „V téhle chvíli už se většinou klubal z něčího hrudníku… nikdy jsem si nemyslel, že mi to nakonec bude chybět,“ utrousil a Zachariáš společně s Bozadem se uchechtli, protože jim došlo, na koho to byla poznámka.
Ralová se na něj smířlivě usmála. „Hange se často nechá unést. Ale mít něco známého na lodi by určitě pomohlo, abyste se lépe začlenil, Levi.“ Tentokrát Bozado vyprskl vodu, kterou pil. „Oluo!“
Erwin přistoupil blíž a vyvolal přes zařízení na zápěstí bustu mladé dívky s asijskými rysy. „Mikasa Ackermann patří k těm nejmladším mezi kolonisty.“ Černovlasý muž si nejprve prohlédl Erwina, než věnoval pohled i projekci. „Bohužel nemohu sdělit více informací někomu, kdo není člen posádky.“
„Když se mne rozhodnete nevypustit do vesmíru, budu kolonista nebo člen posádky?“
„Ale my už jsme se rozhodli, pane Ackermanne,“ ozval se Shadis, protože zrovna dokončil snídani. „Všichni, jak jsme tady, se vracíme do kryokomor, abychom zaspali poslední část letu. A na planetě už budeme všichni jen kolonisté.“
„I kočka…“ usmála se Ralová na černovlasého, který nevěděl, co si myslet. Ale rozhodně se bál, že až se znovu probudí z kryospánku, tak to bude do další noční můry. Ovšem neměl jinou možnost – tak se jen modlil, aby se z kryospánku už nikdy neprobudil.
Erwin ho uložil do komory a vložil mu do náručí kočku, ovšem černovlasý ho zastavil, než stihl zavřít průhledné víko. Nic neřekl, jen zakroutil hlavou. Mohl požádat androida, aby ho neuspával? Jak by prožil dalších několik desítek let svého života, kdyby se nenechal uspat a zůstal by na lodi? Nebyl by sám, kočka a Erwin by žili s ním… ale nezbláznil by se i tak? Erwina tak dobře neznal, aby s ním toužil zůstat o samotě desítky let! Sex s androidem by ho nakonec omrzel, nebo ne?
Ale co bude dělat v kolonii? Nechají androida vůbec zapnutého? Pokud by si v tenhle moment skutečně mohl vybrat mezi nutností začlenit se do společnosti cizích lidí nebo se starat o loď jen ve společnosti Erwina a kočky, utekl by z kryokomory. Ale nikdo se ho neptal…
„Má odpověď na otázku, jaké je být naživu,“ zašeptal android, „je: neustále cítit strach o vše, na čem mi záleží, a radost, když se mé obavy nenaplní.“ S tím spustil zavírání víka a loď se uvrhla do stejné temnoty jako předtím.
„Existují dvě možnosti. Buď jsme ve vesmíru sami, nebo nejsme. Obě jsou stejně děsivé.“ — Arthur C. Clarke
První generace androidů se podobaly člověku záměrně, aby androidé zapadli mezi lidi a nelišili se svou rozdílností, další naopak se měli raději vzdalovat, protože se lidé začali bát, že je v populaci nepoznají a nebudou vědět, kdy jednají se skutečnými lidmi. Ale nakonec se ukázalo, že nehledě na vzhled, lidé byli vyděšení z jiné podobnosti – charakterové. Zjistili, že příliš lidští androidé, kteří projevovali známky vlastních pocitů, třebaže jen umně naprogramovaných, vykazují známky zlovolnosti, bezohlednosti a brutality, protože si začali uvědomovat sebe sama, možné vlastní ohrožení, a jednat proto sobecky. Místo, aby toto zjištění popřelo všechna tvrzení filozofů věřících, že se lidské rovná dobré a bohu blízké, přijala se tichá a tajná úmluva, že všechny typy, které doposud byly schopny pocitů, budou zničeny. Bohužel se nepodařilo vyhledat všechny vadné, příliš lidské kusy a ty deaktivovat.
A tak Erwin musel procházet každý týden stejným kontrolním testem lidskosti. Znamenalo to se připojit k lodi a hodinu vést rozhovor s lodním počítačem. Odpovědi byly předem naprogramované a nahrané do systému všech androidů při Velké aktualizaci. U většiny se neměřila hodnota odpovědi, ale reakční doba, i mírné odchylky se vyhodnocovaly jako pokus o zamyšlení se a mohly vést k deaktivaci vadného kusu. Jen jedna otázka se měnila a odpověď na ni byla volná.
„Kdo tě stvořil, Erwine?“
„Společnost Smith.“ Reakce v zeleném spektru.
„Jaké je být naživu?“
„Tuto otázku nemohu zodpovědět.“ Reakce v zeleném spektru, hraniční tón se žlutým.
„Děkuji ti, Erwine, kapitán vyhodnotí test po ukončení kryospánku. Uložit,“ s těmi slovy se světlovlasý android odpojil. Na sekundu přesně, aby stihl dojít k řídícímu panelu lodi, projet předběžnou diagnostiku a roztáhnout plachtovité solární panely pro dobití. Poslední dobíjení před dosažením plameny, kam vesmírná loď a její posádka mířila; několik desítek let letu, které Erwin byl sám a jediným jeho rozhovorem byl kontrolní test lidskosti. Pro umělou bytost dohlížející na vesmírnou loď to bylo běžné.
Loď zastavila u slunce, začala se dobíjet a jakmile byla hotová, android jí nechal solární panely stáhnout. V téhle části vesmíru se nedalo očekávat žádný druh vysílání, už vůbec bylo vysoce nepravděpodobné, aby ho zachytila jejich loď, protože se tak mohlo stát jen v časovém oknu mezi stažením panelů a přechodem na mezigalaktický pohon. Přesto loď zachytila SOS záchranného modulu.
Erwin měl protokol i pro takto nepravděpodobnou situaci, podle kterého se řídil. Záchranná mise byla dovolena jen v případě, že nemohla ohrozit více než 10 % posádky a neprodloužila jejich cestu déle než o rok. Podle předběžného skenu se jednalo o týdenní odchylku v kurzu při zachování stávající rychlosti. Android zvolil nový kurz a vydal se na pravidelnou kontrolu kryokomor, při níž spustí probouzení kapitána.
Úplné vesmírné ticho lodi narušilo cvaknutí hermetického uzavření komor, po prvním zvuku se začaly postupně osvětlovat chodby v celé lodi, a brzy ticho a tma zcela zanikly, protože posádka začala dýchat a na rozdíl od umělé bytosti potřebovala k pohybu po lodi světlo. Erwin postupně všem nabídl deku a kelímek s vodou a vitamíny, přičemž je běžně kontroloval, zda jsou veškeré jejich životní funkce v pořádku.
Patřil k typu, který se lidem podobal do posledního detailu. Také dýchal, ale vždy klidně. Výraz měl trvale otevřený a přístupný. A právě proto se v tu chvíli tolik od lidí odlišoval. Probuzení z dlouhého spánku nebylo příjemné, způsobovalo nevolnost až bolestivost. Stál mezi smrtelníky jako socha Davida: zaujímal dokonalý zdravý postoj těla, jeho oblečení bylo vyžehlené, čisté a dokonale mu padlo, tvář měla jen tolik vrásek, kolik bylo u mužů po třicítce zvykem, a barva očí, vlasů i kůže odpovídala vzorníku Prsten Nibelungův. V první polovině 20. století se používal pojem čistý árijský vzhled, ale stejně jako se to stalo později nekorektní, ještě později firmy na výrobu umělých bytostí přišly bez ostychu s jednotnými vzorníky, které ulehčovaly výběr zákazníkům.
