Tak mi to trochu trvalo, omlouvám se, že jsem vás nechala čekat.
Přiznávám, že takhle kapitola má vcelku drsnější obsah xD, ale líbí se mi, jsem s ní spokojená.
Příští kapitola spíše bude zase až za 14 dnů, protože v pátek mám dvě půl-zápočtové písemky a už se mi kupí rysy, co bych měla udělat.
Přejí příjemnou četbu.
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Vlarise a Kroketovi.
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Vlarise a Kroketovi.
-I-
Zrůdný chlapec
7. kapitola
Raoul
hnědovlasého nechal nejprve několik dní vlastním myšlenkám –
sám jich měl plnou hlavu –, než se přece jen před setměním
objevil pod jeho oknem a jako několikrát předtím na něj
zapískal. Zůstal stát tak, aby ho mohl Andrej ze svého pokoje
vidět, vůbec se nestaral o vychovatele nebo tajemného majitele
domu. Jako chudý měl jediné vlastnictví – hrdost a nebojácnost
–, proto nestál ve stínu. Přestože v domě spalo zlo, které by
jej tam možná zahnalo, nevěděl o něm.
Avšak
nedočkal se nikoho.
Andrej
Alexejevič přišel k oknu, ale stejně neochotně, jako to udělal,
i od něj odstoupil. Měl dost času, aby pochopil trest,
přesto mu chyběla Raoulova hrdost a nebojácnost, aby se dokázal
postavit problémům. Byl by nejraději kdyby neexistoval – buď on
samotný, nebo Raoul –, avšak tyto dvě bytosti měly stálé
místo v jeho mysli. Zaměstnávaly ho, nedaly mu spát, celé dny se
točily jen kolem vztahu těchto dvou.
Jelizaveta
Jevgeněvna si toho všimla a bez ostychu mu řekla větu, jíž
ještě více rozbouřila vody již tak neklidné mysli. „Dávej si
pozor, ta válka se pro Rusy nevyvíjí dobře, měl by ses
rozhodnout, kým jsi.“
Rozhodnout
se kým je.
Vždy
toužil být Rus, ale bylo na něm toho málo ruského a i to málo
prošlo tvrdou zkouškou, když jej monsieur Canet nechával
protirusky vychovat. Ale od Francouze se také lišil. A svou druhou
krev, tu část po matce vůbec neznal. Jaké vlastně bylo Japonsko?
Všude se k němu stavěli s despektem, protože měl své oči, svůj
vzrůst a postavu. Jak by ho přijala rodná krajina jeho matky?
Nikdy žádného Japonce neviděl, nebyl jistý, nakolik se od nich
liší. Hovořilo se o tom, že všichni asiaté jsou stejní, on
potkal neurčité asiaty a nebyl úplně stejný jako oni. Odlišovaly
ho odstíny barev v jeho vlasech, očích, na kůži.
Když
tak o tom přemýšlel, možná ho monsieur Canet zachránil před
smrtí, když jej vyvezl z domoviny. Jak by se k němu nyní stavěli
v Rusku, kdyby poznali jeho původ? A v Japonsku? Byl by pokaždé
lynčován – v žádné z těchto dvou zemích nemohl najít domov.
Skutečně
se započal dostávat do chorobného stavu. Trest a původ –
nedostávalo se mu spánku, nechutnalo mu jíst a skrýval se před
posledními paprsky slunce, aby náhodou neprojasnilo jeho chmury.
Jelizaveta
Jevgeněvna udělala mnohem víc, než že jej donutila vždy vše
nachystané pozřít a dokonce zůstávala až do večera, aby mu na
spaní připravila mléko s medem, po kterém skutečně usnul. A
znala i odvar z máku, kdyby ho bylo potřeba.
Přivedla
Cyrila.
A
právě s ním byl Andrej Alexejevič v pokoji, když na něj Raoul
zahvízdal. Hráli šachy. Andrej přicházel figurku po figurce o
výhru, ale v tu chvíli, kdy byl zavolán a nemohl odejít, nebyl
nikomu vděčnější než mladému muži, co jej porážel. Vrátil
se ke stolu a táhl svůj poslední tah.
Cyril
na něj vzhlédl a zakroutil hlavou. „Nemohu říct, že by tvá
hra alespoň chvíli byla nějaká světoborná, ale... kdo to stojí
pod oknem, že tě vyvedl tolik z míry?“
Mladší
mu neodpověděl a začal beze slova sklízet figurky do krabice,
která byla taktéž šachovnicí. Pečlivě je ukládal, aby se
neotloukly, protože jako všechno v domě jemu rozhodně nepatřily.
