[aokise] Stvůry nepláčou 2/6

Jsem chronický vydávač se zpožděním (ne, dnes jsem se nezpozdila, dnes je vše ještě na čas). I když povídku mám napsanou celou a tedy se nemusím potýkat s časným dopsáním dalšího dílu, tak jsem velmi zmatená, jaký je den. Trvale. Tak se případně připomeňte, že tři dny od posledního vydání uplynuly.

Nevím, jaký máte názor na hudbu Dir en grey, ale pro mne je zrovna diskografie Dir en grey takové napojení na databázi vlastních pocitů. Ale ani tak se nebudu tvářit, že jejich texty si propůjčuji přesně tak, jak jsou myšleny, nebo že mé překlady vystihují, co Kyo myslel (vystihují jen to, co já si myslím, a kde v mé databázi pocitů leží).

Stvůry nepláčou

[1/6]

II.

… najdu tě, až se znovu narodím.

Aomine ani nevěděl, před jak dlouhou dobou se probudil, protože hodnou chvíli ležel na futonu a hleděl do stropu. Dýchal, nepřemýšlel, a ignoroval všechny podněty, proč by se nakonec z pokrývek měl vyhrabat. Nechtělo se mu stávat, možná to úplně přesahovalo nechuť k rannímu stávání a přesně o tom mluvil trenér, když ho posílal k psychiatrovi. Nakonec se dohodli, že pojede na dovolenou, změní prostředí, bude se držet tréninkového plánu; a trenér to začne více řešit jedině v případě, že Aomine na začátku nové sezóny nebude jako znovuzrozený. Ten muž nebyl tak naivní, když říkal znovuzrozený, myslel alespoň minimální zlepšení, s kterým by se dalo později pracovat. A – díky všem basketbalovým bohům, v jaké Amerika věřila – věděl, co dělá, a šlo mu o to, aby se hvězda jeho týmu jednou nerozhodla začít ignorovat zápasy; poznal, že se k tomu schyluje, a na rozdíl od ústupků v době, kdy Aomine chodil na Teiko, tenhle trenér ho držel zkrátka: musel chodit na každý trénink, musel respektovat každé pravidlo, anebo mu hrozilo, že ho z týmu vyrazí. A to jediné dokázalo Aomineho motivovat, protože stále chtěl hrát basketbal; protože na rozdíl od zápasů, když byl na Teiko nebo později na Touhou, v NBA měl protivníky, proti kterým ho naplňovalo hrát.

Když se jeho myšlenky nakonec začaly ubírat směrem k basketbalu a vlastnímu trenérovi, otočil se na bok a natáhl pro mobil. Bylo po poledni druhého dne, co se vrátil do Japonska. Ale to ho reálně tolik nezajímalo jako tréninkový plán, kterého se měl držet. Tak se nakonec vysoukal z pokrývek, našel v kufru tepláky, do kterých se oblékl, vysypal si do dlaně všechny vitamíny a doplňky, které mohl brát i jako profesionální sportovec, aniž by to kdokoliv považoval za doping; a vyšel z pokoje.

Zamžoural, protože v celém domě bylo mnohem více světla než v jeho brlohu. A zamířil do kuchyně pro sklenici vody, aby mohl prášky zapít.

„To nemyslíš vážně, Dai-chan,“ ozvala se jeho růžovovlasá téměř sestra, když si všimla, že jí po bytě chodí polonahý. Zabručel, ani se nesnažil o nějakou určitou odpověď, natočil si vodu a vydal se za ní do obývacího pokoje, aby zjistil, co přesně jí tak náhle vadí. Když by měl jít do úplných základů jejich vztahu, v pubertě ho – aniž by on nebo ona v tom viděli cokoliv víc – několikrát zahlédla úplně nahého, proto si nebyl jistý, jestli její poznámka nepatřila k pozdnímu stávání a tam se mohl obhájit přeletem časovými pásmy. Kdyby měl potřebu se vůbec obhajovat.

Hodil do sebe dlaň vitamínů a zapil ji vodou, než se opřel o rám dveří. „Co přesně myslíš?“ zamručel. Jeho hlas byl hrubý po ránu, jak ho vesměs málo používal, a také – možná protože se v Americe snažil mluvil tak, aby si získal respekt – mnohem hlubší než před odjezdem.

Satsuki mu věnovala všeříkající pohled. Seděla na malé pohovce a chovala svou dcerku, přičemž jí společnost dělali dva další lidé. Jedním z nich byla hnědovlasá žena, kterou Aomine nikdy neviděl, nebo nejméně si ji nepamatoval. Tím druhým Kise…

Aomine pozvedl obočí a odfrkl si. „Hele,“ začal, „potřebuju si udělat nějaké cviky po ránu, můžu tady nebo mám jít ven?“ Obyvák byla asi jediná dostatečně velká místnost s nábytkem, kde se mohl pustit do posilování, které by nahradilo cviky v posilovně. A on opravdu neměl náladu chodit ven a do posilovny – rozhodně ne první dny jeho dovolené.

A růžovovlasá to na něm poznala, protože s nespokojeně povzdychla, ale nakonec kývla. „Nebude nás to rušit, jen si, prosím, obleč tričko.“ Tak o tohle jí šlo! Asi nevypadala zrovna nejlépe před svou kamarádkou, když se jí po domě promenádoval polonahý muž, který nebyl její manžel, jemuž porodila dcerku.

