Vepíšu v tvou krev - kapitola patnáctá

Další kapitola.

A jak se tak dívám, myslím, že už nám do konce toho moc nezbývá. Nejspíše se dvaceti kapitol plus epilogu nedočkáme a bude to méně, ale ne o moc. (Vlastně teoreticky bych to měla dopsané do prázdnin, kdybych konec května a celý červen nepromrhala :/)

I když možná i sama sebe překvapím a budu se déle věnovat dalšímu ději. Uvidíme.

Máte nějaké touhy na další "originální" povídku? Napsala bych si něco na čarodějnice.

Přejí příjemnou četbu. Nejsem si jistá, zda bude v pátek/neděli další díl, spíše až přístí týden někdy v průběhu, protože mi přijede domů bratr a to se mi špatně píše. A jak už se mi několikrát stalo, nejhorší ze všeho je dopsat už rozepsanou kapitolu (většinou ji několikrát přepíšu, když se vůbec k tomu odhodlám, a pak mám tak dlouhé prostoje mezi kapitolami.)
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Vlarise, Kroketovi a Sungie. A kdyby se někdo chtěl přidat a komentovat společně s nimi, bránit mu v tom nebudu. ;)

[úvod|předchozí kapitola]

-II-

Princezna a žabák

15. kapitola

Začal ho sledovat, aby se dozvěděl víc, protože jen málo poznával chlapce, který býval jeho Kirilem. Andrej až teprve nyní viděl, jaký Kosuke skutečně byl. Vždy si našel způsob, jak s druhými manipulovat. Využíval svou krásu, lidi si na sebe poutal za pomoci nepravd, a kdykoliv o něco žádal, poskytoval to okolí spíše jako jejich touhu mu splnit přání. A upír chápal, že stejnou hru praktikoval na něj a to v takovém rozsahu, co mu dovolovalo, že jej miloval a cenil si nad vše. I teď, když se o tom všem dozvěděl, nedokázal svůj raison d'être odsoudit a hanobit. To dítě – nyní již mladý muž – zůstávalo jediným světlem.

Kosuke se měnil postupně s nabytou svobodou. Nechával si narůst dlouhé vlasy a jeho oblečení se stávalo dívčím. Když měl vlasy pod bradu, začal se malovat a ničit si tím svou dětskou pleť. Nosíval hlavně širší sukně, nebál se ani šatů a propínací svetry.

Protože jej nemohl živit ten jeho pochybný přítel student-aktivita, našel si místo v jednom podniku, kde pracoval jako společnice. Majitel se tvářil, že navazuje na zábavní japonskou tradici, ovšem před svými zaměstnanci to prezentoval jako vysoké umění, i když to ve skutečnosti sloužilo pouze k ukojení tělesnosti.

Andrej nic takového neschvaloval. Muž měl zůstat mužem, žena ženou. Možná i proto, jak sám si vždy připadal se svým japonským původem malý, slabý a zženštilý, nedokázal pochopit, proč právě do podobné situace se Kosuke dobrovolně staví.

Nelíbilo se mu, jak chodí oblékaný, jak se češe a ze všeho nejvíce nenáviděl způsob, jakým se maloval. Označoval jej za bohyni nikoliv proto, že by v něm viděl ženu, ale díky pozici, kterou v sexu měl. Jedině sexuální bohyně mohly být takové, bohové by přicházeli opanovat.

Nicméně i přes svou nechuť k jeho novému vzhledu, Andrej musel uznat, že je nádherná dívka. Měl v sobě stále to své podmanivé kouzlo, co mu zaručovalo, že mnoho mužů jej budou vyhledávat jako společníka.

Andrej se skrýval ve stínech a pozoroval, jak staří podnikatelé či úředníci si dovolují dotýkat se toho navždy čistého těla. Přestože si to pak vyčítal, protože to zaručeně bylo zasahování do života Kosukeho a mohlo to na něj uvrhnout nechtěnou pozornost policie, občas se neudržel a některého z těch mužů vysál. Nemohl je vystát, nenáviděl je, žárlil.

