[hyunchan] Přiletí

Protože moc nepředpokládám, že sem někdo zavítá, mohu si dovolit tu být více osobní a více svá. Na YT mluvím o verzích, tady je originální verze psaná pro mne.

Fandom: Stray kids

Pár: Hyunjin a Bang Chan

Mezi mnohým jiným, jako jsou odkazy na mou vlastní tvorbu (a to hlavně v pozdějším pokračováním příběhů tohoto dračího jezdce), naleznete i střípky omegaverse, ale vlastně to není vůbec důležité. Jde o příběh a pocity.

Přeji příjemnou četbu.  

[YT - mluvené slovo; verze .5 1/2 2/2 a verze .0 1/2 2/2 ]

Přiletí

 

Nebe bylo černé a bez hvězd.

U prostého vozu, který zastavili na mýtině u cesty mezi vesnicemi a vypřáhli z něj koně, hořel oheň. Menší, přesto svalnatější z dvou mužů se staral o pečené maso. Vůně připravovaného pokrmu zahnala vlhký, trochu hnilobný pach blízkého lesa. Mezitím druhý muž s lampou vykročil do tmy dál od ohniště. Dával si pozor, aby na – snad zvěří vyšlapané – cestě nezakopl, a se starostí v očích se rozhlížel. Ještě za světla se to místo zdálo přívětivé k nocležníkům, nabízelo skrytý kout pro utáboření, ale stále nedaleko cesty, aby tam dokázali vjet i s vozem, a ráno mohli znovu vyrazit na svou pouť. Jen ten blízký les končil v skaliskách, a čerň noci mohla zmást poutníka. To byl z části důvod, proč se druhý z mužů strachoval: třetí jejich společník zůstal sedět na skalách, a přestože se setmělo a tma ho vždy děsila, stále se nevracel.

Zvěř v lese si dávala pozor na nezvaného hosta, přesto šelestila okolo a bystřila jeho smysly. Ten kraj byl jiný od jejich domoviny, i předtím než ji zpustošily nelítostné požáry. A čekala je ještě dlouhá pouť k pramenu, který dokázal léčit všechny nejen lidské neduhy. Muž se chvěl spíše chladem než strachem, přesto se několikrát ohlédl směrem k vozu, zda je stále schopen se orientovat podle žhnoucího ohniště v dálce. Nechtěl zabloudit v temném lese, a chtěl dovést ztraceného přítele do bezpečí. Nejen ve významu té chvíle a toho lesa.

Nakonec ho našel, aniž by na něj musel zavolat. Když světlem ozářil muže sedícího na okraji skály, rozbušilo se mu srdce náhlým strachem. „Channie,“ oslovil ho opatrně, jak ho nechtěl vylekat a být důvodem neštěstí, kterého se sám tolik bál. „Channie, pojď zpátky k ohništi.“

Starší se na něj pootočil a věnoval mu hezký úsměv, který doplňovaly oči plné bratrské lásky. „Čekám až se vrátí,“ odpověděl mu a poklepal na místo vedle sebe, aby ho vyzval, aby se za ním posadil. Ten se skutečně přiblížil o několik kroků, ale stále v uctivé vzdálenosti od okraje skály si podřepl. „Ráda létá mezi hvězdami,“ dodal Christopher něžně.

Muž odložil lampu a v kleku se přiblížil k staršímu. Jemně mu stiskl rameno a na okamžik vzhlédl k černému nebi nad nimi. Jeho oči zachytily vzdálené světlo a zaleskly se slzami, jako kdyby všechny hvězdy existovaly jen v nich. „Pojď se se mnou k ohni zahřát,“ pobídl ho znovu.

„Chci na ni počkat,“ zakroutil hlavou druhý.

„Přiletí tam za námi,“ zalhal. Ale ani tolik nestačilo, aby se starší zvedl a následoval ho. Proto se k němu více naklonil, až ho téměř zezadu objímal a tiše pronesl: „Nejsem si jistý, zda bych zpátky došel sám, byl bych raději, kdyby si šel se mnou.“

Starší se na světlovlasého otočil a se starostí v očích kývl. „Se mnou se nemusíš ničeho bát, Lixi,“ šeptl k němu vřele, než se konečně odsunul od okraje skály, aby mohl vstát. Vytáhl mladšího na nohy. Ujistil se, že je před chladem chráněný v tlustém vlněném svetru. A chvíli dlaní zůstal na jeho břiše, přičemž si s něžným leskem v očích prohlížel tu pohlednou pihatou tvář. Pak se sklonil pro lampu a vzal ho za ruku, aby jej dovedl k vozu.

„Maso je hotové,“ zavolal na ně muž od ohně, když se konečně vymotali z lesa.

Christopher zavedl mladšího až k ohništi a společně s ním se posadil na kusy dřeva, co sloužily jako lavice. Rozdělili si jídlo a chvíli jedli, než se narovnal a zmateně rozhlédl, jak něco nebo někoho hledal. Oheň osvětloval dlouhou jizvu, která mu vedla přes levé oko, a doplňovala nynější výraz zděšení. „Neslyším ji,“ dostal ze sebe a chtěl vstát, ale mladší muž s pihami na tváři ho chytil za zápěstí, aby v tom zamezil.

„Je daleko, letěla na výzvědy.“

„Ale… ne-“

Nejnižší z nich měl na tváři výraz nesouhlasu, přesto se neozval. Jen pozoroval, jak Felix vytáhl z kapsy malou lahvičku a palcem ji otevřel. „Channie, napij se,“ přerušil staršího, který odložil dřevěnou misku s pečeným masem, aby mohl vstát a vrátit se na skálu vyhlížet. „Prosím.“ Nakonec si nechal přiložit lahvičku k ústům a polkl jeden doušek, protože svému společníkovi věřil a ani ho nenapadlo, že by mohl mít nějaké postranní úmysly. Ani tehdy, když uspávadlo v lahvičce začalo působit, a on se ospale do mladšího opřel.

Třetí z nich vstal, aby Felixovi pomohl Christophera uložit. Oběma se jim leskly černé oči nejen září ohně. „Možná si s ním neměl-“

„Co, Binnie?“ přerušil ho rozzlobeně pihatý, i když nevysoký muž před ním byl tím posledním, s kým se chtěl v tu chvíli přít. „Kolikrát jsme mu řekli pravdu? Kolikrát si tím musel znovu projít? A k čemu?“ To druhého umlčelo. Podařilo se jim nejstaršího dotáhnout zpátky do vozu a uložit do přikrývek. Felix ho pohladil po tmavých kudrlinách a věnoval mu starostlivý pohled. „Taky jsem myslel, že s námi povečeří,“ šeptl a málem se mu při tom zlomil hlas, „ztrácí se před očima.“

Changbin si ho stáhl k sobě a pevně objal jeho ladné vílí tělo svými svalnatými pažemi.

 

Až druhého dne k podvečeru se dostali k lidské vesnici v údolí. Přestože se snažili spíše takovým místům vyhýbat, složitý terén okolí jim to tentokrát nedovolil. Muž s pihami a jeho menší svalnatý partner seděli na kozlíku, zatímco nejstarší z nich si pod látkovou plachtou vozu broukal melancholickou melodii, přičemž leštil zvláštní kožené sedlo.

Stačilo, aby začal vanout vítr jiným směrem, a místo vůně lesů, kterými doposud projížděli, se muži s tmavými kudrlinami do chřípí opřel zápach spáleniny. Až chvíli poté se rozezněl z vesnice zvon ohlašující nebezpečí. Nejstarší z poutníků se nerozmýšlel, nechal sedlo být a vyskočil z vozu, aby se vydal směrem požáru. Felix na něj nestihl ani zavolat, než se ztratil mezi domy.

Hořelo na opačné straně vesnice. Dům v plamenech stál téměř na samotě, přesto už k němu sbíhali vesničané a snažili se uspořádat řadu, která by dokázala efektivně dopravit vodu v kýblech ze studny a hasit. V nastalém zmatku si nikdo nevšiml tmavovlasého cizince, a to nejméně do chvíle, než vytrhl jednomu z mužů kýbl s vodou, aby se jím polil, a s mokrým kabátem přetaženým přes hlavu se vrhl dveřmi do hořícího stavení.

