Úplně nevím, jak to bude příští týden, protože se napůl (tzn. ve volných dnech a částečně při práci) chystám být součástí jedné stanovací-x-kilometrů chodící výzvy... a teoreticky bych měla mít čas někdy vydat (a raději vydávám rovnou, než bych to nastavovala dopředu), ale nevím, určitě nakonec nebudu stíhat nic...
KLEPY KLEP, VPUSŤ ĎÁBLA
VII.
Světlovlasý nevěděl, co u dveří svého bývalého přítele vlastně dělá. Ale Kagami moc dobře věděl, proč šel za ním – věděl, že jakkoliv to mezi ním a Aominem bylo špatné, Kise jen kvůli všem těm rokům, co spolu byli, nebude mít klid, pokud se mu nepokusí pomoci. Možná kdyby ho nepotkal v bistru, zvládl by se držet dál, stejně jako se zařekl, že bude, když Aomine dál nestál o jejich vztah. Ale potkal ho – k tomu s nějakým cizím mužem – a sice mu trvalo více než týden, než našel dostatek síly se mu znovu postavit, ale nakonec stál u jeho dveří a zvonil.
I kdyby si starší dokázal nějak vysvětlit ty popáleniny na Aomineho zápěstí, děsil se toho, jak druhý celkově vypadá. Ano, v nemocnici něco zhubl, ale potom to znovu nabral, když se vší silou pustil do rehabilitací, protože doufal, že bude schopný se dostat do stejné kondice jako před nehodou. Teď Kise viděl úplně jiného člověka, a i když by jeho rysy poznal i za padesát let, rozhodně nemohl předstírat, že ho nebolelo ho takhle vidět. A měl dojem, že i s kulháním je na tom mnohem hůř, než když se rozešli. Nemluvě o všem ostatním: nedopité kávě, cigaretě hned za prvním rohem a způsobu, jakým ho od sebe odháněl.
Myslel si, že se rozešli, protože nedokázal Aominemu pomáhat tolik, co potřeboval. Nedokázal mu dát to, co potřeboval. Ale měl dojem, že jakmile z jeho života odešel, už se nikdo neobtěžoval ho ani zkontrolovat… i když manželé Kuroko i Kagami se tvářili, že na něj dávají pozor. A zatím Aomine křičel o pomoc a vůbec nikdo si toho nevšímal.
Rozčíleně zabouchal na dveře a znovu zazvonil. A když ani tentokrát nikdo nepřišel otevřít, použil klíč, který svému bývalému příteli nikdy nevrátil, protože na něj zapomněl, a pak už se nechtěl jen kvůli němu vracet.
Když otevíral, dveře trochu drhly, protože něco hrnuly po zemi. Čekal docela dost, ale to, do čeho vešel, bylo už příliš. Postřehl, že ho docela fascinovalo, jak někdo dokázal žít v takovém nepořádku. Zavřel za sebou, aby si toho nevšimli sousedé a na Aomineho si nestěžovali; a pak se znovu rozhlédl. Jedna věc bylo neumyté nádobí ve dřezu, nějaké nádoby od doneseného jídla naskládané po všech dříve volných plochách, nebo nádoba s nedopalky na okně. Druhou pak otevřená lednice a všude po celé kuchyni rozházené jídlo, mezi poshazovanými židlemi a nejspíše i rozházeným košem. To se muselo stát nedávno – to nemohl být stav, v kterém byt byl trvale, i kdyby ho nikdo neuklízel.
„Ao-Daiki?“ zavolal a překročil nepořádek. I když bylo slušností se zout, určitě to nehodlal praktikovat na takovém místě. Postupoval k ložnici a docela se děsil, co tam najde. „Daiki? Přišel jsem si promluvit, neotevíral si, tak jsem…“ mluvil, i když nevěděl, zda je v bytě někdo, kdo by ho slyšel.
Obezřetně otevřel do ložnice, v které trávil tolik času, a docela se mu ulevilo, když našel Aomineho v posteli. I když zatím neexistovalo rozumné vysvětlení (ne, existovalo jich víc, od požití nějakých psychotropních látek po přijití o rozum), co se v kuchyni stalo, byl rád, že tmavovlasého našel.
