Setkání s postavami

aneb Slíbený dárek k 15 fanouškům mé FB stránky

Upozornění: Může obsahovat spoilery z povídek (snažila jsem se, aby - pokud tam jsou - byly ne tolik důležité, ale nejsem si jistá, zda se mi to povedlo).

K písni: O téhle jsme se se Seiriel bavili, že by si ji měl Marika (viz. níže) zazpívat. xD Celkově by měl mít repertoár Rudé armády.

Nějaký den – spíše týden, myslím, že uzávěrka byla do konce září, ne-li srpna – dozadu jsem četla na blog.cz o soutěži na téma setkání s literární postavou, tak jsem se rozhodla, když mám příležitost, pozvat do jednoho nejmenovaného podniku seskupení svých mužných mužů („over manly men“ xD).

Už dávno jsem tam seděla u horké čokolády, když se ke mně připojil Isamu Takizawa (rozený Daito), přivřel nebezpečně oči už při pozdravu a pokývl mi jen tak lehce – jakoby mne ignoroval – hlavou. V ten moment mi došlo, že možná to nebyl nejlepší nápad – nemohla jsem si zodpovědět otázku, proč jen jsem si pozvala ozbrojeného mafiána, kterému jsem nechala zabít syna.

Ovšem musím uznat, že v tom dokonale padnoucím obleku vypadal nejen děsivě, ale i dosti přitažlivě – vůbec na něm na první pohled nebylo poznat, jak s ním pohlo to, co jsem udělala. Sundal si sako a odložil i plná pouzdra na zbraně, poté se posadil přímo naproti mně.

Andrej Koreljov a Gavrilka Michailovič Lavrov přišli téměř ve stejný okamžik. Další chyba – upír a vlkodlak z doby, kdy se vedly ty směšné války mezi nimi. Příště budu muset více přemýšlet!

Upír se na mne usmál a posadil se na druhý konec stolu, než vlkodlak. Jeho ledabylý vzhled v částečně rozhalené košili byl nesmírně sympatický. Nebylo na něm nic přímo děsivého, asi tím, že upírství mi připomíná mé dětství. A musím uznat, že měl již na pohled úžasné hnědé vlasy – nikdy dříve jsem si nevšimla, jak často si s nimi sám hraje. Hedvábná záplava. Také jsem se chtěla dotknout... ale byl teprve začátek večera.

Gavrilka zasalutoval se sražením pat k sobě a zůstal na mně dlouho svým smaragdovým pohledem, než si svlékl nádherný vojenský kabát a posadil se. Měl nepatrně propadlé tváře a byl bledý, strádání navždy vepsané v jeho tváři.

Uplynulo několik minut mlčení, než se dostavili i Aomine Daiki (řečený v Kolibříku a rybízu Aome Kosei) a Chousokabe Motochika, tyhle dva jsem vybrala z fanfictionů nebo ze spolupráce, protože jsem si jejich psaní užila. Sedli si vedle sebe mezi Andreje a Takizawu. Chousokabe mi dokonce zamával: „Hoja!“ S tím pozdravem jsem si všimla, že jsem zapomněla pozvat Grimmjowa Jaggerjaqueza.

Čekalo se už jen na poslední trojici, ta měla nejdelší cestu, přišla až z místa, které pracovně nazývám, Celosvět. Eza Muzakir a vám neznámí rytíř Bazo Rasul a kapitán Nezury Marika.

Muzakir a Rasul slušně pozdravili, Marika mne sjel pohledem: „Myslel jsem si, že jsi hezčí... doufám, že v téhle putice jsou nějaký děvky.“ Zamračil se, až se mu vytvořila svislá vráska mezi očima (tu má po mně ;)). „Ne? No potěš, to bude voprus. Kdybys alespoň přizvala Salomeu, určitě by vrněl blahem, že byl uznán za muže.“

Já: „Oba víme, že se většinu času chová jako třináctiletá dívka, pokud rytíř omluví...“

Muzakir: „To bělovlasý škvrně?“ Ukazoval, v jaké výšce ho znal. „Vy se s ním znáte? Vždyť po tolika letech už musí být dávno po smrti.“

Rasul: „Není.“

Marika: „Nezmoudřel. Je na světě, aby prudil.“

Rasul: „Vy jste tedy ten Muzakir?“

Muzakir: „Ten? Jsem i po tolika letech znám, zajímavé. Ale... všiml jsem si, že máte můj meč, pane.“

Marika: „No, Bazo má tu vaši křivou čepel... a i toho chlapíka uvnitř.“ Poté se otočil ke mně: „Skutečně tu nejsou žádné slečinky na pobavení? Tak gořala?“

Chousokabe plácl do stolu. „Tu bych si také dal!“

Já: „Myslím, že v tom spočívá vaše společná řeč.“ A nechala jsem jim nalít.

