Tak jsem si dala trochu oddechu. Byla jsem na velkém výletě, kde jsem toho spoustu ušla, viděla, a dokonce spala pod širákem (tak jsem si připadala jak v tomhle aokise ff s Akuro no Oka a padajícími hvězdami). Potom už to bylo horší, protože jsem za pět dvanáct ještě archivovala nějaké části starého blogu (když se blog.cz rušil). A za to jsem si zasloužila odpočinek - bylo to náročné.
Přeji příjemnou četbu možná trochu morbidního dílu.
KLEPY KLEP, VPUSŤ ĎÁBLA
VIII.
Aominemu začal zvonit telefon.
„Co je to?“
Uchechtl se, rozhlédl kolem sebe: seděl na střeše nejvyšší budovy ve městě a měl opravdu krásný výhled, i když nikdy předtím tak vysoko nebyl; a nakonec zkrvavenýma rukama vylovil v kapse kalhot telefon a chvíli pozoroval Kagamiho jméno na displeji, než hovor přijal. Jak poznal svého parazita, mohl se stejně tak středním rodem ptát na pro něj neznámé zařízení, jako na osobu, co mu volala – na další tělo.
„Ano?“ zabručel.
„Stojím před tvým bytem, kde jsi?“
Aomine si prohlédl své zakrvácené ruce a ušklíbl se. „Venku, na jídle,“ odpověděl a neubránil se ušklíbnutí. S Běsem navštívili jatka a teď se na nejvyšší budově v městě ládoval ještě teplými vnitřnostmi. Jeho mozek by vysílal tělu podmět, aby se nadavovalo, ale parazit mu v tom bránil: spokojeně hodoval na stravě, co považoval za dost čerstvou a výživnou. Tmavovlasý se smířil, protože to byl kompromis mezi nimi – žádný člověk nezemřel, aby se parazit nasytil.
„Kise říkal, že jsi nemocný, poslal mne za tebou,“ Kagamiho jeho tón nepřesvědčil, možná zkusmo zabouchal do dveří, jestli uslyší ozvěnu toho zvuku v telefonu, a tím bude mít jistotu, že Aomine je v bytě. Ale ten nebyl – tentokrát ne, mnohdy předtím ano. „Kde jsi? Dojedu pro tebe.“
„Ruší nás v jídlu.“
Tmavovlasý zatřepal hlavou. Potřeboval se soustředit. „Měl jsem nějakou virózu, asi. Ale už se cítím lépe. Dojím, projdu se,“ – cože?! – „za hodinu určitě budu doma.“ A s tím telefon zavěsil a tentokrát ho dal na tichý režim. „Tak dost! Musíme stanovit pravidla!“
Běs se rozesmál. A zabořil obě Aomineho ruce do krvavých vnitřností, aby se mohl dál ládovat. I kdyby tmavovlasý chtěl pokračovat v mluvení, nemohl, protože jeho pusa byla plná železité pachuti krve, a musel žvýkat a polykat.
„Mimochodem, kdyby tělo nejedlo, jedli bychom tělo, mmm.“
Aomine se dostal ke slovu, až když všechno, co si vynesl na střechu, pozřel. „Znovu mi stoupá teplota,“ utrousil, protože se potil, jako kdyby odehrál zápas v basketbalu. Už se mu znovu dělalo špatně, a tentokrát se pocit, že bude zvracet, dostal od mozku až k jícnu, protože cítil, jak se mu v puse hromadí sliny. Zakryl si ústa a snažil se to rozdýchat. Ne! Rozhodně nehodlal potom, co ten všechen krvavý teplý hnus se zapřením snědl, ho znovu vyzvrátit!
„Tělo se pořád brání.“
„Co to znamená?“ Chápal, že se jednalo o reakci imunitního systému na parazita, co se dostal do jeho těla. (Někdy se překvapoval tím, jak dobře jeho hlava funguje, když se snaží – školní výsledky na to nikdy nevypadaly.) Ale co přesně to pro něj znamenalo? „Vy-vypotím se z tebe, nebo umřu?“
„Jsi náš a nenecháme tě umřít.“
Odpovídal mu na otázky, a dokonce vždy věcně, ale i přesto v tom Aomine nedostával vůbec žádné potřebné informace. Natáhl se na chladný popršený beton, co měl pod sebou a položil tvář do kaluže, jak se snažil zchladit. Zavřel oči, matně si vybavoval, jak mu Kise dával obklady. Chtěl zpátky do své postele a aby se o něj světlovlasý staral. Jedině jeho přítomnost přinášela úlevu, jedině v jeho blízkosti chtěl umřít… i když by nikdy nic takového Kisemu neudělal, nenechal by ho, aby se díval, jak umírá: takhle by mu nikdy neublížil.
