[aokise] Klepy klep, vpusť ďábla - IV.

Nepřipomněli jste se! A já jsem se snažila vyhnout jisté práci, co jsem měla, tak jsem si nevzpomněla. A taky jsem se trochu raději ani nedívala - chápu logické důvody (a zvažuji i špatnou kvalitu, však ať!... i když zrovna kvalita je jedna z posledních věcí, co čtenost ovlivňují), ale stejně mne mrzí, že si povídka nenašla čtenáře - tak se vyhýbám tomu, abych na to tady příliš myslela. 

Dívala jsem se na nějaký z Jurských parků, a Aomine by byl super krotitel raptorů... boha, mám tak ráda raptory! Jak někteří píšou o vztazích, protože chtějí prožít vysněný vztah; tak já bych psala o raptorech, protože bych chtěla být krotitel raptorů...

Protože z Kuroko no Basket nemám moc v lásce Kuroka, tak jsem nikdy neměla ani moc v lásce Kagamiho; a teď a tady si z něj skoro celou dobu dělám srandu. Chudák Bakagami s neskrotným obočím.

Přeji příjemnou četbu. 

KLEPY KLEP, VPUSŤ ĎÁBLA

[předchozí část | další část]

Přestože se Sato do večera, kdy měl jít Aomine znovu do práce neozval, tmavovlasý muž se připravil, a jeho příprava přišla k užitku, protože se v podzemních garážích sice neobjevil přímo doktor Senumu, ale auto s jeho společníky ano. A tak Aomine využil toho, že právě on má hlídat, aby se podobné nepříjemnosti nestávaly – tudíž nebyl nikdo, kdo by na to mohl přijít – a vypojil kamery, aby mohl dokulhat k autu, a napojit na něj to nejlevnější sledovací zařízení, které si byl schopen koupit. Jeho krycí historka zněla tak, že se šel podívat, jestli se kamerám v těch prostorech něco nestalo, a když se vrátil a zkontroloval je, zjistil, že je omylem sám vypnul. Nepracoval tam dlouho a chyby se stávaly. Proto asi půl hodiny záběru chybělo a on to zaznamenal do pracovního sešitu, který se podle toho, co věděl, nikdy neprocházel, pokud nedošlo k nějaké trestné činnosti.

Samozřejmě doufal, že nikdo sledovací zařízení neodhalí. Protože pak by taková výmluva úplně nefungovala. Ale pokud by jen někdo náhodou zjistil, že kamery přes noc vypadly, byla dostačující. A s tím se Aomine smířil.

A tak mu zbývalo jen čekat, protože takhle levné sledovací řízení nevysílalo žádný signál, díky kterému by auto mohl sledovat online. Jen zaznamenávalo pohyb, a pak se z něho záznamy zpětně daly načíst do počítače. Tudíž Aominemu zbývaly dvě možnosti: buď bude čekat, dokud se znovu auto neobjeví v jeho garážích, nebo mu mezitím Sato dodá adresu bydliště jeho majitele. I tyhle mizerné možnosti byly více než nic, i když nadšený z nich nebyl.

A kvůli silné bolesti nohy byl celou noc rozmrzelý a zahořklý, že se neubránil tomu, aby řádil jako panter v kleci. V pravidelných intervalech jeho zlost kulminovala a on poshazoval všechno, co nebyla elektronika, ze stolu ve své hlídací budce; aby to po chvíli musel zvedat ze země a urovnávat zpátky na stůl. A někdy po čtvrté, když bylo nad ránem a v garážích nebyl vůbec žádný pohyb, se po pěti minutách snahy o meditaci, vydal před budku a z plných plic se rozkřičel do podzemních prostor.

To mu na chvíli od frustrace a bolesti pomohlo.

Doma si dal dvojnásobek prášků proti bolesti a šel spát.

