[aokise] Stvůry nepláčou 1/6

V lednu jsem znovu sjela Kuroko no Basket, a tak jsem si nemohla odpustit vrátit se k [aokise], alespoň na nějaký čas. Protože se mi nejen připomnělo, jak moc mám ráda tenhle pár, ale překvapily mne nějaké rysy Aomineho života, které mi před roky tolik nevyzněly. Vím, že už je to docela starší fandom, ale třeba si na něj ještě někdo vzpomene (stejně jako na tohle místo).

Povídku budu vydávat po částech každé tři dny. A nejspíše se tu objeví pak ještě jedno aokise, protože už ho mám rozepsané. 

Stvůry nepláčou

 I. 

Kagome v kleci

Aomine přirozeně nesnášel podobné akce.

Otázka byla, co přesně kromě basketu snášel? Rozhodně ne dobročinné večírky. Dobročinnost – k čemu? Nepotřeboval si zrovna honit ego a cítit se jako lepší člověk. Byl nejlepší, dostal se do NBA a jeho tým vyhrával – to stačilo, aby si naleštil (nejen) ego. Ani nevěděl, na co vybírají tentokrát a vůbec netušil, kolik ze svého malého bohatství daroval; jen viděl všechny šperky a šaty ostatních, které – v každé sadě na jednom člověku – stály určitě víc, než si jeho manažer myslel, že je nutné přispět na právě tomhle večírku. Sledoval přehlídku falešných úsměvů a – pokud se mu to podařilo – vytěsňoval všechna zbytečná slova, co slyšel okolo sebe. Opravdu bylo potřeba, aby měl každý proslov? Kdyby chtěli pomoct, darují peníze a jdou.

On by dal peníze a šel… i když pomoci nechtěl. Ale manažer mu dokonce nastavil na chytrých hodinkách odpočítávání, aby zajistil, že na večírku vydrží domluvený čas. Prý to dělal pro něj a jeho kariéru, ale Aomine ho stejně podezíral, že je to způsob pomsty. Ano, Aomine mu jeho práci neulehčoval, a proto určitě dostával trestné minuty na podobných, úplně zbytečných akcích.

Okruh lidí, v kterém se pohyboval – nejednalo se o známé a vůbec ne přátele: byli to podobně slavní lidé, kteří se ukazovali na večírcích, protože veřejnost chtěla mít představu, že tihle lidé se zajímají a mají dobré srdce  –, si již zvykl, že Aomine okolo obchází jako šelma v kleci, nechá se vyfotit v obleku značky, která mu zaplatila nejvíce, jako černý panter v lesklém kožichu, a při první příležitosti zmizí.

Možná o sobě dokonce zaslechl, že prý před odchodem vrčí. A určitě si všímal, jak se mu málokdo odváží podívat do tváře.

Nešlo o to, že by někdy někomu přímo ublížil. To by ohrozilo jeho kariéru! Ale každý, kdo se kdy s ním pokusil prohodit pár slov, si byl vědom, že se dostal do ohrožení života… nějak. Aomine nechtěl konverzovat, tvářil se nepřístupně, neposlouchal a – když už se objevil někdo příliš dotěrný a odhodlaný – předstíral, že stále ještě nemluví dobře anglicky a vlastně vůbec nerozumí. Bylo mu upřímně jedno, jestli si i jeho spoluhráči mysleli, že má jako vyvážení fyzických schopností velmi nízkou inteligenci – trenér ho měl přečteného, věděl o všech jeho kvalitách a na něm jediném záleželo, aby mohl dál hrát –, a cokoliv stavělo zeď mezi Aomineho a ostatní, tmavovlasý uvítal.

Proto hned – jakmile mu začaly vibrovat hodinky – vstal od stolu a s úšklebkem se vydal pryč. Třebaže to bylo v polovině jednoho z proslovů a – protože všichni ostatní poslušně seděli a poslouchali – on na sebe strhl všechnu pozornost. Prostě šel a pobouřených pohledů nebo dokonce odmlky řečníka si nevšímal.

Kagome v kleci

Kdy z ní vyletí?