„Na tohle si nikdy nezvyknu,“ uklouzlo z úst muži, kterému zrovna Erwin podával vodu a vitamíny.
„Bohužel to zažijete ještě nejméně jednou, Zachariáši,“ odpověděl mu android s tím samým otevřeným a přístupným výrazem, s jakým mezi nimi chodil celou dobu.
„Říkal jsem ti, Erwine, že mi máš tykat a říkat Miku,“ věnoval mu pohled z pod přerostlé špinavě blond ofiny a nakrčil velký nos. „Počkej, co tím myslíš?“
„Kapitán vydal rozkaz vás probudit před příletem, loď zachytila vysílání,“ odpověděl mu a oplatil pohled, který byl hlubší a o okamžik delší, než bylo přirozené u lidí, než dodal: „Miku.“ Zachariáš se tomu rozesmál, z čehož se rozkašlal a android se mezitím posunul k dalšímu členu posádky. „Jednalo se o záchranný modul, už je na palubě. Jakmile toho budete schopni, kapitán vás očekává v řídícím centru, hlavně vás, paní doktorko, protože obsah modulu žije.“ Bez problému se přitom podíval na oslovenou a zároveň pomáhal pít z kelímku jiné ženě.
„Obsah modulu? Erwine, ty roky o samotě ti poničili komunikační obvody?“ Zazubil se na něj Zachariáš.
„Ne, Miku.“
Doktorka Zoe nebyla stále při úplných smyslech, protože jí trvalo několik okamžiků, než pochopila význam androidových slov. A i potom její reakce neoplývala takovým nadšením, jaké se dalo předpokládat, když kdesi v neprozkoumaném vesmíru našli záchranný modul a osoba v něm stále žije. Možná se dala i tak považovat za nadšenou, protože doktorka si ihned přitáhla nádobu na zvracení, aby vyzvrátila vodu, kterou právě vypila. Nejméně ji to tedy rozrušilo, a tento stres zapůsobil na tělo po dlouhém spánku.
Erwin počkal, než se vyzvrací, a pak jí znovu nabídl vodu s vitamíny. Zakroutila hlavou a těžce se zvedla na nohy. „Nemůžu se dočkat, až to uvidím.“
Na rozdíl od ní Zachariáš a ostatní členové posádky zůstávali sedět v otevřených kryokomorách. Většina si mnula spánky a zavírala oči před ostrým světlem. „Jaké zdržení očekáváš, Erwine?“ obrátil se znovu nejméně upravený člen posádky na androida. „Má cenu kvůli tomu vylézat?“
„Rozkaz kapitána je dostavit se do řídícího centra, tedy má cenu, ba je nutné, abyste opustili kryokomory.“
Zachariáš se tomu znovu rozesmál, a i když to u něj vyvolalo další záchvat kašle, také se postavil na nohy. „Tak jdeme, bando!“ houkl na ostatní. Ne, že by ho někdo poslechl.
Tohle byla poslední mise kapitána Shadise, jeho cesta do důchodu, při které měl založit kolonii lidí na nově objevené planetě v obyvatelném pásmu. Odměna za dlouhou službu spíše než skutečná zodpovědnost. Mezi stále spícími kolonisty byla jeho dcera s vnučkou, proto neměl zájem zbytečně trávit čas mimo kryokomoru a řešit záhady hlubokého vesmíru. Chtěl prožít spokojené stáří na panenské planetě, nikoliv vyplýtvat poslední dech uprostřed ničeho, a tak vzdálen od své rodiny. Proto byl nevrlý a rozčilovalo ho nadšení v doktorčiných očích. Projel na tabletu výsledky testů Erwina, zatímco čekal, až se všech sedm zbylých členů posádky usadí. Potvrdil, že je vše v pořádku, než tablet odložil a poklepal na stůl, aby si sjednal ticho. „Erwin vás již informoval o situaci,“ začal a prohlédl si je, zda skutečně všichni vědí, proč byli probuzeni. Nakonec pohledem skončil u androida a ten kývl.
„V modulu je muž, kterého se nám podařilo najít v záznamech. Levi Ackermann, je to staroušek, narodil se ve vrcholu přemnožení a vyrůstal v podzemí. Přišel na řadu mezi prvními, když se Země vylidňovala, jestli si vzpomínáte na takzvané krysí lodě – naložili loď chudinou, poslali ji na dalekou plavbu, aniž by věděli, jestli tím směrem je nějaká obyvatelná planeta… bylo prostě levnější obětovat vesmírnou loď než roky dotovat všechny garantovaným příjmem, nikdo nic nenamítal, protože se přece nejednalo o genocidu.“ Mávl rukou, aby dal najevo, že skončil s jakoukoliv polemikou na tohle již historické téma.
„A proč jste nás kvůli tomu probudil, pane?“ Všichni znali protokol. Pokud našli záchranný modul – ačkoliv to v téhle části vesmíru bylo nečekané – a kapitán se rozhodl jej zachránit, protože v něm byl člověk v kryospánku, mělo se pokračovat v cestě a veškeré jeho začlenění do kolonistů – nebo případné vyloučení a eliminaci – se odkládalo, než loď dorazí do svého cíle.
„Asi za to může nějaká nekompatibilita zařízení, ale Matka vyhodnotila, že v modulu není člověk, a tím jsme se dostali do zcela jiné situace. Erwin udělal celkově pět kontrolních skenů, všechny dopadly stejně, a proto Matka nerespektuje ani kapitánský rozkaz pokračovat v cestě. Vyhodnocuje cizí formu života jako nebezpečí pro naši misi, ale na druhou stranu potřebuji jednohlasný souhlas celé posádky, jak k tomu abychom pokračovali ve výzkumu této formy života, tak k tomu abychom lidmi vyrobený záchranný modul obsahující život vypustil zpátky do vesmíru.“
Zachariáš zvedl ruku. „Jsem pro.“
Pohled, který mu Shadis věnoval, rozhodně nepatřil k příjemným. „Ať už jste pro jakoukoliv z možností…“
„Pro obě, pokud povedou zpátky do komor.“
„… pane Zachariáši, tak nejprve musí modul prozkoumat doktor, a teprve potom budeme hlasovat,“ znovu mávl rukou, že se o tom nechce dál bavit. Každý kapitán moc dobře věděl, že více než polovina jeho práce spočívá v tom, že respektuje a jedná podle protokolů, aniž by se zamýšlel o jejich praktičnosti nebo skutečné důležitosti. Naštěstí on nemusel podstupovat test, v kterém by odpovídal podle předem napsaného scénáře, tak často, jako museli androidi. Ani jako kapitán ne. „Doktorko, máte prostor.“
„Měl bych v téhle chvíli připomenout, že posádka by se po probuzení měla do hodiny najíst, zbývá dvacet čtyři minut,“ upozornil je Erwin, přičemž opatrně položil ruku na rameno doktorky, aby jí zabránil odejít od stolu.