Sato mu zavolal až za dva dny, ale měl dobré zprávy. Našel jméno majitele auta i jeho bydliště, a všechno poskytl Aominemu, aniž by se ho vyptával, nebo po něm chtěl vysvětlení. Dokonce mu nadiktoval i své osobní číslo a nabídl se, že mu kdykoliv může zavolat. Starší byl překvapený. Ale rozhodl se, že dokud to slouží jeho zájmům, nebude to příliš do hloubky pitvat. Protože o takovou jeho vyšetřování prospěšnou spolupráci nechtěl přijít.

Další den se Aomine vzbudil po pěti hodinách spánku, co přišel z práce, a konečně vyhodil zbytek jídla, co mu uvařil Kagami, protože za dobu, co ho nechal stát na sporáku, zkyslo a začalo plesnivět. Poté se osprchoval a oblékl, aby se mohl vypravit ještě před prací k bydlišti majitele auta, které sledoval. Kdyby ne proto, aby ho zastihl, tak určitě chtěl z jeho podvozku sundat sledovací zařízení a zjistit, kde všude jezdil.

Zatočila se mu hlava, když vyjížděl jezdícími schody z podzemí, a musel se přidržet, aby nespadl. Proto se rozhodl zastavit u stánku, koupit si kávu – nikdy v životě jí tolik nevypil, jako za poslední dny – a něco k jídlu. Už i sám začínal vnímat, o kolik váhy přišel, a hlavně cítil, že už nedokáže vydávat ani z poloviny takové výkony jako dříve. A to nešlo jen o chůzi – nedej basketbalového boha běh nebo skákání –, ale i o jeho sílu cokoliv zvedat a držet v pažích. Ztratil svalstvo po celém těle a rozhodně na takovou neschopnost nebyl za celý svůj život zvyklý. Vždycky byl silný a schopný, teď se zadýchával a musel si dělat přestávky na odpočinek, i když chtěl jen přejít několik ulic pěšky, protože ve veřejné dopravě bylo příliš dusno.

Kvůli svému fyzickému stavu se dostal k domu se zpožděním, než si plánoval. Přesto u něj auto nestálo, takže jeho majitel nejspíše nebyl doma. I když si Aomine nemohl být jistý, že nemá ženu nebo děti. Rozhodně by to takové ulici odpovídalo – nejednalo se o novou výstavbu bytů, v které žil, jak on, tak i Kise, nebo vlastně každý, koho Aomine znal kromě Kurokových. Byla to pěkná, klidná a bezpečná část města, v které stály starší zrekonstruované domy, a kdokoliv na to měl, nabízela mu ideální prostředí pro rodinný život. Aomine nesnášel, jak maloměstský život taková místa nabízela – mizela v nich anonymita a vznikaly sousedské vztahy. Mohlo to stejně být přínosem jako nepříjemností pro jeho vyšetřování, ale sám k tomu měl odpor kvůli svému rodinnému životu, když dospíval. Sousedé si ho vždy všímali – se svou výškou a tím, že se vytáhl už na začátku puberty, byl nepřehlédnutelný – a věděli o tom, že i jeho matka se nevzdala práce, takže všechny dny ho nikdo nevyprovázel, když odcházel do školy, ani nevítal, když se z ní vracel. Slýchával, jak je pomlouvají – že roste z vody, že z něj nakonec vyroste delikvent…

Obešel dům, než se usadil kousek od něj na zastávce a zůstal ho sledovat. Pokud tentokrát správně přepočítal cestu do práce, tak mohl zůstat sledovat dům tři hodiny. Bylo by to mnohem pohodlnější ve vlastním autě, ale Aomine jejich auto přenechal Kisemu. Patřilo světlovlasému, i když v něm jezdili oba. V té době si Aomine ještě auto dovolit mohl, ale nepotřeboval ho přes míru, v které jim stačilo jedno. Když některé dny Kise vyrazil do práce veřejnou dopravou, a většinu dní Aomine do práce jezdil s Kagamim, nebo měl u sebe své služební vozidlo, nebyl žádný důvod mít v páru každý své auto, stačilo jedno společné. A teď – v situaci, v které Aomineho plat byl mnohem menší, a po úrazu ještě neřídil – si musel vystačit jen s veřejnou dopravou, která mu pro cestu z práce a do práce stačila. Navíc by nejspíše v téhle ulici v autě vzbudil více pozornosti než jako odpočívající mrzák čekající na autobus.

