Zvířetem z klece - kapitola jedenáctá

Jedenáctá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Přeji příjemnou četbu!

Původně jsem zamýšlela přidat ještě jednu scénu, ale nakonec asi vložím mezi tuto a tu následující kapitolu ještě jednu - a doufám, že to stihnu v termínu vydat -, abych vás trochu napnula. ;)

Chválím komentující Seiriel,  Lexxie, JaMi, Vlarisu, Kroketu a Manami ;) 

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

11. kapitola -  Slunečný den

Bertolt měl položenou hlavu v klíně Annie a tiše, klidně oddechoval, i když nespal. Naštěstí testy dopadly v pořádku. Přesto nějak nebyl schopný se znovu postavit na nohy a dál pokračovat v životě, jaký vedl. Ovšem neměl představu, jak by život měl vést jinak. Annie mu nakonec nedala jinou možnost, než zavolat matce a domluvit se, že se sejdou. Žena z toho byla upřímně nadšená - Bertolt byl její milovaný syn.

 Druhá věc byla, zda skutečně bude schopný ji přiznat, že její přítel ho zneužíval. Na policii by s tím nikdy nešel – teď vlastně ani nemohl, i když k němu asi nevedly žádné důkazy (Levi vražednou zbraň dobře schoval a dál jednal, jako kdyby se to nikdy nestalo), raději, ať o jeho existenci policie ani neví.

Od toho posledního incidentu nebyl se zákazníkem a podepisovalo se to na jeho finanční situaci, přestože se mu podařilo získat více směn ve skladu, kde normálně pracoval. Nedalo se to vůbec srovnávat, kolik byl schopen vydělat za jeden den na ulici a kolik dostal za několik hodin práce jako zaměstnanec. Nepotřeboval tisíce – to byla pravda a odkládal si z toho, co měsíčně neutratil –, ale přece jen byl zvyklý dopřávat si některé věci, na které s platem skladníka nedosáhl.

Vlastně vůbec nevěděl, na co myslel, když odcházel z domu. A nejspíše byl ochotný se tam vrátit, i kdyby matčin přítel pokračoval v tom, co začal. U něho si mohl alespoň být jistý – tedy snad mohl –, že od něj nic nechytne a nebude na něj přehnaně hrubý. Co do toho ostatního – to by dělal stále. Navíc by tenhle malý pokoj sdílený s dvěma jinými chlapci měnil za teplo domova, milující matku a možnost vrátit se do školy.

Zdálo se to jako východisko, i když si sám příliš nevěřil, že bude schopen se vrátit do normálního života středoškoláka. Ne potom, co měl na svědomí…

„Možná,“ začal tiše, i když byli v pokoji jen oni dva. Nejspíš právě proto, že s ním byla v pokoji Annie, mluvil tiše o věcech, které mu přicházeli na mysl. „Možná bych… měl… skončit,“ šeptl, „se vším… s… životem.“

Annie ho shodila z klína. Pokud někoho nesnášela, byli to zbabělci. Ve smrti neviděla řešení, protože život byl boj a ona bojovnice.

„Promiň,“ sklopil pohled. Věděl, že dívka ho má ráda, jinak by se o něj tolik nestarala. Pohlédl jí do tvrdých očí a natáhl se, aby ji políbil. Schytal do zubů silnou ránu pěstí ještě dříve, než se jejich rty vůbec dotkly. Cítil se zmatený. Posadil se vedle ní a tiše si povzdechl. Vlastně vůbec nevěděl, co se sebou.

 „Rozhodně neplánuju tvořit nějaký hloupý milostný trojúhelník mezi mnou, tebou a Reinerem,“ řekl po chvíli chladným hlasem.

Bertolt na ni zamrkal, jak nerozuměl, co tím chtěla říct. „Reiner a ty…“ Nikdy by si nemyslel, že blondýn bude chodit právě s Annie, hlavně ne po tom, co ho naposledy viděl, jak se rozplývá nad Kristou. Annie tam byla s nimi a nic neřekla. Věřil, že by to dokázala držet v sobě, ale stejně tak si byl jistý, že pokud by jí o něco šlo, dala by Reinerovi pěstí jako právě teď jemu. Jedno před kolika lidmi.

