[aokise] Klepy klep, vpusť ďábla - III.

Asi to není úplně vydávání co čtyři dny, ale spíše pondělí a čtvrtek.

Přeji příjemnou četbu.

KLEPY KLEP, VPUSŤ ĎÁBLA

[předchozí část | další část]

Kise mechanicky skládal vytažené oblečení zpátky do šatny, kam patřilo. Jednou týdně se o úklid v celém jeho bytě starala uklízečka, ale i bez toho byl více než schopný udržovat pořádek sám. I když kvůli pracovnímu vytížení neměl čas, stejně začínal den zběžným úklidem prostor kolem sebe, protože se rád cítil, že jeho život má řád. Někdy to přeháněl, hlavně když se rozhodl přetřídit si šatnu nebo nádobí v kuchyni; pak míval všechno seřazené a urovnané až nad hranici, v které se ještě dalo pohodlně žít. Po rozchodu s Aominem přeorganizoval celý byt, ale teď už se to ustálilo. A důvod, proč hned skládal vytažené oblečení zpátky do šatny, nebylo žádné psychické zhroucení nebo potřeba se zaměstnat, ale protože se chtěl ukázat v tom nejlepším světle. Společně s Mari se dohodli, že místo oběda zajdou na večeři, a pokud už to bylo tak vážné, nabízelo se, aby ji vzal k sobě do bytu. (Lépe po večeři než po obědě v polední přestávce v práci.) A tak nechtěl, aby to místo působilo neuklizeně.

I když už nebyl model, stále se rád hezky oblékal. Vyzkoušel si asi čtyři večerní outfity, než se s jedním spokojil. Uvědomoval si, že to chce trochu jiný styl, než na který byl zvyklý. Protože Mari od prvního pohledu muselo přitahovat něco jiného než jeho bývalého přítele. Tedy do té míry, co se týkalo celku, kterým byl Kise. Ženy vyhledávaly jiné rysy a jistoty než muži. I když to možná byl staromódní pohled na problematiku vztahů.

Světlovlasý byl tak dlouho s Aominem, až úplně zapomněl, jaké bylo tyhle jemné nuance řešit. Věděl, že se celkový světový názor změnil. Přestože jistá diskrétnost jeho vztahu a orientace ho částečně omezovala celou dobu, skutečně se nad takovými otázkami zamýšlel naposledy předtím, než se jeho vztah s Daikim stal vážný.

Svět modelingu, v kterém vyrůstal, byl volnější a zároveň více svazující než okolní realita. Jeden z důvodů, proč s tím nakonec skončil, byly všechny mimo profesní požadavky: čím více dveří chtěl mít otevřených, tím více musel nabízet mimo záznam. Ale žil díky tomu v bublině, že se tolik nehledělo na jeho pohlaví, nebo pohlaví těch, co mu dveře otvírali, ale na krásu a přitažlivost. Proto dospíval s představou, že počáteční stav je bisexualita. Nicméně tu svazovala pravidla: stejně jako nikomu nemohl přiznat, že vyhrál konkurz proto, že byl ve čtrnácti letech schopný vyprstit ženu, co měla poslední slovo ve výběru modelů, nebo že viděl kolem sebe, jak zdravé děti se učí chorým návykům v jídle proto, aby dosáhly vyžadované podvýživy, tak nemohl do světa mimo modeling pouštět takové informace, které by snižovaly jeho oblíbenost. Pokud celá jeho kariéra se stavěla na tom, že byl idolem pro mladé dívky, a chlapecké publikum brala manažerka jen jako okrajové, potom se musel tvářit, že jeho jediným zájmem je najít si přítelkyni svých snů.

A Kise velmi dobře rozuměl světu modelingu, jen se do takových pravidel musel snažit napasovat svůj život. Srovnat se s tím, jak byl na Teiko bláznivě zaláskovaný do svého spolužáka, který – když se teprve poznali – měl úzkostlivě málo zkušeností a pro (mezilidské) vztahy byl dosti natvrdlý. Tehdy světlovlasý hodně přemýšlel o tom, jak se cítí, jaký je svět kolem něj a jestli to, co on, cítí všichni kolem něj. Nakonec mu jedna z jeho starších sester prozradila, že všichni v jeho věku mají společný hlavně pocit nejistoty. A to ho uklidnilo.