Podcenil oblečení. Po půl hodině mu zvlhlo, co měl na sobě, a on se sobě ušklíbal, že se oblékal podle hesla „srpen je letní měsíc“ a ne podle aktuální předpovědi počasí. To, že mu byla zima, byl další příznak toho, kolik svalstva ztratil. A protože se u domu nic nedělo, měl chvílemi chuť to celé vzdát, protože na dlouhé sledovačky už neměl zdraví a sílu. A to by nikdy tří hodinovou sledovačku za dlouhou nebral…

Asi co dvacet minut už nedokázal vydržet nepohodlí v kloubech a musel se jít projít po okolí, i když to jeho nohu namáhalo. Nemohl stát, sedět a ani ležet – to byla pravda o jeho stavu po úrazu. A léky proti bolesti ho otupovaly, takže je nemohl brát pořád, a hlavně ne tehdy, když potřeboval mít čistou hlavu. (Možná i kdyby měl auto, tak by kvůli nim nemohl řídit. Nevěděl, příbalový leták si nečetl.)

Když mu zbývalo asi čtyřicet minut a on už byl přesvědčený, že celé sledování k ničemu nebude. Konečně u domu přistavilo známé auto a z něj vyšel muž, kterého Aomine viděl dvakrát na záznamu kamer v podzemních garážích. Podle toho, co Sato zjistil, se jmenoval Hachimura Makoto. Podle všeho byl o více než deset let starší než Aomine a pracoval pro firmu na výrobu zdravotnické techniky, u níž nebyla žádná veřejná vazba na doktora Senumu kromě společného oboru lékařství (to už si Aomine zjistil). Ale přesto se ti muži setkali po půlnoci v podzemním parkovišti.

Hachimura hned po výstupu z auta zamířil domů, aniž by se zbytečně rozhlížel, jako kdyby si byl jistý, že o jeho zapojení na jakékoliv zločinecké organizace nikdo nemůže vědět. To utvrdilo Aomineho nejméně v naději, že o sledovacím zařízení nevěděl. Ve dveřích ho přivítala manželka s malým dítětem v náručí a odvedla jeho pozornost, když vcházeli do domu.

Aomine ho nechtěl konfrontovat, rozhodně ne hned teď a na ulici. Potřeboval zjistit, jak se zapojuje do prodeje drog, než ho zmáčkne. Dříve než si kdokoliv všimne, že do toho zase začal strkat nos. Protože když už není policista, lehce by se ho mohli zbavit – ještě lehčeji, než už se ho zbavili. Stačilo podplatit jakéhokoliv zdrogovaného zlodějíčka aut, aby se pokusil nějaké auto v podzemní garáži, kde Aomine dělal hlídače, ukrást, a mohl bez motivu Aomine zastřelit nebo pobodat. A to když předpokládal, že by se dvakrát neuchýlili k stejnému „nechat ho přejet“, i když podzemní garáže k takové popravě přímo vybízely.

Tmavovlasý na sebe nebyl hrdý, že použil ten nejstarší trik s zavazováním tkaničky, aby získal z levého zadního kola zpátky sledovací zařízení. Ale cítil cynické zadostiučinění, že v jeho případě mrzáka takový trik měl o stupeň větší grády. Protože si musel odložit hůl a vzbudit lítost, jak těžko z kleku stával. Po – ne úplně hraném – divadle konečně skutečně zamířil na autobus, aby se nechal odvést na nejbližší stanici metra a mohl jet do práce.