Černovlasý dopil vodu a otočil se, aby udělal, co se po něm chtělo. Uvědomil si až zpátky na cestě do pokoje pro hosty, že vlastně vůbec žádným způsobem nedal na sobě znát, že Kiseho poznal. U kamarádky Satsuki to bylo jednoduché – neměl žádný zájem, aby mu byla představena, takže její přítomnost ignoroval. Ale pokud ignoroval svého spolužáka, vysílal tím jasný signál, že ho znát a bavit se s ním nechce; což byla pravda, ale takhle napřímo dané najevo to později schytá od Satsuki, protože jí to bude muset vysvětlovat. A ona se v tom s radostí začne pitvat, protože před ní nikdy nic neutajil.

Natáhl na sebe tričko a vrátil se do obývacího pokoje s další sklenicí vody. Nasadil si sluchátka, aby vypadal, že si pouští hudbu, ale reálně jen chtěl dát najevo, že je neslyší, a poté si udělal trochu prostoru, aby mohl začít posilovat. První den byl zaměřený na svaly na hrudníku a ruce; šlo o sestavu různých variací kliků, kdy měl buď nohy (aby změnil úhel) nebo ruce (kde mohl pracovat s hloubkou cviku) na židli, a pak ještě měnil vzdálenosti mezi nimi. Osobně měl možná i raději tyhle náhradní cviky než posilovnu, připadaly mu zábavnější a byly svou komplexností těžší.

Stihl šest opakování, než se hnědovlasá kamarádka Satsuki rozloučila a celá rudá – jak si nejspíše nemohla odpustit pohled na dobře rostlého muže, který před ní cvičil, i když jí ten pohled přiváděl do rozpaků – odešla. Aomine si utřel pot do trička a na okamžik se zastavil pohledem na dítěti, které nyní spalo v Kiseho náručí.

„Je nádherná, že?“ samozřejmě, že si světlovlasý muž jeho pohledu všiml. Však také zůstali v místnosti jen oni dva.

Aomine se ušklíbl. Pořád nebyl schopen rozpoznat, co tak kouzelného na tom dítěti bylo, nebo proč to byl uzlíček štěstí pro jeho rodiče. Ale držel se, aby neřekl nic zlého. Nebo lépe řečeno, aby neřekl nic, co si skutečně myslel: novorozenec mu přišel ošklivý a necítil při pohledu na něj vůbec nic. Nedokázal ani přijít na nějakou frázi, co by mohl použít, podle něj se nepodobal ani jednomu z rodičů a neměl určitě jejich rysy. Protože ty by poznal, když to byli jeho nejlepší přátelé a Satsuki znal od dětství.

Něco úplně jiného byl muž, který dítě držel. Ani na růžovovlasou nebyl čas tak milosrdný, i když ještě před porodem – nejméně na fotkách – vypadala jako děvčátko, které znával. Kise určitě pozbyl všechno v jeho tváři, co bylo dětské, ještě v Kaijo měl v tvářích trochu tuku a ten byl úplně pryč; ale to dopomohlo k jeho půvabným rysům, aby ještě vynikly. Vlasy teď nosil až po ramena, ale stále je měl stejně husté a lesklé, a dodávaly jeho mužským, nyní ostrým rysům trochu ženskosti, která podporovala to cosi kočičího na jeho pohledu. Jeho oči měly zlatě medovou barvu, jaká vzbuzovala pocit tepla, důvěry a domova, přesto jejich kočičí tvar a dlouhé řasy podporovaly jejich smyslnost a svůdnost. A pak tu byly Kiseho ústa, Aomine měl trvale vypálený do vzpomínek jeho široký radostný úsměv – něco z čeho nyní, když se rozplýval nad dítětem, mohl vidět jen něžný odlesk, ale i tak dělal celý Kiseho obličej ještě přitažlivější.

Vyndal si sluchátka a kývl. Tím přestal světlovlasého ignorovat a nikdo ho už z toho nemohl nařknout, a zároveň souhlasil s pochvalou dítěte – vyhrál konverzaci na celé čáře!

„Půjdu se osprchovat,“ utrousil na půl úst a vydal se do koupelny.

Tak nějak doufal, že když se vrátí, bude i Kise pryč. Ale ten stále seděl v obývacím pokoji a věnoval se Satsuki s její dcerou. A tak se Aomine vrátil do kuchyně, aby si udělal omeletu, přičemž si zapsal do mysli poznámku, že bude muset s manželi probrat, kolik jim za měsíc přispěje na jídlo. Byl aktivní sportovec, snědl nejméně tolik, co oni oba dohromady, takže je ani jeden měsíc nemohl beztrestně vyžírat.

Nakonec se s talířkem usadil ke stolu do obývacího pokoje, což nejspíše Kiseho překvapilo, protože se na okamžik odmlčel ve vyprávění nějaké historky o herečce, jejíž jméno Aomine nikdy neslyšel. Tmavovlasý mu oplatil pohled, než se dal do jídla. Nezajímalo ho, zda předpokládali, že bude jíst v kuchyni, nebo se bavili o něčem, co by neměl slyšet; už s nimi seděl a nemohl to vzít zpět.

„Jaký byl let, Aominecch- … -san?“ otočil na něj znovu světlovlasý pozornost, když dokončil své vyprávění. Pointa byla, že s ní byl na přátelské večeři po natáčení, a proto se objevily titulky v novinách. „Rozmyslel jsem si, že by ze mě nakonec nikdy nemohl být pilot, když jsem začal létat kvůli modelingu do zahraničí… potřebuji vždy několik dní po příletu, než se časově trochu vzpamatuju. A i teď z toho má manažerka šílí, když s tím musí počítat.“

Kise vždycky hodně mluvil. A teď se mu vlastně podařilo říct úplně vše, co by Aomine mohl odpovědět. Ne, on sám nikdy nechtěl být pilotem, ale ta část s časem byla pravdivá. Nespěchal, dožvýkal, kývl a souhlasně zabručel. „Přesně tak, Kise.“

Světlovlasý se Satsuki se na něj chvíli zůstali dívat, jako kdyby od něj očekávali, že řekne cokoliv navíc, aby se zapojil do jejich konverzace, ale on místo toho pokračoval v jídle.