Pro modeling dělal, co musel, a byla doba, na konci Teiko a na začátku Kaijo, kdy se s Aominem vzdálili, a tak se stýkal s dívkami. Příliš nad tím nepřemýšlel, protože měl dojem, že to tak má být. Vždycky si s dívkami rozuměl, a dokud splňoval představu prince a idola, pak byly jejich vztahy schopny vydržet několik týdnů nebo měsíců. Problém tolik nebyl v tom, že by nedokázal plnit svou roli déle; jen ho vždy brzy přestaly přítelkyně bavit a on se s nimi rozešel. Manažerka nechtěla, aby měl styl bad boye, ale když se znovu začali s Aominem stýkat, jeho pozornost se nakonec přesunula daleko od dívek.

Kise to pořád tak cítil. I když by si odpustil, že ho stále miloval a že ten muž byl součástí jeho života, jako kdyby byl součástí jeho samotného, tak stále z nadhledu viděl rozdíl mezi jeho vztahem k Aominemu a k ženám všeobecně. Což možná nenahrávalo myšlence, že počáteční stav byl bisexualita; nicméně i teď byl rozhodnutý se podle toho řídit.

Mari pozval na oběd kvůli tomu, že byla žena a působila jako případná dobrá přítelkyně nebo manželka. Pokud neměl být s Aominem, nechtěl znovu do svého života pouštět dalšího muže. Blízkost mezi ním a tmavovlasým byla jedinečná, jejich celý vztah byl neopakovatelný a stál za všechny problémy, které kdy mohl do života jednoho z nich nebo obou přinést. Byl ochotný všechno nechat za sebou a odejít kamkoliv, kdyby tam mohli s Aominem žít spokojeněji, než v jejich rodné zemi – to vyjadřovalo, jak vážně vztah mezi nimi bral. Ale pro žádného jiného muže tohle nebyl ochotný udělat. Mohla ho přitahovat tvrdá mužská těla víc než měkká ženská, ale byl rozhodnutý, že pokud zbytek života nemůže strávit s Aominem, tak se ožení a založí rodinu. Protože to byla společensky přijatelná cesta bez velkých dramat.

Nevěděl a ani nechtěl vědět, jak by se k jeho volbám a motivacím stavěl kdokoliv zvenčí, nebo k čemu by došli v rozboru jeho sexuality; byl pevně rozhodnutý, že je to ten správný postoj pro jeho situaci a život.

Dal si krátkou sprchu, nanesl kolínskou a oblékl se do černých kalhot a bílé košile s nevýraznými pruhy. Upravil si vlasy – vyžadovaly mnohem více pozornosti v téhle délce, pokud měly mít správný tvar a chovat se ukázněně. Kise se naučil, jak důležitý je první dojem – co platilo při castinzích, platilo v jakékoliv příležitosti, kdy něco nabízel a chtěl za to od někoho odměnu, tedy v celém životě.

Bylo úsměvné, jak si většina lidí myslela, že z jejich páru – z něj a z Aomineho – je on ten milejší, hodnější a naivnější. A místo toho se jen naučil životem proplouvat s úsměvem a hraným zájmem, protože tak se nezaplétal do problémů jiných, nepobízel nikoho, aby si vybíjel své frustrace právě na něm, a pokud by se přece jen do něčeho takového kdokoliv pustil, Kiseho to s úsměvem na tváři vůbec nezajímalo. Často se přetvařoval a hrál, uměl dokonce začít slzet na povel.

To tmavovlasý z nich dvou byl ten ryzí a opravdový. Nepřetvařoval se, projevoval zájem, jen když skutečně se zajímal, a nehleděl na to, kolik mu takové chování k lidem mimo jeho rodinný okruh přinese nepříjemností.

Být ten hodnější, neznamenalo být více milý. Aomineho láska byla tvrdá – dokázal přijít a říct, co se mu nelíbí, zakázat nebo ublížit pro dobro druhé osoby, i když to znamenalo komplikace, i když to pro něj samotného pak bylo složitější. Kise to nedokázal. Kdyby ano, pořád by s Aominem byl ve vztahu. Několikrát se zmohl na to, že nechal situaci mezi nimi, aby se vyhrotila, ale nikdy to neprovedl správně, vždy se k tomu postavil z pozice vlastní slabosti a snahy ukončit vlastní bolest.

Možná celý jejich rozchod nakonec byl snaha o tvrdou lásku… a podle toho to také vypadalo. Jel na večeři s ženou, s kterou se plánoval do roka oženit, aby si mohl odškrtnou položku v ideálním životě.