Přešel k němu, když ho ani dalším oslovením nevzbudil, a všiml si, že je celý opocený. Zaváhal, ale nakonec se natáhl, aby se dotkl jeho čela. Hořel, musel mít vysokou horečku. A i ta mohla být nakonec vysvětlení nepochopitelného nepořádku. „Proboha, Daiki, co sis to udělal?“ zašeptal Kise a dotkl se jeho ramene, aby s ním mohl zatřást a probudit ho. „Hej, vstávej. No tak! Slyšíš mně?“
Jak špatně na tom mohl být? Kise byl připravený ho odvést do nemocnice.
A to i když Aomine otevřel zalepené oči, aby se na něj podíval. Asi zcela pudově si podržel jeho ruku na čele, protože ho chladila a zasténal: „Lásko.“
Pokud by Kiseho srdce nebylo zlomené, tak by se zlomilo při tom jediném tichém slovu. „Vezmu tě do nemocnice.“
Muž zakroutil hlavou a odtáhl se od něj. Kise zaklel. Byla jedna věc Aomineho odtáhnout do auta a nemocnice – záchranku mu nemohl volat, když byl byt v takovém stavu –, ale druhá, pokud by se při tom Aomine bránil. Asi by ho dokázal vzít do náručí a odnést, když druhý zhubl, ale nechtěl se s ním přetahovat, a co druhého znal, ten by se jen tak neuklidnil. Zapnuly by se jeho pudové reflexy a bojoval by jako zvíře v ohrožení.
I tak – pokud ho nedokázal odtáhnout do nemocnice – musel něco udělat, aby tu horečku srazil. Až by se mu to podařilo, Aomine by byl určitě schopnější spolupracovat.
„Dobře, tak ne do nemocnice, ale do koupelny,“ řekl mu a oddechl si, když se tentokrát nedostavila tak razantní reakce. Aomine si znovu nechal položit ruku na čelo a už se od něj neodtahoval. Kise ho s obtížemi vytáhl do sedu a zůstal ho podpírat. Druhý se zemdleně rozhlížel po okolí, jako kdyby nevědě, kde je. Ale byl klidný, možná šetřil energii. „Svlečeme tě už tady, ano?“ zkusil, kolik toho Aomine dokáže v tom stavu pobrat, než mu začal stahovat tričko.
Znovu se tak dostal k tomu, aby viděl jeho popáleniny, ale snažil se na ně nemyslet. A místo toho se přesunul ke kalhotám, aby ho zbavil i jich. Stáhl mu ponožky, ale spodní prádlo mu nechal. Druhý ho pozoroval přivřenýma očima a v horečce těžce dýchal.
Kise ho nakonec vzal do polonáručí a dotáhl ho až do sprchového koutu. Aby ho mohl pořádně zchladit, potřeboval by vanu, ale musel pracovat s provizóriem, jaké měl. Opřel ho o stěnu a začal ho sprchovat vlažnou vodou, i když Aomine se znovu snažil utéct z jeho dosahu. „No tak, Daiki, ještě chvilku,“ lhal mu.
Světlovlasý se možná měl svléct také, protože když ho táhl zpátky do postele, měl oblečení promočené až na tělo. Znovu ho posadil na postel zabaleného do modrého županu a zkontroloval, jestli to pomohlo. Zdál se mu o něco chladnější, ale jistý si tím nebyl, a pochyboval, že by Aomine vlastnil teploměr. Nepamatoval si, že by kdy byl nemocný, co se znali. Oba byli zdraví sportovci – předtím…
Na okamžik odběhl, aby přinesl další osušku a rozprostřel ji na část postele, aby ho nepokládal zpátky do mokrého, i když věděl, že se bude dál potit. Poté ho nechal lehnout. A odběhl, aby se vrátil se sklenicí vody, a donutil ho ji vypít. Přikryl ho lehkou letní dekou, než mu na hlavu položil mokrý ručník. Zdálo se, že to pomohlo, protože dýchal klidněji. A Kise využil tu chvíli, co si myslel, že bude trvat, než se znovu Aomine zahřeje, aby se vydal do nejbližší lékárny.
Tmavovlasý se probudil pocitem žízně a byl rád, když našel sklenici vody na nočním stolku. Byl nahý a k jeho tělu se nepříjemně lepilo chladnoucí povlečení. Pokusil se vytáhnout do sedu, ale stálo ho všechny síly, když se jen nadzvedával, aby se mohl napít. Až poté si všiml druhé osoby v pokoji. Na židli, kterou si postavil do ložnice ke skříni, aby na ni mohl házet oblečení, o kterém si nemyslel, že ještě potřebuje vyprat anebo se mu do toho nechtělo, v sedě spal Kise. Uklidil si ji, stejně jako někam odklidil oblečení, kterým předtím byla zaházená. A chumlal se do Aomineho tmavě modré mikiny.
