Vepíšu v tvou krev - kapitola šestnáctá

Bylo to trochu divoké poslední dva týdny. A jak jsem říkala, dopsat rozepsanou kapitolu je náročnější, než-li ji celou znovu napsat.

Přejí příjemnou četbu. Myslím, že kapitola pro tento týden je tato, další asi další týden.

Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Kroketovi a Sungie. A kdyby se někdo chtěl přidat a komentovat společně s nimi, bránit mu v tom nebudu. ;)

[úvod|předchozí kapitola]

-II-

Princezna a žabák

16. kapitola

Probudil se zvukem kapající vody a nepatrně pootevřel oči. Byl v teple a poznával vůni, co ho obklopovala. Usmál se – ta vůně přinášela štěstí, ještě než si uvědomil, kde vůbec je. Zapomněl na sníh, do kterého se zhroutil a na ty kapky krve na dlaních. Zavřel znovu oči a chvíli se jen nechával unášet tím pocitem, že je mu dobře, nic ho nebolí a nemusí se bát. Věděl, že jakmile otevře oči, nic z toho nezbude a celá podstata bytí ho bude mučit. Takové místo si musel s určitostí vysnít.

Chladivá dlaň ho pohladila po tváři.

Andrej tam byl s ním?!

Zachytil ruku, která ho hladila, i když sám příliš nevěděl, kde na to vzal sílu, a stiskl ji. Poté otevřel oči a zůstal se usmívat do nejkrásnější tváře ze všech. Byla tak vlídná a plná starosti. Miloval ji v tu chvíli ještě mnohem víc než kdykoliv dříve. „And-re…“ pokusil se upíra oslovit, hlas ho neposlouchal.

„Psst, Kirile,“ šeptl mu ten a sklonil se, aby ho políbil na čelo. Chvíli tak zůstal, než se narovnal. „Potřebuji, abys mi odpověděl…“

Kosuke přeslechl otázku. Zmateně si ho prohlížel a jako ve snu nebyl schopen se sám ptát. Celou jeho mysl zaplavilo zděšení. Zmítal se mezi děsivým uvědoměním, že pouze sní a představou, že přeslechl cosi důležitého, co může definitivně ovlivnit jeho život.

„Chceš být navždy se mnou?“ zopakoval pro něj Andrej.

Mladík kývl a přivřel oči. Už ho nikdy nechtěl opustit. Ve svých posledních okamžicích si jasně uvědomoval, že nikdy neuchopil svobodu, nikdy se jí byť ani nepřiblížil. Člověk nemůže být svobodný, nemůže být tím, kým chce být – brání si v tom sám a brání mu v tom ostatní lidé.

Okamžik bez bolesti pominul. Začal kašlat a bolest se do jeho hrudi doslova zařezávala. Nemohl dýchat. A ani vnímat, co se kolem něj děje.

Andrej ho vzal do náručí a přivinul k sobě, jako kdyby konejšil dítě, než se zakousl do jeho krku. Snad byl Kosuke dost silný, aby vydržel, než mu dá první část svého nesmrtelného daru.

Nedokázal to odhadnout, nikdy dříve se nesnažil stvořit dalšího upíra.

Život nám dopřává po troškách toho nejlepší, abychom si to vychutnali a nepřejedli se tím. Stejně to bylo i s krví Kirila. Andrej si jí nemohl vzít příliš, protože se velmi rychle přiblížil k hranici, kdy by ho usmrtil, tudíž mu nezbylo než děkovat prozřetelnosti, že jej vedla k tomu, aby se napil i od jiné oběti.

Jak si sám pamatoval ze svého zasvěcení, rozkousl si kůži na zápěstí, aby se dostal ke krvi a přiložil ho k mladíkovým ústům.

Pij, prosím - byl tolik zoufalý z toho, jak se vyvíjela situace, že nedokázal promluvit nahlas.

Přestože ho mladší malátně poslechnul, aniž by jej slyšel, nedokázal přijmout krev. Začal se jí dávit, vyplivovat ji a Andrej si byl vědom, že místo toho, aby mu dopřával věčný život, mu bere poslední okamžiky, co mu zbývají.

Poslouchal jeho srdce, jak bije a bezradně přihlížel tomu, jak se Kiril dostává do jakéhosi šoku. Přestal mu dávat svou krev a okamžik se jen díval do jeho tváře. Proběhlo mu hlavou, že lidé musí být nejspíše prokleti, aby se mohli stát upíry, že jím nemůže být každý – rozhodně ne někdo tolik cenný jako je jeho Kiril. Proč by vyšší moc toužila zachovat na zemi ty nejlepší, když nikdy nebyla spravedlivá?!