„Nezdá se mi, že bys měl čeho litovat, že jsi zůstal u modelingu,“ promluvila nakonec Satsuki a usmála se. Aomine si všiml, že stále to byl velmi unavený úsměv, i když upřímný. „A možná bys pro příště mohl dát Dai-chanovi nějaké rady, jak se tváři a pózovat před fotografem, protože ta jeho jediná reklama byla velmi…“ povzdechla si a pokrčila rameny, což nejspíše přesně mělo vystihovat, jak málo nadšení spolupráce mezi Adidas a Aominem způsobila.

Byl to dva roky starý kontrakt, který měl obsahovat nejen plakátové reklamy s novým modelem botů a Aomineho sportovní postavou, ale i reklamu do vysílání, v které by hrál jeden na jednoho a boty měl při tom na nohách. Ale cokoliv se jim podařilo natočit, bylo tak špatné, že nakonec reklamu sestřihali ze záznamu skutečného zápasu, co hrál; a od jakékoliv uměleckého reklamního ztvárnění, které plánovali, raději upustili. „Oi, Satsu! Ten model se učil hrát basket celé dva měsíce, řekneš mi, prosím, jak naše hra měla vypadat?“

„Jenže to byla hraná reklama, měl jsi to jen hrát,“ oponovala mu žena, přičemž kroutila hlavou, že mu to stále nedošlo.

Kise se tomu neupřímně zasmál, čímž přilil tu poslední kapku do poháru Aomineho rozmrzelosti. Zvedl se i s talířkem, na kterém měl zbytek omelety, a vydal do pokoje pro hosty, aby se tam mohl na zbytek dne zavřít.

Proč si platili basketbalovou hvězdu do reklamy, když nechtěli, aby hrála basket, ale místo toho nějaké směšné divadlo?!

Byla jedna věc, když předstíral, že se stále nebyl schopný naučit anglicky, aby mu dali lidé pokoj; nebo když schválně neodpovídal na otázky a tvářil se, že je nepochopil. Ale rozhodně mu nebylo příjemné, že jeho nejlepší kamarádka se s ním bavila, jako kdyby mu jeho rozumové schopnosti nestačily, aby věděl, co se kolem něj děje. Chápal, proč chtěli zrovna jeho, aby jim dělal reklamu, a věděl lépe než kdokoliv jiný, jak bylo těžké sehnat někoho, kdo by mu stačil jeden na jednoho… ale nerozuměl tomu, že nikdo z těch mnohem chytřejších nepochopil, že diváci by poznali falešnou hru. Kdokoliv ho kdy viděl hrát, by se reklamě vysmál! A Aomine ani nevěděl, jak se předstírá, že někdo hraje – buď hrál anebo ne, nic mezitím pro něj nebylo. Tak se dal zfalšovat celý zápas, že chvíli hrál a chvíli ne, ale při jeden na jednoho tam nebyl dostatečný prostor: všichni by viděli, že nehraje a botám by to reklamu neudělalo.

Navíc ten model všechnu hru vzdal po ani ne prvních pěti minutách. Pochopil, jak moc se zesměšňuje a nebyl schopen na to přestat myslet. Čím déle se ty záběry pokoušeli natočit, tím horší byly… a Aomine další dva dny vynechal trénink, než byl schopný ráno vstát z postele, umýt se a najíst. Protože velmi dobře chápal, kolik problémů si způsobil tím, že nebyl schopný natočit reklamu s modelem, co se učil hrát basket teprve dva měsíce. Nesplnil svou část kontraktu s Adidas, firmou, co měla rozhodně lepší právníky než on, a do dnes se musel ohlížet na ďáblovu dohodu, kterou ho právníci jeho týmu vysekali ze žaloby.

Další ráno se Aominemu podařilo vyplížit z domu, aniž by kohokoliv potkal. Měl přes hlavu přetaženou kapuci své černé mikiny bez potisku, aby mu všichni dali pokoj. Koupil si balenou vodu a nějaký časopis, na jehož titulní stránce byla Kiseho fotka. Došel do parku, posadil se na lavičku a nejprve zapil vitamíny, než si našel článek o světlovlasém.

Téměř čtyři dny pořádně nejedl, a přestože si chtěl nejprve zacvičit, než si koupí i něco k jídlu, cítil se bez energie. Proto si koupil časopis, doufal, že ho pobyt na čerstvém vzduchu zpruží a jakmile se jeho tělo hydratuje, bude mít větší náladu do cvičení. I když reálně se znovu dostal z postele jen proto, že musel následovat trenérův plán, co měl v mobilu.

Tak pil a mezitím si prohlížel Kiseho fotky.

Tmavovlasý to nechtěl rozebírat, ale nakonec mu to nedalo spát. Kise mu říkal Aomine-san, a znělo to úplně zvláštně. Ať už proto, že mu to připomnělo, kolik času uplynulo od doby, kdy se znali, nebo že si teď vlastně byli cizí. Jen spolužáci ze střední, co stěží tehdy byli přátelé, o téměř patnáct let později. To si teď byli.

A Aomine byl ten, který měl Kiseho časopisy mezi těmi s nahotinkami a střídavě nad nimi onanoval. Protože zrovna při tom se cítil živý… Když mu trenér z Teiko řekl, že už nemusí chodit na tréninky, když žádná hra nestála za námahu, protože byl monstrum, jakému se nikdo nechtěl postavit; tak mu zbývalo jen onanovat nad pornem. Zabíjet tím čas, kterého měl na střední spoustu.

