[aokise] Stvůry nepláčou 6/6

Tentokrát jsem se trochu opozdila, chtěla jsem vydávat kolem šesté hodiny, ale nestíhám a z nějakého důvodu se mnou poslední dobou nespolupracuje internet. Huh! Nakonec jsem přímo sem nedala žádnou obrázkovou ilustraci, kromě mého oblíbeného sestřihu na Aomineho (na konci).

Určitě se brzy vrátím ještě s jedním aokise, protože už ho mám skoro dopsané. Ale zatím nebudu slibovat kdy (zkusím to do týdne nebo dvou), protože jak víte, já a termíny úplně nejsme kamarádi. Tak přeji příjemné čtení! ;)

Stvůry nepláčou

[5/6]

VI.

... držel jsi mne v náručí.

Když se Aomine probudil, byl na futonu sám. Přemýšlel, jestli si včerejší noc nevysnil. Před několika lety by si byl jistý, protože všechny takové sny obsahovaly hlavně sex. Ale poslední dobou už neměly jediné právo na sny jeho rozbouřené hormony, nejvíce se do rozhodování zapojovalo vyhladovělé srdce a zmatená mysl. Proto by to mohl být jen sen – možná sen, v kterém se Kise měl před Aominem představit jako stejná jeskynní stvůra (nebo vystrašené zvíře zahnané do kouta), a mladší pak mu měl říct o svých problémech s osobním životem a uprosit ho, aby si dali šanci být šťastní spolu. Jenže Aomine to neudělal, a proto to nebyl sen. Žádná pohádka se šťastným koncem.

Vstal, aby se rozhlédl po domě, zda Kise se vypařil s prvními paprsky slunce a celou jejich společnou noc (bez sexu) chtěl zapomenout; nebo jen vyhledal Satsuki, aby společně posnídali.

Nakonec je našel sedět v kuchyni. Růžovovlasá si ho zkoumavě prohlédla, než mu popřála dobré ráno. Zatímco Kise se na něj usmál hned, bohužel bolestně falešně. Něco se změnilo. Tenhle ranní Kise se nechtěl přiznat k tomu nočnímu. „Chceš jít se mnou teda do práce? Protože pokud ano, máme tak deset minut, než bychom měli vyrazit.“

„Opláchnu se, a můžeme jít.“

Aomine si promasíroval krk dlaní a otočil se, aby mohl zamířit do koupelny. Potřeboval toho víc než se jen opláchnout. Ranní vodu, hrst vitamínů, a pak ještě vymyslet, jakým způsobem splní trénink. Nasnídat se mohl kdykoliv jindy – v ideálním světě by na focení bylo občerstvení.

A kdyby skutečně měl odvahu řešit své problémy, zůstal by doma se Satsuki a všechno by s ní probral. To, co mu o sobě řekl Kise, to, co k němu Aomine cítil, a že si skutečně nemyslel o Mari, že by teď – nečekající Kiseho dítě – měla nějaký zásadní pozitivní vliv na život světlovlasého. Třeba by se domluvili, že mu může říct, aby si ji nebral. Alespoň tohle… Když by jistě padlo rozhodnutí, aby hlavně Kisemu nedával falešné naděje o své lásce, protože za tři dny odletí zpátky do Ameriky. Nemohl zůstat v Japonsku ani kvůli Kisemu, čekala ho další sezóna v NBA.

Nebo mohl?

Nebyla ta realita z jeho snů lepší než tenhle život? Když nehrál basket, ale žil ve vztahu s Kisem. Nedokázal si představit, že by se bez basketu nezbláznil. Ale nakonec přece jednou bude muset skončit. Tak proč tak pevně věřil, že to nemůže být tenhle rok?

Udělal ze své ranní rutiny všechno, co stihl za deset minut, než nasedli společně s Kisem do jeho auta. Aomine pozoroval, jak druhý zkušeně řídí v městském provozu, a přemýšlel, jestli by si od něj neměl nechat zodpovědět nějaké otázky. I kdyby se mu odpovědi nelíbily, v čem vlastně mohly být horší než realita? Proč se jich tolik bál?

Dorazili do studia, aniž by se pouštěli do vůbec nějakých – natož důležitých – rozhovorů. A tam už nebyl žádný prostor, protože Kiseho si hned vzala na starost maskérka. Aomine se snažil zůstat stát tak, aby nikomu nezavazel, přičemž pozoroval, jak všichni věnují úplně zbytečnou snahu tomu, aby Kiseho ještě zkrásnili. I kdyby se fotil přesně tak, jak do práce přišel, dopadlo by focení skvěle.

