[aokise] Klepy klep, vpusť ďábla - II.

Nevím, jestli jste to postřehli, nebo jestli Vás to vůbec zajímá, ale bude se rušit blog.cz. A já jsem kvůli tomu trochu nesvá, ne, že bych ho používala, ne, že bych na něj chodila; ale celou tu dobu, co jsem tady, a Zavřené oči jsem nechávala jako archiv, jsem se s tím místem a tehdejší dobou nechtěla úplně rozloučit. (Jsou to vzpomínky na "papíře", chápete? Nejen v mysli, která s léty čím dál více klame.) A teď nevím, jestli udělat něco, abych z něj zachovala alespoň stíny a vůně... nebo to konečně nechat jít, protože jsem měla dávno.

Je to tak zvláštní, kolik času uplynulo... 

Přeji příjemnou četbu a jsem ráda za komentáře.

Koupila jsem si nějaké umělecké potřeby (možná víc, než bych si při hloubce svých kapes měla dovolit), a zrovna dýchám nějaký umělecký vánek... opravdu se teď nechci zabývat směrem své chůze, chci jít, tak svobodně, jako kdybych byla osvobozený odsouzenec kráčející pryč, kamkoliv od své oprátky.

KLEPY KLEP, VPUSŤ ĎÁBLA

[předchozí část | další část]

„Páni, dívej, jak se venku rozpršelo! Málem jsme to nestihli dovnitř.“ Asi třicetiletá žena s po pás dlouhými světlými vlasy, na kterých měla růžový přeliv, se sklonila k vlastní dceři, aby jí ukázala prosklenými dveřmi kavárny na ulici, kde začal pořádný letní liják. Přestože, když vcházely, ještě nepršelo, dítě na sobě mělo červenou pláštěnku s kapucí.

Žena se narovnala, vzala svou dceru za ruku a dovedla ji ke stolu, kde už na ně čekal vysoký světlovlasý muž v šedém obleku. Před ním na stole stál šálek s kávou a on se mu nevěnoval, protože si četl noviny. Ale hned, jak zaslechl ženin hlas, zvedl hlavu a vstal, aby se s ní i děvčátkem mohl přivítat. Světlovlasé ženě věnoval dlouhé obětí, dítě si zvedl do náručí, i když už začínalo být na takové ponášení velké. „Moje nejoblíbenější neteřinka, Chikocchi.“ Dítě se zasmálo a dalo mu pusu na tvář, až potom ho Kise znovu posadil na zem. „Stihli jste to tak tak,“ utrousil k jeho matce.

„Celý den vypadá, že bude pršet,“ povzdechla si, „tohle léto je strašně deštivé.“ Tím nejspíše měli zdvořilý začátek konverzace o počasí za sebou. Dřepla si, aby mohla dítě zbavit pláštěnky, než ho nechala, aby se posadilo ke stolu a sama se svlékla z lehké bundy. Přešla k věšáku, aby oblečení pověsila, a nakonec se také posadila za světlovlasým a svým dítětem.

„Čekáš tu na nás dlouho?“

Kise mávl rukou a zářivě se na své společnice usmál. Složil noviny a odložil je vedle sebe. „Byl jsem u holiče, potřeboval jsem odbarvit odrosty,“ prohrábl si vlasy, které mu sahaly pod uši, „a tentokrát se všechno stihlo na čas, jen já jsem si dal větší rezervu, protože většinou jsem u holiče déle. Nechtěl jsem ostříhat, říkám si, že si je nechám narůst?“ upřímně chtěl vědět, co si o tom jeho nejlepší kamarádka myslí.

Žena k němu vzhlédla od jídelního menu a zkoumavě si ho prohlédla. Po jeho rozchodu s Daikim to musela být ona, kdo ho donutil jít ke kadeřníkovi. Teď už vypadal lépe a znovu o sebe začal pečovat. Kise to vždycky s péči o pleť a vlasy trochu přeháněl – rozhodně byl ze svých let v modelingu zvyklý na ranní a večerní rutinu, kterou neprováděla ani většina žen, co se snažily navždy být krásné a mladé – a tak když o sebe přestal pečovat, neznamenalo to, že by se neholil a neumýval, jen neměl náladu na krémy a masky, a bylo to na jeho upravenosti poznat jen, když ho někdo znal tak dobře jako světlovlasá. Odrosty poutaly více pozornosti, ale v té době tvrdil, že přemýšlí o tom, že by se vrátil ke své přirozené světlejší hnědé, aby více zapadl v práci. Takže když se teď rozmýšlel, že si nechá narůst delší vlasy – což nakonec na něj mohlo upoutávat pozornost –, tak to určitě byla změna. Jen jaká?

