[aokise] Klepy klep, vpusť ďábla - I.

Tak, jak jsem říkala, přicházím s druhým [aokise], tentokrát o něco rozsáhlejším. Je to crossover s Venomem, a odtud i název, od starého dobrého Eminema. Jak kromě úplně prvního Spidermana (z roku 2002, co jsem viděla jako děcko) a s výjimkou na všechny Batmany (včetně doby, kdy ho hrál Bale, ty další jsem neviděla, tak nějakého Affleca nepočítám; a rozhodně se seriálem Gotham), protože Batman je skvělý, nejsem příliš fanda komixů a jejich filmových zpracování; tak teda musím uznat, že Venom je skvělý film, i když za to možná může Tom Hardy. I když celá interakce mezi Venomem a Eddiem je správně vtipná! Doporučuju. A rozhodně se Venom+Aomine nabízí samo. (Jak jsem zjistila, v Japonsku je dabuje ten samý seiyuu; tak je to oficiální spojení.)

Co se týká vydávání: část by se to měla objevit jednou za čtyři dny (říkám část, protože to nemá úplně délku a ucelenost kapitol).

Přeji příjemnou četbu.    

Durcenwe se učí s vodovkami. xD

Mám v hlavě úplně nejlepší vhodný obrázek k této povídce, ale mé výtvarné schopnosti jsou dosti pochybné... takže - pokud mne nikdo nevysvobodíte dobrým fanartem - uděláme takovou "studii", jestli do konce vydávání téhle povídky budu schopna nakreslit jí úvodní obrázek. Začínáme - v první řadě si koupím vhodné štětce a papír. xD

Pozn.1 Pokud mi v textu záleží na tvaru jména, tak ho dávám do kurzívy.
Pozn.2 Baka a Aho se používají v japonštině pro hlupáka.

KLEPY KLEP, VPUSŤ ĎÁBLA

[další část]

Před rokem

Ložnice byla vyhřátá raním sluncem, přestože ciferník na budíku teprve ukazoval několik minut po sedmé hodině. Už tři týdny se držely denní teploty nad srpnovým průměrem, a i noci byly tropické, takže v městské zástavbě a malém bytě otočeném na východní stranu se nedalo spoléhat ani na klimatizaci, že poskytne obyvatelům celodenní úlevu od letního parna.

I přes teplotu, která byla na hranici, v jaké se ještě dalo pohodlně spát, ložnice působila útulně. Stěny byly bílé, ale modrá barva závěsů ladila s povlečením na možná o trochu větší posteli, než se do nepříliš velké místnosti mohla pohodlně vejít, a malým huňatým kobercem na dubové podlaze se světlou úpravou. Na dveřích skříně vysel nachystaný oblek s košilí a na malém nočním stolku vedle budíku zarámovaná fotografie dvou usmívajících se mužů.

Oba byli v posteli. Jeden z nich – s krásnými světlými vlasy, do nichž se opíraly paprsky slunce a ony se díky tomu zdály jako zlaté – spal, měl přes sebe přetáhnutou lehkou pokrývku a ležel na břiše s tváři zabořenou do polštářů, takže z něj téměř nic nebylo vidět. Druhý seděl opřený o čelo postele a probíral se obsahem nenadepsané složky. Kontroloval pohledem hodiny na budíku a občas se nechal na chvíli rozptýlit, když se světlovlasý pohnul nebo ze spaní něco zamumlal. Na rozdíl od něj nebyl vůbec zakrytý, na jeho – v létě docela výrazně – snědší kůži kontrastovalo bílé tílko a tmavě modré trenýrky ladily s výbavou pokoje. Nicméně takový oděv, respektive mužova polonahost, dával vyznít jeho vypracovanému, sportovnímu tělu. Přestože měl husté černé vlasy, v kterých se odrážela barevnost pokoje, takže působily až modrým dojmem, neměl chlupatou hruď a i chlupy na rukou a nohách se držely před hranicí, kdy by si je musel upravovat, aby nepůsobil jako jeskynní muž. To neznamenalo, že se nepotřeboval oholit. Střídavě se mračil na obsah složky, co si prohlížel, jak jím byl zaujatý a znepokojoval ho, a při tom vypadal nejen nepřístupně, ale jeho obličej působil nebezpečný, bylo v něm něco z divokého zvířete, a i když jeho rysy rozhodně nepatřily k odpudivým, působil nepřitažlivě. Naopak když se díval na spícího muže, najednou dokázalo vyniknout, že má – na Japonce – atypicky modré oči, a že i do takových mužných a nebezpečných rysů šelmy se dokáže vepsat něha a měkkost.

