Knížectví v lesích

Anotace: Původně jsem na to sedla s tím, že si napíšu yaoi... pak si začaly postavy dělat, co chtěly... a nakonec jsem se skoro k tomu yaoi ani nedostala a místo toho tu mám 14-ti stránkový příběh.

Přeji příjemnou četbu.

V tom živáčka-prázdném údolí zbývaly poslední čtyři nerozpadlé domy z původních více něž deseti, které tvořily za dávných dob vesnici pod hradem tehdejšího knížete. Nyní ovšem pevnost dávno ztratila svůj původní význam. Proháněly se tam jen duchové, možná žili hlodavci. Lesk slavných dnů byl nahrazen šedí drolících se kamenných hradeb.

Slunce protáhlo stín hory a hradu, než zmizelo za vrcholky stromů. Setmělo se, avšak ještě nebyla taková tma, aby se objevily hvězdy. Jen šedivý chlad se překryl přes celý kraj.

V domu nejdále od rozbořeného středu vesnice se objevilo mihotající světlo v oknech, než se celá místnost prozářila ohněm. Neznámý poutník si v něm našel útočiště a posílal k nebi kouřové signály, jako kdyby se nebylo před čím skrývat.

Černé oči bez bělma těkaly po místnosti. Pozorovaly vysokého muže, který se zrovna skláněl, aby mohl do kachlových kamen vhodit dřevo a znovu zavřít jejich kovová dvířka. Dům byl kupodivu stále zachovalý, jako kdyby ho – na rozdíl od těch ostatních – jeho vlastník právě opustil. A možná to byla pravda, protože vysoký černovlasý muž v něm už několik dní bydlel. Snad si ho přivlastnil. Kdo by ovšem chtěl žít ve vlhkém lese plném démonů?

"Nechal jsem se chytit," zašeptalo stvoření v rohu místnosti, které tam leželo na dekách a bylo přivázané k velké skobě trčící z podlahy.

Muž se po něm ani neotočil, i když se nestávalo často, že by démon, kterého chytil a plánoval prodat, na něj promluvil. Myslel si, že jeho řeč neznají a nebo zarytě mlčí z hrdosti. Tento jej překvapil, přestože to na sobě nedal znát.

Sundal z plotny kameninovou nádobu, v které měl polévku a položil ji na hrubě otesaný stůl. Posadil se k němu, ulomil si kus chleba a natáhl se pro lžíci. Všechno to provedl, aniž by třeba jen pohledem zavadil o démona. Byl si moc dobře vědomý, že někteří dokáží ovládnout vůli, když se jim člověk zahledí do očí a v tom pohledu byť jen chvíli setrvá.

Záplava rudých vlasů se přelila přes obličej démona, když ten sklonil hlavu a zadíval se na své ruce. Byl to jen okamžik, než po jeho jemné kůži sjely provazy a on se bez větších obtíží osvobodil. "Vidíš, nechal jsem se chytit," zašeptal a natáhl v ladném pohybu ruce před sebe, aby mu je ukázal, že jsou volné. Stále pohled nezvedal, tudíž mu vlasy spadaly nejen do obličeje, ale po hrudi až na deky. Měly barvu krve, některé prameny dokonce i krevní sraženiny.

Lovec se na něj zběžně podíval a přešel k němu. "S tím kotníkem mi neutečeš," poznamenal, když si klekl, aby ho znovu svázal. Tentokrát provazy utáhl tolik, až démon zasykl, jak se zařezaly do jeho kůže.

"Nemusel jsem tak drasticky předstírat útěk, nechtěl jsem se zranit,“ zašeptal, a přestože byl muž hotový s jeho svazováním, uvolnil si jednu ruku stejně ladným a snadným pohybem jako předtím, aby mu dlaní mohl přejet po tváři porostlé strništěm.

Muž na okamžik znejistěl, než ho chytil za zápěstí a obě ruce mu přitiskl k sobě. Utvrdil se v tom, že jakkoliv ho sváže, stejně mu unikne. Avšak co s tím udělá? Potřebuje ho živého a nehodlá s ním prosedět celou noc, aby ho držel svépomocí.

„Slibuji, že neopustím tento dům,“ pronesl démon a naklonil se blíže k lovci, přičemž si také klekl. „A s tím kotníkem... bych stejně neutekl, máš pravdu.“

„Co chceš?“

Nebyl tak hloupý, aby tento dům nezabezpečil proti vpádu někoho nečekaného nebo případnému útěku. Ale trochu váhal, zda by to právě tohoto démona dokázalo zastavit, když ho nedokáže spoutat provazem. Byl to druh, s kterým se ještě nesetkal, přitom vzhledem nebyl vůbec speciální.

„Pro začátek by ses mohl podělit...“

„Ne.“

Démon si povzdechl. „Dobrá, tak jen... mi pusť ty ruce, zůstanu tady na dekách, slibuji.“

Lovec opatrně uvolnil jeho ruce a stejně ostražitě i vstal. Ustoupil ke stolu a znovu se posadil k polévce.

Černé oči ho celou dobu, co jedl, sledovaly. „Přemýšlej, kdybych chtěl utéct nebo ti ublížit, počkal bych se svým provazovým trikem, dokud neusneš.“ Změnil polohu, posadil se a prohlížel si poněkud nateklý kotník. „Býval jsem...“ zarazil se a zčesal si vlasy dozadu, aby je stočil a samy do sebe uvázal v drdolu, „člověkem,“ dořekl nakonec. „Býval jsem,“ pokývl si, mírně se při tom usmál.

Lovec se ho snažil příliš neposlouchat. Nejspíše jej chtěl jen zbavit ostražitosti nebo přesvědčit o tom, jak nesprávné je ho držet a prodávat. Démonská lidskost pro něj ovšem nic neznamenala. Prodával otrokářům i lidi.

Když dojedl polévku, začal se odstrojovat. Sundal koženou vestu, kterou měl přes tmavou tuniku, poté začal rozvazovat své vysoké boty, aby z nich osvobodil nohy. Zbavil se i kalhot. Zamířil ke kamnům, znovu tam přiložil, poté se vyhoupl do prostoru, kde na nich bylo ustláno. „Kdyby ses o něco pokoušel,“ ukázal démonovi dýku, kterou měl pod polštářem plným nejen starého peří, ale i prachu.

Možná se na sobě snažil nedat znát, jak ho situace rozhodila, nebo jen zůstával sebevědomý a lhostejný ke skutečnosti, že před démonem není nijak chráněn.

„O co přesně bych se měl pokoušet?“ zeptal se rudovlasý, ale odpovědi se mu nedostalo.

Ozvalo se neklidné zařehtání koně a to lovce hned probudilo. Uchopil dýku a vytáhl se do sedu. V domě s ním nikdo nebyl. Rychle seskočil, avšak v dalším pohybu se zastavil, když se otevřely dveře a dovnitř vešel démon. Kulhal, přesto nesl nůši s dřívím a na ní měl položený košík s bylinkami. „Měl bych tě nechat o hladu, jak ty mne včera, ale nabídni si,“ řekl jen a pokynul ke stolu.

Byl na něm teplý bylinkový čaj, zbytek lovcova chleba a pečený králík.

Démon kolem muže prošel, odložil nůši a košík si položil do klína, když si sedl ke stolu. Začal se přebírat bylinkami, jako kdyby si vůbec nepřipouštěl, kdo je a že by se mu mohlo něco stát. „Tvé oblečení se suší venku, měl bys sundat i to, co máš na sobě... nemůžeš chodit tak špinavý.“

„Na co si tu hraješ, ksakru?!“ vyjel po něm lovec, když se vzpamatoval.

Rudovlasý jen pokrčil rameny. „I ty by ses měl umýt a oholit, to strniště je nepříjemné,“ řekl zcela klidně a pokračoval ve své činnosti. „Ale napřed se najez,“ nepatrně zvedl koutky úst v úsměvu.

Lovec naprosto nevěděl, jak se v takové chvíli zachovat. Stále držel dýku, avšak předpokládal z chování druhého, že by mu naprosto k ničemu nebyla. Démon se nechal chytit a žádné z opatření na něj neplatilo – provazy si sundal jedno jakým uzlem byl svázán, dokázal se pohybovat i s vymknutým kotníkem tak tiše, že to ostražitě spíše nespícího lovce nedonutilo otevřít oči a ochranný popel kolem domu mu v odchodu ani návratu nebránil.