Nebylo na tom už vůbec nic profesionálního, když nevydržel s vyšetřováním domů, a vytáhl si ve své hlídačské budce notebook, aby do něj mohl stáhnout údaje ze štěnice. Vlastně – kdyby ho kdokoliv přistihl, že se nevěnuje práci, mohl o ni přijít. Ale Aomine za týdny, co tam pracoval, věděl, že jeho činnost nikdo kontrolovat nebude, pokud se nic nepřihodí. Proto po očku dával pozor na kamery, zatímco si prohlížel trasy, kterými Hachimura jezdil.

I když ho práce hlídače rozčilovala, nechtěl být znovu nezaměstnaný mrzák. Tím si prošel jednou a stačilo mu to.

Bohužel první průzkum Hachimurových naježděných tras nepřinesl žádnou stopu. Jezdil hlavně do práce a z práce. Objevil se na několika místech mezi dvěma hlavními body, ale Aomine v blízkosti těch míst nevěděl o žádných podezřelých podnicích nebo firmách. Jediné, co zjistil, bylo, že jeho podzemní garáž je úplně mimo oblast, v které se normálně Hachimura pohyboval. A to ho utvrdilo v domněnce, že tu měl s doktorem Senumou schůzku. Ovšem tu noc z tras víc informací nezískal.

Udělal si několik poznámek na další den, co chtěl prověřit, až bude znovu ve svém bytě a bude za sebou mít alespoň několik hodin spánku, než veškeré svou vyšetřovací technologii schoval zpátky do brašny a začal se věnovat své skutečné práci.

Stejně jako jiné dny, ani tuhle noc se nikdo nepokusil žádné auto ukrást ani vykrást. Mít hlídače v podzemním parkovišti v Japonsku byla víceméně zastaralá hloupost. Možná proto se už tak dlouho Aomine cítil naprosto zbytečný.

Kise stál u okna s hrnkem kávy a pozoroval východ slunce. Ten den měl být za celé deštivé léto jeden z mála skutečně slunečných, a Kise se na něj těšil. Nevstával tak brzo, protože by se musel chystat do práce, ale nakonec byl rád, že nemůže dospat. Po bezesné noci si připravil v tichosti kávu a užíval si ji při pohledu z okna, který mohl vyhnat všechny chmury z jeho duše. Na přistýlce v jeho ložnici spala Chiko, protože si ji večer předtím vyzvedl od jejích rodičů, aby hned ráno mohli společně i s Mari zajít do dinoparku. Oba manželé potřebovali občas chvíli, kdy byli jen oni dva, a Kise sám byl dostatečně manipulativní, aby své přítelkyni už od začátku dával jasně najevo, jakým směrem chce vést jejich vztah. Ale nakonec to nebylo ani o jednom z předchozích důvodů: rád trávil se svou neteří čas, hlavně když se cítil skleslý.

Viděl se s růžovovlasou ženou, ale neřekl ji nic z toho, co se dozvěděl od Kagamiho, a byl si jistý, že ani ten se jí zatím o tom nezmínil. Protože vypadala spokojená, a to by rozhodně nebyla, kdyby věděla, že Dai-chan se sebepoškozuje.

Sám Kise nedokázal na to přestat myslet, protože vůbec nevěděl, jak něco takového mohlo být u jeho bývalého přítele vážné. Skutečně. Co to znamenalo u někoho, jako byl Daiki?

Kise už několik dnů si noc co noc procházel postupně celou dobu, co Aomineho znal. Od jejich prvního setkání, když mu – prý nedopatřením – hodil míč na hlavu, a tak se změnil celý Kiseho dosavadní svět, protože nahradil všechny sporty, které ho nebavily, protože příliš rychle v nich byl příliš dobrý, basketem, v němž se vždy mohl snažit být lepší než Aomine a málokdy se mu to dařilo. Pamatoval si svého – tehdy ani ne vzdáleně – budoucího přítele jako chlapce se zářivým úsměvem. A ač od té představy uplynulo tolik let, držel si ji v paměti. Protože vždycky měl za to, že tehdejší Aomine byl ten pravý a ryzí a ničím nepoznamenaný. Že to byla jeho skutečná podoba, a kdykoliv se od ní odchýlil, bylo to vlivem zvenčí, kvůli něčemu, co mu ubližovalo a nenechalo ho být sebou samotným.

