Vepíšu v tvou krev - kapitola sedmnáctá

Neměla jsem internet posledních téměř čtrnáct dnů, tudíž kapitola se zpožděním. Odpovídala jsem na komentáře až dnes, tak snad se nikdo nebude cítit ukřivděn, že jsem nereagovala spíš (i když já vždy reaguji se zpožděním xD a píšu se zpožděním xD).

Tohle je poslední kapitola druhé části.
Původně jsem třetí část neplánovala, ale protože jsem o ni byla požádána, nechám si nějaký čas (asi týden) na promyšlení, zda vymažu epilog a budu se věnovat probouzení Kirila více, než-li jen v jedné stránce (Snad nevadí, když spoileruju, že se probudí ;) ), nebo se rozhodnu pro původní ukončení příběhu, které již napsané mám a objevilo by se tu příští týden. 

Přejí příjemnou četbu. Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Sungie, Kroketovi, Lexxie a Manami.

[úvod|předchozí kapitola]

-II-

Princezna a žabák

17. kapitola

Andrej a Kiril, dva upíři žijící v jednom domě a spící v jedné rakvi. Na jejich srovnání zůstávalo něco nesnesitelně ironického. Přestože získali upírský dar téměř v témže věku a jejich osudu zahrnovaly tytéž hlavní body: byli sirotci, vyrůstali s upírem a navazování styku s obyčejnými lidmi jim bylo zdánlivě zapovězené, poznali temnou stranu sexuality a nakonec jim nikdo nedal na výběr, zda chtějí žít věčně a neohlížel se na to, zda jsou toho schopni; lišil se důvod a způsob jejich zasvěcení. Andrej se stal upírem, aby v něm vyvrcholila staletá nenávist, byl pomstou a zánikem svého rodu, okolí by ho snad i v těžké době mělo rádo, ale monsieur Canet nikdy nemohl; na rozdíl od něj Kiril byl stvořen z lásky. Ale v jejich případě to nebylo tak, že láska a nenávist jsou si blízké pocity, v jejich životech se díky tomu mezi ně dostal klín, do kterého osud udeřil silou, která by rozlomila i skálu.

Andrej byl upír, který ve své melancholii působil starší, naučil se jednat jako dospělý a stále toužil po jsoucnu, po zhmotnění citů, které by jej vedlo, a zaneslo hluboké šrámy, které mu život na počátku dvacátého století uštědřil. Přestože si to nikdy nepřiznal, věděl, jakou cenu má život a znal tíhu rozhodnutí, když musel volit mezi svým a cizím životem. Zakazoval se vymlouvat na nutnost a neodkladnost, všechny své činy opíral celou jejich hříšnou vahou o svá bedra a uvědomoval si, že ho k nim vedlo právě jeho rozhodnutí. Přesto dokázal vytvořit na tváři milý úsměv a svůj život vést v hledání jsoucna a smyslu života. Dožíval léty svůj lidský život, kdyby tehdy nebyl zasvěcen a vyhnul se všem nemocem, válce a strádání, stále by v šedesátých letech dvacátého století žil.

Kiril nežil tak dlouho, neprožil v upírství léta nahrazující jeho lidský život, byl upírem jen několik nocí a všechny své předchozí lidské dny prožil v touze. Právě to slovo nejlépe popisovalo, jaký byl. Toužil získávat, zažívat, být sám sebou a bojovat se smrtí o život do posledního dechu. Ale nyní byl mrtvý, daleko od vyplnění svých tužeb. Přestože si myslel, že tu jedinou pravou z nich má na dosah.

Andreje.

Kiril toužil po lásce. Celou dobu, co si pamatoval, toužil po Andrejově lásce, ale dostával ji příliš málo, aby mohl být šťastný, aby mu to stačilo. Pokud existovalo Andrejovo jsoucno, které ho vedlo ke smyslu života, pak musela existovat i Kirilova touha být tím smyslem, být Andrejovým vším a vyhřívat se milován a obdivován. Právě zde, na druhé straně mince, leželo neštěstí černovlasého chlapce. Kde Andrej nacházel své naplnění, Kiril ironicky naprosto ztrácel vše, protože hnědovlasý, starší upír mu nemohl dát víc, nemohl jej zahrnout jen mileneckou láskou, vášní a posedlostí, nebylo to možné, protože upírský chlapec byl zároveň jeho synem a k tomu se vázalo nemálo nutností, co zamezovaly čistě mileneckému citu.

Nebylo divu, že jejich soužití muselo dojít konce. Mladšímu se dostalo lásky při zasvěcení – dokud Andrej se plně neovládal –, ale on potřeboval mnohem víc, potřeboval být středem jakéhokoliv Andrejova dění, jeho absolutnem. Místo toho existoval konečný výčet, čím mu byl, a jednotlivosti těchto mnoha věcí se navzájem vylučovaly.

