Nebe se v inkoustu odráží bez hvězd

Noční nebe se v kapkách inkoustu odráží bez hvězd.

Nevíš, zda raději překročíš listy rozházené po zemi, zatančíš na špičkách tanec, aby konečně začalo pršet… a necháš všechna slova smýt.

Nebo listoví bez významu nahrneš do hranice a sám se na ní upálíš.

Četla jsem si náhodně nalezený překlad knihy od Kaoru (Dir en grey), a způsob, jakým je to napsané, mi připomenul, že mi vlastně chybí psát blog. Jenže jsem mlčenlivější a plýtvám čas jinak. Rozhodně ne na tyhle "věci k ničemu", ale zcela normálně jako ostatní... (na co přesně narážím je, že spousta lidí - ať už jsem to viděla u svých rodičů, nebo to vidím u svých známých - přijde domů z práce, pustí si nějaký seriál nebo film a proplýtvá u něj čas, a je to "normální trávení času po práci" a bez výčitek; a pak jsem tu já, která takhle dokážu proplýtvat spoustu času, protože se vyhýbám pouštění se do plýtvání času na cokoliv zdejšího/blogového: nechci dávat všechno do povídek, které nemohou být bez nějakého teátru, abych se stala populárnější na internetu, vůbec nalezeny, a nechci dělat všechny ty věci, co jsem na blogu dělávala, protože dnes si vyčítám, že nejsou k užitku a berou čas, protože na rozdíl od dřívějška už nemám pocit, že čas je můj, že si s ním můžu dělat, co uznám za vhodné. Ale koho jiného by byl?)

Má mluvnost (respektive mlčenlivost) je zvláštní stvoření. Většinou jen kouká a snaží se vypadat, že vůbec není. Občas jí něco zasáhne, že není schopna vydat hlásku. Ale jindy - když má prostor - tak vytáhne všechna svá chapadla, končetiny a jazyky.
Co tím chci říct je, že už před nějakou dobou jsem si všimla, jak velmi složitě a s mnoha odbočkami stavím věty, protože nechci vyjádřit lineární myšlenky, ale celé mlhoviny drobných souvislostí...
Taky jste někdy chtěli mít možnost předávat myšlenky jako změť slov, obrazů a pocitů? Ucelené balíčky obsahující všechno k tomu, co chcete předat.

... a i přesto mám pocit, že se témata, co jsem chtěla sem dát, nějak rozplynula: jsou matná, beztvará a nejasná.


Psaní

Měla bych se dotknout psaní.
Nemyslím, že tu někdo čeká po tak dlouhé nečinnosti na nějaké mé vyjádření. Ale přijde mi, že bych se vyjádřit měla. Jen s tím měla přichází nechuť k celé situaci a to je přesně to, co mi jakoukoliv aktivitu stěžuje.
Když říkám měla, musím pak myslet na pro koho; a pak přemýšlím přesně o tom čase, přemýšlím o nutnosti pouštět se do propagace... a že cokoliv, čemu by se dal říkat zisk z jakékoliv aktivity, by se dostavil až tehdy, kdy bych vyhrála "marketingový" souboj a dala tomu všechen svůj volný čas.
Ale to nechci. A vždycky mne to zablokuje - myšlenky na zisk a obětiny.
Asi původně jsem to dělala pro radost, pro sebe (nebo z vnitřní nutnosti)... vzpomínáte? Protože já už ne. Kdykoliv začnu s myšlenkami na blog, zavalí mne jen pochybnosti o jakémkoliv smyslu, které mne úplně zablokují.