Světlovláska už toho měla dost. Bylo jí teprve patnáct, rozhodně neměla v plánu se ve volném čase věnovat řešení cizích problémů. Měla dost svých… možná ne problémů, ale dost své práce a tréninků. „Mezi mnou a Reinerem ne,“ řekl nakonec. „Já rozhodně nechci mít nic ani s jedním z vás dvou.“

Pružně se zvedla na nohy a věnovala hnědovlasému poslední pohled ‚přeber si to, jak chceš‘ poté se vydala z pokoje pryč. Váhala, zda ho nechávat zrovna v takové chvíli samotného, ale Bertolt nebyl její milý nebo dokonce dítě, aby se o něj musela stále starat. Měl vlastní matku. Měl i Reinera – jen o tom zatím nevěděl a nechal ho, aby se snažil sám sebe přesvědčit, že není gay.

Venku před domem si povzdechla a přece jen vytáhla mobil.

- Hele, asi bys mel prestat behat jak pejsek za tou tehulou a radsi se sejit s Bertlem, zda se mi na tom psychicky dost spatne. -

Smith ze všeho nejméně rád nastupoval do práce po víkendovém volnu, nevedlo ho k tomu, že by nerad poslouchal Doka, jak mu vypráví, kde společně se svou rodinou byl tentokrát, nebo jak se trápil na oslavě širší rodiny své ženy, kterou ani pořádně neznal; ale pondělí bylo těžkým dnem snad pro všechny, podle toho i vypadaly případy, které se v ten den objevily. Bylo to jako skočit do bazénu se studenou vodou, být po příjemném lenošení zchlazen krutou realitou, v níž bylo snadné se utopit.

V případu Kristy Lenzové pokračovalo pátrání po ženě, která zmizela ze světa před více než šestnácti lety. Byla to pomalá, pídivá práce, kde se sestavovaly střípky informací a tu hlavní – že dotyčná byla Hexenbiest – si Erwin s Nilem museli nechat pro sebe. Pátrání to zkomplikovalo, protože vlastně mohla mít jakoukoliv podobu a v knihách, které několikrát prolistoval tam a zase zpátky – nebyla žádná informace o tom, zda je možné ji nějak přilákat k nim, vyhnat z úkrytu, aby byli schopni ji najít.

Plánoval do toho zapojit i Leviho, přece jen mnohem lépe se zdrojů využívalo, když byli na to dva, kteří pročítali to samé, a každého zaujalo něco jiného. Navíc mu chtěl dát příležitost cítit se jako Grimm. Když nehrozilo, že by do toho případu byl namočený – jen přes svou tetu ve svých dvou letech –, tak se nemusel bát mu dávat informace.

Krista Lenzová mezitím stále ležela v nemocnici, lékaři si ji oficiálně nechávali na pozorování – protože přece jen v dnešní době byla docela mladou matkou –, ale hlavně nebylo jisté, co s ní dál bude. S otcem nevycházela, stále se ho spíše bála a on zase nevypadal smířený s tím, že má z ničeho nic dceru a to obtěžkanou novým životem. Navíc se do toho pletla i rodina Karzaje, který chtěl svatbu. A co Erwin nevěděl, pak tu byl ještě zaláskovaný Reiner utrácející peníze za bonboniéry.

I přes jeho nedořešenost tento případ policii nepřinášel pondělní frmol; byl to případ dvacetiletého ukrajinského mladíka, kterému se podařilo uniknout vlastní smrti. Když ho v neděli večer našla policejní hlídka, nesl známky týrání a podvýživy. Při výslechu přinesl hrůzné odhalení, že nejméně rok byl zavřený společně s dalšími nejen chlapci v nějakém domě a díval se, jak jeho kamarádi postupně umírají. Vypadalo to, že byl držen pod vlivem nějakým narkotik, protože nebyl schopen věznitele popsat, určit místo, odkud utekl, a také měl utkvělou představu, že vlastně ten muž, co je nechával umírat, případně je utýral nebo pro radost zabil, byl hodný člověk.