Jeho smysly ho nezklamaly. Jen jestli už tehdy, když do vesnice vjížděli, byl schopen odhalit děsivou pravdu, že hořící dům nebyl prázdný, nebo jednal podle instinktů, se nedalo rozhodnout. Silný žár se opíral do jen chabě chráněného těla, když se snažil probojovat do místnosti, z které slyšel přerývané nádechy. Zakrýval si ústa látkou košile a druhou rukou si přes hlavu přetahoval mokrý kabát, ale přesto chybělo jen málo, aby planul stejně jako všechno vybavení domu. Dveře mezi pokoji byly nejhorší, musel je vyrážet, protože kovové kliky by v ruce neudržel.

Ale podařilo se mu to. V pokoji, který nebyl tolik zasažený požárem, ležel na zemi černovlasý muž. Musel omdlít z kouře, který se do jeho ložnice dostal dřív, než ji pohltil požár.

Christopher nejprve otevřel okno, i když tím rozvířil plameny dosahující nyní již i do pokoje. Pak muže z podlahy zvedl a nemotorně si ho o sebe opřel, protože byl vyšší a na všechny směry delší. Přesto se mu ho podařilo vystrčit z přízemního okna do trávy a sám za ním skočit. Odtáhl ho od hořícího domu, než ze sebe stáhl kabát, aby se sám ochladil a mohl věnovat jeho kříšení.

Naštěstí se zdálo, že muž v kouři neležel příliš dlouho, protože stačilo několik nádechů, aby přišel k sobě. Zmateně otevřel oči a setkal se se starostlivým pohledem svého zachránce. Kudrnaté hnědé vlasy, až nezvykle bledá pleť, dlouhá jizva přes levé oko, velký nos, plné rty… toho muže neznal. Riskoval pro něj život cizinec, zatímco ostatní vesničané a jeho příbuzní si až nyní uvědomili, že v nastalém zmatku na něj zcela zapomněli.

„Bude to dobré,“ šeptl Christopher, když se černovlasý muž v jeho náručí rozkašlal. Vytáhl ho do sedu, aby se mu lépe dýchalo, a dlaní mu přejížděl po zádech. „Už jsi v bezpečí,“ dodal, a ohlédl se na hořící dům za nimi. Až teď se připomněla bolest v lýtku, které olízl plamenný jazyk. Přesto tomu nevěnoval pozornost, a místo toho se znovu otočil na muže, kterého zachránil. „Jsi zraněný?“

Černovlasý jen zakroutil hlavou. Býval by se udusil kouřem, než by ho spálili plameny. Požár musel vypuknout v opačné části domu. „K-kdo jsi?“

To už ovšem k nim doběhl postarší muž. „Hyun-“ klekl si k černovlasému, aby ho mohl osahat, zda je v pořádku, a sám ho objal, takže ho tím vytrhl z náručí jeho zachránce. „V tuhle dobu nebýváš doma, ani mne nenapadlo…“

„Byl jsem unavený,“ odpověděl mu černovlasý, jako kdyby to vysvětlovalo celou nešťastnou náhodu, díky níž málem uhořel. I když ho otec objímal, pohledem zůstával na svém zachránci, který se mezitím postavil a narovnal. Přesunul váhu z nohy na nohu s nepatrným syknutím, než se rozhlédl kolem sebe.

Otec si toho musel všimnout, protože se také na kudrnatého cizince otočil. „Vytáhl si ho ven.“ V odpovědi mu přišlo kývnutí. „Děku-“

„To je v pořádku,“ uklonil se a trochu nervózně usmál Christopher. „Udělal by to každý.“ Poté se od nich o krok vzdálil. „Má sme- mí přátelé… mne hledají,“ pokývl k vozu, který byl opodál, a od kterého k nim běžel Felix. „Pomůžeme s hašením,“ dodal ještě, než se rychlým krokem vydal pryč. A zdálo se, že jeho statečný čin se neshledal s přílišným nadšením u jeho společníků.

Černovlasý je pozoroval z místa, kde jej otec zanechal, aby se vzpamatoval a nabral dech. Viděl, jak se nejdrobnější z postav posadila na kozlík vozu, zatímco jeho zachránce a trochu nižší, ale podsaditější muž se vydali bojovat s ohněm. Mohlo se mu to jen zdát, ale v ubývajícím světle stmívání se oheň v jejich očích odrážel, jako kdyby jim v nich jiskřilo.

 

Stavení lehlo popelem – takovým pohledem je přivítalo chladné ráno. Jen zbytky staré kovárny přidružené k domu se daly rozpoznat a snad v nich přežilo některé užitečné nářadí, i když oheň vzplál chybou posluhovačky v blízké kuchyni. Hloupé děvče hasilo hořící olej vodou.

Až nad ránem se k Felixovi mezi kožešinami pod látkovou plachtou vozu přitulilo hřejivé tělo jeho partnera, a i když bylo celé načichlé kouřem, jeho objetí přinášelo pocit bezpečí.

Changbin se otřel rty o linii Felixovy dolní čelisti, aby mu mohl zašeptat do ucha. „Celou dobu to byl on.“ To víle vykouzlilo – třebaže rozespalý – úsměv na tváři.

 

Černovlasému synovi kováře chvíli trvalo, než se odhodlal vydat za svým zachráncem. Cizinci se utábořil za vesnicí, protože se nejprve jeho otec nabídl, že zkontroluje podkovy jejich koní, a pak zjistil, že jednoho by bylo lepší znovu okovat. A to se protáhlo, protože musel nejprve dát dohromady alespoň základní kostru kovárny. Díky ochotné pomoci při požáru byli vesničané k cizincům přátelští a dovolili jim za vesnicí zůstat. I tak se kovářův syn za nimi vydal až na třetí den.

Jeho kudrnatý zachránce napájel koně u potoka na dohled od vozu. Jednoho z jeho společníků potkal černovlasý ve vesnici na trhu, jak se snažil koupit nějaké zásoby, zatímco ten zbylý znovu zůstával hlídat vůz jako při požáru.

Christopher stál na délku uzdy od koní a sledoval je, jak spokojeně pijí. Ale stejně jako u zvířat, i jeho smysly zbystřily, když zaslechl, že se k němu někdo blíží. Rukou sjel na dýku, kterou měl u pasu. Přesto se neohlédl. Možná proto, že vůni příchozího znal. Otočit se jej donutilo, až když černovlasý příliš dlouho stál kousek od nich a nic neřekl.

„Zdravím,“ dostal ze sebe syn kováře. Chtěl pokračovat, ale zarazilo ho, když se na něj cizinec díval, jako kdyby ho viděl poprvé. Na jeho výrazu bylo znát, že se ho snaží si zařadit. A možná skutečně se všechno událo tak rychle a už se stmívalo, že si zachránce rysy černovlasého nedokázal vybavit. Viděli se jen chvíli, a muž s jizvou přes oko měl mnohem zajímavější rysy, aby si je kovářův syn i v tom krátkém okamžiku stihl zapamatovat snad až nadosmrti. „Vytáhl jste mne z ohně, chtěl jsem vám znovu poděkovat,“ vysvětlil a tentokrát již natáhl ruku s rancem, jak původně zamýšlel, „teta upekla buchty, donesl jsem na ochutnání.“

Christopher na něm tiše zůstal pohledem, než koně zvedly hlavu od vody. „Lix bude rád za buchty,“ utrousil vesele, jako by zahnal, cokoliv jej předtím trápilo, a pobídl koně, aby ho následovaly zpátky k vozu. Černovlasý zůstal neomaleně stát a sledoval, jak se mu jeho zachránce vzdaluje, než mu došlo, že nejspíše nepostřehl vybídnutí, aby šel s ním. Když ho dohnal, druhý se na něj otočil s laskavým úsměvem.