To ráno vypadal úplně jako jiný člověk, než když za ním přišel na pláž. A to i přes zanedbanou – reálně žádnou – večerní péči o pleť. Prostě se probudil odpočatý, protože usnul hodně brzy a měl dostatek spánku i přes jeho noční zpověď. A předchozí den – nejméně po dobu, co byl s Aominem – nic nevypil. Blížil se ke stavu své přirozené krásy, jakou by zářil, kdyby si nekazil život.

A Aomineho možná trochu mrzelo, že se ji snaží maskérka potlačit.

Nakonec se propletl až ke Kisemu, aby mu nabídl, že půjde koupit nějaké občerstvení. A i když mu bylo řečeno, že má pověřit nějakého z asistentů, stejně se rozhodl jít raději sám a protáhnout si nohy. Dostal visačku, aby ho pustili zpátky, a on si mohl prohlédnout téměř celou budovu. Asi Kise s touhle firmou spolupracoval častěji.

… kolikrát s někým z téhle firmy musel spát? Přesně tohle byly ty myšlenky, jaké se předpokládalo, že Aomine bude mít, když se mu Kise svěří. Každý by nakonec měl.

Takové myšlenky byly přesně pokrytectví, jakému se tmavovlasý chtěl vyhnout. Spal s prostituty – rozhodně nikoho nemohl soudit, že se k nějakému svému cíli dostává přes postel. Všichni dávali svým cílům nějaké obětiny. A všechno kolem Jima (to jméno si nikdy znovu nepouštěl do mysli) ho vyléčilo z myšlenky, že někdo může být nevinný. Téměř všichni si své cesty vybrali, a jen pokračovali ve hře na „oběti“, protože bylo společensky přijatelnější se tak tvářit, než si za svými rozhodnutími stát. I Aomine mohl mít jiný život, kdyby se ho rozhodl změnit… i když tápal jak, mohl se snažit alespoň nějak, ale nedělal to. Nechtěl se vzdát basketbalu, a tak se musel smířit se vším, co to přinášelo.

Nechtěl se vzdát basketu…

Dojedl snídani a napsal Kisemu zprávu, že se zpátky do studia nevrátí, protože musí jít trénovat. Nebyla by to výmluva, protože se samozřejmě jednalo o pravdu, ale on to tak použil. Protože přece jen částečně pokrytec byl a rozhodně neměl dostatečně silný charakter, aby Kisemu přiznal, jak se rozhodl. Musel by mu říct, o čem se rozhodoval. A to teď nemělo význam, když se rozhodl, že ho nechá být.

To byl rozdíl mezi snem a skutečnosti. Ani když by mohl mít Kiseho, nedokázal kvůli té možnosti přestat hrát basket. A bylo jedno, kolik by mu přítomnost světlovlasého pomáhala…

Život bez tebe popírá všechen smysl zůstání naživu.   

Dopis, co jsem napsal, je zdrcující rozloučení.

Chci se utopit v moři rozkladu.

Aomine se po hře s Kagamim do domu nevrátil. Bylo tam na něj příliš lidí. A ten jediný, koho i přes své zlenivělé a zbabělé rozhodnutí chtěl vidět, na oslavu nepřišel. Zato se objevila jeho snoubenka. Aomine si všímal, že ho pozoruje, než se vytratil z jejího zorného pole s Kagamim, a nechal si chvíli, než aby se do něj hned vracel. I když mu nemohla nic vyčítat – na Kiseho nic nezkoušel a rozhodl se jí ho nechat, tak co mohla mít za problém? Hlavně teď a tak najednou!

Zůstal sedět na schodech před vchodem a pozoroval ulici. Věděl, že by se měl vrátit, než ho někdo půjde hledat a bude se divit, co tam dělá, když vevnitř je celá oslava na jeho počest. Možná kdyby kouřil, bylo by se na co vymluvit. Takhle se očividně stranil a působil, že něco není v pořádku.

Přetáhl si přes hlavu kapuci a promnul tvář. Nakonec ten měsíc uběhl rychle… a teď se měl konečně vrátit do svého života. Aniž by se cokoliv změnilo, pokračovat v životě v Americe. I když situace vypadala zvenčí stejná, něco se přece vyjasnilo – udělal finální rozhodnutí, a kdyby to uměl, mohl by se posunout dál. Cítil se zlomeně, ale zároveň lépe: líbilo se mu, že rozhodnutí, která udělal, založil na nějakých faktických podkladech, takže se necítil, že něco bezdůvodně vzdal, a hlavně už měl důvod popřít všechny sny, protože si vybral jinak, než je naplnit; ale nejspíše nebyl připravený přijet na svatbu, pokud ho tam Kise pozve.