  Zapojila se do toho cizinecká policie – jeden z nejlepších jejich vyšetřovatelů Dot Pixis, pod nímž Smith nějakou dobu sloužil, a jeho léta praxe –, protože ukrajinský mladík samozřejmě neměl povolení k pobytu. A bylo nasnadě domnívat se, že ani další z chlapců, kteří zemřeli, aniž by je někdo hledal. Otázkou bylo, zda šlo o nevydařený obchod s bílým masem anebo masového vraha.

 Erwinovi to naplnilo hlavu dokonce tolik, že až teprve když o nejméně hodinu později, než měl, dojel výtahem do patra domu, v kterém měl byt, vzpomněl si, že byl domluvený s Levim. Ten tam samozřejmě nečekal. Zaklel si pro sebe v duchu – tohle byl důkaz, že skutečně práci upřednostňoval před vším a tudíž nemohl mít vztah, protože hned na jeho začátku začal na druhého zapomínat – a otevřel dveře do bytu. Ani si pro svou únavu nevšiml, že nebylo zamknuto.

Chodbičku přešel ve tmě, jen ze sebe shodil boty a odložil klíče na botník. Když si ovšem rozsvítil světlo v obývacím pokoji – přes který se chodilo do ložnice –, spadl mu celý svět z beder a on se cítil lehký, svobodný a šťastný. Na gauči mu spal společně s kočkou stočený Levi. Bylo úplně jedno, že se mu vloupal do bytu, hlavně že tam byl.

Přehodil přes něj deku, protože ho nechtěl budit a sám se vydal převléct a osprchovat. Zabloudil i do kuchyně, kde na stole ležela nádoba s jídlem, které černovlasý dostal, a až potom si přisedl za ním na pohovku.

Nevěděl, jak se budí spící Levi, protože ani náznakem se nepodobal princezně.

Nicméně to byla Anna, kdo se rozhodl, že se půjde mazlit se svým pánem, čímž mladíka probudila. Vypadal po probuzení úplně jinak – měl rozcuchané vlasy a v jeho ospalých očích nebylo přítomno žádné pohrdání světem. Pokud by Smith nebyl do té chvíle zamilovaný, teď by se tak určitě stalo. Natáhl se k němu a pohladil ho po tváři. „Omlouvám se,“ zašeptal. „Začali jsme vyšetřovat nový případ, zapomněl jsem se v práci.“

Černovlasého více než omluva zaujal ten dotek. Nebyl mu nepříjemný, vlastně zákazníci neměli důvod jej hladit a nebyl si jistý, jak to bylo v jeho dětství, protože si vesměs pamatoval jen tu noční můru, jak mu zabíjejí rodiče. Sedl si a se zájmem si prohlédl Erwinovu tvář, jako kdyby ji viděl poprvé. Nedařilo se mu vymyslet nic kousavého, co by mu mohl odpovědět. Na to byl příliš rozespalý a překvapený svými pocity.

Nevěděl, jak to je – jestli, když byli na rande, tak spolu teď chodí – nevyznal se v tom.

Vzal jeho ruku a položil si ji dlaní na tvář, ani jej nevyrušilo to, že si uvědomil, že Erwin ji má znatelně větší (což bylo přirozené při jejich výškovém rozdílu). Líbilo se mu, jak je teplá. Zavřel oči a chvíli se o ni jen opíral. „Máme tam jídlo,“ zašeptal za chvíli, potom otevřel oči a vstal z pohovky. „Jsem celej od chlupů té tvé podegry,“ zkonstatoval a začal se čistit. Nejvíce to odnesly černé džíny, co měl na sobě.

Smith se zasmál. „Není od tebe hezké, že s někým spíš, a pak ho pomlouváš, že je chlupatý,“ prohodil provokativně.

„O tobě vím, že jsi chlupatá špindíra, ani s tebou spát nemusím,“ Levi se vydal do kuchyně. Vážně s ním právě žertoval o sexu? Raději o tom nepřemýšlel a jal se doslova vzdalovat o toho tématu a muže, s kterým se tolik zvrhl, i když to bylo těžké, když Erwin šel s ním.

Starší vytáhl talířky mezitím, co černovlasý mladík bral ze stolu dózu s jídlem, pak ještě příbory, ale dál mu nepřekážel. „Jaký jsi vůbec měl dnes den?“ zkusil. Byl to docela slabý pokus začít rozhovor, ale jemu to připadalo lepší než nic.