Začalo to hned první noc, kdy hnědovlasý se stal znovu jeho otcem, lidským i upírským, vedl ho v životě, který napodoboval ten lidský – protože Andrej nevěděl, jak jinak by měl žít a provozoval to celé desítky let, kdy bytí člověkem (i pro toho malého lidského sirotka, kterým Kosuke byl) předstíral –, a učil zásady upírského. Kiril se nechtěl vracet do zajetých kolejí, ani nemohl. Andrej si nejspíše nepřipustil, kolik se toho změnilo a chtěl se vrátit do doby, kdy se se svým smyslem života cítil šťastný. Nastolit znovu klid a užít si podzim života, kterého se ve skutečnosti nedožil.

Mladší upír to vycítil a pochopil jako pozbytí zájmu o něj, když už nebyl lidský. Sám s tím, jak prožíval první noci svého upírského života, cítil hlubokou touhu po lidech. Přitahovali ho způsobem, jakým nikdy předtím. I v těch nejztracenějších, nejodpornějších a nejzbědovanějších lidských kreaturách shledával něco fascinujícího, protože se staly oproti němu křehké a smrtelné. Nemohl si uvědomovat plný význam slova smrtelnost, ale i tak ten rozdíl mezi sebou a jimi – býval stejným druhem a teď se stal něčím jiným, to mu dovolovalo ze dne na den je nazývat oni – vnímal. A protože té noci, kdy se konečně s Andrejem věnovali něžnostem, po nichž vždy toužil, ještě nebyl úplně mrtvý, neztratil všechnu svou lidskost, stále ještě v něm zůstávalo živé teplo, jeho tělo neztratilo hebkost a poddajnou měkkost, vysvětlil si tuto ztrátu zájmu a návrat k starému jako Andrejovu snahu zapomenout na Kirilovu nelidskost.

Pulzovalo mu v mysli, kdykoliv se na Andreje podíval a sám byl přehlížen, že by nejraději z něj upír chtěl mít zpátky člověka. Jenže cesta zpátky nebyla možná. A i kdyby byla, zemřel by. Kiril chtěl žít – milován a obdivován. Nejspíše to byl právě hnědovlasý upír, kdo ho do této podoby rozmazlil.

Myslel právě na něj, když sám chodil na lov, pil a zabíjel mnohem víc, než mu Andrej kázal, že má, jen aby polidštil. Nechtěl být ve smrti dokonalý, pokud takového ho Andrej nedokázal milovat. Chtěl mu hřát v náručí, jako když byl dítě a upír se na něj usmíval tím nejkrásnějším úsměvem, protože tehdy skutečně byl středem jeho vesmíru.

Ale on dospěl a zemřel, přičemž předtím dělal spoustu věcí, které z jeho paměti – a ani té Andrejovy – nemohly být vymazány. Ne, nedokázal si lehnout do jeho náručí a poslouchat, jak mu Andrej čte. Nedokázal se ani přinutit jen pro dětské mazlení se mu vnutit do klína, opřít si hlavu o jeho hruď a spokojeně tak usnout. Tyhle doteky už pro něj nebyly.

Chtěl ho cítit. Chtěl s ním prožívat milenecký vztah do konce věků – pravou lásku z romantických spekulací autorů prózy a poezie.

Pokud si sedal na jeho klín, chtěl být líbán a mazlen jako dospělý. A když s ním toužil ležet, nebylo to pro pohádku a obyčejný spánek. Chtěl se ho dotýkat způsoby, které by předčily zážitek, který mu přinášelo sání krve. Protože přesně takové to bylo poprvé po zasvěcení.

 Kiril nikdy předtím – a to cudnost mu byla vzdálená – neprožil takovou vnitřní bouři a pocit absolutního naplnění. Vždy byl citlivý na dotek a nevytratilo se to ani tehdy, kdy byl nucený se dotýkat i mužů, na něž by jindy ani nepohlédl. A s Andrejem se jedinečně spojovala touha, co mladšího popoháněla, v podobě citu a intenzivní dotek dvou těl, které si nemohly ublížit a i bolest pro ně byla pouhým kořením.

Jenže Andrej jakoby to nevnímal stejně, ba ani částečně tak dovršující jako Kiril. Odpíral se mladšímu, vracel jejich vztah do dřívějšího vztahu plného frustrace. Trhal s nevšímavou samozřejmostí Kirilovu duši na cáry a černovlasý s tím bojoval způsoby, kterými se od něj ještě více vzdaloval.