Počkal do půl osmé, než zavřel složku a odložil ji vedle sebe, pak se otočil na druhou stranu a opatrně prohrábl zlaté kadeře spícího muže. „Ryou,“ šeptl a sklonil se, jak ho chtěl políbit do vlasů a zároveň nasát jejich typickou vůni; i přes teplotu místnosti se mu chtělo přitulit se k druhému muži a pokusit se zaspat dalších několik hodin, „potřebuji se stavit na okresek, dáš si se mnou rychlou sprchu a snídani?“

Světlovlasý vytáhl ze své pokrývkové kukly paži, aby si jí druhého k sobě přitáhl a něco ze spaní nesrozumitelně zamumlal, než nakonec přesunul hlavu tak, aby mohl zabořit obličej do tílka druhého. Trochu si pomohl volnou rukou, když se nakonec zanoroval hlavou až pod bílou látku a rty tmavovlasého bezděky pošimral na šikmých břišních svalech. Nebyl lechtivý, ale nasměrovalo to krev do jeho rozkroku.

„Musím to stihnout na okresek do oběda, dokud je tam Kagami,“ postěžoval si tmavovlasý, ale nebránil se, když se druhý muž ještě posunul, takže mu horce vydechoval na pupík.

„Dobré ráno, lásko.“ Muž několikrát dlaní přejel po jeho rozkroku přes modrou látku trenýrek, přičemž si olízl rty a věnoval několik vlhkých a kousavých polibků jeho podbřišku, než mu stáhl jejich lem a vzal ho do pusy. Jak doteď všechno, co dělal, působilo rozespale, tak se projevil, že je úplně vzhůru, když se přesunul do kleku mezi jeho nohy, aby měl lepší přístup k rozkroku druhého a mohl ho brát do pusy úplně celého.

Tmavovlasý vzdal veškeré protesty už ve chvíli, kdy ucítil na svém mužství jeho rty, protože sice byl silný muž, ale tomuhle nedokázal vzdorovat! Kdo by si odepřel, když se mu zničehonic začal plnit sen každého pubertálního chlapce a nejspíše i dospělého muže? Člověk, do kterého je zamilovaný, se ho jako první věc po ránu rozhodne uspokojit ústy – i tak úžasné fantasie se stávaly pravdou, když si muž dokázal dobře vybrat svého partnera.

Nebyl to ten hlavní důvod – vlastně neexistoval hlavní důvod, všechno byla skládanka drobností, které mohly a nemusely být úplně všední – proč chtěl se světlovlasým strávit zbytek života. Ale určitě ho to utvrzovalo ve správnosti toho rozhodnutí. Spokojeně se usmál té myšlence, přičemž mu unikl tichý sten, jak druhý přesně věděl, jakým způsobem to má rád. Tmavovlasý vyvrcholil s myšlenkou, že ten den nemůže být lepší: začínal takhle dokonale, když v poledne mělo přijít velké překvapení. Trochu předbíhal, když přemýšlel o tom, jak má se světlovlasým strávit zbytek života, protože se ho ještě nezeptal. Protože mu chtěl dát prstýnek až při obědě, který měli v plánu; po dobrém jídle a na hezkém místě, protože přesně na to si druhý potrpěl a mladší chtěl, aby to pro něj byla jedna z nejkrásnějších vzpomínek…