„Na vysoké si je nosil po ramena a vypadalo to dobře,“ usmála se na něj, jak potřebovala nejprve získat více informací, než se rozhodne Kiseho motivace vyšetřovat a vyptávat se na ně. I když už byla pět let žena v domácnosti, její analytická mysl si nedala pokoj. Chybělo jí, že už Daichan za ní nechodí konzultovat případy; bylo to vzrušující, když mu mohla pomáhat z bezpečí domova.

„Poslední rok, než jsem skončil s modelingem, manažerce se ten vzhled líbil,“ souhlasil světlovlasý a usmál se té vzpomínce. „Ostřihal jsem se, protože si ze mne Daiki utahoval, že…“ zhluboka se nadechl, když se dostal až ke svému bývalému příteli, „že jsem začal špatně, že nejde u žen o délku vlasů, ale o hrudník.“ Chtěl se tomu zasmát, ale najednou měl sucho v ústech. Takže si jen odkašlal a podal si sklenici s vodou, kterou dostal ke kávě.

Světlovlasá si ho zůstala prohlížet, než přišla servírka, aby si vzala jejich objednávku. Nedokázala se rozhodnout, jestli si Kise chce nechat narůst vlasy proto, že si je původně ostřihal kvůli svému bývalému příteli, nebo právě jeho svými dlouhými vlasy na sebe chce upozornit.

„Potkal jsem v kadeřnictví tvou kamarádku,“ změnil téma Kise, když servírka odešla. „Tu učitelku, co pracuje s Tetsucchim,“ upřesnil. „Nechávala si střihnout takové kratší mikádko, musel sem jí říct, jak moc jí sluší. Vypadá s ním dětsky a roztomile, nikdy bych neřekl, že už má věk, aby mohla učit.“

Žena se tomu zasmála. „Oh, musela se celá červenat. Líbíš se jí.“

„Pozval jsem ji na večeři,“ prozradil nakonec všechno světlovlasý. A tentokrát se na svou nejlepší kamarádku podíval s jistou bezradností. I když nepoložil otázku, ptal se jí na její názor a možná i chtěl, aby mu randění zakázala, protože bylo ještě brzo. S Aominem se rozešli před necelým půl rokem po – s různými přestávkami a s nejasným začátkem – více než deset let trvajícím vztahu. Přece nemohl za půl roku začít znovu randit! Celý předchozí vztah odložit stranou jako přečtené noviny… „Říkala jsi, že je svobodná, Satsucchi?“

„Kdo, kdo?“ ozvalo se dítě, které se po objednávce přestalo věnovat prohlížení jídelního lístku, a snažilo se pochopit, o čem vedou dospělí rozhovor. Ale nedokázalo si ještě spojit jednotlivé informace o ženě s lidmi, které znalo.

„Teta Mari,“ odpověděla děvčátku žena a upravila mu jeden z culíčků, na kterém se otočila gumička s jahodou.

„A strýc Dai půjde s vámi? Strýc Dai nemá tetu Mari rád, říkal, že je hloupá, když se máma nedívala. A strýc Dai a Ryota chodí přece všude spolu.“ Rozumovalo dítě, aniž by si všimlo, jak bolestně jeho slova světlovlasého zasáhla.

Žena upravila i druhý culíček, než děvčátku odpověděla. „Už jsme se bavili o tom, že strýc Dai a Ryota se přestali kamarádit, protože se strýc Dai zachoval špatně, a tak strýc Ryota půjde na večeři s tetou Mari sám.“ Pootočila se na Kiseho, aby mu mohla věnovat omluvný úsměv.

„Ale strýc Dai je lepší než teta Mari,“ nafouklo se dítě. A kdyby ta situace nebyla tak nepříjemná pro oba dospělé, nejspíše by jim neuniklo – Aominemu by to rozhodně neuniklo –, že děvčátko pochytilo některé grimasy po svém světlovlasém strýci.