Světlovlasý se nikdy úplně nezbavil obdivu, který k Aominemu od prvního okamžiku měl. A asi nikdy úplně nebyl schopný ho brát takového, jaký byl, protože ho na to příliš zbožňoval. Když přemýšlel o tom, jak naproti němu byl Aomine přímý, zanedbával tu část povahy tmavovlasého, v které z vlastní nejistoty na druhé útočil. A také bral jako příliš rozkošnou a přitažlivou vlastnost, jak býval cynický; a to i přesto, že jeho slova – než se společně sžili – Kiseho často bolela.

Kise měl vždy představu, že Aomine má větší slabost pro ženy. Právě pro všechny ostré poznámky, v kterých světlovlasému modelovi předhazoval, jak moc se liší od ideální přítelkyně. Kise na to musel myslet, když Mari přišla ke stolu a on ji odsunul židli, aby se mohla posadit. Měla na sobě šaty, co dávaly vyznít všem jejím přednostem. A světlovlasý muž téměř slyšel, jak jeho bývalý přítel by se nad tím rozplýval. Mučíval ho tím, míval u postele časopisy s nahotinkami – ano, přesně u té postele, v níž s Kisem objevovali společnou intimitu – a někdy si je prohlížel, když Kise vedle něj podřimoval unavený z modelingu, basketu, školy nebo sexu.

A to byly ty vzpomínky, na které se Kise soustřeďoval, když se snažil smířit s jejich rozchodem a posunou se dál. Samozřejmě, že jakmile Aomineho poznal lépe, pochopil, že je to trochu nejapná záliba v jeho provokování; a čím déle s ním byl, tím více si jeho láskou byl jistý a chápal, že ten muž nevidí na světě nikoho jiného než právě své slunce. Ale teď si to chtěl pamatovat jinak – teď chtěl mít důvod založit rodinu se ženou, co se na něj stydlivě usmívala přes stůl.

Z jejích výrazů pochopil, že ten večer ho nedoprovodí domů. A začínal si uvědomovat, že to mohlo být dobře. Pokud by si vzal všechno, co mu může nabídnout, hned na první schůzce, možná by znejistěla pro ty další. Uvědomila by si, že není důvod, aby se s ní dál stýkal. A nepochopila by jeho motivace, proč se rozhodl, že spolu zůstanou až do smrti, ještě před první schůzkou.

Na budoucí manželky se nesmělo spěchat.

Zaplatil za večeři. Kdyby se ho kdokoliv zeptal, o čem se celý večer bavili, nevzpomněl by si, protože všechna témata byla jen konverzační, naučená a okouzlující. Odvezl ji domů a ukradl si na jejích rtech letmý polibek. Než znovu nasedl do auta věnoval jí ten nejzářivější úsměv, jako kdyby již teď ho udělala nejšťastnějším mužem. Byl zcela falešný. Ale Kise díky němu vypadal jako skutečný princ z romantické literatury.

Aomine se zarazil, když si na obrazovce všiml známé tváře. Měl by pocit, že se mu přišli vysmívat a provokovat ho, kdyby si neuvědomoval, že z něj udělali trosku, o kterou už se dál nemuseli zajímat. Jako od policie propuštěný mrzák už nebyl pro nikoho hrozba. Dávno se přestali zajímat, jak zachází se svým životem a kde pracuje.

Muž, který vystoupil z auta, se o něj nezajímal osobně, ani když ho Aomine vyšetřoval. Měl vazbu na politiky, policejní oddělení a yakuzu, a přesto si o něm veřejnost myslela, že je vizionář a dobrodinec. Doktor Senuma Yuzo, o kterém noviny psali články ještě, když studoval na univerzitě, protože se podílel na výzkumech v oblasti farmaceutiky, které Aominemu vůbec nic neřekly, i když se je snažil nejednou prostudovat. Pro detektiva protidrogového ovšem nebyly tolik důležité jeho školní úspěchy, ale farmaceutická firma, co díky nim založil a přes dvacet let vedl, a která mu poskytovala ideální krytí pro výrobu a distribuci drog. A nakonec u Aomineho nadřízených nešlo o to, že by nikdo neměl podezření nebo by tam neviděl zločinecký potenciál, jen se do toho nechtěli pouštět. Proto ho nanejvýš chtěli nechat vyšetřovat nějaké menší ryby, ale on si nedal pokoj.

A musel se dostat na stopu něčeho velkého, protože se jím – i přes všechno odmítání a popírání ze strany nadřízených – cítili ohrožení. Musel být blízko, když se ho rozhodli zbavit, i když se vědělo, že pracuje na propojení doktora Senumy a drog.