U chodníku zastavilo auto, a i přes snahu řidiče otevřít dveře a být nápomocný, se z něj vypotácel Kise. Přestože měl na sobě velmi slušivý dlouhý tmavě modrý svetr, tílko a úzké černé kalhoty, pečlivě si upravil své zlaté vlasy, a na očích mu seděly sluneční brýle, Aomine neměl problém poznat, že je opilý. Setřepal řidiče, který se mu snažil pomoc, a vydal se ne příliš jistě ke dveřím. „Aominecchi,“ usmál se, když si sedl vedle něj, a mladší jasně cítil z jeho dechu vůni mentolového žvýkačky, kterou se snažil maskovat odér alkoholu. „Co tady děláš?“ Opřel se do něj ramenem, jak se v sedu zhoupl, snad se snažil otázce dodat jakousi hravost. „Čekáš na mě?“

Aomine se na něj ani neotočil. Nechtěl se na něj takhle dívat. Nejspíše by měl vstát a dojít pro Kiseho snoubenku, aby ho přesvědčila k odjezdu domů. Protože mohl mu to Aomine nakázat sám? Konfrontovat ho s tím, že je opilý? „Potřeboval jsem na vzduch.“

„Je tam spousta lidí, že? Všichni chtějí slavit s Aominecchim,“ zazubil se a Aomineho znovu ovanul závan mentolu z jeho dechu. „Málem jsem to nestihl. Musel bych pak čekat dalších deset let, než se Aominecchi znovu ukáže…“ nuceně se zasmál a vytáhl se na nohy. „Pojď, určitě tam všem chybíš.“

Mladší zakroutil hlavou. „Běž první, hned jsem tam.“

Kise si ho prohlédl a kývl, poté zdolal schody a zmizel za dveřmi do domu. Aomine věnoval pohled řidiči, který dávno znovu seděl na svém místě a tentokrát čekal na Kiseho, aby ho po oslavě mohl odvést domů. Co to bylo za člověka? Kise mu musel platit dost, aby se nic z toho nedostalo do novin; musel být schopný, aby věděl, kdy je bezpečné, aby se Kise ukazoval na veřejnosti. Ale byl k jeho stavu úplně lhostejný. Měl rozloženou nějakou knihu na volantu a četl si ji. Jako kdyby se nic nedělo… jako kdyby vše bylo v normě, všední a běžné.

Lhostejnost. Jak někdo mohl být lhostejný k tomu, že se Kise topil?!

… a co dělal Aomine, když lhostejný nebyl?

Nechal tomu ještě nejméně deset minut, než nakonec také vstal a vrátil se do domu. V nevelkém prostoru se tam tísnilo na jeho vkus příliš lidí, že v momentě, kdy vstoupil, měl chuť se otočit a odejít. Naštěstí si ho nikdo nevšiml, protože každý měl někoho, s kým vedl konverzaci – pravda, že se všichni tihle středoškolští přátelé vídali jen o ojedinělých příležitostech. A zároveň mnohem častěji, než se s nimi byl schopen potkávat Aomine. Proto si mezi sebou měli co říct, aktualizovali informace o svých životech, zatímco on odcizeně mlčel a neměl, na co by v konverzaci s nimi navazoval. Šel si natočit vodu a raději ignoroval popovou hudbu, která hrála na pozadí celé oslavy.

Chápal, co vedlo Satsuki, aby uspořádala narozeniny, které působily rodinně; ale možná nakonec by byl raději, kdyby pronajala nějaký klub, v kterém by bylo více prostoru se ztratit. (A měl právo si poručit alespoň jednu písničku, co by se mu líbila!)

V kuchyni potkal Murasakibaru, který si dosypával brambůrky do své vlastní misky, co si celou dobu nosil s sebou. Ušklíbl se tomu – některé věci vždy zůstanou při starém a nezmění se. Opřel se vedle něj se sklenkou vody a pozoroval ho, jak si míchá dohromady dva druhy. „Satsu říkala, že pracuješ jako kuchař,“ nadhodil.