Naštěstí přišla servírka a vysvobodila je, protože pozornost dítěte se převedla k roztomilému zákusku, který mu jeho matka objednala. Byla to čokoládová roláda se smetanovou náplní, kterou vytvarovali do roztomilé hlavy medvídka.

Kise chvíli sledoval, jak je dítě nadšené ze svého zákusku, než promluvil. „Jak se má?“ zašeptal to tak potichu, že mu málem u toho selhal hlas. Stále bolelo, když o něm slyšel, i když se snažil tvářit – a nejméně před svou nejlepší kamarádkou selhával –, že už se s jejich rozchodem srovnal a posunul se dál. Nešlo to tak lehce, Aomine ho od sebe odehnal a choval se k němu poslední měsíce jejich vztahu hrozně, ale byly to jen měsíce, nebyly to celé roky jejich vztahu. Kise by si před rokem nedokázal představit žádný způsob, jak by se mohli rozejít – už byli tak zvyklí a smíření na své nedostatky, že si myslel, že kdykoliv se hádají, dělají to jen pro zábavu, aby jejich vztah okořenili. A teď měl za sebou ten nejhorší rok, který začal tím, že o Aomineho málem přišel kvůli autonehodě, pokračoval v bezesných nocích a náročných dnech, kdy se o něj staral a začaly všechny vážné hádky, jaké si do té doby nedokázal představit, až nakonec o něj skutečně přišel… a téměř půl roku žil, jako kdyby Aomine zemřel, protože už nepatřil do jeho života, už ho nevídal a neslyšel o něm. A Kise nebyl schopen pochopit, jak se veškerá jistota a stabilnost mohla za jediný rok proměnit v naprostý chaos a bolest.

„Tetsu se za ním v pátek stavil,“ řekla neurčitě žena.

Kuroko (za svobodna Momoi) Satsuki byla od dne, kdy potkala Daichana jeho „starší sestrou“, vždycky se o něj starala, protože to jen stěží zvládal sám a nikdo jiný se o něj nezajímal. Bez ní byl jen osamělé dítě na basketbalovém hřišti, po kterém se rodiče neshání, když nepřijde večer domů. Bez ní by jen hrával se staršími chlapci basket, a kdykoliv by se kterýkoliv z nich rozhodl, že jeho přirozený talent musí potrestat a kvůli rozhořčení z vlastní prohry by ho zbil, nikdo by Daichanovi nedonesl náplast nebo ho nevzal za svou vlastní mámou, aby ho ošetřila. A byla strašně ráda, když tuhle starost o jejího Daichana s ní postupně začal sdílet její – od prvního pohledu naprosto jasný – budoucí manžel a později Kichan. Teď ovšem vůbec nevěděla, jak taková starost o Aomineho měla vypadat. Nevěděla, co by měla říct, i když jí Tetsu celou návštěvu převyprávěl, aby svému skoro bratrovi ještě více neublížila.

Věděla, že jedním z důvodů, proč od sebe Kiseho odehnal, byl ten, že nechtěl, aby ho viděl v takovém stavu. Nemusela s tím souhlasit a mohla vědět, že světlovlasý bral jako samozřejmost, že se o svého přítele postará; ale faktem zůstávalo, že věděla, jak by Aomine reagoval, kdyby se dozvěděl, že Kisemu prozradila, jak zhrouceně žije. Nejen, že by Kiseho k sobě už nikdy nepustil, ale ani ji nebo jejího manžela, protože by zradili jeho důvěru. Přesto Kichan byl její nejlepší kamarád – milovala ho skoro tak jako svého „bratra“ – a rozhodně patřil mezi čtyři nejdůležitější lidi v jejím života: mezi jejího manžela, dceru a Daichana. A bála se, že situaci více ubližuje, když Aomineho zhroucený život kryje; protože světlovlasý jen čekal na příležitost, aby se k němu mohl vrátit.

Ten vztah nebyl za ani jedním z nich; dokonce ho za sebou neměli ani ona se svým manželem a dítětem. To, že strýc Dai a Ryota nebyli spolu, bylo špatně.