Kise mu tu dobu připomínal, i když si z ní dokázal vybavit jen tenhle základ: své zklamání z basketu a rozbouřené hormony. Bylo zvláštní, že si nevybavil jediný rozhovor se světlovlasým, a všechny jejich společné hry mu splývaly… ale i přesto si byl jistý, že se v jeho přítomnosti cítil lépe. A že se rozhodně nemohl cítit lépe teď, když mu Kise říkal Aomine-san.

Poslední rok v Teiko měl jakoby v mlze a jeho vzpomínky se začínaly zlepšovat až od Touhou, které ovšem už s ním Kise nenavštěvoval. A přece o sobě věděl – ať už si to chtěl přiznat nebo ne –, že celý druhý stupeň střední školy byl do Kiseho zamilovaný. Jenže si k němu neuměl najít cestu a ani si tenkrát nemyslel, že by měl. Možná byl tolik nadšený z toho, že se mu alespoň vrátila chuť hrát basketbal, když mohl soupeřit s Kagamim a Tetsuem, že všechno ostatní ignoroval; a bylo to dobře, protože kdyby se tenkrát nezačal znovu plně věnovat basketu, dnes by nehrál v NBA.

Ale pak byl kvůli tomu úplně sám v Americe…

Kise měl v časopise interview na čtyři stránky, které bylo doplněno o několik fotek. Určitě ho sponzorovala vlasová kosmetika, protože většina textu se zabývala jeho péči o vlasy a fotky ukazovaly nějaké účesy, které mohli nosit muži. Až u toho posledního účesu zmínili, že právě s ním vystupuje v novém seriálu, který bude mít brzo premiéru.

Takže i Kisemu se nakonec dařilo dobře. A to i když si na druhém stupni střední poranil nohu tak, že musel přestat hrát basket. To byla chvíle, kdy úplně zmizel z Aomineho života; ale nakonec v životě světlovlasého to tolik neznamenalo, jen ztratil to jediné, co měli s Aominem společné…

Tmavovlasý vyhodil prázdnou láhev i časopis a nasadil si sluchátka, aby mohl začít s cvičením. Sám si navýšil počet opakování, aby se pořádně zapotil a neměl čas přemýšlet.

Cítil se unavený a spokojený, když se vrátil do domu svých přátel. Satsuki se k němu vrhla a objala ho ještě ve dveřích, přičemž do kůže jeho krku zašeptala, že se bála. Příliš jí nerozuměl. Nejspíše neměl odcházet, aniž by něco řekl, ale ona si skutečně musela uvědomit, že je dospělý muž a není zvyklý se někomu zpovídat. Nic z toho jí neřekl, jen ji poplácal po hlavě a zůstal v jejím objetí, jak dlouho potřebovala. A to i když byl nechutně zpocený…

Zavedla ho do kuchyně a začala mu chystat oběd, který připravila. „Jedl jsem venku, vezmu si to později.“ Přesto se posadil odevzdaně ke stolu a zůstal ji pozorovat. Opravdu rád by s ní trávil čas, jen bohužel už nevěděl jak. Nebyli děti, ona ho nemusela nutit, aby chodil na tréninky, a dávat mu opsat své domácí úkoly.

Posadila se naproti němu. „Řekneš mi, co se děje?“ zeptala se potichu, přičemž si hrála s prsty.

Vzhlédl k ní. Byla i tohle otázka, u které se mohl tvářit, že jí nerozumí, a nakonec na ni neodpovědět? Nebo když bude mlčet dost dlouho, nebude muset odpovídat? Ale Satsuki mu pohled opětovala a vypadala při tom velmi unaveně – to ho zarazilo v jakýchkoliv projevech ignorantství. „Všechno je v pořádku,“ řekl nakonec a rozhlédl se po kuchyni, „kde máš dítě?“

„Spí s tatínkem v ložnici,“ odpověděla mu, přesto vypadala zklamaně.

„Tetsu je doma?“

Kývla. „Vždycky si mi mohl všechno říct, a na tom se nic nezměnilo,“ zašeptala opatrně. Aomine si ji prohlédl a neubránil se tomu, aby zvedl jedno obočí, jak o jejích slovech pochyboval. Nešlo o to, že by bylo na Satsuki něco špatně, ale rozhodně existovaly části jeho života, s kterými se jí svěřovat nemohl. O to víc teď, když spořádaně žila se svým manželem a měla malé dítě.

Co by řekla na to, že spí s nezletilými? Brala by ho jako pedofila a držela by svou holčičku od něj dál? Nebo kdyby se jí přiznal, že si kupuje sex? To by ho nechtěla doma, protože by mu nevěřila, že pravidelně chodí na testy; a před odletem byl dost zodpovědný, aby se nechal vyšetřit a všechny je neohrozil. Věřila by mu, že by nikdy neohrozil nikoho z nich? Dokázala by pochopit, proč to všechno dělal?

Protřel si obličej dlaněmi, aby z něj dostal ten pochybovačný úšklebek a povzdechl si. „Jsem v pořádku, jen si musím zvyknout… na to být tady,“ odpověděl jí nakonec a úplně při tom nelhal.

Žena kývla, ale nevypadala, že jí taková obecná odpověď stačila. Přesto se usmála a vstala, aby ho mohla ještě jednou obejmout, než se vydala do ložnice za svým manželem a dcerou.

Měla rodinu, o kterou se musela starat, a on do ní nepatřil.

Po chvíli také vstal a šel se vysprchovat, protože se cítil špinavý. I když to možná nemělo nic společného s tím, že byl zpocený z tréninku. Všechno uvolnění ze sportu vyprchalo příliš rychle.