Tmavovlasý odkryl hlavu druhého, přičemž s úsměvem sledoval, jak se oblizuje jako kočka. Starší z nich byl krásný, možná až příliš na to, že se právě probudil a dal si velmi zvláštní rozcvičku čelistí. Žádná fotka nedokázala úplně přesně zvěčnit, jak skutečně nádherný byl. V ranním slunci, s rozcuchanými zlatými kadeřemi ve tváři a nádherně medovou barvou očí – působily jako z jantaru. Jako by celá jeho tvář byla šperk ze slonoviny, pozlacený a s dvěma zasazenými jantary. Tmavovlasý muž možná vybíral prsten, co mu chtěl dát, tak dlouho, protože žádný šperk nemohl dosáhnout takové delikátnosti a dokonalosti, aby nezevšedněl oproti kráse jeho přítele. „Dobré ráno,“ oplatil mu pozdrav, než si ho vytáhl k sobě a vpil se do jeho rtů. Možná to nebylo úplně příjemné, ještě si nevyčistili zuby a on se mohl ochutnat… ale bylo.

Všechno bylo příjemné, dokonce i to, že se začínal v teplotě pokoje a pro blízkost světlovlasého potit.

„Takže rychlá sprcha a snídaně?“ zeptal se, když se od sebe vzdálili. Pohladil ho po tváři, jak právě v tu chvíli potřeboval mít jistotu, že si ho jen nevysnil, protože tak vypadal i se tak choval.

Tmavovlasý vlastně nikdy příliš nerozuměl tomu, proč jeho přítel nepokračoval v kariéře modela, které se věnoval celou střední a vysokou školu. Ne, že by mu vadilo, že už nemusel žárlit na zástupy fanynek, kterým v pokoji visely plakáty s idolem jménem Kise Ryouta; a už vůbec, že se zbavil všech ostatních modelů a bohatých lidí, s nimiž se Kise předtím pravidelně stýkal, a tmavovlasý jim jen stěží mohl konkurovat jak v kráse, tak v bohatství. Ale nechápal, jak se svět mohl nechat ochudit o tak pohlednou tvář a tělo; jak mohl dopustit, aby Kise Ryouta chyběl na velkých reklamních plakátech?! Teď pracoval pro velkou firmu, byl v tom dobrý a obmotával si lidi kolem prstu svou krásou z jiných důvodů, měl pravidelnou pracovní dobu a držel se daleko od veřejného života; ale tmavovlasý stále měl pocit, jako kdyby žil s hvězdou, jako kdyby do jeho postele chodívalo spát Slunce, a proto všechna léta v jejich městě byla tak horká.

Kise se posadil na paty a nafoukl tváře – ne, nebyl to výraz ani třicetiletého muže, ani zaměstnance nadnárodní korporace. V pubertě se neostýchal takové dětské výrazy používat pořád, teď si je nechával vesměs jen pro tmavovlasého a některé jejich společné přátele. „Opravdu tam musíš?“

Druhému neuniklo, že ho to mrzí. Ale nemohl mu říct, co bylo hlavním důvodem, proč jel v sobotu na okresek. Sice u sebe měl složku k případu, ale ta mohla počkat do pondělí, protože – ať už byl přes víkend v práci kdokoliv – stejně se do žádného velkého vyšetřování pouštět nebude. Hlavně, když to byl Bakagami. Tmavovlasý mu mohl vyčítat leccos – třeba jeho zápal do práce, který se mu dařilo většinu času velmi dobře skrývat –, ale byl to jeho partner, a i když to nerad přiznával, tak poslední roky i nejlepší přítel. A právě jemu svěřil zásnubní prsten, aby ho hlídal. Nechtěl ho mít u sebe nebo schovaný v bytě, protože ho Kise nesměl najít. Byla jedna věc, že zásnubní prsten u jejich vztahu neměl význam, protože žádný obřad právně nemohl proběhnout; ale o to víc nabylo důležitosti samotné gesto, kdy mu ho chtěl dát. A to by se úplně pokazilo a nevyznělo, kdyby to pro Kiseho nezůstalo jako překvapení.

