Vepíšu v tvou krev - kapitola osmá

Sice to většinou nedělám, ale tak zmíním se, že následující kapitola obsahuje pornografické prvky, takže 18+... jinak je taková kratší a zase nás posouvá kousek dál.

Příští díl bude snad za týden, vynasnažím se.

Přejí příjemnou četbu.
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Sungie, Vlarise a Kroketovi.

[úvod|předchozí kapitola]

-I-

Zrůdný chlapec

8. kapitola

Andrej Alexejevič si všímal napětí, které houstlo ve vzduchu kolem skupiny nedospělých zlodějíčků, když se objevil v doupěti. Dříve ho neměli rádi, ale teď to bylo silnější, protože se ho částečně báli.

I Raoul si ho někdy prohlížel zvláštním pohledem, jako kdyby od něj cosi očekával. Avšak hnědovlasému nepřicházelo na mysl, aby litoval života, co odevzdal smrti. Ten člověk mu byl cizí, nikdy předtím pro něj neexistoval a nevěděl o něm, nebyl to on sám, tudíž by si ho stejně dobře mohl vymyslet a zapomenout na něj, čím by jej vlastně zabil. A přece zapomenuté představy nikdo nelituje, nebo ano?

Cítil na sobě jejich pohledy a podařilo se mu i zaslechnout, že byla zpochybněna Raoulova pozice vůdce. Skupina zlodějů se trhala. Ke všemu řešili vážný problém, do něhož Andreje nikdo nezasvětil.

Nijak se nebránil, když se ho Raoul snažil držet od ostatních. Raději s ním byl sám a se zbylými z party se ani neviděl, i když si byl jistý, že si své místo ve smečce vydobyl. Necítil strach, věděl o sobě, že je silný a snad byl ve věku, kdy si myslel, že na něj nic nemůže. Popíral existenci negativních vlivů, které ho kdykoliv mohly srazit k zemi, přičemž nehrálo žádnou roli, jak byl sám o sobě silný. Byl viděn, zvykl si na vše příjemné, co to přinášelo, ale nikdy se nenaučil, kolik opatrnosti musí projevovat člověk, co vystoupí ze stínu. Protože si ho začnou všímat i jiní, začne se pohybovat na světle nekompromisně se točícího světa.

Společně s tím, jak mezi ním a Raoulem rostly něžnosti, přestával vnímat okolí. Cítil k staršímu hlubokou náklonnost, jíž se přestal bát, protože si nyní byl jistý, že černovlasý z něj neudělá hračku všech svých kumpánů.

Rostla mezi nimi důvěra – možná se Andrej stával Raoulův l'homme fatal, co jej vzdálí od všech a zanechá mu pouze sebe, dokud nedosáhne osudovosti v jejich vztahu.

Starší se stahoval od všech, protože jako málem poražený vůdce musel být v jejich přítomnosti ostražitý a stále se cítil na jehlách, tudíž mu náruč, v níž na tohle vše mohl zapomenout – přestože tím částečně byla vina –, přinášela pocit jistoty a klidu, který v rozbouřené, stále se pro něj zhoršující době, potřeboval. Raoul Andrejovi skutečně osudově propadal.

Hnědovlasý toho večera ležel v posteli a sledoval Raoula v županu z jemné, místy stářím zchátralé látky, který našel na půdě, jak přikládá dřevu do krbu, aby v pokoji nezačalo mrznout. Zima pokročila, venku byl sníh a tenhle dům plně projevoval své stáří a špatný stav. Do pokojů i při zavřených dveřích táhlo, zůstávala v nich zatuchlost a jako kdyby si vynucovaly další neobydlenost, v níž by se mohly po svém dávno zašlém příběhu v poklidu rozpadnout. Staré francouzské domy porostlé břečťanem a vyprávějící příběhy o popravené šlechtě a králích.

Ale Andreje v té chvíli nic z toho nezajímalo. Sledoval černovlasého a nemohl se dočkat, až se vrátí za ním, protože ve dvou se lépe zahřívalo. Nechal ho, aby si vlezl pod deky a duchnu, poté obtočil jednu paži kolem jeho pasu a položil si mu hlavu na rameno. Spokojeně zavřel oči.