Kovářův syn nevěděl, co by měl říct. Nikdy ho nenapadala správná slova a někdy měl obtíže vystihnout nálady a pocity lidí kolem něj. Proto se spíše společnosti stranil a trvalo mu tak dlouho, než přišel svému zachránci poděkovat. Otec mu to vyčetl, že kdyby se tu nezdrželi, nikdy by k tomu nedostal příležitost. A černovlasého to zamrzelo, protože z nějakého důvodu svého zachránce toužil znovu spatřit.

Každou noc se mu zdálo o požáru, ale místo noční můry se ocital v pevném náručí kudrnatého muže. A oko, co jej pozorovalo z pod jizvy, se na něj dívalo vlčí.

Teď ho sledoval, jak s lehkostí vede koně. I přes statečnost, které bylo potřeba, aby někdo vběhl do hořícího domu, nebyl příliš vysoký. A černovlasý z něj určitě měl dojem, že má svalnatější postavu, protože ho dokázal v bezvědomí z domu vytáhnout; v denním světle působil spíše pohublý oproti druhému ze svých společníků. Přesto byl pohledný. Ta myšlenka rozhodně nebyla správná, ale černovlasý si někdy nemohl pomoci. To byl další z důvodů, proč se spíše společnosti stranil.

Christopher se po něm znovu ohlédl, tentokrát trochu zamračeně a se starostí v hlase se zeptal: „Neviděl jsi kolem létat draka?“

Kdyby jeho výraz nebyl vážný, černovlasý by se rozesmál. Draka? O dracích se vyprávěly příběhy, a jistě, tvrdilo se, že dříve existovali, ale nikdo žádného živého draka neviděl nejméně pět generací. Jak se mohl na něco takového ptát? Pak to černovlasému došlo – možná v cizích krajích tomu bylo jinak! Možná cestovali z daleka. Proto místo smíchu jen zakroutil hlavou.

„Jak se jmenuješ?“

„H-hyunjin.“

Muž s pihami jim vyšel naproti. V rukou měl dřevěný hmoždíř, v kterém třel listy léčivých rostlin do tuhé pasty. „Channie, jak uvážeš koně, pojď si sednout, vyměním ti obvazy,“ poručil překvapivě hlubokým hlasem a věnoval černovlasému podezíravý pohled. „Co tady chceš?“

Hyunjin se ohlédl po svém zachránci, ale ten tentokrát nevycítil, že by jeho pihatý společník mohl působit černovlasému stejné nebezpečí jako oheň. Přemohl touhu odejít a znovu ukázal ranec. „Donesl jsem… poděkování, že mne vytáhl z ohně.“ Vyslovil určitě celou a smysluplnou větu – tak proč zazněla jen v útržcích?

„Aha. Kovářův syn,“ označil ho pihatý a kývl. Přestože byl ve tváři velmi pohledný, jeho výraz se nezměnil na přátelský, i když se vydal zpátky k vozu. „Chan si popálil nohu, když tě zachraňoval. Ale ty se zdáš nezraněný...“

„Omlouvám se.“

Poté co nejstarší uvázal koně, udělal přesně to, co se po něm chtělo – posadil se na připravený špalek, aby ho mohl Felix ošetřit. Ten si k němu klekl, stáhl mu botu a vytáhl nohavici, pod níž měl obvazem převázané lýtko, aby mu na popálenině držela směs léčivých bylin. „Nese nám buchty, měl by sis dát, Lixi,“ usmál se na mladšího Christopher a natáhl se, aby ho počechral ve vlasech.

Černovlasý to vzal jako pobídnutí, aby ranec rozvázal a rozložil na provizorním stole.

„Nejprve tě ošetřím,“ zakroutil hlavou pihatý. „Ale ty si vem.“

I tentokrát starší poslechl. Natáhl se pro buchtu a zakousl se do ní. „Jsou moc dobré,“ pochválil. Hyunjin mu oplatil úsměv. „Nalej si čaje a posaď se,“ vybídl ho pak starší. „Můj drak je bílo-šedý, zrovna dnes se úplně ztrácí v oblacích…“ vzhlédl k šedému nebi nad nimi, jako kdyby tam mohl vidět něco, co černovlasý ne, „ale kdyby dosedl, v trávě a lesích ho uvidíš… jen skály jsou jeho domovem.“

Černovlasý si všiml, jak muž s pihami se celý napjal, ale nepřerušil je. Kdyby on znal někoho, kdo vlastní draka, určitě by o tom nemluvil v krajích, kde už dávno vyhynuli. Chování Felixe bylo pochopitelné, ale jednou pronesené přiznání už nemohl zamluvit a vzít zpátky. „Cestujete z daleka?“ zeptal se Hyunjin, protože ho k tomu dovedly všechny dřívější úvahy o jeho zachránci.

Nejstarší se na něj podíval trochu zmateně, jako kdyby ho vytrhl z myšlenky na oblohu. A tentokrát se do toho už jeho ošetřovatel vložil, protože ošetřování dokončil, a narovnal se. „Jsme z ostrovů,“ souhlasil, „sucha a požáry nás vyhnaly na pevninu.“

„Chcete se tady usadit?“

Starší podal Felixovi buchtu, aby ji nezapomněl ochutnat, než si vzal další pro sebe. Ten mu poděkoval a odpověděl. „Tady ne,“ rozhlédl se, jako kdyby hodnotil krajinu, a ve tváři měl stále vepsané nepřátelství, „hledáme místo v okolí, o kterém jsme slyšeli, a pak se rozhodneme, kde se usadíme.“

„Možná bych mohl pomoct,“ napadlo černovlasého, „znám okolí dobře. Když mne otec nepotřebuje v kovárně, chodívám malovat.“

„Malovat?“ Christophera to zaujalo.

„Naučila mne to matka, malovala na nádobí z hlíny,“ bylo to poprvé, co musel někoho seznamovat se svou rodinnou historií, protože všichni ve vesnici se znali. A už na něj, jeho otce i zesnulou matku měli vytvořený názor. „Baví mne to víc než kovařina, ale nedá se tím živit,“ zkonstatoval. „Když vypukl požár, otec si myslel, že se zase toulám… ale zrovna tehdy jsem zůstal doma. Měl jsem štěstí, že jste nějak odhadl, že někdo v domě je.“

„Můžeš mi tykat,“ utrousil starší, „a prostě jsem tě asi cítil. Vy lidé-“

„Chane!“

„To je v pořádku Lixi, Hyunjinovi můžeme věřit,“ nejstarší pohledem přešel od svého pihatého společníka zpátky na černovlasého, a zhluboka se nadechl, „voní okolní přírodou, trocha květů, tráva a půda, jako kočka vyhřívající se na slunci, voní teplem. Většina lidí má lidský pach, protože žijí ve svých obydlích a své lidské životy. Ale Hyunjin i přes vyprané prádlo v mýdle načichl okolím. Nemusíme se před ním bát přiznat, že oni lidé ho nemohli vycítit jako já.“

Felix zakroutil hlavou. Ale buď staršímu věřil, nebo už byla škoda napáchána, proto se jeho slova nesnažil popřít. „Tak hluboko v kontinentu… magie již dávno vyprahla, proto nikomu neříkej, jak moc se lišíme. Brzy odjedeme,“ tentokrát se černovlasému podíval do očí s upřímnou prosbou. Felix mu nevěřil, přesto ho nejspíše obměkčilo, s jakým výrazem si ho prohlížel Christopher.

Ale nejstarší měl pravdu, Hyunjinovi mohli věřit, protože věděl, že jeho matku stály vesnické pověry život. Pro vesničany bylo něco jiného, když slýchávali příběhy z daleka o pohádkových krajích a o kouzelných schopnostech; než když se setkali s někým, kdo možná skutečně je převyšoval v nadání, jakému oni nerozuměli. A i kdyby tuhle historii Hyunjin popřel – zůstal v myšlenkách u Christopherových slov, a skutečně by nikomu, kdo o něm tak krásně promluvil (a dříve mu zachránil život), neublížil. „Máš zbystřené smysly, protože ti patří drak?“ napadlo Hyunjina na základě toho, jaké pohádky slýchával.