Odfrkl si, přešel ke stolu, dýku do něj zabodl a posadil se. „Co po mně chceš?“ Prohlížel si pečeného králíka – vypadal opravdu chutně, hlavně po té době, kdy jedl vesměs houbovou polévku, protože tady v tomhle lese nebyl schopen ulovit žádné zvíře, protože tu žádná nežila. Alespoň si to myslel.

Démon se na něj podíval a úsměv se mu nepatrně rozšířil. „Už jsem řekl... měl by ses vysvléct, abych ti mohl vyprat ten zbytek, a umýt.“

Lovec zavrčel. „Neutahuj si ze mě?! Co tohle zatracené divadlo má za smysl? Čeho tím chceš dosáhnout?!“

„Dávám ti domov.“

Muž si odfrkl a podíval se na démona – téměř poprvé od toho, co jej chytil. Své dlouhé rudé vlasy měl zapletené do copu, který začínal nad levým okem a volně vedl přes čelo dozadu, kde se stáčel do drdolu. Jeho oči neměly bělmo. Tvář byla rozhodně půvabná, i když úsměv na ní se zdál nevhodně tvrdý k jejímu celému výrazu. Na sobě měl košili přepásanou koženým páskem, kalhoty mu sahaly jen po kolena.

Vytáhl zraněnou nohu na stůl a začal z ní odmotávat látku, v které byly zachycené bylinky, aby je mohl vyměnit za ty, které si připravil. Otok už nebyl tolik znatelný a i kůže ztrácela nezdravou barvu.

Jeho lýtko bylo štíhlé, celkově působil éterickým dojmem, původně, když ho muž chytal, myslel si, že je jeden z vílích démonů a prodá ho do nějakého nevěstince.

„Proč?“ musel si udržet chladnou hlavu, jedině tak z toho dokáže ještě něco vytěžit.

„Chci si tě vykrmit, a poté tě sním,“ řekl klidným hlasem rudovlasý a znovu si začal balit kotník do látek. Když to měl hotové, vstal a rozhlédl se po chalupě. „Je tu ještě spousta práce,“ řekl si pro sebe, klekl k nůši s dřevem a začal ho skládat na místo, kam patřilo.

„To bys zvládl i bez toho divadla.“

„Neslyšel jsi, že maso se kazí, když se zvíře před smrtí bojí?“

„A proč mi to říkáš tedy?“

Rudovlasý se zhluboka nadechl, ale nepodařilo se mu to zastavit, hlasitě se rozesmál, až se mu chvěla ramena. Chvíli to trvalo, než přestal, s obavami si sáhl na účes, zda se mu neuvolnil a bez jediného slova pokračoval ve skládání dříví. Když to měl hotové, zvedl se a vzal nůši do jedné ruky. „Asi dříve, než se umyješ, bys měl nasekat nějaké dříví... brzy nasněží.“

„Nehodlám tu s tebou zůstávat,“ řekl mu na to lovec.

Démon si ho prohlédl a udělal několik kulhavých kroků k němu. Muž uchopil dýku a vyskočil ze židle, aby se mu mohl bránit. Pokud ho nedokáže zkrotit, bude ho muset zabít, i když pak z něj nebudou plynout žádné zlaťáky.

„Takže už jdeš nasekat to dříví?“ naklonil rudovlasý nepatrně hlavu na stranu. „Nemusíš tak spěchat, nejprve by ses měl najíst, ať máš sílu,“ zaleskly se mu oči pobavením. Otočil se k lovci zády a vydal se ven.

Ten využil příležitosti, přiskočil k němu zezadu a chytil ho tak, že mu přitlačil ostří pod krk. Pevně ho sevřel a už chtěl táhnout čepelí, když mu démon podkopl nohy a svalil jej na zem. Chvíli se váleli v zápasu, než rudovlasý získal nadvládu a vztyčil se nad ním, sedíc mu na bocích. Jednou rukou držel dvě mužovy přitisknuté k podlaze, druhou si trochu rozmrzele kontroloval účes. „Budu to muset přeplést, přece se nehodí, abych tu chodil takhle,“ povzdechl si, i když se to snažil na sobě nedat znát, byl trochu udýchaný. „A tyhle věci si nechej na noc, to se také nehodí, abychom... za bílého dne,“ zhoupl se v bocích, aby nebyla mýlka o čem mluvil.

Lovec se mu vzepřel, ale démon byl mnohem silnější, než vypadal a získal už nadvládu, takže se pod ním mohl muž jen kroutit a bezvýsledně se přetahovat.

„Jako závdavek,“ šeptl rudovlasý, když ho políbil na čelo, poté se z něj zvedl, dýku mu tentokrát vzal. Položil ji na stůl ke chlebu a začal se oprašovat. „Měl bych zamést... Je tu tolik práce.“ Vrátil se k nůši, která při jejich rozepři byla odhozena téměř až ke dveřím a i s ní za nimi zmizel.

Mužovi ještě chvíli trvalo, než sesbíral hrdost ze země a odvahu vyjít z domu zhodnotit situaci. Nejlepší by bylo, kdyby nasedl na koně a zmizel dřív, než nad ním démon vyřkne nějaké zaklínadlo, aby ho k tomuto místu připoutal. Avšak na útěk a jízdu na koni potřeboval alespoň kalhoty, když ne boty.

Postavil se na náspu a rozhlédl. Kůň byl v pořádku, stále na stejném místě, kde ho předchozího dne uvázal – alespoň tak, prostředek k útěku měl. Boty se sušily společně s jeho oblečením na slunci. Démon zrovna kontroloval, jak dlouho ještě bude prádlo schnout. Skutečně na trávě a slunci působil jako víla, i když jeho pohyby nebylo tolik ladné kvůli poraněné noze.

Vydal se zpátky k lovci, některé prameny mě stále uvolněné. „Myslím, že to dříví počká do zítřka,“ poznamenal a vzal dva kýble na vodu, „nejprve se postaráme o tebe, udělat tenhle dům obyvatelný bude trvat ještě řádku dní, tak ať máme něco hotového.“ Vydal se ke studni, vůbec mu nevadilo, že mu druhý muž neodpověděl.

Rudovlasý vylil poslední kýbl vody do kádě, kterou společně – lovec nedobrovolně, ale démon přece jen byl schopný jej ovládat – snesli z půdy. Zkusil teplotu vody v ní a otočil se na muže, který celý zbědovaný stál společně s ním v jediné další místnosti jejich domu. Topilo se v ní malými kamny a ani okna neměla, jen dvoje dveře a kanál v podlaze. „Přece se nechceš koupat v oblečení,“ řekl mrzutě a nastavil ruce, jak chtěl, aby mu své svršky dal.

Muž se nedobrovolně začal svlékat. Sundal si košili, poté i spodní prádlo. Pak se rychle přesunul do kádě – musel uznat, že taková koupel nebyla špatná, ani když uvažoval o tom, co se vlastně děje.

Démon vyšel z místnosti i s oblečením a zanechal v ní lovce samotného.

Ten se opřel o stěnu kádě a přivřel oči. Přemýšlel, jak se z toho dostane. Pokud ho démon ještě ke všem svým schopnostem může ovládat, nevypadalo to pro něj vůbec dobře. Navíc netušil, co po něm rusovlasý chce. Určitě ho nechtěl sníst. I když možná právě tohle všechno udělal, aby jeho maso uklidnil. Nevěděl, na čem je.

Trochu jej ta teplá voda uspávala, i když to nebylo tak dlouho, co se probudil. Ale v noci nespal vůbec dobře, jak se snažil – marně – hlídat démona.

Ten se brzy v místnosti znovu objevil. Nesl břitvu a osušku. Prohlédl si lovce. „I vlasy bych ti měl zkrátit,“ zkonstatoval. Odložil látku na staré štokrle, které tam snad bylo, aby se lépe dalo vlézt do kádě, nechal si v ruce jen břitvu. „Nenašel jsem žádné mýdlo,“ povzdechl si, „budu tě muset oholit nasucho.“

Chytil druhého za bradu a nastavil si ho tak, aby se mu dobře holil, avšak ten se tak lehko nenechal. Démon jen pevně sevřel rty k sobě, než ho nekompromisně chytl za bradu. Když i tentokrát mu druhý ucukl, bez jediného záchvěvu mimických svalů ho řízl do tváře. „To máš z toho, že se mi tak vrtíš,“ pokáral ho klidně, i když jeho oči byly bezedně temné.