Mohl to být měsíc, dva nebo i rok, pro jejich věčnost to nebylo důležité a stárnutí se na nich nedalo zpozorovat, teprve tehdy Kirilovo odhodlání zakolísalo a na okamžik rezignovalo na Andrejovu výchovu. Pochopil, že starší upír nechce, aby ho viděli ti, které znal za života, protože právě tito by ponejvíc moli poznat, jak se změnil. Hlavně ti, kteří byli při tom, když pomalu umíral. Ale černovlasý potřeboval od všeho pryč a získat zpátky své drobné bohatství v podobě dívčích drobností a oblečení.

Všechno své měl ve sklepě, tudíž bylo nasnadě, že jen na to místo přijde a vyzvedne si to. Ale protože již v lidském měřítku uběhl jakýsi čas, pochyboval, zda vůbec ještě jeho věci existují. Kdo by nevyklidil nemocemi prolezlé místo, kde několik měsíců umíral prostitut, ten jeho suterén na Senném, z něhož jej nakonec nemuseli vynášet v rakvi.

Zašel to zkontrolovat a samozřejmě po jeho věcech nebylo ani památky – byl považován za mrtvého a v tom pohledu nebylo důležité, zda dokončily svou práci souchotiny (pokud to byly ony) nebo závislost na morfiu. Dokázal si představit, jak bude nyní působit, když se svému známému zjeví u dveří.

A chtěl si užít své z mrtvých vstání.

Vyběhl schodiště s lehkostí své nesmrtelnosti a zazvonil u jeho dveří. Šigeru byl bratr jeho bývalého středoškolského učitele, svobodný starý mládenec, který nevěřil, že jeho druh může mít mezi sebou delší vztahy, a proto neopovrhoval prostitucí. Seznámili se v baru, v němž Kiril pracoval jako společník, ale nebylo to poprvé tam, kdy se viděli. Dříve na basebalovém zápase, kam přišel se svým bratrem, mu koupil pití.

Muž to nebyl hezký, vzrůstem malý, na Japonce spíše podsaditý a se zjizvenou tváři po akné, které nejspíše měl v pubertě, k tomu s výrazně křivými zuby. Páchlo mu z úst cigaretami a kávou, přesně tou substancí, co zůstávala cítit, když se líbali.

Kiril s ním spal několikrát, i když to bylo v době, kdy si již příliš sex s nikým nepamatoval, někde mezi vrcholící závislostí a smrtelným vyčerpáním jeho těla nemocí. Vlastně o Šigeruovi toho mohl říct jen velice málo celkově – kdykoliv mu něco v baru vyprávěl, poslouchal ho jen napůl, pamatoval si ovšem, co mu řekli jiní. Měl výrazně malý penis a jiní, kdo s ním spali, se divili, že s takovou výbavou má vůbec tu odvahu se ukázat před jinými muži. Pomlouvali ho, přestože dobře platil, a Kiril nejspíše podvědomě osudu postaršího Šigeru využil, když právě jeho požádal o pomoc. Byl to obchod, který ovšem z jeho strany byl vyplněn dle obchodních podmínek jen několikrát a to ve stavu, v jakém by na něj málokdo jiný sáhl.

Když mu muž otevřel, měl chvíli výraz, jako kdyby viděl ducha. A samozřejmě, že měl důvod se tak tvářit, protože Kiril mrtvý fakticky byl, ale tak daleko rozum asi čtyřicetiletého muže s malým pyjem nesahal a varovalo ho o tom jen podvědomí. Existovala sinalost z nemoci a nepěkná upocená lesklost tváře, ale přestože Kiril měl výrazně světlou pleť – oproti tomu, že mu patřívala tmavší, hlavně v době, kdy hodně hrál baseball a pobýval na slunci –, která v sobě hlavně na světle měla jakousi démonskou jiskru, byl vzdálen těchto dvou jevů, nevypadal nemocně, ale zároveň ani zdravě. Z blízka působil pramálo lidsky. Stejně jako jeho černé hlubiny očí až příliš odrážely obrazy z okolního světa. Vlasy míval zdravé i za života a kočičí půvaby, smyslnosti bohyně vlastně zůstaly zachovány, i když se topil v závislosti a jeho zdravotní stav se zhoršoval. To byl důvod, proč šlapal ulici téměř do svého posledního dne.

„Kosuke,“ dostal ze sebe jen muž, všechno jeho zděšení, co mohl pocítit, přebilo čisté překvapení a probuzení dávného okouzlení tím chlapcem. To Šigeru byl ten, kdo jako jediný Kirila litoval, kdo jej toužil vrátit na správnou cestu a kdo oplakával jeho ztrátu. Byl to právě ten malý nepěkný muž, který Kirila znal z doby, kdy mu ještě ani patnáct let nebylo a vynikal ve sportu.

Chtěl mu pomoci, ale nedokázal s ním udělat nic. Protože samotný chlapec nechtěl a on nevěděl, jak by mohl přiznat rodině a zbytku světa, že mu opravdu na někom takovém záleží. Někom z jeho druhu. Záchrana Kirila neležela jen mezi nimi a Šigeru byl příliš zbabělý, aby do toho zapojil své známé, třebaže znal doktory a úředníky nabízející skutečnou práci.