Christopher se krásně zasmál. „Draci nikomu nepatří,“ opravil ho. „Ano i ne, byl jsem jiný již předtím, než se vylíhla.“ Felix mu věnoval nesouhlasný pohled, ale nakonec s odevzdaným povzdechem vstal a vydal se za jejich třetím společníkem, který se vrátil se zásobami z vesnice. „Nejsem jako Lix a Changbin,“ přiznal se, jako kdyby to Hyunjinovi mohlo něco o něm vypovědět.

Jenže černovlasý nedokázal poznat, čím se pihatý a ani ten nejnižší z nich lišší od lidí, a popravdě ho to tolik nezajímalo. „Také nejsem jako lidé, mezi kterými žiju,“ poznamenal, protože měl někdy pocit, že mezi ním a jeho okolím je propast, kterou on nemohl a oni nechtěli překonat.

Starší se na něj něžně usmál a natáhl se, aby mohl stisknout jeho dlaň. „Zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by tak příjemně voněl,“ přiznal šeptem, jako kdyby to mělo zůstat jen mezi nimi, protože to v jejich tradicích znamenalo více než mezi lidmi.  Hyunjin položil i druhou ruku na jejich spojené. I přes děsivou jizvu ve tváři, černovlasý věděl, že je s Christopherem v bezpečí a může si taková gesta dovolit.

 

Když se kovářův syn další den vrátil s novinou, že otec konečně zprovoznil venkovní kovárnu, v které se mohl postarat o jejich koně, zklamalo ho, že vůz strážil jen Felix a oba jeho společníci byli pryč. Seděl ve stínu a spravoval oblečení. Hyunjin k němu přece jen došel, protože otec ho pověřil, aby jim zprávu předal. A po pozdravu tak udělal, ale ta chvíle, kdy se trochu ztraceně rozhlédl, než se chtěl otočit a vrátit se do vesnice, stačila, aby ho pihatý zastavil. „Co to neseš?“

Černovlasému nejprve nedošlo, co druhý myslí, než odpověděl: „Chtěl jsem Chanovi ukázat nějaké malby.“

Felix si ho dlouze prohlédl, než si povzdechl a kousek se posunul z deky, na které seděl. „Jsou na lovu, měli by se brzy vracet, můžeš tu počkat,“ nabídl mu a dlaní poklepal na místo vedle sebe.

Hyunjin nevěděl, co si o tom myslet. Přesto se bál, aby to druhý nebral jako odmítnutí přátelství, kdyby se za ním neposadil. Tak to udělal a chvíli jen mlčky pozoroval, jak se Felix vrátil ke své činnosti. Měl drobné ruce, skoro jako dítě, ale zašívání obnošeného šatstva mu snad i díky tomu šlo. Předtím, než si otec najal posluhovačku, zašívali si oblečení sami, a zdaleka se steh šitý velkýma a mozolnatýma rukama kovářů neblížil Felixově preciznosti. Působilo to téměř, jako kdyby se látka sama zacelila, jak umně ji prošíval.

Ale byla to příliš jednotvárná činnost, aby u ní černovlasý udržel pozornost delší dobu. Proto si na konec po očku začal prohlížet tvář a drobné tělo svého společníka. Felix byl velmi pohledný, možná i půvabnější než všechny dívky ve vesnici. Neměl tak nezdravě bledou pleť jako Chistopher, opřelo se do ní slunce, zanechalo ji plnou života a ozdobilo pihami. Byl ve všech rysech mnohem jemnější než jeho společníci, mohl za to roztomilý nos a drobné rty. Působil mladší díky velkým zářivým očím, trochu jako dítě; ale Hyunjin měl tu čest se obeznámit s jeho tvrdým nepřátelským pohledem, aby měl dojem, že ta dětská naivita byla jen jakési kouzlo v jeho tváři, které mělo oklamat.

Přesto se neubránil myšlence, že opravdu nikdy předtím neviděl nikoho tolik půvabného, a to mu vykouzlilo nepatrný úsměv na tváři. Ten ovšem zmrzl, když se Felix pohnul, a na šíji se mu tím odhalila ošklivá jizva.

Vylekaně ucukl. A Felix se na něj otočil s překvapeným výrazem, jako kdyby zapomněl, že tam vůbec Hyunjin je, a pak mu jistě nedocházelo, čeho se mohl vyděsit. Až o několik okamžiků poté si vyhrnul límec svetru a zapnul i poslední háček u krku.

„J-jak…?“ černovlasý věděl, že by se neměl ptát, ale nemohl si pomoci. Zdálo se to jako svatokrádež, když tu půvabnou bytost vedle něj hyzdila tak ošklivá jizva. Hyunjinovi běželo hlavou hned několik myšlenek a příběhů, ale nejpravděpodobnější se mu zdál ten, kdy Christopher ke své jizvě na obličeji přišel tehdy, kdy zachraňoval Felixe před nějakou bestií.

Pihatý si skousl ret, jak váhal, jestli odpovědět. „Máme jiné tradice než lidé,“ pronesl neurčitě.

Ale Hyunjin dokázal pochytit pravdu, že se nejednalo o pozůstatek neštěstí a hrdinského činu, ale bylo to důsledkem nějaké kruté tradice. „Někdo ti to udělal záměrně?“

Druhý ostře zaklel, protože se do toho rozhovoru pouštět nechtěl. „Changbin je můj partner, ale nejsme… Jak se od nás lišíš ty, tak my se také mezi sebou lišíme. Já a Changbin se lišíme, a co v jejich tradici je přirozené a já jsem to přijal, protože jsem s ním chtěl být, tak u mě… bylo ne zcela přirozené a zanechalo to jizvu.“

Hyunjin měl pocit, že se mu rozskočí hlava, kolik se najednou v ní objevilo otázek. „Partner?“ Felix kývl – jednou vyřčené se nedalo vzít zpět. „Chan včera říkal, že ty a Changbin se lišíte od něj…“

Světlovlasý odložil šití a protřel si dlaněmi unaveně obličej. Jeho přirozená povaha byla bezprostřední, málokdy se dvakrát rozmýšlel, než někomu pověděl, co má na srdci… ale to bylo ještě v jejich domovině. Tady nemohl. A pokud se do toho pustil, pokud uvěřil, že může svému společníkovi říct to hlavní, mohl za to Christopher. Řekl, že můžou Hyunjinovi věřit, a to pro Felixe znamenalo hodně. A sám pihatý měl nějakou naději, že by jim zrovna tenhle člověk mohl pomoci. „Ne, oni dva jsou stejní, já se liším; důvod, proč to tak Channie necítí, je jejich původ. Channie pochází hlouběji z Temného lesa.“

„Je…“ černovlasý se zamračil, „nebezpečný?“

Felix se mu zadíval do očí a v jeho pohledu bylo mnohem víc, než slova dokázala popsat. Překrývalo se tam několik zároveň si odporujících pocitů. „Channie je jako můj bratr, je vůdcem naší smečky a plně mu důvěřuji.“

„Ale?“ Byly to slzy, které se zaleskly ve Felixových očích, než zakroutil hlavou a odvrátil se od Hyunjina? „Mám vás raději nechat být? Mám se držet dál?“

Světlovlasý si otřel oči a odkašlal si, ale neodpověděl mu, protože jako na zavolanou se od lesa objevily dvě postavy. Vytáhl se na nohy, trochu znepokojeně si urovnal svetr na břiše a vydal se za nimi.

Hyunjin sledoval, jak se setkali na půli cesty mezi lesem a vozem. Neslyšel, co si říkají. Ale viděl, jak ten nejnižší z nich ukazuje ulovené zajíce. Proběhla mu hlavou myšlenka, že by je měl upozornit, že vysokou zvěř lovit nesmějí, protože i zdejší lesy – jakkoliv odlehlé – patří vladaři. Znovu pokračovali směrem k vozu, když se náhle Christopher zastavil. Něco se stalo, dobrá nálada se zcela změnila a Hyunjin si dokonce všiml, jak se po něm Felix ohlédl.

Changbin se postavil před staršího, položil mu obě ruce na ramena, aby si tím vynutil jeho pozornost a něco mu říkal. Ale Christopherovi se to nelíbilo. Nižší ho musel držet na místě!