Setkání, které pozoroval na kameře, bylo jen krátké. Velký šéf vystoupil z auta, krátce se pobavil s dvěma muži, kteří parkovali vedle něj, než si s nimi potřásl rukou a nasedl zpátky do auta. Vypadalo to jako úplně běžné setkání, kdy veřejně známou osobnost potkají náhodou lidé, co jí podporují, a ona jim věnuje chvíli svého času. Vypadalo by to úplně běžně, kdyby se to celé neodehrálo po půlnoci.

Aomine rychle vytáhl mobil, aby si na něj mohl poznamenat poznávací značku auta, v kterém odjeli dva neznámí muži. A doufal, že i když Kagami určitě nebude ochotný mu pomoci honit se za nočním přeludem o člověku, kterého Aomine vinil za své neštěstí, pořád má na okresku jiné přátele, kteří mu o tom autu zjistí víc.

Zbytek jeho směny po tomto incidentu uběhl v úplně jiném rozpoložení než kterýkoliv jiný den. Muž nemohl říct, že by se čas zrychlil, protože se reálně nemohl dočkat rána, v kterém hodlal zavolat na svůj bývalý okresek, a tak odpočítával každou minutu do rozednění. Ale v těle se mu usadila nějaká nově nalezená energie, něco kvůli čemu nemohl zůstat otráveně zabořený v křesle hlídače, více než pozorovat spíše ignorovat kamery a trénovat hod křupek do svých úst, dokud mu ze slané chuti bez jakékoliv výživové hodnoty nebude zle; ta krátká schůzka zachycená na kamerách v něm zažehla nový zápal.

Po práci tentokrát nezajel metrem do ulice, kde bydlel Kise, aby ho alespoň vyprovodil pohledem. Místo toho se stavil ve stánku pro kávu a zamířil hned domů. Tam si vytáhl svůj starý notebook, který už pro něj neměl jiné využití než na sledování porna, když nemohl na ničem pracovat. Podle starého zvyku si připravil několik různých složek a tabulek, aby měl v podkladech případu pořádek. Přestože na úklid vlastního bytu nikdy úplně nedbal, vše, co se týkalo práce, měl vždy velmi pečlivě roztříděné – tam se projevovalo znamení panny, v kterém se narodil.

Stihl si dát sprchu, než se pomyslná ručička hodin dostala na startovací čáru, kterou jim stanovil. Poté vytočil jedno z čísel, co měl uložené v telefonu, a doufal, že stále ještě funguje. Rok nebyl v práci a – ačkoliv se přímo po nehodě zajímali – ani v kontaktu se svým kolegy; tak mu nezbývalo než doufat.

Naštěstí telefon párkrát zazvonil, než ho zvedla osoba, kterou chtěl slyšet. „Oi, Sato, u telefonu Aomine,“ až když se snažil znít co nejvíce běžně, všiml si, že se mu chvějí ruce. Měl je připravené u klávesnice a prsty s sebou nervózně cukaly, buď za to mohla únava, protože se vrátil z noční, a přesto si nešel lehnout, nebo káva, co vypil, aby se udržel vzhůru. Nebo možná byl dokonce skutečně nervózní.

„Aomine-san,“ o něco málo mladší policista na druhé straně linky zněl docela nadšeně; Aomine ho měl ze všech nerdů u počítačů nejraději, a kdykoliv měl na výběr, volal si o informace jemu. Odhadl ho jako ochotného pracanta a vložil do něj důvěru, i když Sato na okresku teprve začínal a neměl tolik zkušeností. Vyplatilo se to. Aomine tam možná věřil jen Kagamimu, ale kdyby měl určit někoho, v koho byl ochoten vložit důvěru v nejzazší situaci – jako byla tahle, kdy nemohl kontaktovat svého parťáka – byl to právě Sato. „Rád vás slyším,“ byla to fráze, ale Aomine postřehl v jeho hlase náznak sympatií. Několikrát spolu s Kagamim byli všichni tři po práci – a zdárně vyřešeném případu – pít, a kdyby dostali více času, určitě by si vzájemně potykali. „Co potřebujete?“

„Mám SPZ vozidla a potřeboval bych zjistit, komu patří,“ nadnesl starší muž a čekal, jestli to řekl dost samozřejmě, aby se Sato nepozastavil nad tím, že na takové informace Aomine už dávno nemá právo.

