Vepíšu v tvou krev - kapitola druhá

Chvíli to vypadalo, že budu vydávat co 14 dní, teď už to vypadá na měsíční... popravdě, stále ještě nevím. Ještě jste mne nepřesvědčili.

Přeji příjemnou četbu.

[úvod|předchozí kapitola]

-I-

Zrůdný chlapec

2. kapitola

Celé své dětství Andrej Alexejevič prožil tím, že žádal o pozornost.

Téměř si nepamatoval na dobu, kdy žil se svým ruským opatrovníkem, blízkým přítelem Alexeje Jefimoviče a jediným mužem, který by mu dokázal vyprávět víc o otci. Když se snažil na tu dobu vzpomínat, vybavovalo se mu jediné: kabát z hrubé látky, do kterého se chumlal, když usínal pod stolem u noh ve vojenských holínkách v některé z putyk, nebo když v ne tolik – na ruské poměry – mrazivých nocích někde na ulici lehával společně s mužem, on jej přivinul k sobě a přetáhl i přes něj svůj kabát. Ten kabát, co byl jedinou vzpomínkou na muže, co ho opatroval v nejranějším dětství.

Přestože si brzy uvědomil, že muž, jehož jméno neznal, dávno podlehl démonovi zvanému alkohol a zajisté už nežije, občas sníval: chtěl se vrátit do Ruska, najít toho muže podle kabátu a nechat si vyprávět o své rodině, pokud o nikom jiném, tak jen o otci. Nevyčítal svému opatrovníkovi, že jej prodal, byl jeho jediným spojením s vlastní minulostí. Věděl tak pouze, že otec byl Rus a jeho matka Japonka lehkých mravů, přestože si hodně dlouho pod pojmem Japonsko nedokázal nic představit.

Vzpomínek na panoptikum už mu zůstalo mnohem víc. Spával v maringotce společně s hadí ženou a hermafroditem – také ženou, avšak i přes svůj mladý věk s velmi hrubými, až mužskými rysy, především dolní čelist u ní byla bytelná, měla tmavé chloupky pod nosem a na místě licousů, oblékali ji jako muže, přesto však na mnohých představeních si rozepínala košili, aby ukázala svá nevelká ňadra. Neměl vlastní postel – na to si prý zatím málo vydělal –, jen jakýsi pelech ze starých dek, avšak za podzimních nocí jej střídavě ženy pouštěly do svých postelí. Přestože právě ony se k němu chovaly nejlépe, vídával je jen za tmy, protože přes den měl spoustu práce. Nosil žrádlo zvířatům, uklízel jejich klece a byl po ruce každému, kdo ho potřeboval.

Avšak nikdy se mu nikdo nevěnoval. I později trpěl samotou.

U upíra si nedokázal získat byť jen jediný pohled. Ruský vychovatel s ním trávil několik hodin denně, avšak nevzdaloval se od témat, jež jej měl naučit a nikdy po něm nechtěl, aby mluvil sám za sebe, vždy jen musel překládat nebo odříkávat, co se naučil. Stará hospodyň měla práci s celým domem a bála se mu dovolit jí s čímkoliv pomoci, že by se monsieur mohl zlobit, tak jej raději posílala se učit nebo na ulici hrát si s dětmi. Ale ani u nich nenacházel to, co hledal, protože jej pro jeho zvláštní oči, menší vzrůst a špatnou řeč – trvalo mu dlouho, než se naučil alespoň základy francouzštiny – mezi sebe nevzaly.

Čím méně se mu toho dostávalo, tím více chtěl, aby si ho někdo všímal. Hledal místo, kde by existoval a ne se jen zjevil jako přízrak bez jakékoliv vazby k lidem. Často se díval z okna a sledoval, jak lidé žijí. Bylo to tolik odlišné od toho, co sám poznával a necítil se být jedním z nich. Nakonec se ze všeho nejvíc cítil odcizeně.

Nemohl chodit do školy a ani příliš opouštět dům, monsieur Canet si to nepřál – sám byl zdrženlivý, co se týkalo života na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Byl společenský jen v kruzích vzdálených od vlastního domu a málokomu prozrazoval, kde bydlí. Jako upír se musel chránit.

