No, nějak jsem se s tím poprala. Uvidíme, jak se to bude líbit.
Přeji příjemnou četbu vánočního příběhu, kde je hlavní postavou Lucius Malfoy v Bradavicích! (Doufám, že mi reálie a data sedí, konzultovala jsem je jen s googlem a svou pamětí.)
A samozřejmě všem Šťastné a veselé! A krásný inpirativní rok 2022! Snad už se konečně něco v mém uměleckém životě pohne!
Sedmikráska s trny a jiná monstra
- rok 1992 -
Velkolepé prostory Malfoy Manor přinášely zapomnění. Bylo velmi příhodné, že pokud si čaroděj něco vybavil v jednom křídle a chtěl si pro to dojít do toho opačného, již na prvním schodišti si nebyl jistý, pro co vůbec šel. Jistě, accio, a nebo skřítek zamezili takovému faux pas. Ale pokud to nebyl předmět, ale vzpomínka, co si čaroděj nechtěně vybavil – dalo se odejít z místnosti a vydat na druhý konec domu, a po cestě se určitě naskytl nějaký vjem, pro který úplně zapomněl, co ho na pouť vyhnalo.
Lucius Malfoy stál u okna ve své pracovně a držel knihu, kterou neviděl skoro dvacet let. Byl to omyl. Když si vzpomněl na své vlastnictví jistého deníku, pro jeho původ nemohl použít kouzlo, a ten hloupý skřítek byl úplně k ničemu, protože mu donesl knihu z trezoru, kterou nechtěl již nikdy vidět. Mohly to být podobné předměty: deník a kniha. A mohla je chránit podobná zaklínadla, aby je nikdo kromě Lucia v trezoru nenašel (a to byl nejspíše důvod, proč skřítek zaměnil jedno za druhé, i když mu Lucius přesně popsal, jak má zaklínadlo obejít) a aby si je nikdo nemohl přivolat po vyřknutí accio. Přesto deník byl nástrojem, jaký právě potřeboval, a kniha připomínkou minulosti, co chtěl nechat daleko za sebou.
Poklepal dlouhými bledými prsty na kožené desky s pozlaceným názvem Kosti a svalstvo, a ohlédl se, jestli ho nikdo nevidí, když je otevřel. Nejednalo se o učebnici. A ani o žádný zakázaný svazek o černé magii vázaný v lidské kůži – ty měly své čestné místo v rozsáhlé knihovně Malfoy Manor. Kniha byla obyčejná beletrie, historický příběh přesněji; přestože z doby, kdy v Evropě probíhaly hony na čarodějnice, autor ji napsal z jiných důvodů než šířit nenávist k mudlům.
Lucius ji prolistoval, až našel záložku se sušeným květem sedmikrásky, a doposud nečitelný výraz v tváři se mu zkřivil nejspíše zlobou. Rozdrtil kvítek mezi prsty a rázným krokem přešel ke krbu, aby do něj knihu vhodil. Poté stejně rázně vyšel z pracovny a vydal se do jiného křídla Malfoy Manor, aby zahnal vzpomínky.
- rok 1971 -
Ředitel Zmijozelské koleje Horácio Křiklan se rád obklopoval nadanými a zajímavými studenty, a tak – když se kvůli nepřízni osudu Bradavice ujaly jednoho ze studentů z Krásnohůlek, aby tam dokončil studium – se staly dvě věci:
První, že se Křiklan nabídl a přijal ho do své koleje. Félix Frémont studoval stejně jako Lucius Malfoy předposlední ročník, ale nejméně v prvních týdnech se nikterak neprojevil jako vynikající kouzelník. Možná za to mohla i jazyková bariéra, protože byl velmi málomluvný až nemluvný, a cokoliv řekl, mělo silný francouzský přízvuk. Přesto nebylo pochyb, že v jeho původu musí být víla. Jestli byl pohledný, to měly posuzovat dívky a Lucius neměl čas se tím zabývat, ale každý si musel všimnout způsobu, jakým se Félix nosil. Ladněji a urozeněji než ostatní, i když ho přiřadili právě do Zmijozelu, kde nosili snad úplně všichni – až na Severuse Snapa s jeho nepěkným a velkým nosem – nos nahoru.
A po vysvětlení, že se Félix v Krásnohůlkách věnoval nejen kouzlení, ale i baletu a herectví, přišel Horácio Křiklan s druhým způsobem, jak se zviditelnit. Rozhodl se, že ten rok uspořádá vánoční představení. A bylo jasné, že od svých oblíbenců očekával, že budou nadšení a všichni si v něm zahrají.
Francouz ve Zmijozelu Malfoyovi nevadil, protože skoro všechny čistokrevné rodiny měly nějakou vazbu na Francii ve svých předcích, a spousta ze zmijozelských studentů díky tomu i rozuměla, pokud Félix přešel z angličtiny se silným přízvukem do svého rodného jazyka. Možná se dalo polemizovat, jak moc špatný byl původ, pokud čistou kouzelnickou krev naředila ta víly; přesto nikdo skutečně nevěděl, zda má předky v nadpřirozených bytostech nebo se nesl jen jako tanečník, a tak se té myšlence nevěnoval ani mladý Malfoy. Cokoliv o sobě nemluvný Félix sdílel jen velmi neochotně, a o to snad byl pro všechny přitažlivější.
Lucius určitě nechtěl hrát nějaké divadlo! Měl spoustu důležitějších aktivit a některým věnoval veškeré své přesvědčení. Chtěl, aby čistokrevní kouzelníci měli své výsadní právo na celém světě, které jim náleželo; aby ze světa zmizel mudlovský póvl, který žádné právo neměl. A toho skutečně nemohl dosáhnout hraním divadla!
Bohužel Narcissa Blacková měla jiný názor. Lucius byl vděčný za domluvené manželství právě do té chvíle, než se dozvěděl, že jeho – zatím utajená – budoucí choť bude hrát hlavní roli. Nehodilo se to – všechny představy Malfoyů o vhodném chování manželky se tomu vzpíraly! Ale Blackům to nevadilo, a Křiklan byl nadšený.
A proto se musel zapojit i Lucius. Z nějakého pro něj nepochopitelného důvodu se Vánoční Bradavické divadlo stalo prestižní a společenskou událostí – vše se prezentovalo tak, jako kdyby z toho měla vzniknout nová tradice, a u toho Lucius přece musel být! Dokonce mu přišla sova od otce, že by se měl ucházet o nějakou z hlavních rolích, ať už to byla jakákoliv (protože Abraxas Malfoy stejně jako jeho syn neměl nejmenší tušení, co za postavy v tom příběhu vystupují).
A tak se Luciovi poprvé do rukou dostala kniha Kosti a svalstvo, protože právě ji se rozhodl Křiklan zinscenovat. A Lucius musel mezi všechny své povinnosti a studium vměstnat čtení romantického příběhu! Zanedbal to, začátek ho nebavil a v žádné z postav neviděl potenciál zazářit. Příběh byl o čarodějce – jejíž roli by měla hrát jeho budoucí choť – a všechny ostatní postavy mudlové. Za prvé nehodlal ztrácet čas tím, že o nich bude číst; za druhé rozhodně nechtěl hrát žádného z nich. A proto si den před první zkouškou uvědomil, že bude potřebovat rychle zrealizovat nějaký plán, aby na první zkoušku nepřišel nejen s nechutí, kterou k divadlu cítil, ale ani s velmi obecnou představou o celém příběhu. Potřeboval si zajistit dobrou roli, i kdyby kvůli tomu musel sáhnout do rodinné pokladnice. A pokud by to nezvládl sám, rozhodl se, že napíše otci, aby kontaktoval Křiklana v této záležitosti.