„Pozveš mne dál?“ Kiril byl mužem téměř stejně fascinovaný, jako on jím. Vnímal půvaby všech lidí, ale zatím nepotkal nikoho, koho by znal blíže. Cítil potřebu se ho dotknout a jediným důvodem, proč už mu dávno nesál krev, bylo nasycení, možná až přesycení.

Muž kývl a ustoupil ode dveří. „Myslel jsem, že jsi zemřel,“ přiznal tu jedinou myšlenku, co naplňovala jeho nynější bytí a silně svírala jeho srdce. Myslel si, že zemřel, protože to byla jediná možnost, jak vysvětlit jeho zmizení v tom bezútěšném stavu, v němž se nacházel.

„Zemřel…“ zopakoval po něm Kiril a otočil se na něj s půvabným úsměvem, přestože přišel v kalhotách, vlasy měl rozpuštěné – navždy pod pás dlouhé, protože Andrej je zapomněl ostřihat – a se všemi půvaby upíra působil jako androgynní panenka. Bytost jen vyloženě půvabná a stvořená k tomu, aby byla obdivována jako vše, co si její uctívači budou přát. Jak hořké bylo, že jediný, kdo tohle neviděl nebo nevnímal, byl právě Andrej. Kiril se narodil a vyrostl, aby byl milován a uctíván, přesně podle jeho tužeb. „Vrátil jsem se k otci,“ odpověděl nakonec s povzdechem.

„A uzdravil ses…“ v tom těle šelmy nemohlo být ani smítko nemoci.

„Nakonec to nebylo tak závažné, jak to vypadalo, asi mám tuhý kořínek,“ stále se na muže usmíval, hrál si s ním, přestože mu byl vděčný a o život jej připravit nechtěl.

Čtyřicátník nevěděl, co se sebou, takovou dobrou zprávu nečekal, ovšem chápal, co znamenalo, že se Kiril vrátil k otci, asi byl vytržen z života, kdy se prodával. Šigeru tudíž už na něj nikdy nemohl dosáhnout a mít ho. „A přišel jsi…?“

Mladší se rozhlédl okolo sebe. „Vzpomínám si, že jsi dělal dobrou kávu, tak jsem přišel ochutnat,“ odpověděl mu s úsměvem, „a také bych chtěl vědět, co se stalo s mými věcmi.“

„Pochop mně, že jsem si myslel, že jsi umřel… většinu jsem vyhodil,“ trochu se ukláněl, když se omlouval, přičemž zamířil do kuchyně, téměř tam běžel, jak nechtěl přijít o tak krásnou společnost. Možná doufal, že se bude moct alespoň dotknout, když ne přímo pomilovat.

Kiril ho sledoval s potěšením. Přešel za ním do malé kuchyně a opřel se vedle něj o kuchyňskou linku – byt byl vybavený v evropském stylu. Připadalo mu zábavné pozorovat, jak rovná kávu třesoucíma se rukama v kávovaru a působí až dětsky ztraceně v jeho démonské přítomnosti. „A ten zbytek?“ naklonil hlavu na stranu a prstem si začal hrát s pramenem dlouhých vlasů.

„Něco jsem si… schoval,“ zašeptal muž. „Jsi strašně bledý,“ pokračoval, když k němu vzhlédl, aby viděl reakci, kterou svým přiznáním vyvolal, protože Kiril nepromluvil. „Vážně jsi…“

„Jsem v pořádku, jen pozůstatek z té dlouhé nemoci,“ řekl mu černovlasý trpělivě a vyhoupl se do sedu na lince. Dal si nohu přes nohu, jako kdyby seděl v nějakém nóbl americkém klubu a přivřel oči. „Podívám se, co jsi schoval, možná si něco z toho vezmu zpátky.“

„Tvůj otec… ti tohle všechno strpí?“

Kiril si ho chvíli prohlížel bez odpovědi, jak zkoumal, zda Šigeru je opravdu typ, který si sice užíval s takovými, jako byl Kiril, ale nikdy by vlastním dětem něco podobného nedovolil. Dělal to jen proto, aby nemusel myslet na Andreje. Samozřejmě, že starší upír nebude nadšený, když zjistí, že před jeho nedoporučení byl u svého známého a k nelibosti se hodlá zase začít tvářit jako dívka. Jenže Kiril v téhle upírské nesmrtelnosti konečně viděl možnost být tím, čím se cítil být. Chtěl dosáhnout alespoň toho – nedokázal by se na věčnost nenávidět za chlapeckost –, když Andreje stejně nebyl schopen získat.