„Řekli jsme, že tělo neumře!“
Aomine se převrátil na záda a rozesmál. On a parazit se sobě vzájemně vysmívali. „Asi nepatříš k nejchytřejším parazitům, protože tělo umírá právě teď,“ dostal ze sebe těžce, ale se zadostiučiněním, než se převrátil na bok a začal konečně zvracet. Myslel si, že vnitřnosti, co pozřel, nemohli vypadat hůře, ale mýlil se, rozmělněné žvýkáním a vydávené se v nechutnosti ještě předčili.
Utřel si ústa a znovu se převalil na záda, aby si odpočinul. Ještě před chvílí měl pocit, že má síly dost – taky vyšplhal na nejvyšší budovu v městě! –, ale teď si nemyslel, že se dokáže třeba jen posadit.
„My nejsme žádný parazit!“
„Zrovna teď se budeme hádat o pojmech? Máme na to snad čas? Tohle tělo umírá, to to nepoznáš?“ Znovu se rozesmál a tentokrát přešel v křik. Bylo to tak absurdní! A všechno ho bolelo.
Běs se odmlčel a Aomine si také dal chvíli, aby nabral síly. Kdyby právě teď nebyl na střeše té nejvyšší budovy ve městě, myslel by si, že znovu blázní z horečky. Mohlo to být celé jen sen. Proč by Kise chodil do jeho bytu? (Protože Kagami ho tam poslal, když viděl popáleniny na Aomineho rukách.) A proč by ho ošetřoval? (Protože světlovlasý k němu stále něco cítil a chtěl mu pomoci.) „Proč mi předtím bylo lépe?“
„Čerstvé masíčko nás ochladilo.“
„Jmenuje se Kise Ryouta.“
„…“
„Proč tě drželi v tom inkubátoru?“
„V tomhle prostředí nemůžeme přežít bez hostitele.“
„Potřebuješ mě.“
„Jsi náš.“
Aomine vytáhl mobil a třesoucíma se rukama na něm našel číslo toho jediného člověka, o kterém si myslel, že by mu mohl pomoci. Telefon dvakrát zazvonil, než ho Imayoshi zvedl. „Vím, co uchovávali v tom inkubátoru. Musíš mne teď hned vyzvednout.“ Řekl mu adresu budovy a zavěsil. S vypětím všech sil se vytáhl do sedu. „Musíš nás dostat dolů.“
„Proč si nezavolal Kisemu Ryoutovi?“
Aomine zakroutil hlavou. Na něco takového nehodlal odpovídat. „Musíš nás dostat dolů.“ Zopakoval a podíval se přes okraj střechy, z čehož se mu zamotala hlava.
„Stačí prostě skočit,“ zasmál se Běs.
Dobře, utrousil si pro sebe tmavovlasý a ušklíbl se tomu. Možná bylo nejlepší, když to všechno skončí právě teď. Pokud ho ovládala jeho vlastní halucinace, ale z nějakého důvodu se skutečně dostal na střechu, měl možnost ukončit všechny ty sračky, v které se obrátil jeho život. A nebo když spadne, probudí se pod vlastní postelí – a při nejlepším ještě v době před nehodou.
Překulil se přes okraj…
„Skočit!“
A jen sledoval, jak se jeho tělo začalo obalovat do lesklé černé hmoty, kterou osvobodil z inkubátoru. Nově vytvarované pařáty jeho vlastního paží se zachytili za hladkou stěnu výškové budovy a začaly do ní dělat rýhy, jak brzdily Aomineho – ne, jejich – pád.