Dle svého Andrejovi dal úplně vše, co bylo možné – vzdělání a výchovu. Ta doba nebyla nakloněná tomu, aby někdo přemýšlel, zda tyhle dvě věci důležité pro to být dobrým člověkem, potažmo nakonec upírem, co nepřinese rodu hanbu, nepotřebují nějaké prosté základy, aby vůbec mohly být vystavěny.

Andrej Alexejevič trpěl nedostatkem toho základního – nikdy nebyl přivinut, milován ba dokonce ani viděn. Možná patřil k nejbohatším ze sirotků, avšak i tak strádal. Rostla v něm jakási prázdnota – bylo to jako počínající nemoc, na jejímž konci nemocnému nakonec chybí vůle žít: cítil se odcizeně, nelidsky a neexistující.

Jediné, pro co ožíval, ale objevil to až v pozdějším věku, byly knihy – hlavně romány. Brzy si navykl hledat, čeho se mu nedostávalo, v dílech různých autorů. Snažil se zaplnit to místo v sobě vším, co byl schopen přečíst. Nikdy si nenašel imaginární rodinu, přátele nebo cokoliv podobného, ale mnohokrát našel sebe. Svou existenci v třeba jen malé zmínce o tom, že ten či onen měli vlastnost, vzhled či myšlenky podobné těm jeho.

Samozřejmě, že sám si nebyl tohoto svého hledání vědom a prázdnotu pouze cítil, nikoliv si ji uvědomoval a přemýšlel o ní, avšak s léty se u něj vypěstovala skutečná závislost na knihách a dokonce žádal svého vychovatele, aby jej naučil i jiné jazyky – chtěl být schopen přečíst všechny knihy v Canetově knihovně. A ruský vychovatel mu skutečně dal, co nejvíce mohl, za další roky, co na něj dohlížel.

Opravdu málo Andrej Alexejevič rozuměl hudbě – hodiny hry na piáno pro něj byly nesnesitelná muka, protože měl tvrdé prsty a notám nikdy neporozuměl. Ani příliš hudbu nevyhledával, popravdě čím déle žil v domě a nekomunikaci, tím více si zvykl na ticho, i zvuky zvenčí vždy měl spíše tlumené a tak ho výrazné tóny piána rušily.

Naopak líbily se mu obrazy visící na stěnách v domě. Měl mezi nimi svůj oblíbený – byl to portrét muže z období francouzské revoluce. Dlouho kolem něj chodil a vůbec mu nevěnoval pozornost, až jednoho dne se na schodišti zastavil a najednou zjistil, že vyobrazený muž je pro něj přitažlivý.

Trochu připomínal monsieura Caneta – díval se z portrétu stejně modrýma očima. Avšak místo vlasů mu na hlavě seděla pro tu dobu typická bílá paruka. Napudrované tváře se jako u porcelánových figurek trochu zardily a rty byly vybarveny odstíny růžové, takže působily mladé a svěží. V jeho tváři byl půvab, který jakoby Andrejovi otevřel oči.

Asi od svého třináctého roku si začal všímat i na jiných mužích, že mají své půvaby. Dokonce i jeho stárnoucí ruský vychovatel měl i v pozdním třicátém roku působivou statnou slovanskou postavu.

Avšak zvrhlost svého zalíbení si uvědomil až s příchodem Raoula.

Přestože bydleli spíše v lepší čtvrti, do jednoho dříve panského domu se – když Andrejovi bylo šestnáct let – nastěhovaly najednou dvě rodiny z venkova. Stěhování doprovázely zvědavé pohledy a i Andrej Alexejevič se díval z okna. A právě tehdy poprvé na okamžik zahlédl nemnoho staršího chlapce jménem Raoul Vannier.

Vracel se zrovna z trhu, na kterém si byl koupit čerstvé ovoce – ne, že by jej tolik miloval a potřeboval, ale používal to jako výmluvu, když se chtěl jít projít. Vybral si delší cestu zpátky, aby se nemusel protahovat přeplněnými ulicemi a přece si lidské společnosti užil. Možná ho někdo zahlédne...