Murasakibara se po něm překvapeně podíval, že na něj druhý sám od sebe promluvil. „Na lodi,“ doplnil. A natáhl k němu misku s brambůrky, aby mu nabídl. „Chtěl jsem ti upéct dort, ale zakotvili jsme teprve včera,“ přiznal se, „a první dny na pevnině jsou vždycky divné.“

Aomine se tomu uchechtl. „Můžeš mi říct o tom dortu víc, abych věděl, o co jsem přišel,“ nadhodil a zval si od něj brambůrků. „Kousek dortu už jsem neměl dobrých několik let, sakra!“

Murasakibara si odtáhl židli od stolu, aby se na ni posadil, a potom začal Aominemu popisovat celý postup toho, jaký dort by mu upekl. Nebylo to o tom, že by nepochopil nadsázku (nebo cynismus), s kterou Aomine reagoval; ale zároveň to nebral jako výsměch a sám začal zveličovat. Bez toho by si neměli co říct, ale Aomine se nakonec přistihl, že si takový rozhovor užívá, a dokonce se vyptal na některé postupy. Pečení bylo úplně mimo cokoliv, čemu se kdy třeba jen okrajově věnoval.

Zrovna když mu Murasakibara vysvětloval, jak se zdobí krémem a radil nějaké zlepšováky, jako kdyby snad věřil, že se do toho pečení Aomine někdy pustí, ozvala se z obývacího pokoje tupá rána a následoval ji rozruch, který nakonec vyhnal Aomineho, aby se šel podívat, co se děje.

Kdyby se nad tím zamyslel, nejspíše by ho nepřekvapilo, že to byl zrovna Kise, který zakopl o stůl a teď se sbíral ze země. Přišel už opilý, a bylo to jen na něm, kolik toho zvládl vypít. Co ovšem ho trochu zarazilo bylo, že jeho snoubenka stála poblíž – určitě se předtím spolu bavili –, ale nechávala ho, aby se v hanbě vymáchal sám.

Aomine věnoval rychlý pohled Satsuki, než se vydal ke Kisemu, aby mu pomohl na nohy. A odvedl ho někam, kde nebude všem na očích. I když to přesně byla povinnost, jakou měla Mari a kvůli čemu pro Kiseho byla ta jediná pravá narozdíl od Aomineho.

„Jasně, ať to všichni vědí, že spolu spíte,“ vyplivla, jen co se mladší ke Kisemu sklonil. A to byla ta poslední kapka, co všichni na oslavě potřebovali, aby je to umlčelo a upřeli na ně všechnu svou pozornost.

Aomine znovu pohledem našel Satsuki, protože ano, byl zvyklý, že takové situace za něj řešila. Ale když ta zameškala chvíli, kdy měla přijít ke své přítelkyni a odtáhnout ji někam, aby se situace uklidnila, věnoval Mari znechucené odfrknutí, než se konečně sklonil ke Kisemu. „V pořádku? Neudělal sis něco?“

Kise měl sklopenou hlavou a pouze s ní zakroutil. Nejspíše i přes všechen alkohol si uvědomoval, na jaké dno se tímhle divadlem dostal, a nechtěl se toho účastnit… chtěl být daleko, někde na pláži a pít spokojeně martini(²). Třeba si myslel, že když na dostatečně dlouho zavře oči, probudí se ze zlého snu – Aomine věděl, že takhle to nefungovalo. Probudit se dalo jen z těch hezkých…

„Dobře, pomůžu ti do auta, pro dnešek toho bylo dost,“ pokračoval a začal ho zvedat do stoje.

To už se znovu ozvala Kiseho snoubenka. „Takže je to pravda?!“

Tentokrát už Satsuki zareagovala a skutečně se ji snažila nejen utišit, aby před všemi nedělala scénu, ale odvést ji do kuchyně, aby tam vychladla. Doufal, že jí vysvětlí – protože on by to nedokázal, jak moc ho vytočila –, že Aomine s Kisem nic neměl. I když možná tomu nevěřila ani Satsuki.

Nehledě na všechny pohledy podepřel staršího a vedl ho ven a k autu. Řidič byl dost pohotový, aby hned přestal číst a otevřel jim dveře. Aomine Kiseho posadil do auta a ujistil se, že je připoutaný a vše, aby domů dojel v pořádku. Chtěl řidiče požádat, aby Kiseho dovedl do bytu a postaral se o to nejnutnější, ale nejprve se sklonil ke Kisemu a donutil ho, aby se na něj podíval. Sundal mu kvůli tomu i sluneční brýle.

„Jsi v pořádku?“ zopakoval svou otázku. Nebyl si vůbec jistý, jestli ho bylo moudré takhle nechávat samotného. A vlastně v téhle chvíli mu ani nezáleželo, jestli si někdo z lidí na oslavě bude myslet, že Mari měla pravdu. Kdyby Aominemu vesmír přál, spali by spolu od střední! „Stačí říct a pojedu s tebou,“ dodal nakonec.