„Vážně?“ podíval se na něj Levi pohledem, že se mohl snažit víc. „Úplně na nic, napřed jsem celej den hlídal tři malý fakany, pak dvě hodiny čekal na smradlavou starou opici.“

Erwin se tomu zasmál. „Chlupatou, smradlavou, špinavou starou opici,“ opravil ho něžně a přejel mu dlaní po zádech, jak z jeho předchozího chování pochopil, že nic proti dotekům nemá, naopak je spíše nevymazlený. Dal si pozor, aby se nedotkl jeho hýždí, protože nechtěl působit, že má nějaké sexuální záměry. I když samozřejmě měl a to velkolepé! „Chudáčku, nechtěl bych prožít takový hrozný den, hlavně ta opice…“ dodal, když svůj dotek ukončil, protože si ho Levi prohlížel zvláštním pohledem. Sám nejspíše nevěděl, zda se mu to líbí.

„A ty?“ zeptal se ho Levi nakonec, když dal první talíř do mikrovlnky. „Nějaký závažný případ?“

Smith jen kývl. Nechtěl se s ním o tom bavit. Možná i proto, že ten kluk nebyl o tolik starší než Levi. Mohl to být klidně on. Nebo některý z těch mrtvých chlapců. Dítě z ulice, co se zaplete se špatnými lidmi. Jako kdyby se to Ackermanovi už nejméně jednou nestalo. „Chtěl bych od tebe pomoct v jiném případu,“ vzpomněl si. Poslušně si odnesl svůj talíř ke stolu a posadil se. Nezačínal jíst, protože čekal, až se k němu mladší připojí. „V jednom únosu nám figuruje Hexenbiest. Unesla novorozeně, holčičku, starala se o ni, dokud neotěhotněla, pak se jí zbavila. A my únoskyni potřebujeme najít,“ shrnul stručně.

Černovlasý se posadil naproti němu se svou porcí a několik okamžiků působil, jako kdyby ho vůbec neslyšel, než řekl jistým hlase: „Bude chtít to dítě, co ta holka čeká.“

„Proč?“

Erwin se zamyslel nad vším, co o tomto druhu Wesena věděl. Hexenbiest byly ženského pohlaví, zatímco jejich muži se nazývali Zauberbiest. V lidské podobě působily jako velmi atraktivní dívky a ženy, dokonce svému vzhledu věnovaly cíleně důkladnou péči, na rozdíl od toho jejich woge – jak ho popsal i Karzaj – bylo ohyzdné, částečně působily jako rozkládající se mrtvoly, které se postupně stávaly s věkem chatrnější, ztělesněné ježibaby s ostrými zuby a stříbrnými vlasy. Byly opravdu nebezpečné - jejich tělo mělo samo o sobě dostatek síly, ale navíc měly spoustu nadpřirozených schopností, například telekinezi nebo vytváření iluzí, a vyznaly se v alchymii a vaření všerůzných lektvarů. Společně s jejich lživou a manipulativní povahou byli nepříjemnými protivníky. Nicméně to o jejich motivacích Smithovi neřeklo vůbec nic – sloužili královské rodině, ovšem nebylo známé, že by k ní Krista Lenzová přes matku či otce patřila.

„Nedochází ti to?“ Levi k blondýnovi zvedl pohled. „Četli jsme o tom. Nebo ne přímo o tom, ale… ve všech pohádkách chtějí přece čarodějnice lidské děti. Já myslím, že si pro to dítě té holky prostě přijde – jedno na co ho pak bude mít.“

„Nemůžu ji nechat hlídat od teď do porodu, přece jen zbývá několik měsíců,“ okomentoval to Smith. „Navíc… vyhazovala by ji v takovém případě pryč, kdyby chtěl její dítě?“ Povzdechl si. „Myslel jsem spíše na to, že musíme najít nějaký způsob, jak ji vylákat.“

Černovlasý si ho zamračeně prohlédl, nelíbilo se mu, že jeho dedukce byla hned zavrhnuta. Erwin si ho už chtěl usmiřovat, když nakonec mladík neurčitým tónem řekl: „Tak se zkusíme po něčem podívat.“ Pokud vyřeší společně tenhle případ, bude to poprvé, co využije svého prokletí, že je Grimm. Levi nechtěl přijít o tu možnost.