A černovlasý věděl, že by měl jít. Vytáhl se na nohy a rozeběhl zpátky do vesnice. Co si myslel?! Opravdu se naivně domníval, že když ho nepřijali vesničané, tak patří mezi stvoření, jaká ani neuměl pojmenovat? Už to chápal, Felix mu nechtěl nebo nemohl říct, že s nimi není v bezpečí. Pokud Christopherova a Changbinova tradice byla svým milovaným téměř prohryznout hrdlo, neznamenalo nic, že nejkrásnějšími chvílemi Hyunjinova dne byly sny o tom, jak jej Christopher vytahuje z plamenů.

 

Changbin vstal z místa, kde seděl, když sledoval kováře při práci. Protáhl se a rozešel směrem k staršímu muži, aby si od něj přebral svého nově okovaného koně. Ale dříve, než mu stačil poděkovat, kovář se na něj vážně podíval. „Měli byste nejpozději zítra ráno odjet,“ poradil mu. „Lidé už začínají mluvit.“

Nižší se rozhlédl, jako kdyby chtěl vidět, kteří lidé a co si říkají. I když velice dobře pochopil, co to znamená. Přes jejich ochotu pomoci, už jako cizinci začínali vesničanům smrdět. Tábořili moc blízko, byli moc vidět a už se to zdálo jako moc dlouho. Vesničané si museli všimnout, jak se od nich liší.

Kývl. „Nevíte, kde bych sehnal nějakou detailnější mapu okolí?“ zeptal se ještě. „Máme jednu starou, na které ani tahle osada není ještě zakreslená.“ Uchechtl se.

„Chodíme tu mezi vesnicemi po paměti.“

Changbin poděkoval a podstrčil muži do dlaně zlatý plíšek, když se s ním loučil potřesením rukou. „Pojedeme ještě dnes,“ slíbil. Sám nechtěl, aby příběh, jak cizinci pomáhali hasit požár a zachránili kovářova syna, končil veřejným lynčováním.

 

Christopher stál do půl těla vysvlečený na mýtině, a přestože z lesa šel chlad, zpotil si tmavé kudrlinky spadající na jeho krk. Trénoval s mečem a zdálo se, že je to pro něj způsob meditace. Opakoval stejnou sestavu, a snažil se najít rovnováhu mezi stále se zlepšující precizností pohybů a postupnou únavou svalstva. Kovářův syn na něj narazil jen náhodou, když hledal místo, kde by mohl nerušeně malovat. A byl si jistý tím, že ten meč byl rozhodně větší a těžší, než s jakým by jiný muž Christopherovy výšky bojoval.

Starší neskončil, když se začal zadýchávat. Ale nejspíše měl v mysli nějaký počet opakování, protože jakmile to poslední dokončil, promluvil: „Vím o tobě.“ Pootočil hlavu na místo, odkud jej Hyunjin sledoval, a unaveně se pousmál. „Cítím tě celou dobu.“

„To spíše zní, jako kdybych i na tu dálku páchl,“ neodpustil si černovlasý.

Christopher odložil meč a sehnul se pro košili. „Spíše naopak,“ utrousil, možná to ani neměl mladší slyšet, protože si to zamumlal jen pro sebe a po vší té námaze se mu teprve teď nahrnula krev do bledé tváře.

Černovlasý zaváhal, ale nakonec se k němu vydal. Věděl, že v téhle části lesa jsou úplně sami, a pochyboval, že se rozhodl správně. Ale byl z toho muže rozrušený. Z jeho vypracovaného těla, které se vším umem ovládalo zbytečně velký a těžký meč. Ze světlé kůže, na níž zářila snad každá z jizev, kterou kdy utržil v boji. A hlavně z toho úsměvu, jakému se dařilo úplně popírat nebezpečného bojovníka, kterým Christopher byl, k tomu dračího jezdce a nějaké stvoření z Temného lesa; působil jako mladík z vesnice, ale mnohem více usměvavý a bez veškeré přetvářky prostě milý.

„Šel jsem malovat,“ vysvětlil mladší, co ho přivedlo do lesa. „Včera jsem ti chtěl ukázat nějaké své obrazy, ale Felix… mne od toho odradil.“

Christopher přimhouřil oči, jako kdyby se snažil vybavit ztracenou myšlenku, nebo mu něco na té situaci nesedělo, než zatřepal hlavou a hned vzápětí se pokusil uhladit nezbedné kudrliny na svém čele. „Lix tě od toho odradil?“ zopakoval. „Můžeš mi je ukázat teď, jen na sebe hodím-“

„Nemusíš,“ vyhrkl Hyunjin a nevěděl, jak si něco takového mohl dovolit. Nikdy předtím se mu to nestalo – protože by se tím dostal do nebezpečí –, že by nějakému muži naznačil, aby před ním zůstal svlečený.

Starší se trochu nervózně zasmál, ale přestal v rukách rovnat košili, aby se do ní mohl obléct. Pustil ji zpátky na hromádku svých věcí. „Můžu vidět ty obrazy, prosím?“ natáhl s hravostí v tónu.

Hyunjin měl u sebe jen pergameny a mezi nimi nějaké dokončené skici, nenosil s sebou obrazy a dnes spíše hledal inspiraci, než by plánoval skutečně se pouštět do malby na plátno v přírodě. Přesto se pokusil nějaké vytáhnout ze složky a zahanbeně si uvědomoval, jak nemotorný při tom je, protože se mu chvěly prsty z polonahé blízkosti staršího.

„Všechno to působí tak skutečně,“ okomentoval Hyunjinovo dílo Christopher, jakmile se mu dostalo do ruky. „Jsi velice talentovaný. Co proti tomu mohl Lix mít?“

„Neviděl je,“ přiznal Hyunjin a jeho úsměv, který mu na tváři vykouzlila upřímná pochvala, trochu ochabl. Christopher si mohl všimnout změny v jeho náladě, protože k němu vzhlédl od pokreslených pergamenů. A mladší v tom okamžiku vůbec nerozuměl, kde se vzala myšlenka, že by pro něj mohlo být nebezpečné trávit čas v Christopherově přítomnosti. Nemohl být více pohledný, ani působit mileji. „Říkal, že pocházíš z Temného lesa, ať už je to místo kdekoliv.“

Rysy v tváři kudrnatého ztvrdly. „Neznáš Temný les?“

„Nevím nic o ostrovu, z kterého pocházíte.“ Nevěděl o nich nic, co by mu neřekli.

Christopher mu vrátil kresbu, než se znovu sklonil pro košili a tentokrát se do ní oblékl. Trochu se zatřásl, ale černovlasý pochyboval, že se do jeho zpoceného těla až teď opřela zima. „Felix ti neřekl pravdu,“ kdyby starší nemluvil tak vážně, Hyunjin by se i snad zaradoval, že všechno bylo jinak, „Temný les je hrozné místo, ale v jeho středu je mnohem strašlivější hora. Tam jsem dospíval.“ Rozhlédl se, jako kdyby něco hledal, a pak zkontroloval i nebe. „Myslel jsem si, že jsem se změnil, když se pro mne vylíhlo dračí vejce, ale… nejspíše je to místo stále ve mně, jako střípek obsidiánu v mé hrudi – to chtěl nejspíše Felix říct.“

Proč při takovém přiznání působil více smutně než děsivě? Hyunjin se nebál. Pořád před ním stál muž, který ho zachránil z ohně. Až směšně pohledný muž, který ho vzal za ruku a řekl mu, že je výjimečný. „Nezajímá mne, co chtěl Felix říct,“ přiznal a udělal k němu krok. Bezmyšlenkovitě, možná z nějakého pudu hluboko v jeho krvi, nebo protože i mezi lidmi šíje a zápěstí byla místa, kterými se svádělo, si odhrnul vlasy z krku a vystavil tak to citlivé místo Christopherově pohledu.

Ten se mu překvapeně podíval do očí, než popřel vzdálenost mezi nimi a objal ho. Rty se dotýkal kůže, pod níž černovlasému tepala krev, a zdálo se, že přímo nasává jeho vůni.