Uběhl týden, než se v domě znovu objevil Kise. Tentokrát ovšem byl téměř večer a on zůstal stát v chodbě, ani se nezouval. Satsuki vešla do pokoje bez zaklepání – štěstí, že Aomine už nebyl puberťák a netrávil volné chvíle v pokoji onanií – a aniž by požádala o dovolení, začala se mu přehrabovat ve věcech, než nakonec vytáhla ty nejlepší kalhoty a košili, které si zabalil. „Ryou-chan souhlasil, že tě vezme ven se bavit,“ oznámila mu, když po něm jeho věci hodila.

Nejspíše se domnívala, že jejich rodinný život je příliš nudný pro hvězdu NBA.

Sedl si a chtěl samozřejmě protestovat, ale věnovala mu takový pohled, že si jen povzdechl. Možná to nakonec nemusel být tak špatný nápad. Té myšlence se ušklíbl, i když v té chvíli už ze sebe stahoval tričko, aby se mohl převléct. I kdyby nebyl špatný nápad jít se někam bavit, protože by si teoreticky mohl sehnat kohokoliv, aby s ním upustil páru; určitě nebyl nejlepší nápad, aby trávil čas s Kisem, a přímo před ním si někoho takového hledal.

Nevěděl, kam jdou, a proto se nakonec vydal ještě do koupelny, aby se opláchl. I když to znamenalo, že prošel kolem čekajícího blondýna jen v boxerkách a ani ho nepozdravil. Dal si rychlou sprchu a použil kolínskou.

Když se podruhé objevil v chodbě, už byl úplně oblečený a upravený. Šlo o to, že když se snažil – a možná i když ne – tak byl pohledný muž: svalnatý a s nebezpečným výrazem; což mu nikdo nemohl vzít, i když ho chtěli v bulváru pomlouvat. Kise si ho prohlédl – černé džíny a košile s vyhrnutými rukávy, to se hodilo kamkoliv by mohli jít – a usmál se, přesto neřekl nic. A to bylo nejlepší. Aomine se obul a vzal si od Satsuki, která za nimi došla jako vzorná matka vypravující syna ven, mobil a peněženku. Zastrčil je do kapes kožené bundy a se zabručením (pozdravem) vyšel ze dveří.

Kise mu ani nemusel ukazovat na auto s řidičem, protože ten už jim držel dveře, jako kdyby si je nebyli schopni otevřít a zavřít sami. Nepromluvili, dokud oba nebyli v autě, a kupodivu to byl Aomine, kdo začal. „Nemusíš mne nikam vyvážet, Kise,“ utrousil napůl úst, přičemž se díval z okna, i když řidič se stále nerozjel a nebylo co pozorovat. Jen asfalt na cestě před domem a nehybné budovy v sousedství.

„Satsucchi mne popro-“

„Chápu, o co jí šlo,“ přerušil ho Aomine a povzdechl si. Co mu vlastně chtěl říct? A jak mu to nejlépe měl vysvětlit, aby s ním nemusel vést dlouhý rozhovor o svých motivacích. „Satsu si myslí, že jsem otrávený z toho, že jsem musel změnit svůj režim playboye. Nejsem. A nechci, aby si mi dělal chůvu. Můžeš mě vyhodit kdekoliv v městě a já se o sebe postarám. A postarám se i o to, abych přišel nad ránem z baru jako playboy.“ Bylo to to nejdelší, co řekl – za jak dlouho vlastně?

Světlovlasý okamžik mlčel. A Aomine neměl možnost si všimnout, že na okamžik z jeho tváře zmizel naučený úsměv, jako kdyby ho něco ve slovech mladšího zranilo, protože se na něj odmítal podívat. Když mu odpovídal, Kise se už znovu usmíval: „Jsem tu proto, abych Aomine-sanovi ukázal skvělý podnik, tak mu ho ukážu.“

Mladší zaváhal, než kývl.

Zbytek cesty uběhl bez toho, aby na sebe promluvili třeba jen jediné další slovo. Tmavovlasý vypnul, přemýšlel o všem a vlastně vůbec o ničem, snažil se zamezit, aby u některé z myšlenek zůstal příliš dlouho, aby si jí skutečně všiml, a jen se díval z okna. Nevnímal, že ho Kise pozoruje, a nejspíše by ani nezaregistroval, kdyby na něj promluvil. Ignorace mu vždy šla dobře – jen, bohužel, ostatní byli sami přílišní ignoranti, než aby dokázali správně odhadnout její důvody.

Chránil se. Jeho podvědomí neustále odpočítávalo jen vteřiny, než konečně znovu bude moct hrát; a tělo se snažilo čekání usnadnit, proplout časem tak, aby došlo k co nejmenší újmě. Nechtěl se zastavit a uvědomit si, že sedí ani ne metr od nyní již muže, do kterého býval nešťastně – protože v té době bylo všechno i basket ponuré a bolestné – zamilovaný. A že si nemají co říct… že ze všeho nejvíce právě jemu nic říkat nechtěl. Chránil se, chtěl zůstat balancovat na laně, které bylo upleteno ze všech zvyků, díky kterým byl stále schopný ráno vstát z postele a udělat vše proto, aby mohl pokračovat v hraní basketu; nechtěl z toho lana spadnou, převážit se kvůli tíživým pocitům, co si nepouštěl na mysl, a padat do propasti, na jejímž dně by se z postele už nikdy nevyplazil.