Táhlo na dvě hodiny po půlnoci, když káva, kterou si dali po večeři, přestala působit. Levi u Erwina rozhodně tak dlouho nechtěl zůstávat, ale materiálů, které procházeli, bylo dost. Smith si spoustu knih natahal do bytu, i když tam vesměs neměl místo, kde by je schoval. Neměl sklep, ani tajnou komoru.

Ackerman potlačil zívnutí a zůstal se dívat na hodiny. Kdyby teď vyrazil – a pokud něco vůbec jelo v tuhle hodinu, když už bylo po půlnoci –, k Farlanovi do bytu by se dostal po třetí, což znamenalo necelé čtyři hodiny spánku, než by zase musel vyjet sem zpátky na hlídání. Povzdechl si a znovu zívl – jen z té představy se mu chtělo spát.

Erwin si také až tehdy uvědomil, o kolik přetáhli. Zaklapl knihu a podíval se na mladšího, jak se marně snaží působit úplně při smyslech – v takovém stavu by ho veřejnou dopravou jet nenechal a samotnému se mu nechtělo ho dovést –, poté bezeslova vstal a asi na pět minut zmizel, než se vrátil s komínkem obsahujícím prostěradlo, deku, ručník a pohodlné tričko, tedy vše, co si myslel, že bude mladší potřebovat. Postavil potřebné před Leviho. „Když už jsi předtím začal, měl bys dneska dospat už na mém gauči,“ pobídl ho s úsměvem.

Černovlasý k němu vzhlédl – bylo vidět, že váhá, ale lepší nabídku než tohle nemohl dostat. „Dík,“ šeptl nakonec. „Půjdu do koupelny,“ utrousil, než si vzal tričko s ručníkem a odešel z místnosti.

Smith mezitím začal schovávat knihy, aby se jim nic nestalo přes den, co tu nebude, poté je zastrčil do spodní police pod televizí v krabici, v níž je přinesl. Dokonce i stihl Levimu na pohovce ustlat, než se mladší vrátil. Jen zběžně si ho prohlédl, jak tam byl ve velkém tričku, co mu sahalo do půli stehen a nejspíše jinak na sobě vůbec nic neměl. Líbila se mu jeho drobná, kostnatá kolínka.

Nejspíše si ho prohlížel moc dlouho, protože Levi se na něj mračil. „Co?“

Erwin se jen pousmál. „Nic,“ odpověděl nesmyslně. „Dobrou noc, královnu Annu si beru sebou, aby tě nerušila,“ řekl pak, když se sám vydal k ložnici. „Do práce vyjíždím v sedm, tak s tím počítej,“ dodal ještě, než zmizel za dveřmi.

Ani v nejmenším si ten večer nesmyslel, že se mu ráno poštěstí, aby pil tu nejlepší kávu, kterou mu kdy někdo připravil. Ale Levi na něj začal být skutečně hodný.

Už několik dní bylo pěkné, teplé – možná až moc – počasí, tak se Levi rozhodl, že ten den vezme Erena s Mikasou dopoledne do zoo, a zbytek dne stráví u vody. Carle se ten nápad taky líbil a zmínila se o tom i dědovi Arlertovi, který černovlasému mladíkovi k hlídání propůjčil i Armina, jako kdyby Eren samotný nevydal za pět a Levi měl skutečně tendence zařídit si školku.

Levi ještě než ráno šel do práce, nakoupil a nechal si účtenku, aby si mohl nákup nechat proplatit – sice Carla nevyužila nikdy příležitosti překontrolovat, že si Levi nevymýšlí a nenechává si peníze pro sebe, ale on byl raději, když jí měl co předložit. Eren s Mikasou byli po snídani, když je od ženy přebíral, nechal je dívat na ranní pohádky a mezitím jim i Arminovi – jehož mezitím přivedl jeho děda před půl devátou, jak se domluvili – připravil svačinky. Přestože měl Armin vlastní baťůžek s ručníkem a plavkami, nakonec ho nenechal, aby si jej vzal a všechno naskládal k sobě, protože si dokázal živě představit Erena, jak by za každou cenu chtěl mít také svůj batoh a nést v něm kdoví co. I tak ho docela iritovalo, že musel nést Arminovu encyklopedii, z které světlovlasý chlapec dvěma ostatním dětem rád předčítal a ukazoval jim zajímavé obrázky.

