ADAMS - 29.3.2014 Praha

aneb Falešné buzny...

Příběh začíná někdy v době, kdy Kamijo (řečený Mujo ;)) se vyslovil, že bude koncertovat v červenci v Paříži a o týden později byly v prodeji VIP vstupenky. Proč začíná právě tady? Protože jsem byla téměř hned rozhodnutá, že pojedu. Sepsala jsem si aktuální stav peněz, možné příjmy, rozpočítala jsem si, kolik bude hranice, co budu moct utratit v dalších měsících (vždy se dá jít níž, ale aspoň na jízdné je třeba si vyhradit peníze) a dokonce uvažovala o tom, že si musím najít nějakou brigádu. A v takové touze jet na Muja jsem absolutně zavrhla jet na nějaké dva hudebníky, jejichž hudba se mi nelíbí. V tento okamžik měl příběh s Adams i končit, jenže... nakonec jsem si Muja rozmyslela (i když všechna pro a proti byla vyrovnaná).
Tak jsem tady ve středu nakonec po dvoutýdenním přemlouvání si zašla koupit vstupenku na Adams, měla jsem tu náladu: "Nejedu na Muja, budu rozhazovat mince kolem sebe." Měla jsem vyslechnout svůj vnitřní hlas, kašlat na podporu j-rocku v ČR, ale nedalo mi to - možná trochu zvědavost, vědomí, že mnohdy, když se mi na skupiny nechtělo, nakonec mne mile překvapily, ale hlavně pocit povinnosti investice do budoucna (nikdo si nemůže stěžovat, že tu nekoncertují velké skupiny, když ani na malé nechodí).



V pátek jsem měla dvě polo-zápočtové písemky a vstávala jsem brzo, tudíž jsem ještě před osmou vytuhla a zbudila se o jedné v noci. Byla jsem vzhůru až do čtyř, a potom znovu spala do šesti. Tudíž mám společně s nevyspáním z dneška a změnou času trochu strach, jak se zítra probudím.
Vyjížděla jsem v 9:47, protože Nex, která se připojila ke mně v Olomouci, chtěla být - i přes své VIP - v Praze nejpozději v jednu. Dle mého úplně zbytečné, ale zase jsem si říkala, že třeba tam budou zajímaví lidé.
Náš výborný orientační smysl nás navedl správným směrem z hlavního nádraží ke klubu bez použití městské dopravy a kupodivu jsme přišli úplně první. Po nás ovšem hned dvě hodně milá děvčata, které jsem sice neznala, ale v jejich přítomnosti ubíhalo čekání (popravdě vcelku krátké, když se pouštěly VIP v pět nebo v kolik) rychle.
No, samozřejmě, fandom netvoří jen lidé, které si přeji vidět. Ale byla jsem mile překvapena, když se scházeli postupně další a další - na takovou kapelu nesmyslně hodně lidí -, že jsem potkala známé, které už dlouho ne. A samozřejmě se dostavil i ten pocit překvapení z toho, že oni vypadali, že mne rádi vidí. Častokráte se tomu divím - víte, jaký jsem ztracený člověk, kdokoliv vypadá, že si o mne myslí něco dobrého, mne překvapí.
Čekání tedy v několikačlenné dobré společnosti uběhlo samo. Viděli jsme je přijíždět, šli pak na jídlo, vrátili se a zkoušeli. Nu, zkouška chvílemi zněla jako zkouška na porno. Ale Nex dobře vystihla, že to, co se ozývalo, znělo jako "gay gay gay ei ei ei gay gay aaah aaah". Podobné zvuky jsem nikoho neslyšela vyluzovat při zkoušce a fakt nutnou chvíli trvalo, než to zněla jako hudba aspoň trochu.
Pustily se dovnitř VIP a po nějaké době my. Sice jsem stála vepředu, ale sešla jsem si ležérně schody, dala tašku do šatny a nakráčela si to do skoro poslední řady - zde je vidět má touha po Adams.

