[střípek] Naše osudy

Anotace: O tom klavíru na hlavním nádraží jsem vám psala už před několika měsíci, že jsem ho potkala a za jakých okolností. A včera v noci mne napadlo tohle...



Naše osudy

Praha – Libeň.
Čas zaklapnout notebook, dát jej do tašky společně se všemi dokumenty, které měl asi padesátiletý muž rozložené na stole. Pečlivě urovnal všechny své věci, než vstal, aby si oblékl sako a na něj kabát. Všichni cestující, kteří ve vlaku zbyli, se méně či více lenivě balili, aby na hlavním nádraží mohli vystoupit. Naposledy zkontroval, zda si odnáší všechno své, poté se postavil do řady, která se tvořila v uličce.
Praha – Hlavní nádraží.
Rozhlédl se kolem sebe, když vystoupil, ale trvalo to jen okamžik, šel stejnou cestou jako ostatní. Eskalátory a v podchodu lidé proudící jeho směrem i naopak. Někteří spěchali, jiné dav obtékal.
Podíval se na hodiny. Měl ještě čas, raději si rezervoval místenku ve dřívějším spoji, kdyby měly dráhy zpoždění.
Čekalo ho důležité jednání.
Další eskalátory – pokaždé, když přijel do Prahy, hlavní nádraží bylo v něčem jiné. Rozhlížel se kolem sebe, jak se snažil přijít na to v čem přesně, a občas si i uvědomil existenci nějakého jiného člověka. Tváře mu splývaly, ostatní pro něj byli tolik důležití jako on pro ně.
Myslel si, že dokáže rozeznat, kdo je cizinec, ale občas se spletl.
Byl rád, že nestojí a nečeká – neměl rád, když za ním přišel nějaký bezdomovec a apeloval na jeho lidskost nebo lhal o tom, jak ztratil či byly mu ukradeny peníze na jízdenku... Nikdy nechtěli drobné, co mu zbyly v kapse, tolik byli zhýčkaní.
Střežil svou tašku, když obcházel knihkupectví a jen z dálky vnímal tituly knih. Možná si některou koupí na cestě zpátky. Cestu sem mu zabrala poslední kontrola dokumentů.
Pousmál se.
Nikde v tisku nepostřehl, že na pražské hlavní nádraží se nastěhoval klavír a nějací muzikanti. Zkontroloval hodinky. Stále měl spoustu času. Koupil si jízdenku na hromadnou dopravu v automatu, poté si stoupl do hloučku, který se kolem klavíru vytvořil.
Bylo to příjemné a mělo svou atmosféru, přestože dívka za klavírem hrála nějakou populární filmovou melodii. Také ji kdysi slyšel v televizi.
Potlesk pro dívku.
Poté pro chlapce, co ji vystřídal.
Tohle byl důvod, proč stále napomínal svou dceru, aby jeho vnoučata dala do hudebky. Jeho svět byl o tolik ochuzen, že sám nedokázal na nic hrát. Znal... kdysi měl přítele, který byl hudebník, a tomu záviděl jeho talent a moci tak jednoduchými pohyby prstů tvořit takovou krásu.
On sám měl jen svůj podnikatelský záměr.
Živilo to jeho i jeho rodinu. Stačilo.
Hlouček lidí se postupně zmenšoval, když mladík s dívkou přestali hrát. A téměř úplně znechuceně rozešel, když se u nástroje zastavil nějaký bezdomovec. Měl špinavé oblečení a igelitovou tašku. Nebylo možné si jej splést.
Ptal se, zda si může zahrát. Nechali ho. Dávali si pauzu.
A tak ten muž zasedl. Chvíli se díval, jako kdyby si chtěl vzpomenout, poté začal. Kousek melodie, rázné, světácké a nádherné... ale jen kousek, protože dál si nemohl vzpomenout, nebo ho jeho prsty už neposlouchaly.
Zase nic a jiný kousek té samé melodie.
Fragmenty umění, které mu zatím z hlavy alkohol a zbytečný život nevzal.
Druhá píseň, přestože ta první skončila bez potlesku. Kdo by mu také tleskal. Nebylo v něm mladí ani naděje. Kdokoliv by jen trochu pochválil, měl pocit, jako kdyby se musel stydět. Děkovat takové existenci?! Kdeže.
Podnikatel se nervózně podíval na hodiny. Čas plynul nekompromisně pomalu. Tu druhou píseň znal příliš dobře, aby její útržky byl schopen poslouchat. A měl pocit, že zná i dotyčného, co ji hraje. Když sledoval jeho prsty, vzpomínal si.
Před lety... Měl spolužáka, co se učil průměrně, žil v průměrné rodině a hrál tuhle skladbu nejraději mezi jinými. Jediné, čím v jeho vzpomínkách vynikl, byla ztracenost a lhostejnost. Vlastnosti vryté do kostí, kterých ho nedokázal zbavit, přestože se milovali, i když mu říkal o svých snech... On přežíval a doufal, že příliš dlouho nebude. Protože v životě mu chybělo cokoliv absolutního, čím by ho zaplnil.
Nezáleželo na tom, zda měl talent, i horší než on – ale s vlastním cílem – dosáhli hudebního světa.
Muž se zhluboka nadechl. Ani nezvedl pohled, když odcházel směrem k vstupu do metra. Další píseň nesklidila potlesk.
Tak nakonec jeho spolužák, dávný přítel snad prožívá svůj život ztracence stejně dlouho jako on ten podnikatelský. Upřímně doufal, že se dávno zabil. Bylo by to pro něj lepší. Každopádně.
Proto se opustili. Z jednoho život vyšuměl, když ho přestali vést, druhý chtěl vzlétnout z hnízda. Aby mohli nežít a žít.
A jemu samotnému nezbývalo, než těmto myšlenkám ujet ve vagónu metra. Ani tehdy se nic nedalo změnit... teď o tom nebylo třeba vůbec přemýšlet.