Kise se vyhýbal tomu, aby se mu podíval do očí. Celou tvář měl mokrou od slz a celkově vypadal jako hromádka neštěstí. Museli se se snoubenkou pohádat už předtím, protože tolik si ublížit nemohli za několik málo minut na oslavě mezi lidmi.

„Kise,“ pobídl ho, a když ani na to druhý nereagoval, „no tak, Ryou, chci odpověď. Mám. Jet. S tebou?“

Starší cukl tváři, aby se nemusel na Aomineho dívat, než si ji dal do dlaní a zašeptal: „Neopouštěj mně, prosím.“ Pak se rozvzlykal. A i když vyslovil taková slova; stočil se do klubíčka, aby byl co nejvíce chráněný před Aominem, co mu dovolovalo připoutání a opilecká nemotornost. Nešlo jen o tu jedinou cestu – žádal ho, aby se nevracel do Ameriky a znovu nepřetrhal všechen jejich kontakt.

Aomine opatrně zabouchl dveře. „Odvezte nás k němu,“ poručil řidiči a obešel auto, aby do něj mohl nasednout z druhé strany, než byl Kise připoutaný.

Starší se hned poté, co vyjeli, odepl, aby se mohl přesunout za tmavovlasým a opřít si čelo do jeho ramena. Vzal jednu jeho ruku do svých dlaní a snažil se utěšit vlastní pláč. Mladší se jen trochu pootočil, aby ho mohl začít hladit po vlasech volnou rukou, ale zároveň mu nechal prostor, aby se sám srovnal.

Nemůžu najít odpověď.

Pokaždé když jsem plakal, držel jsi mne v náručí.

Skloním hlavu, abych skryl slzy.

Alespoň před tebou.

Aomine ležel vedle světlovlasého v jeho posteli a celou noc nebyl schopný usnout. Bylo to podruhé, co se do Kiseho postele dostal, a potřetí, co trávil noc takhle: se starším přitisknutým ke svému tělu. Nepředstavoval si, že ten den, co bude odlétat, přivítá ráno po probdělé noci v tak komplikované situaci. Ne, nespali spolu. Kise jen nechtěl, aby se od něj vzdálil. Aomine ho převlékl do obyčejného trička a uložil, ale světlovlasý ho nenechal odejít. To bylo vlastně i to jediné, co si řekli: fráze o převlékání, otázky, jak se cítí, a prosba, aby s ním zůstal. Nic víc, žádná vysvětlení nebo dokonce opilá vyznání lásky. A přece Aomine ležel celou noc v objetí Kiseho horkého těla a nedokázal usnout.

Jak se dalo, cokoliv mezi nimi bylo, nějak seřadit a uspořádat, aby z toho vytvořili slušný život, a ne jeden velký všem ubližující chaos? Byla pravda, že dokud nepřekročili čáru, za kterou byla buď vyznání lásky, nebo společná sexuální zkušenost, mohli se stále vrátit k jakémukoliv vztahu, jaký měli předtím? Být spolužáci, kteří se nevídají? Přátelé, kteří spolu nemluví? Být cokoliv, co jejich známí nebudou mít potřebu řešit, a nijak to nezmění jejich životy?

Aomine chtěl, aby se jejich životy změnily. Jenže před nimi bylo jen temno – přesně ta tma, jakou viděl, když pozoroval strop nad sebou v Kiseho ložnici. Podařilo se jim všechno jen zkomplikovat, nikoliv naleznou třeba jediné řešení. Dokonce, pokud tu nějaká řešení byla, tak se od nich vzdálili. Z působení Aomineho elementu se zkazil Kiseho vztah se snoubenkou, a ona byla tou jedinou dostatečně stabilní a normální osobou v životě světlovlasého, která mu mohla pomoci uspořádat jeho život. A Aomine jasně měl před očima, že mu deprese našeptávala pravdu, že nikdy nebude moct být s Kisem; protože ano a bohužel, jejich společně strávený čas Kiseho vyvedl tolik z míry, že znovu začal pít první ligu. Možná i nějakou vyšší než první, pokud nebyl schopný se ovládnout, aby si domyslel, že nemůže přijít na oslavu mezi své přátele a známé ve stavu, který jasně musel vyústit v nějakou vyhrocenou a ponižující situaci. A Aomine sám byl zvyklý se cítit hrozně, ale více než samotný stálý pocit neuspokojení, ho nejvíce vysilovalo, když střídavě měl naději a znovu o ni přicházel; a to přesně byl způsob, jakým trávil čas s Kisem: když byl s ním, cítil štěstí a lásku a chtěl snít, ale hned vzápětí se to všechno zvrhlo, protože to nemělo naději. Měl si pevněji stát za tím, že už nikdy po Jimovi se nebude snažit pomáhat nikomu ze závislosti.