Nakonec odpověděla alespoň fakticky. „Našel si práci jako noční hlídač, která pokryje jeho náklady, když teď skončil s rehabilitací. Řekli mu, že je nepravděpodobné, aby se ještě zlepšil, tak – znáš ho – s tím sekl… Tetsu říkal, že už před ním nezmínil, kdo si myslí, že nehodu způsobil, ale nemyslím si, že ho to skutečně pustilo.“

Světlovlasý si ji prohlédl a odmlčel se, než zopakoval: „Jak se má?“

Žena si povzdechla, než zakroutila hlavou. „Potřebuje čas,“ zkusila se znovu vyhnout přímé odpovědi, „vzpomínáš si, jaký byl na konci Teiko? Potřebuje čas, než si najde něco, co ho znovu nadchne a srovná se.“ Pak si něco uvědomila. „Tím nechci říct, že bys na něj měl čekat, Ryochane. Běž na tu večeři s Mari, a když se to rande podaří, tak se neboj do toho praštit,“ zasmála se, i když to bylo částečně strojeně, „je to kruté takhle říct, ale Daichan neumřel, prostě jste se rozešli, a ty nemusíš držet rok smutek.“

Světlovlasý nebyl nadšený z toho, co slyšel. Nejspíše chtěl, aby ho světlovlasá požádala, aby se k Aominemu vrátil, nebo alespoň na něj počkal, než se srovná. Ale pokud ani ona nevěřila, že by se k sobě mohli znovu vrátit, asi už nebyla žádná naděje a musel jít dál. Smířit se s jejich rozchodem a najít si někoho na dlouhodobý vztah, který tentokrát bude skutečně trvat dokud nezestárnou.

„A ty malá princezno,“ raději se přestal zajímat o svůj život a začal se věnovat dítěti, „máma říkala, že tě táta bere na hřiště a učí tě hrát basket!“

Vysoký muž s kaštanovými vlasy stál u dveří do Aomineho bytu a držel prst na zvonku. Byl by rozhodně špatný vyšetřovatel, kdyby si nedokázal zjistit, kdy jeho bývalý parťák je doma a kdy v práci. A rozhodně ještě horší kamarád, kdyby ho nechal celé dny, kdy v práci nebyl, vyspávat a litovat se. Situace s následky nehody, které zahrnovaly jak úraz, tak rozchod s Kisem, byla dost špatná sama o sobě, nemusel si ji Aomine ještě zhoršovat, protože to se sebou vzdal. Kagami věděl od Kuroka, že Aomine přestal chodit na rehabilitace po sezení, kde mu naznačili, že už nepředpokládají další výraznější zlepšení. A protože to byl Aomineho jediný pohyb, teď viděl Kagami, jak postupně ztloustne a přestane být úplně pohyblivý – opak příběhu z YouTube, kde americký válečný veterán se vyléčil z ochrnutí po špatném seskoku padákem díky józe. A proto se ho rozhodl vytáhnout do tělocvičny, i kdyby ho měl omráčit a odvléct.

Zrovna zvažoval, že by mohl vykopnout dveře, když se nakonec s hlasitým zabručením a nadávkami otevřely.

„Hej, Aho!“ Kagami měl stejně jako bývalý parťák stále dobré reflexy, aby stihl strčit nohu mezi dveře a jejich rám, takže se druhému muži nepodařilo mu zabouchnout před nosem. Zatlačil na dveře a vnutil se bez pozvání dovnitř. „Jedno musím říct, tvůj byt odpovídá přesně tvému stylu,“ poznamenal.

Aomine sklonil pohled, aby se podíval na původně bílé tílko, v kterém už nějakou dobu spal, a nejspíše ho mezitím chvíli jen válel někde u postele, když ho ztratil a než ho znovu našel. Poté se rozhlédl kolem sebe a ušklíbl se. Jediný důvod, proč to tady kdy držel uklizené, byl vždycky jen Kise, bez něj a se zraněnou nohou, co ho trvale nepřestávala bolet, většinou i přes silné prášky, se jeho byt nejprve vrátil do původního staromládeneckého stavu, a potom přešel hranici k feťáckému doupěti.

„Co chceš?“ obořil se na nezvanou návštěvu. Promnul si kyčel, než se vydal k židli, aby se na ni posadil.