Hyunjin zavřel oči, srdce mu divoce bušilo. Možná očekával útok, možná na něj byl připraven a tohle vřelé pevné objetí ho překvapilo. A nebo tentokrát ucítil zděšení z pohodlí a tepla jaké se rozlilo jeho tělem. Neměl rád doteky, byl odtažitý a vyhýbal se i členům své širší rodiny. Ale Christopherovi objetí opětoval a nechtěl, aby kdy skončilo.

 

Ale nic dobrého netrvalo věčně, a brzy je vytrhlo odkašlaní. Hyunjin otevřel oči a uviděl nejnižšího z cizinců, jak si je s potutelným úšklebkem prohlíží. „Slíbil jsem kováři, že ještě dneska vyrazíme,“ v těch slovech zaniklo tiché hrdelní zavrčení, ale pokud si ho černovlasý jen nepředstavil, tak cítil jeho vibrace na kůži.

Christopher se odtáhl a věnoval svému příteli dlouhý zkoumavý pohled, než kývl a sklonil se pro své věci. Umně se začal šněrovat do koženého vázání, díky kterému mu na zádech držela pochva na meč.

Changbin čekal na místě. „Ptal jsem se už tvého otce, Hyunjine,“ začal, a z nějakého důvodu to vyvolalo, že nejstarší těkl mezi nimi pohledem, „na mapy… Lix říkal, že se vyznáš v okolí, a my něco hledáme… a pomohlo by nám přesněji vědět, kam máme jít.“

Černovlasý se snažil tvářit, že nebyl přistižen snad při tom nejvíce intimním aktu, jaký za svůj život poznal. A že to nevyvolalo žádnou odezvu v jeho rozkroku už tak nepohodlně uvězněném v kožených kalhotách. „Co h-hledáte?“ i na svém tónu poznával, že je jiný. Také si odkašlal a sklonil trochu obličej, aby mu do něj spadly vlasy.

Na nejnižším bylo znát, že váhá, ale nakonec odpověděl: „Pramen v horách.“

„Brzy budou hory nepřístupné,“ poznamenal černovlasý. „Ale mám je projité, měl bych být schopen vás vést.“

„To po tobě nemůžeme chtít,“ odmítl Changbin a nejspíše chtěl říct ještě něco, ale přerušil jej zvuk ze zvláštní píšťaly, do které Christopher foukl.

Nejstarší se zatvářil omluvně, než vzhlédl k nebi. Hyunjinovi došlo, že volal na draka, a nebyl si jistý, jestli je připraven ho vidět, ale určitě chtěl. Proto se také zadíval vzhůru.

„Říkal jsi mi, že nechceš, aby létala tak blízko vesnice, Channie,“ dostal ze sebe Changbin a černovlasému něco na jeho tónu nesedělo. Ta slova byla nucená. „Připojí se k nám, až budeme dál od vesnice.“

Christopher zakroutil hlavou. „Neslyším ji,“ šeptl. „Nesnesu, když je tak daleko, že nevím, jestli je v pořádku,“ přiznal s bolestí v hlase.

„Muselo to tak být, vesničanům se přestáváme líbit i my, jak by reagovali na draka?“

Hyunjin se nemohl zbavit pocitu, že je něco jinak, než by mělo. Ale když si prohlížel Christophera a Changbina, a znovu si opakoval, jaká slova si vyměnili, nedokázal poznat co. A možná ani neměl dostatečnou kapacitu zároveň soudit situaci a vymýšlet způsob, jakým by mohl nejstaršímu z nich pomoci. Chtěl ho vzít za ruku, dotekem mu předat něhu, kterou k němu cítil… ale Christopher se s posledním pohledem na nebe a bez rozloučení vydal směrem, kudy se šlo lesem k jejich vozu.

„Vrať se za otcem, Hyunjine,“ pobídl ho Changbin, „my si poradíme.“

Kovářův syn rozhodně nechtěl být ve společnosti muže, který svému partnerovi nechal ublížit natolik, že mu zbyla tak hrozivá jizva. Navíc se mu nelíbilo, jak mluvil s Christopherem; a ani obsah jeho slov vůči němu samotnému. Proto mu nijak neodpověděl a vydal se opačným směrem hlouběji do lesa, aby si tam mohl srovnat myšlenky.

 

„Co hledáme za pramen?“ zničeho nic se zeptal Christopher, když všichni tři seděli na kozlíku vozu a pozorovali cestu před nimi. Do setmění zbývalo několik hodin, a oni chtěli být do té doby dostatečně daleko od vesnice, aby si na sebe skutečně nepřivolali hněv starousedlíků.

Felix se narovnal a věnoval pohled Changbinovi. Poté si položil ruku na konec žeber a tiše kňukl. „Potřebuju si lehnout.“

Protože to Changbin měl opratě, Christopher začal pomáhat mladšímu dovnitř vozu. Uložil ho do přikrývek, spojil jejich dlaně a druhou mu starostlivě sčesal vlasy z čela. „Neměl bys cestovat takovou dálku,“ napomenul ho.

Pihatému nepatrně zvlhly oči. „Lehneš si ke mně?“ navrhl. „Binnie to zvládne sám. Potřebuju pevné bratrské objetí.“

Christopher se tomu zasmál, ale přesunul se tak, aby se mohl položit do pokrývek na záda, a mladší se k němu mohl z boku přitulit.

Felix si položil hlavu na jeho hruď a obtočil kolem jeho boku paži. „Všechno bude v pořádku,“ šeptl svým hlubokým hlasem.

 

Changbin seděl zamračeně u ohně, a i když se k němu po chvíli připojil světlovlasý, nerozptýlila ho ani jeho rozespalá krása. Přesto k němu mladší přisedl a objal ho kolem ramen, přičemž si o něj opřel hlavu. „Probudilo mne, jak nahlas přemýšlíš.“

„Co když ta mapa je blábol?“ téměř zavrčel starší. „Ta vesnice na mapě vůbec nebyla…“

Felix se o látku jeho košile otřel obličejem, než se donutil odtáhnout, aby se mu mohl podívat do tváře. „Hory se mění pomaleji než lidská osídlení,“ řekl mu a natáhl se pro polibek. Ale Changbin se odvrátil, takže se rty dotkl jen jeho tváře.

„Měl jsi ho vidět s kovářovým synem,“ povzdechl si tiše a jistým způsobem bolestně. „Přistihl jsem je, jak se objímají, a Channie působil tak spokojeně… možná by stačilo, kdyby byl Hyunjin s ním.“

Felix se také od něj odvrátil. „Myslíš, že by ho ještě zajímal… že by s ním chtěl být, kdyby věděl pravdu?“ znělo to trochu jako vrčení, a ještě více jako výčitka. „Znají se, pokud se tomu tak dá říct, pár dní… a nás zná roky, ale ani to nic neznamená.“

„Žárlíš na něj?“

Světlovlasý se zamračil a vstal. Věděl, že celá ta situace je pro ně oba těžká. Stačilo by, že přišli o domov a museli hledat nový. Ale místo starosti o jejich novou rodinu se všechno ještě komplikovalo o Christophera. Přesto se rozzlobil a nechtěl být ten, kdo se bude omlouvat ještě dřív, než se skutečně pustí do hádky. „Nechci dávat jeho… náš osud do rukou člověka,“ zavrčel a ruku si položil na břicho, než se vydal zpátky do vozu.

Changbin zaklel, ale nechal ho odejít. Věděl, že by se chytli víc. Skutečně by se pohádali, a to si teď nemohli dovolit. Kvůli Felixově stavu, ani kvůli tomu Christopherově.

 

Utábořili se pod horami, kde začínaly stezky, kam s vozem dál nemohli. Chtěli vzít koně nejdále, kam to půjde, ale ani tak si nebyli jistí, co se všemi jejich věcmi. Všechno, co jim zbylo z domoviny, měli ve vozu, a teď to museli opustit, protože takový náklad by je jen zbytečně zdržoval. Ale nejméně Felix nevypadal, že je schopen jednu určitou truhlu nechat napospas lapkům, kteří by se mohli v okolí ukázat a z nehlídaného vozu si nabídnout jako z prostřeného stolu.