Takže za žádnou cenu nesměl Kise o prstenu vědět dříve než v moment, kdy se tmavovlasý zeptá, jestli s ním bude, dokud je smrt nerozdělí. A proto musel jet v sobotu dopoledne na okresek za Kagamim a vzít si od něj jejich prsten. A proto musel být teď na Kiseho tvrdý a nenechat se přemluvit, aby s ním zůstal celé dopoledne v posteli.

„Musím, zlato,“ zalhal, „slíbil jsem Kagamimu, že mu tam hodím tuhle složku,“ ohlédl se, jestli se policejním dokumentům nic nestalo, když vedle nich si užíval orální sex… a naštěstí vypadaly v pořádku.

Světlovlasý si povzdechl. „No dobře,“ utrousil nakonec a věnoval svému příteli zkoumavý pohled, než vstal z postele. „Ale nezdržíš se tam, oběd určitě stihneš?“ ujistil se. „Máme výročí, Daiki!“

„Dneska?“ Samozřejmě, že to věděl, ale nemohl si odpustit, aby Kiseho trochu poškádlil. Starší si odfrkl, než se otočil a zamířil k dveřím do malé chodby, přes kterou se šlo do kuchyni, místo k těm do koupelny. I když poznal, že jeho přítel to jen hraje, vytočilo ho to. Nejprve mu zkazí plány na celý den, který spolu měli strávit, a pak si ještě dovoluje ho takhle provokovat!

Kise ovšem nestihl vzít ani za kliku a už měl na sebe přitisknuté pevné a silné tělo svého přítele. Byli skoro totožné výšky, ale protože bývalý model už tolik nesportoval a aktivně se nesnažil držet v dobré kondici – jeho práce to nijak nevyžadovala, ba naopak jeho zaměstnání bylo spíše sedavé, stresující a občas si vyžadovalo přesčasy – tak byl o něco éteričtější; působil o kapku drobnější, i když by nejspíše nikdo neváhal a stále ho nechal předvádět pánskou kolekci spodního prádla.

„Určitě stihnu oběd, slibuju,“ zašeptal do jeho ucha tmavovlasý a s pažemi obtočenými kolem jeho pasu ho začal pomalu táhnout dozadu k dveřím do koupelny. „Tak, ještě pár krabích kroků…“ zavrněl, „a konečně schladíme naše touhou rozpálená těla pod studenou sprchou,“ přisál se rty pod ouško světlovlasého. „Večer v posteli ti vynahradím celé dopoledne, zlato.“

Kise spokojeně uklonil hlavu na stranu, aby mu udělal místo pro jeho rty, a spokojeně se zasmál. Zavřel oči, protože stejně neviděl, kam couvají, a s úplnou důvěrou, kterou ve svého přítele měl, položil dlaně na ty jeho. „Mám pocit, že některé části tvého těla se dožadují pozornosti už teď. Mmm, opravdu je ti přes třicet? Malý Dai se asi zasekl v pubertě.“

„Malý?“ zopakoval po něm mladší a v odpověď mu přišel jen smích. Aby Kiseho potrestal, přesunul se dlaněmi na jeho boky a začal ho lechtat. Světlovlasý se obratně na něj otočil, a i když to skutečně nebylo ani v plánu, ani v časovém harmonogramu, který si tmavovlasý vytvořil v hlavě, tak lechtání a následné drobné přetahování o dominanci skončilo ve vášnivém polibku, při kterém ze sebe strhali to málo svršků, v nichž spali.