Večer před první zkouškou, kde se mělo vybírat, kdo bude hrát a co, se ve společenské místnosti připojil k světlovlasému Francouzovi. Posadil se do vedlejšího křesla s knihou, co by raději nikdy nemusel dočíst, a věnoval mu významný pohled. Félix ovšem pročítal text v nějaké učebnici a procvičoval si pohyby zápěstí, aniž by držel hůlku. Světlá ofina mu spadala do přivřených zelených očí, a čeho si Lucius zatím neměl možnost všimnout, nos a líce mu zdobily nevýrazné pihy v jinak bledém obličeji. Rty jako dítě artikuloval slova, která si četl; a mladý dědic Malfoyů doufal, že je to jeho způsob učení, a ne neschopnost číst jinak. Nevěděl o Francouzi takřka nic, a podle projevů při vyučování skutečně nezískal dojem, že by inteligenčně vynikal; pokud měl soudit jiné Zmijozeli, stejně jako u Nebelvíru to nebyla vždy inteligence, proč tam studenti byli Moudrým kloboukem umístěni. Někdo musel mít svaly, někdo musel manipulovat jiné svou krásou…
Odkašlal si, a když ani tím na sebe neupozornil, nakonec ho oslovil. A tak se Francouz stal asi prvním člověkem, o jehož pozornost Lucius Malfoy musel usilovat. „Ještě jsme nebyli představeni,“ začal.
Félix k němu zvedl pohled. Zelená jeho očí v sobě měla divokost, jakou od téměř zženštile pohledného Francouze nikdo neočekával. Jakkoliv se nesl jako víla, oči měl jedovaté a zcela v kontrastu s jemným, mírně znuděným výrazem pihovaté tváře. „Jednotlivé role bude přidělovat pan profesor Křiklan,“ přerušil ho s přízvukem a hlubším hlasem, který se stejně jako pohled zelených očí nehodil k něžné tváři. Zaklapl knihu a chystal se odejít.
A na takové chování rozhodně nikdo v přítomnosti Lucia Malfoye neměl právo! „Chci vědět, jakou nejlepší roli tenhle brak může nabídnout,“ vyplivl na něj rozhořčeně z nedostatku úcty a chytil ho za zápěstí, jak ho nehodlal nechat jít. Abraxas Malfoy byl krutý a neústupný – Lucius nemohl být jiný.
Félixovi se zablesklo v očích, ale jinak zůstal klidný, přestože se na ně obrátila pozornost celé zmijozelské společenské místnosti. Široce se usmál. „Jistě, promiň, pomůžu ti s tím,“ zanotoval, než se znovu posadil. A nejspíše to pomohlo a jeho úsměv zahnal všechny zvědavé pohledy, protože ostatní Zmijozelové nabyly dojmu, že se nedočkají dalšího drama. Félix se natočil v křesle Luciovým směrem a podložil si bradu rukou, jak se opíral o opěradlo, a snad aby mu byl blíž. „V příběhu není jediná postava, kterou bys mohl hrát, Malfoyi,“ zašeptal a zvedl při tom pobaveně jeden koutek úst. „Ušetřím tě námahy se čtením, vidím, že ses zatím nedostal za první kapitolu,“ pohledem sklouzl ke knize, a pak se znovu drze zadíval do tváře druhého mladíka, „nejsi dívka, nechceš hrát mudlu, a předpokládám, že se ti štítí i role vlkodlaka. Bohužel, žádnou jinou roli autor do knihy nevepsal.“
Mladý Malfoy ho měl touhu nějak setřít, ale vším, co řekl, se strefil. A věděl to, proto se na Lucia díval tak provokativně. Proto jej vyzýval, aby zaútočil, a byl připraven se mu vysmát, pokud to neudělá. Ale jak ho mohl nějaký Francouz tak dobře znát? Jistě, všichni ze Zmijozelu by dokázali odhadnout, že nebude chtít hrát mudlu ani vlkodlaka, ale Félix Frémont na škole nebyl více než několik týdnů a s Malfoyem doposud spolu nikdy nemluvili. „Asi tě hodně zajímám, že toho o mně tolik víš,“ nadhodil Lucius s co největším klidem a předstíraným znuděním.
Druhý mladík se znovu široce usmál a kývl. „Co mi nabídneš, když přemluvím pana profesora Křiklana, že je potřeba přidat postavu čaroděje? Někoho přímo pro tebe – hrdinu, čistokrevného, který na rozdíl od vlkodlaka bude mít tu sílu, aby se postil na mudlech za všechno zlé, čím si ta dívka prošla.“
Tohle byla část společenského života, které dědic Malfoyů rozuměl mnohem lépe než té umělecké. A proto věděl, že Félix Frémont je někdo, na koho si musí dávat pozor. Samozřejmě, byl ve Zmijozelu, ale i na poměry téhle koleje se choval příliš temně. Chtěl Lucia k něčemu využít, a nějakým způsobem se mu podařilo celou tuhle situaci naplánovat ve svůj prospěch, a přitom vypadat nevinně a tvářit se mile. Taková role by přesně odpovídala všemu, v co Lucius věřil, a velmi by potěšila jeho otce! Proto musel být mladý Malfoy opatrný – každý musel být, když mu někdo nabízel to, po čem toužil. „A koho budeš hrát ty?“ zeptal se, aby si získal čas promyslet odpověď. Kolik mu toho chtěl nabídnout? Neměl by raději požádat otce, aby napsal Křiklanovi?
„Vlkodlaka, přece,“ zasmál se hned Félix a pohodlně se opřel do křesla, „kdo jiný by měl mít hlavní roli než jediný zkušený herec?“
Lucius se odmlčel, protože otázku pokládal za řečnickou a stále ještě nestanovil cenu jeho služby. Přejel pohledem po tom štíhlém těle, které vypadalo úplně neškodné ztracené v neforemném hábitu, a přece si našlo cestu, jak vydírat jednu z nejmocnějších kouzelnických rodin. „Kolik se platí hercům za školní vánoční představení? To je má nabídka.“
Félix Frémont vyslovil částku, kterou by stály tak čtyři učebnice na tenhle ročník, a Malfoye vlastně překvapilo, jak nízká jeho cena byla. Představil si mnohem víc, a nejspíše byl rád, že sám nic nenabídl. „Musíš kouzelně odpřisáhnout, že mi to zaplatíš tak, jak budu chtít,“ položil si podmínku Francouz. Jaký v ní byl háček? Co se v takové přísaze mohlo zvrtnout? Mohl to chtít odpracovat po Luciovi? Mohl se ho snažit ponížit? „Nic v tom nehledej. Nechci hromádku galeonů, chci něco v té ceně, sošku, šperk, ještě se rozmyslím. Jsme dohodnuti?“
Možná si s ním jen pohrával – možná neměl temný plán, ale byl to způsob, jak se na Luciův účet pobavit… starší mladík si nebyl jistý, zda by raději neronil krev, než by slyšel výsměch.
Malfoy si ho prohlédl – cokoliv v té ceně mohla jeho rodina postrádat, to bylo jisté. Nejspíše i Horácio Křiklan by si zažádal o vyšší odměnu, kdyby vycházel vstříc přání Abraxase Malfoye. „Dobře,“ souhlasil. V jejich rodinném bohatství, díky kterému dědic Malfoyů nebude muset nikdy pracovat, se několik drobných lehce ztratí. Jeho dědictví to nemůže nijak ublížit! A co jiného by ho mělo zajímat?
Félix Frémont ho vzal za ruku a druhou vytáhl z kapsy hůlku. Mávl jí přímo těmi pohyby zápěstí, co před chvíli nacvičoval, a neslyšně vyřkl zaklínadlo, jaké Malfoyovy uši nepochytily.
Ale měsíce poté si vše společné s vánočním divadlem a jeho časem stráveným v přítomnosti Félixe vysvětloval tak, že právě tehdy ho zaklel něčím zcela jiným než pouhou neporušitelnou přísahou.
Do učebny, kterou Horácio Křiklan vyhradil pro zkoušky Prvního bradavického divadelního spolku, přišel Lucius Malfoy jako poslední. A nejspíše – jak toho chtěl docílit – se čekalo jen na něj, protože ředitel Zmijozelské koleje spokojeně tleskl, když prošel dveřmi, a oznámil: „Můžeme začít.“ Přejel pohledem všechny, kteří se dostavili, a světlovlasý dědic rodiny Malfoyů udělal totéž. Nejméně polovina studentů patřila ke Křiklanovým oblíbencům napříč kolejemi, pak se objevily některé mladší děti, o nichž neměl Lucius vůbec ponětí, kdo jsou, ale vypadali nadšeně, a v neposlední řadě doplnily počty studenti, kteří si odpykávali nějaký školní trest. Podle stejného vzorce je nakonec i profesor rozdělil. Jen s tím rozdílem, že z oblíbenců vyřadil Lucia, Félixe a Narcissu.