Kagome v kleci

Krutost je hostinou pro démony

Tohle nejspíše bylo něco, co svému manažerovi dělal naschvál: projížděl svým zbytečně okázalým a naleštěným černým sporťákem ulicí, v které mohl hledat jen jedno, a byl si jistý, že každý bulvární plátek by se o tom rád rozepsal. Možná by se mohl vymluvit na dobročinnost?! Možná právě tohle hodlal příště nadhodit svému manažerovi, až mu bude vyčítat, kolik je stálo peněž a úsilí, aby bulvár informaci o jeho sexuálních potřebách nechal být. Přece plánoval dát nějaký kapitál do rukou potřebných a naleštit si tím (tentokrát ne) ego – to byl smysl celého jeho dnešního večera, nebo ne?!

Zastavil u chodníku a stáhl okýnko na straně spolujezdce. Nešlo o to, že by si nemohl najít někoho na večírku – kolik tam bylo modelek, které by se rády pobavily, nebo se dostaly do řečí a udělaly si reklamu, že se s ním scházejí? Kolik bylo mnohem diskrétnějších míst, kde si sehnat někoho do postele? Ale Aomine stejně preferoval ulice jako tahle.

Tentokrát k němu napoprvé vyrazil ten, o koho měl zájem. Měl svůj typ a nehodlal z něj slevit. I když by se raději nemusel potýkat s odmítáním podbízivých šlapek, které měly tu smůlu, že ho nezaujaly. Přesně tak – byla to smůla, protože platil dobře, a ony to podle auta lehce dokázaly odhadnout.

Určitě nevěřil tomu světlovlasému klukovi, který se mu naklonil do auta, že je plnoletý. „Nastup si,“ řekl mu hned, prohlédl si ho už předem, ulicí projel dvakrát, snad aby si mohl být jistý, že si jeho okázalého auta všichni všimnou.

Světlovlasý udělal, co se po něm chtělo, a jako kdyby nebyl v autě s úplně cizím mužem, zářivě se na něj usmál. Bylo na tom něco ozbrojujícího a Aomine se přistihl, že se sám na chvíli zapomněl a jen si mladíkův úsměv prohlíží. Dáme si jeden na jednoho? Ještě jednou! Příště určitě vyhraju! Došlo mu, že je mladík zdrogovaný – nedělal to poprvé. Také věděl, že i když měl v autě nezletilého, možná nakonec má i více zkušeností než on sám. Proto jen sáhl na zadní sedadlo do saka, které tam předtím pohodil, podal mu ruličku bankovek a rozjel se pryč.

„Půjdeme do hotelu,“ oznámil mu – asi tolik zatím potřeboval jeho obchodní partner vědět.

Světlovlasý přepočítal peníze a kývl. Stále se usmíval a vypadal, že je mu to vlastně úplně jedno. Teď, když dostal zaplaceno, byl svolný téměř ke všemu. Takový byl svět, a Aomine si stále nebyl jistý, zda se mu to líbí, i když už na své straně měl peníze a mohl si díky nim dovolit téměř všechno.

Věděl o diskrétních, čistých místech, kde se nemusel potýkat s žádnou obsluhou. Alespoň tolik udělal pro svého manažera, že si dával pozor, aby nikdo nezískal záběry, jak si vede do hotelu nezletilého prostituta. Tolik dělal pro sebe a jedinou věc, co ho naplňovala: hraní basketu v NBA.

Mladík se začal svlékat hned, jak se za nimi zabouchly dveře. Stále se smál, snažil se o svůdné pohledy a upravoval si odbarvené vlasy, aby je měl ve tváři, jak mu to slušelo. Věděl, že vypadá dobře, věděl, že ho muž před ním chce. Ale pořád byl dost mladý, aby při tom působil nešikovně.

Aomine ho nechal, aby si svlékl tričko a džíny. Byl na jeho vkus trochu moc hubený…

V reakci na takové zjištění tmavovlasý přivřel nespokojeně oči. Možná mu to nevadilo, jen si to prostě takhle nepamatoval. V jeho věku měl sám už dobrý základ svalů, protože aktivně sportoval. Světlovlasý před ním se místo basketu prodával, a proto se lišil od předlohy, podle níž si ho Aomine vybíral, od jeho typu. Přesto preferoval odbarvené Asiaty, i když tam byl ústupek, co se svalnatosti jejich těla týkalo, než by volil světlovlasé americké chlapce. Pořád byli Asiaté blíž tomu, co chtěl.