Tmavovlasý se nakonec odtáhl jen na tak dlouho, aby mohl nastavit proud a teplotu vody ve sprchovém koutě, než tam vlezl a vtáhl za sebou Kiseho. „Oželím snídani… chci tě v sobě, hned!“ Tohle bylo přesně to, co mohl udělat, aby svému příteli spravil náladu. Nešlo o to, že by se vůbec nestřídali, a nebo že by se tmavovlasý cítil nesvůj. Jen měli trochu jiné chutě. Zatímco Kise potřeboval předehru, být rozmazlovaný a celou dobu slyšet, jak ho jeho přítel miluje, aby se skutečně uvolnil. Tmavovlasý měl raději drsnější rychlovky, ve sprše a s minimální přípravou, protože se mu – ať by si to nikdy nepřiznal – líbilo, když se cítil použitý ještě den potom, a když se mu tím připomínalo, kdo si ho tak vášnivě užil. Jeho chutě se do rychlé sprchy hodily lépe, jen kvůli náročné práci úplně vždy nemohly být naplněny.

A Kise rozhodně z celého jejich přetahování byl tak vzrušený a tvrdý, že nehodlal jeho nabídku odmítnout. Přesto se ještě naposledy vpil do jeho rtů, než si ho k sobě otočil zády, aby ho mohl začít připravovat. Když do tmavovlasého opatrně pronikl prstem, neodpustil si, aby se zakousl do svalu na jeho rameni. Měl úžasně vypracovaná záda a hýždě, a Kise opravdu chtěl mít čas, aby mohl jazykem obkreslit linii jeho páteře, roztáhnout mu od sebe půlky a připravit si ho jazykem. Protože cokoliv jeho přítel tvrdil o tom, jak má rád tvrdý a rychlý sex, Kiseho jazyk na takových místech neměl jen rád, zbožňoval ho. Dokázal ho tak roztoužit, že jen sténal a celý se třásl, a byl v takové chvíle úplně bezbranný a zranitelný, jak nevěděl, co se se sebou. A starší na tom nejvíce miloval, že před nikým jiným by se jeho přítel nedokázal až tak uvolnit.

Teď ho ovšem jen rychle připravil dvěma prsty, než se navedl do jeho těla a začal s prudkými přírazy. Možná bylo moc brzo ráno, nebo za to mohla absence snídaně, ale Kisemu se zatmívalo před očima, jak úžasný to byl pocit, že mohl plenit tělo svého přítele. Druhý proti němu přirážel a jednou rukou ho chytil za hýždě, jako kdyby se chtěl ujistit, že mu nikam neuteče. Pro Kiseho to poprvé bylo zvláštní, když se druhý odvážil a začal mu vycházet vstříc; když mu už tolik důvěřoval, že mu ukázal, jak moc ho potřebuje. Poprvé ho to překvapilo, protože by nikdy nečekal, že tmavovlasý bude ten, kdo bude tak chtivý, že se o něj bude sám uspokojovat, jako kdyby byl jen na stěně připevněné dildo. Ale teď – po všech letech jejich vztahu – si to nedokázal představit jinak. Když chtěl tmavovlasého škádlit, chytal ho za boky, aby měl kontrolu nad přírazy jen on, a v takových chvílích mladší vydával až nespokojené vrčení mezi steny.

Určitě by to nerad slyšel, ale byl ten nejhlasitější milenec, s kterým Kise spal. A přesně takového ho v posteli (nebo ve sprše) miloval a chtěl!