Odložil sklenici, ale úplně neodhadl vzdálenost, takže s ní bouchl o desku a světlovlasého tím probudil. Sledoval, jak si protřel obličej a vstal, aby se dotkl Aomineho čela. „Vypadá to, že horečka klesla,“ utrousil, jako kdyby to říkal sobě. Tmavovlasý si dokázal domyslet, že na něj musel mluvit, když byl mimo. A že skutečně musel být, protože si nevzpomínal, kdy jeho bývalý přítel přišel. Vlastně ani nevěděl, jak se sám do bytu dostal. Někde byl, a tam… „Ale raději ti změřím teplotu.“
Aomine pozoroval, jak druhý bere ze stolku teploměr, a slyšel, že na něm zachrastily obaly od léků, nejspíše proti horečce. Nechal si dát teploměr, a pokusil se ho pevně stisknout pod paží, aby měřil správně.
Jeho anděl se zlatými vlasy, do nichž se jakoby i v přítmí opíraly paprsky slunce. Představa tak krásná, až nemohla být skutečná. Všechno na ní bylo až příliš příjemné, než aby mohlo patřit do jeho šedé reality. Stejně jako to nesnášel, tak přímo miloval, když ho Kise ošetřoval. Vždycky podvědomě vyhledával příležitosti, aby se ho jeho (teď již bývalý) přítel dotýkal. A když si nemohli projevovat náklonost, protože by to bilo do očí, tak alespoň se držel dost blízko, aby cítil vůni jeho kůže. Tak voněl ráj, čistá esence štěstí…
„Dal si mi zabrat, vyzvracel si všechny prášky, skoro jsem se vracel do lékárny pro čípky,“ utrousil s uchechtnutím, když mu teploměr vytahoval, a poté se nepatrně, ale upřímně usmál, protože měl pravdu, a horečka skutečně ustoupila.
„Co tu děláš?“
Kisemu zmrzl úsměv na tváři, pak si ho dlouze prohlédl s naprosto tvrdým výrazem. Narovnal se a odstoupil od postele. Už nebyl anděl vítající v ráji, ale anděl vytesaný na portály do chrámů, který shlížel na smrtelníky se smířeným smutkem z jejich hříšných duší náležících peklu. „Přišel jsem si promluvit,“ odpověděl nakonec, „a našel jsem tě v horečce,“ dodal, i když nejspíše nemusel. Dál nepokračoval. Jen přešel k oknu, aby si urovnal myšlenky. Možná byl raději, když Aomine celý hořel, protože se alespoň ho nesnažil za každou cenu odehnat.
Tmavovlasý se ztěžka vytáhl do sedu a opřel se dozadu o zeď. Čím déle byl vzhůru, tím více se mu začínal vracet cit do celého těla, a díky tomu vnímal, jak šíleně ho bolela hlava. Nebylo mu dobře, cítil železitou pachuť v ústech a měl dojem, jako kdyby v každou chvíli mělo jeho tělo trpět v křeči. Jako kdyby něco s jeho vnitřnostmi bylo v nepořádku, jako kdyby snad nebyly na místě, nebo… nevěděl.