Poslal ho do koupelny a chlapec se na něj ve dveřích koketně usmál. Smál se, i když Aomine s ním stěží prohodil několik slov a celou dobu se tvářil jako šelma, co sleduje svou oběť. Možná právě Aomine byl ten typ zákazníka, před kterým měl být ostražený – jak pohledný a bohatý muž na první pohled neměl důvod si chtít kupovat sex, a většinou ty skryté důvody bývaly mnohem nebezpečnější. Prostitut měl být na pozoru právě před někým takovým. Ale nebyl.

Mezitím, co ho nechal se umýt, se posadil do křesla a promnul si spánky. Nezačal s tímhle hned, jak se dostal do Ameriky. První rok byl těžký sám o sobě, mezi ním a jeho novým životem byla taková jazyková bariéra, že si byl stěží schopen koupit jídlo nebo se dopravit do tělocvičny. Cítil se osamělý a izolovaný, a Satsuki mu poradila, aby si našel přátele nebo někoho blízkého… a on to zkusil. Ale teď o téměř deset let později stejně všechnu tělesnou blízkost odbýval takhle, přes všechny pokusy fungovat normálně: spřátelit se, najít si známost, sdílet s někým svůj život a bohatství. Když přijel do Ameriky, všechny jeho sexuální zkušenosti spočívaly v honitbě nad hanbatými časopisy s ženami s bujarým poprsím; neměl povahu, aby to někomu přiznával, a nakonec si raději zaplatil odbornici, než by dovolil, aby na to kdokoliv přišel. Ale ač se potom pustil do nějakého randění a rychlovek na jednu noc, stejně mu nejvíce vyhovovalo, když si někoho zaplatil. Protože to nevyžadovalo žádnou snahu z jeho strany, protože se nemusel přetvařovat, že mu na šlapkách záleží. Na rozdíl od toho, že kdokoliv jiný, s kým to kdy letmo zkoušel, od něj nějaký druh pocitů vyžadoval.

Aomine je neměl. Rád hrál basket, když to byla výzva. Ale mimo to se cítil odcizený, unavený a znuděný. Těžko si vzpomínal na dobu, kdy to bylo jiné. A tak se spokojil s životem, jaký měl. Byl nakonec hráč NBA, splnil si sen, a ve zbytku svého života, který se přímo netočil kolem basketbalu – když nebyl na tréninku, když se nepotil v posilovně –, chodil na nudné akce a spal se světlovlasými asijskými prostituty.

Možná i kdyby měl nějaké pocity navíc, manažer a trenér mu dali jasně najevo, že nechtějí v novinách vidět nic jiného než fotky s hezkými ženami… tak kam by ho to zavedlo, kdyby přece jen nějaké pocity měl? Nemohl si dovolit být viděn s mužem a zrovna v Americe by měli neskutečný problém s věkovým rozdílem – takže, co chtěl, mohl mít jen takhle. A pokud to měl tajit, tak do toho opravdu žádné pocity vnášet nechtěl. Kdokoliv mohl jakkoliv pomluvit charakter tmavovlasého, nebo svádět zrovna tuhle vlastnost na jeho nízký intelekt, ale Aomine byl přímý muž: stál si za vším, co v něm city vyvolávalo, a nehodlal se přetvařovat kvůli světovému řádu, jaký neuznával.

Ani Aomine nebyl ušetřen začátečnických chyb. Bylo mu teprve čerstvě dvacet, když s tímhle začínal, a Amerika byla ve všech ohledech jiná než jeho domov. Ani nevěděl jak, přesto se mu podařilo stát pravidelným zákazníkem – tehdy jen o něco mladšího – prostituta; a zkráceně bez všech pocitů, které do toho Aomine investoval, a s faktem, že ho to tehdy málem stálo kariéru, ho to naučilo důležitou lekci: nikdy se nesnažit pomáhat drogově závislému a nikdy s žádnou šlapkou nespat dvakrát.

Světlovlasý mladík se k němu vrátil s vlhkými konečky vlasů a s ručníkem kolem hubených boků. Usmíval se a čekal, co po něm muž bude chtít.

Aomine si vyhrnul rukávy a rozepnul první knoflík u košile. Tak nějak si nebyl jistý, jestli ta samotná nestála nakonec víc, než zaplatil mladíkovi. Ani nevěděl, jakou měla značku… zatímco mladík byl ocejchovaný ulicí.

Tohle bylo téměř maximum, do kterého se hodlal svlékat. Rozepl si opasek a opřel se do křesla, mladíkovi jen rukou ukázal na svůj rozkrok.