Půjčoval si je v Canetově knihovně – jednou mu to bylo
dovoleno, protože se chtěl naučit tu hru hrát – a nyní nastala
druhá chvíle, kdy předpokládal, že je mu znovu dovoleno jejich
zapůjčením prohloubit své znalosti.
Vychovatel
to s ním vzdal, nejspíše pochopil, že strategie mu je vzdálená.
A Cyril nevěděl, do čeho se pouští, nyní musel litovat.
Přestože ho několikrát napomenul a dovolil mu změnit tah, vůbec
si nezahráli.
Starší
mladíka pozoroval a čekal na odpověď, ale ten zarytě mlčel. Ani
jednou z těch tří příležitostí, co se s ním bavil, mu
nepřišel hovorný, ale nyní mezi nimi leželo něco víc než jen
nemluvnost. „Ublížil ti někdo... tam venku?“
Andrej
k němu zvedl vyděšeně pohled a tím se prozradil, přestože jej
hned zase sklopil. Zaklapl dřevěnou krabici a uzamkl ji. Nemělo
smysl zapírat, to gesto jej prozradilo a on si byl vědom toho, jak
moc čitelným se pro ten okamžik stal.
Cyril
s tou informací nedokázal nijak pracovat. Nebyl připraven řešit
Andrejovy problémy, nebyl mu tak blízko, aby vůbec chtěl. Ano,
litoval ho a nedělalo mu problém, aby mu věnoval několik hodin
pozornosti, protože té měl hnědovlasý nedostatek; ale tím jeho
starost a ochota končily, protože Andrej Alexejevič zůstával
cizí.
Hnědovlasý
se zhluboka nadechl. „Měl byste jít...“ šeptl. Vychovatel ho
varoval, aby se s Raoulem nestýkal, neměl právo na pomoc, proto se
mu nedostávala. „Jsem unavený a pan Canet se brzy vrátí, nebyl
by rád...“
„Ten
tajemný pan Canet,“ utrousil Cyril, přesto vstal. „Líze by se
nelíbilo, že jsem ti nepomohl, pokud cokoliv potřebuješ... tak
řekni.“
Andrej
zakroutil hlavou. „Nepotřebuji, aby mi někdo pomáhal,“ možná
se přece jen od Raoula naučil hrdosti.
„Jen
slabí lidé žádají o pomoc,“ řekl mu na to druhý a vzal ho za
ramena, aby se mu podíval zpříma do očí, „ale ani silní
nejsou tolik hloupí, aby ji odmítli, když jim ji někdo nabízí.“
Mladší
sklopil pohled a zhluboka se nadechl. Nedokázal s ním řešit, co
se mu stalo. Bylo to odporné a ponižující, takovým v očích
bratra svého vychovatele nechtěl být. Mohl to jen zamluvit. „Co
vás vedlo k tomu, abyste se na rozdíl od ostatních z vaší rodiny
vzdal svého ruského původu?“
Cyril
jej pustil. Jako kdyby se ho tou prostou otázkou dotkl nebo jej
hluboce urazil. Nebylo slušné se na něco takového ptát –
Andrejovi to došlo až příliš pozdě. Avšak to druhý chtěl
mluvit v intimní rovině!
„Nevzdal
jsem se svého původu, jen jsem se naučil, jak se přizpůsobit,“
odpověděl nakonec Cyril a vydal se ke dveřím. Hnědovlasý jej
následoval, nebylo slušné nechat návštěvu, aby sama opustila
dům. U vychovatele a kuchařky stál před jinou situací než v
případě Cyrila, kterého Canet neplatil.
V
tichu sešli schodiště.
Když
bylo hloupé nepřijmou pomoc, jaké se pak muselo zdát, když ji
nejen odmítl, ale ještě se zachovat tak, že mu znovu nikdy nebude
nabídnuta?
Cyril se zastavil u vchodových dveří a oblékajíc si kabát se na
Andreje znovu podíval, jako kdyby váhal, zda má cenu mu věnovat
další slova. „Myšlenky skvělých mužů jsou krásné, hlásají
mír, svobodu a rovnost, ale dnes ani zítra nenastane jejich doba.