Zatímco Kise v té době už nebyl takové naivní dítě. A když se nad tím zamýšlel, rád bral jejich setkání jako lásku na první pohled. Rád přemýšlel o tom, že se tehdy po té ráně míčem do Aomineho zamiloval, a že si byli souzeni a měli zůstat spolu… protože Aomine pro něj byl také sluncem: v ten den, kdy se poprvé potkali, pro Kiseho vyšlo slunce po dlouhém dešti, kvůli kterému se každý den nezdál stejně šedý jako všechny ostatní.

Uvědomil si, že i teď se začal usmívat na východ slunce, když si tehdejšího Aomineho vybavil. Chtěl vytáhnout staré krabice, v kterých měl oba dresy – jak Teiko, tak Kaijo – a najít staré fotky týmu, aby nemusel jen pátrat ve vzpomínkách, ale mít důkaz, že jeho Daiki takový býval. I kdyby možná nakonec našel jen úplně jiné fotky, fotky z doby, která snad byla i stejně temná jako ta nynější.

Kdy Aomine přestal být veselý, přestal se usmívat a uzavřel se do sebe. Kdy se přetrhaly vztahy mezi ním a Kurokocchim, kdy Kiseho vymazal ze svého života… až po letech byl Aomine schopný o té době mluvit a Kiseho to vždy bolelo, protože chápal, jak neodpustitelně selhal. Aomineho zlomilo, že se mu nikdo nemohl v basketu vyrovnat, hra pro něj byla nudná, a protože trenér i kapitán zklamali, začal basket nenávidět, i když nic jiného v život neměl. A Kise ho tehdy mohl pochopit a podpořit, ale byl příliš sobecký a příliš rozbolavělý z vlastní ztráty – z toho, že si přestali být s Aominem a zbytkem týmu blízcí –, že si toho, jak moc je tmavovlasý trpící, nevšiml.

Ale ani tehdy, i když byl v pubertě a hluboké depresi, si Aomine neubližoval. I když by se to tehdy sneslo lépe, protože se to dělo mezi dospívajícími… na rozdíl od těch dospělých. A proto Kise nemohl spát a musel na ty informace stále myslet.

Chtěl věřit, že Kagami si špatně vysvětlil zranění, které vzniklo nedopatřením. Všichni věděli, že kaštanovlasý muž nebyl úplně nejbystřejší (nebo jen si Aomine z něj tak často utahoval společně s ostatními, že Kise si na tu myšlenku zvykl). Ale nemohl si být jistý, dokud neviděl ty popáleniny na vlastní oči.

Ovšem kvůli tomu by musel za Aominem jít. Vidět ho poprvé od jejich rozchodu.

Káva už byla chladná, když z ní upil a slunce dávno na nebi. Podíval se na hodiny, aby zjistil, že byl nejvyšší čas, aby vzbudil malou Chikocchi. Musela se nasnídat, umýt a vypravit. Aby pak mohla naplnit jeho den světlem, které se z jeho života vytratilo.

Odložil hrnek od kávy na kuchyňskou linku a promnul oči, aby zahnal slzy. Tmavovlasý muž mu chyběl, chtěl ho obejmout a říct mu, že všechno je dobré, dokud jsou spolu. Bohužel to nezabíralo, a proto už spolu nebyli. Kise mu nedokázal poskytnou úlevu, a jako kdyby naopak mu do ran jen sypal více soli.

Překvapilo ho, že dítko už bylo u dveří z ložnice, když k nim došel. Trochu zmaten se rozhlíželo okolo sebe. Asi se probudilo a vyděsilo, že nespí doma. A tak se vydalo hledat své rodiče, i když zatím statečně, protože na rozdíl od Kiseho nemělo uplakané oči.