Raoul jej pohladil po vlasech, rád se jimi probíral, byly neskutečně příjemné na dotek. Políbil ho do nich, než zašeptal: „Utečeme spolu.“ Byl si jistý, že peníze, co zde byly buď přímo ukradené, nebo v cennostech – a o jejichž pravém vlastníkovi, sobě nepochyboval – jim na útěk vystačí, a pak společně se zvládnou nějak uživit.

Andrej otevřel oči a vzhlédl k němu. Pohlédl mu do tváře, jak přemýšlel o jeho slovech. „Chtěl bys se mnou utéct?“ zeptal se tiše, zdálo se mu ještě důležitější, když to vyslovil.

„Chtěl bych... odejít,“ Raoul sevřel na okamžik rty a odklonil pohled, jako kdyby mu přiznal, jak je slabý. „A nechci tě tu nechat.“ Přemýšlel o tom již chvíli. „Tenhle dům brzo nebude bezpečné místo, začali jsme krást v rajónu jiných a ti se nás dohmátli. A společně...“ zdálo se, že je mu o tom zatěžko mluvit, „s Laurentem... Tahle loď se potápí – to vím jistě.“

Hnědovlasý se natáhl, aby jej políbil na rty a prsty přejel po jeho tváři. Nechával si čas na odpověď. Nebyl si jistý, zda on sám má důvod utíkat.

Možná na to neměl ani povahu.

Raoul pochopil a sám si ho přitáhl k hlubšímu polibku, aby se k tomu tématu nemuseli již vracet. Odejde sám, pokud se k tomu mladší nevyjádří – nebylo jiné cesty. A jakoby cítil tu naléhavost, jíž doprovázelo loučení, vášnivě si ho stáhl pod sebe a v momentě se rozhodl, že překročí hranici, za níž se nikdy předtím nedostali.

V pravidelných pohybech se o něj otíral, přičemž ho nepřestával líbat. Cítil odezvu těla pod ním, která byla znatelnější, čím více jeho kůže zmapoval rty. Občas jej i kousl, přinášejíc mu rozkoš, po níž si nikdy ani nedovolil toužit, když si jej otec bral. Připadalo mu zvláštní, o kolik to mohlo být jiné, když sobeckost nebyla jen ničivá, ale i lstivá a vědoma si, že se vlastní požitek může znásobit, když není osamělý.

Sklouzl až k jeho bradavkám, všímal si, že na nich byl hodně citlivý. Poté se vrátil k rtům. „Chci si tě vzít... úplně celého,“ zašeptal do jeho rtů a znovu se o něj naléhavě otřel. Dívajíc se do jeho očí chápal, že druhý nemůže znát, co všechno to obnáší. Ale Raoul chtěl a s tím končila veškerá diskuze – takový musel být, dokud byl vůdcem. „Ze začátku to nebude příjemné,“ přiznal; trochu lhal, jemu to nikdy nebylo příjemné, „ale pro mne to vydržíš.“

Andrej Alexejevič ho sledoval, nebyl tolik roztoužený předchozími doteky, aby nevnímal slova druhého. Přestože se sám o něj zespodu otřel, uvědomoval si váhu slov, co mu řekl. Nic, co předtím dělal, ač to bylo nepříjemné, si nevysloužilo Raoulovo upozornění, tudíž chápal, že tohle leželo na zcela jiném břehu.

Černovlasý to snad pochopil jako souhlas, pousmál se svým obvyklým uličnickým způsobem a spokojeně se vpil do jeho rtů. Měl svého Andreje, poprvé za svůj život se cítil bohatý.

Polibky se znovu vydal po jeho těle a nepřestával se o něj otírat. Věděl, jaká místa má druhý mladík citlivá a věnoval se jim s péčí, díky níž Andrej nemohl litovat svého rozhodnutí. Nechal se obrátit na břicho a málem se pod Raoulem svíjel, jak mu dotek v oblasti těsně pod hýžděmi směrem v vnitřní straně stehen připadal smyslný. Naprosto z toho šílel.

Ale pak...

Pokusil se vzepřít na rukách, ale černovlasý se zapíral rukou o jeho záda, aby toho nebyl schopný. Neskutečné svůdné doteky vystřídal ne bolestivý, ale nepříjemný a žinantní. „Ne,“ šeptl Andrej, zostuzen.

„Psst,“ Raoul byl neúprosný a další jeho prsty již přinášely i bolest. „Nebraň se, vše je v pořádku,“ připomínal si svého otce a v ten okamžik se sobě zhnusil, ale tepající touha v rozkroku dokázala omluvit mnohé a snad ještě více. „Už jen chvíli.“

A Andrej mu uvěřil.