„Hlad.“
„Děkuju, ale…“
„Ale teď bych měl jít, co?“ přerušil ho světlovlasý a prudce se na něj otočil. Možná nesnášel, když se dělaly scény na ulici, ale jejich vztah se ani tak neobešel bez nějakého koření. Dokázali se pohádat, a pak divoce usmířit v posteli. Nejkrásnější byly doby, kdy se vášnivě pohádali, aby mohli ještě vášnivěji po sobě skočit! „Daiki, potřebuješ pomoc.“
„Jíst.“
Aomine zatřepal hlavou. Nejspíše ještě nebyl úplně vzhůru, nebo horečka úplně neodešla, protože měl slyšiny. A to zrovna ve chvíli, kdy se s ním Kise pouštěl do rozhovoru, který potřeboval jeho plné soustředění. „Nepotřebuju. Určitě ne od tebe.“
Světlovlasý si odfrkl. „A od koho?“ vyplivl. Nebyl tam, aby žárlil, ale vzpomněl si na toho nevýrazného černovlasého muže, s nímž Aomine byl v bistru. Možná tak vypadal Aomineho typ, možná si konečně našel někoho, kdo mu bude připomínat Kuroka. Protože ano, Kise nechtěl, ale vždy viděl v Aomineho vztahu ke Kurokovi více než přátelství. V pubertě několik nocí probrečel, protože žárlil na to, jak blízko Kuroko Aominemu byl, když Kise si musel vyprošovat každý zápas jeden proti jednomu a každou společnou přestávku. „To je jedno,“ zarazil se sám v myšlenkách. „Potřebuješ pomoc. Ty popáleniny, tahle nemoc, to jak vypadáš. Nezvládáš to.“
„Potřebujeme se najíst, jinak tohle tělo zemře.“
„Ne. Cože?!“ vzal se za hlavu. Byla to chvíle, kdy se měl Kiseho zeptat, jestli ten hlas slyší také, a on by mu odpověděl, že se úplně zbláznil? „Promiň, bolí mne šíleně hlava, a tenhle rozhovor…“
Kise si znovu odfrkl. Nepůsobil tolik jako idol z časopisu, když se projevoval jeho cynismus a pragmatismus. „Beru, že ti sotva klesl-“
„Tenhle by chutnal dobře. Vypadá na dobré maso.“
„-ěl vyhledat pomoc.“
Aomine vzhlédl ke svému bývalému příteli. Dokázal si domyslet, co mu řekl, i když ho přes ten hlas ve své hlavě neslyšel. Sevřel se mu žaludek a do úst natekly sliny. Chytil se znovu za hlavu a snažil se to prodýchat, ať už se s jeho tělem dělo cokoliv. „Běž pryč,“ šeptl.
„Pořád lepší, když sníme jeho maso než tyhle vnitřnosti, mmm?“
„Vypadni!“
Světlovlasý se překvapeně na Aomineho podíval, než zakroutil hlavou a vydal se z pokoje. Na tohle skutečně znovu neměl. „P-pošlu za tebou K-kaga-m-micchiho.“ Tohle byl ještě horší člověk než Aomine, který se s ním rozešel, a Kise vůbec nevěděl, proč si myslel, že existuje způsob, jak by si od něj nechal pomoct. Místo toho se sám zranil. Nesnesl celou tu situaci – tak strašně se o něj bál, a tak moc nechtěl, aby si ubližoval, ale dostalo se mu za to všechno jen ponížení. Když za sebou zabouchával dveře od ložnice, už přes slzy skoro neviděl. Neměl za ním vůbec chodit!
„Rychle, než nám to masíčko uteče!“
„Dost!“ byla to spíše prosba než rozkaz. Na ten mu nezbývalo síly. „Není to skutečné. Nádech, výdech, zmizí to.“ Možná by skutečně se za Kisem měl vydat. Ne protože ho chtěl sníst – samozřejmě! Ale protože ho přece nemohl nechat takhle odejít. Světlovlasý se o něj staral v horečce bůh ví jak dlouho, a Aomine mu sice poděkoval, ale pak ho vyhnal. I když to „vypadni“ nepatřilo jemu. A rozplakal ho – to bylo nejhorší.
„Nezmizíme. Mmm, si naše.“
Znovu si pevně sevřel spánky a křečovitě k sobě přivřel oči. V tomhle stavu by rozhodně nebyl schopen se Kisemu omluvit. Jen by to zhoršil. Nedokázal by ho vnímat a Kise by si potvrdil domněnku, že se zbláznil.
Potřeboval se prospat, a aby se mohl prospat, musel si nejprve urovnat myšlenky. Co dělal před horečkou? Byl v práci, krátce spal, a pak se vydal na adresu, kterou měl od Imayoshiho s rušičkou od Sata. Dostal se do budovy, dokonce našel patro, které nebylo v oficiálních plánech o stavbě, co byly založeny na úřadu. Sjel do toho patra a objevil tajnou laboratoř, v té laboratoři byl inkubátor, z kterého chtěl nabrat vzorek nové drogy.
„A tam jsme objevili tohle tělo.“
Rozhlédl se, jestli si nakonec někdo z něj netropí jen žerty. Ale pokoj byl dokonce v mnohem lepším stavu než v posledních několika měsících. Nejen, že v něm bylo uklizeno, ale Kise převlekl povlečení, v kterém ležel. Všechno bylo v pořádku, až na hlas v jeho hlavě.