Kise se přitkl na jeho svalnatá záda, když vyvrcholil, a spokojeně se rozesmál. Nemusel na mužství svého milence ani sáhnout, aby ho ten předběhl. Ale teď to světlovlasý neměl potřebu komentovat. Cítil se tak šťastně a spokojeně. „Miluju tě, Daiki.“ Položil si hlavu na jeho rameno, protože potřeboval ještě chvíli, aby se vydýchal. Sice si užíval divoký sex ve sprše, ale rozhodně by mu nevadilo, kdyby se pak mohli spolu stočit zpátky v posteli. Nechtěl přijít o blízkost svého přítele, o pocit uvolnění a lásky, který cítil. „Tak moc tě miluju, až to není reálné.“

Tmavovlasému se nakonec podařilo z podzemního parkoviště u bytové zástavby, kde bydlel, vyjet až po deváté hodině, takže mu zbývalo přesně tolik času, aby dojel na okresek, vyzvednul prsten a zamířil do restaurace, kde s Kisem měli poobědvat. Zatímco on musel spěchat, už teď téměř nestíhal a ke všemu se mu nesedělo příliš pohodlně, tak si světlovlasý spokojeně připravoval lehkou snídani a kávu, když jeho přítel odcházel z bytu.

Ovšem aby si ranní zdržení – tedy ráno se svým skoro snoubencem – vyčítal, k tomu se skutečně neměl. Všechno ten den bylo ideální, a pokud ten debil Kagami někde neztratil jeho dokonalý zásnubní prsten, tak se nic nemohlo pokazit.

U vjezdu do podzemních garáží u jeho pracoviště vytáhl svou kartu speciálního vyšetřovatele drogového oddělení. Jeho jméno bylo Aomine Daiki a na fotce měl svůj nejvíce nepřístupný a tvrdý výraz, který byl naprosto vzdálený tomu, jak se dokázal dívat na svého přítele. I on se několikrát objevil v časopisech, rozhodně ne jako model, ale v době, kdy hrával na střední škole basketbal a vypadalo to, že se stane profesionálním hráčem. Ale nakonec se stejně jako Kise s modelinem rozhodl, že v tom pokračovat nebude – protože kdyby chtěl hrát skutečný basket, který by ho bavil, musel by se odstěhovat z Japonska. A to bylo příliš daleko od všeho, co znal; a už tehdy příliš daleko od Kiseho. Takže se rozhodl stát policistou.

A v tom dokonalém dni to vypadalo jako nejlepší rozhodnutí jeho života; protože se ráno mohl budit vedle nádherné bytosti, kterou miloval, a měl práci, co ho bavila.

Vyjel výtahem až do patra jeho oddělení, kde už na něj nedočkavě čekal stejně vysoký muž s kaštanovými vlasy a hustým obočím. „Už tu trčím jen kvůli tobě, agente Ahomine,“ zavolal na něj, hned jak si ho všiml a pohodil si s malou modrou saténovou krabičkou.

„Oi, Bakagami!“ Ne, rozhodně v tak ideální den se nebude potýkat s následky činů takového blbce jako byl jeho partner, aby se mu kvůli nějakému nepovedenému pohazování s krabičkou zakutálel prsten někam, kde by ho nenašel nebo nemohl odtamtud vytáhnout. Dnes se vše dařilo, protože to byl den jejich výročí.

Přesto raději Aomine ke svému partnerovi přeběhl a s trochou starých reflexů saténovou krabičku ukořistil. Hned zkontroloval, zda v ní prsten je. „Tohle mi hoď na stůl, v pondělí s tím půjdu za šéfem,“ vrazil mu složku, a protože nestíhal, hned se otočil k odchodu.

