Vepíšu v tvou krev - kapitola první

Když se tu tak nočně bavím touhle povídkou, tak přece jen vám ji zveřejním. Přeji příjemnou četbu.

[úvod|prolog]

-I-

Zrůdný chlapec

1. kapitola

"Dámy a pánové,“ zahřměl hlas vysokého muže s mírně prošedivělými dříve ořechově hnědými vlasy i o několik odstínů tmavší bradkou. Oblečen byl v docela výstředním a obnošeném tmavě modrém obleku s fialovou vestou a vázankou, košile se zdála hlavně u krku dosti zapraná. „Vítejte v našem panoptiku, hned začneme, hned začneme! Kde jen ho mám?! O tomto chlapci vám mohu prozradit tajemství – dívejte na jeho bledé tváře a rudé rty – : je to upír," zasmál se Lev Ignatijevič, principál všeruského panoptika, co cestoval od Petrohradu po Vladivostok a v každé gubernii a újezdu hledal všemožné i nemožné zrůdy, aby je zámožným pánům a dámám vystavoval na obdiv.

Projev měl přátelský a bujarý, přestože jeho oblečení vypovídalo o těžkých podmínkách, v jakých i vedoucí musel žít na cestách. Dokud byly sjízdné, stále navštěvovali všerůzná města a jakékoliv praní, spravování či nakupování se dělo za pochodu; když se naopak usadili – nikdy to nemohlo být ve velkém městě, odtamtud by je dříve či později vyhnali – už nezbylo peněz ani motivace, aby nakoupili do zásoby: byli rádi, že se přes zimu uživí.

"Umí létat – tak předveď to! -, a dříve se živil lidskou krví," další slova přinesla o něco více vzrušení než předchozí, ta navodila jen zájem a poděšení.

Chlapec byl zvedán na kladkostroji do výše, jako malý deus ex machina v antických hrách, ale místo rozuzlení příběhu jej dále jen zauzlil. Na tváři silnou vrstvu pudru – "ale naštěstí, dámy a pánové, jsem ho naučil na krev kravskou..." - a rty pomazané krví některého z jatečních zvířat. Pravděpodobně i staršího data a dosti zapáchající.

Ale nebyl to pudr ani krev, co na něj doopravdy upoutalo pozornost.

Bezvýznamný pijan, co jej opatroval po zemřelém svém druhovi z kasáren a Lvu Ignatijeviči prodal, jakmile měl tu příležitost, vydělal hlavně na jeho míšeneckém původu. Otec byl světlovlasý, modrooký Rus, jménem Alexej Jefimovič Koreljov, který se účastnil těch nešťastných a zbytečných výprav do Japonska. A jediné štěstí, které si přivezl sebou, bylo dítě. Snad že to byl jeho syn a on – již tehdy nemocný – v něm viděl dědice jména a pokračovatele vlastní vážené krve; nebo jen z důvodu lítosti – Alexej Jefimovič byl hrubý muž, ale nikoliv špatný – nad osudem takového dítěte, které by zajisté zemřelo, se jej ujal a dovezl ho do vlasti. Avšak on sám zemřel dříve, než bylo jeho synu rok.

Muž, který chlapce později prodal, se měl stát jeho opatrovníkem. Chtěl-li, nechtěl-li, není důležité. Dítko rostlo do podoby asijské s o něco světlejšími vlásky a oříškovýma očima a zdivočelo bez výchovy, tudíž se ho musel zbavit. Neprodal ho jen, aby měl na další gořalu, spíše z jakéhosi záchvěvu humanismu – přece mu někde v lese nerozbije hlavu sekerou, jak se to dělalo nechtěným psům.

Teď chlapec visel metr a půl nad zemí, máchal rukama, divoce křičel a nechával z pusy po troškách odkapávat krev, co celou dobu předtím v ústech držel, a protože již byl vychovaný a cvičený, nepozvracel se z její pachuti. Dříve se mu to stávalo a vždy byl potrestán.

Upír nebyl a jeho předkové se pro tu pomluvu obraceli v hrobech. Možná si vzpomínáte na ty legendy o rodině Koreljovů, tak ty všechny byly pravdivé, dokud krev prokletou „pa rusky“ – jak se říká – nepročistila ta japonská. Takže v synkovi vlkodlačího otce nebylo vůbec nic nelidského – jen se narodil jiný a nikam nepatřící.