Kagami si ho prohlédl, jako kdyby najednou spadl z nebe na místo, které nezná. Než přešel k ledničce a prohlédl si její obsah. „Udělám ti snídani,“ oznámil a byl by začal vytahovat všechno, co v ledničce potřebovalo spotřebovat, aby z toho uvařil, ale nebylo to kam položit. Proto lednici zavřel a začal dělat pořádek na lince a stole, u kterého Aomine zamračeně seděl.

„Vypadni odsud,“ zavrčel ten, když se jejich pohledy střetly. „O… tohle nestojím. Vypadni!“

Muž s kaštanovými vlasy a hustým obočím mu oplatil pohled. „Tak mě vyhoď,“ vyzval ho. Oběma muselo být jasné, že v tomhle stavu Aomine rozhodně nebyl schopný se trénovanému bývalému parťákovi postavit. Nešlo jen o to, že nemohl pořádně chodit, ale ke všemu pohubl a ztratil svalstvo.

Aomine se vytáhl na nohy, než pevně sevřel hůl a vydal se pryč z kuchyně. „Tak si dělej, co chceš, Kagami, ale beze mě,“ zavrčel a zavřel se v ložnici.

Možná se něčemu takovému nedala říkat výhra ani na jedné straně, ale Kagami nehodlal jen tak odejít a nechat svého bývalého parťáka a školního basketbalového rivala, aby žil na takovém místě. Systematicky začal uklízet kuchyň, aby v ní nakonec mohl uvařit, i když na jeho průměrné kuchařské schopnosti to opravdu nebyl zázrak.

Až potom našel papír, na který naškrábal vzkaz, že se Aomine má najíst, protože zítra půjdou s Kagamim do posilovny. Než nakonec po asi dvou hodinách návštěvy, za kterou druhý muž neopustil ložnici, odešel z bytu.

Aomine čekal na zvuk zabouchnutí dveří, než se zvedl z postele a vydal se ujistit, že je v bytě sám. Kuchyň se ani zdaleka nepodobala tomu, jak bývala čistá, když se po ní pohyboval Kise, ale už nepůsobila jako drogové doupě. Teď tenhle titul patřil jen jeho ložnici. Aomine nahlédl do hrnce a dokonce ho vzal do obou rukou, jak ho chtěl odnést do koupelny a jeho obsah vylít do záchodu. Bohužel ani na to neměl. Bez hole by tam nedošel.

A proto položil hrnec zpátky a nechal ho stát na plotně. Hodil někam pod stůl Kagamiho vzkaz, než dokulhal k vlastní bundě a vytáhl z ní cigarety. Otevřel okno, za kterým pršelo, a zapálil si. Nesnášel tu pachuť, ale o to víc mu pomáhala proti stresu.

Nekouřil na škole a ani jako detektiv, ale začal s tím někde mezi rehabilitacemi. Čekal na nemocničním dvoře, než ho Kise vyzvedne, a postarší žena – od prvního pohledu léčící se na rakovinu a stejně jako on na vozíku – kouřila kousek od něho; asi něco viděla v jeho pohledu, tak mu nabídla a on přijal. Než Kise přijel, měl vykouřenou svou téměř první cigaretu; a pokud si tehdy toho zápachu Kise všiml, nic neřekl. Jen se vyptával na to, jak rehabilitace šla, jak se Aomine cítí, a snažil se být nadšený a ukázat, jak věří, že Aomine bude znovu chodit. Mladšímu bylo špatně a nevěděl, jestli z kouře nebo kvůli tomu, jak se jeho přítel chabě přetvařoval. Měl tolik práce, že ho do nemocnice musel hodit Kagami, a vyzvedával ho pozdě a na zadním sedadle měl štos nějakých pracovních dokumentů, co hodlal procházet ještě doma. Protože musel odejít z práce dřív, aby ho vyzvedl, a místo, aby pracoval, se s ním tahal. Aby ho dostal z vozíku do auta, z auta do vozíku a z vozíku do postele… a to nebylo to nejhorší, co pro něj musel dělat.

A Aomine se mu nakonec odměnil jen tím, že si koupil krabičku cigaret a začal kouřit v ložnici. Kise se tolik snažil s ním nepohádat, až se mu nakonec tmavovlasý sám vysmál. A Kise odešel. Ne navždy – to se stalo až týdny potom. Ale poprvé ho od sebe na celý večer a noc odehnal.