Ovšem jakmile už byli všichni posazeni a měli alkoholické pitivo, rozhovor znovu vázl. Pravda, pozvat si skupinku málomluvných mužů k mé málomluvnosti asi trochu pozbývalo smysl, pokud jsem chtěla si „popovídat“, nicméně jsem se u té druhé sorty postav – těch dlouhovlasých krásek – docela obávala otázky: A kterého máš z nás nejraději?, protože na ni bych zodpovědět asi nedokázala. Myslím, že by se na mne Izmir Semjon urazil, Alice Jasmin by byl smutný, Kiril dost naštvaný a Irja Salomea nevyzpytatelný, jakkoliv bych odpověděla. A anděla nevím, zda by z jeho sféry propustili.

Měla jsem v úmyslu si osazenstvo přejet pohledem, ale zastavila jsem se hned u Andreje. Poklepával si na hodinky, když si všiml, že se na něj dívám.

Já: „Vím, měla bych psát o tom tvém dětství, když už jsem to nakousla.“ Zatvářila jsem se omluvně. „Zatím mám jen tu scénu sensó owari (válka skončila) a začátek panoptikové. Chronologicky naopak samozřejmě.“

Takizawa: „O mně už nikdy nepiš.“

Lavrov: „Také bych prosil, Varvaro Františkovno.“

Chousokabe se plácl do stehen a začal se smát, čímž na okamžik vlkodlaka přerušil. Taktéž jsem nebyla příliš nadšená z toho, jak mne Gavrilka oslovil.

Lavrov se zamyslel: „Stejně jsem nepochopil, jak to s námi vlastně skončilo.“

Já: „O tom se nemůžeme bavit, ne všichni to vědí...“

Takizawa: „Sama nevíš, co?“

Já: „Přiznávám, že tobě jsem asi nejvíce ublížila, i tak nemáš právo na mne být zlý. Mohl sis za to sám, nebylo to jen o tom, že bych byla sadistický šílenec.“

Takizawa: „Ne?“

Lavrov: „Jako sadistický šílenec se vyřádila už v mé povídce. Když mne zrovna nemučila hlady, tak jsem zvracel své vnitřnosti a nebo umíral na tuberkulózu... no a co provedla Rusalce v těch posledních kapitolách...“

Takizawa: „A přece jsem hůře skončil já.“

Lavrov: „Kdyby nebyl epilog...“

Já: „A dost! To byste raději nikdy nepoznali, než poznali a měli chvíli smysl svého života? Víte, jak je otravné jít jen, protože jdete?“

Takizawa: „Mstíš se na nás, jsme tím, čím bys chtěla být, ale trápíš nás, protože námi nejsi.“

Povzdechla jsem si a protřela kořen nosu, nebylo k tomu, co říct. Nepozvala jsem si je, abych se s nimi hádala. Otočila jsem se na Chousokabeho s Aominem.

Já: „Vy mne nebude obhajovat?“

Chousokabe: „V 90% mne necháváš žít si šťastně... a pravda, často říkáš, že jsi má fangirla, tak jo, já za tebe hodím přimlouvajícího se slova. Když nepočítám Vepsáno mezi měsíc a slunce, tak mám svého malého rozkošného Moriho s očima jako nakreslenými kaligrafickým štětcem – nebo jak to říkáš -, i když mám raději čarodějnice a oddáváme se smilstvu. Fakt s tebou problém nemám... jen bych se někdy mohl živit něčím jiným, než nošením beden v přístavu. To, že jsem korba, neznamená, že se musím živit manuální prací. Chtěl bych být strojní inženýr.“

Rasul: „Další bukvice.“ Za co si vysloužil pohledy všech kromě Mariky.

Já: „To jsem vám, hoši, neřekla, tady Chika je taky pirát jako Nezry.“

Marika: „Tak zapějeme nějakou pirátskou? Nebo až za chvíli... na zdraví brachu!“

Já: „A ty, Aominechi?“

Aomine: „Já?“ Jedna z mých nejméně mluvících postav. „No. Kise je fajn.“ Už jsem se na něj chtěla hezky usmát, že uznal můj přínos pro jeho život, ale on dříve stihl pokračovat: „Jako Aome jsem mohl mít zářivou kariéru basketbalisty a tys mne nechala tři roky žít na ulici, když jsem se znovu k tomu dostal, tak se ze mne stal mrzáček a nakonec se vrátil Kassim?“ Zakroutil hlavou, že zrovna také nevyšel nepoškozený.