„U vás tří víme, co budete hrát,“ zanotoval k nim nadšeně, pak pokračoval k ostatním, „tyhle dvě skupiny si projdou role se mnou, a zbytek prozatím může jít čistit sklad, než budeme vědět, jaké rekvizity nám připraví k divadlu.“
Mladý Malfoy si nebyl jistý tím, zda u Narcissy Blackové její jméno napovídalo o jejím charakteru. Znal báji o mladíkovi, který byl tolik zahleděn do své krásy, že nebyl schopen odtrhnout pohled od svého odrazu na vodní hladině. Ale dívka, která se měla stát jeho ženou, mu připadala spíše plachá než zahleděná sama do sebe. A popravdě něž jarní žlutou květinu by si svou manželku raději představoval jako růži s trny. Nebyl si jistý, zda bylo jeho povinností ji začít utvářet již nyní; nebo raději se měl udržet téměř cizím a nechat všechno sbližování až na dobu, kdy jejich domluvený sňatek bude oficiálně oznámen.
Oproti tomu Félix Frémont byl trnitý a nepoddajný. Na tváři měl přístupný výraz, který absolutně popíral, jakým způsobem se předešlého večera choval k Luciovi a že ho dokonce jistým způsobem vydíral. A slova k Narcisse pronášel hluboce a sladce, jako kdyby nabíral med: „Jsi trochu zmatená, že ano? Pan profesor příběh upravil, aby byl zajímavější, budeš mít dva – jak jen je to slovo? Milence. Ach ne, nápadníky.“
Lucius si byl jistý, že se spletl schválně, aby se jeho budoucí choť začervenala. Přesto se nijak neohradil a celé to sledoval, protože Félix Frémont měl schopnost mu ukrást všechen vítr z plachet. Nedokázal na jeho provokace reagovat hned, vždy si uvědomil, co měl říct, až důležité vteřiny v rozhovoru uplynuly nebo byl sám ve své ložnici.
„Navrhl jsem panu profesorovi, že se budeme my tři stýkat častěji, abychom spolu studovali naše role,“ pokračoval Francouz. „Je výhodou, že jsme všichni ze Zmijozelu.“
Malfoy mu věnoval pohled, jestli to skutečně myslí vážně. Tohle zbytečné divadlo ho mělo připravit o dvakrát dvě hodiny týdně až do Vánoc, a Francouz navrhoval Křiklanovi, že společně obětují ještě více volného času? Bohužel Lucius nemohl říct ne, nemohl nechat svou budoucí choť o samotě s někým takovým. Měl spoustu představ o dohodnutém manželství a ten francouzský had je mohl všechny snadno ohrozit, protože Narcissa nepůsobila schopná prohlédnout skutečné úmysly za jeho pohlednou tváří! „Jedno setkání navíc?“ zeptal se, ale oznamoval jim tím, že více ze svého času jim nehodlá dát.
„Snad to bude stačit,“ ozvala se dívka, a místo, aby Luciovi pokývla, zadívala se na Félixe, zda on s tím souhlasí.
Ten se spokojeným výrazem kývl. „Určitě, všichni máme původní příběh přece načtený,“ poznamenal, a přestože stále zůstával pohledem na Narcisse, vysmíval se svými slovy Luciovi.
Malfoy se přesvědčil, aby si přečetl druhou a třetí kapitolu. Čarodějnice žila v nevelkém středověkém městě mezi mudly, a přestože byla velmi krásná a snažila se lidem pomáhat – a Malfoy s tím rozhodně nesouhlasil, aby se kouzelníci zaobírali mudly –, mudlové ji samozřejmě neměli rádi, protože dokázala věci, jaké si neuměli vysvětlit. Část druhé kapitoly věnoval autor tomu, že vyrůstala u nevlastního otce, který byl pouhý mudlovský kovář, protože její matku – o otci se zatím nic nedočetl – měšťané vyhnali, protože ji vinili z moru, když byla hlavní hrdinka ještě dítě. A matka se pak pro ni nikdy nevrátila. A ve třetí kapitole mudlové zajali nějakého vlkodlaka. „Kdy dostaneme scénář?“ zeptal se věcně, aby nemusel reagovat na Félixovy provokace.
„Na příští zkoušce, až pan profesor rozdělí role,“ odpověděl mu hned a ohlédl se na ředitele Zmijozelské koleje, který právě spokojeně líčil skupince ze svých oblíbenců, jak kdyby nebyl tak dobrým učitelem lektvarů, určitě by proslul jako autor příběhů o svém zajímavém životě. Mladý Malfoy si nebyl jistý, jestli by raději stál tam a musel profesora poslouchat, nebo raději trpěl přítomnost Francouze.
„A co mi můžeš říct o mé postavě?“ položil další otázku, aby měl alespoň trochu pocit, že časem úplně neplýtval.
Tentokrát se světlovlasý Francouz na něj již podíval. Upřel své zelené oči do jeho modrých a cukl mu koutek. „Rodina Narcissy, tedy její postavy Madeleine, je čistokrevná, i když shodou všeho neštěstí musí vyrůstat jako kovářova dcera,“ uvedl, „proto pana profesora napadlo, že takové rodiny mívají dohodnuté sňatky, a Madelaine určitě má nějakého dohodnutého chotě, který by se měl dozvědět, co se jí děje, a vydat se ji zachránit.“
Opravdu o Luciovi věděl i tohle? K čemu mu mohli všechny tyhle informace být, když po něm chtěl jen nějakou cetku z rodinného bohatství? Lucius se rozhodl přece jen napsat svému otci, aby se zeptal, zda nemá jejich rodina nepřátele ve francouzském rodu Frémontů.
„Ale Madelaine je přece spojena s tím vlkodlakem úplňkovým poutem,“ ozvala se Blacková, přičemž nakrčila roztomile čelo, jak se jí taková změna příběhu nelíbila. Malfoy nevěděl, co přesně jí vadilo. Tak daleko se v příběhu nedočetl a nevěděl, co takové pouto mělo vůbec být. Nikdy o ničem podobném neslyšel. Ale mohl se na to zeptat, aniž by před dívkou prozradil, že knihu nečetl? Odhadl, že by jí to vadilo, protože vypadala, že Kosti a svalstvo nejen dobře zná, ale líbí se jí. Nakonec to byla přece jen dívčí romantická četba.
Félix se na staršího světlovlasého ušklíbl, protože věděl, že vůbec netuší, o čem dívka mluví; až poté se na ni otočil a odpověděl jí. „Jistě. Bude to zajímavější, že mezi Madelaine a vlkodlakem je pouto, ale náležet bude jinému.“
Dívka se tiše zasmála a její pleť získala nachový nádech. Určitě stála o to, aby měla několik nápadníků a ti se jí dvořili. Mohl jí takové představy Lucius vyčítat? Zatím se zdály neškodné. Zatím o jejich dohodnutém sňatku nevěděla, přestože od poupěte byla jednou z růží v zahradách kolem Malfoy Manor. „Ale nezachrání ji ani jeden z nich?“ zeptala se již vážněji na konec příběhu.
Frémont zakroutil hlavou a z tváře mu tentokrát zmizel úsměv. Čarodějku upálí – došlo Malfoyovi. „Oba muži se spojí, aby ji pomstili. Vlkodlak bude běsnit, čaroděj dílo dokoná.“
„Takže si pan profesor nepřál šťastný konec vánočního příběhu,“ utrousil Lucius. Možná jejich rodičové nakonec nebudou zklamaní, že je děti pozvali na pohádku. Všichni uvidí, jak hloupí a krutí jsou mudlové, a budou soucítit s čarodějem, který je vyhladí. Takový konec se bude jeho otci líbit a určitě Lucia pochválí, že získal tu nejlepší z rolí, jakou mohl.
Mladší ze světlovlasých mladíků přivřel oči a ladně zhoupl dlaň v rytmu hudby, jakou slyšel jen on. „Zahrajeme dramatickou melodii, v pozadí budou plát zelené látky a měšťané padat jeden po druhém k zemi… a pak zůstaneš stát jen ty, s hůlkou v ruce, bude úplné ticho a opona se zavře,“ sdělil mu svou představu. Byl to krásný způsob, jak do představení dát kletbu, která se nepromíjí, aniž by ji vyslovili… aniž by jim pak mohl někdo vyčítat, protože se vždy mohli tvářit, že nemysleli právě avada kedavra.