Čekal na ráno jako na vysvobození, ale zároveň se ho stejně silně obával. Když první paprsky slunce začaly pronikat do Kiseho ložnice, nepřinášely vůbec žádné světlo. Všechno zůstávalo v temnotě, a i když to byl Aomineho domov – jeskyně, v jaké se stvůry schovávaly – přál by si, aby alespoň jeden z paprsků ho zahřál a nalhal mu, že všechno bude dobré. Že světy ze snů existují i pro někoho jako on, nejen pro všechny ostatní.

Opatrně se vysoukal z Kiseho objetí a šel si opláchnout tvář. Cítil se malátný, v ústech měl pachuť, i když nepil, a bolela ho silně hlava. Zkontroloval mobil, kde měl skoro deset nepřijatých hovorů od Satsuki, a rozhodl se, že celý monolog jejích výčitek si dokáže odříkat sám, tudíž není potřeba se jí ozvat. Rozhodně ne teď.

Posbíral své věci, jako kdyby byl milenec, co se snaží z bytu vytratit dřív, než se dostane do nepříjemné situace. Ale pak je nechal být, pustil je všechny tak, jak byly, na křeslo a vrátil se zpátky do postele. Lehl si na bok naproti Kisemu a unavenýma očima ho pozoroval. Do jeho světlých vlasů se opíraly sluneční paprsky, které osvětlovaly vše kromě Aomineho života, a starší v nich vypadal nevinně, i když tomu byl celkově a bohužel již velmi dlouho vzdálený. Kise si za své tělo kupoval příležitosti a léčil svou slabost v alkoholu – nic z toho se v jeho tváři neodráželo, jako kdyby někde schovával svůj obraz Doriana Graye, respektive Kiseho Ryouty. A tmavovlasý nevěděl, zda se vrátil zpátky do postele, protože se chtěl naposledy rozloučit, nebo se rozhodl rázně zakročit proti vlastnímu osudu.

Aomine neodolal nutkání, aby se dotkl jeho tváře, protože potřeboval vědět, že je skutečná. Třeba pod jeho temným dotekem se sluneční zlatá maska rozpadne a on odhalí, že Kise je stejně temné noční stvoření jak on; že nehledě na to, jak si teď komplikovali životy, mohou se společně před všemi schovat v temné, chladné a vlhké jeskyni a navzájem se v ní zahřívat. Že mohou společně zůstat špatní.

Kise pootevřel oči, měl je opuchlé od pláče a nedostatku spánku, vypadal zničeně, a protože se neusmíval, celý jeho obličej působil zbídačeně. Asi se nejvíce přiblížil tomu, aby si někdo o něm mohl pomyslet, že není hezký. „Omlouvám se,“ zašeptal a dlouze mrkl, protože se mu znovu začaly oči zalévat slzami. „Já…“

Bylo dobře, že se nesnažil ospravedlnit. Raději když mlčel a vynechal všechny výmluvy. Aomine ho pohladil po tváři a také na okamžik zavřel své unavené oči. Chtělo se mu zvracet, i když to nebyl on, kdo se opil.

„Nemusíš si ji brát, pokud je to jen z lítosti,“ zašeptal, aniž by se na něj podíval.

Tentokrát to byl světlovlasý, kdo se k němu natáhl, aby ho pohladil. Přejel prsty po jeho obočí, nosu a ústech, jako kdyby byl slepec a chtěl ho uvidět. Poté se stáhl a posadil. „Jsem celý nechutný, potřebuju sprchu,“ pronesl pevně, ale zároveň do celého světa křičel, jak je zlomený a rozechvělý.

Aomine otevřel oči a také se vytáhl do sedu, zhoupl se s ním celý svět, protože byl nevyspalý. „Kise,“ oslovil druhého, který už byl skoro u dveří, „Ryouto!“ Až tehdy se na něj světlovlasý otočil. „Celou noc jsem nespal, protože jsem přemýšlel, jak tohle vyřešit,“ přiznal, když měl jeho pozornost. „A na nic jsem nepřišel, protože mám… v hlavě jen zmatek a strach a… všechno to zastřešuje má povaha,“ cynicky se uchechtl. Byli to ostatní, kdo ho přesvědčili, že nehledě na to, kolik se snažil, jeho povaha byla vždy špatná, protože když ho celé nitro bolelo, zvenčí to vypadalo, že je zlenivělý ignorant. „Ale nechci se vrátit zpátky k tomu, jak jsem trávil poslední roky. Chceš vědět, jak jsem je trávil? Může ti… může mi… to pomoct?“ Položil si hlavu do dlaní a odmlčel se na tak dlouho, že vlastně čekal, že Kise odejde z pokoje a tím se všechno vyřeší.

