[ff SnK] Jen abys...

Fandom: Shingeki no Kyojin

Postavy: Erwin Smith, Levi (Rivaille)

Omezení: 15+

Poznámka: Alternativní vesmír.

Ztracený mezi hvězdami. Putující zpátky na zem.

A tělo světlovlasého muže tisknoucí se na jeho zpocená záda. Horké výdechy čechrající vlasy na zátylku. Třes paží podpírajíc tělo. A váha toho okamžiku na jeho bedrech.

Propadl se do pekla, možná hlouběji a přijal chladivou náruč povlečení. Unavený, spokojený a přece stále ztracený cestovatel. Tak rychle podřimující při společném zvuku dvou dechů. S přáním, aby se země přestala točit, na rtech.

Avšak nakonec přece jen teplo druhého těla se vzdálilo. Zůstal sám, ležíc na břichu ve špíně vlastní rozkoše a neschopen usnout. Všechny hvězdy vyhasly a vesmír se stal temné, chladné a nehostinné místo.

Odtáhl se, přehl přes okraj postele a v propasti nekonečné reality našel krabičku cigaret. Navrátil zapalovačem na nebe jednu hvězdu a ležíc na zádech, lepíc se k povlečení svým zpoceným tělem, vydechl kouř jako mračno, v němž se skryje měsíc.

"Neměl bys... v tvém věku," ozvalo se ode dveří z koupelny a v pokoji začalo svítat, přesto ještě neodbyla půlnoc. Zlaté vlasy jako slunce nad nebesky modrýma očima a tolik přívětivý výraz. Kdyby natáhl ruce, aby se dotknul ztělesnění úspěchu a krásných dnů, jako každého nočního tvora by jej paprsky spálily, ač se zdají sebeněžnější.

Přesto se vzdal hořkosti a svou hvězdu odkázal v černou díru popelníku.

Prostor se zvlnil a dvě těla k sobě znovu našla cestu. Prsty ve vlasech a dlaň na téměř dětské tváři. Musel zadržet dech, aby se neutopil v moři pocitů. Položil ruce na ty mužovy, pro chvíli – už jej nenechá nikdy odejít.

Odcizí své. Nikomu ho nevrátí.

Jen kdyby se to odhodlání nezbořilo pod zemětřesením, které vyvolaly neodbytné vibrace zvonícího telefonu.

"Jdu se umýt," utrousil. U rozhovoru s tou ženou nemusel být.

Poslední kapky slasti stékající po jeho stehnu. Patříci jemu. Patříci světlovlasému muži. To jejich jediné společné. Vždy se přistihne, že by raději smýval pod sprchou krev, než se vzdával konečných chvil jejich blízkosti.

Odvážně vzpřímený, stojíc zády k děsivé představě, že když se vrátí do pokoje, muž v něm již nebude.

Ale světlovlasý je příliš dobrý, aby odešel. Zůstane. Neodepře pohled na svá záda, jak mizí za dveřmi nestabilního domečku z karet.

Jednostranná nahota přesvědčila přesýpací hodiny, že snům vítr odvál písek a zahalil hotelový pokoj chaosem, jímž končí milování. Jen kolem poslední zlaté cennosti ležící na nočním stolku se svět otáčí.

"Obleč se, vezmu tě domů."

Jsem doma... s tebou.

"Nehodí se, aby mne večer vozilo domů auto pana učitele."

Odehnal ho rázně a ani mu nemusel věnovat pohled. A jako pomstu si světlovlasý nasadil prsten, aby ukázal, komu patří.

"Nechci, aby se ti něco stalo."

Zahalil se do oblečení a postavil kolem sebe mnohametrovou zeď. Avšak muž byl o tolik vyšší, že i přes ni se k němu dostal. Znovu ho chlácholil teplými dlaněmi, jen zlatý kroužek na mužově prsteníčku posílal střípky ledu jako ze zrcadla k chlapcově srdci.

"Slib mi, že zítra příjdeš do školy."

Proč je každý den jen bolestivý, když ty modré oči jsou tak krásné? Upírají se s dobrou vůli na studenty, s něhou na vlastní děti a s láskou na ženu. Jak se díváš na mne? Chtěl by všechno...

...nebo alespoň něco.

Pro něj.

"Příjdu."

Slíbil by, že začne milovat svět, kdyby si to světlovlasý přál. Slíbil by všechno nad jeho síly, jen kdyby za to dostal to poslední sladké políbení.

Pak pouze sledoval, jak se dveře zabouchly s třeskem, jakým se od sebe rozpínají dva neslučitelné vesmíry.