S tou vší obscénností Kosukeho života si Andrej začal uvědomovat, že jistým způsobem také po Kirilovi touží. Chtěl ho získat zpátky, zahrnout péčí a hýčkat jej něžnými doteky tak jemně, jak si v jeho očích zasloužil.

Některé noci měl stavy, že by vyvraždil celý svět, aby měl zase Kirila u sebe.

Bohužel nechtěl zasahovat do jeho života, nechtěl znovu chybovat, tak nechával všemu volný průběh a mužů z řad Kosukeho známých mu padlo za oběť jen minimum. Kirilův svět se musel točit bez Andreje, přirozeně a lidsky. Dítě se samo muselo prát o své sny a tužby – takový měl být koloběh, o takový prosil Vyšší moc, když jej monsieur Canet vedl trnitou cestou pomsty.

Kosuke neměl sebemenší potřebu se vrátit do školy – alespoň za začátku ne – a zajistit si tím budoucnost. Jako kdyby v kontrastu s Andrejovou věčnou existencí, o níž věděl, sám vyhledával smrt. Tolik riskoval, když chodil po nocích městem jako dívka. A právě při jedné takové příležitosti se uvrhl do skutečné špíny, snad jako kdyby vycítil, že je sledován a chtěl tím zbořit veškeré Andrejovy sny o zářivé budoucnosti jeho syna, takové jakou on sám nikdy neměl dovolenou.

Vracel se v náladě z místa, kde pracoval. Zákazník, co ho vyprovázel z klubu, se s ním rozloučil a odjel taxíkem. Kosuke nebydlel daleko a takové procházky mu pomáhaly vystřízlivět. Nechtěl to přímo proto, že by jeho přítel nesnesl, když byl opilý, ale sám o sobě věděl, že by mu v takovém stavu mohl říct něco, co by se zaručeně mladému politickému aktivistovi – který dle Kosukeho nerozuměl vůbec ničemu – nelíbilo.

Přestože chodníky a cesty byly vlhké od krátkého deště, který je zalil před ani ne půl hodinou, Kiril si z opilecného popudu – a částečně i z nestability – sundal lodičky a pokračoval dál bosý. Překládal nohu přes nohu a občas uhnul na stranu, když na zemi objevil něco, do čeho skutečně nechtěl šlápnout. Dlouhé vlasy tmavě hnědé paruky se mu vždy, jak měl hlavu skloněnou, zhouply ze stranu na stranu jako závěs a on v takové chvíli zapůsobil jako víla.

Andrej na něj dohlížel. Alespoň v noci si mohl být Kosuke jistý, že mu nikdo neublíží.

Už byl téměř pod domem, v němž bydlel, když u něj zastavilo auto. Seděl v něm postarší muž v obleku a s brýlemi na očích. „Potřebujete svést, slečno?“

Kosuke k němu zvedl pohled a z pod dlouhé ofiny a nalepených řas se mu šibalsky zalesklo v  černých očích, když přikývl. Hledal dobrodružství a přítel, u něhož přespával, ho začínal nudit. Otevřel si dveře a nastoupil. S hranou nevinností držel nohy u sebe a dlaněmi si urovnal sukni, než znovu pohlédl na řidiče.

„Neměla byste chodit takhle po nocích sama,“ řekl jí, než se znovu rozjel. „Kam potřebujete?“

Nyní hnědovlasý mladík na něj upřel své hluboké černé oči, jako kdyby se jej snažil uhranou. „Hledám místo, kde bych se cítil v bezpečí,“ neobtěžoval se – nebo možná si to ani ve svém stavu neuvědomoval – mluvit jako dívka. Tahle věta byla snad tou jedinou celou pravdivou, co za posledních několik měsíců řekl.