Ve skutečnosti hlavně záleží na jméně a původu, protože
obyčejný člověk se od toho ideálního z velkých myšlenek až
příliš liší. A nepomůže se k těmto obyčejným lidem – k
tobě nebo ke mně – chovat humánně, vychovávat je dobrým
příkladem a myslet si, že svět směřuje k dobru – to je ta
největší chyba, důvod proč nejsou tyhle velké myšlenky nic víc
než naivní tlachání.“ Odmlčel se a dopnul si kabát až ke
krku. „Znáš přísloví – kdo chce s vlky býti, musí s nimi
výti?“
Andrej
opatrně kývl. Rodila se v něm pohnutka, jíž se sám bál.
„Musíš
se přizpůsobit,“ Cyril se tvrdě podíval do jeho očí, „ale
to je jen cesta, jak se dostat do smečky. Pokud chceš v ní něco
znamenat, nestačí ti výt, musíš s nimi lovit, soupeřit o moc a
pokořit jiné.“ Otočil se ke dveřím a otevřel je. „Přes
všechny velké myšlenky – právě taková je lidská společnost.“
Andrej
Alexejevič se mohl narodit vlkem, ale nenarodil. Musel pak být s
určitostí člověk? Nebo jeho pravá přirozenost ležela jinde?
Zkrvavenou
rukou několikrát zabouchal na dveře pro služebnictvo, aby se
dostal z té děsivé chodby plné krys a vstoupil do doupěte
připraven si své místo vydobýt. Stát se členem smečky, možná
i někým smečce nadřazeným. Nesl jim dary, pro začátek.
Když
Gilbert otevřel, krátce se mu uchechtl a bývala by následovala
poznámka, zda mu chybí chuť jeho péra v puse, ale výrazem
v Andrejově tváři a krví na ní a na rukách byl v okamžiku
zaražen. Zůstal stát, prsty stále svíral dveře a nebyl si
jistý, zda to, co před sebou vidí, je člověk. Andrejovy rysy
hrály v prospěch každé myšlence, že není.
„Co
se děje?“ protáhl svým obvyklým světáckým způsobem Raoul,
který seděl na svém křesle a pokuřoval dýmku. „Pusť ho
dovnitř.“
Avšak
nebyl to příkaz Raoula, co donutilo Gilberta od dveří odstoupit,
ale náhlý strach, když se k němu natáhla zakrvácená ruka
hnědovlasého.
Andrej
se postavil před vůdce zlodějů a s odhodlaným pohledem sáhl do
kapsy kabátu, aby posléze mohl z dlaně vysypat na zem nějaké
šperky a mince. Vše od krve, protože je získal svým způsobem.
Způsobem, v němž mu smrt byla vzdálená, a přestože lovil,
zabořil kudlu do útrob bohatě vypadajícího muže a zopakoval to
tolikrát, co bylo třeba, stále nepoznal cenu života a bolest,
jakou smrt přináší ne mrtvému, ale jeho blízkým.
Nelitoval.
Stál
přede všemi a děsil je především tím, jak necitelným se od
Caneta naučil být. Byl jiný než oni, protože ani Raoul nikomu
takto definitivně a absolutně neublížil, rvačky či zmlácení
na rozdíl od vraždy měly své hranice.
„Jsi...
zraněný?“ pokusil se černovlasý navrátit Andrejovi iluzi,
kterou si o něm vytvořil. Znovu z něj udělat chlapce, který mu
imponoval svým vzdorem a asijským půvabem. Navrátit jeho smutným
očím osamělost, nikoliv v nich vidět nemilosrdného lovce a
vraha.
Andrej
jen zakroutil hlavou a vytáhl zbytek věcí ze své kapsy, aby je
stejně dramaticky upustil na zem. „Teď již mezi vás patřím,
ne?“ sám svůj hlas nepoznával. Byl tvrdý a zároveň i
vzdálený.
Raoul
vstal, jako kdyby pod ním někdo křeslo podpálil. Pohlédl na něj,
poté na zaraženě stojící čtveřici zbylých chlapců, kteří –
i přesto kým byli – měli strach. Byly tu všichni ti, kterých
se to týkalo. „Vypadněte odsud,“ řekl jim a oni na nic
nečekali, stáhli ocas mezi nohy a utekli.