Tmavovlasý bezmyšlenkovitě típl nedopalek o své zápěstí a zasyčel, než ho hodil do hrnku na okně, který Kagami neuklidil. Jeho nedopalkový hrníček, co už přetékal, protože Aomine se ho neobtěžoval vysypávat.

Tohle byl jeho život. Poslouchal déšť, pozoroval hrnek a popel s nedopalky kolem něj, přičemž si jen velmi málo uvědomoval, že ho začíná bolet nová popálenina. Tohle není můj život. Je to jen zlý sen, z kterého se probudím! Zavřel oči a zhluboka se nadechl, ale když je otevřel, jeho pohled padl na hůl, kterou potřeboval, aby mohl chodit.

Ve zkratu vzal hrnek a švihl s ním proti stěně. „Kurva!“ Střepy se rozletěly po podlaze společně s popelem a nedopalky. Aomine si složil hlavu do dlaní a zatahal se za vlasy.

Tohle byl důvod, proč nemohl být s Kisem. Kise si nezasloužil, aby se musel starat o takovou trosku.

Tmavovlasý ani nevěděl, jak se dostal do postele, aby předtím, než bude muset odejít do práce, ještě nejméně o dvě hodiny prodloužil své spánkové skóre. Před nehodou byl zvyklý nosit hodinky, co tohle monitorovaly. Dal mu je Kise, když skončil s basketbalem, aby s tak náhlým úbytkem pohybu nepřišel o svou vysportovanou postavu, nebo spíše proto, že si všiml, jak Aomine právě tomu spánku příliš nedá. Aomineho tělo si tehdy dělalo, co chtělo, a ještě hůř na tom byla mysl. Sice za koncem jeho basketbalové kariéry nestál žádný úraz nebo jakýkoliv vliv zvenčí: Aomine se sám rozhodl, že nechce pokračovat; přesto byl léta zvyklý na jiný režim a ten mu chyběl. A tak mu Kise dal hodinky, které monitorovaly jeho pohyb a spánek. A Aomine se naučil je poslouchat – že i když nehrál basket, měl chodit běhat, a i když jeho tělo chtělo vydávat mnohem více energie a mysl příliš pracovala, protože tělo nebylo unavené, dodržovat pravidelný a dostatečný spánkový režim.

Světlovlasý mu rád dával dárky. Když se Aomine odstěhoval od rodičů do bytu, v kterém stále bydlel. Kise mu daroval první povlečení, pak závěsy a nějaké nádobí – jak si vybavoval byt tmavovlasého, aby v něm mohl trávit čas. Nad tím, že nejméně jednou za měsíc svému příteli kupoval oblečení, v němž ho chtěl vidět chodit, se vůbec nikdo, kdo věděl, jak má sám Aomine hrozný vkus, nedivil. Nakonec svými dárky způsobil, že kamkoliv se mladší ve svém bytě podíval, nacházelo se tam něco, co mu připomínalo – nyní již bývalého – přítele.

Jen – i kdyby o ně stále měl zájem, když nemohl ani cvičit, natož mít pravidelný spánkový režim – u těch hodinek nevěděl, kde nakonec skončili. Neviděl je od toho dne, co ho srazilo auto. Předpokládal, že je měl tehdy na sobě; a pak určitě byly v jeho věcech v nemocnici, možná se dokonce rozbily při nárazu a teď už dávno neexistovaly.

Hodily by se, jejich pásek by dokázal zakrýt na dotek bolestivou popáleninu od cigaretového nedopalku, která se přes spánek nafoukla vodou. Aomine do ní několikrát strčil prstem, než se rozhodl, že nepotřebuje otevřenou ránu: nepraskne ji a neodloupne kůži, aby začala krvácet. Jeho byt nebyl dvakrát čistý, stejně tak budka, v které pracoval, a jemu by jen scházelo, kdyby se mu zanítilo zranění, s jakým rozhodně nemohl jít k doktorovi.

Jak by to kdokoliv řešil, když se jako dospělý muž sebepoškozoval? Řešil by to vůbec někdo? Aomine měl svá temná depresivní léta na Teiko, a tehdy se mu žádné pomoci od autorit nedostalo, protože v té době bylo v Japonsku téma psychického zdraví ještě velké tabu. Jak to bylo teď? Tmavovlasý si nedokázal představit, že by někomu řekl o svých problémech, nebo že by u někoho hledal pomoc se svými pocity.

