Z čeho jsem tak smutný?

Z čeho jsem tak smutný?
Možná z faktu, že už nejsem schopen nikdy víc plakat.

(MUCC - Kokoro no nai machi) 

Nejsem tolik smutná, jako spíše jen nespokojená a zklamaná... a unavená.

Přijde mi, že svou snahou jen všechno zhoršuji.

Protože ono nedělat nic a nemít nic nebo mít náhodné něco, je stokrát lepší než dělat něco a nemít nic nebo mít to stejné náhodné něco, jako bychom měli bez snahy. A v mém případě - když mám před snahou náhodné něco, tak po snaze nemám už nic.

A tohle se týká všeho.

Možná nejsem schopná zůstat na nějaké cestě dost dlouho, abych získala nenáhodné něco, o co usiluji, ale... já myslím, že je to spíše nějaké "prokletí" na mne uvržené.

Stejný "naschvál" jako to, že až skončí svět, zůstanu nesmrtelně putovat ničím navěky za trest, že tolik tíhnu ke konci světa, protože sama chci zemřít.

Píšu to tady, abych se vyplakala?

Víte, jak se pozná slabý člověk?

Někdy... bych chtěla věřit. Aby všechno neleželo na mých bedrech a neovlivňovala to má neschopnost. Někdy toužím z lidské slabosti pokleknout a pomodlit se, aby se mi ulevilo. Dát svůj osud napsat jiným, ať mu dají smysl oni, ať oni vytyčí cestu. Ať každé rozhodnutí není jen mým. Přijde mi hezká představa, že život má smysl a někam směřuje, že člověku bylo dáno, aby něco dělal, naplnil svůj osud... protože má vše pak smysl. Není to jen topení se v neúspěších jako bezcenné a zbytečné sebe nenávidící smítko v nekonečném vesmíru.

Jenže nevěřím.

V zásadě rozhoduji špatně... volím špatně... za sebe. Aby celé žití bylo každým dnem těžší a těžší.

Opakuji se, že? Nechám toho. Stejně nemám jinou možnost než pokračovat. A můžu být ledatak unavená a demotivovaná...

Zbytečný člověk.

Proč vůbec mne je ještě vidět?