Hledal ve své paměti cokoliv, co by mohl opomenout, ale zasvěcovat a být zasvěcen je zcela jiný zážitek. Kůže na zápěstí se mu mezitím zacelila, tak dlouho otálel.

Zkusil mu vzít více krve, dostat jej natolik blízko smrti, aby jedinou cestou k dalšímu nádechu mohla být jen přeměna. Znovu se ho pokusil napojit z vlastní žíly, ale nepomohlo to. Uvědomil si, že v jeho krvi je stále ještě cizí látka, která kazí i tu jeho.

Nenapadlo jej nic jiného, než mu naříznout obě zápěstí a tepnu na krku, aby z něj krev odcházela, zatímco mu nutil tu svou. Byla to poslední možnost, podle tlukotu jeho srdce si byl jistý, že zanedlouho se dostaví smrt a on v té chvíli nemá čas vymyslet nic lepšího nebo její příchod zpomalit.

Do Andrejovy mysli se to vepsalo jako nekonečná věčnost, přestože to trvalo jen v rámci minut. Kosuke začal pít jeho krev a chlapecké tělo ji začalo přijímat, upír jej nechal několik okamžiků sát, než mu zápěstí uzmul, aby slinami mohl zahojit rány na těle mladšího.

Poté mu znovu dal své krve. Sám se cítil zesláblý, protože spousta jeho krve byla promrhána, jako i téměř všechna Kirilova.

V prvních křečích naštěstí ještě černovlasý nenabyl vědomí. Jeho tělo se měnilo, aniž by k tomu utrpení přizvalo duši.

Andrej věděl, že to musí zopakovat, aby z Kirila utvořil silného upíra – nebo alespoň tak si to vysvětlil, když to prováděl monsieur Canet. S obavami se znovu přisál na jeho krk a vzal si krev, která se již znovu dostala do oběhu, aby mu ji mohl zase vrátit

Tentokrát již si Kosuke přidržel jeho ruku a začal z ní lačně sát. Vše se zdálo být v pořádku. Obřadně to celé zopakoval naposledy, než se v dávno zapomenuté únavě posadil a zacelil si ránu na zápěstí.

Celý futon byl od krve, tolik jí promrhali.

Černovlasý našel jeho ruku svou a propletl s ní prsty. Oba mlčeli, přestože k němu černovlasý vzhlédl svýma hlubokýma černýma očima. Jeho tělo se měnilo. Uzdravovalo uvnitř, krásnělo na povrch. Vlasy, které toho tolik vytrpěli jeho špatnou životosprávou, nabraly lesk a objem. Tvář se vyhladila, zbledla a zůstala navždy bez jediného náznaku vousů. Stal se z něj překrásný chlapec s něžnými dívčími půvaby.

Starší se k němu naklonil a políbil ho na čelo. Kosuke jej v reakci na to pevně objal a přitiskl se na jeho tělo. Držel se ho odhodlaný už nikdy se nepustit. Bolest, co proplouvala jeho tělem, byla mnohem menší, než když předtím dýchal. Poslední kapky utrpení, než se úplně celý uzdraví.

Zhluboka dýchal, jak se mu konečně dostávalo dechu, i když si uvědomoval, že to nepotřebuje – že kdyby chtěl, mohl by dlouze zadržet dech a nijak by jej to neohrozilo, i když by nejspíše měl z toho strach. Cítil vůni svého stvořitele a užíval si jeho tvrdé tělo proti svému. Celé vědomí, v čí je náručí, mu bytostí vysílalo roztoužený třas.

Našel upírovy rty. Chutnal vlastní a Andrejovu krev, avšak tentokrát jen letmo, už ji nemusel pít. Cítil, že oba hřejí, hnědovlasý už nebyl tolik chladný a ani jeho tělo tak tvrdé. Probíral se mu vlasy a jen jakoby v blouznění si uvědomoval, že jsou mnohem delší, než si je pamatuje. Sahaly mu téměř až po ramena a vyzněla tak jejich hnědá barva místy s rudými odlesky. Přitáhl si ho k sobě a objal stehny. „Andreji,“ zašeptal do jeho rtů a jen se pousmál, když mu byl na ně položen prst.

Hnědovlasý se zadíval do chlapcových černých očí, které ještě víc zářily z jeho nyní o poznání světlejší pleti. Vypadal jako panenka, jen v očích měl stále živoucí třpyt. Bál se připravit ho o lidskost, ale i když už tolik nehřál a nebylo jeho tělo tak živoucí, přece nepřestal být jeho smyslem života. Nejkrásnější bytostí. Navždy už zůstane trochu dětský a každý pohled na něj bude připomínkou toho prvního dne, kdy jej našel v troskách zničené země a beznadějně se do něj zamiloval.