Černovlasý
několik okamžiků stál jen naproti Andrejovi a prohlížel si ho,
hledal ten pomyslný sloup, který bylo potřeba podepřít, aby most
jejich vzájemné komunikace se stal stabilní a on se nemusel bát,
že se z něj zřítí a pozbude svého postavení. Nemohl se chovat
stejně vyděšeně jako ostatní, i když nejspíše byl, protože
takový by se nemohl považovat za vůdce. Hnědovlasý se nesměl
dostat v žebříčku nad něj – nemohl mu to dovolit, přestože
se rozhodl, že ho nevyžene. Chtěl si jej nechat u sebe – s iluzí
o tom, kdo je, nebo bez ní – za každou cenu.
Protože
Andrej nabízel, co nikdo z jeho přátel nedokázal. A Raoul by to
nikdy nerozdal, kdyby dokázal ovládnout svůj vztek. Ale když
tehdy nedokázal – je strach, jiná emoce, co musí ovládnout.
„Zabil
si jednoho?“ dostal ze sebe nakonec – nelíbilo se mu, jak
kostrbatě to znělo. „Vypadá to jako od jednoho o něco bohatšího
chlápka,“ dřepl si, aby začal zvedat jednotlivé cennosti a
mince. Vystavil se nebezpečí, dostal se do nevýhodné pozice, ale
to přesně musel, aby ukázal, že se nebojí. Odhalil vyzývavě
krční tepnu před šelmou a zářil tak sebejistotou, že mu nemůže
ublížit.
Hnědovlasý
pouze kývl. Sledoval jeho počínání. Vyděl ho několikrát
přepočítávat lup, vždy se do toho plně pohroužil a trochu
nakrčil čelo. Bral to svědomitě jako máloco.
Raoul
k němu natáhl ruku. „Všechno, tady si nikdo neškudlí pro
sebe,“ utrousil. Možná by Andrej skutečně byl schopný jím
opovrhovat stejně jako ostatními, kdyby černovlasý nedokázal, že
jej nejde obelstít. Mladší vytáhl těch několik mincí, co mu
zůstalo v kapse, a položil je do mladíkovy dlaně.
Ten
je přepočítal, všechno ze země zvedl a vytáhl ze skrýše v
podlaze pod svým křeslem truhlici, kde své naloupené poklady
uchovávali. Dal tam vše a znovu ji schoval.
Andrej
čekal, co se bude dál dít. Dosáhl, čeho chtěl?
„Měl
by ses umýt,“ utrousil Raoul a přešel nejprve k prvním dveřím,
aby je uzamkl, než se vydal hlouběji do domu. V přízemí byla
koupelna, kupodivu se zdálo, že funkční a používaná.
Hnědovlasý si nebyl jistý, ale měl za to, že druhý zde bydlí a
do svého domova se nevrací, přestože se svým nevlastním
bratrem je v kontaktu a ten doma zůstává.
Zapálil
pod kotlem s vodou a přiložil tam tolik, aby měl oheň dostatečnou
sílu obsah brzy ohřát. Pak pokývl k Andrejovi, ať se umyje v
umyvadle. Kupodivu voda z kohoutku stále tekla, aniž by tento dům
byl obydlený několik desítek let.
Hnědovlasý
si umyl ruce a tvář pod studeným proudem, dokonce dostal i kousek
mýdla.
„Jak
jsi to udělal?“ Raoul zůstával sedět na okraji vany, přestože
druhý mladík svou očistu vykonal.
Andrej
Alexejevič jen pokrčil rameny. Sám si nebyl jistý, jak se to
stalo. Smysl, co nedokázal pojmenovat a dříve nevěděl, že jej
vůbec vlastní, ho vedl, když muže lákal do pasti. A když jej
měl v odlehlé uličce, jednoduše bodal – „Nožem.“
Raoul
vstal a vzal mladšího za ruku, protože si všiml, že jeho černý
kabát je zahnědlý krví na konci rukávu. „Neviděl tě u toho
nikdo?“ Byl rád, že Andrej zakroutil hlavou. „To je dobře,“
věděl, že pokud nezabil nikoho významného, případu se budou
chvíli věnovat a nakonec ho odloží, pokud nenajdou někoho, na
koho by to mohli hodit. „Sundej to,“ řekl, avšak naproti tomu
ho spíše svlékl, než by jej nechal, aby tak učinil sám.
Přešel
k umyvadlu a začal z rukávu kabátu krev vymývat.
Andrej
si všiml, že i jeho bílá košile má ten samý problém.