Muž zastavil na stopce a znovu si chlapce prohlédl, jakoby se přesvědčoval, s kým je nakonec v autě. „Myslíte, že takové místo najdete… na cestě… v noci?“ promluvil, když se znovu rozjel. Pokračoval ve své cestě, i když mu jeho společník neřekl, kam by chtěl on.

„A lépe by se mi hledalo ve dne s někým po boku?“ nadhodil Kosuke. Snad právě protože Andrej byl upír, měl rád noc. Jeho život ve dnech nikdy neskýtal žádné jistoty, protože v nich jeho otec chyběl.

Muž mu na jeho otázku neodpověděl, nejspíše ji pokládal za řečnickou nebo jen neměl důvod pokračovat v rozhovoru. Další část cesty proběhla v tichosti.

Kosuke hleděl z okna a pozoroval město. Vzdaloval se ne moc rychle, přesto jistě od místa, v němž bydlel. Pryč od svazujícího vztahu. Nacházel v tom pocit zadostiučinění.

Pak auto zastavilo před hotelem. Muž vytáhl na palubní desku několik bankovek a přidržel je prstem. „Když se mnou půjdeš nahoru…“

Mladík se z toho poučil – nikdy více neotvíral své srdce cizincům. Kývl a peníze si vzal. Tohle byla první noc, kdy se prodal. Zjistil, jak snadné je sehnat peníze.

A Andrej pochopil, že nebezpečí na chlapce nečíhá venku – před každým by ho ochránil –, ale dříme přímo v něm a on mu nijak nemůže zabránit, aby se ničil.

Říká se, že čas ubíhá rychle, když lidé jsou šťastní. Bohužel to není jediná možnost, čas je snadné promrhat, vyhodit, zbavit se ho, neprožít dny a nenasytit v nich svou duši žádným z pocitů. A to se přesně stalo Kirilovi.

Stále se ještě nerozednělo, když se vrátil za svým přítelem. Osprchoval se již v hotelu, tudíž na něm nemohlo být znát, čemu se oddával. Přesto sám na sobě viděl, jak je jeho čin čitelný všemi okolo. Ani tak nesklopil hlavu. Vešel do místnosti, v níž bydleli, a demonstrativně – ani vlastně nevěděl proč – položil peníze, co si vydělal na stůl.

Riku si je prohlédl, v rukou je přepočítal a položil zpátky. „Dnes si byl asi zábavný,“ zhodnotil situaci a Kosuke v těch slovech zaregistroval pohrdání, jako kdyby si nemyslel, že druhý takový může být. Jako kdyby žádný z jeho kladů nikdy neuznal.

„Mám to za sex.“ Vzpoura.

Pokud se jím Andrej nechával klamat a neuvědomoval si, jaký ve skutečnosti Kiril je, tak naopak nyní rozpoznal vše. Mladší z mladíků v tu chvíli chtěl být objímán a milován, aby se sám vyrovnal s tím, co udělal z nějakého popudu našeptávaného ďáblem. Mnohokrát později si upír vyčítal, že v té chvíli nezasáhl, protože věděl, že by to vše změnilo.

Riku bohužel Kosukeho tak dobře neznal. Zvedl se ze židle a uhodil ho přes tvář, čímž probudil šelmu, která v mladším dřímala. „Víckrát se to nebude opakovat, s děvkou bydlet nebudu!“

„Bude,“ řekl mladší chladně a ani se nechytil za tvář, i když mu zarudla.

Proběhlo to beze slov, jen v rámci jednoho dlouhého pohledu, kdy bylo rozhodnuto, že Kosuke musí opustit i tento domov. Možná se cítil svobodný a nezávislý, když si dokázal sehnat sám tolik peněz, tudíž byl statečný a odešel. Nebo utíkal před problémy stejně jako v prvním případě.

Andrej se v té chvíli modlil, aby ho to dohnalo k návratu, avšak chlapec se od něj naopak vzdálil ještě víc.