„Slíbil jsi mi, že už navždy budeš můj,“ zašeptal starší a přejel po jeho rtech. Toužil po jeho blízkosti snad ještě víc než Kosuke po té Andrejově. „Jen můj Kiril.“

Druhý nepatrně kývl a pousmál se. Nic víc nechtěl. Skousl si trochu nervózně rty, když se odvážil přesunout se prsty k rozepínání mužovy košile. Postupoval knoflíček ke knoflíčku, přičemž se mu trochu třásly ruce, jak se obával, že bude zastaven. Svlékl mu ji z ramen a obdivně přejel po jeho hrudi. Dříve ji snad nikdy nahou neviděl.

Na ramena mu vtiskl polibky, než se vydal po jeho krku na ohryzek a pod bradu. Konečně se mohl Andreje dotýkat. A ten se mu nebránil, nechával se svádět, i když musel vědět, kam tohle povede. „Vždy jsem byl jen tvůj Kiril,“ odpověděl mu šeptem, když dlaněmi zajel do jeho rozkroku a začal mu rozepínat kalhoty.

A proto si mne opustil a zemřel?

Černovlasý si nikdy neuvědomil, jak hluboce tím Andreje zranil – myslel si, že to bylo naopak, že on trpí a musí jít, protože je vyhnán. Kdo vybudoval tu hradbu mezi nimi? Stáhl mu kalhoty, jako kdyby jejich látka ji ztělesňovala.

Přetočil jejich pozice a posadil se na něj. Stáhl ze svého těla tílko a sklonil se, aby zlíbal Andrejovu tvář. Uvědomil si, že pláče. „Nikdy jsem tě nechtěl opustit,“ přiznal mu a rozhlédl se po dobře známé místnosti svého dětského pokoje.

Andrej mu setřel slzy z tváře a posadil se, aby jej mohl políbit na rty. Kosuke se jemně pousmál a stejně toužebně, jako když umíral, si přidržel jeho ruku na tváři. Poté tou druhou zamířil do jeho rozkroku.

Starší ho zastavil. „Opravdu to chceš?“ zeptal se. Věděl, jak Kosuke poslední měsíce svého života sex nenáviděl a hnusil se kvůli němu sám sobě.

Nesmrtelný chlapec jen přikývl a bez jediné kapky studu se zadíval do očí druhého. Dokázal z nich vyčíst, že mu Andrej splní každé přání – stejně jako když byl dítětem. Otřel se tváří o jeho dlaň a mazlivě se zhoupl v bocích. Připomínal toulavou kočku, která konečně našla klín, na němž by chtěla spát a vrnět už navždy.

Andrej si naslinil prsty a putoval jimi níže po kostrči. Mladší se mu vybídl a na malý okamžik se zdál být až nevinně ztracený, přestože oba věděli, že je to jen iluze. Vybízel se jeho prstům a vnímal bolest úplně jinak, než kdykoliv předtím. Byla kořením života – přítomná, aby věděl, že stále žije.

Zaryl nehty do Andrejových ramen, když dosedal na jeho mužství a zadržel dech. Až po chvíli si uvědomil, že svého milence poškrábal a teče mu krev. Tak silně si to užíval, protože to byl právě hnědovlasý, kdo ho ovládl. Sny se plnily a ani hvězdy nemusely kvůli tomu padat a umírat.

A zdálo se, že i starší v sobě měl příliš utajované touhy, protože si ho bral vášnivě a nenechal mu ani okamžik odpočinku. Stáhl si ho pod sebe, aby mohl být ještě divočejší. Jako šelma. Ukojujíc svou nezkrotnou touhu.

Přestože jim patřila věčnost, to spojení netrvalo dlouho a Kirilovo tělo ho prožívalo s vypětím, protože se stále ještě měnilo.

Téměř ve stejný okamžik – naštěstí o chvíli poté – se celý zachvěl poslední lidskou, smrtelnou křečí. Andrej z něj vystoupil a jen ho objal. „Bude to dobré,“ zašeptal něžně a znovu políbil na čelo. Pevně jej sevřel v náručí, přestože se Kirilovo tělo zbavovalo špíny lidskosti.

Do rakve ve sklepení domu ulehali oba již čistí.

Andrej se bál, že Kiril přijde s přeměnnou o svou vášeň k životu, avšak v tom se mýlil. Byl stále nenasytný. Hned prvního večera ukázal, kolik potřebuje doteků a že mu nedělá sebemenší problém pít krev lidí a zabíjet je proto.