Imayoshi zrovna seděl u pracovního stolu nad firemními dokumenty, přičemž poslouchal komentátora v televizi, když mu začal zvonit telefon. „… říká, že si chtěl vyfouknout krev z nosu a z toho se mu zavřelo oko.“ Ohlédl se na boxera, který měl po správně mířené ráně opuchlý celý obličej tak, že skutečně z jednoho oka mu zbyla jen čárka řas v růžovofialové hmotě, co nepřipomínala v žádném případě víčka a oční okolí. Kromě toho měl samozřejmě zlomený nos, z něhož si chtěl vyfouknout krev. Zápas musel být ukončen, takhle pokračovat nemohl. Muž s brýlemi si odfrkl, než přijal hovor.
Mezitím druhý muž, co seděl na pohovce a na box se díval, vstal a protáhl se. Došel až ke stolu, u něhož Imayoshi seděl a natáhl k němu ruku. Vsadili se a on vyhrál.
Hnědovlasý brýlatý muž zavěsil a vzhlédl ke svému společníkovi. „Chceš se projet?“ zeptal se ho, přičemž si prohlížel jeho tvář. Vlasy měl odbarvené na platinovou a dlouhé po ramena, jinak na jeho rysech nebylo nic neobvyklého, přesto bylo vidět, že si na svém vzhledu zakládá: upravené obočí, hezká pleť, a dokonce měl pánskou manikúru. Jen místo nějakého slušivého značkového oblečení se po jeho obývacím pokoji promenádoval v teplácích a tílku, protože přesně tak to Imayoshi chtěl.
Zakroutil hlavou, ale ruku nestahoval.
„V tom případě bys měl jít,“ řekl Imayoshi pevným, ale tichým hlasem, než vytáhl peněženku a vyskládal na stůl bankovky. Sázku a platbu. Druhý si je ani nepřepočítal, než je zastrčil do kapsy tepláků a otočil se, aby si posbíral své věci, které měl na konferenčním stolku před televizí.
„Zítra v tu samou dobu?“
Imayoshi souhlasně zabručel, jak už myšlenkami byl jinde, a i tělem se stihl vydat do vlastní šatny, aby se oblekl na řízení městem a Aomineho vyzvednutí. Když si převlékal tričko za košili, slyšel, jak se za jeho zaměstnancem zabouchly dveře. Převlékl si ještě kalhoty, než se obul a vzal si klíče, aby mohl vyrazit. Provoz v tyhle pozdní hodiny byl dobrý, naštěstí.
Aomine na něj čekal na místě, kde mohl zastavit, aby nastoupil. Spíše se zhroutil na místo spolujezdce a Imayoshi se raději hned rozjel, než by si rozmyslel ho v takovém stavu vyzvedávat a brát do svého drahého auta. Smrděl, byl zpocený a jeho oblečení vypadalo jako by patřilo bezdomovci, obnošené a špinavé. Nebyl oholený, kolem očí měl fialové kruhy a kůži mokrou, i když nepršelo. „Aomine,“ pozdravil ho nakonec, aby snad na sebe upoutal pozornost, protože muž nepůsobil při smyslech.
Mladší se opřel tváří o chladné sklo. „Pusť klimatizaci,“ dostal ze sebe a snažil se zhluboka dýchat. Imayoshi mu věnoval další pohled, při kterém si všiml zaschlé krve na jeho rukách a nejspíše i místy kolem úst a pod bradou. Přesto udělal, co po něm chtěl. „Věděl si, co je v tom inkubátoru?“ nejspíše to nebyla otázka.
„Ne,“ odpověděl starší, ale pokračoval, když se na něj Aomine otočil a probodl ho krví podlitým pohledem, „ale věděl jsem na co je ten inkubátor. Znovu se teď hodně mluví o mimozemském životě ve spojitosti s lety na Mars, a naše firma měla v záloze nějaké prototypy, abychom v případě potřeby nemeškali čas a stali se průkopníky.“
Satsuki měla pravdu. Imayoshi mu poskytl, co po něm chtěl, ale stálo to víc, než se dohodli. Zavřel oči. „Ale je to lepší, než kdyby o nás nevěděl, mmm.“ Parazit měl pravdu. Otázka ovšem byla, kolik Aomine mohl Imayoshimu říct. Co ho čekalo dál, pokud jeho bývalý kapitán ze střední zjistí, v jaké je situaci. Potřeboval od něj pomoct, Imayoshi mu pomoct nejspíše mohl; ale také hrozilo, že ho někde uzavře a bude ho do jeho smrti – ať už nastane za několik hodin, nebo za roky – zkoumat. „Nedovolíme nikomu, aby nás uvěznil. Slibujeme, tělo.“
„Jmenuji se Aomine Daiki.“
Imayoshi se na něj znovu otočil a prohlížel si ho, jestli se zbláznil nebo blouzní. Ale nic neřekl, jen pozoroval. Čekal na další informace.