„Chikocchi,“ oslovil děvčátko v pyžámku s dinosaury hravě a přešel za ním, aby ho vyzvedl do náručí.

„Kde je strýc Dai?“

Kise ji pevněji objal a na okamžik zavřel oči, než lehkým tónem, na kterém vůbec nebylo znát, jak se cítí, odpověděl: „Přece víš, že se spolu nebavíme. Není tu.“

„Ale… ale… já jsem ho slyšela. Říkal to své Kise, na tebe… jako když mne maminka napomíná,“ vysvětlila, a až teprve tehdy se její tvář zkřivila. „Já chci do dinoparku se strýčkem Daiem! Proč se nebavíte?! Já tam chci s vámi, ne s tetou Mari.“

Světlovlasý holčičku postavil na zem a dřepl si tak, aby byl na její úrovni. „Musíš říct tátovi nebo mámě, aby tě vzali za strýčkem Daiem. My už se nekamarádíme, nemůžu tě za ním vzít.“ Pohladil ji po vláskách a něžně se na ni usmál, i když ho to bolelo. „A teta Mari se těší, že půjdeme všichni tři do dinoparku. Přece bys tetě Mari nezlomila srdce, že tam s ní nechceš.“

Dívka si ho prohlížela pohledem, který zdědila po svém otci. Jako kdyby viděla do jeho duše a všemu rozuměla, i když na to rozhodně neměla věk. Nakonec ovšem po tom, co přestala plakat, tiše kývla. „Strýc Dai mi vždycky dělal lívance.“

Světlovlasý muž se zasmál. Lhala. Udělal je možná jednou, a to se mu určitě nepovedly, protože Aomine nebyl žádný kuchař. Když nemohlo být po jejím, chtěla z toho alespoň něco vytěžit. A Kise ji rád uplatil, pokud nemusel znovu vysvětlovat, proč Daiki v jeho životě chybí. Ještě ke všemu dítěti, které situaci nemohlo pochopit. A u něhož mu připadalo, že právě tuhle vlastnost, kdy s lidmi manipuluje, má po něm, jako kdyby byla jeho vlastní. A nebo byla nadprůměrně inteligentní jako její matka. „Zkusím taky udělat lívance, a když se nepovedou, koupím ti velkou zmrzlinu, dohodnuti?“

Muž s kaštanovými vlasy ležel na desce svého stolu a pozoroval okolí. Pokud nějakou část své práce nesnášel – a když vynechal tu část, v které přišel o parťáka, protože ho srazilo auto –, rozhodně to bylo papírování, které po něm vyžadovali. Vždycky si myslel, že nejhorší parťák pro tuhle činnost byl právě Aomine, protože stejně jako on ji nesnášel a snažil se jí vyhnout, ale jeho nová – tentokrát – parťačka byla ještě horší. Protože papírování zbožňovala a nenechávala ho odevzdávat nic polovičatého jako Aomine, dokonce za něj ani nebyla ochotná část napsat, jako si s tmavovlasým vypomáhali, když jeden z nich potřeboval. A aby oba mohli co nejdříve do terénu, cokoliv řešit, nebo vypadnout do posilovny, na hřiště, nebo jen do baru. Týrala ho tím už několik měsíců, a on sbíral všechnu odvahu, aby se jí vzepřel. Jenže to nebylo snadné – nemohl si přece stěžovat na svého parťáka proto, že plní své pracovní povinnosti příliš pečlivě. A pak tu byl vedoucí jejich oddělení, který chválil za novou snahu i jeho.

Teď tu trávil přesčas v kanceláři a snažil se dokončit zprávu, ale protože část svého dětství strávil v Americe, cokoliv se blížilo slohovým pracím v japonštině pro něj bylo trestem. A sice věděl, že čím více tomu teď dá soustředění a energie, tím dříve to bude mít hotové a kratší dobu nad tím bude muset sedět, stejně se mu rozbíhala pozornost všemi směry.