Kise byl krásný, proto se na něj odmítal podívat. Bolely ho z toho oči, byl příliš blyštivý a zlatý… jako slunce, ale Aomine se stal dávno tvorem z temnot. Začlo to mnohem dříve, než mu trenér z Teiko dovolil nechodit na tréninky a tím ho začal zahánět do děr, kam patřil; a už si nevzpomínal – ale i tak si byl jistý, že v dětství takové chvíle byly – na dobu, kdy se dokázal slunit; jediné světlo v jeho jeskyních, dírách a doupatech byl oheň, vášnivý plamen výzvy v basketu. Kagami byl plamenem, týmy v NBA byly plamenem…

„-mine-san,“ tak přece nakonec Kiseho přeslechl, jak moc se zamyslel, a jak moc se snažil jeho zlatou přítomnost nevnímat. Otočil se na něj a setkal se s velmi chabým úsměvem. Dveře vozu byly otevřené a světlovlasý se chystal vystoupit. „Aomine-san, jsme tady.“

Znovu kývl. Následoval ho ven z auta, a poté do klubu. Mladší byl rád, že hned za dveřmi zněla hlasitá hudba, protože ta brala všechen prostor konverzaci. Navíc byl dobrý tanečník, tanec se tolik nelišil od basketu – potřeboval schopné tělo, rytmus, výdrž a odhodlání; všechno z toho bylo Aominemu vlastní. A stejně jako při basketu nebo jiném sportu mohl při tanci úplně vypnout a užívat si čistě tělesný pocit štěstí a po-námahovou spokojenost.

Na tanečním parketu bylo plno, ale Kise zřejmě měl pro sebe zajištěný stůl, kam Aomineho zavedl. Šlo se k němu po schodech a přes vyhazovače. Musel to být lepší klub, soukromý a diskrétní, protože si někdo tak slavný jako světlovlasý nemohl dovolit opíjet se před novináři. A Aomine předpokládal, že se o tom nemusí ujišťovat, zbytečně se Kiseho vyptávat, protože mu věřil – a Satsuki se určitě ujistila, když to plánovala –, že ho nenastrčí do situace, které by se mohl chytit bulvár.

Světlovlasý se na něj otočil a spíše gesty než slovy – protože ty stěží slyšel – mu oznámil, že jim půjde koupit nějaké pití. Protože se hned otočil, aby šel, Aominemu nezbylo nic jiného, než ho na poslední chvíli zachytit za zápěstí a stáhnout ho zpátky. A to tentokrát dost blízko, aby ho Kise slyšel.

„Nechci žádný alkohol.“

Starší si ho prohlédl, jako kdyby mu nerozuměl a tmavovlasý už se chystal své stanovisko zopakovat, když Kise nakonec kývl. Rozuměl, jen ho to zaskočilo. „Dobře, nic alkoholického,“ z nějakého důvodu se tentokrát usmál povzbudivě a opatrně vyprostil své zápěstí z pevného sevření. „Počkej tady.“

Aomine si svlékl koženou bundu, hodil ji na pohodlný gauč u jejich stolu, než se postavil k zábradlí, aby si mohl prohlédnout taneční parket. Nedivil se, že i v patře mu hned po příchodu bylo horko, protože dav pod ním se plně oddával rychlému rytmu písně, byl celý upocený a sálalo od něj teplo. Těšilo ho, jak rychle bude schopný se mezi ostatními ztratit a stát se anonymní.

Postřehl i Kiseho světlovlasou hlavu, na cestě k baru ho zastavily nějaké ženy, ale podle toho, jak se k sobě museli naklánět a že se téměř celou dobu jen smáli, mu došlo, že dole vůbec žádný rozhovor praktikovat nejde. A to se mu líbilo ještě víc.

Nakonec ho přemluvilo, když začal hrát jeho oblíbený mix, a on se rozhodl, že celý večer bude zvládat mnohem líp, když se už od toho okamžiku od Kiseho oddělí. Pomohlo tomu, že světlovlasý měl v klubu příliš známých, než aby měl Aomine trpělivost na něj čekat, až se vrátí.

Nechal bundu ležet na gauči, protože si byl jistý, že vyhazovač ji pohlídá. A vydal se kolem něj na taneční parket. I tady dokázali ostatní vycítit, že je nebezpečná šelma a on se neměl problém dostat hlouběji do tančícího davu.

Na okamžik zavřel oči, než se dostal do rytmu. A i potom si spíše nevšímal, kdo tančí kolem něj, pokud se k němu přímo nepřipojili a nezačali kopírovat jeho pohyby. Anonymní dotyky v davu snášel možná i lépe než jakoukoliv blízkost jeho známých. A hrubý rytmus písně vzbuzoval v jeho těle jakousi primitivní podstatu, člověka s omezeným chápáním světa, který vzýval bohy při tanci kolem ohně, a dostával se do jejich výšin přes údery bubnů a opakující se pohyby těla. Hudba byla tak hlasitá a rytmus tolik bušil do jeho srdce, že mu přišlo, jako kdyby ho to oslepovalo. Nevnímal, koho vidí kolem sebe, tváře se mu míchali, i když v sobě neměl žádný alkohol. Protože masa kolem něj nebyla důležitá, dokud splňovala svůj účel a on se v ní mohl ztratit. Lišilo se to od hraní basketu, tady nebyl jediná hvězda na nebi (Teď jsem já… na tom nebi.), a přece ho to uspokojovalo na tělesné a duševní úrovni.

Konečně se cítil dobře. A i když si to sám neuvědomoval, chvílemi se mu vkrádal úsměv na tvář. Když zakláněl hlavu a pozoroval světelné efekty, kterých byl strop plný. Společně uvidíme… tohle nebe, na které se díváme. Nebo když poznával části textu další písně, co hrála.

Tuhle noc… srdce i ideály… se roztaví v temnotu. Nejméně pro tuhle noc. Po tvém boku. Sbohem. Sbohem. Sbohem.