Ovšem chvíle nezvěstovala konec, ale přicházela s ní nová muka. Pálení, řezavá bolest. A on nedokázal – lépe řečeno nevěděl jak – se tomu nebránit. Styděl se, proto se neodvažoval uvolnit, avšak přijímat takto křečovitě stažený bylo jako křest ohněm.

Raoul se na chvíli zastavil, sám udýchaný a roztřesený z nutnosti se ovládat. Pohladil ho po zádech a chytil pevně za ramena. „No tak...“ zasýpal. I on to dělal takto poprvé, jen věděl na vlastní kůži, jaké je být ten druhý. „Neboj se, zatlač proti mně,“ radil – měl dost zkušeností.

Ale Andrej se dál žinýroval. Oči měl i přes křečovitě sevřená víčka plné slz. A stejné zoufalství a nicota se odrážela v jeho ochablém a pro tu chvíli vcelku malém asijském mužství.

Černovlasý zatnul zuby a prudce přirazil. Příliš nevnímal výkřik mladíka pod sebou, protože se mu zatmělo před očima. Přitiskl se na Andrejovy záda, políbil ho pod ouško a několikrát se přerývaně nadechl. „Zlepší se to,“ zašeptal, kolik mohl, aby mu nelhal. Vdechl vůni jeho vlasů, než se sám narovnal a svého milence trochu nadzvedl, aby měl lepší úhel a přístup.

Začal se v něm pomalu pohybovat, přičemž několikrát si plivl do dlaně a následně jejich spojení zvlhčil, aby to pro oba bylo snadnější. Věděl, že jakmile to jednou zabolí – a na poprvé to nemohlo nebolet –, tak to jen tak nezmizí.

Přejížděl mu konejšivě dlaněmi po zádech, než se jednou z nich začal věnovat jeho mužství. Nemohl mu ulehčit jeho roli víc, jen převést pozornost jinam.

Andrej se trpitelsky zapíral do polštářů a chvílemi až kňučel, jak na takovou specifickou bolest nebyl zvyklý. I když možná nebyla tolik silná, jako spíše nesnesitelného původu a na neodpustitelném místě.

Tohle znamenalo hřešit. A za jeho zády se rojily všichni rarachové, jež ztělesňoval jeho milovaný Raoul.

Nevnímal čas, jen cítil tělo za sebou a v sobě. Pravidelné nárazy stehen do jeho a mlaskavé pleskání – zvuk s tím spojený. Raoul sténal, blížící se k slastným výšinám. Avšak Andrej Alexejevič zůstával stále jen v zatuchlých pokrývkách.

Skousl si silně ret, když se pevněji kolem jeho chlouby obtočily prsty a teprve v té chvíli začal poznávat: bylo to naléhavé, hrubé, bolestivé a přece jistým způsobem obsahující mnohé. Jakousi pravdu mužského života, tvrdé slasti, dosažené v krátkém okamžiku a naprosto vyčerpávající.

Hřích mezi muži.

Po tom všem zůstal ležet v přikrývkách, obličej natisknutý na polštáři a naprosto nehybný. Slzy vyschly, zůstala jen pachuť krve v ústech – snad se kousl, ani si to neuvědomil.

Čeho se mu dostalo, odměny nebo trestu? Chtěl ve vidině, že se něco takového bude opakovat s Raoulem odejít? Nedokázal přemýšlet, tak se vzdal myšlenek a jen vydýchával poslední zbytky bolesti.

Černovlasý ho políbil na rameno a přitulil se k němu. Pohladil ho několikrát po zádech, než si o něj opřel čelo. „Děkuju,“ byla to ta správná slova?

Andrej Alexejevič zatoužil předat mu svou bolest, ublížit tomu člověku, co děkoval za jeho utrpení. „Tohle ti dělá otec?“ slova jako dýka zaražená hluboko do srdce.

Raoul se odtáhl. V jeho pohledu bylo zděšení. I Andrej v něm viděl tu samou zrůdu, jaké znechucení nad sebou pocítil o několik okamžiků předtím. Zhluboka se nadechl, ale odpověď nebylo tak lehké naleznout. „Je to jiné,“ šeptl po chvíli, kdy cítil chlad, jak se rozlil pod pokrývkou, i když se ani jeden z mladíků nehnul a nepustil ho tam. „Podívej se na mne, André.“

Hnědovlasý neochotně na něj pootočil hlavu. V tu chvíli tvář staršího nenáviděl.

