O tom jak sbírám inspiraci...

...aneb Spíše jak ji nesbírám

Mám dnes takovou povídavou - protože už chvíli příliš nekomunikuji se Seiriel -, melancholickou - o tom možná více níže -, tak jsem se rozhodla, že se trochu svěřím o svém "tvoření"/psaní, už včera jsem měla chuť s tím Conceived Sorrow, ale nebyl čas... tak dnes to vezmu více obsáhle.

(i když nakonec sem dávám i jinou píseň)

Určitě už jsem vám někde psala, jak nejsem typ na všebarevné obrázky, fotografie a podobně. Znám - spíše od "vidění" - spoustu takových lidí, co fotí přírodu, fotky přibarvují a dávají jim význam; ty, co ve věcech vidí více než věci a přičítají jim další významy; ty, co se topí v legendách, citátech nebo jiných nápisech. Pro mne všechno tohle zaměření je vyumělkované, pouze líbivé, póza, i když nejspíše je to nějaký všeobecný umělecký duch.
Jen já stejným způsobem tohle vše nevnímám.
Ano, všechno to může být hezké, příroda může přinášet inspiraci, existují symboly a mnoho moudrých lidí promluvilo k budoucím. Jen... prostě mi tento přístup přijde opravdu vyumělkovaný (k tomu dosti módní) a příčí se mi, i když občas jsem upřímně fascinovaná, jak jiní vnímají svět.
Ten můj je prvotně bez barev.

Protože oni tvoří zvenčí... a já zevnitř.
Nemůžu do psaní dát více, než je ve mně, vlastně nemůžu dát nic jiného, než to, co je ve mně. Moje barvy jsou tmavé a první je cit, pak až jakýkoliv svět a hmatatelnost. Dokonce si často přijdu hodně citově plochá k vjemům z venčí, i když niterně se skládám z maličkostí.

Myslím si - s tím, jak ráda se ohlížím (dnes jsem se třeba chtěla opravdu moc setkat s nějakým spolužákem ze strojárny, zeptat se, jak se mu daří a upřímně být ráda, pokud pokračuje zdárně dál) -, že když jsem byla dítě, tak jsem byla nadprůměrně inteligentní a nadaná (hlavně tedy zručná). Ale už dávno se to dorovnalo...
A vnímám to i přes mou schopnost se sžít s příběhem. Tehdy v těch deseti letech jsem před očima jako "film" viděla každou scénu, co jsem popisovala, i když jsem tenkrát neuměla pořádně pravopis, větnou skladbu apod., přesto jsem tenkrát všechno přímo prožívala, přímo tam byla - cítila to, bylo to pro mne hmatatelné.
Avšak tahle schopnost se vytrácela - snad tím, že už nemám takovou tu dětskou představivost, nebo mým trháním vazeb s vlastními city, abych byla schopna existovat -... a teď občas píšu jen slova, protože žádné "vizualizace" se mi nedostává.

Ono zajisté v tom hraje roli nějaké pomyslné přetrhání vazeb s vlastním nitrem, protože občas - nejraději ve vaně - "medituji"... a snažím se otevřít ty dveře do mého vlastního světa divů, i když všechny mosty k nim se drolí.
Psaní je jako když se člověk potápí, zavře oči, ponoří se do vody a nedýchá - popravdě já opravdu ráda nedýchám, protože je to "blíž mrtvolnému stavu" -, ale nakonec, když začne srdce bušit, musí se vynořit a nadechnout. A stejné je to se psaním, žítí v zcela jiném světě, ale nakonec je stejně nutné vrátit se do reality.
A možná proto se mi začaly drolit mosty - jako dítě člověk má spoustu možností, času a nadějí, může se dlouze potápět, a když se vynoří, stačí jen trochu se nadechnout; ale s tím, co přichází se stárnutím, roste nespokojenost a návraty do reality jsou nutné, bohužel i stále častější... protože je přirozené se chtít skutečně dotknout, než-li si jen dotyk představit; být tím, ne jen chtít být.

Popravdě hodně obdivuji jazyk, styl a všechno, co je vložené do V očích panenek, protože tam dle mého se střetly zbytky schopnosti "vidět jako dítě" a "psát". Proto se vždy začtu, když se mi to dostane do rukou... a znovu tam jsem.