„Hej, Aho!“ zarazil ho Kagami a Aomine se přece jen na něj otočil. „Hodně štěstí, kámo, a tak… víš, aby neodmítl.“

Tmavovlasý se mu chtěl vysmát, říct, že nic takového nepotřebuje, že Kise s ním určitě chce strávit zbytek života a tohle bylo jen „zbytečné“ romantické gesto. Přesto ho zarazilo, jak se jeho parťák tvářil. Nehledě na jejich věčné pošťuchování a nadávky, upřímně mu přál štěstí a Kiseho. A to, i když byli oba muži, a nemohli se skutečně vzít. „Díky,“ odpověděl mu nakonec, „až to bude možné, půjdeš mi za svědka.“

Když výtahem sjížděl zpátky do podzemního parkoviště, uložil si prsten do vnitřní kapsy jeho pracovního saka. Možná tohle úplně nedomyslel. Ne, nešel na jejich výroční oběd v policejní uniformě, ale zároveň na sobě přece jen měl pracovní oblek. Mohl si s sebou vzít oblečení, do kterého by se převlékl, aby vypadal lépe. Aby se Kise také jednou zarazil nad tím, jak neuvěřitelně přitažlivého má přítele – protože Aomine se přesně takhle musel zarazit pokaždé, když svou nádhernou světlovlasou lásku viděl. Jedno, jak dlouho spolu byli, možná dokonce s časem více, se mu rozbušilo srdce kdykoliv se s ním znovu shledal. Ať to bylo po pracovní cestě, když jednou za čas každý spal ve svém bytě, nebo jen když se vracel za ním z vedlejšího pokoje. Vždycky.

Tak moc tě miluju, až to není reálné. Kise naprosto přesně vystihl, co i tmavovlasý cítil.

Zbývalo mu pět minut, když zaparkoval u restaurace, kde se měli setkat s Kisem. Na rozdíl od něj, světlovlasý nikdy nechodil pozdě, takže už tam nejspíše seděl. A Aomine rozhodně nechtěl začít výroční oběd, při kterém požádá svou životní lásku o ruku, tím, že se opozdí třeba jen o minutu. Proto zkontroloval prsten, který měl v kapse, než spěšně vystoupil z auta a rozešel se k restauraci.

A v ten moment všechno, co dělalo ten den ideálním a dokonalým, vzalo za své. Aomine stihl koutkem zahlédnout řidičovu tvář, ani ji nejspíše neviděl, jako si ji dokázal domyslet, protože na ni hleděl v nepopsané složce k případu, s kterým hodlal jít v pondělí za svým nadřízeným, a dnešní ráno si ji prohlížel v posteli, když vedle něho spal jeho skoro snoubenec. Pak do něj auto v plné rychlosti neodpovídající parkovišti narazilo…

Světlovlasý muž tak nějak předpokládal, že se jeho přítel opozdí. Byl připravený na pět minut, protože si cestu do jeho práce a do restaurace propočítal; nezlobil se ani, když uplynulo deset, protože si uvědomoval, že ho vlastně ráno zdržel hlavně on. Když už to bylo patnáct a servírka za ním znovu přišla, jestli si nehodlá něco objednat k pití, rozhodl se Aominemu zavolat. A to už ho rozčílilo, protože mu to jeho přítel nezvedl. Každý – i když měl k tomu jakýkoliv důvod – měl mít tolik slušnosti a zvednout telefon, když mu ten, s kým se má sejít, volá, aby se zeptal na důvod zpoždění.

Když to bylo dvacet minut, objednal si pití a začal vymýšlet všechno, co Aomine bude muset udělat, aby mu takové zpoždění a nezvedání telefonu vynahradil.

Po půlhodině zaslechl, jak se nově příchozí baví, že na parkovišti se stala nehoda a sanitka odtamtud odvážela vážně zraněného muže…

To se ho ovšem netýkalo.

To se ho přece nemohlo týkat!

Teď

Tmavovlasý muž seděl v budce na začátku podzemního parkoviště a pozoroval přidělených šest monitorů, kde se střídaly záběry z kamer. Na klíně měl sáček s křupkami a bavil se tím, že si je postupně po jedné nadhazoval a chytal je do úst. O dveře budky se mu opírala hůl, díky které mohl vcelku obstojně chodit. Rozhodně ne tolik obstojně, aby neměli důvod ho propustit od policie. Ano, věděl, že v tom určitě nebyly jen následky zranění. Ještě když ležel v nemocnici – ale to se nakonec říkalo všem – mu tvrdili, že jakmile se uzdraví, může se vrátit do služby. Když po měsíci na lůžku mohl začít s rehabilitací, pořád ještě mu to tvrdili. Až když za další tři měsíce se dostal do fáze, kdy mohl chodit jen o holi – dostal výpověď a tučné odstupné.