Obecenstvo se nad ním rozrušovalo. Živé projevy se střídaly s tichým zděšením, publikum od publika. A principál měl rád výdělek, který z něj plynul.

Všichni jej znali pod jménem zrůdný chlapec – pokud to bylo jméno –, jen on si držel to své v paměti – Andrej Koreljov. Malý Andrej Alexejevič, jehož prastrýc stál u pádu panství Lavrovů. Ale ten příběh už dohromady v té době nikdo neznal. Že zmizelo panství od Moskvy i Pitěru tak vzdálené?! Koho to zajímalo – nebyla doba čarodějnic, ale zrůd. Hlavně zrůd, protože zrůdy se daly vědecky dokázat na rozdíl od Boha, takový pochybovačný byl čas.

Když představení s chlapcem skončilo a Lev Ignatijevič zahnal chlapce za oponu, celé publikum začalo tleskat, jakoby hodnotili moskevský balet. Avšak našli se i tací, kteří pobouřeně odcházeli. Mezi nimi hlavně jeden muž se vzdal svého místa. Nezajímala ho hadí žena, tanec medvěda, domnělý vlkodlak či jiné – spíše jen cirkusové – kousky.

Procházel nezpozorován mezi maringotkami a klecemi, jimiž potulné obludárium cestovalo z místa na místo. Až se před jednou zastavil a ve stínu vysokého stromu počkal, až se objeví principál.

Celý zbytek představení stál nehnutě, pohled upíral neznámo kam a zdálo se, jakoby se ho čas vůbec netýkal. Pravý upír, kterému se do očí vysmáli s nějakým chlapcem prapodivného původu.

„Dobrý večer, pane Voronkove,“ pozdravil ze stínu.

„Známe se, monsieur?“ nenechal se Lev Ignatijevič vyvést z míry a světácky svou otázku protáhl, jakoby pro něj byla francouzština druhým rodným jazykem.

„Neznáme,“ zakroutil upír hlavou a přešel až k němu, „osobně...“ dodal beze spěchu, „ale psal jsem vám ohledně záležitosti s mým synovcem. Dovolte, abych se představil, jsem Vladimir Ivanovič Koreljov.“ Podíval se muži do tváře a jemně se usmál, když mu nabízel ruku.

Ten ji přijal a bezděky její smrtelný chlad odůvodnil sychravým počasím. Na tom muži toho bylo víc mnohem divnějšího než jen chladné prsty.

Lev Ignatijevič si ho chvíli prohlížel, než pokývl na jednoho z nádeníků, co zrovna nesl vlčímu muži sirové maso. „Pojďte dovnitř, promluvíme si,“ pobídl pak Koreljova a otevřel dveře maringotky. Za nimi dovnitř vešel nádeník – statný, vysoký ruský mladík – a zůstal stát u jedné ze zdí, jak byl povolán, aby hlídal bezpečí svého pána.

Principál smekl cylindr a vytáhl láhev vodky s dvěma skleničkami. Postavil to na stůl a pobídl hosta, aby se posadil. „Omlouvám se za ten stísněný prostor, v domovině mám krásný městský domeček, ale tady... tady se musí cestovat.“ Ovšem ze způsobu, jakým to říkal, bylo jasné, že nic víc, než tohle panoptikum nevlastní – kdyby mu to připadalo samozřejmé, neupozorňoval by na své vlastnictví.

Upír jen pokývl a nic na to neodpověděl. Ani nalité vodky se netkl.

„Pane Koreljove, jde o tohle...“ principál se neposadil, přešel k polici, vytáhl velkou knihu v červených deskách a nalistoval stránku téměř na konci, „tadyhle smlouva... v které se píše, že to děcko nemá žádnou rodinu. A vy teď příjdete a...“

„Nebylo by to zadarmo, zaplatím za něj,“ přešel rovnou k věci – stejně nešlo o nic jiného než cenu.