„Třeba bych rád spolupracoval, kdybych věděl, co se mnou plánuješ udělat.“

Démon bez odpovědi dokončil jeho holení a začal mu zkracovat jeho po ramena dlouhé mírně vlnité tmavé vlasy. „Až skončí koupel, zabalíme tě do osušek a půjdeme na oběd. Tvé oblečení už jsem vypral, takže si jej ještě nemůžeš obléknout. Vidím, že jsi unavený, po obědě tě nechám ležet. Večer už tvé oblečení bude suché. Zítra se začneš zapojovat do chodu naší domácnosti...“

„Rozhodl ses, že si budeš hrát na člověka?“

Rusovlasý chvíli mlčky pokračoval v řezání pramínků jeho vlasů, takže si lovec myslel, že to vystihl správně. „A dokázal bys ty si hrát na démona a žít mým způsobem?“ zeptal se místo odpovědi nakonec démon a prohlédl si muže, když s jeho úpravou skončil. Vypadal nejméně o pět let mladší, než předtím. Když byl oholený, lépe vynikaly ostré rysy jeho tváře, ale již tolik nepoutal zádumčivý pohled, přestala ho vyzdvihovat zarostlost obličeje a neupravený účes.

„Jde ti o mně? Nebo o jakéhokoliv muže?“

„Může mi jít o někoho jiného, než o muže, s kterým žiji v jednom domě?“ Démon omyl břitvu a schoval si ji za opasek, poté si začal rozplétat účes, aby ho mohl konečně – když měl chvíli – upravit do původní podoby.

„A že nevíš, jak se jmenuju, to se ti nezdá v téhle idylce nepatřičné?“

„Málo tě oslovuji, Arezi, omlouvám se,“ vrátil mu démon a pobaveně se mu zajiskřilo v očích.

„Já tvoje jméno neznám.“

„Vážně?“

Muž se zarazil. Šelest. „Sám dobře víš, že jsi mi ho jen vnutil do mysli,“ ohradil se proti svému uvědomění si a odvrátil od démona tvář. „Netuším, co ti tohle přináší, ale nemysli si, že s tebou tuhle hru budu hrát.“

„Tak, lepší,“ okomentoval rusovlasý svůj nový účes a sklonil se pro osušku, aby ji roztáhl. Byla schovaná v truhle, takže ji ani nemusel vyprášit.

V údolí se stmívalo opravdu brzo.

Démon se vrátil s oblečením, boty muži dávno vrátil. Odložil ho na truhlu, co stála kousek od stolu a vrátil se ke kamnům, aby mohl do nich přiložit. Sklidil ze stolu nádobí – nakonec snědli skoro celého králíka, byl rád, že se lovec umoudřil a vzal si, co mu nachystal.

Posadil se ke stolu, aby si mohl z nohy odmotat látku s bylinkami. Léčila by se rychleji, kdyby neměl tolik práce. Rozpustil si vlasy a podíval se na muže, který ho celou dobu, co uklízel, pozoroval.

Postavil se, rozvázal si kožený pásek a svlékl se, poté zamířil k lůžku na kamnech.

Lovec se nadechl k protestu, ale zarazilo ho vlastní uvědomění, že se nechce vzpírat. Líbil se mu od prvního pohledu, to jej ani nemusel vidět nahého jako teď. Zdál se bez oblečení křehčí a pro to kulhání zranitelný. I když to byla jen iluze.

Démon se vyhoupl za ním na pec a lehl si podél jeho těla, nohama se vloupal pod přikrývku a zavřel oči. Vypadal téměř lidsky, jen rudé vlasy mu bránili, aby toho dosáhl zcela. Muž ho pohladil po boku. Nehodlal dopustit, když tu spolu leželi, aby se k sobě chovali jako staří manželé. Chtěl využít situace, když už se do ní dostal.

Rusovlasý se otočil k němu zády a chytil jeho ruku, aby s ní propletl prsty. „Jsem unavený,“ utrousil.

Druhý se k němu přitiskl a otřel se o jeho hýždě svým rozkrokem. Přece se mu tělesně musel líbit, když ho tady polapil do pseudo-lidského bytí! Přisál se rty na jeho odhalené rameno. Jeho kůže afrodiziakálně voněla. „Ráno si mi slíbil, že si tohle necháme na večer,“ připomenul mu. Když byl tak blízko u něj, nedokázal svou touhu ovládnout. Pevně ho sevřel v náručí a nosem se otřel o jeho krk.

„Nevšiml sis, že nemám potřebu své sliby plnit? Stejně tak jsem říkal, že zůstanu na dekách,“ odbyl ho rudovlasý. Měnil pravidla hry, jak se mu líbilo. Muž si uvědomoval, že ho vůbec nepovažuje za sobě rovného a nemá k němu sebemenší úctu.

„Takže to mne jen tímhle zcestným způsobem trestáš? Odvlékl jsem někoho, kdo ti byl blízký, proto pomsta?“ lovec se rozčílil, odtáhl, osvobodil ruku a seskočil z jejich lůžka. Částečně byl vzrušený, ale nedbal na to. Našel své věci a začal se oblékat.

Démon se položil na břicho. „O dobývání si nikdy nic neslyšel?“ nadhodil, aniž by otevřel oči. „Budeš spát na dekách? Posluž si. Jsou velmi pohodlné.“

Když se lovec ráno probudil, byl celý rozlámaný, protože si skutečně na dekách ustlal, a naštěstí i v domě sám. Oblékl si zbytek svého oblečení, vyndal schované zbraně z úkrytu a rychle se vydal ke koni, aby ho odvázal a odjel. Musel se o to pokusit.

Avšak, když otevřel dveře, zaskočilo ho, co viděl. Šelest se bavil s jiným démonem. Byl větší, statnější a jakoby částečně porostlý lesním porostem. Ukazovali k nejbližšímu sousednímu domu, kde – k lovcově nelibosti – to vypadalo, že také někdo začal žít. Z komína se kouřilo a dveře byly otevřené.

„Zdá se, že tvůj manžel se někam chystá,“ pokývl druhý démon Arezovým směrem.

Šelest přivřel oči a také se otočil. „Půjdu se ho zeptat kam,“ řekl jen a vydal se za lovcem. Zatlačil mu na hruď a tím ho dostal zpátky do domu, potom za nimi zavřel. „Nedělej mi ostudu před sousedy,“ zavrčel, ale v jeho očích nebyla známka po hněvu – jen hrál svou roli. Vzal mu v látce zabalené zbraně a rozprostřel je po stole. „Zase ses jídla ani nedotkl, vysloužíš si, že ti nic chystat nebudu... a zajímalo by mne, jak s tímhle něco ulovíš.“

„Lovím s tím démony,“ uhodil do hlavičky hřebíku Arez.

„Je třeba, aby se naše řady vyplevelily,“ kývl démon. „Až budeš poslušnější, nechám tě lovit dál a obchodovat s lidmi. Je potřeba zbavit se těch nejslabších. Ne, že by nám nějak vadili, ale ať se o ně raději starají lidé...“ Mávl rukou, zabalil zbraně a schoval je do jejich úkrytu. „Posedím chvíli s tebou, pokud nechceš jíst sám,“ usmál se potom na muže.

Vzal ho za ruku, dovedl ke stolu a donutil ho sednout, poté se uhnízdil na jeho klíně. „Domluvil jsem, že ti Stín pomůže s tím dřevem, práce ve dvou vám bude ubývat rychleji, navíc... on se ohledně dřeva vyzná.“ Natáhl se, aby ukrojil chleba a podal ho muži, poté si sám pro sebe uždíbl kousek masa.

„Stín je ten démon, s kterým ses bavil?“

Rudovlasý zakroutil hlavou. „Neznáš své sousedy?“ usmál se zlomyslně.

„Nebudu si tu hrát na vesnici,“ shodil ho ze svého klínu a zamračil se.

Démon si přejel dlaní po kotníku a odmlčel se. „Tak bys raději žil nahoře v hradu?“ zeptal se pak nevinně, ale bylo na něm vidět, že přemáhá chuť muži oplatit bolest, co mu teď způsobil.