Stal se z toho kolotoč, v němž Kosuke byl vždy nahoře, když někoho okouzlil způsoby, co Andrej považoval za vulgární a pro samotného chlapce ponižující, a dole, kdykoliv jej z tepla domova vyhodili, protože dál už nevydržel hrát svou roli a chtěl dostat opravdový cit. Jak mohl v něco takového doufat, když nikomu z nich se neukázal v pravém světle své existence, to nebylo zřejmé. Jedině jeho touha být skutečně milován a zachráněn – možná o tom to bylo, že aby někoho on sám mohl milovat a cítil k němu úctu, dotyčný ho musel zachránit, jako to udělal Andrej - se skrývala v bezedné černé hloubce jeho očí.

Jak již bylo řečeno, promrhaný čas rychle plynul. Motorek toho kolotoče se stal slabý a Kosukeho kola – kdysi vzbuzující závratě - ztrácela na průměru. Být vysoko brzy neznamenalo vidět na celé město, ale jen se povznést o kousek nad zem.

A nakonec nebylo možné se ani zvednou ze země.

Bylo to v zimě, kdy si upír poprvé všiml, že je něco v nepořádku. Kosuke se začal měnit tělesně, sice jen nepatrně, ale i přesto Andrejovi nějaký šestý smysl říkal, že se děje něco, co by rozhodně nemělo. Samotné jednotlivosti by se snad daly vysvětlit: že chlapec zhubl, za to mohla nepravidelná strava a velmi náročný životní styl, pokud jeho pleť zbledla, bylo to tím, že přestal sportovat a nechodil již tolik na slunce, a zamlženost jeho očí, která zakrývala lesk, se buďto ztrácela v černých hloubkách nebo mohla být přiřknuta špatné náladě, co Kosukemu vládla.

 Ale všechno dohromady byla jasným signálem, že v mladíkově těle se usadila nemoc a ono se marně s ní snaží bojovat. Začal kašlat. Sváděl to na kouření, a přestože občas cítil bolest, která ho nutila k slzám, usmíval se na muže, jimž dělal společnost a dál přehrával, jak je jimi zaujatý.

Jedna z „dívek“ mu nabídla morfin, který získávala od známého lékárníka. Pomáhalo to. Bohužel byl drahý, když ho získával bez předpisu a žádný doktor k nim do podniku nechodil.

Nebylo to poprvé, co jej kroky zavedly k Andrejově domu a tolikrát, kolikrát k němu přišel, nakonec se vydal pryč. Proto chodil v odpoledních hodinách, ještě před prací, aby nikdy nemohl být upírem zastižen. Postával chvíli před dveřmi a přemýšlel o tom, jaké by to bylo vejít a jako tehdy – připadalo mu to jako nekonečně mnoho let – říci: „Jsem doma.“ Chtěl vědět, zda ještě stále je tam jeho pokoj, do něhož by mohl vejít, sednou si k nízkému stolku a věnovat se učení. V době, kdy odešel, už se o dům staral vesměs sám. Oblečení prával ve veřejné prádelně, občas po škole poklidil a jednou týdně chodil nakoupit pro sebe jídlo.

Měl snad více svobody, než má teď, a k tomu navíc stálou střechu nad hlavou společně s pocitem, že ho někdo má skutečně rád. Ne tolik rád, jak by si představoval a chtěl by, ale opravdu rád.

Chvíli váhal a občas se měl k tomu, aby vykročil a zkusil, zda dveře jsou otevřené, než svou váhavost nechal zmizet v hořké chuti cigarety. Postával u domu jen další chvíli, protože lidé, co chodili okolo, si ho zvláštně prohlíželi.

Nevěděl, zda ho sousedé poznávají. Už když v domě bydlel, objevilo se několik pomluv, které ovšem neměly vůbec nic společného s pravdou.

Kdo mohl vědět, že uvnitř žije upír s dítětem, jež zachránil?

Kosuke se nejvíce bál, že jednoho dne, když přijde, najde jiné dítě v domě – někoho, kdo ho nahradil. Zatím vídal jen kočky. Bylo to úsměvné, milé, přesně podle Andrejovy povahy.