„Tak ji zakopeme?“ zkusil Changbin to jediné, co ho napadalo. Uvědomoval si, že ten výstup bude náročný sám o sobě. Černovlasý měl nakonec pravdu, když označil brzkou dobu za mezní, kdy se ještě v horách dalo pohybovat. Ale oni nemohli čekat několik měsíců, než se počasí znovu zlepší.

Felix zakroutil hlavou. „Možná bych tu měl zůstat s věcmi já.“

„V žádném případě tě tady nenechám samotného!“

Christopher, který je do té doby tiše pozoroval, konečně promluvil. „Necháme to vynést nahoru,“ prohodil a ukázal na sedlo, které stejně jako truhlu plánoval Changbin zakopat. Oba jeho společníci se na něj podívali a nejstarší nerozuměl tomu, proč se jim lesknou oči slzami. Bylo to přece jednoduché!

Vstal, vzal si svou zvláštní píšťalu a dlouze do ní foukl. Poté se podíval na nebe. Ale i když se už dávno vzdálili od vesnice, žádný drak se na obloze neobjevil.

Felix vstal a došel k němu, aby mu podal malou lahvičku. „Napij se, Channie.“

 

Když je kovářův syn na koni konečně dohnal, zastihl právě scénu, jak dva zbylí společníci táhnou bezvládné tělo Christophera. Popohnal koně a téměř z něj seskočil za jízdy, když se k nim vrhal. „Co se stalo?!“

Tentokrát to slyšel jasně, Felix na něj hrdelně zavrčel. „Nepleť se do toho!“ Přesto se toho Hyunjin nezalekl, a protože byl přece jen vyšší a jeho paže zvyklé na kovářské kladivo, podařilo se mu dostat až k Christopherovi. Možná po cestě strčil do světlovlasého, a toho vzápětí starostlivě v náručí sevřel Changbin. Jako kdyby Hyunjin udělal víc, než že ho odstrčil z cesty.

„Co ti provedli?“ vlezl si do vozu a položil si Christopherovu kudrnatou hlavu do klina, aby mohl zkontrolovat, zda stále dýchá. Vypadal, že spí. Ale Hyunjin nevěděl dost, aby si byl jistý, že mu nijak neublížili. „No tak se probuď, hmm,“ šeptal, a přitom se ho hlazením po tváři a vlasech snažil přivést k sobě.

Felix znovu zavrčel. „Jeho drak je mrtvý.“

Hyunjin se na něj zděšeně podíval. „J-ja-“

Tentokrát se do toho vložil Changbin, nejspíše se konečně ujistil, že jeho partnerovi se nic nestalo, nebo chtěl zamezit dalšímu stresu. Bez jakékoliv schovívavosti a ohledů vytáhl Hyunjina z vozu, a odtáhl ho ještě dál, jak nechtěl, aby snad zvuk jejich hlasů Christophera probudil. Smýkl Hyunjinem na zem a teprve poté promluvil: „Zemřel už dávno… než jsme se vydali na cestu. Ale Chan to není schopen přijmout.“

Světlovlasý je opatrně došel, přičemž si urovnával svetr na břiše. „Jako kdyby jej zakleli. Začal žít ve smyčce, kde nikdy nezemřel a jen někde létá,“ sám vzhlédl k obloze, než se místo deště spustily z jeho očí slzy, „tolikrát jsem ho konfrontoval s tou ztrátou, tolikrát ho viděl prožívat tu bolest znovu a znovu… až jsme ho nechali takhle. Ve smyčce, která pro něj není tak hrozná, jak skutečnost.“

Hyunjin začal divoce kroutit hlavou. Muž, který ho zachránil z ohně, ten nejněžnější muž, jakého potkal, přece nemohl být blázen. Ale nakonec to do sebe všechno zapadalo. Christopher si ho nedokázal vybavit ani den poté, co jej zachránil. Na mýtině nejspíše nevěděl, s kým mluví, protože se podivil, že Changbin zná jeho jméno. A vždy jen vyhlížel draka, který nikdy nepřiletěl. „Co za pramen hledáte?“

„Našli jsme mapu, na které je tady v horách pramen živé vody, ta by mu mohla pomoci,“ odpověděl mu Changbin, který objímal plačícího Felixe.

Černovlasý se vyškrábal na nohy. „Ukažte mi tu mapu, dovedu vás tam.“

 

Nejméně v Hyunjinově příjezdu jim štěstí přálo. Felix mohl zůstat u vozu s Christopherem, nemusel stoupat do hor, mohl strážit věci; a smyčka, do níž staršího zaklel smutek, nepůsobila takové bláznovství, aby svého mladšího bratra neochránil, kdyby je napadli lupiči. I přesto Hyunjin s Changbinem spěchali, protože za sebou nechávali to pro ně nejcennější.

„Když se zeptám, odpovíš mi popravdě?“ začal udýchaně černovlasý a dal si ruce v bok, jak se snažil uklidnit splašené srdce po prudkém stoupání, které měli za sebou. Napil se vody z láhve a rozhlédl po okolí. Neviděli přímo na vůz, ale pohled do údolí byl působivý. Už dávno se dostali za hranici, kde by mohli pokračovat s koňmi.

Nižší z nich kývl. Nerad lhal. Častokráte se v posledních měsících právě proto přel s Felixem – nedokázal Christopherovi lhát. Bolelo ho pokaždé, když musel zamlčovat a mlžit, aby nezpůsobil horší bouři pocitů, než byla zmatenost staršího a strach z marného volání jeho draka.

Hyunjin znovu vykročil, stezka před nimi byla téměř bez převýšení. „Chan přiznal, že ho pouto s drakem změnilo,“ začal, ale nevěděl, jak správně zformulovat otázku, protože za ní stály jen zmatené pocity. „Znali jste ho předtím?“

„Chanova smečka žila poblíž Felixova domova, znají se od dětství,“ vypověděl mu Changbin, i když stále pořádně nenabral dech. Jeho tělo se zdálo jako hrouda svalů, proto musel vydávat více energie na zdolávání skal. „Pak rodiče Chana prodali do vojska, a on se roky cvičil v zabíjení a krutostech pod dohledem kněžny z Hory. Probudilo to v něm bestii, jakou oni potřebovali, a jestli se ptáš… tak ano, někdy se bojím, aby tohle šílenství na sebe neuvrhl sám Chan, aby nás chránil.“ Zavrčel, když stezka znovu začala stoupat. „Říkával to sám, že láska k jeho draku je to, co jej dělá dobrým. Že bez ní je jen krvelačná bestie, a jen protože se o ni bojí, dokáže cítit. Že proto si raději volí neublížit, protože nechce, aby jí bylo ublíženo. Zbožňoval ji a láska k ní byla důvodem, proč pokračoval. A naopak si myslím, že jeho drak přímo žil z té lásky, protože na světě už není dost magie, aby se vůbec vylíhli.“

Hyunjin se po něm ohlédl. „Ani tam u vás už není?“

„Chan byl jediný dračí jezdec, o kterém jsem slyšel. A jeho drak byl nádherný a majestátní, ale draci neumírají takhle… vždy prodlužovali život jezdcům, ale Chan není o moc starší než já a jeho drak měl být ještě dlouho v rozpuku – růst a sílit –, místo toho začal chřadnou a nehledě, kolik mu ze sebe Chan dal, zemřel.“

Černovlasý raději přidal do kroku, aby zahnal slzy v očích. Možná si držel tu romantickou představu, že láska byla skutečná síla, která dokázala vybojovat každou bitvu. Určitě to slýchával v pohádkách, a nejspíše právě on potřeboval, aby láska byla schopna překonat vše, protože cítil tu zakázanou lásku se spoustou překážek. Tak ho bolelo, že Christopherova láska dokázala nechat vylíhnout dráče, dokázala se svou silou vyrovnat silné magii, ale už ne jej udržet na životě, dokud Christopher sám nezemře stářím.

Uběhla chvíle, po které už se k rozhovoru vracet nechtěl. Byl rád za těžký terén. A tak mlčky stoupali k místům, kde měl být pramen živé vody, dokud na ně nepadl soumrak a oni nezaložili oheň, aby se před spánkem prohřáli.