„O to nejde... víte, tedy... já si ho vzal z dobré vůle, vychovávám ho, šatím, živím...“

„Zaplatím za něj stokrát tolik, za kolik jste si jej koupil,“ navrhl druhý a znovu se jemně pousmál, když viděl údiv, který to ve tváři principála vyvolalo. Posmíval se, jinak se jeho něžné a neprohlédnutelné úsměvy nedaly vyložit – vysmíval se lidskému charakteru a životu. „Právě... je pro mne tak důležitý, protože vlastních potomků nemám, a nemůžu nechat náš rod, aby vymřel – to jistě chápete. Mám povinnost ke svému otci, k dědovi, k pradědovi a dále, kam náš rod sahá.“

Principál se nadechl, aby připomenul, že ten chlapec je kříženec. Nakonec však zakroutil hlavou nad svou hloupostí a přetočil list v knize. „Počkejte, jen napíšu do téhle kroniky, že byl navrácen své rodině.“

O ani ne dvacet minut později již umytý zrůdný chlapec dobíhal rychlou chůzi muže, který se představil být jeho strýcem. Ale nebyl. Upírovo pravé jméno znělo Serge Canet, nebyl ani Rus. A důvod, proč si k sobě chlapce vzal, pozbýval jakékoliv ušlechtilosti.

Andrej Alexejevič se rozhlédl po malém pokoji, který měl muž pronajatý v nevelkém domě jakési stařeny a vcházelo se tam z titěrné světnice. Osvětlovala ho lampa a kamna, u kterých bylo naskládané dřevo tak na jednu noc. V pokoji stála jediná postel, stůl a židle. V rohu pak kožený kufr.

Upír si stáhl rukavice z dlouhých bílých prstů, aby se mu lépe rozepínal kabát s kožešinovým límcem z lišky. Pověsil ho do rohu místnosti, poté se posadil ke stolu. Za celou tu dobu o chlapce nezavadil pohledem a už vůbec se nestalo, aby na něj promluvil.

Andrej Alexejevič ho okamžik pozoroval – samotnému mu konečně začalo být teplo, když se dostal do vytopené místnosti –, pak se jako na povel vrhl k samovaru, protože ten stál vyhaslý na stole vedle lampy a nenabízel ani zchladlý černý čaj, natož pak pití pro pána, jakým se zdál být módně oblečený Francouz.

„Nech to být!“ zastavil jej hluboký, melodický hlas. Chlapec se muži vylekaně podíval do tváře, ale hned se přestal natahovat přes stůl pro samovar a s pažemi volně podél těla se narovnal. „Pojď sem.“

Chlapec obešel stůl a postavil se asi na půl kroku od upírových kolen. Ošil se pod pohledem světle modrých očí. Přestože sám měl jako zrůdný chlapec děsit, zdál se být krotký, bojácný a smutný, jako všechny opuštěné děti. Navíc v situaci, která mu byla naprosto cizí.

„Jmenuješ se Andrej,“ řekl si spíše pro sebe muž a odmlčel se, jakoby proti tomu čekal námitky, „budeš mým sloužícím,“ oznámil mu protáhle, sám teprve zvažoval.

Poté se jedna jeho ruka vymrštila jako had lovící myš a uchopila chlapcovo zápěstí. Stiskl ho tak pevně, že Andrejovi vyhrkly slzy. A začal se bránit, když si jej upír k sobě přitáhl blíž. Ovšem již ten první večer poznal, že protesty ve společnosti jeho pána k ničemu nevedou.

Zajíkl se, když si všiml nebývalého podezřelého lesku v modrých očích upíra, avšak ten se již skláněl nad chlapcovou dlaní a brzy na to přišla prudká bolest, jak se zuby zaryly hluboko do jeho měkké kůže. Zazmítal sebou, ale ničemu to nepomohlo. Serge Canet sál sladkou dětskou krev a nedbal čehokoliv, co by tu chvíli mohlo narušit.

Mohla přijít stařena, v jejímž domě bydlel, kdyby jej slyšela. Možná i někdo zvenčí, náhodný kolemjdoucí. Ale nestalo se tak. Bez zachránce.

Upír okoštoval a zvedl hlavu. Jediná kapka, která mu zůstala na rtech, se do nich v okamžiku vpila. Andrej Alexejevič se už nezmítal, ani nekřičel, jen naprosto pobledlý vyděšením se třásl. Muž mu vložil do zakrvácené dlaně rubl.

„Ráno si zajdeš koupit nové šaty,“ vysvětlil, za co mu vlastně platí, „jestli utečeš, najdu si tě... Večer nasedneme na vlak a tuhle proklatou zemi plnou prašivých psů už nikdy neuvidíš.“

Pustil Andreje a nechal ho uniknout ze své blízkosti. Chlapec si uvědomil, že pláče, avšak jak byl zvyklý z panoptika, hned si utřel oči – i když ho dlaň stále bolela –, dříve než ke všemu dostane ještě pohlavek. Od zrudného chlapce se neslušelo, aby brečel – a co pak od sloužícího, jehož pánem byl skutečný upír?