Vyrazily po deváté. Cesta do zoo nebyla tak hrozná, jak si ji Levi představoval, protože v době, kdy jeli, už městská doprava nebyla tolik přecpaná a všechny tři děti se vměstnaly na jednu dvojsedačku, tudíž nad nimi mohl stát a dozorovat je. Poslouchal, jak si nadšeně povídají o zvířatech, které uvidí a mezitím se sám snažil vybavit, kdy vlastně – a zda vůbec – byl on sám v zoo.

Museli vypadat jako nesourodá čtveřice, protože děti působily až přehnaně nadšeně, a on za nimi chodil jako dozorce s černými brýlemi na očích. Ani tolik nepotřeboval bránit své oči proti slunci, ale Erwin mu prozradil, že právě podle očí Weseni poznávají jeho grimmí identitu. Co Levi opravdu nechtěl, bylo, aby děti cokoliv ohrožovalo jen proto, že šel s nimi on.

Svačinu si dali v době, kdy přijeli na místo. Poté se jim podařilo ujít velkou část zoo a vidět spoustu zvířat, než začaly děti působit unaveně – vesměs hlavně dva chlapci, ale Eren samozřejmě nechtěl něco takového přiznat, takže i když si sedli na jídlo (tentokrát kupovaný oběd), pořád všechny popoháněl, že neviděli to a tamto a že se ještě musí vrátit ke kočkovitým šelmám, protože on se jen vylekal lvího řevu, ale lvů se ve skutečnosti nebojí.

Nakonec ovšem po obědě už zoo opustili, aniž by si Eren koupil vodní pistoli, pro kterou dokonce začal natahovat, i když si většinou nic takového před Levim nedovolil.

Podle plánu se ze zoo vydali na autobus mimo město do jedné vesnice, kde dříve Levi bydlel u nějakých lidí a věděl díky tomu, že je tam příjemné přírodní koupaliště. Na rozdíl od těch městských tam nebylo tolik lidí – ke všemu mnohdy dosti pochybných, k nimž by děti nenechal se přiblížit – a dalo se tam dýchat.

Ještě než si roztáhli deku, stanovil jim, co smí a co ne. Do vody mohli chodit jen s ním a nesměli do větší hloubky, kde nedosáhli na dno. Samozřejmě znovu Eren tvrdil, jak umí plavat a že nepotřebuje dosahovat na dno, ale tentokrát to byla o něco vyšší Mikasa, kdo ho vždycky stáhl zpátky, když se vydal dál od břehu, než děti měly dovoleno.

Když ležely na dece, prohlížely si knížku, co Armin přinesl, přičemž uzobávaly z ovoce, které jim Levi nakoupil, a až na jejich nadšené hlasité výkřiky se chovaly slušně.

Levi si vlastně vůbec nemohl stěžovat, děti byly dobře vychované a kamarádily se mezi sebou, tudíž s nimi nebyl problém, dokud se neobjevili dva zdejší chlapci Jean a Marco.

Eren se svou povahou prostě nemohl snést, že někdo může více než on a je v něčem lepší. Chlapci byli u vody sami, i když Levi předpokládal, že jim to nebylo dovoleno, ale k vodě utekli tajně, naznačovala to i absence plavek a ručníku. Největší vrchol ovšem pro hnědovlasého chlapce s velkýma zelenýma očima bylo, když ten, co se jmenoval Jean, začal tvrdit, že je naprosto hloupé chtít být policistou nebo hasičem – jako chtěl být Eren –, že je to nebezpečné a on tedy raději bude po svém otci podnikatel.

Přestože ostatní tři děti se nezapojovaly, jen Mikasa střežila svého nevlastního bratra a Armin se trochu bál, co z toho bude, Levi musel zakročit, aby se dva chlapci nakonec nepoprali. A tím jejich výlet končil.