Starší se teprve probouzel, když si všiml, že rakev je už otevřená, přestože Kiril byl v ní s ním. Hrál si s jeho vlasy a usmíval. „Jsou takhle krásné,“ zašeptal, ohromen tím, jak skutečně Andrej vypadá a co nyní vše může vidět. „Celý jsi,“ dodal a přivřel svůdně oči, „miloval jsem tě, ani jsem nevěděl, jak jsi pohledný,“ zasmál se. Byl to nepopsatelný pocit, oproti tomu, jak byl nemocný. Odpust mi, Andreji, jaký jsem, budu se snažit být pro tebe lepší.

Hnědovlasý si ho prohlédl, spoustu se toho na něm změnila. Když ho nyní viděl, aniž by byl ovlivněn vší fyzickou i psychickou únavou, nebyl si vůbec jistý, zda udělal dobře. Nikoliv v tom, že jej přeměnil – pokud měl volit mezi mrtvým lidským Kirilem a tímto upírským, vždy upřednostňoval to druhé -, ale v tom náhlém popudu jejich vztah do základů změnit. Toužili po sobě navzájem, to ovšem neznamenalo, že bylo správné tu touhu naplnit, ke všemu tak ráz na ráz. Andrej věděl, že by bylo lepší volit pomalou cestu postupného poznávání ve skutečnosti, kde již nebyli otec a syn, a chtěl se k ní vrátit, pokud to bylo možné.

Kiril si všiml toho pohledu a stáhl se. Mrzelo jej, že mu druhý nijak neodpověděl na vyznání jeho citů. Mlčeli, než se zeptal: „Co můžu a co nesmím? Mám docela hlad, ale je úplně jiný… než ten předtím.“

Andrej se zvedl do sedu. „Musíme toho spoustu zařídit,“ řekl jen, než vstal a rozsvítil starou lampu v místnosti. „Pojď nahoru,“ poté odklopil sklepní víko.

Černovlasý se rozhlédl po jejich domě a tvářil se, jako kdyby tam byl poprvé. Svět se zdál být jiný, mnohem obsáhlejší, ale zároveň menší. Měl na sobě jen svou starou košili a spodní prádlo, nelíbilo se mu, že znovu působí jako chlapec. Pohlédl na Andrejova záda a přivřel oči – pamatoval si, jak ho jako dítě káral, že se jednou snažil hrát si na dívku. Dlouho se s ním kvůli tomu nebavil – mohl by si s ním o tom teď promluvit? Bere ho stále jako dítě?

Patří k lidem, kteří nejsou schopni se s tímhle sebeurčením některých mladých smířit?

„Odpovíš mi?“ spíše, než-li se ptal, prosil ho, aby s ním mluvil.

„Lidské jídlo a pití tě neotráví, ale žádné potěšení ti nepřinese a ani neukojí tvůj hlad. Musíš pít z lidí krev,“ promluvil na něj Andrej až v okamžik, kdy si sedl k nízkému stolku ve svém pokoji s knihami. Na klíně se mu stočila kočka – ta, co se narodila dne, kdy Kiril odešel. „Nemůžeš na slunce, vystavovat se žáru. Můžeš spát mimo rakev, ale je to nebezpečné a nepřináší to tu pravou potěchu. Jsi schopen číst myšlenky, dokážeš se schovat do stínu, máš všechny instinkty, co potřebuješ na lov a abys přežil.“

Kiril se posadil naproti němu. „Pojeďme pryč,“ naléhal. „Cestovat můžeme, chtěl bych pryč, když nejsem vázaný školou… ničím tady… a nemusím se ničeho bát, pojeďme do tvé domoviny, prosím.“

Andrej zakroutil hlavou. „My nejsme nikde doma. Státy patří lidem.“

Mladší pochopil, že muž před ním svou upískou podstatu nenávidí, ale sám nebyl schopen rozhodnout, zda to samé cítí i on. Klekl si a natáhl se přes stůl, aby ho pohladil po tváři.

„Měl by ses napít, včera jsi nepil dostatečně,“ zašeptal Andrej a sňal jeho ruku ze své tváře. Když ji stiskl, uvědomil si, že již nikdy nebude lidsky hřát. Další ze změn na Kirilovi. Jeho duše se změnila za tři roky, co žil mimo domov, a tělo nyní, když se stal upírem. Andrej na okamžik přivřel bolestně oči nad tím uvědoměním. Přesto byl rád, že Kiril žil.