Naivní Narcissa omámeně sledovala jeho tvář a nejspíše ani jí nedošlo, jakou kletbu myslí. Félix byl příliš pohledný, než by dokázala vidět, co za temnotu se skrývá za jeho něžnou tváří. Přesto i Luciovi v moment, kdy mluvil o divadle, přišlo, že mu září zelené oči upřímným nadšením.
Frémont si ho našel u stolu v knihovně a bez dovolení si za ním přisedl. Otočil jednu z knih, které měl kolem sebe Lucius vyskládané, aby viděl na její přebal. Kouzelní tvorové. Nepomohlo, že se mladý Malfoy snažil vypadat, jako kdyby psal esej, protože pergamen před ním zel prázdnotou. Francouz se ušklíbl koutkem úst a knihu, jíž právě Lucius pročítal, zaklapl. „Tady to nenajdeš.“
„Takže je to jen něco, co si autor vymyslel?“ vyplivl Malfoy dřív, než se stačil zarazit, aby mu neprozradil, že hledal přesně to, co mladší předpokládal.
Félix pokrčil rameny a přitáhl k sobě další z otevřených knih, aby přejel pohledem pasáž o vlkodlacích. „Tady tvrdí, že trpí výrazně menším intelektem než čarodějové,“ podotkl, „a to není pravda, jen nedostatek znalostí a předpojatost,“ vysvětlil mu, než ho upozornil, „přesto je tohle stále používaná učebnice.“
„Chceš říct, že vlkodlaci jsou stejně inteligentní jako my?“
Mladší znovu pokrčil rameny. Poté se na něj otočil a upřel své divoké zelené oči. „A potkal jsi nějakého vlkodlaka, abys tvrdil opak?“
Malfoy mu neodpověděl. Nehodlal pokračovat v jeho hře. Nejspíše se ho snažil přesvědčit, že je odborníkem na vlkodlaky, aby u něj vyvolal dojem, že je jedním z nich. Ale pravda byla taková, že u nikoho s tímto prokletím by čistokrevné rodiny nedovolili, aby se vzdělával v Bradavicích. Bylo to příliš nebezpečné pro všechny studenty! A Abraxas Malfoy možná mohl na špinavou práci tenhle kouzelnický póvl používat, ale stejně jako pes, nikdy nesměl do domu. Takže ne, Lucius se s nimi osobně ani nemohl setkat. „Co je to úplňkové pouto?“ zeptal se bez vytáček, když před druhým nedokázal skrýt, co hledá.
„Možná by sis raději měl přečíst Kosti a svalstvo,“ utrousil Félix a začal sbírat jednu knihu po druhé, zavírat je a skládat na sebe. „Když se vlkodlak za úplňku promění, nepoznává nikoho a ovládají ho primitivní zvířecí pudy – hlavně touha lovit,“ začal nakonec, když měl před sebou komínek knih k odnesení, „ale je – stále ještě nedokázaná – pověra, že existuje výjimka, že vlkodlak ve zvířecí podobě dokáže poznat osobu, s kterou uzavřel úplňkové pouto.“
„Takže je to nějaké ochranné kouzlo mezi čarodějem a vlkodlakem?“ nerozuměl tomu, proč to nemohl Félix říct hned.
„Vlci tvoří páry na celý život. Úplňkové pouto je vytvoření takového páru mezi čarodějem a vlkodlakem; a pak je vlkodlak ve zvířecí podobě schopen po čuchu poznat svého parnera a neublížit mu,“ uchechtl se, „problém je, že je spousta verzí, jakým způsobem takové pouto vzniká, a téměř všechny ne úplně pravdivé. A když takové pouto zkusíš vytvořit, ale nepovede se to… pravděpodobně skončíš při prvním úplňku rozcupovaný vlkodlakem, a už nemůžeš najít chybu, že?“ Naklonil hravě hlavu na stranu, jako kdyby se bavil o něčem velmi zábavném.
I Lucius se tomu uchechtl. Byla to velmi ironická pravda, a nejspíše i důvod, proč nikdo hlouběji nezkoumal tuhle možnost, jak zkrotit vlkodlačí bestialitu. „A v Kostech a svalstvu je to jak popsané?“
Félix se k němu nahnul, aby byl blíže jeho uchu. „Velmi eroticky,“ zašeptal, „Madelaine je hozena do klece k vlkodlakovi před začínajícím úplňkem, protože se jí tak měšťané chtějí zbavit, a on – aby ji uchránil před smrtí – s ní uzavře úplňové pouto. Podle všeho si autor myslí, že je to jeden z nejstarších rituálů, kdy magie ještě oplývala živočišným sexem.“
Lucius nasucho polkl. Ne, jako dědic rodu Malfoyů nikdy neměl příliš blízko k jakékoliv erotice. Tyhle pocity se nejméně v čistokrevných rodinách odsouvali na okraj, a to byl možná i důvod, proč většina jeho předků měla jen po jednom dědici, ale zároveň si tolik užívala mučení mudlů. Sexualita byla špinavá a tabu, zato mučení doporučená kratochvíle. Takže ten počínající tlak v slabinách, který svým šepotem v něm Félix vyvolal, byl nečekaný a zcela nový pro Lucia.
Nejspíše za to ani nemohl Francouzův hluboký hlas a blízkost jeho rtů Luciovu uchu, ale obsah těch slov. Ta vykřičenost čarodějky, která se odevzdala vlkodlakovi, aby ji při úplňku neroztrhal.
Malfoy znovu na sucho polkl a odkašlal si, než promluvil: „Něco takového přece Narcissa nemůže hrát před celou školou a rodiči?!“
Frémont se od něj odtáhl a přikývl. „Pan profesor chce, aby rituál působil svatebně… budeme se držet za ruce a odříkávat si věrnost,“ protočil oči. I jemu takové zpodobnění připadalo fádní. Vytáhl se na nohy a vzal komínek Luciových knih, aby je odnesl na jejich patřičná místa v policích, protože věděl, že je již starší mladík nebude potřebovat. Zodpověděl všechny jeho otázky. „Je to v sedmé kapitole, není zač,“ a s tím zmizel tak rychle, jak se předtím objevil.
Lucius zaklapl učebnici, z níž tentokrát skutečně vypisoval informace na esej, kterou jim zadal učitel Obrany proti černé magii. Byl by ji nejspíše schopen napsat z paměti a bez jakýchkoliv rešerší, a o to větší pozor si musel dávat, zda nepíše nic, co by přesahovalo vědomosti, jaké o tomto umění měl mít. Otec by se jistě zlobil, kdyby si ho zavolali do školy a ptali se, jak se mladý Malfoy dostal k zakázaným knihám…
Jakmile práci dokončil, pohled mu padl na Kosti a svalstvo. Nakonec si knihu podal a nalistoval kapitolu, která vzbudila jeho zvědavost. Čtvrtou, pátou a šestou kapitolu nechal bez povšimnutí, i když si mohl domyslet, že v nich proběhly dějové zvraty a možná pro něj bude v textu sedmé spousta nejasností a chybějících souvislostí. Ale jeho nezajímal příběh Madelaine – ten si přečte v zkrácené a upravené verzi scénáře, až jim ho Křiklan poskytne –, zajímalo ho temný a sexuální rituál vytvoření úplňkového pouta. Pokud ho autor správně vystihl, dal se zařadit mezi kouzla černého umění – i knihovna Malfoy Manor nabízela knihy, jaké měl Lucius zakázané číst, protože kouzla v nich byla tak starodávná a primitivní, že se nehodila k čistokrevným dědicům kouzelnických rodin dvacátého století.
Pohodlně se opřel do křesla a dal si knihu do klína, než se pustil do čtení. Od začátku věděl, že roli hlavní postavy bude hrát Narcissa Blacková, proto se snažil si ji představit v mudlovském středověkém oblečení, jak žije ve špíně tehdejší civilizace. Ale nyní si nebyl jistý, jestli by se chtěl dočíst, jak se právě jeho budoucí choť vzdává všech dobrých mravů a počestnosti kvůli záchraně života. Od své manželky tak nějak očekával, že rodinná čest a pověst bude na prvním místě, jméno Malfoy muselo znít další stovky let se stejnou úctou a bázní jako za jeho otce a předků!