„Nechci žít nikde tady... a už vůbec ne s tebou... konečně mi řekni, o co tady jde?!“ rozkřičel se na něj, sám byl zoufalý, protože čím více podobných démonů v okolí bylo, tím víc se mu zmenšovala možnost odsud utéct. Nechtěl do konce života žít společně s tímhle démonem a být manévrován do toho, aby hrál hru na manžela.

„Tohle je tvůj domov,“ řekl mu rudovlasý na to jen neutrálně a vstal. Poté se k němu naklonil. „Mám také jen jednu trpělivost, přestaň se ke mně chovat tak hrubě,“ zasyčel a vydal se pryč.

Muž měl pocit, že se mu daří konečně démonovi kazit tu jeho idylku.

Černovlasý démon se zakroucenými rohy v dlouhém černém plášti se opřel o dům a pohlédl na lovce, který sekal polena, aby se s nimi dalo topit. Chvíli si ho prohlížel, než přistoupil blíž. „Začal jsi sám?“ zeptal se konverzačním tónem, nepůsobil ovšem, že by se hodlal zapojit do práce.

„A rád bych tu i sám zůstal,“ zvrčel muž a rozštípl poleno na půlky.

„Šelest mne požádal...“

„To je mi jedno,“ přerušil ho lovec a utřel si čelo. Byl do půl těla nahý a již řádně zpocený, práce mu ovšem ubývala.

Démon si ho prohlédl. „Ani ty bys ho neměl rozčilovat,“ utrousil. „Snaží se ti vyplnit každé přání, měl bys být rád. A ani tě nepotrestal za ten kotník. Kdybych mu já jakkoliv ublížil, už bych měl dávno uřezané rohy...“

„Co je zač?“ vycítil příležitost a přestal sekat dříví.

Černovlasý se sklonil, aby mu podal další poleno. „Ještě si na to nepřišel?“ Neodpověděl mu, jen se vydal pro další dřevo. Začal mu pomáhat stejně, jak se po něm chtělo. „Na chvíli to převezmu, nanos nějaké do domu. Byl jsem pozván na buchty,“ pochlubil se. Olízl si rty a široce se usmál.

A skutečně, jakmile byli s prací hotoví, dřevo naskládali podél jedné stěny a opláchli se, čekalo je v domě voňavé překvapení. Lovci nešlo na mysl, kde vzal rudovlasý všechny potřebné suroviny, a proč umí démon něco takového uvařit.

Šelest jim ukázal ke stolu. Druhý démon se mu trochu uklonil a až poté si sedl. Prohlížel si ho a jemně se přitom usmíval. Rudovlasý se mu líbil, o tom nebylo pochyb. Tak proč si tu nehrají na lidi společně! - zavrčel si pro sebe v duchu lovec, když se také posadil.

Rudovlasý mu nalil houbovou polévku, obsloužil i černovlasého, nakonec nachystal sobě a hrnec postavil zpátky na plotnu. „Letos bude hodně tuhá zima,“ začal, aby u jídla nebylo úplné ticho. „Možná by se mělo koupit uhlí.“

„Nebo tuhle hloupost rozpustíme, vy půjdete k čertu a já se vrátím k lidem... netřeba řešit nějakou zimu.“

Černovlasý po něm hodil vyděšený pohled, ale hned ho sklopil k polévce a dělal, jako kdyby nic neslyšel.

„Myslel jsem na tvé pohodlí,“ pokrčil rameny Šelest, než sám začal jíst. Polévka se mu povedla. „A vy máte v domě všechno potřebné?“ otočil se na rohatého.

„Více než to,“ usmál se ten a pokorně přikývl. „Jen... je tam spousta prachu a pavouků.“ Démoni se společně něčemu zasmáli, poté pokračovali v jídle. Brzy rudovlasý sklidil talíře a přesunul plech s buchtami na stůl. Černovlasý si jednu nedočkavě vzal a zakousl se do ní. „Lepší nemůžou být,“ pochválil.

„Kde jsi na to vzal suroviny?“ zeptal se muž a prohlížel si úplně normální buchty plněné lesním ovocem.

„Koupil,“ pokrčil rameny tázaný. „Nechutnají ti buchty?“ při té otázce se znovu černovlasý přikrčil. „Králík ti také nechutnal.“ Přešel k muži a sklonil se, aby ho políbil na čelo. „Ale teplotu nemáš, tak bys neměl být nemocný,“ trochu se zamračil. Pohladil ho bezděky po vlasech, než se vydal ke dveřím. „Uvařím ti čaj, který ti vrátí chuť k jídlu.“

„Zbláznil ses?“ zašeptal k němu černovlasý, když druhý démon vyšel z domu a zavřel za sebou. „Nemáš kousek rozumu,“ zakroutil nad ním hlavou. „A navíc... dobrovolně se připravovat o takovou dobrotu?“

„Proč tu s ním nežiješ ty, když tě baví hrát tuhle ptákovinu?“

Démon naklonil hlavu na stranu, vypadal komicky, protože měl na tváři cukr z buchet.

„Všiml jsem si, že se ti líbí. Tak co vám brání tu mít společnou idylku,“ tohle slovo používal poslední dobou často, dříve ani nevěděl, že ho zná, „a mne nechat jít.“

„Nedovolil bych si na Šelesta byť jen pomyslet.“

To už se ovšem rudovlasý vracel. „Našli jste společné téma rozhovoru?“ zběžně si je prohlédl, posadil se s bylinkami ke stolu a začal je přebírat.

„Bavili jsme se o tom, jak jste krásný,“ šeptl černovlasý. Druhý démon se pousmál, i když mu bylo jasné, kdo se o tom bavil.

Démon si chvíli muže prohlížel, než si sundal kožený pásek a svlékl košili. Přešel k němu a posadil se mu do klína. „Dnes nejsem tolik unavený,“ zašeptal do jeho ouška a otřel se o krk mazlivě nosem.

„Nebudu si hrát na tvého manžela,“ zakroutil hlavou muž a chtěl ho shodit z vlastního klína, ale démon se tentokrát nenechal.

„Ty si na něj nemusíš hrát,“ šeptl svůdně a našel jeho rty, aby ho mohl něžně políbit. Několik okamžiků se s ním mazlil, než se mu zadíval do očí. „Proč se bráníš svému osudu?“

„Ty jsi můj osud?“ snažil se to pronést, co nejvíce opovržlivě, přestože s tím, jak démon vypadal a v tu chvíli se choval, cítil všechny jiné pocitu, než-li zhnusení. Jen díky vlastnímu ovládání si ho již dávno nepřivlastnil na stole.

„Byl jsem, jsem a budu,“ odpověděl mu Šelest. Vzdálil se jen proto, aby si mohl na mužův klín sednou rozkročmo; a objal ho pažemi kolem krku, přičemž se o něj vyzývavě otřel. „Nechal si v lidském světě děvče a ono stále čeká, ale já ti dám mnohem víc, než-li ona kdy mohla,“ slíbil mu. „Podělím se o svou dlouhověkost, zahrnu tě pozorností a udělám šťastným.“

„A co za to chceš?“

Rudovlasý se rozesmál jako nevinné dítě. „Jen musíme naplnit naše osudy. Patříme si. Nic nechci za to, co je přirozené. Jen chci, aby ses tomu nevzpíral.“

Lovec se zadíval do jeho očí – nemusel se bát ovládnutí, protože kdyby to chtěl démon udělat, už by dávno neovládal své tělo –, ale i přesto nebyl nic schopen vyčíst v jejich bezedné hloubce, jen měly tu svou zrádnou jiskru. Chytil ho dlaněmi za boky a překvapilo ho, jak se mu ten dotek zdál patřičný a známý. Možná byl přece jen ošálen, aby začal cítit osudovost.

Démon zaklonil spokojeně hlavu a zhoupl se v bocích. Skousl si ret a vydechl, jako kdyby vyhrál bitvu a konečně dosáhl svého, i přes všechny potíže. Prsty vjel svému milenci do krátkých vlasů a přitáhl si jeho ústa ke kůži svého krku, aby jej pobídl. Ten přijal nabídnuté. Vlhkými polibky putoval po žíle až k spodní čelisti.