Ale zpátky k samotnému sbírání inspiraci, i když již jsem odpověděla na začátku, že ji beru ze sebe a svých citů.
Netvrdím, že mé city a nitro nebylo formováno vnějškem, bylo, ale podprahově. Takovou specifickou chvílí mé tvorby - alespoň pro mne - je to, když něco napíšu, a pak zjistím, že je to pravda. Je to jako čerpat z nějaké studnice všeho vědění, z "všeduše". A takové pocity na tvorbě mám nejraději, tehdy můžu plně věřit a já věřit potřebuji.
Popravdě opravdu málo sbírám materiály, a kdykoliv začnu, tak se psaním spíše skončím, než-li bych pokračovala. Protože když nečerpám ze sebe, tak je něco "špatně". Vědomosti, které vstřebám přirozeně, s těmi stejně přirozeně "pracuji", ale ty speciálně hledané pro psaní mne - dalo by se říct - odrazují.

Nejraději nechávám mysl volně plout a slova plynout, i když už to není tak plynulé jako kdysi. Mám problémy se soustředěním a je pravda, že si musím mnohdy "dopomáhat" čajem nebo situací: dobře se mi píše, když vypne proud, všude je absolutní tma a ticho. Potřebuji být sama se sebou.

Také se mi střídá, kdy jsem schopná psát při hudbě, a kdy musí být ticho.

I když například u poslechu Dir en grey, co jsem si včera dávala na FB, je to jakoby mnou inspirace přímo proudila; nebo lépe jako kdybych s hudbou byla v souznění. Tohle je pro mne inspirativní umělecký pocit: když natáhnu ruce nad sebe, nechám je, aby se vlnily do rytmu a pozoruji jejich stínohru, přičemž si "broukám" píseň s Kyem. To je i hmatatelné.
Někomu by se to možná mohlo zdát jako hraní si na někoho, kým nejsem a nebo kopírování Kya, ale když se člověk zaposlouchá do jeho hlasu a zcela se uvolní, tak brzy začne dělat téměř jeho gesta, jak téměř stejně cítí.

Možná je to nějaký druh samolibosti, ale výhradně umělecký pocit mám jen z toho, co dokáži "procítit" téměř totožně jako autor a k čemu mám léty utvrzené vazby, jako kdyby to bylo z mého nitra.

Například každé ráno kolem sedmé obdivuji rozednívání se, kdy se tmavomodrá střídá s růžovou, protože stejně krásné nebe bylo jednoho západu slunce, který mne stál spoustu sil. Nebo mám čím dál více ráda vlaky, protože když člověk jede z jednoho místa na druhé, tak když "jede" tak na žádném místě zrovna neexistuje a já toužím po neexistenci - i když chvilkové -, kterou to nabízí; k tomu se přičítá, že jsem ke skoku pod vlak neměla zase tak daleko, i to, jak jsem zažila, že pod vlak spadla ta paní, a nakonec kdykoliv vidím vlak, připomene mi to (šroubovými spoji, kolejnicemi, ... vším) strojárnu.

Z téhle definice "uměleckého" vychází i důvod, proč ráda - jak to popsat? - sdílím s ostatními jejich/své fantasie. Zase připomenu tu dobu, kdy se hojně psaly j-rock ff a to v jakémsi utvořeném světě, kde každý ze zúčastněných pomýšlel na aktéry v základu stejně a povídky se navzájem doplňovaly, přestože byly od jiných autorů. Tohle byl pro mne ráj plný života. Protože "to vše" tak skutečně bylo.

A s tímhle se dostáváme k Dadovi (Velvet Eden) - mé sexuální bohyni -, protože on je potvrzením, že principy toho ff-světa, kterému jsem tolik věřila a cítila pro něj, byly pravdivé.

Takhle já tedy nesbírám inspiraci...
Hledám obrazy svého nitra ve světě, a když je nacházím, jsem ráda tomu hlubokému citu, kterým jsem s nimi vázána. A píšu melancholicky až depresivně, protože právě z uzrálé bolesti vznikají ty nejhlubší pocity. Protože pro mne je realita černobílá a fialovou barvu jí dávám až já.

Přiznávám, že často nakonec zabíhám do okamžiků, kdy buďto neuznávám názory jiných, protože ve svém nitru, kterým si zpřístupňuji svět, mám pravdu vždy já, nebo jsem neuvěřitelně slabá, když mi přijde, že mého je ve světě příliš málo. Ale to jen na okraj, snad k jinému tématu.