A co už vůbec nedokázal – bylo představit si Félixe Frémonta jako vlkodlaka. I pokud se Francouz snažil být tajemnější a záhadnější díky vyvolání pochybností, zda s jeho vědomostmi skutečně vlkodlakem není; a i přesto jak divoký jeho zelený pohled byl, knižní hrdina byl vyšší a urostlejší, podle popisů z něj přímo sálala živočišná síla a nebezpečí. Malfoy už by si tam spíše představil sám sebe než vílu připomínajícího pihovatého Félixe.
Možná tomu věnoval moc myšlenek, možná se příliš ztratil v úvahách o vzhledu a rolích v jejich vánočním představení, že se nakonec – hodiny poté, co dočetl první sexuálně zaměřený text ve svém životě a šel spát s podivným pocitem napětí v podbřišku – probudil ve své velké posteli s nebesy a v saténovém povlečení s rukou pod lemem pyžama a tou nejvulgárnější představou, jakou si kdy jeho mozek dovolil.
Ve snu – došlo mu hned – prožíval rituál vytvoření úplňkového pouta.
A nejhorší na tom nebylo, že měl roli té vlkodlačí špíny. Přece jen byl vysoký, jeho postava tvrdá a rozhodně z něj šla hrůza, když se o to snažil. Respektovali ho ostatní Zmijozelé, mladší studenti na chodbách se ho často báli, i když jim nevěnoval žádnou pozornost. Kdyby se – k čemuž by ve skutečném světě nemělo jak dojít – nechal zajmout a uvěznit mudly, a přicházel úplněk, určitě by působil jako smrtící bestie. Vlastně si dokázal představit, jak jeho tělo a mysl ovládá krvežíznivost a živočišná touha ničit. Někdy míval návaly vzteku i teď, a jeho otec dokonce za zdmi Malfoy Manor jednával afektovaně a agresivně, takže to mohl po něm podědit. A možná i chtěl – protože tehdy se Abraxase Malfoye bál, i když byl jeho syn; a raději by strach rozséval, než se jím třásl jako malé dítě. Takže ano, dokázal se smířit, že sebe vidí jako vlkodlaka, v úplňku se probouzející bestii.
Ale v představě chyběla jeho budoucí choť, nepředstavoval si nahé tělo Narcissy Blackové, jak se po ní – s posledními kapkami lidského myšlení, které se kalily živočišnou touhou – sápe a své rostoucí drápy noří do jejího měkkého ženského těla. Ne, viděl pod sebou úplně někoho jiného. Se vzdorem neodpovídající takové situaci na něj hleděly divoké zelené oči, a místo zděšené touhy se dostat ze spárů vlkodlaka jej objímaly štíhlé chlapecké paže na ramenou jemně pokryté pihami.
A díky téhle představě byl tvrdý.
Díky představě, jak se on – Lucius Malfoy – zmocňuje Félixe Frémonta! Vyskočil z postele a vydal se k oknu, aby ho otevřel. Chladný vzduch kolem Bradavického hradu ho měl probudit a zbavit posledních dozvuků snu. Téměř nikdy si své sny nepamatoval, ale naschvál zrovna tenhle se nechtěl ztratit do zapomnění. A tak musela přijít Luciova racionální část, aby ho vysvětlila.
Určitě nechtěl, aby se to dělo. Určitě ho nevzrušoval světlovlasý mladík, který si dovolil ho vydírat. Ne, naopak – štítil se ho. Neviděl jediný důvod, proč z něj všechny dívky byly unesené! Měl přece moc něžnou tvář, pihy na jeho bledé kůži působily vulgárně, a ty divoké zelené oči se Luciovi protivily, protože v nich viděl jen výsměch a neúctu.
Proto ho chtěl ponížit a pokořit. Celý ten sen byl o tom, že ho toužil podvědomě pokořit! Vyvolalo ho čtení hloupé romantické knihy – proto měl sexuální námět. Ale vysvětlit se dal jedině tak, že mladý Malfoy chtěl Félixe Frémonta ponížit a pomstít se mu.
Když na to Lucius přišel a přesvědčil se, že je to určitě jediná možná pravda… Proč se pak ale stále jeho rozkrok dožadoval pozornosti?!
A přesně s tímhle rozpoložením – nevyspaným, rozmrzelým a znechuceným – začaly pro Lucia Malfoye tři měsíce zkoušek na vánoční divadelní představení, kde se s Francouzem musel vidět dvakrát týdně dvě hodiny pod dohledem Křiklana, a pak ještě další dvě hodiny jednou týdně v Zmijozelské společenské místnosti, kde se jeho budoucí choť naparovala před všemi svými kamarádkami, že má všechnu pozornost pohledného Félixe Frémonta, co se jim nedostává. A za to utrpení mu měl nakonec Lucius ještě zaplatit. Dědic Malfoy Manor měl pocit, že ho po cestě vlakem do Bradavic někdo proklel.
Jediné štěstí bylo, že jeho postava se v příběhu objevovala jen v krátké úvodní scéně, a pak až v druhé polovině. Takže zatímco ostatní přehrávali jednotlivé scény z první poloviny, on mohl sedět v učebně vzadu a učit se buď ze svého scénáře, nebo pilovat kouzlení. Naopak Narcissa i Félix hráli téměř pořád, takže si od obou mohl odpočinout.
Zrovna stráže házeli Madelaine do žaláře za vlkodlakem, když se Lucius přistihl, že místo učebnice se věnuje hře. Félix se chvíli předtím svíjel na podlaze a předstíral, že je spoutaný řetězy. Jakkoliv to bylo pro bradavického studenta nezvyklé, neměl na sobě kouzelnický hábit, ale obyčejné oblečení, aby se mu lépe hrálo. Malfoy se obával, že podle knihy nakonec bude hrát v roztrhané košili a kalhotách. Nyní ovšem měl černé společenské kalhoty a rolák. Vynikala tak jeho postava, a na rozdíl od představy, kterou Lucius měl, když ho viděl v hábitu, nebyla jen hubená a suchá. Připomínal pantera, ačkoliv jeho údy i pas byly štíhlé, s každým pohybem se pod černou látkou obtáhnutého oblečení rýsovalo svalstvo.
Svíjel se na zemi, jak se snažil dostat z řetězů, co obepínaly jeho hrudník, trhal zápěstími, aby si uvolnil ruce, a tahal za okov na krku. Musel si všimnout, že se na něj Lucius z druhého konce místnosti dívá, protože na něj natočil hlavu a na chvíli upřel své zelené oči.
Zrovna překryl dlaní okov na krku a vypjal se v hrudi, na zapřených pokrčených nohách se mu vyrýsovaly stehenní svaly; a on sebou celý škubl a přivřel oči, přičemž si bezmocně zkousl ret.
Lucius od něj odvrátil pohled a vystřelil na nohy, aby mohl odejít. Jenže při tom zapomněl na učebnici, co mu ležela na klíně, a ona dopadla na zem s takovým rámusem, že se na něj všichni otočili.
Odkašlal si. „Po-potřebuju jít dřív, pane profesore,“ dostal ze sebe a doufal, že cokoliv v něm ten pohled na Félixe vyvolal, není to na něm vidět. Ani tlak ve slabinách, ani horkost po celém těle…
„Ale teď přece máte repliku, pane Malfoyi,“ zamračil se nechápavě Křiklan.
„Ach, jistě,“ uvědomil si světlovlasý. Co tam v takovou chvíli dělal? To divadlo bylo na něj příliš umělecké. Zatímco se vlkodlak svíjel v řetězech, a později uzavíral úplňkové pouto s Madelaine, měla Luciova postava cítit zlou předtuchu a mluvit o ní k hledišti. Byla to nejméně ještě deset minut, než nastoupí, přesto věděl, že chtějí na téhle zkoušce zvládnout přehrát příběh až tam.
Félix se mezitím vytáhl na kolena a spoutané ruce si opřel před sebe. Vzhlédl k profesorovi a použil jeden ze svých milých úsměvů. „Pokud Luciovi není dobře, můžeme to dneska nechat, a začít tím příště,“ navrhl, „alespoň si to stihneme společně ještě projít v našich hodinách navíc.“
Ano, mladému Malfoyovi nebylo dobře. Všechno na lascivní poloze, v níž se nacházelo Frémontovo řetězy spoutané tělo, mu působilo nepohodlí. Potřeboval čerstvý chladný vzduch a utéct všem představám, co spoutaný Francouz v Luciově dospívajícím těle vyvolával. Protože takhle se Malfoy nechoval, tohle Malfoy necítil a nechtěl!