„Můžeš nám věřit, Dai-chane, jsi náš.“ Horší, než Běsův hrubý a autoritativní hlas, bylo tohle téměř zvířecí vrnění, kterým se mu buď vysmíval, nebo… se v něm snažil vzbudit nějaký druh sympatií. „V inkubátoru byl para- ehm, symbiont,“ řekl nakonec Aomine a dal si hlavu do dlaní, protože ho neskutečně bolela, „mám ho v sobě. Ale… tohle se děje.“ Byl by raději, kdyby měl vysokou horečku jako předtím a nic necítil, protože kvůli bolesti hlavy nedokázal přemýšlet.
Starší si neodpustil pousmání. „Nejsem v pravém smyslu slova doktor, Aomine.“ Tmavovlasý muž se na něj zůstal dívat – neměl náladu na žádný druh humoru. „Ale pokusím se vám pomoct.“ Na to druhý jen kývl a znovu se opřel o chladné sklo okýnka. Zavřel oči, protože ho neskutečně bolely, a zkoušel si představit něco krásného.
Aomineho první a poslední dovolená, co za život měl, byla, když s Kisem letěl na focení v Evropě. Ještě tehdy nepracoval u policie, protože u ní si žádnou dovolenou nikdy nevybral, ač se o něm tvrdilo, že je líný a pohodlný, brával si spíše přesčasy a pracovával doma. A s Kisem letěl, protože to byla poslední možnost – protože s modelingem končil – a první příležitost, že měl peníze, aby ho mohl doprovázet. Byla to Francie, svět vysoké módy a Kise fotil nějakou extravagantní pánskou kolekci u návrháře, o kterém mluvil roky, že by s ním chtěl spolupracovat. (Ale Aomine by si teď už nevybavil, kdo to byl, i kdyby ho tolik nebolela hlava.) Ale jasně si pamatoval, jak s Kisem procházeli památky, a Kise u každé z nich vymyslel románový příběh o nich dvou z Evropy a doby, kdy je postavili. A teď o tom blouznil, vybavoval si hlavně svého bývalého snoubence ve všech dobových kostýmech; ale nejvíce se mu líbil jako šlechtic z doby Marie Antoinetty, protože ho na posteli s nebesy krmil barevnými, velmi sladkými dortíčky.
Běs měl hlad. Znovu nebo stále.
Imayoshi ho stěží dotáhl do domu a ponořil ho do chladné vody, aby mu srazil horečku, protože přesně o tom mu Aomine stihl říct, dokud byl stále při smyslech. Poté ho prohlédl a zavolal několika známým, aby sehnal informace a léky, které by mohli pomoci, aby je nakonec začal na Aominem zkoušet.
Kagami se tu noc vrátil k Aominemu bytu dvakrát, ale ani jednou ho nezastihl a už mu tmavovlasý znovu nevzal ani telefon. Nakonec to musel vzdát, protože šel na druhý den do práce a potřeboval alespoň minimum spánku, aby byl schopen fungovat. A když mu Aomine neodpovídal ani po ní, a když mu k tomu neotevřel dveře, jakmile se znovu objevil u jeho bytu a vyzváněl na něj, už o něj začínal mít starosti. Proto zavolal Kisemu – věděl, že má klíče od Aomineho bytu. A byl si jistý, že pokud zrovna nenajdou jeho bývalého parťáka ležet mrtvého ve své posteli – což doufal, že je jen nevhodný žert, co si pro sebe utrousil –, tak alespoň z jeho bytu zjistí, co se děje. Musel se tam přece vrátit tu noc vyspat!