„Téma, o kterém nechceš mluvit,“ vyložil si správně čtyřicátník a zapnul kávovar. Stroj nepatrně bzučel.

Černovlasý mladík si olízl rty a sledoval, jakou reakci to v druhém vyvolalo, seskočil z linky a pobídl muže, aby mu ukázal věci, které si nechal. Předpokládal, že to bude hlavně spodní prádlo a měl pravdu. Punčocháče, podvazky a těch málo kousků dívčích kalhotek a podprsenek – všechno vyprané, čisté a voňavé, urovnané v krabici.

Probíral se těmi věcmi a usmíval se nad svou lidskostí, nad tím, kým býval a že mu patřila stejná křehkost jako muži, který si ho při tom prohlížel, přitahován jeho pravou podstatou sexuální bohyně, která vstoupila na nebe a stala se nesmrtelnou.

Ale Kiril ještě nebyl tak daleko, aby hledal vyžití v tomto ohledu. Dokázal ukojit po krvi běsnící monstrum, avšak stále věřil, že nebude muset hledat oběti svého chtíče, protože chtěl být jen s Andrejem. Stejně jako nedokázal dosáhnout lidskosti tím, když pil z hodně obětí, věděl, že by nedokázal naradit splynutí s Andrejem s žádným jiným mužem, protože nikdo ho nemohl nahradit.

Nakonec si z těch věcí nevzal nic. Vypil kávu, která ač měla v sobě kofein, nepůsobila tak nepřejícně k upírskému mrtvému tělu a nekazila mu krev, přičemž zároveň ani nepatřila k lidským jídlům, jejichž chuť se stala nijakou, nevýraznou a neuspokojující. Poznával, že čaj a kávu si opravdu může užívat téměř srovnatelně jako krev, i když žít z toho nemohl.

Vrátil se do domu, kde Andrej seděl ve svém pokoji a očekával jej. Připomínalo mu to ty chvíle, kdy se vracel od svých přátel a prožíval první chvíle pubertálních lásek a objevování vlastníc těl mezi dvěma chlapci. Snad se i cítil stejně provinile, ale – jako tehdy i teď – to dával částečně za vinu právě staršímu upírovi. Kdyby se mu věnoval, kdyby jej pomiloval do bezvědomí, nemusel by se bouřit, nemusel by ničit jejich vztah.

Odešel hned po setmění – budil se dříve než Andrej. Zmizel z domu a nechal ho tam schválně myšlence, že se už nevrátí. A teď přišel – doufajíc v jakoukoliv starost v tváři hnědovlasého – a našel jej s kočkou v klíně, netečného, zabraného do četby.

Zaváhal, nakonec se posadil naproti němu. Položil na stůl papírový sáček, který mu jeho čtyřicetiletý hostitel daroval. „Donesl jsem kvalitní kávu,“ zašeptal, „připravím ti ji zítra s mlékem.“ Usmál se na něj, naklonil trochu dopředu, jako kdyby chtěl být pochválen a pohlazen.

Andrej k němu zvedl pohled a povzdechl si. „Zmizel jsi na téměř celou noc.“

„Ani jsem si to neuvědomil,“ omluvně sklopil oči. Položil si ruce na nízký stůl a natáhl se tak, aby viděl, co si jeho otec a stvořitel čte. „Chtěl bych, abys mi zase ukazoval ty staré knihy s ilustracemi,“ zašeptal, naklonil dětsky hlavu na stranu, když k němu vzhlížel. Naschvál se dostal na místo, kde mu zabraňoval v četbě. Přesunul se na stůl úplně, do kleku, aby ho mohl zespodu políbit na dolní čelist.

Kočka mezitím pobouřeně odešla si lehnout jinam.

Kiril obtočil své útlé paže kolem Andrejova krku a přesunul se do jeho klína. Chtěl se mazlit, užívat si důkaz, že je milován. „Vzpomínáš si, jak si mi četl pohádky o princích a princeznách?“ zašeptal, jako kdyby to bylo důležité. „Proč nechceš, abych byl tvou princeznou, proč nechceš být můj princ? Andreji, otče, stvořiteli, má věčná lásko, proč mne odmítáš?“ Vždy v něm bylo zakořeněno cosi teatrálního, avšak v době, kdy přehrával a předstíral pocity, se to v něm plně probudilo.

Hnědovlasý okázalost neměl rád. Muži podle něj měli být pravdiví a mužnost hmatatelná. Nezajímal se o ženy, nikdy.

Pohladil ho po vlasech, po tváři, ale neodpověděl mu.

Mladší se na něj tiše tiskl a cítil se zbytečný, když nebyl středobodem Andrejova vesmíru. Vnímal jeho blízkost až zbožně, i když si v nadpřirozenu byli rovni. Věděl, že ta chladná náruč jej zabíjí. Umíral žalem, že se mu nedostávalo, po čem toužil.

