Sběr č.4

...aneb Jak se potloukám // výhradně osobní článek, trochu Kya a Dazaie

Všimli jste si - kdo samozřejmě chtěl a koho to zajímá -, že jsem v pátek ani sobotu nevydala Vepíšu v tvou krev. I když jsem už v sobotu měla kapitolu téměř dopsanou, tak celkově jsem neměla náladu to dopisovat, číst po sobě a zveřejňovat, takže až tento týden a pokusím se, aby to bylo delší.

Ve středu se mi podařilo, že mne nešikovně škrábl Josif na veterině a mně napuchla ruka pod palcem a celou noc mne bolela, poté na druhý den jen, když jsem na ni sáhla, teď už je to dobré. V sobotu mi rozdrápl kůži mezi prsty. A dneska jsem si ustrouhla kus kůže. Vypadám jako nějaký rukobijec.

No a teď všechno to, co se hodí jen pod perex z posledních dnů.



Je pro mne - tragického románového hrdinu s dramatizujícími sklony - docela těžké se držet a o sobě nemluvit. Ale je už spousta věcí, co vám neříkám, z jistého strachu, že pokud bych říkala, tak bych na sebe toho přivolala ještě více. Takže mi opravdu chybí s někým mluvit o tom všem, co se děje. Ale všimla jsem si, že v rámci rozhovoru se skutečnými lidmi, nejsem schopna toho příliš osobního říct, protože vím, že to nechtějí slyšet, a když cokoliv řeknu, nezajímá je to, nevyzní to pro ně tak.
Přece jen na papíře je to jasnější. Doložené. Dané k rozmyslu.

Víte, někdy mne zaplaví silný pocit beznaděje a já se začnu topit.
Jsem unavená z toho všeho. Neskutečně moc unavená, jak bojuji a nemůžu vyhrát. Ale vždy si připomenu svůj slib Kyovi, že se pokusím zůstat stát.
Ale občas - jako tuhle sobotu - prostě jen utíkám, protože vím, že nic z toho nevyřeším. A vím, že stejně neuteču a budu se tomu muset stejně postavit.
Jen prostě... topím se v naprosté beznaději, ve věcech, které já nemůžu ovlivnit.
Ale snad nepadnu znovu úplně.
Ono vlastně už není kam spadnout. Občas se zhroutím, ale vždy vstanu, protože nikdy nebyla možnost zůstat ležet.

Kdyby jen Dir en grey věděli, jak mi dodávají sílu a klid... myslím, že nejen Kyo by byl rád, co jejich hudba dokáže.

Máme už třetí týden v kuse nemocného kocoura, už několikrát nám řekli, že je dobrý a ono se mu to za dva dny vrátilo, v sobotu jsme měli prášky a on po nich slintal a nebyli jsme schopni je do něj dostat. Bála jsem se, že budeme muset jet na pohotovost ho katetrizovat (ono, když se zánět rozmůže, do pár hodin se může ucpat a to je životu nebezpečné). Zase. Kolikrát už jsme tam byli?
Naštěstí jsme nemuseli.
Ale byl to nejistý víkend. A i když jsme nebyli, tak s tím, že se mu to stále vrací, nic není dobré.
Budeme ho muset asi nechat přeoperovat, ale i to má svá rizika a nemusí to pomoct. A já skutečně nechci, abychom nakonec skončili jeho utracením.
Mám ho ráda. Je členem mé smečky. Tím největším vlezdoprdelkou. Mazlím se s ním nejčastěji, spávám s ním, objímám ho.
Jenže už pomalu není nic víc, co bychom pro něj mohli udělat. Mnohokrát to bylo vypjaté, kupujeme mu speciální žrádlo, teď i balenou kojeneckou vodu, snažíme se ho držet v teple... ale i tak, schází mi naděje.
Nechci si nic kupovat, protože si nechávám rezervu, kdyby na konci měsíce - ty měsíce, co je stále dokola nemocný - byl nemocný a muselo se jeho ošetření platit. A většinou těch peněz bylo potřeba. Navíc musím být stále při ruce. A stále trnu starostí.
Neříkám nic víc, než je to vyčerpávající.

A ten pocit beznaděje a bezmoci.
Je to jako s alkoholem rodičů. O otci je naprosto zbytečné mluvit. A o matce... neměla by pít vůbec, neměla by pít nic. A přesto občas si dá pivo. Já to poznám. Na očích. A i když jí něco řeknu, nepomůže to. Nikdy to nepomohlo. Jedno, kolik chci. Nezáleží na slovech. Činech. Jsem naprosto bezmocná.

Kdybych neměla takové rodiče, myslím, že už bych dávno skončila utopená nejen v beznaději, ale i v alkoholu a drogách.
Občas tak jdu po ulici a říkám si - s tím svým dramatickým, literárním srdcem -, že by se k mé nátuře hodilo, abych kouřila. S myšlenkami rozběhlými v nereálném světe, procházejíc parkem. Ztracená duše.
Naštěstí si uvědomuji, jak je to drahé díky otci a nehodlám se do něčeho takového pouštět.
Stejně tak alkohol. Zásadně si ho nekupuju. Přestože kromě vína - moje matka se opíjela krabicovým vínem, když jsem byla malá, tady mám neskutečnou averzi - a piva se mi žádný, co jsem pila, nehnusil.