„Dobře, můžete jít, pane Malfoyi,“ souhlasil Křiklan. „Ale slečna Blacková se připraví, její výstup ještě před koncem zkoušky zvládneme.“
Světlovlasý dědic Malfoy Manor na nic nečekal a opustil tu prokletou učebnu. Neměl kam jít, a nechtěl se vracet do společenské místnosti, protože neměl náladu na jakoukoliv společnost. Proto si našel nepoužívané schodiště, a jakkoliv to neodpovídalo čistokrevnému kouzelníkovi, posadil se na něj. Promnul si tvář a zatlačil dlaněmi na oči, aby před nimi stále neměl Francouze, který se svíjel v řetězech. I tady by se dalo najít racionální vysvětlení z minula, že ho chtěl vidět pokořeného. Spoutat a mučit ho za všechno, co do jeho života přinesl.
„Už vím, co po tobě budu chtít,“ ozvalo se z chodby před ním, když už si Lucius myslel, že se uklidnil a bude se moct vrátit do bradavické společnosti. Frémont došel až k němu, a protože zkouška už skončila, měl na sobě znovu neforemný hábit. Dřepl si před něj a výsměšně si prohlédl jeho ztrhaný obličej. „Jeden můj strýc mi psal, že by byl rád, kdybych dědice rodiny Malfoyů požádal o sošku, co mu chybí ve sbírce. Odpovídá to ceně, na níž jsme se dohodli, sbírá spíše cetky, ale o tuhle stojí… takže jistě chápeš, že ji s ním nevyměním jen tak.“
Starší neměl náladu na jeho řeči. Proto se ani nezeptal, jak ví, že Malfoyové něco takového vlastní. „Jak vypadá?“
Félix se k němu přiblížil, a snad aby mu ještě více narušil osobní prostor, opřel se dlaněmi o jeho kolena. „Je to soška královského vřeštidla,“ odpověděl mu, „znáš tohle stvoření?“ Lucius se zmohl jen na zakroucení hlavou, protože všechnu svou pozornost dával doteku, u kterého si ze všeho nejvíce ne-přál, aby se stal intenzivnější, protože k tomu stačilo, aby Félixovy dlaně skously z kolen na vnitřní stranu jeho stehen. Měl pocit, že exploduje, už jen z toho očekávání. „Ošklivé, zeleno-šedé částečně a ochlupené stvoření z močálů, má tři páry končetin, ocas, paroží,“ vyjmenovával nezaujatě, „na té sošce by mělo stát na hromadě lebek, je trochu jako Mozkomor, lákají ho emoce, ale živí se masem.“
„Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel,“ přiznal se mladý Malfoy.
„Jsou velmi vzácní,“ tentokrát mu překvapivě věnoval jeden z mála upřímných úsměvů. „Už dobrých sto padesát let žádný nebyl pozorován.“ Upřel své zelené oči do těch Luciových a na okamžik se odmlčel. „Ušetřím ti cestu do knihovny a povyprávím ti o něm, když mne pozveš v sobotu do Prasinek,“ navrhl a palci několikrát přejel po boční straně Luciova kolena, jak na nich měl položené dlaně.
Malfoy se konečně zmohl na to, aby nohama uhnul a vstal, čímž druhého částečně připravil o stabilitu. „Nepotřebuji vědět víc, než jak ta soška vypadá,“ zavrhl. „A byl bych rád, kdyby ses mi mimo zkoušky divadla a výuku vyhýbal.“
Mladší se uchechtl. A přesunul se z dřepu do kleku, přičemž se úplně stejně jako předtím na zkoušce opřel dlaněmi o podlahu. „Líbím se ti svázaný?“ ušklíbl se a uklonil hlavu provokativně na stranu.
Lucius pevně sevřel rty a bez jakékoliv odpovědi se vydal pryč.
Pomohlo to. Veškeré Frémontovy provokace ustaly. Možná si uvědomil, jak nemístná taková poznámka byla, a že by se z ní mohly vyvodit nějaké důsledky, které by ovlivnily jeho budoucnost. Nebo už prostě nebyl důvod, aby Lucia vyhledával. Dořešili obchod, který uzavřeli, a vše se vrátilo do doby hned na začátku školního roku, kdy spolu vůbec nekomunikovali, přestože navštěvovali stejný ročník a patřili do stejné koleje. Francouz se skutečně omezil jen na nutnou komunikaci kvůli divadlu a škole. V dalších týdnech se zapojoval do hraní i Malfoy, protože jeho postava už měla své repliky a postupně se propracovávala k poslední velkolepé scéně pomsty na mudlech… A co se týkalo jejich setkávání mezi šesti očima, Félix se hlavně bavil s Narcissou a Lucius je ignoroval do té nejvíce akceptovatelné míry, aby si nemohli stěžovat, že nemá zájem o představení a nesnaží se.
Jejich soukromé herecké zkoušky byly někdy snesitelné a jindy vůbec ne. Podle toho, jakou měl zrovna Malfoy náladu.
Někdy se mu dobře poslouchaly rozhovory mezi Félixem a Narcissou. Ať už si o Francouzovi myslel cokoliv, jeho budoucí choť se postupně dostávala z ulity a vykvétala. A právě Félix ji v tom podporoval. Přestávala se stydět a být ostýchavá, cítila se s nimi v bezpečí a nejspíše mezi nimi rostl nějaký druh přátelství, které Lucius neočekával. Byla pracovitá, zábavná a oddaná věci – tyhle vlastnosti se mu na ní líbily a mohly být důležité pro jejich budoucí šťastné soužití. Přemýšlel, jestli by ji neměl nakonec oslovit dřív, ale uvědomoval si možnost, že kdyby jim vztah na škole nevyšel, pak by se těžko navazovalo, když by vyšlo najevo jejich rodinami dohodnuté manželství.
Takže se občas přistihl, že se zájmem poslouchá, když se jejich rozhovor dostával za hranice Kostí a svalstva. Občas si vyprávěli nějaké volně asociované vzpomínky, nebo si radili s kouzlením. Co se týkalo Luciova života na Malfoy Manor s jeho silným, charismatickým otcem, chladnou matkou a přísným dědem, to neměl potřebu sdílet; ale kouzlení rozuměl. Takže někdy, když měl dobrou náladu a zbývala mu energie po hodinách v knihách, zapojoval se do jejich rozhovorů více než strohými poznámkami. Jednou dokonce zašli tak daleko, že se dotkli tématu kleteb, které se nepromíjí.
Jistě, asociace byla jasná, řešili poslední scénu a její uměleckost, v níž se měl skrýt tvrdý význam jeho činu. „Myslím, že imperio je nejhorší,“ zašeptal, i když kolem sebe měli kouzlo, aby je nikdo neslyšel, jak byli ve Zmijozelské společenské místnosti zvyklí, když trénovali na divadlo. Ani Malfoy, ani Blacková nechtěli být slyšeni, když četli nenaučené repliky ze scénáře. „Být zavražděn nebo mučen je snesitelnější představa, dokonce i někoho zabít a mučit, než že mě někdo ovládne a já třeba ublížím někomu, na kom mi záleží.“
Bylo vidět, že takhle slova od něj ani jeden z jeho společníků nečekal. A tak se na něj oba podívali s překvapivým, ale zároveň něžným výrazem. Malfoy raději uhnul pohledem a hledal jakékoliv téma, na které by mohl převést řeč. Takový výrok by nejspíše jeho otec považoval za nevhodný pro čistokrevného kouzelníka, protože projevy citů byly považovány za slabost v tak chladné a na racionálním úsudku založené společnosti. Přesto si Lucius byl jistý, že otec i kdyby ne kvůli němu nebo jeho matce, pro zachování úcty k jménu Malfoy by také raději snesl mučení nebo smrt než ho pošpinit pod imperiem. „Vy si to nemyslíte?“ dostal nakonec ze sebe, když mu přišlo, že se všichni tři na příliš dlouho odmlčeli.
„Možná to bude znít trochu ironicky vůči mé roli, ale u mě je to crucio,“ odpověděla mu Narcissa a pokrčila rameny, že jedna věc byla číst příběh o Madelaine a druhá si myslet, že by nějakou formu mučení sama zvládla. Romantické knihy – hlavně ty historické – často dostávaly hrdinky do situací, v nichž by moderní žena být nechtěla a nejspíše ani nezvládla, třebaže takovou lásku jako v příběhu by zažít chtěla.