„Možná bych ti měl říct něco o našich tradicích,“ usmál se Changbin, když dojedli zajíce, kterého ulovil cestou. „Kdyby si chtěl s ním zůstat, až ho vyléčíme.“

Černovlasý se zamračil. „O tradicích, při kterých prokusujete hrdla?“ Stále si kvůli té ohavné jizvě na druhého dával pozor, a raději hnal v úctyhodné vzdálenosti před ním nebo se držel až za ním.

Nižší se uchechtl. „Tuhle si nevypadal, že by ti bylo za těžko odhalovat tepnu,“ vrátil mu pobaveně, „možná spíše naopak.“ Pohledem sklouzl k Hyunjinově rozkroku, aby se nemohl mýlit, na jakou reakci naráží.

Hyunjin cítil krev ve tvářích, přesto se na něj zašklebil. Chtěl vstát a uložit se ke spánku, aby v tom rozhovoru nemusel pokračovat. Ale nakonec si to rozmyslel. „Myslíš, že Chan o mne bude stát, až bude… při smyslech?“

„Myslím, že je při smyslech. Základní pudy a jeho typické reakce zůstaly, chrání se před složitějším lidským vnímání času, představami, vzpomínkami a sny, protože jeho duše nechce žít ve světě bez draka,“ vysvětlil mu. „Naši předci byli schopni se měnit ve vlky, a takhle jeho část, která je jen v přítomnosti, si tě stále dokola vybírá, i když do jeho lidské paměti nepronikneš. Voníš mu bezpečím, i když tě nepoznává, a pokaždé, když tě spatří, tak ví, že stačí jeden tvůj úsměv a on se do tebe zamiluje.“ Zhluboka se nadechl. „S Felixem jsme se několikrát pohádali, jestli bys ho nedokázal vyléčit ty.“

„A…?“

Changbin pokrčil rameny. „Vím jen, že až se napije živé vody, budeš to ty, pokud budeš chtít, díky kterému bude milovat tolik, že žádná bestie v jeho nitru nebude mít šanci.“

Černovlasému to stačilo. Tohle byla myšlenka, s kterou chtěl usínat. Krásnější příběh než všechny pohádky.

 

Pramen dávno vyschl. Bylo bláhové si myslet, že ve vnitrozemí kontinentu, kde nezbývala žádná magie, může pramenit živá voda. Ale naděje umírala poslední, proto se táhli tak daleko. A teď již nebylo kam.

Draci umírali. A jezdce mohlo utěšit jen šílenství.

 

„Co budete dělat teď?“ zeptal se kovářův syn Felixe, který připravoval v hmoždíři směs bylinek, mezi nimiž nechyběla meduňka. Seděli u ohně u vozu a nikomu nebylo do hovoru. Hořká realita, s kterou se setkali, je unavila. Domov jim spálily požáry a kontinent prostý kouzel nedokázal přijmout jejich odlišnost. Nebylo se kam vrátit a nebylo kam směřovat.

Muž s pihami pokrčil rameny. „Pojedeme dál, možná narazíme na místo, kde se budeme moc usadit,“ nezněl vůbec jistě, přestože takový byl jejich plán. „Nejsem ve stavu, že bych mohl cestovat další dlouhé měsíce,“ přiznal neochotně a ohlédl se po Changbinovi, který o kus dál stahoval z kůže ulovené zajíce.

Černovlasý se odmlčel, protože k tomu nebylo co říct. „Nemůžu s vámi zůstat,“ zašeptal. Stmívalo se a on měl celou noc, aby si to rozhodnutí ještě rozmyslel. Ale co by se muselo stát, aby si věřil, že dokáže sdílet jejich osud a nebude jim jen přítěží?

Felix kývl. „Nemůžeme to po tobě chtít. Jsi člověk, máš ve vesnici rodinu a práci.“

Hyunjin nechtěl, aby jeho důvody zněly tak obyčejně a přízemně. Chtěl se obhájit v očích smečky, která se vydala na pouť do neznáma, aby zachránila svého vůdce. Žili v jiném světě, byli odvážnější a naplňovaly je mnohem vřelejší pocity, než jaké snad on dokázal cítit. Myslíval si, že je jiný, protože si nerozuměl s ostatními ve vesnici; domníval se, že cítí a vnímá krásu jinak než oni. Ale konfrontován s magickými bytostmi byl nakonec jen pouhý člověk. „M-můžu jít za ním?“

Pihovatý mu věnoval úsměv: „Samozřejmě.“

Christopher seděl ve vozu a něco probíral v prstech. Zvedl pohled, když se k němu černovlasý připojil, a tentokrát byl Hyunjin schopen poznat, jak se ho marně snaží zařadit. „Jsem Lixům a Changbinův známý,“ představil se, a tím si vysloužil ten krásný přátelský úsměv, při kterým ho bolelo srdce touhou, „co to je?“

„Dračí šupiny,“ Christopher poklepal vedle sebe, aby si k němu černovlasý přisedl, a ukázal mu perleťové plátky. „Vždycky, když se cítí slabá, položí si hlavu do mého klína, a zdá se, že jí pomáhá, když ji hladím po tlamě. Někdy se nějaká šupina uvolní a já si ji nechám.“ Hyunjina překvapilo, jak ostré byly. Vypadaly jako šperky, ale musel si dávat pozor, aby se o ně neporanil. „Voní... měly by vonět po ní, ale tyhle asi byly příliš dlouho v truhle, že načichly dřevem.“

Černovlasý mu je opatrně vrátil a pokusil se o úsměv. „Brzy přiletí.“

Starší kývl, jak s ním souhlasil. Přece se jeho drak musel brzy vrátit, když s ním celý den nebyl! „Chtěl bych vědět, jestli její vůně přináší klid i ostatním, nejen mně.“ Odložil šupiny do truhly a celou svou pozornost obrátil na Hyunjina. „Většinu nocí nejsem schopen usnout, když ji necítím,“ přiznal se. „Lix mi na to vaří lektvar, ale… cítím se pak ráno unavený.“

Hyunjin se ostýchavě natáhl, aby ho vzal za ruku. Zdálo se, že ten dotek Christophera překvapil, a pokud to v přítmí vozu bylo poznat, trochu se zarděl. „Changbin mi říkal, že voním na člověka příjemně,“ zalhal.

Kudrnatý mu věnoval pohled, než využil jejich spojených rukou a přitáhl si jeho zápěstí k nosu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Napětí v jeho ramenou se uvolnilo. A černovlasý nevěděl, kde nalezl tolik odvahy, že stočil ruku tak, aby mohl vzít jeho tvář do dlaně. Christopher se do ní opřel. „Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by tak krásně voněl,“ ta slova Hyunjina bolela a věděl, že je nebude schopen slýchávat stále dokola, proto nemohl zůstat, „myslím, že bych se lehce mohl zamilovat.“

Já taky, Chane, pomyslel si. Přitáhl druhého do objetí a udělal mu místo, aby si mohl opřít tvář o jeho krk. Prsty mu vjel do kudrlin. Toužil se ho dotýkat a skutečně cítit jeho přítomnost. „Počkáme spolu, než přiletí tvůj drak. Chtěl bych ji poznat,“ doufal, že se slzy, které cítil v očích, nedostaly do tónu jeho hlasu.

 

Byl to pramínek černých vlasů, které za sebou zanechal v Christpherově truhle jako vzpomínku. I on brzy musel ztratit vůni, ale Hyunjin nedokázal snést představu, že pro staršího již další ráno nebude existovat. Když on sám si už navždy bude vyčítat, že nebyl dost statečný a silný, aby zůstal.  

Doslov:

Můj psycholog mne po smrti Jozu a Dimy navedl, abych o tom napsala povídku. Tohle je ona. Možná by to mohlo být dehonestující, že jsem tak bolestivou ztrátu převedla do fanfikce; ale bylo to nejsnazší, nezaobírat se vymýšlením postav a soustředit se jen na pocity a myšlenku.

A byla bych ráda, kdyby... zrovna tohle byl ten první krok na cestě k hvězdnému nebi. Tím bych je nejvíce uctila a dala si důvod tu stále být.