Samozřejmě, že malý Eren to kladl za vinu Jeanovi a slíbil, že příště, až ho potká, mu to nedaruje.

Eren celkově – podle toho, co Carla přiznala – se už od školky hodně pral, vždycky se nad něčím rozčílil a vyprovokoval bitku, kterou ovšem mnohdy, protože vyzýval i starší, nebyl schopen vyhrát. Ovšem když se držel zkrátka, dal se uhlídat. Mikasa u něj povětšinou zůstávala jako tichá podpora a neměla větší problémy, pokud někdo nezačal řešit – a navážet se do něj – její asijský původ, čímž i upozorňovali na to, že není rozhodně Erenova skutečná sestra a to jí vadilo. Armin byl od zbylých dvou dětí úplně jiný – byl menší, slabší a zaměřený spíše vědecky a přemýšlivě. Také se mnohem více ptal a Levi na některé otázky jen těžce vymýšlel důvěryhodné odpovědi.

Bylo pět hodin, když dorazili zpátky do města. Armina Levi předal jeho dědovi, který ten den využil, aby zašel k doktorovi, a pak zamířil se sourozenci do bytu, kde věděl, že již bude Carla. Děti se s ní nadšeně přivítali a Eren jí všechno povyprávěl.

Černovlasý mladík nejprve si s ní vyúčtoval všechny utracené peníze, než začal pomáhat s vařením večeře. Nemusel to dělat, ale připadalo mu nevděčné, aby si nechával vařit večeře, které pak odnášel a jedl s Erwinem, jako kdyby jejich existence byla jeho zásluha. Zaúkoloval Erena škrábáním brambor, Mikasa je krájela a on sám pomáhal, kde bylo potřeba, přičemž popisoval jejich den a přes Erenovu nelibost se nezapomenul zmínit o tom, že se zase málem popral.

Levi si uvědomoval, že takový život je vlastně příjemný a ani si nepřipouštěl, že jakmile prázdniny skončí, přijde o tuhle práci a pokud bude chtít zůstat čistý, bude muset vzít plný úvazek v supermarketu u pokladny, což se mu rozhodně nechtělo.

Na večeři se podle směny ten den vracel i doktor Yeager. Přivítal se s dětmi, ale když pohlédl na Ackermana, tvář se mu zachmuřila a on ho požádal, zda by mohl jít s ním stranou. Levi přemýšlel, zda udělal něco špatně, za co by mohl být kárán, případně i vyhozen.

„Myslím, že bys to měl vědět,“ začal pak muž, tykal mu pro jejich výrazný věkový rozdíl. Ukázalo se, že šel schválně z doslechu dětí. „Erwin je v nemocnici,“ oznámil mu jednoduše. Jeho žena Carla mu říkala, že si něčeho všimla mezi blonďatým policistou a tímhle chlapcem, samotný doktor neměl sebemenší důvod to řešit. Navíc věděl, že nejspíše by Carla nebyla ráda, kdyby se projevil jako nevzdělaný homofób a vyčetla by mu, že přece je doktor a není možné, aby věřil nevědeckým teoriím o škodlivosti odlišně orientovaných lidí. Yeager to bral tak, že dokud s Levim nebyl problém, jeho soukromý život jej nezajímal, i když se týkal jejich známého a souseda. Ovšem takovou zprávu vycítil, že by mu určitě měl říct.

„C-cože?“

„Erwina postřelili,“ odpověděl mu trpělivě, ale znovu až příliš prostě.

Levi se zmateně nadechl a pohnul se, jako kdyby chtěl někam vyrazit, ale dříve, než to stihl, mu došlo, že to nemá cenu, protože bylo dávno po návštěvních hodinách, takže by jej nikdo za Erwinem nepustil. „A… jak je na tom?“ Bál se, skutečně se o něj bál. Nějak si nepřipouštěl, jak vlastně taková práce u policie – ještě na Smithově oddělení – je nebezpečná. Navíc se to stalo zrovna, když začal Erwina brát jako jistotu.

„Je stabilizovaný na pooperačním,“ odpověděl mu muž.