Ten na nic nečekal a klekl si mezi jeho nohy. Skousl si koketně ret, když se mu dostával do kalhot a z boxerek osvobozoval jeho chloubu. Měla tmavou barvu oproti delikátní světlé kůži chlapce a Aominemu – i když pro módu neměl vůbec cit – se tahle estetika líbila. Počkal, až ho mladík vezme do úst, a pak mu sčesal jeho světlé vlasy do obličeje. Takhle si to představoval a vždycky chtěl.

Spokojeně přivřel oči a chvíli se jen prsty probíral jemnými světlými vlasy. Kolikrát tuhle svou fantazii přehrával?! Kolikrát si ji zaplatil? Byl deset let vzdálený od pubertálních snů a pocitů, přesto se k nim vracel a chtěl je prožít. Možná právě proto si vybíral středoškoláky, protože to byla doba, kdy přestal snít.

Ryo…

Sevřel dlaň v pěst a začal řídit, v jakém tempu a jak hluboko ho mladík má brát do svých úst. Věřil mu, že se nezakucká, i když mu světlovlasý začal zatínat prsty volné dlaně do stehna. A nakonec ho musel úplně pustit, když se mu mladík vzepřel. Ten se na okamžik narovnal, jak se potřeboval nadechnout, i přes světlé prameny vlasů, co mu Aomine naaranžoval do obličeje, starší postřehl slzy v jeho očích.

Ušklíbl se tomu. Světlovlasý už teď vypadal použitě, a to s ním Aomine teprve začal.

Natáhl se, aby mu pročísl vlasy a sjel dlaní na tvář. Byl hezký, ale zase ne příliš. Aomine dobře věděl, jak vypadá někdo příliš pohledný, komu dokonce i slušelo, když plakal… a tomu se mladík vůbec nepřiblížil. Byl hezký – tím to končilo. A se slzami v očích působil použitě, přestože hnědé – ta barva byla příliš tmavá – oči měl mdlé a vlastně mu tohle zakuckání díky drogám bylo ukradené. To Aomineho popudilo. I když byl dost rozumný, aby mu docházelo, že čisté zboží reálně nemůže sehnat.

Vstal a posadil ho do křesla, poté mu přidržel bradu a znovu nabídl své mužství. Mladík poslušně otevřel ústa a tentokrát do nich Aomine hned přirazil. V jistém ohledu bylo všechno špatně a on to ze sebe potřeboval vybít! Tentokrát mu ukazoval, že nebyl žádný důvod pro úsměv, když nastupoval do jeho auta. Aomine platil dobře, vypadal ještě lépe, ale nakonec si s každým světlovlasým prostitutem jen vyřizoval účty. Ne kvůli tomu jednomu z prvních, co ho málem stál kariéru, ale kvůli tomu tenkrát chlapci, kterého se nikdy neodvážil mít.

Kupoval si minulost, kterou nikdy neprožil. A přestože to uspokojovalo jeho tělo, nálada se mu zhoršovala s každým okamžikem, kdy si uvědomoval, co dělá… a že tyhle levné náhrady nikdy nemohly dosáhnout originálu.

Světlovlasý se znovu zakuckal, když Aomine nemilosrdně přirazil až do jeho krku. Několikrát si olízl rty a polkl, aby se uklidnil. A i když ho potom vzal sám stejně hluboko, stále vypadal nejistě a že toho není úplně schopen.

Aomine si odfrkl a odtáhl se od něj. Vytáhl z kapsy kondom, rozbalil ho a začal nasazovat. „Klekni si na všechny čtyři na postel,“ poručil a podíval se na hodinky, jako kdyby i pro tuhle činnost mu manažer nastavil časovač. Přišlo mu, že to trvá příliš dlouho a není to ani z poloviny tak uspokojivé, jak si to představoval. Přesto jeho mužství, co mu nyní leželo ve dlani, vypadalo spokojeně. Prokrvené a na Japonce rozhodně úctyhodné – uchechtl se té myšlence, potřeboval se rozptýlit.

Světlovlasý se mezitím přesunul na postel, jak po něm chtěl, a čekal. Ručník, co původně měl kolem boků, zůstal na křesle. Takže ho nic nehalilo. Aomine věnoval pohled jeho hubenému tělu. Když byl oblečený, nebylo to tolik patrné; a dokonce když stál, měl zezadu docela hezký zadek. Ale takhle na všech čtyřech před ním byl jeho zadek docela špičatý, jak na něm i na stehnech chyběly vysportované svaly.