Zahnul do poslední ulice, která vedla k té, v níž bydleli a na okamžik se zastavil, když si všiml nově přistěhovalého mladíka, který se opíral o roh jiné postranní uličky a kouřil dýmku.

Zaregistroval, že je pozorován a zvedl hlavu, aby Andrejovi oplatil pohled. Byly to nejprve jeho tmavě modré oči, které se usmály, než je následovaly rty. Přestože to byl jen okamžik, Andrej si toho všiml a připadalo mu to uličnické a zároveň sympatické. Mladík v něm od prvního pohledu vzbuzoval důvěru. Měl pocit, jako kdyby jej již dávno znal, nebo jako kdyby u něj nacházel, co hledal.

Vlasy měl černé, tmavší než on sám a i trochu delší, že mu spadaly do čela a on je měl ledabyle zčesané na stranu. Obočí se chovalo stejně živě jako oči, přestože v celém jeho pohledu byla jiskra naprosto neodpovídající unaveným kruhům pod nimi. Od lícních kostí k bradě se mu táhl stín, jak hezky tvarovanou tvář měl. Nos rovný a rty o něco výraznější, ale typicky chlapecké, hlavně v tom úsměvu, kdy se mu kolem koutků utvořily drobné vrásky.

Jeho pousmání trvalo okamžik, jen se pro sebe uculil – nejspíše mu na hnědovlasém přišlo něco směšného – a hned dal dýmku k ústům a popotáhl.

Andrej Alexejevič byl zlákán, udělal k němu bezděky krok a ani si neuvědomil, co se vzápětí stalo. Chytli ho dva jiní mladíci – ze stejného domu jako první – a zatáhli přesně do té postranní uličky, v níž jeho nový soused stál.

Raoul se ani nepohnul, když je sledoval, jak Andreje několikrát uhodili, a poté mu zacpali pusu. Nakonec přece jen vydechl dlouze kouř a překonal vzdálenost mezi ním a tím, co se dělo. Shlédl na Andreje, který klečel a snažil se osvobodit. Sklonil se nad ním a zadíval do jeho tváře.

Přejel mu palcem po spodním víčku, a poté zatáhl dolů, aby mu více otevřel oči a ony tak přišly o svůj typický mandlový tvar. Vydechl na něj kouř, jak se krátce zasmál a druhý chlapec začal slzet, protože ho v oku štípal.

„Co jsi zač?“ zeptal se Raoul a dřepl si před něj. „Indián?“ V odpověď mohl jen zakroutit hlavou. „Mongol?“ Znovu ta samá odpověď. Černovlasý se palcem ruky podrbal na čele, kde ho zrovna zašimraly vlasy a povzdechl si, poté Andreje uhodil přes tvář. „Jedno z toho musíš být, nějaké přistěhovalé svinstvo.“ A to Andrej ve městě žil mnohem déle než oni.

Jeden z mladíků, co hnědovlasého drželi, si odplivl znechuceně na zem.

Raoul zvedl tašku, co ležela opodál, a podíval se na její obsah, než ji Andrejovi zabavil. „Pusťte ho,“ řekl bez jakéhokoliv dalšího zájmu.

„Vždyť toho má u sebe určitě víc!“ namítl jeden z jeho kumpánů a oba dvanaráz s Andrejem zacloumali, jako kdyby byl oslík a měly z něj začít padat zlaťáky.

„Něco jsem řekl,“ ukončil to vůdce té tříčlenné bandy.

Andrej Alexejevič vyplivl roubík a utřel si krev, co mu tekla z nosu. Podíval se na dlaň, na níž díky tomu ulpěla. Vzhlédl k černovlasému mladíkovi a ani ho nenapadlo, že nejlepší by bylo, kdyby se zvedl a pokusil se jim utéct. „Jsem Rus,“ řekl hrdě, i když něco takového měl zakázané od monsieura Caneta. Dávno nebyl Rus a rozhodně se tak nesměl cítit.