Koncert?
Podle mne dobře prožitý koncert (kapely, ke které nemá dotyčný vztah), kde se stojí, vypadá tak, že člověka tak baví pařit a tolik si užívá, křičí a celkově je nadšený, že se celý zpotí a na druhý den se nemůže hýbat. (O neuvěřitelných koncertech skupin, které člověk miluje, si můžete udělat představu u mých reportů z Diru.)
Já se fakt snažila přenést se přes své antipatie. Když hrála předhudba, trochu jsem si tam tančila, navozovala jsem si příjemnou náladu a celkově před koncertem jsem těm dvěma dala šanci mne mile překvapit. Jenže hoši ji nevyužili.
Zakřičet jsem si vůbec nezakřičela, skákat jsem sice skákala, ale jen z toho, že se mi chtělo (a byla jsem jedna z mála)... a nezpotila jsem si v konečném důsledku ani ofinku. T.T (A dnes mne vůbec nic nebolí.) Ale došla jsem - měla jsem totiž moc času k přemýšlení, jak jsem se nudila -, že mám jednu polovinu zad vypracovanější a hezčí právě proto, že používám více pravou ruku na koncertech. Obyčejně musím střídat, tady jsem si vystačila jen s pravačkou.
Po prvních dvou písničkách jsem vzdala hledání dobrého a už jsem se jim neskrytě ze své zadní řady chechtala. Víte, mohla jsem taky plakat nad utracenými penězi, ale to by bylo marné (jako nad rozlitým mlékem). Tak jsem se smála jim a možná i těm, kterým se to líbí (asi nejsem moc tolerantní).
Nejvíce citově jsem si užila, když jsem semtam na ně zakřičela buzny a úplně nejvíce při encore "vraťte se, buzny!" To byl ten pocit zadostiučinění, nic jiného. A byla jsem potěšena, když to slyšela dívčina vedle mne a smála se tomu.
Další dívčině jsem dala odkaz na můj blog, takže jsem se propagovala. A dokonce i potkala slečny, co mne znaly a četly ;)
Trochu jsem se uchechtla, když nějaká dívčina kus ode mne se rozplakala. Dobře, přiznám se bez mučení, že já jsem ten člověk, co se toužil rozplakat na Diru, myslím u Ain't afraid to die, ale nakonec skončil jen u konstatování, že by se býval rozbrečel, kdyby to dokázal. Ale... rozbrečet se u japonské pseudo gay rychlokvašky jako Adams, vážně?

Adam, i když má úsměv jako jeden můj oblíbený japonský herec, kterého mám ráda právě pro ten úsměv, mi je nesympatický. Shota pravda mi sympatický vcelku je. Trochu mi připomínal, když se chopil nástroje, Miyaviho... takovými namachrovanými gesty a pravda, možná, kdyby nebyl v téhle pro Evropské yaoi fangirly smíchané rychlokvašce, jako součást větší kapely by nebyl špatný. Dokonce i měl trochu náznak schopnosti pracovat s publikem.
Za celý koncert mne nakonec i potěšili, to jim přiznám, když zazpívali Sweet dreams, obyčejné sweet dreams, které potěší vždy, když je slyšeno ;), protože je to klasika.
Ale jinak? Hmm.
Já jsem ten Diru-křičící-za-pravdu-fanoušek. Když se přede mne postaví skupina, co vypadá, že se její členi ucházeli jako čistí hetero o přivýdělek v gay pornu, zjistilo se, že teda jsou schopni dělat hudbu založenou na komerčních odrhovačkách, někomu zasvítil znak eura v očích a bylo rozhodnuto, že Japonsko nám dá své gay t.a.t.u, tak nejsem schopna udržet si nestranný názor před koncertem. A po koncertu, na kterém se projevilo, že mnohem méně výrazné fanservisy skupin s lepší hudbou, které tímto směrem nejsou orientovány (takže v tom nemusí být mistři), vypadají mnohem důvěryhodněji, nehodlám se nikomu omlouvat, když Adams označím za sračku a ani o píď svůj názor nehnu.

A tihle pánové, kteří ani neměli dost slušnosti na podpisovce (nepodpisovala jsem nic svého, využila mne Nex) nabídnout ruku k potřesení, končili v osm hodin. A já jsem kvůli nim musela složitě řešit lístek na vlak, který jsem si koupila předem (taky kvůli své blbosti, ale aspoň budu poučená).
Nakonec jsme jeli z Prahy někdy o půl jedenácté. Žádné nocování nebylo třeba a pařepěnkování nakonec nebylo, protože jsem se cítila trochu nemocně, a stejně jsme nevěděli, kam zajít.
Nicméně jsme na hlavním nádraží potkali dvě milé slečny z Olomouce a jejich tatínka (taky myslím, že milého). A cesta s nimi vlakem byla skvělá, protože jsme si hezky popovídali celé dvě a půl hodiny.

Celkově - tenhle koncert měl svou cenu jen v lidech, co jsem potkala.

A taky! Teď se podržte, asi jsme potkali de Sada!!! Ze Sodomy a gomory, kteří měli zrovna v sobotu koncert v Olomouci... Napřed šli tři opilci, ty jsme obešli a za nimi podle mého de Sade. A zdálo se mi, že ti tři opilci šli taky z de Sada a potvrdily mou domněnku. Měla jsem chuť na něj udělat: "Hej, de Sade, viděl jsi včera zprávy?" a nebo "Sadismus je to, co hledáš." xD
Poté jsme s Nex cestou na byt vymýšleli rap a byla to sranda.

Spala jsem asi tři hodiny v Olomouci a jela domů, protože jsem chtěla za smečkou, které se po mně stýskalo.
Desátého mne čeká koncert heidi, ale ti vypadají od začátku mnohem lépe, než tyhle falešné buzny. Těším se, i když z tohoto zážitku bych měla být spíše znechucena. Ale zase rozhodně nejsem tolik jako z přístupu Crossfaith.