Těžkopádní pro lidské - 4. kapitola

Tak tu zase máme čtvrtek a s ním čtvrtou kapitolu!

Stalingrad, 1942

Protože jsem si všimla, že jste trochu zmatení ze jmen (a abych se přiznala, ani bych se u některých nedivila; například málokdy napoprvé Něvzorova nepíšu správně xD), vypsala jsem je na konec úvodu, abyste si jména, otčestva a příjmení dali dohromady. :) Chápu, že nejste zvyklí a můžeme být jen rádi, že skutečně nepíšu třeba z islámského prostředí nebo nějakého indického, kde by nám jména říkala ještě míň. xD

Asi o týden jsme se posunuli v čase, kapitola je nejméně na začátku trochu dramatická...  (a nakonec obsahuje ještě včera dopsané dvě scény, tak snad to nijak neovlivní její kvalitu).

Přeji příjemnou četbu a děkuji za ohlasy, které se povídce (a mému psaní) dostávají. Sice mírně klesl počet zobrazení (ale uvědomuji si, že pokud zobrazení je x, tak čtenářů je při optimistických odhadech tak třetina, tak v celém čtenářském počtu to není taková pohroma), ale přece jen - kdybyste věděli o někom, komu povídku doporučit, tak můžete. ;) (Případně - zase jednou po čase se ptám - znáte nějaký povídkový server, který byste mi osobně doporučili?)

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 3.kapitola | 5.kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[4. kapitola] [jako audiokniha na YT]

Nikdo se nedíval.

Poprvé za ty dva týdny, co Kljujev chodil do práce a z práce, se nikdo – skutečně nikdo, ani jedny zvědavé oči – nedíval a nezajímal. Jen ti dva muži – první z nich vyšší, béžový kabát mu slušel, protože měl vlasy barvy mokré slámy a pohlednou tvář; z druhého měl horší pocit, ale nevěděl proč, nic od pohledu špatného na něm nenašel –, co ho obestoupili a nedali mu jinou možnost, než jít s nimi. Že se jedná o zatčení tajnou policií, mu bylo hned jasné, ale nemělo smysl se bránit. Nevybrali si ho náhodně, kdyby ho nezatkli na ulici, udělali by to v bytě. A kdyby snad utekl, kam by jinam šel? Pokud právě teď měla skončit jeho cesta, byl vděčný za ty dva týdny, které prožil jako občan Svazu a v kterých mohl doufat, že přijde budoucnost. Žít s nadějí se někdy blížilo žití ve štěstí.

Ten pohlednější si sedl za ním na zadní sedadlo a položil si zbraň na koleno hlavní směrem k němu, jak mu beze slov připomínal, že je hlídán a nemá se o nic pokoušet. Řidic a druhý z mužů seděli vepředu.

Rudovlasý si je všechny opatrně prohlédl. S Němci si zvykl odhadovat chování podle vzhledu, byly dva typy, které přinášely zkázu: příliš hezcí vzorníkoví árijci a naopak ti nevzhlední; takže se vždy snažil držet průměru, ten se ve svých povinnostech tolik nevyžíval a osobně nebyl zainteresovaný. Ovšem u sovětské tajné policie si ničím takovým nebyl jistý – jak vlastně měl vypadat ideální soudruh? Při jejich posuzování se řídil jen subjektivním pocitem. Pravděpodobně ani jeden ničím nevynikal a nelišil se od obyčejného soudruha, což pro tajné operace a sledování se zdálo potřebné. Nejmladší byl řidič, muž sedící u něj působil nejstarší, protože měl ve vlasech šediny a vrásky kolem očí; ale u mužů určitého věku se léta těžko odhadovala, stárli jinak než ženy: byli chlapci, pak pohlední a charismatičtí, nakonec starci, a mezi jednotlivými obdobími se měnili naráz, bez varování a plynulého přechodu.

Uvědomil si, že se mu třesou ruce a celou cestu se snažil uklidnit natolik, aby alespoň tomu zamezil. Musel mít hlavu čistou, nesměl ji zatemňovat strach, protože přes něj by neviděl, pokud přece jen nějaká možnost – jak přežít a pokračovat – je; a pokud nebyla, nemělo žádný význam se bát a litovat.