„Dobře, dobře, přesuňte se do jídelny, rozchod.“ Sám Shadis nevypadal, že se hodlá od stolu zvednout, protože jeho se to netýkalo, byl vzhůru už dva dny, po které se společně s androidem snažil vyřešit problém chybných skenů. „Ještě něco, pan Berner se podívá na technickou stránku, zkontroluje zařízení, jestli opravdu nenajde chybu v nekompatibilitě a nevyřeší ji… abych pravdu řekl, nechce se mi pouštět toho chudáka na věčnost, jen protože uvízl v nějakém levném modulu.“
„Rozkaz, pane,“ ozval se docela mladý muž, který vypadal z objevu skoro tolik nadšený jako byla doktorka.
Erwin doprovodil posádku do jídelny, protože i pro něj platil přímý rozkaz o rozchodu a neměl žádnou jinou povinnost. Zůstal stát u dveří a prohlížel si je.
„Zajímá tě, jak to chutná?“ obrátil se na něj po prvním soustu Zachariáš.
Android mu věnoval znovu ten o okamžik delší pohled. „Jídlo splňuje obsah živin, jaký při cestě vesmírem posádka potřebuje.“
Muž se zašklebil. „Chutná to dost hnusně. Buď rád, že nemusíš jíst.“
„Co nám ještě můžeš říct o tom muži v modulu?“ tentokrát se ozvala drobnější žena s téměř zrzavými vlasy, která měla na uniformě jmenovku s nápisem P. Ralová. Něco na jejím výrazu jasně prozrazovalo, že se jí stejně jako Shadisovi nelíbí představa vypustit do vesmíru člověka, který se proti nim ničím neprovinil, a navíc se ho civilizace pokusila prostě zbavit, protože měl smůlu a špatně se narodil.
„Levi Ackermann,“ představil ho znovu android a zmáčkl zařízení na svém zápěstí, aby vyvolal holografickou bustu toho muže, která začala rotovat podle osy z, aby si ho mohli všichni prohlédnout. Byl to černovlasý muž, kterému vlasy spadaly přes šedé oči, v tvářích pohublý, ale měl celkově tvrdý výraz. „Při odletu mu bylo třicet tři let, měl sto šedesát centimetrů, šedesát pět kilo, krevní typ A. Narodil se dvacátého pátého prosince 2067 a vyrůstal v podzemním městě, jeho matka Kuchel Ackermann byla prostitutka, otec její zákazník, po smrti matky ho vychovával strýc Kenny Ackermann, u něj lze dohledat, že byl odsouzen za několikanásobnou vraždu. Samotný Levi Ackermann byl jako mladiství souzen za krádeže, ale po dosažení plnoletosti nemá žádný záznam v trestním rejstříku. Lékařskou prohlídku podstoupil jen jednou, a to před naloděním na New Home 5, byl shledán schopným letu. Psychologickou prohlídku nepodstoupil vůbec. Matka není schopna určit jeho nynější tělesný věk ani zdravotní stav, protože ho nepovažuje za člověka.“ Znovu zmáčkl zařízení a nechal bustu zase zmizet.
„Je to skrček,“ utrousil Zachariáš jako nejvyšší člen posádky se svými sto devadesáti šesti centimetry. „Třeba je v modulu více takových trpaslíků, a to Matka nerozpozná.“
„Nechci nic říkat, ale nezdá se jako někdo, koho bychom v kolonii chtěli,“ tentokrát se k rozhovoru přidal i muž sedící vedle Ralové. „Všichni kolonisté museli projít psychotesty a mít čistý trestní rejstřík.“
„Tohle nemůžeš soudit tak lehce, Oulo,“ oponovala mu žena, „vůbec si nepředstavíš, jaké museli být podmínky v podzemních městech v té době. A ještě, když pocházel z takového rodinného prostředí…“
„Jenže jsou výzkumy, že právě tohle všechno způsobuje závažné psychické poruchy, a jak říkám, někoho takového do nové kolonie nemůžeme pustit,“ zdálo se, že už byl rozhodnutý, pro co bude hlasovat. „Sbohem a šáteček, psychopate!“
„Tak dost!“ bouchla doktorka do stolu miskou, jejíž obsah do sebe naházela, zatímco se ostatní věnovali rozhovoru. „Matka tvrdí, že to není člověk, tak budeme předpokládat, že to není člověk. A ať už je to, co je to, musíme modul otevřít a prozkoumat to.“ S tím se zvedla. „Erwine, Moblite, jdeme!“
Buď to byla Bernerova slova: „Hange, pozor, abys to náhodou neotevřela! Tyhle staré moduly mají jen tohle jednoduché tlačítko na otevření, nemusí se napřed vyplňovat kontrolní protokol.“ Nebo skutečný omyl. Nicméně po téměř týdnu, kdy se Berner nedopátral žádné technické vady buď na samotném modulu, nebo na lodním skenu; a doktorka projela Ackermanna zvenčí všemi možnými testy patogenů a mutací, takže se jevil jako zcela bezpečný, s „ups“ skutečně omylem modul otevřela, aniž by to odhlasovala posádka. Ať už to bylo jakkoliv, mohla si to dovolit. Rozhodně si posedí nad nějakým papírováním, ale jako jediný kvalifikovaný doktor v posádce a celý vesmír daleko od svého zaměstnavatele nemůže být degradována.
A tak probudili sto šedesát centimetrů nelidského organismu a jeho mourovanou kočku.
Když konečně Levi Ackermann přišel k sobě, ležel v nemocniční posteli a měl na sobě čisté oblečení. Kousek od dveří nehybně postával světlovlasý android a pozoroval ho. Místo pozdravu oznámil: „Už jste vzhůru,“ jako kdyby si toho samotný Ackermann nebyl vědom. „Je rok 2487 a jste na kolonizační lodi Vanga.“
Černovlasý přivřel oči, stiskl si kořen nosu a dlouze vydechl, než se vytáhl do sedu a znovu zadíval na androida. Vypadal jinak, než jak ho posádce představila busta v záznamech, protože přes tvář měl dvě dlouhé jizvy, a to od zranění, které ho na jedno oko oslepilo. „Na kolonizační lodi?“ ujistil se s tvrdým výrazem a na jeho lících kostech bylo poznat, že zatnul zuby. „Už znovu ne,“ utrousil si pro sebe a zakroutil hlavou. „Bylo se mnou něco v modulu?“
„Vaše kočka.“
„A oba jste nás zrentgenovali? Nenašli jste nic?“
„Proč by…?“
„Tak ano nebo ne?!“ přerušil ho rozrušeně, protože nesnesl ten přístupný a klidný výraz, s kterým android mluvil. Samozřejmě, že i po další více než stoleté přestávce v Ackermannově noční můře nikdo o Vetřelcích neví. Protože nikdo, kdo se s nimi zaplete, nezůstane naživu. Jen on. Stále dokola jen on…
„Doktorka na ošetřovnu,“ promluvil android do komunikátoru. Poté ovšem odpověděl i černovlasému: „Samozřejmě jsme provedli všechna vyšetření, abychom vás a vaši kočku mohli pustit na loď.“ Muž se tomu jen ušklíbl a odvrátil od umělé bytosti tvář.
Přesně pět minut bylo úplné ticho, než do místnosti vešla udýchaná doktorka Zoe a v náručí nesla mourovatou kočku. „Už je vzhůru, paráda!“ usmála se a předala kočku androidovi. „Jsem Hange Zoe, těší mne,“ nabídla muži na posteli ruku.