Já: „Ale jsi šťastný, vím, že to přiznáš jen Kisemu, ale neměnil bys. Tak nebuď takový!“

Lavrov: „Dá se vydržet, co se děje nám, ale nesnesitelné je to, co se děje milovaným.“

Na to všichni kývli.

Muzakir: „Další sklenička na milované.“

Já: „Ty by ses měl hlídat, Ezo. Dobře ti radím.“

Takizawa: „Všichni tady jsme alkoholici...“

Já: „Není pravda. Andrej není, Aomine není a Bazo není.“ Dokonce jsem na ně ukázala prstem. „Ti ostatní se se mnou možná budou hádat, ale popíjejí pravidelně.“

Chousokabe: „Pokud Mori dovolí.“

Koroljev: „Podpantoflák?“

Chousokabe: „Trochu...“

Marika se tomu začal smát. „Nezávidím, brachu, ale tak... máš to širý moře a starou ani vidět nemusíš.“

Rasul: „Někdy si říkám, Nezury, jestli, i když jsi takový děvkař, náhodu nejsi taky bukvice. A k tomu mne napadá, když tu máme Muzakira,“ otočil se na něj, „takže sanret, heh?“

Já: „Ale notak, Bazo...“

Marika: „Přesně tak! Notak, Bazo! Ty s tím tvým musím ochránit svou šlechtičnu, kterou ti připomíná Salomea, pomlč. Tak prostě mám rád ženy jen na to jedno, autorka promine, ale napsala mne tak.“

Já: „Napsala.“

Muzakir: „Být sanretem není tak hrozné – záleží na tom u koho -, horší je setkání s někým, jako byl Izmir.“

Rasul: „Mám Izmira rád.“

Marika: „Bukvice.“

Takizawa si je prohlížel, viděla jsem mu na očích, že se chce přidat ke straně proti homosexuálním vztahům, ale držel se zpátky, protože dobře tušil, že bych mu připomněla anděla.

Aomine: „No, já beru takové věci jen mezi mnou a Kisem.“

Chousokabe: „To je dost pozérský ale... ti řeknu.“

Já: „To on se jen tak dělá, Aominechi je strašný tsundere.“ Tím jsem Aomineho umlčela.

Všimla jsem si chladných pohledů mezi Lavrovem a Koreljovem. „Gavrilko, chtěla bych ti něco prozradit. I když je tady Andrej upír, tak je potomkem Volodi. Stejně jako u tebe došlo kvůli matce k vyrušení vlkodlačí linie, ale nikdo jej nevrátil do rodu, místo toho si ho našel upír. Ale i tak má Voloďovu krev v žilách.“

Koreljov: „Nemám páru o čem mluvíte.“

Já: „Dozvíš se ve Stínech v krev-“

Lavrov se mezitím rozkašlal.

Vstala jsem a přešla k němu. „Můžu si tě obejmout?“ zeptala jsem se tiše, a když kývl, tak jsme se objali. „Mám tě ráda, Gavrilko,“ skoro mi až při tom vhrkly slzy do očí. „Do povídky o tobě jsem dala všechny své pocity... plnými hrstmi jsem je nabírala v mé duši a dávala vám. Vím, že už nikdy více toho nebudu schopná... a o to více tě mám ráda, Gavrilečko moje.“

Chousokabe: „Tohleto je dojemné.“

Aomine: „Skoro by jí člověk odpustil, co mu udělala.“

Lavrov mi opatrně odpověděl: „Jsem ti vděčný, že jsi mi ho dala, jedno kolik jsme protrpěli.“

Ještě chvíli jsem se s ním objímala, než jsem se vrátila na své místo.

Já: „A o tom by to celé mělo být, že je skutečně lépe prožít a trpět, než neprožívat a zůstávat žít.“

Všichni kývli a já poznala, že ani to vědí. To byl ten důvod, proč mne Takizawa – i když on zůstal žít – nezastřelil hned při příchodu (i když jsem se trochu bála, že si mne šetří na pozdější mučení).

V ten moment jsem se s nimi mohla rozloučit. Byla jsem ráda, že jsem je všechny viděla.

A těším se, až se s některými znovu setkám v jejich světech a příbězích.