„Je to jiné,“ zopakoval Raoul a opatrně se konečky prstů dotkl jeho tváře. „Nechtěl jsem ti ublížit, záleží mi na tobě,“ zašeptal to zoufale, toužil být obhájen a zbaven svého provinění. „Kdyby... kdyby si byl dívka, mohlo to být všechno jiné.“

Andrej mu nevěřil. Věděl nyní ještě méně o vztazích se ženami, avšak chápal – možná díky knihám, co četl nebo čistě z přirozeného smyslu pochopit filozofii –, že cítit k muži a cítit k ženě nebylo to samé. Kdyby byl dívka, jejich vztah by byl jiný, pokud vůbec nějaký.

A přece přivřel oči a nepatrně kývl.

Naučil se skládat oběti a odměnou mu byla Raoulova slova: „Potřebuji tě k životu, André.“ Netěšil se z jejich lásky, ale z pocitu, že někdo jako černovlasý vůdce zlodějů, je na něm závislý. Dostal objetí, polibek, a zvládl se rozmyslet, že v tom, co zažil, nacházel jakési zvrácené potěšení.

Vše bylo v pořádku. Pro tu chvíli.

Ivan Ivanovič čekal v pokoji, který byl vyhrazený pro jejich vyučovací hodiny, na Andreje. Díval se z okna, pozoroval zasněženou ulici a chvílemi působil spíše jako socha se zasmušilou tváří než člověk. Zdálo se, že jej tíží snad celý osud světa.

Když Andrej scházel – dny těžké chůze už měl za sebou – schodiště, nevšiml si, že by cokoliv bylo jinak. Ale následná absence brašny s knihami na stole v místnosti, kde na něj jeho vychovatel čekal, a taktéž prostého pobídnutí, aby se posadil, toho naznačovaly dost.

„Ivane Ivanoviči,“ musel jej na sebe upozornit, aby se muž vymanil ze zadumání.

Otočil se v reakci na mladíka, prohlédl si ho a povzdechl si. Andrej Alexejevič nemohl čekat nic jiného, než že mu bude spíláno, jakého strašného hříchu se dopustil. A snad se i začal bezděky mírně červenat, styděl se, hlavně před někým takovým, jako byl jeho vychovatel. Ale ten si těchto projevů – i přes upřený, zkoumavý pohled – nevšiml.

„Pan Canet mi oznámil, že dnes vaše výchova končí,“ vyslovil to jednoduše přesto, jak tíživé to sdělení bylo. „Nezbývá mi, než abych se s vámi rozloučil.“

Hnědovlasý bezděky ukročil jeden krok vzad, jako by se snažil od pravdy uniknout. „Cože?“ zašeptal. Nedokázal si představit, že by se měl vzdát muže, jež ho vychoval. Ačkoliv měl své chyby a mnoho let jej přehlížel, těch několik posledních měsíců, měl Andrej pocit, že se stal jeho rodinou. Patřil do rodiny Krasinových, nebo lépe řečeno, přál si být její součástí. A to se nemohl splnit, pokud ho nyní Ivan Ivanovič opustí.

„Jak jsem řekl, dnešním dnem přestávám být vaším vychovatelem, Andreji,“ jeho hlas byl klidný a vyrovnaný, přesto mu v pohledu zůstával smutek. Snad se také nerad loučil s chlapcem, kterého od jeho dětství vychovával.

Přistoupil k němu a položil mu dlaně na ramena. „Drž se, hochu,“ šeptl, než ruce zase stáhl a nepatrně se mu uklonil. „A abych nezapomněl, pan Canet si s tebou přeje večer mluvit,“ to byla ta poslední slova, co mu chtěl říct.

Obešel ho a odcházel.

Andrej Alexejevič se ovšem hned otočil a muže doběhl. „Přece... přece nemůžete odejít, Ivane Ivanoviči,“ hlas se mu zlomil.

To si naivně myslel, že opustí tenhle dům a všechno, co zná – tolikrát si to myslel a naposledy s Raoulem –, ale on možná až příliš toužil, aby zůstalo vše při starém, proto si vysnil zbytečné situace a dobrodružství mimo Canetův dům, aby se ještě více kdesi v hloubi srdce mohl radovat, že v něm zůstává.