Rudovlasý se mu vybízel a užíval si všechny jeho doteky. Spokojeně mu úhýbal hlavou, dokud nezatoužil po jeho rtech a nespojil je s těmi svými ve vášnivém polibku. Kousal, aby se vzápětí mohl něžně jazykem omlouvat. Provokoval, aby dostal víc.

Svlékl svého milence z košile, sjel dlaněmi po jeho hrudi a rozvázal mu kalhoty. Zvedl se, aby mu je mohl stáhnout, přičemž uhnul pohledem k jejich lůžku. Skousl si ret, když ho pohladila mozolnatá dlaň po tváři a nedočkavě mu přejela palcem po rtech. Klečel mezi jeho stehny a jeho poloha dávala jasné nabídky.

Bříšky prstů přejel po lovcových stehnech a trochu zasyčel, když pohlédl na jeho spodní prádlo. Shrnul ho na stranu, nehodlal se zdržovat tím, že muži rozváže boty a úplně ho svleče. Přivřel oči a na okamžik se zadíval do těch mužových, bojoval s vlastní hrdostí, nakonec však se rty přisál ke špičce jeho penisu a začal jej zpracovávat.

Lovec vjel prsty do jeho vlasů, avšak pochopil, že to nebude on, kdo určí tempo.

Za několik okamžiků slasti ho ovšem chytil za ramena a nepatrně do nich zaryl prsty. „Přestaň,“ šeptl. Nechtěl, aby mu tohle stačilo. Toužil dostat víc – všechno, co mu mohl rudovlasý nabídnout.

Vytáhl si ho zpátky za sebou a opřel zády o stůl, aby mohl objevovat citlivé místa na jeho těle. Sám sobě dopřál trochu uklidnění, když koštoval každý kousek démonova těla, na který dosáhl. Znal jeho vůni a byl si najednou jistý, že mnohem déle než těch několik dnů, co společně žili.

Šelestovi se podařilo odsunout všechno nepotřebné nádobí z dosahu a sám se vytáhl na hrubě otesanou desku stolu. Opřel se o loket, když špičkou zdravé nohy obkreslil klíční kost lovce a sám mezitím putoval nasliněnými prsty ke svému vstupu.

Lovec se pod tím vjemem zachvěl. Roztouženě cvakl zuby po jeho kotníku a nakonec se rty přisál ke kůži nártu. Brzy se ovšem postavil, židle spadla dozadu a rozezněla celý dům hlasitou ránou. Přidal své prsty k těm démonovým a boky se vetřel mezi jeho stehna.

Ten zavřel oči a skousl si spodní ret, přičemž se ještě okamžik připravoval, než se naprosto odevzdal svému milenci. Zhluboka se nadechl – až zalapal po dechu – bolesti, když do něj lovec pronikl – rázně a bez slitování; pak s výdechem ji všechnu odevzdal.

Přitáhl si ho k sobě a zaryl nehty do jeho zad, možná jako projev pomsty, který jako jediný nenaruší, co mezi nimi nyní bylo.

Nechal lovce, aby drancoval jeho tělo a oplácel mu všechnu vášeň vlastní nezkrocenou divokostí. Podrápal ho do krve a nakonec na několik málo okamžiků získal nadvládu, když mu s nekonečnou touhou vycházel vstříc.

Měl dojem, že na okamžik mu přestalo srdce bít, jak intenzivně jej spláchla vlna absolutní extáze.

Když se lovec druhé ráno probudil, překvapilo jej, že démon stále leží vedle něj. Jiné dny už byl dávno vzhůru, většinou i mimo dům a na stole měl připravenou snídani. Prohlédl si jeho paže složené pod hlavou, kostnatější ramena a štíhlá, rovná záda zahalené v dlouhých vlasech. Natáhl ruku, protože ho chtěl vděčně pohladit – s nikým před ním to nebylo takové jako s ním. Avšak dlaň hned stáhl. Stále se to všechno dělo proti jeho vůli!

Vzal mu pokrývku, když se k němu obracel zády a zavřel znovu oči.

Jakmile se probudil podruhé, bylo všechno jako vždy. Na peci ležel sám, na stole bylo nachystané jídlo a démon v domě nebyl. Posadil se a spokojeně protáhl. Seskočil dolů, natáhl si kalhoty a posadil se k jídlu.

O samotě se najedl, poté se oblékl a vydal před dům, aby obhlédl situaci.

Na náspě seděl černovlasý démon a vyhříval se na slunci jako černá kočka. „Ty kanče,“ pronesl k němu s úsměvem, přičemž pootevřel jedno své oko.

Co zase tohle má znamenat?!

„K ničemu, stejně tu nechci být,“ zavrčel dost hlasitě, aby to rudovlasý slyšel, kdyby byl někde poblíž.

Démon s rohy se naježil a zakroutil rázně hlavou. Vyskočil na nohy a zadíval se lovci zpříma do očí. „Tohle neříkej!“ napomenul ho. Celý se zabalil do svého pláště a znovu se posadil na lavici. „Sice tu není, ale kdyby byl... to ani nechci si představovat, co by udělal.“ Povzdechl si a z toho zívl. „Máme spoustu práce dnes.“

„Když tu není, tak mne tu nic nedrží,“ utrousil lovec. Chtěl vědět, jak moc silný je černovlasý, podle jeho chování vůbec nepůsobil. Pokud není – musí ho nechat odejít; pokud je – stejně by mu neutekl. I když ten výrok mu na mysli vykouzlilo hlavně jeho sebevědomí. „Ani on mne tu neudrží!“ vyprskl.

Jako kdyby ho bylo slyšet i do vedlejšího domu, objevil se v jeho dveřích démon, s kterým viděl Šelesta mluvit. Pokývl na ně a znovu zašel.

„Máš pět sousedů, “ oznámil mu černovlasý. „Sice nikdo z nás není on, ale všichni jsme více než lidé. I takoví zdatní lovci jako ty, Arezi.“

„Říkáš pět? Viděl jsem dva... a jsou tu jen dva další obyvatelné domy,“ snažil se získat nějaké informace. Rozhlédl se, jako by ty ostatní hledal.

Černovlasý zakroutil hlavou a nastavil tvář slunci. „Nepotřebujeme obyvatelné domy,“ připomenul mu. „A vůbec... kdo říká, že jsi schopen nás vidět. No řekni, viděl si mne v noci? Můžeš vidět stín ve tmě?“ mrkl na něj a vstal. „Pojďme, nebude rád, když se vrátí a práce ještě nebude hotová... och, to jsem ti neměl říkat, teď se budeš zase celý vzpínat mi pomoct.“ Vzal lovce kolem ramen a vedl ho k domu, kde před chvílí se objevil na okamžik porostlý démon. „Půjdeme kácet stromy,“ prozradil mu, „ale na to bych já nestačil.“

Muž sledoval rudovlasého, jak urovnává věci, které přinesl, do spíže. Přestože o to nestál, byl si vědom, že na něj démon nepromluvil od chvíle, kdy přišel. Přivedl sebou kozu, Stín se jí chvíli kochal, jaké má krásné rohy a společně s Kůrem se bavili o lese a přípravách na zimu. Ovšem s lovcem rudovlasý démon nepromluvil.

Ačkoliv nejméně půl hodiny byli sami, stále mlčel a jen pokračoval ve své práci. Přinesl si i nové oblečení a uložil ho do truhlice. Vytratil se z domu, a když se vrátil, měl již rozpuštěné vlasy a na sobě noční košili.

„Co, kruci, má zase tohle být?“ nevydržel to už Arez.

Rudovlasý se na něj ani nepodíval, přiložil do kamen a vylezl si na pec. Zabalil se do přikrývky a zavřel oči. Naprosto ignorujíc, co lovec dělá.

Ten zaváhal, ale nakonec – místo toho, aby z domu odešel, když to vypadá, že tam není vítán, což ho vůbec nenapadlo – se také vysvlékl a vylezl si za ním.

Byl po celém dnu unavený, přesto nemohl popřít, že se na noc těšil. Vetřel se pod přikrývku a přitiskl k zádům svého démonského milence.

Ten zasyčel a povalil ho na záda, přičemž mu přitlačil jeho vlastní dýku ke krku. „Ještě na mně sáhneš a nebudeš nadále muž,“ zavrčel. Když si byl jistý, že tomu druhý porozuměl, vrátil se do původní polohy, ale dýku z ruky nepouštěl.