Vůdce party si ho prohlédl. Možná ani hnědovlasý nebyl o tolik mladší, avšak působil tak pro své japonské rysy a jiný typ postavy. „Rusové takhle nevypadají.“

„Jak víš, jak vypadají Rusové?“

Zablýsklo se mu v očích a chytil Andreje pod krkem. „Nevíš, kde je tvé místo,“ zavrčel, dal si dýmku mezi rty, aby si uvolnil ruku a mohl ho znovu uhodit.

Andrej hrdě pohodil hlavou a zadíval se mu do očí. Nebylo to poprvé, co ho někdo zbyl, protože se lišil, ale teď cítil, že je v tom něco úplně jiného. Poprvé poznával napětí a vzrušení z přítomnosti druhé bytosti, které dokonce bylo opětované. Poznal to z toho, jak Raoul naprázdno polkl, když u něj byl tak blízko, díval se do jeho tváře a měl ho zcela ve své moci, a přestože už ho nebil, zůstával jej držet za límec, jakoby se sám toho pocitu nechtěl vzdát.

„Jsi statečný,“ dostal se z té situace starší a narovnal se. „Někdy je to ale pěkná hloupost,“ dodal, když pokynul svým přátelům, aby to s Andrejem ukončili.

Už dávno dokouřil, když hnědovlasý upadl do bezvědomí.

Andrej Alexejvič zrovna procházel kolem okna po schodišti do spodního patra, kde měl mít se svým vychovatelem hodinu francouzštiny, když si všiml, že po ulici se nese známý mladík a za několik okamžiků bude procházet kolem jejich domu. Přidal do kroku, posledních několik schodů dokonce seskočil, přičemž vůbec nepřemýšlel o tom, kolik hluku to muselo způsobit. Po cestě vzal jablko ze stolu, v první chvíli ani nevěděl proč vlastně, a vyběhl ven na ulici.

Podařilo se. Raoul zrovna míjel právě jejich dveře. Ohlédl se.

Hnědovlasý přimhouřil oči a hodil mu jablko. Najednou mu přišlo vhod, že ho vzal a musel se pochválit, jak důmyslný je. „Pokud vám tolik šlo o ovoce,“ řekl mu s lhostejným tónem a sledoval jeho reakci. Bylo v tom mnohem víc než nějaká výčitka. Stále měl tvář vybarvenou podlitinami a prudší pohyby ho bolely. A přece si nedal pokoj a černovlasého mladíka provokoval. Z neznalostí nepoznaného ho zcela přirozeně sváděl a tak to bylo absolutně čisté a nevinné.

Raoul se na něj okamžik zůstal nechápavě dívat, vůbec nevěděl, jak zareagovat. Pohodil si světácky červeným jablkem a otřel si ho o košili, než se do něj zakousl, přičemž z druhého nespouštěl oči. On na rozdíl od něj věděl, jakou hru začali hrát.

Andrej Alexejevič přešlápl na místě, jak si nebyl jistý, zda to, co udělal, vyznělo tolik vzpurně kolik chtěl, když se druhý ani na okamžik nezatvářil rozčíleně.

Starší mladík dožvýkal a nepatrně se usmál. „Najdu si tě,“ řekl nakonec a znovu se zakousl do jablka, když se otáčel k odchodu. Jednu ruku strčil švihácky do kapsy kalhot a vydal se pryč.

Hnědovlasý ho chvíli pozoroval, než zabouchl dveře. Přemýšlel, zda by se měl příštího setkání s ním obávat, jestli se mu bude chtít za dnešní urážku pomstít, avšak dříve, než stačil zvážit třeba jen jednu možnost, už potkal svého vychovatele, který se byl podívat, proč se stále nedostavil.

„Víte, že si pan Canet potrpí na dochvilnost,“ začal hned vysoký, asi čtyřicetiletý muž francouzsky – jen málokdy na něj za poslední roky promluvil rusky – a celý se na mladíka zamračil. Zvykl si, že občas dělá naschváli, ale vůbec nevěděl, co mu právě tento přinese. „Co jste dělal před domem, Andreji?“

„Potřeboval jsem se nadýchat čerstvého vzduchu,“ zalhal a rychlým krokem vešel do místnosti, kde na něj čekalo učení.