„Budeš mne oslovovat monsieur Canet,“ dodal ještě stejně stručně k celému svému monologu.

To byla ta první z osudových nocí, které zcela změnily chlapcův osud. Dávno ztratil možnost zjistit, kým byl jeho rod, všechna tajemství zemřela s otcem (jako i o jeho japonských předcích); a nyní se – aniž by to věděl – vydával na cestu, pro kterou by ho každý jeho předek nenáviděl.

Vlastně bylo štěstí, že o tom nevěděl. Jak by pak dokázal žít? Dítě Japonky lehkých mravů, co mělo být zabito hned po porodu, protože bylo nečisté, a ruského vlkodlaka, jehož dar nesdědilo a místo toho jen zesměšnilo rod svého otce, poprvé v panoptiku, nyní jako služebník – věčných nepřátel – upíra. Mohl být jen rád, že tahle hra se hrála bez něj. Ve svých očích byl jen nikým nechtěným sirotkem.

Andrej Alexejevič miloval vlaky, fascinovalo jej snad úplně všechno, co se jich týkalo. Jak se nekompromisně šinuly krajinou, jak z nich stoupala pára, jaké vydávaly zvuky – to všechno tvořilo jeho vysněný svět. Když měl chvíli času a nemusel trénovat nové upírské číslo, hledal ve městech železniční stanice a pokud tam nebyly, snažil se najít alespoň nějaký kopec, z kterého viděl na koleje vedoucí do jiných měst. Sníval o tom, že jednoho dne se stane strojvedoucím – bude poroučet krásné kovové lokomotivě. A cestovat z jednoho konce své domoviny na druhý, pozorovat shon na nástupištích a držet se pevně daných jízdních řádů. Takový život si vysnil a bylo ironií, že právě jedouce ve vlaku se od něj vzdaloval.

Za okny plynula známá a milovaná ruská krajina. I s ní se musel loučit a vyděšený ze slov muže, který jej navždy chtěl odloučit od toho mála, co chlapec pokládal za své, si uvědomoval, že je to naposledy, co se dívá na pastviny, pole, lesy, vesnice a města. Až dojedou k hranicím a překonají je, nebude návratu zpátky – rozhodně ne pro chudého chlapce.

Vagóny byly plny různých pachů a chlapci z nich střídavě bylo špatně a hladno. Upír se objevoval znenáhla jen některé noci a tajemství jeho spánku Andrejovi nikdy neprozradil. I když se objevil, ne vždy si vzpomenul, že živé dítě potřebuje jíst, a tak byl chlapec odkázán na sebe. Občas přisedli lidé, kteří mu dali kousek pečiva, přestože je nežádal. Někdy stačilo, aby předvedl nějaký z triků, co se dříve naučil – samozřejmě falešné kouzlo, nic děsivého. A ten zbytek času hlady a žízní strádal.

Po týdnu jeho nové oblečení, tváře a vlasy pokrývala vrstva popílku, který se dostával do vagónů, když někdo z cestujících pootevřel okno při jízdě. Ta drobná smítka bodala v očích a Andrej Alexejevič dávno věděl, že – když je otevřené okénko – se musí z něj přestat dívat. Ale občas tam bylo tolik nádhery a on se tolik bál, že plakal a nezáleželo mu, zda ho budou štípat oči i z jiného důvodu než pro slzy.

A právě v takové chvíli naproti němu na dřevěné sedačce seděla starší paní v docela hezkých šatech a podala mu tvarohový koláč. Nikdy dříve ani poté nejedl takovou dobrotu. Snědl půlku tak rychle, že ani nestihl poděkovat; tu druhou si schoval.

Spousta cestujících si k němu přisedala neochotně, jiní zase si ho příliš dlouho měřili pohledem. Za všechno mohly jeho protáhlé oči. Průvodčí se občas zeptal na to, kde právě je pán, s kterým cestuje, a on odpovídal, že odešel, ale že se vrátí.

Naštěstí vždy stihli vysednout, než se průvodčí o to začal více zajímat. Někdy zůstali chvíli v nějakém městě, najali si podobně strohý pokoj jako tehdy poprvé a žili v něm. Andrej Alexejevič nesměl nikdy otevírat okenice a bál se tolik, že ani jedinkrát nepomyslel, co by to způsobilo, kdyby neposlechl.