„Nelíbí se ti být manželka? Vždyť to jsi chtěl, ne?“ vrátil mu to lovec posměšně, aby se necítil tak zklamaný a ublížený.

Stín mu pomáhal sekat dříví, přičemž se poočku díval na rudovlasého, který se věnoval svým povinnostem. „Nemluví s tebou?“ zeptal se šeptem, protože si toho nebylo možné nevšimnout, když Šelest zamířil k sousednímu domu a bylo jisté, že je neuslyší.

„Hmm, pár dní,“ kývl muž, bylo jedno, co démonům řekne, stejně už neměl žádné právo na soukromí, „a přece mne tu drží,“ odfrkl si.

Černovlasý démon chvíli mlčel, než se opravdu děsivě zašklebil. „Ublížil jsi mu?“

„Říkal jsi přece, že jste sice slabší než on, ale i tak silnější než já... jak bych mu mohl ublížit?“ vrátil mu lovec a pokračoval v sekání dřeva. Už podle něj měli stěnu dostatečně obloženou a on stejně musel setrvávat u téhle práce, snad jen aby něco dělal. A to ho štvalo! Nehledě na situaci, do které se dostal – držel si ho opravdu přitažlivý démon za manžela, hrál s ním hru na spořádanou hospodyňku společně se svými démonskými kamarády, ale on se ho nesměl ani dotknout.

Démon s rohy zasekl svou sekeru do špalku a složil ruce na hrudi. „Myslíš si, jak si chytrý, co?“ vyprskl. Přestože měl rohy, spíše připomínal velkého černého kocoura. „Ani nevíš...“

„Lepší zemřít, než tu takhle trčet do smrti,“ přerušil ho lovec.

To ovšem Stína naštvalo a vrazil mu pěstí. Další ránu sice muž vykryl, avšak když se do něj démon opřel rohy, rovnováhu neudržel a jejich bitka se přesunula na zem. Stín byl k neudržení a lovec poznal, že když se na začátku popral s rudovlasým, bylo to jen dětské přetahování, ve kterém mu nechtěl ublížit. Zatímco teď skutečně schytal spoustu tvrdých ran, kterým se jen těžko dokázal bránit. Démon jeho sílu několikrát převyšoval v mnoha směrech – to ani nemusel použít magii.

Skutečně dříve lovil jen nějaké nepovedené jedince.

„Dost,“ stačilo jediné slovo a Stín přestal. Zvedl se z lovce a znechuceně si odplivl. „Omlouvám se,“ uklonil se až poklekl, poté zůstal zkroušeně s hlavou skloněnou a pažemi podél těla.

Šelest měl ve tváři tvrdý výraz, který se k jeho půvabným rysům vůbec nehodil. „Odveď ho do domu a ošetři ho, když jsi jej tak zřídil,“ rozkázal, ani se neobtěžoval zmínit, že se nic takového už opakovat nebude.

Černovlasý se nadechl, jako kdyby se chtěl obhájit, ale veškeré protesty si rozmyslel. Stále s hlavou pokorně sklopenou vstal a jal se vyplnit, co mu bylo dáno za úkol.

Lovec ho ze sebe setřásl, zvedl se sám a bez pomoci se belhal do domu. Myslel si, že ho bude ošetřovat rudovlasý – to se na manželku hodí, ne? -, ale pochopil, že ten s ním nechce být víc, než-li musí.

„Teď už tuhle ptákovinu vůbec nechápu,“ utrousil, když si sedal ke stolu. Odpovědi se mu nedostalo, protože ani Stín už s ním nemluvil.

Druhý den po něm nikdo nic nechtěl. Po snídani se posadil na lavku na náspě a pozoroval, jak se tři známí démonové starají o své povinnosti. Stín zrovna přemlouval kozu, aby dala nějaké mléko; Šelest šel s kýbly pro vodu a Kůr spravoval okenice na svém domě. Kdyby nevypadali tak zvláštně, zdála by se vesnice prostá a lidská, i když málo obydlená.

Rudovlasý démon dal čerstvou vodu koni a prošel bez povšimnutí kolem lovce do domu s druhým kýblem. Muž už málem vstal, aby mu s ním pomohl. Bylo mu nepříjemné, že je odstrčený a v nemilosti, i když by si to těžko přiznával, že jako vězeň něco takového cítí.

Zajímalo ho, co bude na oběd.

Na cestě z lesa se objevil povoz tažený jedním koněm. Stín vstal, vzal hrnec s mlékem, co nadojil, pohladil kozu a rychle ho utíkal zanést do kuchyně, aby ještě rychleji byl venku a mohl zamávat na démonku, co seděla na kozlíku.

Ta seskočila, aniž by na to zareagovala. Měla také červené vlasy, avšak spíše zrzavé, než-li rudé jako Šelest. A zvlněné. Jako cestovatel měla přes spodní část tváře přetáhnutý límec. A vlastně ani tolik nepůsobila jako démon, protože její oči byly tmavé, ale nechybělo jim bělmo.

„Kde je bratr?“

Šelest vyšel z domu, ruce si utíral do kalhot v naprosto lidském gestu a jemně se usmíval. „Jiskro,“ oslovil démonku a přešel k vozu, aby se podíval na náklad. „Odvez uhlí dozadu, pak vypřáhni koně,“ poručil jí.

To ovšem už démon s rohy se motal kolem Šelestovy sestry a tahal ji za cestovní plášť. „Tady se halit nemusíš,“ řekl zvesela a přitáhl si ji do náručí. Démonka uhnula hlavou a tvářila se, že jí to není příjemné, přestože lovec si myslel, že kdyby skutečně chtěla, může ho hned setřást.

„Něco jsem řekl,“ ozval se rudovlasý, s čímž jejich škádlení skončilo. Rohatý odskočil a uklonil se. Zatímco démonka znovu nasedla na povoz a rozjela se směrem, který jí byl určen.

Později, když už byli v domě a seděli u stolu, jak čekali na oběd, Arez nemohl dostat z hlavy, že už dříve Jiskru viděl. Nejspíše mu jen někoho připomínala, ale on si nedokázal vybavit koho. Díval se do jejích tmavých očí a prohlížel si ji kdykoliv se na něj nedívala, avšak dokud neodhalila celou tvář, nebyl schopen si vybavit, kde ji – nebo nějakou ženu jí podobnou – mohl zahlédnout.

Šelest jako vždy nejprve nalil polévku svému muži, který seděl v čele stolu, poté obsloužil ostatní a nakonec i sebe. „Snad si odložíš,“ utrousil na účet její sestry a ta se všeříkajíc podívala na Stína, který také seděl ve svém plášti. „Oba si odložíte,“ uznal svou chybu Šelest.

Černovlasý démon se zatvářil jako dítě, ale nakonec si odepnul plášť a shodil ho z ramen. Na krku měl hlubokou jizvu, jako kdyby ho někdo podřízl, které si muž dříve nemohl všimnout. Avšak více jej zajímala démonka – napjatě čekal, až si sundá límec, co měla přes ústa, a on konečně přijde na záhadu, proč je mu povědomá. Visel pohledem na knoflíku a napjatě čekal, až ho odepne. Ovšem celý sebou trhl, když se místo lidské dolní poloviny obličeje objevila rozšklebená zubatá ústa od ucha k uchu.

„Máte to tu hezké,“ utrousila Jiskra a rozhlédla se po domě.

„Náš dům je hezčí,“ dodal rohatý dychtivě, avšak pak si bezradně skousl rty, když si uvědomil, že by to rudovlasého démona mohlo rozhněvat. „Taky hezký... jsem řekl, taky hezký.“ Zbědovaně sklonil hlavu a vypadal, že už nepromluví a nezvedne pohled z polévky.

„Už tam žádní nejsou?“

„Postaral jsem se o to,“ kývl Šelest a dal se do jídla. Na to druzí dva démoni čekali a také začali obědvat. Lovci nezbývalo, než s nimi držet krok. Nemyslel si, že by mu kdokoliv zodpověděl otázky a ten jejich rozhovor mu jich vnukával jen stále víc.