Jediný, komu se kdy dokázal skutečně otevřít, byl Kise. A tahle blízkost mezi nimi už neexistovala…

Aomine využil ten čas, co měl, než se opravdu musel začít chystat do práce – možná se umýt, možná se najíst, a obléct –, aby si podal mobil. Takhle s odstupem času a se vším, co se stalo, Aomine skutečně děkoval prozřetelnosti, že ho tenkrát před nehodou nechal v autě. Protože kdyby ne, teď by posmrtně žil v křemíkovém nebi společně s hodinkami, a už by mu nikdy nevydal božskou manu svého obsahu.

Měl tam uložená některá videa, která mu Kise posílal. Teď už si je zálohoval v úložišti, ale před nehodou ne. I když už dávno jejich společná konverzace se světlovlasým utichla, stále se mohl probírat její historií. Trápit se všemi hloupostmi, co mu Kise posílal, každou jednotlivostí, kterou ukazoval, že jsou si navzájem celý svět. Světlovlasý se sice s věkem trochu zbavil své pověstné upovídanosti a neustálého brebentění, přesto byl vždy ten aktivnější v jejich konverzaci a ten, kdo neustále měl potřebu s Aominem sdílet svůj den, když zrovna nemohli být spolu kvůli práci.

Ale tmavovlasý před prací neměl čas se utápět v úžasném životě, který ztratil. Na to potřeboval celé hodiny sebetrýzně, krabičku cigaret a nejlépe láhev alkoholu. Teď potřeboval vzpružit, aby se nakonec přesvědčil vstát z postele. Aby byl rozhodnutý fungovat, ne čekat, až chcípne ve své posteli.

Našel jedno z posledních videí před nehodou, které mu jeho bývalý přítel poslal. Podložil si hlavu polštářem a mobil si opřel o hruď, než zapnul přehrávání přes celý displej. Volnou rukou zajel pod přikrývku a své trenky.

Kise byl tehdy na obchodní cestě v jiném městě a hned první večer v hotelu si stěžoval, že tam Aomine není sním. A protože tmavovlasý mu neodpovídal – a jeho přítel věděl, že je v práci, protože mají mimořádnou pracovní poradu – mu poslal video se svým striptýzem. Aomine si ho pouštěl v zasedací místnosti pod stolem, a i když si nad ním teď honil ve svém bytě a posteli, stále to chutnalo po zakázaném ovoci a jakoby ho někdo mohl přistihnout. Mohlo ho to tehdy stát práci – nestálo. Nikdo neměl ani tušení, že se na něco takového dívá a nevěnuje se schůzi… možná jen Bakagami, ale ten v tomhle byl pro každou špatnost. Přece jen měl být Aomineho svědek a strážil prstem!

Aomine se rozhodně necítil hrdý na to, že se vystříkal u videa striptýzu svého bývalého přítele, které by podle pravidel slušného chování už dávno měl smazat. Na druhou stranu – byl rád, že jeho rozkrok reagoval. Dokud měl po nehodě otok na páteři, neměl vůbec žádný cit od pasu dolů. Ten pak naštěstí opadl a všechna rehabilitace se začala točit kolem skutečně zraněné kyčle.

Ale i tak přes téměř celou dobu mezi nehodou a jejich rozchodem Aomine nereagoval na dotyky světlovlasého. Nejprve otok páteře, poté vysílení z namáhavých rehabilitací, a nakonec stres a ponížení, díky kterým na sebe nenechal tu nejvíce přitažlivou bytost, jakou kdy viděl, ani sáhnout.

Nakonec to bylo to ráno před nehodou, kdy naposledy společně s Kisem vyvrcholil bez problémů. Tehdy to byla samozřejmost.

Dnes už ne. Někdy se cítil tak mizerně, že ani s takovým úžasným striptýzem před očima a s rukou v kalhotách nedokázal svou chloubu postavit.

A tak mohl být rád, že se mu to podařilo. Nebyl. Do práce dorazil stejně znechucený jako vždy. Vystřídal denního hlídače, který se tomu věnoval jen brigádně. Usadil se do budky před kamery a otevřel si sáček s křupkami. Čas vždycky ubíhal neuvěřitelně pomalu a nic se nedělo, byla to konec konců jen podzemní garáž.