Nakonec si přestal točit v prstech s tužkou, a připomínat přerostlého středoškoláka, kterým i na střední škole, jako hráč basketu, rozhodně byl. A vydal se uvařit si kávu. Mohl si stěžovat na svou parťačku dnem i nocí, ale i tak byla pravda, že mu Aomine v práci prostě lidsky chyběl. Byli sehraní, z nějakého důvodu vždycky i ta káva od něj chutnala dobře (když mu do ní nenasypal pro pobavení sůl).

Rozhodně jeden z důvodů, proč se nemohl Kagami soustředit, byl, že stále nezavolal manželce Kuroka, a nechával Aomineho v tak bídném stavu, v jakém se plácal, co ho propustili od policie. Byl na sebe rozčílený. A ještě více proklínal Kiseho. Až pozdě mu došlo, že si zoufalá situace vynucuje zoufalé řešení, a že mu měl tehdy vmést do tváře, že Aomine pro něj měl přichystaný snubní prsten, i když ho tmavovlasý muž zapřísáhl, že o tom před Kisem nikdy nepromluví. Protože Aomine nechtěl, aby s ním byl z lítosti, že v den nehody ho chtěl požádat o ruku. Ale podle Kagamiho, nehledě na to, jak to mezi nimi teď bylo zlé, prostě Kise Aominemu dlužil, že mu teď – když se sám pálil – pomůže. I kdyby ho jen společnými silami svázali a odvlekli za odbornou pomocí.

Po cestě do místnosti s kávovarem si všiml, že ho pozoruje jeden z jejich počítačových expertů. A také mu neušlo, že to nebylo poprvé v posledních několika dnech. Sato Nobuyuki. Z nějakého důvodu vždycky splnil jakoukoliv prosbu, co na něj Aomine měl. Až to Kagamimu přišlo zvláštní a začínal ho podezírat, že se mu jeho bývalý parťák líbil. A teď se obával toho, že i on ho zaujal… Proč jinak by ho pozoroval?

Napřed musel přetrpět Kiseho flirtování, a teď si ho prohlížel jeho asi gay spolupracovník. I pokud by to měl být jediný důvod, Aomine měl být stále jeho parťák, aby všechny tyhle existence od něj odháněl. Kagami chápal, že je stejně přitažlivý – možná ještě víc –, než býval Aomine, ale on rozhodně neměl zájem.

Ke kávovaru došel úplně rudý. A rozhodl se, že na okresku nestráví už ani minutu přesčasu, protože se cítil v ohrožení. Ale když už měl v hrnku kávu, tak ji musel dopít. Zrovna se otáčel pro mléko, když si všiml, že o nejméně hlavu nižší – asi gay – kolega stojí kousek za ním. Lekl se tak, že si polil ruku.

A následovala velmi trapná situace, kdy se mu Sato snažil pomoct s ošetřením opařeniny, ale Kagami se seč mohl bránil jeho dotekům. Nakonec od něj stál oddělen stolem a pozoroval ho jako zvíře zahnané do kouta.

Sato naštěstí vůbec nebyl jako Kise – až na jejich společnou orientaci a vkus na Aomineho. Nebyl to model-san, co Kagamiho hodlal do skonání světa trápit svým flirtováním, a neskrýval za pohlednou andělskou tváří vypočítavou a manipulativní mysl. Byl obyčejný. Průměrně vysoký, s vlasy ani ne zajímavě hnědými, ani úplně černými, s tuctovým obličejem a malýma očima. Kagami by si ho nikdy nevšiml, kdyby s nimi tak často nespolupracoval a Aomine ho občas nezval do baru, aby s nimi poseděl. Tam toho nikdy Sato nevypil moc a stejně málo i řekl. A když už náhodou se více opil, a pak se rozpovídal, mluvil o těch svých technických věcech, kterým Kagami nerozuměl. Asi stejně jako neuměl japonský sloh. Ve škole byl hlavně kvůli basketu – to jeho nedostatek vědomostí omlouvalo. A k policii se dostal hlavně, protože měl štěstí a fyzičku. (Ne, že by Aomine měl o tolik více skutečných kvalit než on!)