Ale světlovlasý zůstal. Když Aomine vzhlédl, stál u dveří a pozoroval ho. Vypadal zranitelně a tmavovlasý si dokázal domyslet, že mu svými slovy může strašlivě ublížit.

„Stále, pořád, dokola se chci vrátit do minulosti, a i když nebyl žádný zlomový okamžik, kam bych se vracel, kde bych se rozhodoval jinak… chci se vrátit a změnit realitu. I kdyby to znamenalo nikdy nehrát basket, prostě se vyhnout tomuhle životu. Nechci, aby to nejhezčí v mém životě byly jen sny o tom, jak jsme my dva spolu… a nechci, aby zároveň realita vypadala tak, že si občas koupím nějakého kluka na sex, protože vzdáleně vypadá jako ty.“ Znovu si dal hlavu do dlaní, aby se nemusel na Kiseho dívat. „Možná jsem ti měl říct, jak se cítím, když jsem byl děcko, protože Satsu říkala, žes to cítil stejně… a možná ne. K čemu to je teď, hmm? Ale… co určitě nesmím udělat je odletět, po tomhle všem, aniž bych ti řekl, že tu chci být pro tebe. Nevím, jestli bys měl jít na léčení, nevím, jestli bych já měl začít brát prášky na deprese, ale… chci tu být pro tebe víc než sám pro sebe.“

Jaký vůbec význam měly jeho slova? A co od Kiseho čekal za reakci?

Světlovlasý sklonil hlavu a po chvíli s ní zakroutil. „Nejsem nevinná oběť, která potřebuje chránit,“ namítl.

„Já vím,“ upozornil ho Aomine a vytáhl se na nohy, aby k němu mohl přejít. Neodhadl situaci, protože Kise ještě nebyl ani zdaleka smířený s tím, co slyšel, a zbýval v něm vzdor vůči celému tomu zmatku živený představou, jak by se měli chovat a jak měly vypadat jejich životy. Vylekaně sáhl po klice, protože chtěl utéct do koupelny, kam původně mířil. Ale Aomine měl dobré reflexy a byl rychlejší, proto se mu ho podařilo zpacifikovat. Chytil ho za ramena a vynutil si přímý pohled do medových očí. „Nechci tvé falešné úsměvy, dokonce ani nepotřebuju, abys na mne byl pořád milý… protože bych to já na oplátku neuměl. Takhle,“ odkazoval na stav, v jakém druhý teď byl, protože neměl energii se přetvařovat, „mi můžeš rozumět. Když říkáš, že sis prospal cestu k lepším příležitostem, můžu ti konečně říct, že si kupuju sex. Protože Satsu to nemůžu říct, nikomu to nemůžu říct, protože všichni mají krásné a uspořádané životy… ale já ne, protože mi to nejde, protože vlastně ani nechci.“ Vydal zvuk, který připomínal zavrčení velké šelmy. „Pokud se mnou nechceš spát, tak dobře… ale chci, abychom zůstali v kontaktu, potřebuju tě ve svém životě.“

Kisemu cukl koutek. „Chci s tebou spát.“

„Dobře.“

„Ne teď,“ podotkl jen pro jistotu, než pokračoval. „Skutečně se potřebuji osprchovat. Pak to dořešíme.“ Aomine ho pustil – chápal, že Kise potřebuje chvíli, aby si vše, co mu řekl, promyslel. On sám by ji potřeboval, kdyby nebyl tak nevyspalý, že mu mozek stěží zvládal správně formulovat slova, natož aby ho vedl mezi velkými myšlenkami.

Když se Kise protáhl dveřmi, mladší nakonec skončil zpátky v posteli, kde se skryl před světlem a bolestí hlavy pod pokrývkou. Aby tam konečně tělesně a psychicky vyčerpaně usnul.

Když se konečně vzbudil, nebylo mu o moc lépe, ale určitě několik hodin naspal. Kise šustil v šatně a jeho velký cestovní kufr byl rozložený na posteli tak, že ho Aomine téměř ve spánku objímal. Mladší se posadil a protřel si obličej, než si ho lépe prohlédl. Už byl téměř celý naplněný pečlivě složenými věcmi, tmavovlasý nemohl jinak, než takový systém a uspořádání obdivovat. Bylo poznat, že model je zvyklý cestovat.