Frémont se rozhlédl okolo, než poznamenal: „O tomhle bychom se neměli bavit.“ A jemu se tím podařilo převést řeč zpátky k divadlu.
Takže rozhodně byly chvíle, kdy se v přítomnosti těch dvou cítil jako mezi přáteli. Protože vlastně doposud kohokoliv, s kým by trávil tolik času, neměl. A když zrovna jeho nálada dovolila, tak si společně strávený čas užíval. Postupně v něm rostla jakási náklonost k oběma spolužákům.
Horší to bylo, když ho popudila už jen myšlenka, že bude muset ztrácet drahocenné hodiny kvůli takové hlouposti. Malfoy se snažil působit – a hlavně se to od něj očekávalo –, že je nadprůměrně nadaný čistokrevný kouzelník. Ale nebyl. Většina jeho úspěchu plynula z práce, kterou tomu věnoval. I kdyby sám nechtěl, vždy nad sebou měl přísnou postavu Abraxase Malfoye, kvůli kterému se donutil některé noci celé probdít a trénovat kouzlení nebo se vzdělávat v knihách. A jednoduše – chyběly mu hodiny, které trávil na zkouškách divadla; a jeho dokonalý prospěch a ukázkovost začaly ochabovat. Dostával ze sebe průměrné výkony a snad to bylo hlavně v jeho hlavě, že všichni si toho všímali.
Nepomáhalo mu, že – i když se od něj Frémont držel dál – stejně se mu o něm zdávalo. Takže spoustu nocí trávil učením, a pak některé z toho mála, kdy se mohl pořádně vyspat, se převaloval v posteli a jeho myšlenky utíkaly k tváři, tělu, ale i povaze Francouze. Narcissu měl rád, ale ani jednou mu nepřišlo na mysl, aby ji dával do souvislosti s čímkoliv, co u něj vyvolávalo tělesné vzrušení. Ale u Félixe cítil šimrání v podbřišku snad pokaždé, když si ho vybavil. Prostě jen z toho, jak divoký jeho zelený pohled byl; z tvaru jeho rtů a z jeho úšklebků; z toho, jakým způsobem se jeho tělo neslo a pohybovalo, když hrál roli vlkodlaka… a nebo si Lucius dokola přehrával v mysli jejich rozhovory a přemýšlel o tom, co by mohl říct jinak.
Proto asi dva týdny před premiérou – a snad i derniérou – vánočního divadla vybouchl. Félix s Narcissou se něčemu smáli a vypadali tak bezstarostně, že to nemohl vydržet. Bouchl do stolu, kolem kterého seděli, jak to dělával jeho otec, a zavrčel: „Neměli bychom se už konečně věnovat divadlu?!“
A tím si znovu vysloužil jejich překvapený pohled, ale tentokrát vůbec ne něžný. Narcissa vypadala vyděšeně, jako kdyby snad celou dobu zapomínala, že je tam i Lucius a ona si neužívá jen přítomnost pohledného a milého Félixe. Tenhle dojem Malfoye vytočil ještě víc, takže nakonec vstal a s vnitřním hněvem opustil Zmijozelskou společenskou místnost.
Tehdy to bylo poprvé za dobu od jejích rozhovoru o královském vřeštidle, co za ním Frémont došel a mohli se bavit mezi čtyřma očima. Opřel se vedle Malfoye o stejnou stěnu sklepení a chvíli mlčel, než se zeptal: „Chceš pomoct s tím zaklínadlem?“ Jak mohl vědět, že právě tohle tolik Lucia vytočilo? To neměl nic jiného na práci, než sledovat jeho neúspěchy?
Malfoy chtěl zavrčet a utéct do nějakého koutu bradavického hradu, kde by jej nikdo nenašel. Slyšel o Komnatě nejvyšší potřeby – místu, které mu mohlo poskytnout přesně ty prostory, které potřeboval: klidnou samotu mimo všechny pohledy ostatních studentů a hlavně Félixe. Jenže právě tenhle Francouz ho nenechal zareagovat, když ho něžně chytl za ruku a věnoval jeden ze skutečných úsměvů, co se odrazily i v jeho zelených očích.
Ani jeden nic neřekl. A Lucius si uvědomoval, že na něj – kterého nejspíše ani matka v celém jeho životě neobjala, natož kdokoliv jiný z rodiny – takový obyčejný dotek působí jako hojivé kouzlo. I když by se měl hněvat a ruku ze sevření druhého mladíky ihned vytrhnout, jeho tělem se začínal rozlévat klid a teplo.
Co by se stalo, kdyby ho objal? Cítil by Félix všechnu tíhu očekávání, co na ramena mladého Malfoye naložil jeho otec?
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Potřeboval jen chvíli, než bude zase pokračovat jako chladný dědic Malfoy Manor.
Měli všichni ostatní někoho, komu mohli věřit? O koho se mohli opřít v dny jako tenhle, kdy na Lucia všechno padalo? Pro Zmijozely to snad nebylo běžné – když Malfoy byl vzorem Zmijozela –, ale co pro Nebelvíry?
„Nepotřebuji s ničím pomoct,“ dostal ze sebe nakonec a stáhl ruku, aby ji mohl schovat do kapsy hábitu.
Frémont kývl. Odstrčil se od stěny a vydal zpátky ke vchodu do Zmijozelské společenské místnosti.
Den předtím, než měli hrát před celým hradem a rodiči to hloupé vánoční představení, k němu u snídaně doletěla sova. Nesla balíček, ke kterému byl přiložený dopis od jeho matky. S jejím typickým chladem mu napsala cosi jako přání hodně štěstí při premiéře, a proto to vyznělo spíše jako výhružka, že je s otcem oba neuvěřitelně zklame, pokud nepodá oslňující výkon. Dopis si schoval, že ho později spálí, a otevřel balíček. Prosil ji – protože otce tím nechtěl zatěžovat –, aby mu poslala sošku, o kterou Frémont žádal. Nejspíše to matku vůbec nezajímalo, protože ji poslala, aniž by od něj dostala vysvětlení k čemu ji chce. A když se Malfoy podíval na ošklivého tvora, kterého soška zpodobňovala, nedivil se, že ji jeho matka chtěla bez řečí mít z domu. Určitě ležela roky na některé z půd a prášilo se na ni, protože by si ji nikdo nevystavil, a Lucius ani nechápal, proč by ji někdo kdy vyráběl nebo pak sbíral. I různé doplňky interiéru z mudlovské kůže působily více esteticky a méně děsivě.
Nejraději by ji hned předal Félixovi, ale nakonec si ji zanesl do pokoje a zbytek dne strávil tak, jak chtěl – v knihovně. Večer měli poslední zkoušku, a jako všechny tenhle týden neodehrávala se v Křiklanem vyhrazené učebně, ale v provizorním venkovním kouzelnickém amfiteátru kousek od Zapovězeného lesa. A protože mu štěstí přálo, tak se měl za ten den poprvé s Frémontem setkat právě tam.
A tak si balíček vzal s sebou, když zdolával zasněžené pozemky kolem bradavického hradu.
V kouzelnickém světě nebylo vůbec obtížné vytvořit prostředí, v kterém budou hrát, aby v pozadí byla zasněžená noční krajina a zároveň místa k sezení v teple a pódium dobře osvětlené. Přesto Malfoy musel uznat, že to místo má svou vánoční atmosféru. Možná se někde v hloubi svého srdce těšil, až konečně zazáří na pódiu a rodiče na něj budou pyšní za proti mudlům zaměřené poselství…
Přestože všichni už začínali být nervózní, zkouška se podařila. Mladý Malfoy potlačoval úsměv, když s poslední scénou zůstal stát jediný na pódiu a díval se do prázdného hlediště osvětleného pochodněmi. Měl jistotu, že zítra se všechno povede, a nemohl se toho dočkat.
Neposlouchal profesora Křiklana, když všem vysvětloval, jak správně se v divadle děkuje za potlesk. A ani nezareagoval na to, když muž všechny rozpustil a sám se vydal k hradu. Užíval si, že všechno, co musel zvládnout do Vánoc, má hotové, a že zítra ho čeká úspěšný den, a pak cesta do pohodlí Malfoy Manor.