Přestože sám předstíral, že je upír, moc o nich nevěděl. Sají krev – to poznal na vlastní kůži, naštěstí jen jednou. Serge Canet byl i bledý, ovšem napudrovaně jeho pleť nevypadala, z větší blízky na něm bylo poznat, že není živý, kůži jednoduše chyběl život, působila jako vytesaná ze sice kvalitního, ale stále nekonečně chladného kamene. A proto se chlapec od něj raději držel dál, jakoby to odmítal vidět a uvědomovat si.

Tudíž nemohl vědět, že kdykoliv upír leží přes den na posteli v naprosto temném pokoji, mohl by ho zabít, pokud by neuposlechl a otevřel okenice. Vysvobození. Avšak Andrej Alexejevič nebyl takový, nesnášel vlastní tresty, ale i ty, co se děly těm, v jeho okolí. Ani jako dítě, co si neuvědomuje, jak definitivní je smrt, by nedokázal – tak lehce, jen trochou světla – zabít.

Navíc co vlastně by se s ním stalo? Byl by sirotkem na ulici s obnosem, co by našel v upírových zavazadlech. Jak dlouho by mu peníze vydržely? Kdy by umřel hlady? A nebo skončil ještě hůř?

Přestože si svého otce nepamatoval a ani tu dobu se svým prvním opatrovníkem, nikdy nebyl skutečně bezprizorní a osamělý. Mohli ho zanedbávat, ovšem jakýsi dohled nad ním i tak měli. Dokonce, když v panoptiku onemocněl horečkou, zaplatili za léky a vyléčili ho. Takže se o sebe uměl starat v mezích a naopak se bál, že by jej upír mohl někde v cizině opustit.

Ten pocit strachu se jen umocnil, když skutečně překonali hranice a všichni cestující kromě něho mluvili jazyky, kterým nerozuměl. Byl z toho zmatený, bál se cizích tváří a dokonce – nejen pro možnost se najíst a napít – zbožně toužil po nocích, kdy společně s ním cestoval i monsieur Canet. Chlapec věřil, že je dost silný, aby ho ochránil.

A samozřejmě nebádal nad tím, zda ho upír ochraňovat chce?

Dny nakonec nemíjely tak pomalu a svět se nepřestával točit. Dokonce se zdálo, že za tu dobu Andrej Alexejevič nepatrně povyrostl. Bylo mu jedenáct let a cestoval z konce světa na druhý, nebo alespoň tak mu to připadalo. Neznal mapu, netušil, kde se nachází. A stejně tak si pod slovem Francie nevybavoval žádnou zemi. Věděl, že Franouzové jsou z Francie, kde se mluví francouzky a znal jediné slovo a to monsieur. O každé nové zemi si myslel, že to už musí být domov jeho pána, ale několikrát se mýlil.

Krajina se změnila, už ji tolik nemiloval, jen ho překvapovalo, jak je jiná a přece stejná. Lidé také byli jiní, méně srdeční a více děsivý. A nebe. Bál se, že si ho upír veze do samotného pekla, protože typickou ruskou modrou oblohu vystřídala šedivá a plná mraků.

Pamatoval si, že měl dříve zlatý křížek od otce, ale Lev Ignatijevič mu ho vzal – prý jej schoval, protože upír nemohl mít kříž na krku – a nevrátil. Také se vůbec nikdo nepostaral o to, aby se dokázal pomodlit. A tak si do špíny na okně prstem udělal kříže a drmolil k němu prosby. Nechtěl jít do pekla.

Až za několik měsíců cestování konečně z vlaku přesedli do kočáru a hlučným městem jeli vstříc novému domovu, který se stal tím konečným v Andrejově životě.

Andrej Alexejevič se naučil mnohému o monsieur Canetovi. Byl to muž několika tváří, dokázal se v momentě proměnit v někoho úplně jiného, přestože základní rysy – jakými byly plavé vlasy, modré oči a alabastrově bílý obličej o poznání jemnější než u Rusů – zůstávaly nezměněny. Také elegantní chůze dlouhána se neměnila. I přesto se z něj stal úplně někdo jiný mluvil-li ve společnosti, s Andrejem nebo při zabíjení.