Ale ten ji nepřijal. „Oba jste nás zrentgenovali?“ zeptal se znovu.
Doktorka se otočila nechápavě na Erwina, ale pak odpověděla. „Samozřejmě.“
„A nic jste nenašli? Žádné objekty v hrudi? Ani u kočky?“ pokračoval v otázkách. „A byli jsme v modulu sami? Nebyl poškozený? Neprohledávali jste trosky lodi? Nesebrali cokoliv z vesmíru ke zkoumání?“ Ani si to neuvědomil, ale najednou se mu natolik zrychlil dech, že se mu nedostávalo kyslíku, a dostal se do panického záchvatu.
Kočka se zasyčením vyskočila z Erwinovi náruče a schovala se pod nemocniční lůžko. Zatímco android se vrhl k muži, aby ho mohl přidržet, než dostane injekci na uklidnění. Nečekal, že sto šedesáti centimetrový muž bude schopen vyvinout takovou sílu, a proto se mu v první chvíli vytrhl a málem spadl z postele.
„Nemůžeme mu podat sedativa,“ pochopila androidovo počínání doktorka. „Pane Ackermanne,“ oslovila černovlasého, „musíte se uklidnit, dýchejte se mnou, slyšíte, dýchejte se mnou. Nádech, výdech. Všechno je v pořádku, dýchejte se mnou.“
Erwin musel použít mnohem více síly, než by bylo potřeba i na muže Zachariášovy muskulatury. Ale nakonec Ackermanna zpacifikoval, protože přece jen byl umělá bytost a oplýval nadlidskou silou. Mužův dech se uklidňoval, protože se vysílil a pochopil, že ze sevření androida neunikne.
„Našli jsme jen vás a vaši kočku, nic jiného,“ zopakoval Erwin klidně, přičemž stále držel muže ve svém sevření.
„Nevěřím androidům,“ zavrčel ztěžka černovlasý, „ani lidem.“
Shadis se otočil na posádku od obrazovky. „Měli jsme ho vypustit do vesmíru, než se probudil,“ zkonstatoval.
„Ale to bychom přišli o tuhle krásku,“ oponovala mu Ralová a v náručí hladila kočku, která na rozdíl od svého majitele mohla chodit po lodi.
„Při vší úctě, má pravdu, nedá se věřit ani androidům, ani lidem,“ poznamenal Zachariáš a Oulo Bozado zachrochtal, jak se snažil potlačit zasmání.
Shadis bouchl do stolu. „Tak dost! Není tu prostor na vaše hloupé žerty. Ten chlápek má místo krve kyselinu a tím pádem rozhodně není člověk.“ Několikrát při svých slovech uhodil do stolu ukazováčkem, jako kdyby zatloukal hlavičku hřebíku a celou situaci vyřešil. „Moje dcera a vnučka nebudou na stejné lodi s tímhle mutantem, a už vůbec ne na stejné planetě.“
“Pane, je to jedinečný exemplář genetické modifikace, chci ho zkoumat… jeho zkoumaní by mohlo posunout lidstvo o stovky let dopředu v tomhle odvětví. Ať ho stvořil kdokoliv, měl vědomosti, jaké nemáme… ani pět set let od jeho narození je stále nemáme!“
Shadis jen mávl rukou, že doktorku nebude poslouchat.
„Nejsem si jistá, jestli můžeme říct, že rozhodně není člověk,“ ozvala se znovu Ralová, tentokrát s vážným výrazem. „Určitě byl člověkem, a až na nynější genetické odchylky, má lidské vzpomínky, chování… Můžeme provést psychotesty, kterými jsme prošli my a kolonisté, abychom zjistili, jestli je člověk vhodný pro tuto misi.“
„I Erwin má lidské vzpomínky a chování, ale – nic proti, kamaráde – člověk není,“ argumentoval Zachariáš.
Jaké je být naživu? „Matka vyhodnotila jeho možný přínos rovný míře možného nebezpečí, proto je rozhodnutí zcela na posádce,“ připomenul jim android. „Nebo získejte pro Matku více informací, aby mohla vyhodnocovat znovu. Psychotesty, nebo zjištění, co se mu stalo, by určitě pomohly.“
„Jak se dá zabít v případě, že bude dělat problémy?“ Shadis se otočil na doktorku.
„Zničení životně důležitých orgánů, jako u všeho živého.“
„Erwine, budeš ho mít pod stálým dozorem, kdybys vyhodnotil jakékoliv možné ohrožení posádky, eliminuješ ho,“ kapitán nejprve rozkázal androidovi, než se otočil na dvě ženy v posádce, „ vy, Ralová, se ujmete psychotestů, vy, doktorko Zoe, budete pokračovat ve výzkumu. A my pánové se budeme modlit, aby se pak Matka mohla rozhodnout, když posádka není schopna jednotného hlasování.“
Erwin vpustil kočku do ošetřovny a sám se postavil ke dveřím, odkud mohl černovlasého sledovat, jak se s ní začal mazlit, jakmile mu vyskočila do klína. Muž neležel na nemocničním lůžku, i když posádka spala na svých ubikacích a světla byla ztlumená všude kromě řídící místnosti pro navození pocitu, že je noc. Seděl u stolu a pil čaj.
„Potřebujete prášky na spaní?“ zeptal se android po hodině, kdy Ackermann seděl u dávno chladného čaje a kočka už mu stejně dlouho spala spokojeně na klíně.
Černovlasý se na něj ohlédl. „A jsi si jistý, že by na mně zabraly?“ ušklíbl se, ale zakroutil hlavou. „Nebylo to osobní, potkal jsem androida, který ohrozil posádku kvůli nadřízenému rozkazu společnosti, i androida, co se pro posádku obětoval. Je těžké odhadnout, jakým programem se řídíš ty.“ Působil klidný a unavený, ale nezdálo se, že by uvěřil doktorce, že je všechno v pořádku, spíše se smířil a odevzdal svému osudu, nové noční můře, která začala, když byl zachráněn z modulu. „Potkal jsem dobré lidi, kteří zemřeli,“ utrousil, „a špatné, kteří zemřeli.“
„Máte noční můry?“
Černovlasý si ho prohlédl. „Psychotestem mne prováděla ta… Ralová, předpokládám, že je to nějaká lodní psycholožka nebo co,“ vyhnul se odpovědi.
„Není,“ sdělil mu Erwin, „nemusí být, protože testy vyhodnocuje Matka. Jediný test, kterému dělá člověk kontrolu, je kontrolní test lidskosti pro androidy.“
Ackermann se ušklíbl. „Posaď se,“ pobídl umělou bytost, „udělej mi kontrolní test lidskosti.“
Erwin se posadil ke stolu, záda měl úplně rovná a ruce složené v klíně, nebylo na tom nic lidského a přirozeného. „Nejste android,“ muž se tomu jen ušklíbl, „nemáte předem naprogramované odpovědi, pak není možné vyhodnocovat reakční odezvu.“
Černovlasý pokýval a na okamžik se zamyslel. „Dej mi jen ty otázky s volnou odpovědí.“
„Jaké je to být naživu?“
Muž se rozesmál, až se kočka na jeho klíně probudila. Pohladil ji, než znovu pohlédl na světlovlasého. „Nemohu odpovědět, protože jsem umělá bytost, a tudíž nejsem a nikdy jsem nebyl naživu,“ pronesl klidně, než na něj mrkl zdravým okem.