Před asi měsícem (a nebo mnohem delší dobou) jsem se rozhodovala, jestli se více pustit do fanfikce na aokise nebo otayuri. Zrovna jsem se dodívala na Kuroko no Basket a fakt jsem tím žila, ale říkala jsem si, že je to tak starý fandom, o který nikdo nestojí, že napsat mi něco o nich k ničemu nebude, protože si to nikdo nepřečte. A že otayuri je přece o trošičku novější a měla jsem tu o něj nějaké zájemce...
... a tak jsem v jednu chvíli měla otevřené oboje, nemohla jsem se rozhodnout. A nakonec unaveně šla spát, abych to ani příští den nevyřešila.
Pak pomalu opadl můj Kuroko no basket náboj, a já jsem zatoužila psát něco jiného. Už nějakou dobu bych se ráda posunula od fanfikcí (i když proti nim nic nemám a stále je ráda čtu) na vlastní trochu širší pole částečně slovanského bájesloví. Jenže znovu mne blokuje, že tímhle bych ztratila i toho jedince čtenáře, co tu z nostalgie zabloudí (a nového nemůžu bez "marketingu" sehnat).
... a tak jsem v jednu chvíli měla otevřené všechny tři textové dokumenty, nemohla jsem se rozhodnout. A nakonec šla unaveně spát, abych další týdny na jakékoliv psaní ani nesáhla.
Dopsala jsem knihu, a než se mi konečně podařilo někoho donutit, aby ji přečetl a zhodnotil, abych ji mohla upravit (o tom ještě níže), chtěla jsem vážně trochu pohnout s blogem. Ale tohle přeskakování mezi zcela odlišnými tématy a vždycky se zastavení o stěnu nechuti se zabývat sebe-propagací mi vzalo ten čas, abych něco napsala; a pokud bych se měla pouštět do něčeho delšího, první ze všeho bych měla dopsat Těžkopádné pro lidské.
Takže nakonec jen stále něco rozepisuji, velmi těžkopádně se tomu věnuji, než to nechám být...


Kniha

Jeden z důvodů, proč to tu bylo poslední dva roky tak opuštěné, je ten, že jsem se rozhodla konečně aktivně dokončit svou "knihu". Vážně ne příliš aktivně - protože se do toho pletlo hodně věcí - jsem se tomu věnovala asi rok a půl, než se mi ji podařilo dokončit; a teď je - ráda bych řekla, že je dokončená a upravená, ale bohužel spíše - před doladěním některých nesrovnalostí, které vznikly při finálním (? xD) přepisu. Její fáze je přesně: nechala jsem ji přečíst někým, kdo k ní udělal poznámky, a teď ji upravím s přihlédnutím na "pohled z venčí". Což s mou rychlostí znamená možná tak další roky...
Jenže kromě toho, že bych se chtěla věnovat upravenému slovanskému bájesloví (z kterého má kniha částečně vychází), tak bych prostě ráda psala další "knihy" z jejího světa.
A s tím nemám jak pracovat, protože tenhle svět a jeho myšlenky a postavy... prostě nechci hodit internetu bez odměny. Je to něco mého, klidně bych to psala vlastní krví, kdyby se to pak nemělo ztratit mezi internetovými skazkami. Chtěla bych, aby to bylo víc, aby to byly "knihy"... alespoň tohle.

Víte, ani nevím, jestli to za to stojí. Ráda bych si myslela, že ano; a zvládám se tvářit, že určitě ano. Jen... už jsem byla přesvědčena, že ne; už mi tím bylo ublíženo.
Začala jsem tu knihu psát v roce 2013 v době, kdy jsem se dostávala z tak špatného psychického stavu, že jsem nebyla schopná vyjít mezi lidi (na ulici, do obchodu) - a na té knize, na její původní první dopsané verzi to bylo neuvěřitelně poznat. I když tam byly skvělé myšlenky, napsaná byla vážně špatně. A proto jsem ji odložila, a nic jsem s ní několik let nedělala. A proto mi i trvalo ji přepsat do slušné podoby rok a půl.
Ale upnula jsem k ní naději. Tehdy. Teď. Že by mohla být "zlatem za mou měnou", prokázat, že i přes kariérní a životní neúspěchy za něco stojím... že by mohla něco změnit.
A vážně ji mám ráda, a užívala jsem si její psaní, i když nebylo lehké.
Ale když jsem byla ochotna spolknout hrdost a dát ji přečíst nějakým lidem, aby mi řekli svou kritiku a já s ní mohla pracovat; tak se z toho stalo drama, které mne hluboce zranilo. A jeho pachuť mám na jazyku, kdykoliv o ní přemýšlím.
Dva ze tří lidí, co jsem jim dala přečíst první část, úplně bez nějaké potřeby mne alespoň informovat (a omluvit se, vysvětlit proč) si ji nepřečetli, a tomu poslednímu to také trvalo. A víte jak - když nejlepší myšlenka je, že důvod bylo, že jste jim ukradení, a nejhorší ta, že se to nedalo číst... pak to bolí.