„Příště postačí otevřít okno.“

Bylo chladné ráno, přestože slunce už dávno vyšlo nad všechny věže chrámů v městě. Trh byl hlučný, prodavači hlasitě upozorňovali na své zboží, pokud zrovna neměli práci s obsluhou kupujících, a ženy ve frontách šveholily o každé hlouposti, co jim přišla na mysl, jen aby si ukrátily čekání. Smlouvalo se o ceně, mluvilo o kvalitě.

Andrej Alexejevič procházel mezi potažmo hlavně ženami a prohlížel si zboží, co na trhu bylo dostupné. Samozřejmě, že mohl zajít do nějakého z kamenných obchodů, ale raději měl pouliční prodeje.

Vzdálil se od ryb, přešel k ovoci a zelenině. Tolik to tam nepáchlo a on lépe se mu tam žilo mezi lidmi. Několik beden jablek a jen málo jiného ovoce. A přece tam vydržel stát několik minut, tvářit se nerozhodně a přitom poočku pozorovat, jak je kolem něj živo.

Až nakonec byl hrubě osloven jedním z prodavačů. „Ráčíte něco koupit, mladej pane, nebo tu budete okounět? Ale ryby jsou támhle!“

Udělal váhavě krok dopředu a vzal jedno červené jablko. „Tohle si vezmu.“

Prodavač k němu natáhl dlaň.

Andrej Alexejevič zalovil v kapse, ale nic z ní nevytáhl. Zbledl. Musel ho někdo okrást! Zhluboka se nadechl, že to řekne velmi rozzlobeně vypadajícímu obchodníkovi, když se v mužově dlani objevila mince. „Tady za kamaráda to zaplatím,“ řekl černovlasý chlapec, který se zjevil zničehonic za Adrejem.

Vzal ho kolem ramen a táhl směrem k okraji tržnice. Ten se neměl k tomu, aby se mu bránil.

Jakmile prošli kolem posledního stánku, zastavil se a z kapsy vytáhl váček s penězi, kterým pohodil. Patřil Andrejovi. Oba to věděli, stejně jako fakt, že si navzájem uvědomují, že to ví. Raoul se ušklíbl tím svým posměšným způsobem a schoval si váček znovu do kapsy. „Na tržišti je spousta hlupáků jako ty,“ utrousil, poté se natáhl pro jablko.

Andrej ucukl – nevzal mu dnes už dost? „Kde máte kumpány?“ rozhlédl se, protože pořád bylo snadnější ubránit se jednomu než třem.

Černovlasý jen pokrčil rameny, bylo vůbec překvapivé, že mu odpověděl. Vystartoval znovu po jablku, tentokrát ho chytil, ale zároveň i ruku druhého. Chvíli se přetahovali. Když nikdo z nich nemohl vyhrát, naráz se stáhli a vyzývavě si pohlédli do očí.

„Vrať mi ty peníze a dám ti jablko.“

Raoul se rozesmál a znovu váček vytáhl, potěžkal ho. „Víš kolik bych si mohl koupit jablek?“ Vůbec mu nejiskřilo v očích, jeho smích nebyl pobavený, jen předstíral. Rozhlédl se, znovu vystartoval po jablku a napotřetí se mu ho konečně podařilo zmocnit, přestože ho si Andrej stihl dát za záda.

Černovlasý mladík ho celého obklopil a dýchl mu do vlasů, díky tomu vyhrál. Druhý mladík rozpačitě ztuhl, jak ho to vyvedlo z míry. Raoul si nadhodil vítězně jablko a zakousl se do něj.