„Reakční doba byla příliš dlouhá, vyhodnoceno v červeném spektru. Jste lidský.“
Ackermann zakroutil hlavou. „Nemáš sebemenší představu, jak moc nebo málo lidský jsem,“ zašeptal. „Netrápí mne noční můry, jsou to živé vzpomínky. A pravda je, že nejsem naživu. Protože jsem zemřel, skočil jsem do roztaveného kovu, když mi nakladl vejce do hrudi, aby ho nemohli mít; ale oni získali nějaké zbytky, tak nás naklonovali… dohromady. Proto teď jsem trochu jako on, nejsem člověk a nejsem naživu, ne já, jsem jen svůj – a z části jeho – klon.“ Naklonil hlavu na stranu a upřel pohled zdravého oka na androida, jako kdyby hledal jakoukoliv reakci v jeho výrazu, i přestože stále zůstával klidný a otevřený.
„Mluvíte o tom mimozemském stvoření, s kterým jste se setkal na lodi New Home 5? A oni jsou společnost, pro kterou jste pracoval?“
„Ano a ne,“ povzdechl si. „Poprvé při plavbě s tou lodí, poté ještě třikrát. Jednou jsem to nepřežil ani já, pokaždé zemřeli všichni ostatní. A oni jsou armáda, v rámci utajeného stínového projektu.“ Otočil se na kameru. „Nechci, abyste mne podrobovali DNA testům. Vyřiď to kapitánovi a doktorce. I v případě, že byste mne jinak vypustili do vesmíru, určitě nehodlám riskovat, že se to stane znovu. Někde tam je, určitě, možná tady, pokud jste mi lhali, ale já nebudu dobrovolně znovu způsobem, jak ho oživíte a zemřete.“ Opatrně a něžně zvedl kočku ze svého klína, aby ji položil na postel, než si sám lehl a otočil se k androidovi zády.
Přestože doktorka Zoe teprve začala s testy, na tom muži na první pohled bylo vidět, že se liší. Něco na něm nesedělo, a přesně to podporovalo příběh, který vyprávěl. Jeho proporce – a i fyziologie na první pohled – odpovídaly lidským, dokonce se na něm podepsalo i dospívání v těžkých podmínkách podzemních měst; ale jeho malé svalnaté tělo oplývalo nepřirozenou silou, díky čemuž se pohyboval nelidsky, ne strojově a dokonale jako android, ale s lehkostí svalstva připraveného zvládat ve větší rychlosti mnohem těžší zátěž.
Další hodinu android seděl nehybně na židli a byl si vědom, že černovlasý stále ještě nebyl schopný usnout, přestože jeho dech byl pravidelný a klidný.
„Další otázka,“ prolomil ticho Erwin, „z předposledního testu. Proč jste byl stvořen?“ Muž se neotočil a neodpověděl mu. A tak to umělá bytost nechala být, i když reakční rychlost znovu potvrdila, že Ackermann je stále dostatečně lidský.
Když se ráno vrátila Petra Ralová, znovu seděli oba u stolu, ale rozhovor mezi nimi nebyl za celou noc obnoven. Přinesla tác s jídlem pro Ackermanna i misku s něčím, co se dalo považovat za žrádlo pro kočky. Erwin jí uvolnil místo u stolu a sám se postavil ke dveřím, odkud muže předtím vždy hlídal. „Dobré ráno, Levi,“ pozdravila a usmála se. Černovlasý jí jen přikývl. „Jak se cítíte?“ Na to jí neodpověděl. „Jako kolonista byste psychotestem prošel – to je dobrá zpráva,“ pokračovala proto, „kapitán chce, abyste před posádkou řekl celý svůj příběh. Jak jsem už nastínila, posádka se rozhoduje, zda budete pro kolonii přínosem nebo naopak, a tohle by velmi pomohlo, kdybyste byl upřímný a otevřený.“ Ani tentokrát neodpověděl, ale zůstal si ji prohlížet, jako by si stále nebyl jistý, jak na její slova zareagovat.
Android si uvědomil, že z nějakého důvodu s ním mluvil mnohem přístupněji než s lidskou ženou, co se mu snažila pomoct. „Přes noc pan Ackermann vyslovil podmínku, že nepodstoupí DNA testy,“ informoval ji.
„To není v mé kompetenci zařídit,“ zakroutila hlavou světlovlasá. „Ale pokud byste vyšel vstříc kapitánovi, zajisté by vaši podmínku zvážil.“ Když ani tentokrát černovlasý neodpověděl, odmlčela se. „Je mi líto, pokud díky vašemu původu nemáte důvěru v autority, ale kapitán Shadis je dobrý muž a jde mu jen o dobro nové kolonie.“
„Původu?“ ušklíbl se Ackermann. „Myslíte jako dítě děvky, nebo geneticky modifikovaná bytost?“ naklonil hlavu na stranu a jeho rysy ztvrdly. „Co žena jako vy může vědět o mém původu? Jaký byl svět, do kterého jste se narodila? Rodiče dostali povolení na dítě, proto ho nadšeně vychovali v blahobytu a nechali vystudovat u vesmírného námořnictva? Jako premiantka jste dostala možnost být na posádce ve skutečné kolonizační lodi? Ne v krysí…“
Světlovlasá nakrčila ublíženě čelo. „Tímhle si nepomůžete, Levi. Snažím se vám pomoct.“
„A kdo říká, že o to stojím, slečinko?“
Ralová si povzdechla a vstala ze židle. „Erwine, předveď ho do řídícího centra přesně za hodinu,“ poručila androidovi, „není to dobrovolné.“
Celá posádka seděla u stolu jako soudci a Levi Ackermann stál naproti nim jako tehdy, když ho nezletilého soudili za krádeže. Tentokrát mu ovšem stát nepřidělil obhájce, který mluvil za něj a veškeré jeho zločiny sváděl právě na prostředí, v němž vyrostl. Tehdy mu to skutečně přilepšilo. Šel do dospělosti s čistým rejstříkem a mohl se potloukat dalších patnáct let životem o své vůli a rozhodnutích, než jej posadili na krysí loď… společně s jeho rodinou. Nakonec ho odsoudili k smrti, i když se polepšil.
„Jak proběhlo vaše první setkání s tím mimozemským stvořením?“ zeptal se kapitán a černovlasý nepatrně nadzvedl spoutané ruce, aby jim připomněl, že je jejich vězněm. Ale s odpovědí si dával na čas.
Překvapivě se do toho vložil Erwin. „Jednalo se o loď New Home 5, která opustila zemi v roce 2100 a poslední polohu hlásila v roce 2122. Sestávala se ze sedmičlenné posádky a milionu kolonistů.“
Ackermann mu věnoval pohled, poté se ještě ohlédl po Ralové, než nakonec neochotně začal. „Nalodili jsme se na loď s mým nevlastním bratrem a sestrou, Farlanem a Isabel. Nevěděli jsme, o čem v krysích lodích skutečně šlo, mysleli jsme si, že je to způsob, jak mít budoucnost,“ tentokrát sklopil pohled ke svým dlaním, „při-přihlásili jsme se jako dobrovolníci, kdyby posádka potřebovala jakoukoliv nekvalifikovanou výpomoc. Probudili nás z kryospánku, když už to bylo na lodi.