Ale byl vyholený…

Aomine si klekl za něj a položil si obě ruce na jeho boky. Z toho úhlu viděl jen chlapecké tělo a světlé vlasy, tenhle úhel měl nejradši. „Neotáčej se.“ Mohl si představovat tu příliš pohlednou tvář ze svých vzpomínek, zatímco se navedl do mladíkova těla a začal s přírazy.

Nebyl jemný, nechtěl být. Chtěl to mít za sebou a zmizet. Protože čím déle se díval na tělo pod ním, tím více si uvědomoval, jak se lišilo od ideálu. A – s cynismem jeho bytí – se právě tehdy ozývaly staré pocity, co dávno potlačil. Chtěl slyšet žádostivé steny, ale prostitut jen čistě mechanicky s přírazy vzdychal. Chtěl se sklonit a neuměle se líbat pro krkolomnou pozici, v které by byli, přičemž by se mohl ochutnat; ale s prostituty se nikdy nelíbal. Chtěl slyšet své jméno, ale to by ho stálo kariéru.

Chtěl…

Chtěl vidět chtíč v těch medových očích. Chtěl si ho otočit, aby mu viděl do příliš pohledné tváře. Chtěl vidět jeho ruměnec, chtěl jeho atletické tělo zpotit námahou, chtěl cítit jeho příliš sladkou vůni… A chtěl po tom všem slyšet, že chce ještě jednou!

„Ryo,“ uteklo mu vrčivě mezi steny.

Nechal se unést a vyvrcholil. Nakonec mu stačil jen pohled na chlapecká záda a světlé vlasy. Vždycky mu to stačilo. Vydechl a na okamžik zavřel oči, než z mladíkova těla vyšel a stáhl si kondom. Vyhodil ho do koše, pak si zapnul kalhoty.

Z kapsy vytáhl ještě nějaké bankovky, než je hodil na postel. Dobročinnost. Byl hotov. Nebyl tak naivní, aby si myslel, že by peníze nebyly víc než jakýkoliv nucený orgasmus, co by světlovlasému nabídl. Ujistil se, že má všechno a nikde není špinavý, než odešel z hotelového pokoje.

Cítil se spokojeně… tělesně.

Kdo stojí za zasněnou dívenkou?

I když potlačí své slzy

I když se schová ve tmě

Koho záda to budou dnes v noci?

Zítra znovu, noc přinese peklo
A podívejte, za nádhernými barvami se skrývají démonové.

I přes to na druhý den ráno ležel v posteli a s nechutí absolutně ke všemu sledoval strop. Kdyby měl ten den trénink s týmem, budík by ho vytáhl z postele a on by se stihl pustit do ranní rozcvičky, osprchovat se a nasnídat dřív, než by se jeho mozek probudil natolik, aby se přes něj přelila tahle vlna nechuti.

Ale zrovna dnes měl volný den, zrovna dnes se budil pomalu a s každým okamžikem, kdy se jeho spánek chýlil ke konci, se mu pod kůži dostával odpor k vlastnímu životu. Protože nemusel nikam jít, nebyl schopen vstát z postele. Ležel a necítil se dobře.

A i když věděl, že by mu pomohlo, kdyby vstal, zacvičil si, umyl se a nasnídal… stejně zůstal ležet a cítit se mizerně.

Takové byly jeho volné dny. A bohužel i spousta těch, v kterých musel chodit na tréninky a odehrát zápasy. Lišily se jen v tom, že i přes nechuť vstal, protože nechtěl ztratit možnost hrát basket na profesionální úrovni. Potřeba hrát se zdála silnější, než aby ji jakkoliv špatný psychický stav potlačil.

Jako kdyby to Tetsu a Satsuki plánovali, narodilo se jim první dítě právě v době mimo NBA sezónu. A protože to byla Satsuki, Aomine nemohl najít výmluvu, jak se vyhnout návštěvě Japonska.

Přijel na začátku srpna. A už v letadle přemýšlel, jestli by mu někdo uvěřil, že úplně zapomněl mluvit japonsky a po tolika letech v Americe vůbec nerozumí. Nevypadal náhodou dost jako cizinec, aby tu znalost po něm ani nechtěli? Měl přece skoro dva metry (dost skoro, protože mezi hráči v NBA byl jeden z nejmenších), tvářil se nepřístupně, byl opálený a nosil americkou módu. Mohli mu uvěřit, že není Japonec, nebo ne?