„Jsme Běs, a ty jsi náš hostitel.“
Aominemu se na zavřená víčka promítl obraz černé lesklé hmoty v inkubátoru, která mu pohltila ruku, než se do něj vsákla. A následovalo ho několik útržků divokých vzpomínek, o nichž by si myslel, že jsou součástí akčního filmu o superhrdinech, nikoliv jeho skutečným životem. Snažili se ho zajmout, dokonce po něm stříleli, ale on jim utekl. Utíkal tak rychle, jak v životě nikdy ne, i když ještě hrával basket.
„Kdo jsi? Jak…?“
„Jsme Běs a ty jsi naše,“ zopakoval hlas v jeho hlavě rázně a zasmál se tomu. „Teď, když konečně posloucháš, chceme jíst. Máme rádi čerstvé maso. Mmm, čerstvé jako tyhle vnitřnosti.“ Aomine ucítil prudkou bolest, která ho donutila se celý skrčit na posteli.
Vzpomněl si, že když se vrátil do bytu, po tom akčním útěku z hlídané budovy, měl neuvěřitelný hlad. Vytahal všechno, co měl v ledničce, ale nic z toho ho nedokázalo uspokojit. Protože to bylo staré, a on potřeboval něco čerstvého. „Chceme cupovat a zabíjet.“
Vytáhl se na nohy a zamířil do koupelny, aby se podíval do zrcadla. Vypadal stejně, jako když z bytu odcházel do práce. Unavený a nezdravý. Viděl sebe, žádné monstrum, kterým se podle toho hlasu stal. „Ryoutu ne. Ryoutovi nikdy neublížím,“ zavrčel, protože cítil stále nutkání se za ním vydat, a nebyl si jistý, jestli to chtěl on, nebo oni.
„Vtipné, nevyznáme se na téhle planetě, ale to čerstvé masíčko už vypadalo ublíženě. Zkrátíme mu utrpení, pojď.“
Musel se zachytit prsty o rám dveří, aby nevyšel z koupelny. Protože Běs měl kontrolu nad jeho tělem, dával mu příkazy, jak se má pohybovat stejně jako Aomine. A díky tomu si tmavovlasý něco uvědomil. Za celou tu dobu, co se s ním pral o nadvládu nad vlastní tělo, ho ani jednou nezabolelo v kyčli. Nekulhal.
… a dokázal běžet rychleji než kterýkoliv člověk.
„Copak si nemyslíš, že bychom měli zájem o mrzáka. Opravili jsme tělo.“
„To dokážeš?“ V odpověď mu jen přišel smích, který byl snad ještě děsivější než samotný hlas, co mu v hlavě zněl. Aomine se zhluboka nadechl, jak očekával bolest, a začal zkoušet pohyblivost svého kloubu. Byl stejný jako před nehodou – kloub aktivně sportujícího třicetiletého muže. „Vím, kde sehnat čerstvé maso,“ nabídl, „ale Ryoutu ne. Nikdy.“
„Budeme si rozumět, tělo.“
Světlovlasý zaparkoval a stáhl zadní zrcátko, aby se podíval na svůj obraz. Měl trochu napuchlé oči, což vlastně nebylo tak hrozné v poměru k tomu, jak moc se zhroutil a rozplakal, když odjížděl od Aomineho. Myslel si, že je dospělý muž, který se dokáže ovládat. Ale co se týkalo jeho bývalého přítele, vůbec se neměl pod kontrolou. Nikdo mu nemohl ublížit tolik co on. A snad ani nedospěl, brečel tolik, jako když proti němu prohrál zápas na vyšší střední Kaijo. Možná o to víc, že Aomineho miloval, tahle prohra s ním se připomněla kdykoliv, když mu ublížil. Jak se tehdy plácal na zemi, nemohl se vytáhnout na nohy, protože byl tolik unavený, že ho nechtělo poslouchat svalstvo; a nebyl by vstal, kdyby ho tenkrát jeho kapitán Kasamatsu-senpai nezvedl. A když opřený o něj kulhal, aby se po zápase oba týmy seřadily, jak bylo zvykem; slyšel krátký rozhovor mezi Imayoshim a Aominem. Imayoshi se ho cynicky ptal, jestli by mu neměl něco říct, když byli bývalí spoluhráči. A Aomine odpověděl: „Není nic, co by vítěz mohl říct poraženému.“ Tehdy ho za ten výsměch nenáviděl.