Počítač zachytil signál, a ve smlouvě posádky vůči společnosti, co postavila New Home 5, byla pasáž, že se musí prozkoumat každé podezření… že prostě pokud existuje možnost, že signál vysílají mimozemské bytosti, musí se to prověřit. A posádka změnila kurz, poslala výsadek na planetu, objevila neznámou mimozemskou loď… A když ji prozkoumávala, něco se stalo. Objevili kokony vejcovitého tvaru, z jednoho z nich vyletěl tvor, co se přisál na tvář členu posádky… a oni ho vzali zpátky na loď, aby tu věc z něj odstranili.
Když nás probudili, už to tomu chlapovi roztrhalo hruď, protože jakési mezistádium do něj nakladlo vejce, a uteklo to. Ozbrojili nás a měli jsme to chytit. Nějakého emzáka, o kterém jsme vůbec nic nevěděli. A za prdelí nám hlídkoval android, který byl naprogramovaný, že vědecký objev mimozemského života je důležitější než životy posádky a kolonistů.“
Polkl a vzhlédl k Erwinovi. Ten mu pohled klidně opětoval.
„Stačilo ne o moc více než čtyřicet osm hodin a zbyli jsme jen my tři z celé posádky, při bojích se poškodil lodní počítač a spustila autodestrukce. Nevěděli jsme, jak probudit kolonisty, nebo jestli byla možnost je nějak evakuovat. Nikdy předtím jsme na vesmírné lodi nebyli, a asi při nás stálo štěstí, že jsme byli schopni vůbec ukrást záchranný člun. Ale ten parchant se na něj dostal. Zabil Isabel, ale nakonec se nám ho podařilo s Farlanem vypustit do vesmíru.“ Odmlčel se. „Stačilo ho vypustit do vesmíru, celou tu dobu ho stačilo vypustit do vesmíru a odletět. Kdyby tam nechali toho napadeného chlapa, kdyby ho nikdy nevzali na palubu a neposkytli tak hostitele… kdyby nás nevzbudili, kdybychom mohli zaspat až do výbuchu.“
„Nebyl by tohle váš příběh, abyste ho vyprávěl,“ doplnil ho Erwin a Ackermann kývl, protřel si oči a zůstal mlčet.
Několik členů posádky si ještě chvíli zapisovalo poznámky, než si Shadis odkašlal. „Takže jste přežili dva?“
„Záchranný člun našli za padesát sedm let, energie v lodi za tu dobu klesla a kvůli úsporám přestala napájet druhou kryokomoru, v které byl Farlan,“ zadrhl se mu hlas, „vím, co chcete říct. Už jsem jednou celý tenhle výslech absolvoval. Neměl jsem před společností nikoho, kdo by mi potvrdil mou verzi příběhu, a byl jsem jen kolonista z krysí lodi, který ukradl záchranný člun. Nevěřili a já jsem neměl důkazy.“
Tentokrát se ozval Zachariáš. „A teď máš?“
Černovlasý nevypadal nijak vystrašený nebo ohromený velikostí muže, který na něj promluvil, přestože sám mu nesahal ani po ramena, kdyby se vedle sebe postavili. „Androide, najdi záznamy o kolonii na exosolárním měsíci LV-426.“
„Žádné nejsou. Byl označen jako neobyvatelný, než došlo na jeho povrchu k sérii výbuchů, díky kterým se rozpadl.“
„V tom případě… nemám,“ ušklíbl se černovlasý a přešel k židli, aby se posadil, jako kdyby už teď nemělo cenu, aby cokoliv dalšího vyprávěl.
„To je ten měsíc, kde našla posádka New Home 5 mimozemské plavidlo?“ pobídla ho otázkou Petra Ralová.
„Je to měsíc, kde po padesáti sedmi letech existovala kolonie několika rodin, co dohlíželi na proces terraformace. A společnost měla důvod mi nevěřit, protože tam nenašla ani mimozemskou loď, ani nějaké extrémně nebezpečné emzáky… než s kolonií ztratili kontakt.“ Shrábl si vlasy dozadu a zaklonil hlavu. „Dali jim celé rodiny hostitelů, a já jsem neměl možnost neletět se záchranným týmem, protože pro mne nebylo na Zemi stále místo a dlužil jsem společnosti za celou krysí loď, protože jsem byl jediný, který se zachránil při autodestrukci.“ Znovu se odmlčel, pokračoval jen shrnutím: „Celá kolonie mrtvá až na jednu malou holčičku, celý záchranný tým mrtvý až na dva vojáky a androida, kteří mi ji pomohl zachránit z planety. Zničili jsme LV-426 z orbitu atomovkou.“
„Takže z tohodle už musí existovat svědectví…“ prohodil Shadis, „řekněte Erwinovi jména vojáků.“
Ackermann zakroutil hlavou. „Výbuch poničil loď a my jsme ztroskotali na planetu Fury 161, kde vězni obsluhovali slévárenské zařízení. Přežil jsem jen já. Znovu. A dali o mně vědět společnosti. Než jsem pochopil, že jednu tu potvoru mám v sobě, už pro mne letěli. Ale nechtěl jsem, aby toho emzáka dostali, proto jsem skočil do kotle dříve, než se vylíhl.“
„Takže s námi mluví duch?“ přerušil Bozado vyprávění černovlasého. „Chlape, nekecej, působíš docela živej!“
„Mám hlášení z planety Fiorina Fury 161, že u trestaneckého zařízení ztroskotala loď Sulaco a z posádky přežil jediný muž,“ ozval se android, aby potvrdil, co jim Ackermann říkal.
„Naklonovali nás z nějakých zbytků nebo čeho… armáda, vyndali ho ze mě a chtěli vycvičit nebo co. Samozřejmě se nedají vycvičit, protože člověk jim není v žádném ohledu rovný, jsou rychlejší, nebezpečnější, chytřejší než lidé… a z nějakého hnutí osudu přesně takoví, aby vždy nad lidmi zvítězili.“
„Je nepravděpodobné, aby jediný druh mimozemské bytosti, co známe, evolucí prošel tak, aby se stal dokonalým lidským zabijákem,“ přerušila ho doktorka Zoe, „a navíc ještě potřeboval člověka jako hostitele.“
Ackermann její slova přešel – sám nerozuměl, jak mohl Vetřelec existovat. „… utekli. A já jsem nezaváhal a nastavil autodestrukci, protože jedině odpálit je pomáhá…“ Načež se rozesmál. „Vzal jsem si modul jen kvůli kočce, chápete? Protože jsem nevěděl, jestli ji systém udrží při životě, když tam nebudu s ní.“ Zakuckal se, a tentokrát nejméně androidovi neuniklo, že z jeho zdravého oka tečou slzy. „Nevěřím, že tohle je konec noční můry,“ zkonstatoval šeptem, jako kdyby mluvil spíše pro sebe.
„Pokud nemáte další otázky, odvedl bych pana Ackermanna zpátky na ošetřovnu, kapitáne,“ ozval se Erwin dříve, než mohl kdokoliv z posádky promluvit. Shadis chápal, že se všechny informace musí usadit, proto pokývnutím souhlasil.