„Proč mne nemiluješ?“ zeptal se, s tváři zabořenou do hnědých vlasů a neschopen k druhému vzhlédnout. „Proč? Dej mi vysvětlení, třeba to pochopím. Třeba mne to přestane bolet.“

Andrej ho pohladil po zádech a objal ho pažemi kolem pasu. „Miluji,“ řekl jen. Byl jeho smyslem bytí, naplňovala jej jen jeho existence. Chyba byla v tom, že skutečně nepotřeboval a nemohl toužit dostat víc. Měl vše, měl navždy důvod k životu, který byl stejně nesmrtelný jako on sám.

„Nejsem člověk,“ špitl Kiril.

„Nejsi.“

„Je to ten důvod?“

Bylo tomu právě naopak, ale jak mohl hnědovlasý něco takového vysvětlit. Možná si to uvědomoval, ale měl jen jediné, co obsahovalo vše: „Jsi můj raison d'être,“ zašeptal mu a začal jej v náručí kolébat jako dítě, jako kdyby si myslel, že to jeho smutek může utišit.

„Těm slovům rozumím, ale nerozumím tomu, co přesně pro tebe jsem,“ přiznal Kiril tiše a sám se od něj odtáhl, jak ho takové hojšání spíše zraňovalo, protože on se necítil a nechtěl být Andrejovým synkem. „Pomiluj mne, prosím, pokud mne miluješ, chci, aby sis mne vzal, chci být tvým vším způsobem, jakému rozumím. Bez francouzského filozofování, bez ruské melancholie a japonské přetvářky, chci cítit, že jsi mou součástí a jedině já tě obklopuji.“

Andrej mu stíral palcem slzy z tváří a jeho slova k němu nedoléhaly svým pravým významem. Nikdy sexu nepřikládal tak absolutní význam, protože sám si nikdy neuvědomil, že by se mu oddával z lásky; navíc to byl právě černovlasý, jež tohle oddělení tělesného a duševního zpečetil, když se prodával v přetvářce a k zániku.

„Prosím,“ zopakoval Kiril tiše, lidské ucho by to nebylo schopno slyšet. Chvěl se mu spodní ret, jak vzdoroval pláči, skousl si ho. Přestože zůstával na Andrejově klíně, stáhl ruce, které měl položené na jeho ramenou k sobě a čekal neschopen erotickou hru začít.

„Nemusíš mi dávat své tělo, ani předtím si nemusel.“

Ta slova bolela, Kiril nikdy před tím necítil, že by byl milován způsobem, jakým on Andreje zbožňoval veškerenstvem svých buněk a citů, fyzickou i duševní podstatou.

„Ale já… já potřebuji s tebou být i takto,“ snažil se mu vysvětlit ztracený v tom, co vlastně je to nepochopitelné na jeho prosbách. „Potřebuji tě cítit, prožívat s tebou…“

„K tomu…“

Kiril mu přiložil prst na ústa a zakroutil hlavou. Natáhl se, aby Andreje políbil na čelo a zvedl se z jeho klína. Ponížený, když odhalil své touhy a byl odmítnut. „Chápu,“ zašeptal, i když nerozuměl vůbec ničemu a vydal se sklopenou hlavou z pokoje.

Celý svět byl plný mužů, jež po něm prahli a byli ochotni jej uctívat, jen Andrej zatvrzele odmítal.

Byly to roky, co plynuly v odmítání, Kiril se těšil, když si pořizoval dívčí oblečení, které se měnilo, odhalovalo více kůže a šilo se z příjemnějších materiálů. Mohl si dovolit vše, protože jako pro upíra pro něj neexistovala finanční omezení. Cokoliv chtěl, dokázal si obstarat. Kromě toho jediného důležitého.

I tak v některých nocích se cítil šťastný, stejně jako v dobách, když byl dítětem. Pokud se smířil s tím, že bude Andrejovi tichou společností, dostávalo se mu přítomnosti jeho boha. Zvykli si společně pít kávu, sedět u knih a občas si povídat o maličkostech. Nesměly to nikdy být hluboké rozhovory, protože v takových nikdy nenašli společnou řeč.

Zprvu k Andrejovi nechodil oblékaný v tom půvabném oblečení, které si pořídil, protože znal jeho nelibost v ženském. Ale posléze usoudil, že druhému upírovi na tom nezáleží, nezajímá se. Mohl přijít v světlých rozevlátých šatech a připadat si jako víla, nebo v černém připomínat vdovu z mafiánských filmů z Itálie, a nedostalo se mu žádné odezvy. Jen on sám si stříbřil svůj vkus a zamilovával se do detailů. Měl rád bonety a koupil si jich hned několik.