Zavezli ho do části města, kterou vůbec neznal. Přesto nesídlili v novostavbě a budova pozbývala jakékoliv značení, k čemu slouží. Vyšel ve společnosti dvou mužů schodiště do patra, zavedli ho do místnosti, kde byl obyčejný stůl a dvě židle.

„Posaďte se,“ poručil mu ten, co celou dobu seděl vedle něj v autě. Hlas měl sametový a hluboký, přestože zároveň chladný a bez emocí. Teprve tehdy schoval zbraň.

Rudovlasý splnil příkaz, poté k oběma vzhlédl. Starší zůstal u dveří, ten druhý se postavil ke stolu a Kljujeva pozoroval. Čekají snad, že se dozná a začne prosit o svůj život? Ale on nic neudělal…

Založil si ruce na klíně a sklopil pohled. Přemýšlel o posledních dvou týdnech a nenacházel nic, čím by se mohl státním orgánům znelíbit. Plnil, co se po něm požadovalo. Snažil se žít jako ostatní. Kromě práce a zapojování se do chodu domácnosti se byl v neděli projít po městě, nesměl? S nikým se nebavil, snažil se být, co nejvíce mohl, nenápadný a měl pocit, že se mu to dařilo, když nosil ten neforemný kabát a vlasy skryté pod čepicí.

„Doklady,“ pobídl ho mladší muž po asi deseti minutách, kdy se nic nedělo. Posadil se naproti němu a nechal si je podat přes stůl. Prohlížel si je, jako kdyby nevěděl, s kým má tu čest; nakonec ovšem knížku zaklapl a posunul ji po stole zpátky. „Vedete si dobře, Kljujeve,“ řekl pak a založil si ruce na hrudi. Absolutně vůbec to neznělo jako pochvala.

„Děkuji, soudruhu,“ odpověděl mu rudovlasý a schoval si doklady zpátky do kapsy kabátu. Poté pohlédl na muže proti sobě. Čekal ale, které muselo přijít.

Muž kývl na druhého a ten se za několik okamžiků vrátil s hnědou složkou, aby si ji mohli předat. „Znáte svou roli?“

Kljujev si ho prohlédl a zaváhal, než přiznal: „Nerozumím, na co se ptáte.“

„Ale… soudruhu, bylo mi sděleno, že náš jazyk ovládáte; nebo vám ty německé krysy vymyly mozek?“ reagoval se zatvrzelou tváří, a poté v záměrně významném gestu pozvedl obočí. „Bylo by to nešťastné, kdybych se o něčem takovém musel zmínit ve vašem posudku.“

Rudovlasý nasucho polkl. „Nejsem si vědom žádné své role,“ odpověděl mu nejistě a zaryl prsty do svých stehen, jak ho samotného rozčilovalo, že se mu ruce znovu začaly třást, „tedy… nehraji žádnou roli, soudruhu, upřímně se snažím začlenit do sovětské společnosti, protože…“

„Dost, stačí!“ přerušil ho mladší muž znuděně a mávl rukou. „Četl jsem všechno, co jste doposud odevzdal soudružce Kirijenkové,“ prohodil nevzrušeně a poklepal na složku. „Všechno se to zakládá.“

Kljujev si bezradně skousl ret. Stále nerozuměl tomu, co se po něm chtělo, ale nemohl se ptát ani mluvit. Tak co mu zbývalo? Mohl jim říct, aby ho bez řečí zastřelili? Protože opravdu preferoval rychlou smrt – ani ne před výslechem, ale hlavně před jakýmikoliv testy, kterých si u Němců zažil dost na sto životů, ne pak na jeden jediný.