Na druhé straně se policista odmlčel, než odpověděl. „Dobře,“ souhlasil nakonec, „můžete mi ji nadiktovat a já se pokusím zjistit co nejvíc.“

Aomine mu spěšně sdělil číslo, které si zapsal, než si to mladší policista rozmyslí. „Nezapomenu ti to, Sato.“

„Hlavně na sebe dávejte pozor, Aomine-san.“ Nešlo ani tolik o to, co mu muž řekl, když se loučili, než se mu ozve s výsledky svého hledání. Ale podle všeho Sato na rozdíl od ostatních věřil jeho verzi. Pokud se neodkazoval na opatrnost čistě z hlediska, že společně jednali protiprávně, tak Aomineho upozorňoval, že pokud se pustil do vlastního vyšetřování lidí, kvůli kterým byl vyhozený od policie, byl v nebezpečí. A Sato mu neodmítl pomoci, jen nechtěl mít Aomineho na svědomí.

Tmavovlasému dodalo odvahy, že mu stále někdo věřil.

A věděl, že pokud zvládne najít jeden jediný důkaz, který se nezakládal jen na jeho domněnkách, tak bude schopen si znovu na svou stranu získat i Kagamiho. Pochopí, pokud ten nebude chtít všechno ztratit – tak jako Aominemu všechno vzali –, ale třeba existovala hranice a způsoby, jakým se dalo doktora Senumu vyšetřit, aniž by Kagami byl v ohrožení. Pokud by Aomine zvládl odvést všechnu práci s malou pomocí policie, a pak předat vyřešený případ se všemi důkazy do rukou, kterým důvěřuje; mohl vyhrát.

A tak postupně zavřel všechnu svou přípravu k případu, kterou si nachystal, když přišel z práce. A začal si sepisovat do poznámek na mobilu plán k dosažení jiného cíle. Musel Kagamiho přesvědčit, že svou situaci zvládá. A i když se Aominemu do toho v žádném případě nechtělo, asi to začínalo v posilovně, kterou mu Kagami slíbil.

Kaštanovovlasému muži s divokým, neupraveným obočím se hned po druhém zazvonění otevřely dveře, které měl v plánu vyrazit. Počítal s tím, dokonce si nastudoval, že kdykoliv by ho chtěl Aomine na základě práva udat, že nepovolaně vnikl do jeho domu, mohl se bránit tím, že se mu zdálo, že zevnitř slyší Aomineho naříkat o pomoc, a že s ohledem na jeho zdravotní stav musel zakročit. A teď připravený k vyražení dveří stál proti svému tmavovlasému bývalému parťákovi, a bál se, že – s tak náhlou změnou Aomineho chování – se mu skutečně něco stalo. A tu pomoc, co si chtěl vymyslet, potřeboval.

Protože vypadal možná o deset procent hůře, než když ho viděl předchozí den. Mohlo za to nejspíše celé nezvykle deštivé léto, že Aomineho sluncem políbená pokožka byla vybledlá a šedivá; pro tmavovlasého nepřirozená a rozhodně neslušivá. Vypadal nezdravě, vynikaly tmavé kruhy kolem jeho očí, a nepomáhala tomu jistá skelnost jeho pohledu. Rty měl úplně bez krve a popraskané. „Jak dlouho si nespal, Aho?“

Tmavovlasý zamručel, přehodil si přes rameno batoh, a i s holí vyšel ze svého bytu. „To tě nenapadlo, že když přijdeš ráno, tak v noci pracující člověk za sebou nebude mít osm hodin sladkého spánku?“ zamumlal, když směřoval k výtahu, aby nemusel zdolávat schodiště. Kupodivu ho noha bolela víc, když z něj scházel, než když ho vycházel. „Bakagami.“

Jakmile začaly účinky kávy vyprchávat a jeho počáteční rozrušení z nalezení indicie v případu, která by mohla vést k jeho vyřešení – což byl velmi pozitivní přístup, když se jednalo o jednu SPZ úplně neznámých lidí –; dopadla na něj únava. Cítil se jako mátoha, trochu ho pobolívala hlava, měl divnou (kávovou) pachuť v ústech, a dokonce se mu i svíral žaludek. Necítil se, aby se pouštěl do jakéhokoliv cvičení; chtěl se posadit, a nebo lehnout, než ho nohy neunesou a on si ustele na zemi.

„Už jsi snídal?“ Byl Kagami jeho matka? Od kdy?

„Hmm.“

„Zajdeme na malé předtréninkové jídlo.“ Aomine nevěděl, co svým zabručením mu chtěl dát za odpověď, ale rozhodně neměl v plánu jít s Kagamim posedět do nějakého bistra. Tělocvična s ohledem na jeho zraněnou nohu a úroveň únavy byla zlo, ale vzdalovat se od nutného zla ještě snídaní, tomu se chtěl vyvarovat.

