[ff SB] Svoboda

Fandom: Sengoku Basara
Postavy: Chousokabe Motochika, Mori Motonari, Date Masamune
Omezení: žádné
Poznámka:  Alternativní vesmír a otrokářská společnost.

Nevysoký hnědovlasý muž stál mezi dvěma statnými otroky, kteří ho měli za úkol mimo dům chránit, a ukazoval svému asi desetiletému synovi, jak obchodní lodě, co mu patřily, vjíždí do přístavu. "Vidíš, odplouvalo jich jedenáct, vrací se devět... vždy musíš počítat se ztrátami, kdo s nimi nepočítá, sám špatně skončí," poučoval ho, přičemž sám pozoroval hladinu moře a vnímal všechen živý hluk dole pod nimi.

Mezi lidmi na tržišti, které přiléhalo přístavu, se propletla černovlasá otrokyně domu Mori a spěšně našla svého pána. Uklonila se mu, poté promluvila. "Už je našli, pane," klopila zrak a snažila se, aby na jejím výrazu nebylo poznat, jak moc ji to samotnou mrzí. Chycení otroci mohli očekávat přinejlepším tvrdý trest a prodej do dolů, kterým se přezdívalo první peklo, to druhé bylo po smrti.

Muž pokývl, že ji slyšel. "Odveď chlapce domů, já mám ještě práci v přístavu," řekl jí a jen mimochodem dodal, "ty dva zavřete, postarám se o ně, až se vrátím." Bez dalšího slova se vydal po schodišti blíže ke kotvišti lodí, stráže ho následovaly. Otrokyně naopak s "mladý pane" vzala jeho syna a vedla jej se vší úctou tržnicí nazpět do domu, pečujíc o něj víc, než by starala o své vlastní dítě.

Mori se vrátil až na večer, čekala ho jeho těhotná žena se synem, nejprve společně povečeřeli, než se vydal do sklepení, kde byli dva utečenci pod zámkem. „Říkal jsem, že se o ně postarám sám,“ promluvil na černovlasou otrokyni, co ho doprovázela.

„Takhle je už přivezli, bránili se, když je odchytili,“ odpověděla mu ta a pohledem zabloudila na jejich pomlácená těla. Dva mladíci pospávali napůl omdlení v kleče připoutaní asi dva metry od sebe k téže zdi.

„Můžeš jít,“ poručil hnědovlasý pán a otevřel klíčem kovovou klec, aby mohl vejít za nimi. Služebná vyplnila, co poručil, přestože netušila důvod, proč s nimi touží být o samotě. Pravda, světlovlasý byl jeho osobní sluha a v domě se vědělo, že jej neměl jen na služby běžné pro ostatní otroky. Ten druhý ovšem byl v domě jen krátce a pán se s ním možná ani nesetkal nikdy poté, co ho do domu přivedl.

Muž počkal, až se za ní zabouchly obé dveře do přízemí, poté si povzdechl a udělal několik kroků, aby stál před světlovlasým. „Proč si to udělal?“ zašeptal tiše, avšak na jeho hlase bylo znát, že žádný důvod ho nepřinutí zmírnit trest. Ten útěk byla bláhovost, o níž každý musel vědět, že nakonec skončí takto, a pokud i přesto se rozhodl utéct, znamenalo to, že více než deset let všechno, co bylo jejich společné, kvetlo na písčité půdě a jen v pánových představách.

Bolelo ho být si vědom, jak sám byl slabý. A tenhle pocit vždy nesnášel – od útlého věku ho všichni převyšovali a byli silnější, protože se nenarodil pod hvězdou válečníků, avšak zatvrdil se natolik, aby jim tuhle potupu dokázal oplatit a všechny si podřídit.

Světlovlasý k němu zvedl na okamžik pohled, ale neodpověděl.

Mori byl tvrdý a neústupný, co se týkalo odchodů, rodiny a vedení domu. Jen tenhle otrok to všechno narušoval. Přišel do jejich domu jako dítě, když Morimu bylo dvacet let. Vlastní rodiče ho prodali otrokářům, přesto se několikrát pokusil o útěk, a když přišel do domu, už byl za takové pokusy připraven o oko, ale protože byl ještě dítě, věřilo se, že pod pevnou rukou nového pána zkrotne.

Přišel a vypadal jako divoké děvčátko, teď z něj byl dvoumetrový hromotluk. A přesto k němu Mori stále cítil tu samou náklonnost, jako když ho nechal ve dvanácti mu posloužit poprvé.

Hnědovlasý přivřel své půvabné mandlové oči a vydal se pryč ze sklepení – jako by za dvojími dveřmi chtěl zanechat všechnu úzkost a pocit zrady.