Bezmyšlenkovitě si rozepnul vestu a sundal si ji, než začal kasat
z kalhot košili. Raoul se po něm ohlédl a poprvé za několik dnů
ho Andrej viděl se usmát. „Počkej.“ Kabát přehodil přes
židli, která nejspíše sloužila k odkládání oblečení. Poté
zkontroloval teploměr na kotli. „Ještě s tím svlékáním
vydrž.“
Hnědovlasý
si ho zkoumavě prohlížel. „Nepotřebuji se okoupat.“
„Potřebujeme,“
opravil ho Raoul a překonal vzdálenost mezi nimi, aby mu stáhl z
vlasů stuhu a mohl si ledabyle jeden jeho pramen namotat na prsty.
Andrej ovšem, dříve než to stihl, uhnul jeho doteku a odstoupil o
krok dozadu.
„Tyhle
věci s tebou už nebudu dělat,“ zamračil se, „abys ze mě
udělal vaši děvku.“
Černovlasý
se na něj – dalo by se říct něžně – usmál. Znovu mezi nimi
překonal vzdálenost a pohladil ho po tváři. „Zapomeneme na to,“
šeptl a přivřel oči, „nevěděl jsem, že bys pro mne skutečně
zabil. Teď už vím, že jsi je můj.“
Raoul
z nastalé situace dokázal vytěžit vše, možná i něco k tomu
navíc. Polapil Andreje do své sítě a on vzal za své, že to
nakonec všechno udělal pro něj. Zabil, aby s ním mohl být a
nikdo se mezi ně dva nepletl. Již jeho nově nabytou pozici po boku
Raoula neohrožoval zbytek smečky, protože on pro Raoula dokázal
mnohem víc než oni.
Miloval
jej, tak to bylo. Až nyní mu docházela síla toho, co udělal,
nikoliv však loupežné vraždy, ale síla vyznání.
Podíval
se oddaně do modrých očí a znovu propadl síle Raoulovy
osobnosti, tentokrát však zůstal už napořád lapený, protože
netoužil uniknout.
Leželi
nazí pod dekami a zatuchlou duchnou, aby na ně nemohl chlad
nevytopeného pokoje v zimě. Tiskli se k sobě a bylo to zvláštně
nevinné a čisté, jako dvě děti, andělé. Nejen Andrej
Alexejevič, ale tentokrát i Raoul, tudíž se dalo říct, že si
ve vaně vzájemně vypomohli. Avšak teď v tom zůstalo jen
nepatrně sexuálního. Zrodilo se to mezi jejich spojenými dlaněmi,
čistá potřeba přítomnosti druhého a souznění beze slov.
Černovlasý mladšího nechtěl pustit ze své náručí, svíral ho
pevně a přitom byl stále něžný. Vdechoval vůni hnědých
pramenů a uvědomoval si, co za krásu si podmanil.
Již
při koupeli byl omámen. Pod vrstvami oblečení se skrýval poklad,
nedotknutý a o to šťavňatější. Nebyl jablkem – to bylo
příliš obyčejné a nevýrazné chuti. Andrejova pleť měla
krásnou bílou barvu s jemným žlutým, asijským nádechem,
voněla, byla hebká jako dítěte a chutnala nevinností. Vnímal ji
všemi smysli a mazlil se s ní.
Postavu
měl pěknou, přestože se zdál nesmyslně – k jeho životu v
bohatém domě – pohublý a křehký.
Černovlasý
byl vyšší, svalnatější, celkově mužnější, ale Andrej
nevypadal jako dívka, spíše ustrnul na půli cesty, zůstal svým
jedinečným, jemným a půvabným orientálním třetím pohlavím.
Snad jednou bude mužem, ale na to by musel zestárnout ze svých
jinošských let.
Raoul
se s ním celou dobu ve vaně spíše mazlil, než-li by od něj
vyžadoval vlastní ukojení – tolik mu učaroval. Chtěl si ho
celého vepsat do paměti a prozkoumat ho, aby nalezl tajemství,
díky němuž byl tolik neodolatelný.
I
nyní ležel za ním, tiskl se hrudí na jeho záda a rozkrokem se
otíral o hýždě, ale necítil se, aby mu vzal ty zbytky
nevinnosti, co si zachoval i přes jeho snahu si z něj udělat děvku
a vraždu. Držel jej v náručí, protože jej sám potřeboval.