Ty dva poslední případy se od sebe tolik nelišili. Na chlapce byl přísný, neplýtval slovy a málokdy se na něj vůbec podíval. Stejně tak pragmaticky se choval, když vycházel lovit – našel někoho, kdo se ocitl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě a vzal mu vší jeho krev, udělal to vždy rychle a precizně. Jedinou změnou se zdálo, že již není tak chladný, ale čerstvá krev jeho tělo rozehřála. I přesto mu zůstával na tváři tvrdý výraz, který se k jeho jemným rysům vůbec nehodil a Andrejovi muže ošklivil.

Ve společnosti naopak zkrásně, působil velice sympatickým dojmem mladého bohéma, kterého ponejvíc zajímá otázka ruské obrody – avšak větší přetvářku již nemohl předvádět, protože kdykoliv se ocitl sám celou zemi hanobil těmi nejtvrdšími výrazy. Možná hrál svou roli právě proto, aby se vysmíval těm, kteří skutečně toužili Rusko inovovat.

Všeobecně se jeho nálada zlepšila, když se navrátili do Francie, měl tam skromně vybavený městský dům s podzemím sklepením, kde se skrývala rakev, v níž spával.

Přestože Andrej byl jeho sloužící, nic po něm nechtěl. Krev z něj pil jen toho prvního večera, a pak ho skutečně až okázale ignoroval. Chlapec vůbec netušil, proč si ho vlastně koupil. Chápal – už v panoptiku se to naučil –, že někteří lidé slouží, jiní vládnou a nemohlo tomu být jinak. Avšak on potřeboval více, než-li pouze chápat. Chtěl mít své místo a to neměl, pokud jediná bytost, s níž se setkával a u níž bydlel, se na něj třeba i několik dnů nepodívala.

Monsieur Canet ho sice nechával spávat v posteli v pokoji a zařídil dokonce nejen kuchařku, která mu vařila, ale i ruského vychovatele, co se staral, aby se naučil francouzsky, číst, psát a počítat; ale nedovoloval mu, aby za ním chodil, když byl muž přes noc vzhůru. Jen velice zřídka pro něj sám přišel a vzal ho sebou na lov.

Chlapec nevěděl, co si o tom myslet – byl ještě příliš dětský, než aby dokázal chápat, co znamená zabít. A protože Canet byl upír, jeho oběti nekřičely a jen málo kapek krve kdy mu ukáplo, nezdálo se být tohle zabití ničím děsivým v Andrejových očích oproti bičování a mlácení, přes které se vychovávalo v panoptiku. A také to nebylo ani z poloviny tak nechutné, jako když viděl vlčího muže, jak trhá maso.

Andrej Alexejevič byl koneckonců vděčný, že je v takovém nevídaném pohodlí. Avšak k tomu bohužel i neskutečně osamělý. Až tak, že po měsíci v domě dokonce začal sedávat u dveří knihovny, v níž se Canet často zavíral a k raním hodinám tam dokonce i usínal, jak se snažil být vždy na očích, kdyby se náhodou monsieur rozhodl, že si ho všimne.

Avšak nic takového se nedělo.

Upír nehodlal přehodnotit svůj názor na chlapce, o to víc, když ten se choval jen jako prašivý pes, přesně podle rodu, z něhož pocházel. Vzal si ho k sobě z důvodu pomsty – takové, co je čistě osobní a nikdo o ní nemusí vědět, protože druhá strana, jíž se mstí, dávno neobývá tento svět. Mstil se na potomcích a na rodině za dávný spor a dávné bitvy.

Proto nikdy nemohl pocítit třeba jen záchvěv citu k tomu chlapci, o kterého se staral a jen čekal, až uzraje – a to doslova – do chvíle, kdy Canetova pomsta vyvrcholí. Desítka let pro něj nic neznamenala. A co mohlo být lepší, než pomstít se vlkodlakům tím, že z jejich krve udělá tu svou, upírskou.

Vzdělával ho a pečoval o něj o to lépe, protože se cítil povinován vůči vlastní rase, aby se nestal nesmrtelným někdo hloupý a zbytečný. A přece se nedokázal na toho chlapce ani podívat, aby neviděl v jeho rysech krev svých nepřátel a necítil vůči němu zášť.

A tak si ho držel blízko, nenechal ho odejít, a přesto – kdykoliv mu spal u dveří – se v něm nic nehnulo, aby jej zvedl ze země a odnesl do postele, jak by si každé dítě zasloužilo. Nedokázal vidět přednosti, co měl, a nebo vůbec uznat, že by mohl mít.

[další kapitola]