Pán domu se probudil vedle své ženy uprostřed noci a naprosto bezradně si prohlížel její drobné tělo, pěknou tvář a tmavé vlasy. Byl rád, že mu dala potomky. Avšak nikdy v ní tělesně nenacházel zalíbení. Vykonal svou povinnost, a pak s ní spával v posteli spíše jako sourozenec, než-li milenec. Žena byla něco, co jako vážený obchodník musel mít, a syny chtěl.

Vypletl se opatrně z jejích útlých paží a posadil se. Už večer se rozhodl, jaký trest bude pro ty dva nejlepší – jediný vhodný. Leželo mu to v hlavě a nemohl kvůli tomu pořádně spát.

Nakonec vstal, nechal si nalít víno a zamířil do své soukromé ložnice, aby tam zbytek noci mohl probdít.

Už téměř svítalo, když si světlovlasého otroka nechal přivést.

Seděl na sofa pod oknem a čekal na východ slunce. Byl unavený, zničený, ale stále neschopný usnout. Svázaného otroka donutili pokleknout uprostřed pokoje, potom je poslal pryč. Možná byl bláhový, ale nebál se, že by mu mohl ublížit. A kdyby ublížil – znamenalo by to smrt všech otroků domu Mori.

„Stále mi neodpovíš?“ zeptal se po chvíli, raději se na něj ani nedíval.

Zavládlo ticho, než se přece jen otrok s téměř bílými vlasy nadechl a zašeptal: „Chtěl jsem svobodu.“

To donutilo hnědovlasého, aby se na něj podíval. „Slíbil jsem ti, že ti ji dám.“

„Až budete vy starý, nebo až já a znelíbím se vám?“ v jeho hlase byla vzpurnost, přestože nebyl v postavení, aby na něco takového mohl byť jen pomyslet. „Chtěl jsem skutečnou svobodu, dokud ji mohu pevně uchopit a žít.“

Hnědovlasý na okamžik bolestně přivřel oči, snad se snažil zadržet slzy. „A myslíš, že někdo na téhle zemi je skutečně svobodný?“ oponoval mu tvrdým hlasem. „Jsem já svobodný?“ který se mu při této otázce téměř zlomil.

Vstal a sám si dolil vína.

„Nejste otrok.“

Hodil po něm pohár a hned vzápětí se otočil k němu zády. Svíral dlaně v pěst a pevně semkl víčka, aby se s tím návalem zloby a zoufalosti vyrovnal. Několikrát se zhluboka nadechl. „Povím ti něco o svobodě,“ zašeptal pak. „Znám muže,“ zvolil raději třetí osobu, aby se ho jeho vlastní pocity netýkaly, „který se narodil do dobré rodiny. Musel se oženit, přestože miloval někoho jiného, nesměl vyplnit slib, který své lásce dal, protože bez ní by se zbláznil, a teď musí ji nechat ukamenovat...“ Otevřel oči a zadíval se před sebe, slunce pomalu začalo vycházet. „Tak mi ukaž jeho svobodu,“ přikázal šeptem.

„Utekl bych s vámi, kdybych mohl...“

„Tohle neříkej,“ Mori už mu nemohl věřit. Kdyby ho miloval, nikdy by neutekl a zůstal s ním. „Neexistuje místo, kde by lidé byli svobodní,“ dodal a otočil se k němu. Překonal těch několik kroků a sklonil se, aby si mohl prohlédnout jeho tvář. Pohladil ho po ní. „I kdybych ti mohl odpustit, ty bys to nechtěl, protože... jemu neodpustím.“

Vedl boj sám se sebou – věděl, že je to naposled, kdy spolu mluví a toužil jej obejmout, naposledy mít jeho tělo v náručí a zapamatovat si ten pocit navěky. Ale nemohl. Zradil ho, nemiloval a utekl. A Mori se nesměl, nemohl doprošovat doteku otroka jako slabý zoufalec.

Skousl si ret, chtěl se zeptat, zda ho někdy miloval. Naštěstí se zastavil. Jen mu pohlédl do tváře a narovnal se.

Už předtím bylo rozhodnuto a jeho odpověď by nic nezměnila.

Hnědovlasý, drobný chlapec odkláněl pohled od děsivé podívané, v níž všichni dobří občané města kamenovali dva utečené a chycené otroky domu Mori.

„Jen se dívej,“ pobídl ho jeho otec, „musíš být připraven přijímat rozhodnutí, která přinesou spoustu bolesti, protože se jim mnohdy nedá vyhnout.“ Přidržel tvář svého syna, aby se díval, přičemž tím nutil i sebe nést tíhu svých povinností.