Kise se vrátil do ložnice s komínkem košilí, a když si všiml, že je Aomine vzhůru, možná až trochu škodolibě se na něj usmál. Vypadal zase dobře. Mladší by podle jeho vzhledu nejspíše usuzoval, že zaspal více než několik hodin; ale tak nějak si dokázal domyslet, že Kise na to, aby ze sebe udělal průměrně krásnou bytost nepotřeboval dny. (Některým nestačil celý život, Kise to zvládl ve sprše.) „Vyspaný?“

Aomine zavrčel a konečně se otočil, aby zkontroloval čas na budíku. Zbývaly mu tři hodiny do odletu. To opravdu nebylo moc, aby vyřešili s Kisem celý jejich život; ale taky nepotřeboval odejít hned, takže byl čas na krátký, smysluplný rozhovor. No, Aomine se teď ještě méně cítil při smyslech a odpočatý, aby se do něčeho takového pouštěl.

Kise vyskládal oblečení do kufru, než přešel postel z druhé strany, aby se posadil naproti Aominemu. „Volal jsem si se Satsucchi,“ začal, „všechny zavazadla máš nabalené, ale musíme se pro ně ještě stavit. Mohl jsem je nechat dovést sem, ale myslím, že bychom se měli rozloučit, než odletíme.“

„My?“ Aominemu vylétlo jedno obočí nahoru, jak si nebyl jistý, zda si správně domýšlí, co se děje.

Světlovlasý kývl a cukl mu koutek. Pod tou zlatou maskou slunečního boha se skrýval stejně cynický noční tvor, jakým byl tmavovlasý. „Řekl jsem manažerce, že půjdu na léčení. Celá se osypala a dala mi týden volna, abych si to rozmyslel, teda promyslel. Tak jsem jí pověřil, aby mi koupila letenku na dovolenou v hotelu Aominecchiho byt.“ Zůstal se na něj dívat, jak čekal na reakci, protože asi nakonec si nebyl tak jistý, že jeho plán mladší přijme. I když v to doufal, když to celé zařizoval.

„A ten týden – má být k čemu přesně?“

Kise se zarazil a na okamžik znejistěl, než se zhluboka nadechl a odpověděl: „Abychom si promluvili. O našem vztahu.“ Když Aomine kývl, pokračoval s hravou lehkostí v hlase. „A nejspíše Aominecchi dostane příležitost si koupit sex se skutečným Kise Ryoutou, protože to musí být důležité, když se to k tomu dvakrát vrátil v jednom rozhovoru.“

Tón, kterým to řekl, byl tak hravý a absolutně prostý jakéhokoliv soudu, že Aomine vzal polštář a bezstarostně ho s ním přetáhl, než se začal smát. „Jen jestli hotel Aominecchiho byt má prostory, aby model-san nemusel spát na zemi.“ Poté se ovšem natáhl, aby Kisemu uhladil vlasy, které mu polštářem rozcuchal a zadíval se mu do očí. „Vymyslel jsi to dobře, Ryou.“ Možná v tom mohla být celá ta odpověď, co hledal: sdíleli temnotu a mohli se vzájemně podepřít, když vycházeli z jeskyně na světlo. Pokud si dokázali přiznat jací jsou a začít na sobě s tím vědomím pracovat – mohlo to být jak basketbalový trénink, a v tom oba bývali dobří. Nikdy jim nechyběla výdrž a síla, pokud měli motivaci.

Kise ho vzal za ruku. „Zkusíme to zvládnou… společně.“ Poté se postavil a obešel znovu postel, aby mohl dokončit balení.

Aomine věděl, že nejen on, ale ani Kise zatím nemá představu, jak by jejich vztah a společný život měl vypadat. Ale dali tomu šanci, byli odhodlaní se snažit. To mohl být velmi dobrý začátek s tím, jak oba byli umanutí a že šli za svými cíli přes mrtvoly.

A možná proto ho tehdy na koncertě Kise vzal za ruku, zrovna když hrála píseň s tak citlivým textem. Existuje takový svět, pro který by stálo riskovat můj drahocenný život?(³) Tohle byl on. Ten společný. Oba to věděli.

__
1Píseň Fukai od Dir en grey, odkaz na původní textovou verzi zde. Mají novou verzi, která má jiný text. A já nevím, kterou z těch dvou, mám raději.

2 Odkaz na písničku z jednoho sestřihu na Aomineho, sestřih zde.

3 Zpátky k písni Aka, která byla v minulém dílu.