Zavřel oči. Vlastně si byl jistý, že i kdyby zakopl, nebyl kolem něj prostor, aby spadl, protože se ze všech stran na něj někdo tiskl. Možná se tolik nepotil sám, i když svaly vždy až příliš hřály, ale zpotili ho ti, co tančili kolem něj. V tu chvíli mu to bylo jedno, pro něj „vypadat reprezentativně“ bylo být zpocený a vítězný po zápasu. Tak byl nejpřitažlivější, s mokrými kořínky vlasů a spokojeně unaveným výrazem.

Otevřel je až ve chvíli, kdy se na něj natlačilo jiné mužské tělo. Překvapilo ho to, protože většinou to byly ženy, které se dostávaly do jeho prostoru a chtěly s ním tančit. Ale tohle nejspíše nebyla žádost o tanec, došlo mu to hned, jak uviděl, kdo to byl. Kise se za ním protlačil, ale v místě, kde teď stáli, už nebylo tolik prostoru, aby se tam vlezl.

Aomine ho vzal za ramena, aby ho trochu od sebe odtáhl a pomohl mu najít ztracenou stabilitu. Světlovlasý k němu vzhlédl a omluvně se usmál.

Nenaplněný sen… Počkám na té hoře.

Chci s tebou spát…

Možná to bylo vůbec poprvé po těch letech, co se neviděli, kdy se Aomine podíval do tváře staršího. Zastihl ho nepřipraveného, když si jen užíval tu chvíli a nepřemýšlel o tom, jak by se měl bránit. Možná právě to Kiseho přitáhlo, viděl toho Aominecchiho, s kterým hrával basket, a který se nikdy neostýchal ho vzít kolem ramen nebo počechrat ve vlasech.

Byli jen kousek od sebe, mladší i ve špatném osvětlení klubu si mohl všímat míst, kde se na Kiseho tváři začínaly tvořit mimické vrásky. Přistihl se, že chce, aby všechny byly od jeho širokých úsměvů; že by se chtěl natáhnout a ty ostatní zahladit prstem.

Minulost se nevrátí, ale… najdu tě, až se znovu narodím.

Do té doby, na mne čekej…

Pustil jeho ramena, když si oba udělali dost prostoru; a protože se nechtěl vzdávat dobrého pocitu, který při tanci zaplavoval jeho tělo, udělal to jediné, co mohlo nejméně do konce písničky vyřešit všechno mezi nimi. Natáhl se a počechral ho ve vlasech. Dělával to dříve, říkal tím, že se nezlobí na Kiseho nešikovný příchod.

Světlovlasý se tomu zasmál a v světle tanečního parketu se mu zaleskly jeho medové oči. Zatřepal hlavou, a nejspíše vzdal snahu, aby na takovém místě tančil, protože ukázal Aominemu, že se vrací k jejich stolu.

Aomine ho nechal jít a sám zůstal na parketě nejméně další hodinu.

Když se vrátil ke stolu, světlovlasý u něj seděl a díval se do mobilu. Možná se Aomine trochu otrkal, protože tentokrát si ho prohlédl. Kise vypadal unaveně a nejspíše byl trochu připitý, protože se nezdálo, že by na mobilu dělal něco určitého, jen monotónně sjížděl dolů po nějaké stránce.

Aomine se vedle něj posadil a podal si nealko, které pro něj Kise koupil. Zhluboka se napil, opřel se dozadu a sklenici zůstal držet u vlastního klína. „Nemusíš tu se mnou zůstávat,“ promluvil, i když si nebyl jistý, že ho druhý uslyší.

Ale slyšel. Zvedl hlavu a prohlédl si ho. Tentokrát mu chvíli trvalo, než se začal usmívat. Přesto nic neodpověděl. Místo toho dopil obsah své sklenice a nemotorně vstal. Aomine vzal zpátky svůj dřívější názor, že byl Kise nejspíše trochu připitý, protože určitě byl opilý.

„Oi!“ okomentoval to a vytáhl se na nohy také. „Doprovodím tě.“ Byl si jistý, že jakmile se vstřebá i ten poslední lok alkoholu, Kise už možná nebude schopný dojít nikam; a rozhodně to nebyl stav, v kterém by ho Aomine měl nechat samotného. I kdyby tohle byl velmi bezpečný klub, tak jistě před ním mohl čekat někdo na senzaci. Anebo by toho mohli využít – kdo by Kisemu dokázal odolat?

Vzal ho kolem ramen, aby se ujistil, že Kise o nic nezakopne a i schodiště zdolá bez polámaných kostí. Byla by taková škoda, kdyby si pohmoždil obličej.

I když byl Kise téměř stejně vysoký jako on, stejně se do něj opřel a přitulil se. Aomine si uvědomoval, jak je zpocený z tance, a že nejspíše – kdyby druhý nebyl opilý – by mu to mohlo vadit. Přece ho od sebe neodtáhl a děkoval prozřetelnosti, že tahle Kiseho mazlivost jim oběma usnadnila, aby došli bez zastavení k autu.

Řidič jim otevřel dveře a zeptal se, kam je má zavést.

„Domů.“

Aomine možná ani neměl možnost, aby do auta nenasedl, protože Kise si ho stáhl za sebou a nechtěl se ho pustit. Už předtím v klubu si všiml, že mu něco říká, ale v tom hluku ho neměl možnost slyšet. Teď už bez slov společně jeli do Kiseho bytu a světlovlasý mu pospával v klíně.

Rozhodně v takové chvíli ani model-san nevypadal reprezentativně, nespal hezky a klidně jako v reklamě, ale hrdě se řadil mezi desítku nejvtipnějších opilců, co si zničehonic ustlali. Na to, aby se vlezl pohodlně na zadní sedadlo auta, byl moc vysoký; i když už nehrál basket, výška mu samozřejmě zůstala, a i jeho dlouhé nohy a kulatý zadek. Ne, samozřejmě, hýždě mu tolik nezacláněly, jen Aomine k nim zamířil pohledem, protože v těch úzkých kalhotách se nedaly přehlednou; ale nohy měl ve velmi vtipné a určitě nepohodlné pozici. Stejně tak pravá ruka mu trčela téměř k řidiči, levou se držel za Aomineho stehno. A nakonec tu byly pootevřená ústa a vlastně dost velká pravděpodobnost, že bude slintat.