Arez za sebou zavřel dveře do domu a položil nůši se dřevem na zem, aby ho mohl urovnat na jeho místo, přičemž přiložil do kamen. „Takže zítra,“ začal, „mám sklidit to uhlí?“ zeptal se, čekal celý den, že to po něm někdo bude chtít, ale nikdo s ním nemluvil. A on sám nechtěl se Šelestem začínat rozhovor, dokud u toho bude i někdo jiný. Čekal, až se setmí a zůstanou spolu sami.

Rudovlasý sklízel ze stolu a nijak na jeho otázku nezareagoval. Dnes na sobě měl šaty, pod ně si sice navlékl kalhoty a jejich sukni si vepředu vyhrnul, aby mu nebránila v chůzi, i přesto působil opravdu jako víla. Byl ještě půvabnější než předtím.

Muž dokončil urovnávání dřeva, poté se na něj podíval. Zdálo se, že nohu už má úplně zdravou, protože se pohyboval se vší elegancí. Byl neskonale svůdný v každém pohybu.

Lovec se zvedl, odnesl nůši a jak předpokládal, mezitím si už démon udělal pohodlí na peci. Chvíli si ho prohlížel, než došel ke stolu, aby na něm zhasl lampu a sám se začal vysvlékat. I on dostal další košili a kalhoty, aby se to Šelestovi lépe pralo a neomezoval ho tím.

Nahý se vytáhl za svou ženou a udělal si pohodlí pod přikrývkou. Chvíli mlčel a jen ležel, než si povzdechl. „Je opravdu nutné, abych tu byl, když je ti má přítomnost protivná?“ zeptal se. „Odejdu... a třeba ti sem někoho lepšího pošlu.“

Rudovlasý mu na to nic neodpověděl, i když se nesnažil předstírat, že spí.

„Vzdávám se,“ řekl po chvíli muž a posadil se, přičemž si prohlížel v téměř úplné tmě záda svého společníka. „Omlouvám se, pokud jsem ti při tom ublížil... ale tohle trucování... co jím získáš?“

Démonovi se trochu zachvěla ramena. „Nemiluješ mne,“ šeptl.

Lovec se cítil rozpolcený. Na jednu stranu se chtěl začít smát, protože to bylo absurdní. Avšak místo toho nakrčil čelo a zamračil se. Bylo možné, aby Šelest plakal? Byl v úplně té stejné poloze jako ráno po jejich jediném splynutí. Možná i tehdy...

Arez mu položil ruku na rameno a jemně ho stiskl, avšak byl setřesen a démon se odtáhl dál. „A ty si myslíš, že tím, že budeš trucovat mne k tomu donutíš?“ zavrčel na rusovlasého rozčíleně. Když nepřišla odpověď, znovu si lehl a otočil se k němu zády.

„Předtím jsi mne miloval.“

„Předtím?“ lovec se na něj znovu otočil. Tentokrát dost nekompromisně zatlačil na jeho ramena, aby ho položil na záda a viděl do jeho tváře. „Možná kdybys mi – kurva – konečně řekl, o co tu jde!“ uvolnil vlnu hněvu, která ho zalila a přitlačil démona ke kožešinám, na kterých leželi.

„Řekl jsem.“

Muž ho měl chuť udeřit, ale něco na démonově tváři, která sice nebyla uplakaná, přesto ovšem v ní byl čitelný smutek, ho zastavilo. Zhluboka se nadechl a přestal se zapírat o jeho ramena, tím ho i držet pod sebou.

Démon ovšem zůstal ležet, jak byl a prohlížel si ho.

„K lásce nikoho nedonutíš tím, že s ním nebudeš mluvit a budeš ho ignorovat, dokud tě nezačne milovat,“ zašeptal muž a pohled mu opětoval.

Šelest natáhl ruku a dotkl se jeho tváře. Lovec téměř mohl slyšet, jak divoce mu buší srdce. Několikrát se plytce nadechl, jako kdyby ho ovládla panika, pak sevřel přisně rty a odklonil pohled. Nechal svou ruku, aby klesla a jemně kývl. „Zítra... můžeš odejít.“

Démon se vysoukal z pod muže a ladně seskočil z pece. Nehledě na to, co měl na sobě, vyšel ze dveří a zavřel za sebou.

...o sedm let později...

Tmavovlasý muž sundal z koně svého syna a postavil ho na zem. Počechral mu vlasy a pochválil jej, jak statečný byl, když před chvíli na něm poprvé seděl. Poslal ho za matkou, zatím co sám začal koně odstrojovat, aby ho mohl ustájit.

Nějakou dobu mu to trvalo, než vešel do domu, kde na něj žena se synem čekala s obědem. Buchty. Chlapec se po nich mohl utlouct. „Byl jsi v temném lese?“ zeptal se zvědavě otce, který se právě vrátil z cest.

Ten jen zakroutil hlavou. „Tam nikdo nechodí,“ připomenula dítěti jeho matka a spokojeně pozorovala, jak její jídlo oběma chutná.

„Já bych chtěl... někdy navštívit hrad.“ Muž měl pocit, jako kdyby jeho tělem projela dýka, ale nestačil vykřiknout bolestí, protože se mu před očima připomenula jiná doba, jiní lidé a jiné vlastní já.

„Ale to nemůžeš, protože nejsi urozený,“ zasmála se kyprá žena s vlasy spletenými do copu a naklonila se ke svému nejmladšímu dítěti, aby mu utřela z tváře cukr z buchet. Pekáč se zbytkem vzala a dala jej na polici, kam dítko nedosáhlo, ani když si přistavilo židli. „Dávej na brášku pozor, Arezi, kdyby snědl ještě jednu, určitě by ho z toho rozbolelo břicho...“

„Ano, mami,“ odpověděl ženě asi desetiletý chlapec a přitáhl svého bratra k sobě, aby ho mohl obejmout a zamezit mu úplně v pohybu. „Můžeš se na mne spoléhnout,“ kývl sebejistě.

Žena se jeho počínání rozesmála byla jistá, že ten svého bratra bude chránit i ve stáří, ale nic na to neřekla, jen se vydala pryč z domu, sousedka jí včera nabídla, aby si dnes přišla pro heřmánek na čaj, kterého nasušila více, než pro sebe potřebovala.

Chlapci se chvíli přetahovali, než mladšímu z nich ostře zasvítilo slunce do obličeje. Otřel si víčka a nos, avšak sotva ruku oddělal, znovu se mu do tváře opřelo slunce. A tichý smích prozradil, že to nebylo náhodou.

Starší chlapec přeběhl k oknu. Podařilo se mu pod ním chytit zrzavého uličníka, co měl v dlaních blyštivý poklad, od kterého se na všechny strany odráželo slunce. „Co jsi zač? A co to máš?“

Avšak dříve, než dostal odpověď, objevila se stejně zrzavá dívka a kousla ho do ruky. Pustil chlapce. Načež se obě děti rozeběhly k lesu.

Černovlasý chlapec nemeškal a vyskočil oknem, aby je dohonil. Úplně zapomenul na to, že by svého bratra měl hlídat, aby se nepokoušel získat další buchty. Hnal se za vetřelci a nakonec se mu skutečně podařilo je dohnat.

Asi osmiletá dívka a o něco mladší chlapec se tiskli na skálu, která zabránila jejich dalšímu útěku. „Poroučím ti, abys nás nechal být!“ promluvil chlapec.

„Poroučíš?“ vysmál se mu černovlasý Arez.

„Ano, já ti to přikazuju!“ dupl chlapec, i když jeho velké černé oči byly plné strachu z mnohem většího vesnického chlapce, jehož jeho sestra kousla.

Ten ovšem nebyl vůbec rozlobený, smál se těm dvěma škvrňatům, co se před ním třásla. „Co jste zač?“

„Já jsem princ a tohle je...“ ovšem nestihl doříct, protože je černovlasý chytil a táhl zpátky k domu, aby je mohl ukázat svému bratrovi. Neuvědomoval si, že by se k nim měl chovat s úctou – byli přece mnohem mladší než on!

„Kobo, pojď se rychle podívat!“ zavolala oknem na svého bratra, který se marně snažil dostat se k buchtám. Chlapec s obtížemi vylezl z domu stejně, jako předtím jeho bratr a prohlédl si dvě děti, které se marně snažily Azerovi ubránit. „Chtěl jsi jít na hrad a zatím hrad přišel za tebou... dívej, princ Zabir a princezna Lindra. A vy dva se pěkně ukloňte, jak se sluší, dostanete buchtu, když přestanete zlobit,“ opakoval slova své vlastní matky, která často slyšíval. „A ty mi dej to zrcátko.“

(...)