Přesně jak se domluvili, Frémont zůstal pozadu spolu s ním, aby si vyzvedl platbu a tím oba dostáli dohodě. „Ta role je jako psaná pro tebe,“ zanotoval pobaveně Félix a vyšel po schodišti za ním na pódium.
Malfoy ho sjel pohledem, ale nic neřekl, místo toho se sklonil pro balíček a podal mu ho. „Je to tahle hrůza?“
Felix nedočkavě nakoukl dovnitř a široce se usmál. „Přesně, co jsem chtěl,“ odpověděl spokojeně, poté se ovšem zarazil. Nadechl se, jako kdyby chtěl něco říct, ale nakonec zakroutil hlavou a od staršího mladíka se odvrátil. „Taky pro tebe něco mám… na Vánoce,“ dodal nakonec s neutrálním výrazem. Vytáhl z hábitu dárkovou obálku a podal mu ji.
„Proč?“ Malfoy si dárek podezřívavě přeměřil pohledem, jestli i on ho bude stát nějakou protislužbu.
A ta chvilka nepozornosti stačila, aby Félix stihl vytáhnout sošku z krabice. „Kvůli tomuhle,“ odpověděl mu, než vší silou mrštil porcelánem o podlahu pódia. Malfoy nedokázal popsat zápach, který se opřel do chřípí jeho nosu. A vlastně si ani nebyl jistý, zda by dokázal někomu vypovědět, co viděly jeho oči.
Tam, kde původně stál jeho francouzský spolužák, se nyní svíjela v cosi jiného se měnící bytost. Nešlo o vlkodlačí přeměnu, ta proti tomuhle dějství působila jako čajový dýchánek. Původně mladý čaroděj se světlými kadeřemi a delikátní jemnou pletí se formoval v protáhlé svalnaté tělo s dvěma páry předních a jedním párem zadních končetin a dlouhým tlustým krysím ocasem. Na hřbetu tomu stvoření rostla hrubá, nazelenalá srst připomínající trávu nebo klestí, a lysé svalnaté údy společně s břichem pokrývala nepěkná šedá kůže s trny. Na silné šíji byla usazená hlava, která zůstala někde v polovině přeměny mezi lidskou a beraní, přestože z ní rostlo velké, větvím podobné paroží. Ale nejděsivější ze všeho nebyla tlama plná ostrých zubů nebo smrtící drápy na všech prstech, Malfoy se nejvíce bál toho zeleného divokého pohledu, který mu byl tak známý.
To stvoření sebou několikrát mrsklo, než se po skončení bolestivé přeměny, při které řvalo do bradavické noci a nejspíše vyděsilo všechny živočichy ze Zapovězeného lesa, vytáhlo na všech šest končetin a rozběhlo se pryč.
Luciovi trvalo ještě dlouho, než byl schopen se pohnout. Strachem zkameněl a jeho mysl nedokázala zpracovat, co se před ním právě odehrálo.
Drahý Lucie,
nezasloužíš si vysvětlení, protože jsi Malfoy. Přesto se několika větami vrátím, k čemu přesně jsem tě využil, abys pochopil; a získal tak dvě cesty pro svůj další život: jednu typicky Malfoyovskou, kde se budeš cítit podveden a zneuctěn, a druhou moudřejší a citlivější.
Musel jsem čekat čtyři kouzelnické generace v tom slabém, svazujícím lidském těle, protože před všemi těmi lety jsem potkal jednoho z tvých předků. Tehdy se kolem vašeho rodinného panství rozprostíraly bažiny, v nichž jsem žil. Tehdejší pán Malfoy Manor se mne bál. Vždy se Malfoyové snažili mne nepřivolat, a proto neprojevovali city. Ale on zavoněl péčí… Podvedl mne, nabídl přátelství, a když jsem mu důvěřoval, zaklel mne do neškodné podoby čaroděje, v jaké jsi mne poznal, a pravou podstatu mého bytí uzamkl v té sošce. Čekal jsem, až jeho dědicové zapomenout, protože panství obklopil kouzly, jimiž jsem nedokázal proniknout a sošky se sám zmocnit.
Nevybral jsem si Tebe z nějaké zášti. Chvíli jsem i zvažoval, že bych mohl… ještě počkat. Kvůli nám dvěma. Protože mi voníš tolika různými pocity.
Proto přijmi můj dar. A přání šťastného života s Narcissou.
Félix
P.S. Najdi si význam sedmikrásky.
K dopisu byla přiložená tenká dřevěná záložka se sušeným kvítkem sedmikrásky. A Malfoy by ji býval zahodil do ohně, stejně jako dopis, kdyby si nevšiml shonu před dveřmi jeho pokoje. Když přes saténové pyžamo přetáhl hábit, aby se mohl podívat, co se tam děje, a vyšel do společenské místnosti, ničemu nerozuměl. Přesto kvůli představení odložili odjezd vánočního bradavického vlaku, všichni Zmijozelové s kufry opouštěli koleje.
Pohled mu padl na Narcissu, která stála v hloučku svých kamarádek. Došel k ní a zeptal se: „Divadlo se přesunulo?“ Přispal si po tom večerním incidentu, protože dlouho do noci o něm přemítal.
Všechny dívky na něj pohlédli, jako kdyby ho viděli poprvé. „Jaké divadlo?“ zeptala se ostýchavě jeho budoucí choť. A on na jejím výrazu poznal, že jsou si cizí. Všechna důvěra, co v něj postupně získávala, když byl tichou součástí jejich divadelní trojice, v jejích očích chyběla. Tvářila se, že spolu nikdy předtím nepromluvili. A že Lucius se zbláznil nebo si z ní tropil krutý žert, když ji přátelsky oslovil.
Musela všechno zapomenout.
„Kosti a svalstvo,“ vydechl, i když nevěřil, že by ta odpověď mohla cokoliv změnit.
„Nemyslela jsem si, že takové knihy čtou i chlapci,“ zasmála se Beátrix, sestra Narcissy.
A Lucius jako ve snu jen zakroutil hlavou a vydal se zpátky do svého pokoje, aby se vyhnul dalším otázkám a zesměšňování. Samozřejmě – takovou knihu by si nikdy nepřečetl! Navíc o mudlech…
Přesto ležela na nočním stole. Vložil do ní záložku, i když si nemyslel, že by ji někdy chtěl dočíst. Potřeboval mít důkaz toho, co se poslední měsíce odehrávalo, ale nyní si to nikdo nepamatoval. Protože kdyby se toho důkazu zbavil, myslel by si, že zešílel. Že jeho mysl vytvořila představu mladého kouzelníka, k němuž cítil touhu, jakou nikdy potom k nikomu v jeho životě.
Až o vánočních prázdninách doma si vzpomněl na poslední slova dopisu. Našel si v rozsáhlé knihovně Malfoy Manor knihu o Květomluvě. Sedmikráska. Naše láska je tajná, přesto nikdy nezapomínej, že tě mám upřímně rád.
Byl to poslední výsměch Félixe Frémonta. A Lucius Malfoy si tou myšlenkou vybral první z dvou cestu, o které královské vřeštidlo psalo. Tu ublíženou a poníženou. Tu, která zkřivila první zamilovaní v pocit zrady.
- rok 1992 -
Lucius Malfoy našel svou manželku v čajovém salónku, jak aranžuje do vázy kytici růží. Věděl, že vyšel ze své pracovny, protože s ní chtěl mluvit; ale po tak dlouhé cestě zapomněl o čem. Byl v pracovně, skřítek mu donesl nějakou knihu, ale nebyla to ta, kterou chtěl, proto ji vhodil do ohně. Cosi ho při tom napadlo – na něco se chtěl zeptat své ženy… Ale co to bylo? Možná něco z jejich studentských let. Ale v Bradavicích se přece neznali…
Narcissa ho pozdravila, ale nepřestala se věnovat své činnosti. Musela být soustředěná a opatrná, protože pro nějaký zvyk její rodiny růže nezbavovala trnů ani, když je vázala do kytic. Lucius ji takovou ctil. Rudou růži s trny.
Otočil se na podpatku a vydal se zpátky do své pracovny. Věděl, že něco zapomněl, ale protože po sedmikrásce už nezbyl ani popel, nemohl se nikdy rozpomenout co.
Žádné komentáře:
Okomentovat