Takže rozhodně jeho tvář mohla vypadat hůř. Smířený pláč mu dokázal slušet, protože rozjasnil jeho jantarové oči. Ale kterýkoliv, v němž bylo více pocitů a byl opravdovější, ne. Protože mu rudly tváře a opuchaly oči, což šlo vidět i několik hodin potom, co plakat přestal. Tak se ještě chvíli obhlížel a upravoval, než vysedl z auta a vydal se k bytovému komplexu, kde žila Mari. Koupil jí kytici, když se pozval na večeři.
Asi nepotřeboval být právě s ní. Ale chtěl, protože sobě musel připomenout, že už mu nemuselo na Aominem záležet. Nehodlal zapomenout na vše hezké mezi nimi a štvát se proti němu, aby ho začal nenávidět, protože to by byl stejně nevyrovnaný jako teď. Ale potřeboval si stanovit hranici, aby to bylo za ním. Aby ho už každá jejich hádka nedováděla k slzám, aby se o něj tolik nebál a neschytal to jako první, když se Aomine brání tomu, aby mu kdokoliv pomohl. Nic mu do jeho života už nebylo – tak jak to tmavovlasý tvrdil, tak zněla pravda o jejich vztahu. Napsal SMS Kagamimu, aby se za mladším stavil, a už předtím pro něj udělal víc než dost: celý den ho ošetřoval v horečkách…
Žena mu otevřela a přivítala ho s láskyplným úsměvem. Pozdravili se polibkem a on vešel do jejího bytu, který voněl večeří.
Zvykl si na ni, trávili spolu hodně času, přestože se vídali teprve krátce. A bylo to úplně jiné od toho, jaký vztah měl předtím. Více veřejné – tak by to popsal – a možná i vřelé. I když v japonské společnosti se příliš nenosilo, aby se ukazovaly nějaké city na ulici, občas se mohli vzít za ruku, pohladit se nebo políbit, když se na to cítili. Mohl o ní mluvit jako o své přítelkyni i s lidmi, které nepovažoval za úplně blízké.
Už se ptal sestry, jak dlouho musí počkat, než ji požádá o ruku. Protože si ji opravdu chtěl vzít, aby definitivně udělal čáru za svou minulostí s Aominem. Vybral si tu sestru, která mu vždycky říkala, že má na víc než na tmavovlasého arogantní mrzouta. I přesto mu teď radila, aby si to dobře promyslel a počkal, až se jeho zlomené srdce zahojí.
Ale zrovna ten den měl pocit, jako kdyby se znovu zlomilo. Všechny jizvy na něm se otevřely a ono zase krvácelo.
Nepustil Mari z náručí a vpil se do jejích rtů. Byla odpověď. Drobná a měkká v jeho náručí, jako Aomine nikdy nemohl být. Nechal ji couvat k ložnici, přičemž si vyzouval boty přišlápnutím paty a svlékal sako. Jednou – ještě, než opustil modeling – hrál v reklamě podobnou scénu, tak měl vše nacvičené. Všechny její protesty utopil v polibcích.
S Aominem by nepotřeboval postel. Ale tohle mělo být jejich poprvé a on chtěl všechno udělat správně. I když kytice nedostala zatím své místo ve váze a nesnědli večeři. Chtěl ji pomilovat a udělat čáru za svým dřívějším životem, přepsat všechny touhy, co cítil. Zapomenout na ublížení, a možná ještě víc na strach, co o tmavovlasého měl. (Protože někde v hloubi svého srdce věděl, že ho Aomine potřebuje teď mnohem více než dříve.)
Položil ji do pokrývek na postel a falešně se na ni usmál. Nedokázala tyhle jeho úsměvy prohlédnout, protože ho neznala tak dobře. A ani nepotřebovala znát. Pokud měli mít spokojené manželství, musel se zdát jako dokonalý muž, aby pro něj chtěla být dokonalou manželkou. A dát mu rodinu a děti, aby měl důvod brát si přesčasy v práci, i když by – teď bez Aomineho – býval mnohem raději, kdyby nikdy nevypadl z modelingového kolotoče.
Důvod, proč se jí nerozbrečel na hrudi jako v romantickém filmu, bylo to, že sex s ní bral pragmaticky, i když se do něj vrhl celý rozladěný z jeho poslední hádky s Aominem.
Žádné komentáře:
Okomentovat