Skončila bych jako Dazai? Alkoholik závislý na prášcích, mnohokrát pokoušející se o sebevraždu, než se mu to nakonec povedlo.

Když se na něj dívám, připadá mi tolik známý, částečně jako kdybych se dívala na sebe. Je to zvláštní pocit. Taky se omlouvám za to, že jsem se narodila. Také jsem věčný sebevrah. A ty pasáže, kde popisuje v Ningen Shikakku, tu divnou podobu sebe, přesně tak to je.

Aféry s ženami. I v tomhle jsem se mu přiblížila. Dazaie měly rády ženy.
Nechala jsem se opít a svést. Mám ráda kousání. Jen proto. Ženské tělo se mi nelíbí. Mé. Její. Celkově. A pocity z mé strany. Bylo to podruhé. A pokaždé je to nijaké. Nic nepřinášející.
Nejsem zklamaná, jen utvrzená. Ráda bych se lesbila, bylo by to o tolik snažší pro to, jak se cítím jako muž a jak hledám někoho "ženského" k sobě, ale ženy se mi nelíbí. Ale pravda, mohly by se mi ještě ke všemu hnusit, když mně samotné se mé pohlaví doslova hnusí. Jeho přítomnost. Na mně.
Musím si postěžovat na svou pánev, zase se prokázalo, že ji halí příliš málo tuku, protože jsem si ji otlačila.

Dazai neměl aféry s muži, pokud vím. Těžko by se o nich psalo, těžko by o nich sám psal. Jen kdyby se chtěl podat jako ještě větší zlořád a vyvrhel.
Hmm. Nevím, zda je to jarem, mým zanedbatelným zhubnutím nebo čím, ale mám pocit, že se líbím. Ve své podstatě je to hrozný pocit. Jsem ošklivé stvoření s hlubokýma očima, takové Dazaiovské. Nemám ráda, když se na mne dívají. Protože se na mne dívají jako na ženu. A já netoužím být žena ve vztahu s mužem.

Chvíli jsem žila bohémským životem. To je příjemný pocit, stále mne to k němu táhne, když se zamyslím. To jsou ti mí aristokraté u krbu popíjející tvrdý alkohol.

Ale já nejsem taková. Mám ráda svou matku, mám ráda toho kocoura a miluji Dimu.
Žiji, protože - podle Dazaie - jsem nechtěla zabít dva lidi (mne a mou matku) tím, že zabiji sebe. Já jsem tu pro ni. A přestože bezmocně vůči jejím chybám a ubližuji ji vlastními, potřebuje mne a já tu musím být. Přesně tam, kde jsem. A stojící.
Přestože jsou to kočky, je to má smečka a i pro ty tu musím být, protože mi na nich záleží.
Je jedno, jak zbytečný a ponižující je můj život a jak jej nechci žít a nemám budoucnost, musím to všechno přetrpět pro ty, na kterých mi záleží a nechci, aby se jim něco stalo nebo se trápili.

V takovém bytí se mi těžko chápou a přímo mne rozčílí slova "asi tě stále miluji, ale jsem příliš sobecká a nezlepším se", když někdo vysvětluje, proč ho nezajímáte a není s vámi, když ho potřebuje. Všimla jsem si, že všichni mluví jen o sobě a ostatní je nezajímají.
Mne nejméně ti, které mám ráda, zajímají, a když mluví, tak je chci poslouchat. Chci vědět, co se jim líbí, nelíbí, co se jim děje, jak se cítí. Upřímně chci. A i u těch, co mne příliš nezajímají, se většinou bavím, protože chci slyšet, co mají na srdci.
Ráda sdílím - to je to příjemné na životu ve společnosti.
Ale ostatní asi nechtějí o mně nic vědět. Možná mne jen nemají rádi. Nikdo.

Často mám pocit, že cítím úplně jinak než ostatní. Jako kdybych se lišila v celé existenci, nikoliv jen v názorech. Znovu ten Dazai.

Když jsem Nex říkala, že jsem ve své podstatě cholerik, odpověděla mi na to, že si myslí, že jsem flegmatik a proplouvám životem "nic mne nezajímá a vše je mi jedno". Já jsem jen cholerik, co toho zažil dost, aby ho maličkosti každodenního života nezajímaly a nedokázaly ovlivnit. Spoustě démonů se člověk dokáže podívat do tváře, když zjistí, že existují děsivější, před kterými je třeba teprve utíkat.
Ale občas reaguji až hystericky, někdy se nemůžu nadechnou, jindy zuřím, v poslední době dokonce i docela často pláču. A všechno vidím z toho svého románového pohledu.

Tak jsem se vypovídala.
Není mi líp, protože mi nebylo špatně. Ale ukojila jsem tu touhu si to všechno napsat a podělit se o to na svém území.