Byl jsem pro něj celou dobu jen toulavé kotě?

Dokouřil cigaretu, téměř vždy tomu tak bylo a kašlajíc odešel. Počkal na zastávce na tramvaj a dojel s ní do nedalekého parku, kde mohl pokračovat lépe ve vzpomínání. Chodil tam s Andrejem. Vlastně mu nemohl vyčítat, jaký byl otec. Teď zpětně, když toho tolik věděl, ho snad viděl jako ještě lepšího, než jaký skutečně tehdy byl.  

 Posadil se na lavičku a sledoval vrány. Pevněji si k tělu přitáhl dámský kabát. Začínal podzim a jemu bylo zima i to poslední léto, které nechal za sebou. Těžce si zahříval ruce, a protože se hodně potil, tak kdykoliv stav návalu horka pominul, celý prochladl.

Zapálil si druhou cigaretu a zaklonil na okamžik hlavu, jak se potřeboval zhluboka nadechnout, protože měl stále pocit, že se dusí. Ale přesně takové násilné dostávání kyslíku do plic ho znovu rozkašlalo. Kdyby nepotřeboval kouřit, zakryl by si ústa šálou.

Lidé se mu vyhýbali obloukem, působil jako dost zvláštní kreatura i bez projevů nemoci. Skutečně byl pobledlý a jeho tvář působila unaveně – ovšem ne tolik, co se skutečně cítil.

Bohužel si ho našel někdo, koho by vůbec nečekal. Shodou náhod kolem procházeli dva jeho bývalí spolužáci. Chtěl tomu snad osud, že ho poznali i v dívčích šatech a nalíčeného. Možná původně chtěli jen pomoci ztracené dívce v parku, aby nakonec poznali známé rysy.

„Kosuke?“

Ten si je prohlédl, a aby zakryl zděšení a nechuť, sklopil pohled. Přesto kývl.

Nikdy více nechtěl nikoho vidět z jeho bývalého života, možná o to víc, co cítil, že ten nynější začíná podléhat bídě. Za své vzalo veškeré domnělé štěstí a nezdálo se, že by nacházel vysněnou svobodu. Musel pracovat, nehledě na to, jak se cítí, a předstírat zalíbení k mužům, kteří se mu stávali čím dál víc odpornější.

A takový se měl postavit před své spolužáky? Jako troska, co nic nedokázala. Najednou se za sebe absolutně zastyděl a začal je oba nenávidět, protože kvůli nim se tak cítil.

„Jak teď žiješ?“ jako kdyby to dělali schválně. „Změnil ses,“ snad ani na hlase nebylo poznat, zda to myslí špatně.

„Změnil,“ řekl, jako kdyby bez zájmu, přesto ho ta myšlenka v té chvíli zabolela. Tohle chtěl? Po takovém životě toužil, když Andreje opouštěl? „Pracuju.“

Dva bývalí spolužáci si ho prohlíželi. Nebyli nijak nadprůměrní ve škole, ale jak bylo vidět, přesto se dostali na vyšší střední. „Aha,“ reagoval jeden z nich a pousmál se. „Musí to být skvělé takhle si žít, my pořád studujeme.“

Kosuke k nim vzhlédl. Nic nevíte.

A cosi na jeho pohledu je nejspíše vyděsilo, protože druhý změnil téma. „Tvůj otec stále žije v tom domě? Začalo se tvrdit, že je to dům duchů.“

Mladík v dívčím oblečení chtěl něco namítnout, ale jak se prudce nadechl, znovu se rozkašlal. Přiložil si šátek k ústům a snažil se chvíli uklidnit. Všiml si krve, schoval ho automaticky ve dlani, jak před nimi nic takového nechtěl přiznávat – i když i pro něj to bylo nové.

„Nachladil jsem se, měl bych jít,“ řekl, zakryl si rty šálou, vstal a vydal se spěšně pryč, i když stále pokašlával.

„My také,“ slyšel jen vyděšeně a následovaly rychlé kroky opačným směrem, než šel on.