Naučil se, v které oblečení jej dělá starší, co naopak omlazuje. Měl mnoho času a prostředků to využít. Všiml si při tom dokonce zvláštnosti na Andrejovi, že on záměrně věk, v němž byl zasvěcen, maskuje a nikdy si nepřipouští své mládí. Choval se jako starý muž, mezitím co Kiril si užíval dospívání, i když také v lidských letech byl dospělý.

Všechno jejich soužití a vzájemné vzdalování se ovšem vedlo k jedinému. Kiril se vzdal. Možná to znovu bylo jen chvilkové, z popudu, a kdyby bylo cesty zpět, určitě by se vrátil do starých kolejí. Ale některé činy nebylo možno vymazat.

Ztratil se na celou noc, nehledě na strach, jaký o něj Andrej prožíval. Celou tu dobu proseděl v baru. Byl pozván ke skupině mužů, předpokládal, že mafiánů, aby s nimi hrál karetní hru, kterou na začátku večera neuměl. Bylo to jiné než v době, kdy byl jen společnicí, protože nyní poprvé mohl mluvit sám za sebe, říkat, co chtěl, nehledě na své oblečení, nehledě na to, kam byl ve společnosti postaven, když byl jen mladík oblékající se za dívku. Navíc nebyl prostitut, neplatili mu a on se nemusel chovat podle toho, dávat jim najevo přízeň zaplacenou penězi.

A přesto si na nich všiml, že jej chtějí. Bylo to ve způsobu, jakým s ním mluvili – nyní již ve stejném postavení se pro ně stával někým cenným a nedobytným, nestačilo vytáhnout několik bankovek a těšit se z úlovku, teď Kiril dokázal plně zapůsobit jako bohyně.

První večer se pouze bavil jejich lidskostí. Druhý – nehledě nebo právě pro Andrejův nesouhlas – se za nimi vrátil a poslouchal slova obdivu, který k němu měli. Třetí večer rozhodil sítě, snažil se působit ještě nedosažitelně, a přece si dával záležet na svém vzhledu, aby byl přímo nadpozemsky nádherný.

Nakonec asi pátý večer se to stalo. Podvedl Andreje. Nechal se svést vším obdivem a na chvíli uvěřil, že může být smyslem života i pro jiné, než pro jeho milovaného upíra, a že ostatní mu dají to, co si jako takový středobod jejich světa zaslouží. Byla pravda, že ti muži – bylo jich více než jen jeden a všichni se vystřídali – mu dopřáli pocit, že je opravdovou sexuální bohyní. Vzývali jej, obdivovali, dávali mu přesně to všechno, co potřeboval, aby mu nabídl Andrej.

Ale ani tak to s nimi nebylo tak dokonalé jako s Andrejem. Byly to příjemné pocity, nikoliv však naplňující, ovšem blížilo se jim to.

Kiril věděl, že je to jen náhrada toho, co skutečně chce, stejně jako tehdy, když odešel z domu, hledal jen náhradu dokonalého Andrejova domova. Nicméně mu to přinášelo alespoň v těch několika málo okamžicích naplňující pocity. Potřeboval být obdivovaný jako bohyně, středem pozornosti a modlou – přesně tak se k němu muži chovali, když si je omotal kolem prstu.

Návrat do Andrejova domu byl bezútěšný.

Čekal cokoliv, hlavně prohloubení ignorace a Andrejovu tichou výčitku, protože tomu se mu vždy dostávalo, když přicházel mimo určené hodiny a se zážitky, na které snad mohl být příliš mladý.

Ovšem dočkal se něčeho zcela jiného. Hnědovlasý upír stál nehnutě v chodbě domu a pozoroval ho temnýma očima. Ruce měl založené za tělem, ale byl daleko uvolněné pozici. Naopak z něj vyzařovalo, že se musí ovládat.

Kiril si nepamatoval, zda vůbec někdy viděl Andreje zápasit s takovou zlobou.

Vyzul se, jak byl zvyklý a udělal k němu několik váhavých kroků. Nadechl se, aby mohl promluvit, ale místo toho si jen skousl ret a sklopil pohled. „Co si po mně chtěl?“ zeptal se vyčítavým tónem po chvíli. „Co si po mně celou tu dobu chtěl?“ Ustoupil o krok, jako kdyby se bál trestu a vzhlédl k němu. „Abych byl… abych byl Kosukem.“ Vyplivl to jméno s naprostou nechutí a nenávistí, skutečně pro něj bylo vyjádřením toho, kdo býval a již nechtěl nikdy znovu být.

„A čím si myslíš, že jsi?“

Černovlasý na několik okamžiků oněměl. Kdykoliv ho Andrej nazval Kosuke, musel něco provést a dával tím najevo, že jsou si vzdálení, že mezi nimi není to pouto, že není jeho Kirilem. „Já…“ začal, ale nepokračoval, protože nedokázal odpovědět. Věděl, čím chce být, nikoliv jak se nyní jeví Andrejovi, za co jej ten považuje.