„I přes všechno to, co jste napsal, nechápete, jak důležitou máte roli?“ znělo to trochu jako výsměch, jako kdyby se muž bavil tím, že druhého drží v nejistotě. „Pokud se vaše začlenění do společnosti podaří, celý svět se o tom dozví… jak nejen to pozemské, ale i nadpozemské – nebo co vlastně ta vaše národností menšina je – se s radostí stává naší součástí, protože my sjednotíme celý svět.“ Křivě se usmál – Kljujev byl snad ten jediný, kdo tomu opravdu v celé místnosti věřil, nebo nejméně chtěl věřit. „Ale musíte být nápomocný.“

„Cokoliv budu moci udělat…“

Muž znovu mávl rukou, jak po něm nechtěl, aby to jakkoliv komentoval. Místo toho otevřel složku a vytáhl z ní asi dvacet fotografií, které posunul ke Kljujevovi. „Poznáváte někoho z nich?“

Rudovlasý si všechny fotky velmi pozorně prohlédl. Byli na nich zachycení nejen muži – těch bylo nejvíc –, ale i ženy a děti; různého stáří a naprosto nic je nespojovalo. Prošel je raději ještě podruhé, než zakroutil hlavou. „Nejsem si vědom, že bych se s někým z nich někdy potkal.“

„Jste si jistý?“

„Ano.“

Muž si fotky vzal zpátky a zastrčil je do složky. „Můžete jít.“

Kljujev si ho nevěřícně prohlédl a okamžik setrval na místě, jako kdyby si myslel, že se přeslechl, anebo jeho pobídnutí vůbec neslyšel. Pak si uvědomil, že takové váhání by mohlo být osudné a tak hned vstal.

Vyměnili si se starším mužem, co stál u dveří, krátký pohled – měl z těch modrých očí a výrazu mužovy tváře zvláštní pocit, ale nedokázal identifikovat, čeho se přesně týká; hlavně díky tomu, že se nezdál být negativní, což neodpovídalo situaci –, nakonec ovšem ho nechali vyjít z kanceláře a on se jen stěží krotil, aby se po schodišti nerozeběhl ven z budovy, jako kdyby utíkal před smrtí.

Zatím jí skutečně unikl, jen za to zaplatil pocitem bezpečí.

Zinaida vyjela výtahem až do patra, ve kterém byl jejich byt, poté pobídla asi dvacetiletou ženu, co jela s ní, aby ji následovala ke dveřím. Jmenovala se Larisa Rjuminová a obě pracovaly ve škole; nebyly kolegyně dlouho, ale snad od prvního dne, co mladinká Larisa do práce nastoupila, se přátelily. Někdy chodívala k nim na návštěvu, ale stále se zdála plachá a nesmělá; možná ji ani tolik neděsilo, že Šokalskij pracuje pro tajnou policii, ale cítila se zvláštně v jeho přítomnosti, protože sama manžela neměla a ten Zinaidin byl opravdu jako nějaký princ z pohádky. Ne, samozřejmě by nikdy – i kdyby se třeba se Zinou tak dobře neznaly – se na něj neopovážila dělat oči nebo cokoliv podobného, ale chvílemi se obávala, že jí zrůžoví tváře jako dívence, jak ji jeho mužská přítomnost rozptylovala. Nedokázala se uvolnit, jak se bála, že se před ním neukáže v tom nejlepším světle. A to ani tehdy, když pochopila, že Šokalskij miluje svou ženu tolik, až se na Larisu vlastně ani nikdy pořádně nepodíval. Možná by nebyl schopný popsat, jak vypadá, nebo by ji nepoznal na ulici – to si myslela, protože nevěděla, že Šokalskij býval špiónem a vyniká v pozorovacích schopnostech.

„Štěpán Valerjevič není doma?“ ujistila se Larisa, když druhá žena odemykala dveře bytu.

Černovlasá se po ní ohlédla a zakroutila hlavou. „Pracovně musel odjet z města,“ odpověděla jí. „Ani vlastně nevím, kdy se vrátí. Doma je jen babička, pokud nevypomáhá zrovna nějaké sousedce.“ Pustila Larisu dovnitř a sama vešla, než za nimi zavřela dveře. Klíče pověsila vedle nich, pak se začala zbavovat kabátu a kozaček. Rjuminová se pro její slova přece jen trochu uvolnila a nesvlékala se tolik nejistě, co vždy když hrozilo, že potká Štěpána; nemusela se bát, že se jí pod kabátem vyhrnula sukně a nebo rozepl svetr obepínající její bujnější poprsí, čímž by ho snad pohoršila, nebo se zdála být lehčích mravů.