Ovšem Kagami řídil a Aomine neměl náladu, aby se s ním přel. Ne takhle pohodlně – co jen kdy mohl, kvůli svému zranění – usazený v jeho autě.

Dal si asi desetiminutový spánek opřený o sklo, než se s cuknutím probudil – dezorientovaný a vyděšený – a uklidnil ho až pohled na Kagamiho tvář a nabídnutá láhev s vodou. Zapil tu hroznou zkušenost a proklepal si tváře, než si plně uvědomil, že jeho realita nebyla jen zlým snem, co se mu zdál na nějaké sledovačce. „Díky,“ zamumlal a rozhlédl se kolem nich, asi 200 metrů od nich byla velká budova tělocvičny a bazénu, k ní se tiskla restaurace, v níž za sklem snídali od pohledu aktivně žijící lidé. Aomine to tam neznal, ale byl rád, že se nevracejí do tělocvičny, kam společně s Kagamim chodili před nehodou.

„Vzpomínáš si, jak jsme měli sledovačku u případu ptáčka Kagome,“ utrousil Aomine na půl úst a promnul si ztuhlou kyčel, potřeboval chvíli, než bude schopen vystoupit z auta. „Po celonočním sledování, kdy jsme takhle stáli kousek od pekařství, a oběma nám kručelo v břiše, jsme už dál nemohli snést tu vůni čerstvého pečiva… a tak jsem s ‚nasrat‘ otevřel dveře, a tys mi řekl, ať koupím koblihy. Protože pokud nás mají kvůli něčemu vyhodit z práce, když zkazíme sledovačku, tak ať jsou to policejní koblihy, jak v americkém sitcomu.“

Otočil se na Kagamiho a čekal, že ten se jejich společné vzpomínce bude smát, protože právě proto ji Aomine připomněl, hledal v ní jistoty, že jeho život dokázal být reálný – ironicky šťastný a s nevyhrocenou všedností dobrý i zlý. Ale Kagami se nesmál, možná ho ani neposlouchal. Místo toho hleděl na Aomineho zápěstí s výrazem, který nebyl čitelný. Nejspíše se v něm mísilo příliš pocitů: lítost, zloba, bolest…

Tmavovlasý nechal ruku spadnout do vlastního klína vnitřní stranou zápěstí dolů, než si podal batoh, aby se v něm začal přehrabovat. Vytáhl plato s prášky proti bolesti a jeden vyloupl. Ta bolest, co si nezpůsobil sám, byla mnohem horší – to chtěl vzkázat Kagamimu. „Půjdeme?“ zeptal se, když prášek zapil.

Druhý muž jen kývl a vystoupil z auta, sám si hodil na záda svou tašku se vším potřebným do posilovny, než zamkl auto. Aomine už mezitím vyrazil k restauraci. Modlil se, pokud znal – a hlavně uznával – nějaké bohy (kromě basketbalových, kteří by mu nyní příliš nepomohli), aby Kagami téma jeho popálenin nevytáhl. Aby jeho bývalý parťák byl dost chlap a něco podobného nechtěl řešit. Aby byl ten typ muže, co raději odejde, když jeho nejlepší přítel pláče, než by se ho snažil utěšit, protože se nechtěl vystavovat takovým trapným situacím. Ty popáleniny byly přesně to samé jako pláč – řešit je vyžadovalo příliš citu na obou stranách, příliš obnaženosti na obou stranách. Aomine se dokázal bavit pouze s Kisem o citech, a to také až po letech, co se znali.

Naštěstí pro tmavovlasého už Kagami měl normální výraz, když se usadili ke stolu, a dokonce ho vyměnil za spokojený, jakmile mu přišla jeho velká snídaně. Aomine byl střídmější, vlastně od svého úrazu ztratil na váze a na svalech, byl mnohem více šlachovitý a díky tomu i výraz jeho tváře ztvrdl. A protože část jeho stravy sestávala z křupek a alkoholu, projevilo se to neblaze na kvalitě jeho kůže, vlasů a nehtů. Byl jen stín svého dřívějšího já a uvědomoval si to, když ho v restauraci obklopovali krásní zdraví lidé.

Ale byl odhodlaný i jako duch nedat pokoj muži, který mohl za to, že zemřel.