Světlovlasý se objevil asi za hodinu, co ho Kagami po telefonu přesvědčil, že opravdu je potřeba odemknout dveře od Aomineho bytu (a že skutečně si je nepřijde jen vyzvednout). Na jeho výrazu nebylo poznat, cokoliv si o té situaci myslel, a Kagamimu to připomnělo, že rozhodně Kise nepatřil mezi věčně veselá sluníčka, i když se tak snažil trvale prezentovat. Ani ho nepozdravil, jen zastrčil klíče do zámku a otevřel.
V bytě bylo stále uklizeno, jak se o to Kise postaral při poslední návštěvě. Jen postel v ložnici byla rozestlaná a ležela u ní hromada oblečení. Vypadalo to, jako kdyby Aomine normálně odešel, a Kise nevěděl, co vlastně s Kagamim měli za právo, aby se procházeli jeho bytem, když nebyl doma. „Jak dlouho ti nezvedá telefon?“
„Od včerejšího večera, řekl, že někde jí a že se půjde projít… s tou jeho nohou – chápeš? – se půjde projít! A pak se vydá domů. Zněl divně, hučel mu vítr do mobilu.“ Kagami si snažil vybavit co nejvíce detailů, jako kdyby právě světlovlasý byl vyšetřovatel a mohl na základě jeho svědectví vyřešit případ. Podíval se na druhého a snažil se z jeho tváře vyčíst, jestli chápe, proč se o Aomineho bojí. „Víš, kolik lidí spáchá sebevraždu v tomhle městě? Já už ano, protože jsem se díval jestli…“
„Dost!“ Kise ho přerušil a tentokrát mu věnoval výhružný pohled, za který by se nemusela stydět ani mafie.
„Kise…“
„Ne!“ Světlovlasý se otočil a vrátil se do ložnice. Chtěl namítnout, že Aomine takový nebyl, ale nemohl. Protože ještě před několika měsíci si myslel, že jejich vztah vydrží jakoukoliv krizi. Nedokázal si představit, že by ho Aomine od sebe dokázal odehnat, když už oba měli zkušenost s tím, jak se před všemi uzavřel na konci Teiko. A tenhle Aomine byl horší, zalezl do ještě větší tmy jako zraněné zvíře a stal se ještě děsivějším monstrem. Jako v pohádce Kráska a Zvíře, prokleli ho a stal se všeníčící bestií; jen bohužel světlovlasý se nedokázal chovat jako statečná princezna, i když ho miloval. Bylo toho na něj moc, kdykoliv se chtěl přiblížit, aby své Zvíře pohladil, vycenilo zuby a vrčelo na něj. Monstrum, které se nenechalo políbit, aby se kletba zrušila.
Otevřel zásuvku nočního stolku, aby z ní vytáhl jejich zarámovanou fotografii, kterou předtím tmavovlasý míval postavenou u lampy. Objímali se na ní a usmívali – oba krásní a mladí a zamilovaní… Posadil se s ní na postel a povzdechl si. „Daiki, kde jsi?“
Kagami zůstal stát mezi dveřmi, ale spíše se na něj nedíval. „Už se stmívá, měl by přijít domů, protože do práce dnes nedošel. Volal jsem tam. Počkáme tu, chceš uvařit čaj?“
Světlovlasý si ho prohlédl, jako kdyby nerozuměl otázce. „Nebudu tu na něj čekat, slíbil jsem přítelkyni, že k ní přijdu na večeři.“
„Kise.“
„Včera mne odsud vyhnal, nebudu tu na něj čekat,“ a nebudu riskovat zjištění, že se na noc domů nevrátil. „Tohle je pryč, chápeš, Kagamicchi?“ zvedl fotku, aby druhý věděl, o čem mluví. Naposledy si ji prohlédl, než ji vrátil do zásuvky. Ale nezavřel ji, protože ho něco zaujalo. Společně s rámečkem se tam tísnila malá krabička, v které mohlo být jen jedno, a Kiseho ta myšlenka vyděsila. Vytáhl ji a otevřel, i když věděl, že by neměl. A pohled mu díky tomu padl na jednoduchý prsten z bílého zlata. Zůstal se na něj tiše dívat, než krabičku velmi pomalu zavřel a vrátil zpátky.