Pevně se natisknout na lidskou bytost a cítit její teplo. Matku
již mnoho let neměl a otcovo objetí ani jako dítě nevyhledával.
Hledal klid a bezpečí, a přestože on byl ten silnější a snažil
se vše kontrolovat, u Andreje obé nacházel.
Políbil
ho na rameno a chtěl se kousek posunou, ale zabručení Andreje mu
to nedovolilo – nechtěl ho budit, když usnul. Sám zavřel oči,
pozbyl potřebu chránit své či jeho bezpečí. Jen si užíval
ticha mezi nimi.
Raoul
se probudil až ráno, mezi všemi pachy přikrývky tam dokázal
rozeznat i Andrejovu vůni, přestože on tam již nebyl a podle
chladu, který černovlasého obklopoval, už to byla chvíle, co
odešel. Vstal z postele a natáhl na sebe kalhoty. Býval by se šel
přece jen podívat, zda jeho nocležník nezůstal někde v domě,
ale bylo na to příliš chladno. Oblékl i zbytek svého oblečení,
které měl přehozené přes křeslo u krbu a to mu dalo příležitost
zaslechnout hlasy z chodby.
Urychleně
přešel k místu, kde schovával kudlu, ale nakonec je rozpoznal:
Fabrice s Laurentem.
Odložil
dýku na její místo a zabalil se do svetru. Počkal až zaklepou,
poté jim řekl, že mohou vejít. Předpokládal, že když Andrej
odcházel, nechal vchod do domu nezajištěný zástrčkou. Jiné
rána sem nikdo nemohl – Raoul měl rád své bezpečí, dům
zůstával otevřený jedině, když v něm nikdo nebyl nebo
ojediněle, pokud seděli v hlavní místnosti ostatní a na někoho
se čekalo.
„Brý
ráno,“ pozdravil ho Fabrice, Laurent si ho jen pečlivě prohlížel
– od toho okamžiku, co je černovlasý přistihl s Andrejem,
jejich přátelství bylo chladné, oboustranně. Přesto mu věřil
– věřil jim všem. „Trochu jsme se o tebe báli, když si tu
zůstal se Šikmoočkem.“
Raoul
v odpověď jen zabručel a protřel si dlaněmi paže. Bylo syrovo.
Pohledem přelétl pokoj, než se z něj vydal pryč. Předpokládal,
že ho budou následovat. V místnosti u vchodu se již topilo,
posadil se do svého křesla – ale nejprve vytáhl z pod něj
krabici s bohatstvím – a začal si prohlížet, co Andrej donesl.
„Bude chvíli trvat, než to budeme moci prodat.“
„Ty
peníze moc k užitku nejsou,“ přidal se Fabrice a vzal bankovky
špinavé od krve. „Tyhle nám nikdo nevezme. Můžeme s nimi leda
tak zatopit.“
Raoul
si všiml zvláštního pohledu Laurenta, kterým se na něj díval.
Oplatil mu ho, poté promluvil na druhého mladíka: „Dojdi dolů
pro nějaké dřevo, Fabe.“ Ten si povzdechl – dveře nanesli
před chvílí –, ale šel, určitě ovšem také vycítil, že to
jen oni dva chtějí zůstat o samotě. Každý si musel všimnout,
že se mezi ně cosi vetřelo a jen málo podnětný by si nevšiml,
že zrovna ten den, co jim všem Andrej posloužil.
„Co
tě žere?“ Raoul zvedl bradu a na tváři se mu objevil úšklebek.
Laurent
naopak přísně sevřel rty – často se nemračil, ale o to to
více vyznělo. „Co asi...“ přistoupil k němu. „To ty za to
můžeš,“ obvinil ho, div že mu nezabodl prst do hrudi.
„Aby
zabil jsem po něm nechtěl.“
„Jasně,
že ne,“ odfrkl si, přesto jej dále obviňoval upřeným
pohledem. „Vždyť bylo jasné, že se s tím nevyrovná... mít
ptáka v puse je dost ponižující, sám to víš.“
Raoul
se vymrštil z křesla a dal mu ránu. Tohle nehodlal poslouchat.
„Pokud jsi ho chtěl píchat, tak máš smůlu,“ zavrčel a
odfrkl si. „Posbírej to!“ poručil, co se týkalo rozsypaného
bohatství, které spadlo při tom prudkém pohybu z jeho klína.