Asi hlavním důvodem, proč Kagami smlčel o jeho popáleninách, byl ten, že ho chtěl nakonec i přes únavu a nevyspání dostat do posilovny. Tam na ně totiž čekal Aomineho nový osobní trenér. Dřívější dárek k narozeninám, který mu Kagami dal, a díky tomu tmavovlasý nemohl odmítnout. Zaplatil mu celý rok s někým, kdo měl zkušeností s trénováním zraněných sportovců. A ten byl odhodlaný ho dostat do formy! Jako kdyby Kagami trenérovi neřekl, že Aomine se nemohl už nikdy dostat do stavu před úrazem. Rehabilitace mu nemohly pomoci k úplné pohyblivosti, nikdy.

A jakékoliv namáhání a snaha jen neskutečně bolelo. Víc o to, že na něj doma nečekal Kise, aby mu tu bolest slíbal z kůže. A že z jeho světa se úplně vytratilo slunce, takže ho klouby zraněné nohy bolely o to víc, kolik celé dny pršelo.

Kise se široce usmál, když si všiml, že na něj v recepci firmy čeká muž kaštanových vlasů a nezkrotného hustého obočí. Rozloučil se s recepční, protože už měl po pracovní době, a přešel k nevelkému foyer, aby se s ním přivítal krátkým objetím. „Doufám, že jsem nic neprovedl, pane policisto!“ zasmál se a neodpustil si jistou koketnost, kterou u mužů většinou nepoužíval, ale Kagami byl rozhodně úplně jiný případ než nějaká většina mužů.

Druhý muž odklonil pohled a podrbal se na zátylku. Možná viděl – a nebo si jen dokázal domyslet – podobnou scénu v pornu, kdy se z lehkých přestupků dokázaly ženy dostat právě takovým tónem a následným sexem o kapotu. Nešlo o to, že nikde poblíž neměl ani jeden z nich auto, ale o Kiseho… popravdě o celou Kiseho bytost, která od prvního jejich setkání měla na Kagamiho jistý vliv. A ani nešlo o to, že by někdy jejich vztah překročil hranici přátelství, jen se nakonec ustálili v jisté hře na kočku a na myš. Kise byl svůdná kočka a Kagami stydlivá, v dospívání se červenající myš.

„Kise,“ pokývl na něj nakonec trochu káravě a rozhlédl se po okolí, jestli si někdo všiml, co mezi nimi proběhlo a mohl by si to špatně vyložit jako skutečný flirt. Naštěstí i recepční vypadala, že má nějakou práci, a nikdo jiný tam nebyl.

„Volal jsi, že se chceš sejít, Kagamicchi?“ připomněl muži, proč ho vyzvedával v práci. „Na večer mám domluvenou schůzku s Mari, tak… úplně nemám tolik času, co bych chtěl, abych se ti pořádně věnoval.“ Dotykem mu naznačil, aby pokračovali ven z firemní budovy.

Kagami se od něj vzdálil, jako kdyby Kiseho dotek pálil, a díval se na druhou stranu. Možná mu nakonec, když už spolu s Aominem nebyli, přišel světlovlasý ještě nebezpečnější, než když Kagamimu hrozilo, že ho jeho – tehdy ještě – parťák zmlátí, zkusí-li se na jeho přítele podívat jen s malým smítečkem touhy v stejně výrazně kaštanových očích. Starší se bavil tím, že ho přiváděl do nebezpečných situací, a Kagami se nikdy příliš nezamýšlel, jak je možné, že právě Kise na něj tolik působí. Nekopal za stejný tým, ať už jeho vztah s Tatsuyou v Americe nebo později s Kurokem v Japonsku byl jakkoliv silný, nikdy si ani svého bratra, ani svůj stín nepředstavoval jako aktéry pornofilmů, vždy to byl silný, přátelský citový vztah, který byl vzdálený čemukoliv fyzickému. Ale u Kiseho se takovým představám nemohl vyhnout od prvního okamžiku! A zhoršovalo se to, protože postupem času se stále častěji ocital v situacích, které tyhle fantazie podporovaly. Došlo mu až po letech jednoho večera v Aomineho bytě, že Kiseho baví ho vyvádět z míry tímhle způsobem, protože světlovlasý se – ačkoliv to byla ohlášená návštěva – před ním promenádoval jen v dlouhé košili a s z postele rozcuchanými vlasy. Jeho parťák tehdy nevrle světlovlasého poslal se obléct, Kise se smál a Kagami byl rudý až za ušima.