Menší muž si ho ostýchavě prohlédl, než se zeptal: „Mluvil jste v poslední dobou s Aomine-sanem, Kagami-san?“

Kagami využil kávy v hrnku, aby si nechal chvíli na odpověď. Nakrčil své nezkrotné obočí a zamyslel se. Takže Sato se celou tu dobu jen odhodlával, aby se zeptal na to, jak se Aominemu daří? Pokud to tak bylo, jeden problém měl z krku. A mohl by mít i dva, kdyby Sato dokázal s Aominem promluvit o těch popáleninách. Kdyby si zahrál v téhle chvíli na dohazovačku, pomohlo by to? Potřeboval Aomine čistě jakéhokoliv přítele, nebo jen Kiseho? Kagami se ztrácel, co se týkalo vztahů takto orientovaných! „Byli jsme v posilovně,“ souhlasil a čekal na více informací, aby dokázal udělat závěry. Zatím rozhodně neměl právo tahat úplně každého do osobních problémů jeho bývalého parťáka.

Na druhém muži bylo znát, že mu nedal odpověď, jakou původně hledal. Odmlčel se, na rozdíl od Kagamiho neměl hrnek s kávou, aby něčím zakryl, že přemýšlí, takže muž s kaštanovými vlasy viděl, že něco zvažuje. „Tak ho pozdravujte,“ jakýkoliv byl jeho původní plán, Sato od něj s mírným úsměvem odstoupil a vydal se zpátky do kanceláře.

„Hej, Sato…-san … ehm, děje se něco?“ zastavil ho, než stihl odejít, a znovu se mu podařilo vylít kávu, i když tentokrát už nebyla tolik horká a schytala to hlavně podlaha. Ten malý skrček si nad ním povzdechl, než sám sáhl pod dřez, aby vytáhl hadru a mohl to uklidit. Kagami se mu snažil pomoci, ale spíše se pletl, a z nějakého důvodu ani po tom incidentu nedal z ruky hrnek s kávou. Než nakonec udělal to jediné, co mohl, nechal menšího muže uklidit podlahu a hrnek se zbytkem kávy položil do dřezu, kde si i umyl ruce.

„Chtěl po mně nějaké informace,“ šeptl černovlasý opatrně.

„Informace o čem?“

„Majitele auta podle poznávací značky,“ odpověděl ještě tišeji a vůbec nezmínil, že mu ho poskytl, i když z jeho výrazu to bylo jasné. „Ať už Aomine-san vyšetřuje cokoliv, neměl by to dělat sám,“ utrousil, než se tentokrát už skutečně vypařil z místnosti.

Kagami byl rozčílený. Z jakého důvodu šel první jeho bývalý parťák za nějakou počítačovou krysou než za ním?! Určitě protože Kagami by se mu cokoliv měl v plánu, snažil rozmluvit. Ale logické důvody ho nezajímaly, protože to musel jít Aominemu vytmavit. Možná o to víc, že potřeboval opustit kancelář a nevracet se k dopisování spisu.

Jenže když dorazil k mužově bytu, nedozvonil se a Aomine mu mobil nezvedal, jen poslal krátkou zprávu: V práci. Což neznamenalo vlastně vůbec nic, protože Aomine si ze své práce nedělal tolik, aby nemohl v pracovní době telefonovat. Takže skutečně měl něco za lubem.

Ale proč měl Kagami dělat jeho chůvu?! Proč měl řešit popáleniny a teď jeho nelegální chování?

Kde byl Kise?! Kde byl Kise, když měl být u Aomineho?

Odpověď byla s Mari.