Udělal tu chybu, že v momentě, kdy byl nejslabší, ukázal podklady pro případ, který si myslel, že je přímo spojený s jeho nehodou, svému nadřízenému. Možná mu to neprezentoval úplně při smyslech, a možná si neměl tak tvrdě stát za tím, že automobil, co ho srazil, neřídila žena – jak stálo v policejním spise a na jeho podkladech mu řidička musela vyplatit odškodné –, ale že ho řídil jeden z mužů, které chtěl stíhat za obchod s drogami. Udělal chyby a ty ho stály práci. Ať už protože působil, že to nemá v hlavě v pořádku. Nebo lidé, které chtěl stíhat, byli příliš mocní a stačilo jim zatahat za několik nitek, aby se ho zbavili. Vyřadili ho ze hry, a pak nechali vyhodit z práce.

Takhle, o holi a jako noční hlídač na parkovišti, už nikomu nemohl ublížit. Nebyl nebezpečný, byl mrzák.

Když nad ránem konečně mohl opustit svou budku a kulhat na metro, uvědomoval si, že už není ten den. (Den jejich výročí.) Ale jeho směna byla šestnáctihodinová, musel se před ní vyspat a stejně by Kiseho nezastihl, protože ten v době, kdy měl Aomine volno, byl v práci, protože měl normální pracovní dobu.

A tahle doba brzkého rána mu vlastně nahrála. Když se nechal metrem dovést na nejbližší zastávku a s vypětím všech sil zdolal stoupání až k ulici, v které světlovlasý bydlel, už bylo ráno. Slunce ten den bylo schované za mraky a vůbec to nevypadalo, že je srpen.

Aomine zůstal stát za rohem – jeho načasování bylo dokonalé, a tím tentokrát všechno ideální v jeho světě končilo. Kise zrovna vycházel ze dveří domu a směřoval k autu. I když nebe bylo šedé, jeho vlasy zářily svou zlatou barvou, a doplňovaly delikátní slonovinovou barvu kůže. Měl na sobě šedý oblek jako každý den, i teď – kdyby ho někdo vyfotil – by mohl být součástí módního časopisu. Zaměstnanecká móda: šedý oblek, kožená brašna a poctivé auto.

Aomine počkal, než odjede, až potom si složil svou neoholenou tvář do dlaní a velmi sprostě do nich zaklel.

Ten případ ho nestál jen kariéru. Jeho neskutečně hrozné a kruté chování po nehodě ho stálo Kiseho. Postupně ho od sebe odehnal. A nejhorší na to bylo, že i když bez něj stále trpěl jak pes, věděl, že to bylo správné. Někdo tak dokonalý a nádherný jako světlovlasý si nezasloužil být navždy svázaný s téměř nezaměstnaným mrzákem. A to ještě, když by mohl mít sám problémy v práci, kdyby se někdo dověděl, jaký skutečně vztah mezi nimi je.

Aomine už teď nemohl říct, že jakákoliv překážka by jim přišla do cesty, společně by ji zvládli. Protože stěží zvládal kráčet po rovné cestě, natož aby překračoval překážky.

Vydal se pomalu na metro, aby mohl dojet do svého bytu. Ani Tetsu, který ho stále ještě občas navštěvoval, i když Aomine na to byl alergický, nemohl uvěřit, že dokázal z tak útulných místností udělat takovou špinavou díru. A tmavovlasý mu nechtěl stále dokola vysvětlovat, že se jen metafyzicky promítla jeho duše a život do prostoru kolem něj.