„Proč
bych měl?!“ Mnul si bradu, do které dostal.
Černovlasý
se na něj podíval pohledem, který jasně dával najevo, že to
není jen Andrej, kdo dokáže zabít.
„Každej
ví, že jsi taký slaboch, že vždycky, když se ukážeš doma,
tatíček tě donutí mu posloužit,“ Laurent se do něj pustil,
jako kdyby mu bylo úplně všechno jedno, „tak tady ze sebe
nedělej pána. Jsi jen čubka svého fotříka a asi se ti to líbí,
když si taková zasraná bukvice.“
Raoul
si něco takového nemohl nechat líbit, vrhl se na něj, i když si
nebyl jistý, jestli ho dokáže přeprat. Byl to souboj o vůdcovství
ve smečce? Zápas, v kterém vítěz bere naprosto vše, protože
pokud by Raoul prohrál, ztratil by jediné místo, v kterém na něj
otec nemohl – tenhle dům patřil pouze vůdci, i když Laurent jej
vůbec nepotřebuje. Stejně tak by ztratil i Andreje?
Když
Fabrice vyběhl znovu do patra, protože slyšel, jak v pokoji něco
mládí, už je od sebe nebylo možné odtrhnout. Jako dva pouliční
psy bránící si své teritorium, dávali do toho vše. Nestalo se,
že by se někdo pral až tak vážně – vždy to byly spíše
bratrské potyčky, ale v tomto souboji se rodili nepřátelé.
Poražený
bude muset odejít. Možná následovaný věrnými... nebo – spíše
– sám.
Naštěstí
v tu pravou chvíli přišel Gilbert a pomohl Fabriceovi ty dva od
sebe odtrhnout. „Co to, kurva, děláte?!“ obořil se na ně, sám
udýchaný, protože se Raoul, kterého držel, snažil stále
vyškubnout.
Laurent
byl ochotný se uklidnit mnohem dříve než druhý, ale se svými
narážkami nepřestal: „Jen se mi nelíbí, že tady náš pan ó
velký vůdce chce nastavovat svou prdelku Šikmoočkovi stejně jako
tatíkovi.“
Raoul
se znovu vzepjal a podařilo se mu téměř opět dostat k
Laurentovi, Gilbert ovšem zareagoval dost rychle a stejně tak
Fabrice, který svého kamaráda, co měl pod dozorem, odtáhl dozadu
hned v první okamžiku, i když už téměř byli u stěny a za
chvíli unikat nebudou moci.
Všichni
si uvědomovali vážnost situace, tohle se jen slovy vyřešit
nedalo, proto mezi nimi zůstalo ticho přerušované vrčivými
nádechy.
„Já
jsem říkal, že tu asijskou špínu nám byl čert dlužen,“
ulevil si nakonec Gilbert a otočil na sebe Raoula, „ukázal si, že
ho můžeme mít všichni, tak o čem to tady pak je?“ Záměrně
vynechával pasáž o Raoulově vztahu s otcem. Všichni o tom věděli
– některé věci nebylo možno utajit a Raoul se pokaždé, když
byl zneužit, zavřel ve své ložnici a několik dnů nevycházel,
tudíž všem to muselo dojít.
Černovlasý
si až nyní uvědomil, že skutečně tím svým trestem mimo jiné
i dal povolení ostatním, aby si s Andrejem dělali, co budou chtít.
Kývl, i když je nehodlal nechat, aby jeho Andreje využívali.
Ovšem uvědomoval si, že musí i nadále vypadat, jako kdyby mu na
něm nezáleželo. Používat někoho na vlastní ukojení bylo v
pořádku, i když to byl chlapec, ale milovat ho? Tohle bylo
nepřípustné, stejně jako mu nabízet vlastní tělo – o tom
byla celá ta rvačka.
„A
ty bys ho chtěl?“ nadhodil Fabrice. „Ten kluk to nemá v hlavě
v pořádku, není to poprvé, co jsem viděl vraha, ale on... byl
jiný, bez výčitek, jako kdyby ho to vůbec nebralo. Takový...
fakt po takové děvce, ještě když je to kluk, nehodlám sáhnout.“
Laurent
i Raoul se po jeho slovech uklidnili, protože byla pravdivá a
obsahovala cosi děsivého. Existovala malá naděje, že si Andrej
Alexejevič uvědomí, co udělal, posléze, po několika dnech – u
některých to tak bylo –, ale skutečně se nezdálo normální a
ani správné, aby vrah neměl výčitky. Takových lidí se i děti
ulice bály.