Černovlasý vstal. „Ukážeš mi jak?“ zeptal se tiše. „Mám nějaké věci u kamaráda, mohl bych si pro ně dojít? Můžu se bavit s lidmi?“

Druhý pokývl. „Bavil jsem se s tebou, když jsi byl člověk.“

Kiril kývl a zasmál se. „No samozřejmě… ale mlčet mám o tom, kdo jsem, že?“ Z nenadání se zatočil. Přestože ve smrti, stejně to byl život, který jím proudil. Nynější lehkost bytí – tolik vítaná po dlouhém strádání v nemoci. „Půjdeme?“

„Měl by ses obléct.“

Kiril shlédl na své holé nohy. Ostýchavě vykročil z pokoje, ohlédl se po Andrejovi, ale nakonec přece jen pokračoval. Štítil se svých starých věcí. Hlavně uniforem ze školy. Jediné kalhoty, co tam měl, byly právě od jedné z nich. Povzdechl si. Nechci se vracet k tomu životu!

Oblékl se a vrátil za Andrejem, který již postával v chodbě, na sobě měl veškeré zimní oblečení, co by potřeboval člověk. Vyšli společně ven.

Mladšímu upírovi se zamotala hlava. Zavětřil lidský pach – nikoliv ošklivý, patřící těm špinavým – ale pach živoucích bytostí, sladký pro jeho smysly. Olízl si rty a otočil se po prvním chodci, co prošel kolem nich, jako v horečce.

Andrej jej chytil za ruku. „Vydrž,“ zašeptal.

Byla to nekonečná cesta, než v jednom z parků našli osamělého bezdomovce. Hnědovlasý mu zacpal ústa a přidržel ho. Skrývali se ve stínu. Kiril vnímal vůni jeho strachu a vzrušovala jej. Byl to starý muž, nehezký a špinavý, přesto v něm shledával něco nekonečně přitažlivého. Zabořil do něj zuby a ochutnal nejprve jeho starý, zaschlý pot, než začal sát krev.

Zemřel. Možná znovu Kiril, nebo poprvé ten bezejmenný muž.

„Naučíš se pít, abys z nich vzal více krve,“ poučil ho Andrej, když opouštěli tělo. Nejspíše další bezdomovec, který přes zimu umrzl – tím se ten muž stal.

Kiril se ohlédl. Hlad utišil, ale i přesto toužil dostat víc. Chtěl by prozkoumat jeho tělo, jako dravec do něj zabořit své pařáty a cupovat ho. Aby poznal všechno! Dotkl se Andrejovi dlaně, která znovu působila tolik chladná, jako když byl člověk. „Ty nebudeš pít?“ Dostal zápornou odpověď a nebyl schopen pochopit, proč si něco takového Andrej upíral. Zároveň ovšem pozbyl sám chuť se ptát, zda může pít ještě. A o svých jiných touhách se rozhodl mlčet hned, jakmile jej napadly. Být násilnický, agresivní, pomstít se světu za svou bolest!

Vrátili se domů. Andrej se posadil ke stolu a působil jako před lety. Cosi na tom Kirila neskutečně rozhněvalo. Měl jít do svého pokoje a předstírat, že je znovu obyčejným studentem?! Kolik toužil po starých kolejích před smrtí, nyní jimi zase opovrhoval. Nechtěl být Kosuke… byl novorozený upír Kiril, Andrejův nesmrtelný milenec! Znělo to jako z románu.

Opatrně si vedle něj sedl a dotkl se jeho dlaně. Stále oproti staršímu hřál, i když chladl. Natáhl se pro polibek, pak se mu z blízka zadíval do očí. Znovu ten zvláštní pohled. „Miluji tě, Andreji,“ šeptl, ale druhý mu nedokázal odpovědět. Znovu ho políbil, tentokrát dlaní sjel po jeho hrudi. Dotýkal se ledu, z kterého byl Andrej vytesán. „Dojdu si pro své věci,“ oznámil mu, „do svítání se vrátím.“

Andrej ho pohladil po vlasech. „Byl bych raději, kdybys zůstal se mnou.“

Kiril v očekávání kývl. A jsi ty se mnou?

„Měl bys uklidit tu spoušť, co jsme způsobili v tvém pokoji,“ podotkl poté starší. „Nemůže to tak zůstat.“

Chceš být znovu jen můj otec? „Uklidím,“ Kiril se zvedl. Cítil se frustrovaný stejně, jako když od něj tehdy utekl. Stalo se toho mezi nimi víc, byli si rovni v upírství, a přece jej Andrej i nadále odmítal. „Jsem jen tvůj,“ zopakoval mu u dveří, „jenom tvůj.“

Andrej přivřel oči. „Já vím, Kirile,“ odpověděl mu a v jeho hlase byla uchopitelná těžkost a únava.

.

[další kapitola]