„Pojď,“ pobídl mladšího a vydal se ulicí směrem, kterým hnědovlasý nikdy nechodil. I přesto jej následoval, váben jakýmsi kouzlem, které doposud nepoznal. Chtěl zažívat dobrodružství, bavit se s vrstevníky... ale hlavně zůstat s někým, kdo ho vidí. Přestože si uvědomoval slib odplaty a jak nebezpečné to celkově bylo. „Víš, co jablka jsou?“ zeptal se najednou, když už měl polovinu snědenou.

„Plody jabloně.“

Raoul se znovu zasmál a plácl ho po rameni. Zesměšňoval ho.

„Je to prostředek hříchu... takové jablko dal had Evě,“ řekl mu černovlasý a znovu si ukousl. „To nám říkají... a víš, proč právě jablko?“ Jak při tom jedl a šli, rozhovor nebyl plynulý. A stejně Andrej nemohl nic jiného, než jen zakroutit hlavou. „Protože ti bohatí před hladovými chtějí uchránit své zahrady.“

Došel k plotu honosnějšího domu, než jaký patřil monsieur Canetovi a ukousl si poslední sousto z jablka, než ho zahodil někam do zahrady. Prohlédl si Andreje, jako kdyby na okamžik zvažoval, zda skutečně chce, aby se situace dál vyvinula tak, jak měl v plánu. Krátce se zadíval do jeho očí, poté se vytáhl na zítku. „Pojď.“

Andrej Alexejevič zakroutil hlavou. Bylo naprosto šílené jít krást na zahradu za bílého dne – to si uvědomoval i on, i když s žádnou podobnou činností neměl vlastní zkušenosti. Bál se být přistižen, i kdyby jej nevytrestal majitel domu a pozemku, co by udělal monsieur Canet, kdyby se o tom dozvěděl?

Druhý chlapec přivřel své tmavě modré oči a natáhl k němu ruku. „Vrátím ti pak tvé peníze, pojď!“ slíbil. „Ale rychle.“

Hnědovlasý cítil, jak divoce se mu rozbušilo srdce, když se sám vytáhl na zídku. Takže hodlá až tohle riskovat?! Nikdy si nemyslel, že v sobě má tolik odvahy.

Raoul se jen pousmál a vytáhl se, aby mohl přelézt plot.

„Chátro bídná!“

Dříve, než se vůbec dostali do zahrady, už k nim běžel jeden ze sloužících domu, co si jejich dlouhého rozvažování nejspíše všiml. V ruce měl hůl, byl připravený jim uštědřit ránu, pokud by je byl dohnal.

Černovlasý seskočil zpátky na chodník. „Poběž!“ Sám utíkal ulicí směrem z kopce, ještě dál od jejich domovů, kde už to Andrej Alexejevič vůbec neznal. Ale nezbývalo mu, než jej následovat. Proběhli několik uliček, než se dostali dostatečně daleko.

Raoul se udýchaně zastavil a opřel o zeď za sebou. Prohlížel si Andreje, jak se předklání a těžko popadá dech. Nebyl zvyklý utíkat. Nechodil tolik ven a nenašel si na ulici přátele ani jako dítě, aby ho něco takového naučili. Chodil, neběhal. A tak teď měl pocit, že umře, jak těžké pro něj bylo nabrat dech.

Druhý chlapec na tom byl mnohem lépe. Spokojeně se rozesmál a sjel podél stěny do sedu. Vytáhl tabatěrku, aby si mohl naplnit dýmku a zapálit. Alespoň měl hnědovlasý chvíli čas nabrat dech. „Stejně ti to vrátím, hele,“ řekl chlapec, když už kouřil. „Sedni si vedle.“

Andrej zaváhal, ale nakonec se posadil na stejně špinavé místo, kde seděl i druhý. Okamžik pozoroval jeho profil, než se zadíval před sebe. V ulici se nezdálo, že by někoho zajímali. A tak daleko je kvůli ničemu sluha určitě nebude pronásledovat. Byli v bezpečí ztraceni.

„Sem ňákej Raoul,“ představil se mu černovlasý a dal si dýmku mezi rty, aby z ní mohl popotáhnout. Mladší chlapec měl stále problémy s různými nářečími a nespisovnými výrazy ve francouzštině, ale tomuhle rozuměl.