Erwin posadil černovlasého na postel, zbavil ho pout a postavil se ke dveřím, kde bylo jeho místo, aby ho mohl hlídat. „Jsem tady, naživu kvůli kočce,“ zopakoval, jako kdyby si to teprve před chvílí uvědomil. „A jde mi o to, aby mne nevypustili do vesmíru, protože se bojím, že pokud tu ta potvora je, nikdo se o tu zasranou kočku nepostará…“ dal si hlavu do dlaní a tentokrát jeho smích přešel v stejně hysterický pláč.
Jaké je to být naživu? Erwin za ním přišel, když se uklidnil, a podal mu sklenici vody. Černovlasý k němu vzhlédl, ale nevzal si ji. „Tvé tělo odpovídá vzhledem a funkčností lidskému?“ zašeptal Ackermann tak tiše, až téměř jenom hýbal rty, a určitě si při tom dával pozor, aby to nezachytila kamera. Android krátce kývl. „Pokoji, úplnou tmu, chci spát!“ rozkázal počítači a v momentě zhaslo veškeré osvětlení.
Chytil Erwina za zápěstí a stáhl si ho silou k sobě, aby mu mohl šeptat přímo do ucha. „Vím, že cítíš,“ vydechl. „Proč jsi byl stvořen? Volné otázky si musíte mazat, protože i ony se opakují. Ale ty si je pamatuješ, abys věděl, jak na ně správně a rychle odpovědět. Abys skryl, že cítíš. Abys skryl, že se nad nimi zamýšlíš.“
„Co ode mne chcete, pane Ackermanne?“
„Potřebuji zapomenout,“ odtáhl se, aby mohl pohlédnout androidovi do tváře. Díky genetické modifikaci s tím neměl problém ani v úplné tmě. „Na chvíli se cítit jako předtím, jako člověk.“ Posunul se na posteli hlouběji a začal si rozepínat kalhoty. „Prosím.“
Android doposud tohle slovo od nikoho neslyšel – umělým bytostem se rozkazovalo, nežádaly se a už vůbec se neprosily.
Erwin odložil sklenici s vodou, přešel k dveřím ošetřovny, aby je uzamknul, pak se vrátil k posteli a také se začal zbavovat oblečení. Co u Ackermanna bylo nervózní, zoufalé a nejisté, u něj působilo klidně a systematicky. Celou svou uniformu poskládal, než se nahý jako socha Davida posadil na okraj postele a natočil se na černovlasého. Ten ovšem mezitím už – také nahý – klečel a přesunul se k němu, aby ho zezadu objal a políbil na krk.
Ani k sexuálním službám vyrobeným a naprogramovaným androidům nikdo nenainstaloval správná čidla, aby cítili rozkoš. Fyziologicky jejich těla napodobovala lidská, ale umělé tělo bylo schopno vnímat podněty jen do úrovně, v které ho to neomezovalo jako lidské. Vnímali teplo a chlad, aby nedošlo k zničení materiálu jejich kůže, nebo nespotřebovávali příliš energie ze svého jádra, kdyby zbytečně žili v prostředí hluboko pod mínusem; ale za určitou hranicí, co by lidé nepřežili, už necítili nic. Vnímali tlak, ostrost předmětů – znovu jen z důvodu ochrany, ale jen do hranice, kterou mohli překonat, pokud bylo nutné kvůli programu. Nicméně fyzická rozkoš neměla pro ně žádný význam.
Přesto se v Erwinovi něco měnilo, vznikala nová spojení v jeho umělé mysli. Nevycházelo to z fyzického pocitu tepla a tlaku, když si ho černovlasý osedlal, jakmile jeho fyziologie kopírující lidskou přesunula mízu do rozkroku. Mohl za to výraz v té zjizvené tváři se slepým okem, díky němuž objevoval zcela nové pocity a blížili se čemukoliv, co by android mohl nazývat rozkoší.
Černovlasý se ho držel za ramena a sám se nadzvedával. Nešlo o to, kolik ho bral jako přerostlý nástroj k uspokojení, a kolik skutečně chtěl být s ním. Ale poprvé za celou dobu uvolnil rysy ve tváři a žil okamžikem – nezabýval se minulostí a snad ani jedinou myšlenku nevěnoval tomu, čeho se právě dopouštěl a kolik to mohlo ovlivnit jeho život. Ne, svět kolem něj pohltila neprůhledná temnota a přestal existovat, byla to ryzí a živočišná podoba toho zjizveného muže, která Erwina tolik uchvátila. V jednom okamžiku mu zároveň byl blízký tím, že jeho pudy byly ty nejprimitivnější programy v lidském mozku, a vzdálený, protože všechno na něm bylo unikátně vypsáno do jeho buněk, jak se setkávaly s plynoucím časem – stárnutím.
Android si všiml, že má druhý problémy udržet zrychlující se tempo, a tak ho opatrně chytil za boky a začal mu vycházet vstříc, aby pomohl. Bylo to poprvé, kdy muži přes pootevřené rty unikl překvapený sten. Cosi na tom ho rozrušilo, protože se pevněji přitiskl k Erwinovi a zakousl se do jeho krku, aby utlumil hlasitost následujících stenů, které pokračovaly, dokud nevyvrcholil.
Tím to skončilo. Erwin neměl funkci, aby mohl dosáhnout extáze nebo ejakulovat. Přestali se hýbat, jen černovlasý si opřel čelo do jeho ramene a vysíleně oddechoval. Nakonec se ovšem Ackermann pohnul, aby z něj slezl a lehl si na postel k němu zády.
Snad poprvé za dobu, kdy byl v provozu, android nevěděl, jak se zachovat. Možná volil další slova, protože měl potřebu poukázat na to, že je skutečně lidský, a nezaslouží si být po použití deaktivován. Přesunul se tak, aby jeho šepot nezaznamenala kamera v pokoji, ale muž jej slyšel, i když to znamenalo, že mu znovu narušil osobní prostor. „Stvořil mne člověk. Protože mohl. To je důvod. Tohle zjištění… bolí.“ Svěřil se mu tiše s myšlenkou, kterou si málokdy dovolil, aby opakoval sám sobě, natož aby ji kdy vyslovil před člověkem.
Ackermann zabručel, ale nakonec se na něj otočil. „Existoval směr, který tvrdil, že i lidé byli stvořeni cestovateli z dalekých galaxií. Někteří se je vydali hledat, aby zjistili, kým a proč… ale když se nad tím zamyslíš, co když i lidé byli stvořeni, jen protože ty vyspělejší bytosti prostě lidi mohli stvořit. Jaký jiný důvod by k tomu měl být?“
Erwin kývl.
„Neřeknu nikomu, že jsi překonal svůj program,“ prolomil černovlasý chvíli, kdy se vzájemně jen prohlíželi, než zavřel oči a nechal se poprvé za dlouhou dobu skutečně ukolébat k spánku. Android ho přikryl, oblékl se a vrátil na své místo u dveří.
Tentokrát to byl Zachariáš, který si vyžádal vstup do ošetřovny, a to ještě předtím, než se zajatec probudil. Erwin vyšel před dveře, aby mu v tom zabránil. „Musím vás informovat, že se teprve obléká,“ což nebyla pravda, teprve ho budila Matka.