„Hlídal jsem ho pro něj,“ utrousil muž s kaštanovými vlasy opatrně, protože Kise – i když ve tváři neměl žádný výraz – vyzařoval velmi křehkou auru, „měl to celé připravené, chtěl tě požádat v ten den nehody.“
Světlovlasý zavřel oči a protřel si spánky. Myslel si, že to byl nejhorší den v jeho životě. Ale tenhle ho ještě předčil. Znovu oči otevřel a vstal. „Nemůžu tu zůstat,“ řekl pevným hlasem, protože si zakázal, aby se před Kagamim rozplakal, i když každá buňka v jeho těle po tom toužila. „Nechám ti klíče.“
Tentokrát už druhý muž nic nenamítl. Ukázalo se, že poslední eso v jeho rukávu rozhodně nebylo tak účinné, jak si myslel. Ale co vlastně čekal? Aomine nechtěl, aby to Kise věděl, protože si myslel, že by s ním světlovlasý zůstal z lítosti. Ale Kagami nikdy úplně nepochopil, co stálo za jejich rozchodem. Možná Kisemu žádná lítost, která by ho u Aomineho držela, nezbyla. Třeba se skutečně posunul dál v životě, když si našel přítelkyni, s kterou trávil každou volnou chvíli.
Kise na nic nečekal a z bytu odešel. Kagami si přece jen uvařil čaj, a dokonce i zvládl usnout u jídelního stolu; ale Aomine se ani ten den na noc nevrátil.
Do práce se dostal o hodinu dřív, protože ani on nespal ve svém bytě. Využil ten Aomineho, aby si v něm dal sprchu, a tak se nemusel stavovat do svého, když žil sám a o nikoho se nestaral. První dvě hodiny v práci strávil tím, že znovu projížděl všechny záznamy o sebevraždách a nehodách, které se udály, ale naštěstí v nich nenašel nikoho, kdo by popisem odpovídal jeho bývalému parťákovi. Ale i když všechno prošel, stejně se nedokázal soustředit na práci a nevyspání mu s tím nepomáhalo. Skoro tolik času jako za stolem, strávil u kávovaru. A někdo si toho rozhodně všiml.
Sato ho pozoroval stejně, jako když se tentokrát vyptával na Aomineho. Než nakonec vstal a ke Kagamimu se připojil. Stál vedle něj a sám si připravoval šálek kávy, byl nevýrazný a úplně obyčejný, přesto ho šéf chválil za jeho schopnosti. „Sato-sane, chtěl Aomine po tobě ještě něco?“
„V pátek jsem mu s něčím pomáhal, ale od té doby se neozval,“ odpověděl mu mladší obezřetně, ale ochotně.
„S čím?“
Nižší muž zakroutil hlavou. Tohle nemohl prozradit nejen kvůli Aominemu, ale pro svou vlastní trestní bezúhonnost. Vyrobil něco nelegálního a spolupracoval s bývalým policistou na vloupání. I kdyby Kagamimu věřil, už z čisté podstaty, že to byl jeho kolega na policejním oddělení, mu to nemohl říct. Zamíchal si cukr do kávy a vydal se ke dveřím zpátky ke kancelářím.
„V neděli jsem s ním mluvil, ale dva dny o něm nemám žádnou zprávu a vím, že nechodí domů. Pokud víš, kde by mohl být, tak mi to, prosím, řekni.“
Černovlasý se na něj otočil. „Pokud jste s ním mluvil v neděli, tak se mu to, co dělal v pátek, povedlo. Nejspíše vyšetřuje dál. A kdyby ne, bez něj nic na Senumu nemáme.“
„On se znovu pustil…?!“
„Kagami-san, potichu,“ přerušil ho mladší. „Rád bych pomohl, ale v tuhle chvíli nevím jak.“ S tím se smutně usmál a vydal zpátky ke svému počítači. Pokud se Aomine přece jen – i když se mu podařilo se z firmy dostat, aniž by ho chytili – dostal do rukou organizece, kterou podle něj vedl doktor Senuma, tak mu nikdo nemohl pomoci. Mohl být kdekoliv, mohl být dávno mrtvý; a přece by se žádné důkazy proti doktoru Senumovi neobjevily.
Žádné komentáře:
Okomentovat