Trvalo jen několik dalších týdnů, než i poslední muž, co ho nechával u sebe bydlet, zjistil – nedalo se to skrývat věčně, krev byla výrazná a „říznout se při holení nohou“ nemohl každou chvíli -, jak je na tom zdravotně. A Kosuke musel z kolotoče vysednout nadobro.

Nebyl muž, co by ho u sebe ubytoval, i kdyby třeba se začal chovat jako jeho otrok. Vlastně ani v práci jej nechtěli a najednou pozbyl veškeré přátele. Jako kdyby nikdy co by kráska nezářil na podomních sešlostech zvláštní, avantgardní mládeže a nebyl opěvován a milován všemi jako bohyně.

Začal se ztrácet před očima. Snad jeho svíce zářila tolik, až musela rychle vyhořet. Andrej to pozoroval a čekal na okamžik, kdy si jej k sobě Kosuke zavolá, aby mu mohl pomoci. Ovšem stále nevolal a místo toho se řítil z útesu do moře tak dlouho, až mu nebylo pomoci.

Odpověď na otázku proč jej nevolal, byla prostá a smutná. V té chvíli na sobě to dítě z trosek nevidělo jediné smítko vlastní osobnosti, charakteru nebo existence, které by si zasloužilo být zachráněno.

Umřel by, aby již netrpěl. Byl tomu blíž každý den.

Padal první sníh třetího roku, co Kosuke odešel z domu. Probudil se z horečnatého spánku celý propocený štiplavým a zapáchajícím potem někoho na smrt nemocného. Na polštáři byla krev, co přes noc vykašlal. Vytáhl se do sedu na zesláblých pažích a rozhlédl. Našel se poslední známý – možná první skutečný přítel – a poskytl mu malý kamrlík ve sklepě činžovního domu. Věčně tam byl chlad a on se smířil s tím, že právě tam umře.

Přece tak se to psalo v Zápiscích z podzemí od Dostojevského, mladé prostitutky začínaly v lepších domech rozkoše, a nakonec musely sloužit v „suterénu na Senném“ do své smrti, protože se příliš zadlužily u jejich Madame a už se nemohly vykoupit, zaplatit si lékaře, nic. Přesně tam byl Kosuke, v suterénu na Senném umíral.   

Zbývala mu poslední lahvička morfia a na další neměl peníze.

Píchl si, aby vůbec byl schopen po nějakém čase vstát. Pokusil se najít čistější oblečení a upravit své dlouhé vlasy, i když si byl jistý, že dávno o všechnu svou krásu přišel. Vylézal ze sklepení jako živá mrtvola a stejně se ploužil.

Pomíjivá lidská krása. Utrpení duše ji prohlubovalo, nemoc ničila – a souboj mezi těmito dvěma vlivy démonů vždy končil stejně. Zmizela.

Posledního zákazníka měl před týdnem a ten mu nezaplatil, když mu erekce klesla, jakmile pro vší tu námahu Kosuke vyplivl krev na zeď, o níž byl opřený čelem, když zezadu si neznámý muž bral jeho tělo.

Od té doby nosil roušku, i předtím nosíval, ale nikdy ne, když si potřeboval sehnat zákazníka. Nyní se ovšem stal vyděšený již sám ze sebe. Přestože nenáviděl celý svět, nechtěl všechny uvrhnout do stejného pekla, jakým si procházel.

Vyhrabal poslední drobné a v trafice si koupil cigarety.

Posadil se a až za velmi dlouhou chvíli si uvědomil, že je na lavičce u dětského hřiště. Hledal místo opuštěné… kdo by byl v noci v zimě na dětském hřišti?!

Mnohokrát za tu dobu vzpomínal na své dětství, ale teď musel o to víc. Když se z lavičky zhroutil dolů do sněhu, přišlo mu smutné, že nikdy neuslyší skutečné cinkání trojspřeží, nikoliv to, že umírá.

[další kapitola]