„Hmm,
měli bychom si najít nějakou hezkou malou kurvičku,“ poznamenal
Gilbert, „zavřít ji tady v nějakém pokoji a mít ji...“
„A
pak by ti začala břichatět a co my s ní? O nějakého neurčitého
fakana bych se starat nechtěl,“ utrousil Raoul, ale zdálo se, že
napětí z nich na nějaký okamžik opadlo. I když ten spor
skutečně nebylo možné tak lehko zapomenout – souboj o
vůdcovství ve smečce zůstává cítit, dokud se nezmění řád.
Začíná to být na mě trochu drsné... Nu nevadí, zase je to opravdovější :D děkuji za díl
OdpovědětVymazatKroketa
No, já se vždycky zapomenu, že vlastně nikdo nechce číst takové věci... ale já je ráda píšu a připadám si vždycky, že píšu "dobře" a "hluboce" XD
VymazatNicméně asi se to zlepší, určitě na začátku části II, ale k té ještě chvíli potrvá, než se dostaneme.
Mně nevadí, že to začíná být drsné. Všechny příběhy nemůžou být jemné. Těším se na pokračování.
OdpovědětVymazatJsem ráda, že ti to nevadí a příběh se ti líbí ;)
VymazatHm... to je jeho 1. zabití? moc mu to nedelalo tezkou hlavu ale zas videt to "kazdou chvili" u upira to zanecha nejake nasledky x) zas se schyluje te chudacek poslouzi vsem?! :X ( mno problem s tehotenstvim by byl vyresen :D ) od toho Laurenta bylo hnusny ze vyrukoval se zneuzivanim :( kazdopadne s etesim na dalsi dil :3
OdpovědětVymazatNo, nemyslím, že se schyluje... myslím, že se Andreje teď bojí. xD
VymazatTěší mne, že se těšíš ;)
A tak zde je Andrejův první... jeho první! O.o Asi jsem to nečekala tak rychle k jeho věku a asi tak bezcitně. Možná bych stála přímo o tu akci popsat, protože popravdě si vůbec nedokážu křehkého Andrejku představit jako vraha. Ono už ten výraz - křehký Andrejka, je sporný, když vím, kdo z něho "vyroste" a strašně mě teď zajímá ta cesta k drsnému odvážnému muži, co má snad jen problém vyznat se ve svých citech, jinak v ničem. Křehký Andrejka. Už to nebude ta panenka, hádám, už je jinde, ale přiznám se, že možná mi ta křehkost v něm nebude toliko scházet, jako spíš nevinnost.
OdpovědětVymazatCanet jde mimo mě, k tomu už jsem si přestala vytvářet jakékoliv pouto a nic si o něm nemyslím. Cyril se mi líbí víc a víc a ze srdce nenávidím Raula. Kdo ví proč, snad za jeho nadřazenost, za ty jeho oči, které si dovedu představit a vydloubala bych mu je z důlků. Nesnáším lidi jako je on, opovrhuji jimi, neb ve svém jádru jsou slabí ale raději zemřou než to dát najevo. Všímáš si, že začínám přecházet na stranu kladných hrdinů na rozdíl od jiných tvých povídek?... Asi stárnu a začínám věřit v dobro, když kolem mě je jen to nespravedlivé...
Andrejko, hodně štěstí, chlapče...
Děkuji ti za čtení, drahá Dé :)
No, myslím si, že už jsme téměř za tím (teď u deváté kapitoly), co Andreje udělalo bezcitným - jistým způsobem, tím, díky němuž byl schopen pozorovat Akiru, jak ho ti násilníci vězní a až po čase ho vysvobodil - ... druhá část bude spíše o tom, co mu navrátilo citu a toho zmatení (Kiril prostě).
VymazatTaké jsem váhala, zda tu scénu napsat nebo ne, možná jsem měla.
Nenávidíš Raoula? No, já ho chápu a mám ho docela ráda, navíc jako jednoho z mála mám jeho fotku ( má předlohu) a ta je taková správně lišácká. Ale nenutím tě ho mílovat. XD
No já zase tíhnu k tomu, do svých povídek žádné dobré postavy nedávat, protože v sobě podle mne má každý zlo a i kdyby neměl, ubližuje druhým svými omyly.