Dostala jsem nakonec kritiku, z které vyplývá, že první část je slabší než druhá, protože je příliš "seznamovací"... a hodlám na tom zapracovat.
Ale stejně už navždy mi bude znít v duši ten hlásek, že je tak špatná, že ji ti dva nepřečetli, i když to znamenalo ztratit mé přátelství.

Saloméa v jedné pasáži kvůli kouzlu (s jinou podstatou než odkud čerpá svou magickou moc) ztratí fragment jsoucna, který pak slyší úpět, a samozřejmě ho to zraňuje. A mně se taky oddělil fragment... to maličké něco, co skutečně věřilo, že by ta "kniha" mohla uspět. Protože ačkoliv ji já mám ráda a naplňuje mne, tak je "špatná" pro ostatní.

Vřískot.
Ten samý děsivý vřískot, jaký mne vzbudil předchozí noci, se znovu ozýval v mých uších a zůstávala po něm pachuť zoufalství. Doufal jsem, že když se vzdálíme od lodi, už se to nebude opakovat, že cokoliv jsem z duše ztratil mne nebude pronásledovat.
Ale bylo mi to stále v patách. Leželo to přímo za mnou a vřískalo mi do uší.
A když jsem se otočil, abych to umlčel – nebylo tam nic.
I když jsem se vytáhl do sedu a upozornil tak na sebe kapitána, který držel hlídku, slyšel jsem, jak mi to stále vříská někde za hlavou. Ale zároveň jsem věděl, že ani on to nevidí. Ta věc se neobjevovala, když vřískala, a nemizela, když zůstala potichu. Existovala jen v tom zvuku, kterým mne trýznila. Nejspíše beztvará a nehmotná – jak jinak měl vypadat fragment duše?
Položil jsem si hlavu do dlaní a přerývaně se nadechl. Samotná představa, že už navždy bude se mnou, mne připravovala o rozum. To jsem snad přišel o právo na poklidný spánek?

[Daéova krev] 

Jiné myšlenky

Někdo mi řekl - řekl to nám, ale já si to na sebe -, že se moc obracím na minulost, místo abych zažívala nové věci. Vzala jsem si to jistým způsobem k srdci. Nebo lépe - chtěla bych si to vzít k srdci.
U minulosti je ta výhoda, že člověk dokáže určit chvíle, kdy se cítil dobře a co ho těšilo (a chtěl by je zpátky nebo se mu líbí na to vzpomínat).
U nových věcí prostě vůbec nemám představu, jak je napasovat do svého života a jak u nich poznat, zda má cenu jim věnovat city.

Někde jsem potkala, že žití v minulosti vede k depresím, žití v budoucnosti k úzkosti; a že by člověk měl žít přítomností (bylo to v komentářích asi k nějaké józe). A já myslím, že jsem se docela naučila žít v přítomnosti; jenže stinná stránka toho je, že člověk pak nedělá nic pro svou budoucnost...
Ale když se zastavím, abych přemýšlela o budoucnosti, tak ta úzkost je stále velmi silná.
V každé jednotlivé přítomnosti jsem spokojená, jen nadhled a každá zastávka mne rozhodí.

... a necháš všechna slova smýt.

... a sám se na ní upálíš.