Zrzavý mladík seděl na skále a prohlížel si údolí, bylo to dávno, kdy společně se sestrou našli spleť chodeb, co vedla z hradu do vesnice. Přestože se skrýval v porostu, měl dobrý výhled na vše, co se dělo. Viděl, jak z domu na okraji vesnice vyšla postava vysokého chlapce a zamířila do lesa. Dokázal ho rozpoznat i na takovou dálku, protože přesně na něj tu čekal. Položil se na záda a zadíval na nebe. Na tváři měl úsměv, jak byl celý natěšený.

„Jak se ti podařilo vyklouznout tentokrát?“ zeptal se ho černovlasý, když za ním vyšplhal a posadil se vedle něho.

„Řekl jsem strážím, že mi musí kamarád vrátit zrcátko,“ řekl princ s vážnou tváří, přesto měl v pohledu jiskru, která prozrazovala jeho pobavení.

Černovlasý mu vytáhl výš košili, která se Zabirovi vyhrnula, když si lehal, a polechtal ho na holé kůži. „Taková lež!“ pronesl a obklíčil ho, aby mu nemohl uniknout, když ho lechtal, „já ti to tvé zrcátko dávno vrátil.“

Princ zastavil jeho ruku a natáhl se, aby jej mohl políbit na rty. „A srdce mi za to ukradl,“ zašeptal a objal ho pažemi kolem krku. Už dávno nebyli malí chlapci, kteří si spolu hrávali, kdykoliv stráže na hradě nedávaly pozor a rodiče ve vesnici měli mnoho práce.

„Ukradl? Já jsem měl za to, že to byl obchod...“

„Myslíš, že bych ti srdce dal za jednu buchtu!“ zrzavý se celý nafoukl, ale stále měl lesk ve svých černých očí.

„To já bych srdce za buchtu dal,“ škádlil ho starší mladík, „jednou si najdu ženu, co bude jako máma, bude nosit spletené vlasy, starat se o dům a tak dobře vařit. A té své srdce za buchtu dám.“

Princ se zapřel dlaněmi do jeho hrudi a odklonil tvář. I přestože mu nedávno bylo šestnáct let, moc dobře si uvědomoval, že oni dva nemají společnou budoucnost. Bolelo ho to. Nechtěl se Areze vzdát. Chtěl být s ním do skonání světa.

„Ale ty moje malé oloupené princátko, neplač mi tu,“ zašeptal černovlasý, přičemž mu se vší něhou začal slíbávat slzy z tváře.

„Já... chci být tvou ženou,“ vzlykl Zabir a pevně svého milého objal. Oba dva věděli, že je to nevyplnitelné přání, proto zapomněli na své jednoznačné osudy v dlouhém polibku, která potom následoval.

(...)

„Matko, kde je bratr?“

Přišel domů s úsměvem na tváří – trochu se se Zabirem pohádali, protože mu nedokázal vysvětlit, že ve svých dvaceti letech si našel dívku, co mu bude dobrou manželkou, ale že stále, dokud se Zabirovi bude dařit utíkat z hradu, budou spolu; ale o to pak bylo vášnivější jejich usmiřování a on se nemohl cítit, vzhledem k situaci, šťastnější –, avšak místo tepla jej tam čekal chlad a zoufalství. Otec držel matku kolem ramen a ta usedavě plakala. Koba nikde nebyl.

„Otče?“

Vyběhl ven, proběhl celou vesnici, volajíc jeho jméno, až ho zastavil jeden ze sousedů. „Chlapče, zapomeň na něj, co si jednou kníže vezme, nevrátí!“

Nerozuměl tomu. Chtěl se znovu rozběhnout, aby ho našel a přivedl domů, avšak ten muž ho pevně držel za ramena. A nepouštěl.

(...)

Kníže s mírně prošedivělými zrzavými vlasy seděl na trůně mezi svými dětmi. Po jeho pravici byl Zabir, místo nalevo patřilo Lindře. Jeho výraz byl tvrdý a v obličeji bylo něco nepatřičného, co se prozradilo, až když do místnosti byl přivezen spoutaný černovlasý – oprati muži na trůně – mladík. Jen jedno oko knížete ho sledovalo, druhé bylo mrtvé, zato protkané černými žilkami.

„Tak tohle je ten buřič,“ pronesl s pohrdáním muž a prohlédl si vězně, kterého donutili před knížetem pokleknout a sklonit hlavu.

„Otče, musíme být shovívaví,“ zašeptal Zabir a zatřásl se. Sledoval milovanou tvář, jak je celá pohmožděná a plná nenávisti. Nemusel ho milovat, už nikdy s ním nemusel promluvit, ale hlavně, aby žil!

„Je to zrádce.“

„Ale otče... ty jsi jeho bratra...“ zkusila to Lindra, ale nedokázala vyslovit, co se stalo s Kobou. Skousla si ret a odklonila tvář. Vždy chránila svého mladšího bratra, ale nedokázala se protivit otci. Proti němu nic neznamenala.

Muž oběma svým dětem věnoval hrozivý pohled živého a mrtvého oka. „Obětoval jsem jej pro své vlastní povznesení... ten mladík tady by měl být pyšný, že jeho bratr...“

„Chcípni, ty zrůdo!“ zařval Arez a zvedl pohled, který všechny tři musel sežehnout čistou nenávistí. „Proklínám tebe a všechny... na kterých ti záleží!“

Zabir se přerývaně nadechl. „Prosím, otče, nechej ho žít... on jen neví...“

„Dost!“ Kníže vstal a bez jakéhokoliv varování – nebo touhy popravit buřiče veřejně pro výstrahu – svým mečem usekl Arezovi hlavu.

Muž sedící u oběda se svou rodinou se zhluboka nadechl. „Děje se něco, drahý?“ zeptala se jeho žena a starostlivě si ho prohlédla. Ten jen zakroutil hlavou a se slovy, že si na něco vzpomněl, vyšel z domu. Opřel se o boční stěnu svého příbytku a zadíval se na dřevo, které čekalo, až bude nasekané na menší třísky, aby se s ním dalo topit v kamnech.

Nyní již chápal, proč před sedmi lety byl držen démony.

Ale nikdy nemohl zjistit, co už mu nebylo dáno si pamatovat, protože v té době již byl mrtvý.

Jak Zabir společně se svou sestrou připravil o život vlastního otce a pološílený se ujal vlády nad krajem. A že nakonec dokončil dílo knížete, mnohonásobně ho předčil... až knížectví zaniklo, protože v něm nezbylo živého člověka a ze Zabira a několika vyvolených se stali démonové.

Lindra držela svého bratra kolem ramen a snažila se utišit jeho pláč, a přestože už to bylo několik dní potom, co Arez byl zabit jejich otcem, stále se jí to nedařilo. Usínal unavený pláčem a znovu se probouzel, aby stejně zoufale vítal další den. Zhubl, ztrácel se a ona věděla, že pokud ho nezachrání, nakonec zeslábne a zemře žalem. Vyčítala si, že kdy ho nechala, aby si hrával s tím vesnickým chlapcem, a pak se do něj tak osudově zamiloval.

„Vrátí se,“ šeptla, „on se znovu narodí... a pak budete spolu. V jiném životě... a ty budeš dívka a on tvůj manžel.“

Zabir zakroutil hlavou a přerývaně se nadechl. „Vykládáš mi jen pohádky.“

„Chůva nám vyprávěla, že každý mrtvý se znovu narodí.“

„To jen, abychom neplakali pro matku,“ zavrhl to zrzavý mladý muž a odtáhl se od sestry. „Nelži mi,“ řekl slabě a obrátil se k ní zády, když si lehal na postel. Čelem k tácu s jídlem, kterého se od Arezovy smrti ani nedotkl.

„Já tomu věřím,“ zalhala, „a když ty budeš věřit, on se vrátí...“

„A bude si pamatovat, že mne nenáviděl, protože náš ot-... ta zrůda zabila jeho bratra?“

„Nemusíš mu nic z toho říkat,“ odpověděla.

„A bude mne stále milovat?“

„Láska osudových milenců překoná všechna jejich úmrtí, vždy se k sobě znovu a znovu vrátí, aby mohli být spolu.“