Nešlo tolik o Tetsua a Satsuki – nebo pokud by, nedej bože, potkal nějaké jiné své známé –, ale o obyčejné lidi. Nevěděl, jestli je slavný v Japonsku; a byl si vědom, že Japonsko zrovna není kraj, v kterém by se náhodní kolemjdoucí pouštěli do rozhovorů… ale Satsuki naplánovala, že u nich zůstane bydlet měsíc (do svých narozenin). A za takovou dobu se určitě najde někdo, kdo s ním bude chtít mluvit. A to on nechtěl. Neměl co říkat. Nikomu.

Úplně si odvykl používat veřejnou dopravu a uvědomil si to až tehdy, když ho na letišti nikdo nečekal a on se sám měl dopravit do domu, kde jeho přátelé bydleli. V Americe na něj vždycky někdo čekal, nebo měl přistavený svůj sporťák. Tady byl jako obyčejný turista. Manažer se postaral, aby nikdo o jeho cestě do Japonska nevěděl – protože Aomine odmítl všechny případné rozhovory a setkání s fanoušky –, a tak se ve svém volném oblečení mohl úplně ztratit v davu. Byl rád, že cestuje nalehko jen s jedním kufrem, protože i tak to pro něj bylo nevídaně nepohodlné.

Přece jen se trochu změnil za ty roky. Už nebyl kluk, co se potloukal po hřištích, aby mohl hrát basket. Zpohodlněl a chyběl mu jeho komfort!

Satsuki mu asi potřetí volala, když se mu konečně podařilo dorazit k jejich dveřím. Jako kdyby neměla novorozeně, o které se stará a stále si musela všechny své mateřské komplexy léčit na něm. Žil skoro deset let v Americe úplně sám – proč se strachovala, když má jen hodinu zpoždění? Možná se trochu zamotal, ale přece si nemohla myslet, že dospělý muž se ztratí a bude potřebovat její pomoc?!

Přivítala ho objetím a on si všiml, jak ztrhaně vypadá. Dokonce zestárla. Předtím z fotek to tolik nepoznal, ale naživo vypadala jako žena, už ne to děvče, které se od něj nehnulo. A protože teprve před několika dny přijela z porodnice, byla unavená, ale zároveň vypadala nejšťastnější, jakou ji kdy viděl. Všiml si, jak je měkká. A překvapilo ho, když se přistihl, že jí objetí opětuje. Její vůně byla známá a plná vzpomínek, něco na ní mu dovolilo, aby se uvolnil a uvědomil si, jak předtím – možná roky – byl napjatý.

Když ho pustila, začala brebentit, jak ona to uměla, a Aomine se nedonutil, aby vnímal, co říká; přesto poslouchal tón jejího hlasu a následoval ji. Dovedla ho do malého obývacího pokoje, kde seděl Tetsu a choval jejich dítě. Bylo malé a ošklivé – Aomine si to samozřejmě nechal pro sebe. Přesto si všiml, že i Tetsu je šťastný. A tak si přece jen znovu dítě prohlédl, jak se ujišťoval, že na něm není něco kouzelného, čeho si napoprvé nevšiml.

Nebylo. Zůstalo malé a ošklivé. Bohužel.

Ubytovali ho v pokoji pro hosty, který byl reálně menší než jeho šatna, kterou měl ve svém bytě v Americe. Ale i téhle poznámky se zdržel.

Něco na tom přece bylo – věděl to! Věci se daly do pohybu, něco se teď muselo přece změnit. Vrátil se po téměř deseti letech domů a všímal si toho velkého rozdílu mezi jeho životem a tím jejich. Zdržel se všech poznámek, protože tam skutečně alespoň chvíli chtěl zůstat. A tak raději nemluvil vůbec.

A pokud si toho manželé všimli, určitě to svedli na únavu z cestování. I to, že se nakonec zavřel v pokoji – protože na jednu stranu s nimi chtěl být, na druhou mu přišlo, že tam vůbec nepatří – a skoro dva dny tam vyspával.

Nebo prostě jen byli zvyklí, že takový vždycky byl. Nemluvný a zlenivělý.

[2/6]

___

1 V textu se odkazuji na písničku Shokubeni od Dir en grey, tak tady máte odkaz.