Aomine měl jednu ruku položenou na jeho rameni, protože ji nebylo kam jinam dát. Ale jinak se ho snažil nedotýkat. Možná by si mohl dovolit pohladit ho po zlatých vlasech, nebo prstem zahladit vrásky na čele – Kise se mračil, určitě mu nebylo dobře, protože v téhle poloze musel cítit každou změnu směru auta a každý výmol na cestě. Nicméně nechtěl – ne před řidičem, a rozhodně ne, když mu to nebylo dovoleno světlovlasým.

Aomine si vypěstoval asi celkový problém s doteky. I když zrovna, co se týkalo Kiseho a hlavně v době, kdy společně byli v Teiko, mezi nimi jen stěží existovalo něco jako osobní prostor, trvale viseli jeden na druhém: Aomine mu přehazoval ruku přes rameno, kdykoliv byla příležitost, a čechral ho ve vlasech. Ale jakmile tohle ustalo, tmavovlasý u nikoho dalšího nenašel tu správnou míru nenucenosti. A teď ji nedokázal najít ani u Kiseho; nebo hůř se ho nechtěl dotýkat, protože si možná nevzpomínal na žádnou tvář těch prostitutů, s nimiž spal, ale rozhodně nemohl vymazat, že se jimi snažil nahradit právě blondýna. A v takovém případě se skutečného Kiseho dotýkat nemohl, byl příliš špinavý a zvrhlý.

Jízda trvala možná moc dlouho, a pokud ne pro Aomineho, tak určitě pro Kiseho žaludek. Blondýn se sám vytáhl do sedu, a přestože nic neřekl, barva jeho obličeje vypovídala o všem. Posadil se, zakryl si rukou ústa a zavřel oči, jak se snažil uklidnit žaludek.

Aomine se posunul dopředu, aby byl blíže řidiči. „Jak daleko ještě?“

„Kolem deseti minut.“

„Zastavte tady někde.“

Jakmile řidič udělal, co se po něm chtělo. Aomine otevřel dveře a rozhlédl se. „Pojď,“ pobídl Kiseho a vedl ho do jedné z velmi nebezpečně vypadajících uliček, která ovšem tím pádem nebyla osvětlená a přelidněná. Kise se vyzvracel hned, jak došli za roh. Vypadal tak zbídačeně, když seděl opřený o zeď za sebou, že ho Aomine litoval, i když si za to mohl starší sám.

Počkal, zda skutečně vyprázdnil všechen obsah svého žaludku, než ho vytáhl na nohy a táhl zpátky k autu. Čím déle zůstávali na místě, tím více pozornosti mohli na sebe strhnout, a tyhle chvíle rozhodně ani jeden nechtěli vidět zvěčněné v nějakém bulvárním článku.

Znovu se posadili do auta, cesta skutečně trvala asi patnáct minut, ale naštěstí se obešla bez dalšího zastavení. Aomine dotáhl Kiseho přes vrátnici k výtahu, ale tam si musel nechat poradit, které patro a byt jeho společníkovi patří.

Kise byl nakonec dost při smyslech, aby použil kartu, aby je pustil dovnitř. Možná mu pomohlo, když se zbavil alkoholu ve svém žaludku, že už ho tělo nemuselo dál zpracovávat, a on mohl začít pomalu střízlivět. Aomine ho nechal posadit na gauč a přešel do části bytu, kde byla kuchyně, aby mu natočil sklenici vody. Jakmile mu ji podal, posadil se naproti němu na konferenční stolek.

Kiseho byt se příliš nelišil od jeho vlastního. Určitě byl menší, ale vybavený spíše v nejaponském stylu. Kuchyně, obývací pokoj a předsíň od sebe nebyli nijak rozděleny.

„Nemusíš tu se mnou zůstávat,“ vrátil mu Kise, a Aomine si nebyl jistý, zda ho přesně kopíruje záměrně, nebo je to jeho podvědomý způsob chování. Dokonce i tu sklenici vody držel téměř ve svém klíně…

Jako kdybych tě tu mohl nechat samotného, když si takhle zřízený. Tmavovlasý si povzdechl, než si k němu klekl, aby mu sundal boty. „Potřebuješ se z toho vyspat,“ musel se přemáhat, aby řekl něco tak očividného, k tomu rozhodně hlasivky trénované neměl. „Nechápu, jak ses mohl za takovou chvilku tak zřídit.“

„Není to můj problém, že nemůžeš pít, protože bereš prášky na hlavu.“

Na velmi krátký okamžik se jejich pohledy setkaly, než se Aomine znovu sklonil, tentokrát už bez jakékoliv ohleduplnosti Kisemu jeho boty stáhl, a i s nimi se vydal ke dveří, aby je tam odložil. Zůstal tam stát s rukou na klice, protože ano, potřeboval odejít… ale ne, nemohl tam Kiseho nechat samotného.

Nakonec se opřel do jedné ze zdí a dřepl si k ní. Položil si hlavu do dlaní a snažil se vymyslet, co by měl udělat. Nebo možná jen tlakem proti svému čelu chtěl zastavit tok myšlenek. Po chvíli se přesunul do sedu, vytáhl mobil, a napsal Satsuki zprávu, že se vrátí až ráno.

[3/6]

__

V textu odkazuji na mix písničky Okuro no oka od Dir en grey, odkaz zde.