„Andreji, toto není vychování, co jsem vám vštípil,“ napomenul ho muž dobrácky, dovolil si více citu, než kdykoliv předtím.

„Tak... tak to nejspíš ještě nejsem vychovaný,“ chytil se naděje mladík. Nechtěl zůstat sám v tomhle domě bez jediného spojence. Chápal, že monsieur Canet ho pouze trpí a nechtěl být jen trpěn. Chtěl žít s lidmi, ne dělat stín upírovi.

Ivan Ivanovič si znovu dlouze povzdechl. „Zde není místo na kompromisy, i takový je život, budiž sbohem, Andreji.“

Tentokrát se již hnědovlasý mladík za ním nevydal, aby ho zastavil. Jen by se v posledním loučení znemožnil v jeho očích a to nechtěl. Nemohl se doprošovat, to jej vážně Ivan Ivanovič neučil a hrdý ruský člověk – už vůbec ne Raoul – by něco takového nestrpěl.

Jak bylo řečeno, večer byl puštěn do pracovny, kde monsieur Canet trávil noc, pokud zrovna nelovil. Andrej Alexejevič jej už mnoho dní neviděl, ale ani neočekával, že by se na tváři upíra objevila třeba jen jediná vráska, stejně jako k němu znenáhla nezaplál třeba pouze titěrným citem.

Seděl za stolem v pracovně, tvář měl pohlednou, ale ztrnulou, nelidskou a prostou sebemenšího výrazu. Působil děsivě, jako dítě si to hnědovlasý neuvědomoval, ale nyní se ho bál. Možná, že mu zbývalo ještě to málo, o které nechtěl přijít. A upír vypadal, že touží ho o to vše připravit.

Nepromluvil na něj, několik minut ho tam jen nechal stát a snad si vychutnával – pokud si vůbec Andrejova příchodu všiml –, jak před ním mladík nervózně stojí a neodvažuje se na sebe upozornit. Než mu bezděky, jakoby odháněl otravný hmyz, pokynul, aby si sedl na křeslo naproti němu přes stůl.

Uplynula další téměř hodina, než nakonec promluvil. „Jsi dospělý muž,“ začal, pohledem se u mladíka nezastavil, zdálo se, jako kdyby si k němu vytvořil snad ještě větší averzi, než měl dříve. Snad ho nesnášel o tolik víc, co vlastně na Andrejovi nebylo ničeho nenáviděníhodného, nebo naopak znal jeho hříchy a tím se mu hnusil. Andrej Alexejevič to nedokázal v ten okamžik poznat. „Z té psí země jsem tě vzal, abych z tebe vychoval jednoho z nás,“ pokračoval.

Mladík by se smál, kdyby si to odvážil, protože upírovi nenáležela žádná zásluha jeho výchovy. Jen zaplatil muže, co to dokázal – v tom nebyl žádný um, pouze bohatství, to neurčovalo kvality dotyčného.

„Je na čase, aby ses jím stal,“ pokračoval dál, přestože mezi větami dělal dlouhé pomlky a Andrej Alexejevič se je neopovažoval nijak přerušit vlastními projevy. „Než tento rok skončí, vepíšu v tvou krev mou,“ určil, „následující měsíce tě naučím vše, co musíš znát. A předem ti říkám, že jakmile se staneš upírem, naše cesty se navždy rozdělí – už nikdy mi nepřijdeš na oči, protože v tobě stále vidím tu psí všivinu tvého původu.“

Andrej Alexejevič sevřel dlaně v pěst, ale zůstalo to osamocené jako jediný protest proti urážkám, kterými ho upír častoval. Věděl, že proti němu by nezmohl vůbec nic. On byl ta síla, s níž se nedalo bojovat.

„Nyní můžeš odejít, začneme až zítra,“ propustil ho monsieur Canet.

Když hnědovlasý odcházel, byl pevně rozhodnutý, že společně s Raoulem odejde. Pokud už neměl Krasinovy – dobře pochopil, že i Jelizaveta Jevgeněvna bude muset dříve či později opustit dům – a monsieur Canet mu chtěl navždy změnit život, byla tohle ta poslední (snad i první) možnost, kdy o sobě mohl rozhodnout sám.

Měl rok na to, aby odešel. Předpokládal však, že do měsíce budou s Raoulem ode všeho zde pryč.  

[další kapitola]