„Andrej.“

Mladík se ušklíbl. „A jak ty tam vlastně žiješ, André, v tom velkým domě?“ zeptal se po chvíli. Nezdál se být tolik nepřátelský, když společně už něco prožili. Možná jej uznal sobě rovným, nebo vycítil, že by se jím mohl stát. A tak se zajímal, protože nic jiného právě v téhle chvíli neměli na práci.

Rozruch kolem domu musel opadnout, aby se stejnou cestou mohli vrátit zpět. Také si příliš nebyl jistý, že jinou by nezabloudil.

„S panem Canetem,“ odpověděl mu druhý a ani si neuvědomil, že možná by na něco takového, kdyby se o tom upír dozvěděl, nereagoval nejlépe.

„Jsi jeho syn?“ Počkal si, až druhý zakroutí hlavou. „Bastard? Je to tvůj otčím? Opatrovník?“ Zase nic. „Takže si tě vydržuje.“ Andrej Alexejevič mu nerozuměl, co tím myslí. „No, že je... sodomista. S tebou... chápeš, ne? Ty mu podržíš a on ti dá najíst. Nedělej ze sebe blbýho, André! Jen tak by tě neživil.“

„Jsem jeho sluha.“

„Sluha s vychovatelem a kuchařkou?“

Hnědovlasého překvapovalo, kolik toho o něm ví. Ale stále ještě vůbec nerozuměl tomu, co druhý myslel tím vydržováním. Neznal žádný z výrazů, které druhý používal. Ani pojem sodomita mu nebyl znám, natož narážka na podržení.

Raoul si ho dlouze prohlédl, než vyndal dýmku z pusy a natáhl se k němu, aby jej mohl políbit. Nevěřil mu ten jeho nevinný a nechápavý pohled.

Andrej od něj ucukl, protože to byl polibek hořký pro tábákovou chuť a odér; až v dalších chvílích si uvědomil, co se vlastně stalo. Polibek. Jeho snad úplně první polibek v životě. Viděl, jak se lidé na ulici líbají na tváře. Věděl, že ruští mužové se občas políbí přátelsky na rty. Ale... nikdy se ničeho takového neúčastnil.

Černovlasý se mu zadíval do očí. Musel mu uvěřit tu jeho nevinnost, Andrejovy tváře trochu zrudly a vypadal naprosto ztracený. Jako kdyby poprvé ochutnal víno, aniž by věděl, že je to alkohol a uvědomoval si, že chce víc. Rty smočené v hříchu – přesně tak jeho ústa vnímal. Byla neodolatelná.

Pevně ho chytil za temeno hlavy – kousek pod aristokratickým culíkem – , aby mu neutíkal, když ho znovu políbil. Tenkrát se ovšem probojoval jazykem do jeho úst. Andrej ho v obraně kousl, přirozený reflex.

Raoul o tom na oplátku vůbec nepřemýšlel, když ho uhodil, odložil dýmku a tentokrát už jen pro svou vlastní náturu a pocit dominance znovu políbil, a líbal tak dlouho, dokud hnědovlasého nezkrotil.

Andrej Alexejevič nerozuměl žádnému z pocitů, co se hromadily v jeho těle, když byl vášnivě líbán a musel se naučit, jak to přijímat. A když už si myslel, že mu dojde dech, najednou byl propuštěn ze sevření, jemuž se přestal bránit.

Černovlasý vytáhl z kapsy váček s penězi a podal mu ho. „Měli bychom se vrátit, André,“ řekl a kromě toho, že měl od polibků naběhlé rty, nijak na sobě nedával znát, co se mezi nimi stalo. Vytáhl se do stoje a vydal ulicí zpátky.

A druhý jej musel dohonit, pokud chtěl ještě toho dne najít cestu ke svému domu.

Za celou cestu zpátky spolu nepromluvili, až nakonec se Raoul od něj odpojil v jedné z uliček a zmizel stejně zničehonic, jak se předtím na tržnici vedle něj objevil. Jen váček s penězi si tentokrát Andrej Alexejevič už uhlídal.

[další kapitola]