A tak se kaštanovovlasý cítil v ohrožení, když už nebyl poblíž Aomine, který by Kiseho zahnal. Nemyslel si, že by Kise s ním skutečně chtěl něco mít. Ale měl jen omezenou nádobu stydlivosti, u níž nechtěl, aby přetekla, protože se Kise potřebuje pobavit. Nezvládl nekonečně doteků a flirtu – obával se toho, že by to v něm něco zlomilo. Možná mu úplně přeházelo svět, v kterém žil.

Jaké by to bylo, kdyby skutečně vážně zatoužil po Kisem? Jak by se cítil, kdyby se do něj zamiloval?

Věděl, že jeho bývalý parťák by mu to nikdy neodpustil.

„Jde o Daikiho,“ řekl před budovou a otočil se na světlovlasého, aby viděl reakci, kterou v něm jeho jméno vyvolá.

Všechny rysy v Kiseho tváři ztvrdly a úsměv se úplně vytratil. „Ten není má starost, a pokud jsi přišel se bavit o něm, rád jsem tě viděl, ale musím…“ Ani nepoužil jeho jméno.

„Kise,“ přerušil ho druhý muž, „potřebuje pomoct.“

„Jsem ten poslední, od koho by pomoc přijal. Jasně mi to dal najevo. Nevím, proč…“

Kagami se s ním nechtěl přít na ulici, ale rozhodně to vyvolávalo menší scénu, než kdyby se do toho rozhovoru pouštěli před recepční. Znovu ho nenechal domluvit. „Proč? Protože jsi vždycky byl jediný člověk, kterého si k sobě skutečně pustil.“ Mávl rukou, aby mu zabránil oponovat, protože to nechtěl slyšet. Pak k němu udělal krok a ztišil hlas. „Ubližuje si. A teď nemluvím o neuklizeném bytě, nebo že přestal chodit na rehabilitace. Nebo o tom kouření. Viděl jsem jeho ruce…“ Ukázal vlastní zápěstí a přejel po nich. „Obě zápěstí má pokryté popáleninami od cigaret… asi.“

Světlovlasý věnoval dlouhý pohled Kagamiho rukám, jako kdyby na nich mohl vidět tu samou spoušť, jakou si vykreslil Aomine na těch svých, než odklonil pohled. Jeho výraz byl pevný, najednou to vypadalo, že ta tvář se nebyla schopna ani usmívat, protože měl nasazenou mramorovou masku. V tom okamžiku by si nikdo nedokázal spojit usměvavého model-sana s mužem, který stál naproti Kagamimu.

„Měl by sis s ním o tom někdo promluvit,“ pokračoval unaveně muž kaštanových vlasů. „Třeba, když bude vědět, že o tom okolí ví, tak s tím přestane.“

Kise ho sjel pohledem, který mu vyčítal, že Kagami Aomineho nekonfrontoval hned, když si popálenin všiml. Ale slovy se toho nedotkl – nepouštěl se do výčitek a hádky před firmou, kde pracoval. „Řekni o tom Satsucchi. Já a ten muž… už nemáme nic společného.“

Kagami zakroutil hlavou. „Jste oba stejní,“ zamumlal rozčíleně a nakrčil čelo, ale nakonec se jen zeptal: „Dáš mi na ni kontakt?“

Světlovlasý si opřel o tělo pracovní kabelu, aby z ní vytáhl mobil. „Určitě,“ řekl a věnoval mu neupřímný úsměv, který byl v dané situaci jako dýka. Možná byl tolik ostrý právě proto, že Kise cítil, jak mu neviditelné ostří bodá do srdce. „Poslal jsem ti ho v SMS, ale už musím jít na tu večeři.“

Kagami se nechal obejmout a zůstal se za světlovlasým dívat, než nasedl do auta a odjel. Čekal ho další nepříjemný rozhovor, tentokrát se světlovlasou ženou, s níž rozhodně si nebyl ani z poloviny tak blízký jako s Kisem. I když nikdy jeho vztah s Kurokem nebyl milenecký, růžovovlasá na něj silně žárlívala.

A teď měl s ní probírat svého bývalého parťáka. Potom, co riskoval, a o problémech řekl jeho ex! Kdyby Aomine věděl, kolik se svým zjištěním Kagami obejde nakonec lidí, nejspíše by ho tehdy v autě zabil. Pokud jeho bývalý parťák něco nesnesl, bylo to probírání osobních záležitostí v širokém okruhu lidí, co znal.

Nakonec sám zamířil ke svému autu, a rozhodl se, že setkání s manželkou Kuroka počká.