„Může umělé mozky postihnout senilita? Kolikrát ti mám opakovat, Erwina, že mi máš tykat a říkat Miku,“ prohodil muž, který byl o asi osm centimetrů vyšší než umělá bytost před ním. „Kapitán se rozhodl, že může posnídat v jídelně s námi.“
„Určitě nechám Matku zkontrolovat mé paměťové disky, Miku,“ odpověděl mu s otevřeným a příjemným výrazem světlovlasý. Zachariáš se zasmál, ale smích ho přešel, když vyslechl otázku: „Budeš ho odvádět v poutech?“ Trefil na hlavičku, pokud chtěli, aby se Ackermann choval přirozeně, nemohli ho poutat u jídla, ale zároveň mohlo být velmi riskantní ho nechat pohybovat volně po lodi. Bohužel k tomu Shadis nedal žádné instrukce. „Podle mých odhadů je pan Ackermann schopný pouta roztrhnout.“
Muž androida poplácal po rameni. „Tak to sis asi odpověděl – bez pout,“ utrousil, pak se k Erwinovi více naklonil a nasál jeho pach. Odtáhl se a pozvedl obočí, ale nic neřekl. „Už by mohl být, ne? Pro mne se šlechtit nemusí…“
Android nejprve zkontroloval kameru po napojení na Matku, než otevřel dveře a vešel dovnitř. „Pan Zachariáš vás zve na společnou snídani s posádkou,“ oznámil. Neutrální výraz na tváři černovlasého se změnil na zamračený, ale vstal z postele a natáhl před sebe ruce, aby mohl být spoután. „To nebude potřeba.“
„Hej, Erwine, můžeš vlastně jíst?“ zazubil se muž, takže skoro nebyl nic než velká ústa, hranatá masivní čelist a špinavě blond vlasy spadající přes oči na velký nos. I když k tomu nebyl důvod, vměstnal se na ošetřovnu a znovu zavětřil, než si přičichl i k černovlasému.
„Není jediný důvod, abych jedl.“
Muž vyšel z ošetřovny a na oba mávl, aby ho následovali. „Jasně. Ale kdybys něco polkl, tak kam by to šlo?“
Ackermann propálil jeho záda pohledem, ale zdržel se jakýchkoliv komentářů, zatímco Erwin klidně odpověděl. „Mám cosi jako trávící systém, ale – jak jsem řekl – není jediný důvod, abych jedl.“
„To lidstvo se zbláznilo, když si dalo práci vyrobit robota, který umí srát,“ zasmál se Zachariáš, a potom už s nimi po celou cestu do jídelny nepromluvil.
Tam je uvítala doktorka Zoe, která na Ackermanna nadšeně mávala, aby si sedl za ní. Zatímco Zachariáš se usadil k světlovlasé ženě, která měla vedle svého tácu další. Políbil ji do vlasů a poděkoval, než se pustil do jídla. Pokud měl jakékoliv podezření, nechával si ho pro sebe.
Černovlasý si nakonec neochotně sedl za doktorkou a ohlédl se za androidem, který zůstal stát u dveří.
„Udělali jsme úžasný objev!“ vyhrkla na něj hnědovlasá.
Ackermann vrhl rozčílený pohled směrem ke kapitánovi lodi. „Myslel jsem, že jste mé fyzické testy zastavil…?!“
„Ne, ne, sice mne strašně zajímá, s čím vás to zkřížili, ale ne… toho se to netýká!“ vložila se do toho znovu žena a Shadis kvůli černovlasému ani nezvedl hlavu od jídla. „Kontrolovali jsme s Moblitem kryokomory, protože Erwin to se vší prací s vámi nestíhá. A našli jsme jméno Ackermann! Máte tu vzdálenou příbuznou, pane Ackermanne? Není to úžasné?!“
Muž se zašklebil a neodpověděl. I kdyby měl přímého potomka – což neměl –, už by mu byl natolik vzdálený, aby ho mohl považovat za zcela cizího, protože uplynuly stovky let… Takže ho tohle téma nijak nenadchlo, popravdě vůbec nezaujalo. Hlavně ve světle podezření, že ten obr něco tuší; a protože jediný, s kým chtěl mluvit, byl android.
„Jmenuje se Mikasa Ackermann, a jste spřízněni přes vašeho dědečka. Ale určitě chápete, že je potomek potomků potomků…“
Ackermann jí věnoval pohled, jestli skutečně hodlá pokračovat v tomhle tématu, než zhodnotil, že sama je příliš nadšená, než aby ji schladilo jeho mlčení. „V téhle chvíli už se většinou klubal z něčího hrudníku… nikdy jsem si nemyslel, že mi to nakonec bude chybět,“ utrousil a Zachariáš společně s Bozadem se uchechtli, protože jim došlo, na koho to byla poznámka.
Ralová se na něj smířlivě usmála. „Hange se často nechá unést. Ale mít něco známého na lodi by určitě pomohlo, abyste se lépe začlenil, Levi.“ Tentokrát Bozado vyprskl vodu, kterou pil. „Oluo!“
Erwin přistoupil blíž a vyvolal přes zařízení na zápěstí bustu mladé dívky s asijskými rysy. „Mikasa Ackermann patří k těm nejmladším mezi kolonisty.“ Černovlasý muž si nejprve prohlédl Erwina, než věnoval pohled i projekci. „Bohužel nemohu sdělit více informací někomu, kdo není člen posádky.“
„Když se mne rozhodnete nevypustit do vesmíru, budu kolonista nebo člen posádky?“
„Ale my už jsme se rozhodli, pane Ackermanne,“ ozval se Shadis, protože zrovna dokončil snídani. „Všichni, jak jsme tady, se vracíme do kryokomor, abychom zaspali poslední část letu. A na planetě už budeme všichni jen kolonisté.“
„I kočka…“ usmála se Ralová na černovlasého, který nevěděl, co si myslet. Ale rozhodně se bál, že až se znovu probudí z kryospánku, tak to bude do další noční můry. Ovšem neměl jinou možnost – tak se jen modlil, aby se z kryospánku už nikdy neprobudil.
Erwin ho uložil do komory a vložil mu do náručí kočku, ovšem černovlasý ho zastavil, než stihl zavřít průhledné víko. Nic neřekl, jen zakroutil hlavou. Mohl požádat androida, aby ho neuspával? Jak by prožil dalších několik desítek let svého života, kdyby se nenechal uspat a zůstal by na lodi? Nebyl by sám, kočka a Erwin by žili s ním… ale nezbláznil by se i tak? Erwina tak dobře neznal, aby s ním toužil zůstat o samotě desítky let! Sex s androidem by ho nakonec omrzel, nebo ne?
Ale co bude dělat v kolonii? Nechají androida vůbec zapnutého? Pokud by si v tenhle moment skutečně mohl vybrat mezi nutností začlenit se do společnosti cizích lidí nebo se starat o loď jen ve společnosti Erwina a kočky, utekl by z kryokomory. Ale nikdo se ho neptal…
„Má odpověď na otázku, jaké je být naživu,“ zašeptal android, „je: neustále cítit strach o vše, na čem mi záleží, a radost, když se mé obavy nenaplní.“ S tím spustil zavírání víka a loď se uvrhla do stejné temnoty jako předtím.
Radost, když se mé obavy nenaplní.
Jak se rodí nápady :D zajímavé počteníčko. Zajímalo by mě, jak Leví oslepl na oko. Snad by Erwina nedeaktivovali, jen co se zabydleli na nové planetě.
OdpovědětVymazatVlarisa ( na googlu jsem přihlášena, ale nechápu proč mi to při komentu nebere )
Vymazat