„Tohle je tvá láska? Tohle podle tebe znamená, že jsi jen můj?“ starší upír nečekal na odpověď. Byl rozčílený a zrazený. Pamatoval si slova, ve kterých se mu černovlasý snažil vylíčit, jakým způsobem on vnímá sex a Andrej si myslel, že to začíná chápat, jen stále měl své důvody si myslet, že Kirilovi by tím ublížil. O to ovšem více ho teď rozhněvalo, že mu nejprve vypráví o důkazu lásky a žádá ho o něj, pak se dá někomu jinému a netrpí sebemenší výčitkou svědomí.

Mladší ustoupil o další krok dozadu. „A ty… ty jsi byl někdy jen můj?“ Sám sobě se divil, jak klidný a tichý má hlas. „Říkáš, že jsem tvůj smysl života, že jsem nevím, co všechno tvého… ale byl si ty někdy můj? Dal ses mi někdy? Projevil ses někdy, že jsem pro tebe tolik důležitý, co mi stále vykládáš?“

Hnědovlasý si ho tvrdě prohlédl. „Dal jsem ti všechno, co jsem mohl.“

„Ne, na jednu věc si zapomněl, nedal ses mi sám.“

„To ti jde jen o sex?“ zavrčel. „Vypadni odsud, nechoď mi na oči s tou svou špínou.“

Co to bylo za slova a kde se vzala? Pramenila snad z těch dávných dní, kdy Andrej Alexejevič a Raoul Vannier byli zavřeni ve společné kobce. Ze vzpomínek na soud a ortel, který nad nimi monsieur Canet vyřkl. Nebo jen výsledek frustrace a strachu, když Andrej nenáviděl Kirila za to, že si raději vybral život prostituta a ponížení v pozici společníka, kdy zahazoval a ničil sebe, tedy to, co Andrej nejvíce zbožňoval, než aby s ním zůstal.

Kiril ani nemohl odpovědět. Protáhl se kolem něj, odešel si vzít své věci a i s nimi opustil dům. Znovu byl bezprizorní.

Snad to tenkrát Andrej ani nemyslel navždy. Nicméně je to odloučilo na několik desítek let. Byl to Kiril, kdo se omlouval, a Andrej, který ta slova nedokázal přijmout. Dávno nejspíše změnil názor, ale byl si vědom, že kdykoliv by se k sobě znovu vrátili, opakovala by se pohroma jejich společného soužití.

Existovala hradba mezi nimi, kterou nemohli překonat. Andrej Kirilovi, svému všemu, nabízel ironicky vždy příliš málo; naopak Kiril mu chtěl dát vše, bezmezně a bezmyšlenkovitě. Tudíž spolu nemohli být.

Kiril si užíval svého života. Nestýkal se s dobrými lidmi, protože takoví lidé jako kdyby pozbývali pikantnosti. V japonských poměrech ponejvíce, protože byli uniformovaní, stejní, pracovití a společně odpovědní za celý svůj národ. Hledal protestující, přestože ta doba už dávno pominula – nikoliv do ulic vyšlé komunisty, ale lidi bouřící se svým srdcem, nespokojené a mnohdy na okraji společnosti.

Vedl svůj vlastní mafiánský spolek, ve kterém páchal zločiny a s nadřazeností nesmrtelného si pohrával s lidským utrpením. Bavil se tím, mstil se světu za to, že nemůže být skutečně šťastný. A hledal povyražení, kojil touhu nízkých pudů.

Přesto nakonec i on měl rád – miloval jen Andreje – některé své společníky, dokonce si oblíbil popáleného mladíka, o nějž se staral snad až s mateřským citem.

Usadil se v tomhle nebezpečném prostředí a byl by snad schopen se mu oddávat dalších mnoho let, kdyby se Andrej s příchodem dvacátého prvního století nezamiloval.

Byla to láska, která v Kirilových očích dostávala vše, co vždy sám pro sebe od Andreje chtěl. A nejraději by toho muže, Akiru, sprovodil ze světa, nikoliv protože Andrej by pak náležel jemu, ale z důvodů jakých Kiril byl plný, z důvodů, že Akira Andrejovi ubližoval a Kiril nikdy nechtěl nic jiného, než aby byl jeho otec šťastný.

Přestože ten příběh Andrejovy lásky – jiné od té k Raoulovi, jiné od smyslu života – nekončil šťastně, znovu byl Kiril odmítnut a slib cesty do Andrejovy domoviny nenaplněn.

Odjel tam sám se svými dvěma nejmilejšími milenci, s dvojčaty, jimž byl bohyní. A jen doufal, že pokud uplyne dostatek času, bude i on hoden Andrejovy skutečné lásky.