„Babičko?“ zkusila Zinaida, aby zjistila, zda jsou samy doma. Nikdo jí neodpověděl. „Pojď, uvaříme si čaj,“ řekla s úsměvem druhé ženě a zamířila do kuchyně. Natočila do hrnce vodu a zapnula pod ním plynový vařič.

Larisa se rozhlédla po kuchyni, jako kdyby v ní byla prvně, poté přešla k oknu. „Jsme vysoko,“ poznamenala, „nikdy jsem si nemyslela, že domy budou takhle vysoké,“ řekla obdivně, přestože pro denní dobu okno nenaskýtalo nijak speciální výhled. Jen šedé zatím nedostavěné sídliště a těžkým průmyslovým vzduchem zamlžené město v dálce.

Černovlasá za ní přešla a pohladila ji po rameni. „Posaď se,“ pobídla ji, sama pohledu ven nevěnovala ani chvíli, místo toho se podívala na svou společnici a usmála se. „Dáš si zavařeninu?“ Měli dost všeho a ona ji chtěla pohostit, přestože mladší rozhodně nevypadala, jako kdyby strádala. Její tváře byly baculaté a postava žensky kyprá, nebyla tlustá, jen dobře rostlá, rozhodně ne taková křehká a drobná jako Zinaida, byla i o kus vyšší – hlavně teď bez bot.

„Že se ptáš…“ vrátila jí úsměv Larisa. Usadila se ke stolu a podívala se do jeho čela. To bylo místo Šokalského, nedovolila by si tam sednout ani teď, když věděla, že není doma. Patřilo otci rodiny, v jejích vdavek-chtivých očích si zachovávalo úctu a mužskou přitažlivost i takhle prázdné. „Stýská se ti, když je Štěpán Valerjevič pryč?“ zeptala se trochu neomaleně, když se brodila takovým proudem vlastních myšlenek. „Já bych nechtěla, aby mi muž jezdil pryč… kdybych měla muže, chtěla bych, aby byl se mnou pořád.“

Zinaida se na ni otočila od skříně, která byla spíží, a mlčky se usmála. Mladší z žen byla svou panenskou touhou a představami roztomilá. Věděla toho málo o manželství a rozhodně černovlasá neměla to srdce jí poučovat. „Bývá často dlouho do noci v práci, pořádně ho vidím snad jen v neděli,“ pokrčila rameny, otevřela sklenici se zavařeninou a postavila ji na stůl. Vzpomněla si, že zbyly tvarohové koláče, co babička napekla pro Štěpána na cestu, tak je také dala na stůl, kdyby na ně Larisa měla chuť.

Ta si nabídla, přestože ještě nebyl ani čaj hotový. „I tak máš štěstí, Zino,“ řekla s plnou pusou, vesele a dobrosrdečně – nezáviděla jí, přestože si také upřímně přála takového štěstí dosáhnout –, „Štěpán je… a já nechci, aby ses na mne nahněvala nebo si o mne něco pomyslela, ale musím to říct: tvůj Štěpán je vážně mužský!“

Černovlasá odklonila pohled a nakonec si nesedla ke stolu, přestože to plánovala. Kdokoliv o jejím manželovi mluvil, vždy ho vychvaloval, jaký je, a nezapomenul znímit, že Zinaida má štěstí, když je jeho manželka. Opravdu to tak bylo? Tak proč ji tolik unavovalo, když slýchala taková slova stále dokola. Znala ho lépe než ostatní…

„Zino, promiň,“ vyhrkla hned mladší a vstala, aby ji mohla obejmout, „moc se omlouvám, víš, že jsem to říkala jen v dobrém, nikdy bych si nedovolila na něj ani pomyslet. Já bych jen chtěla, abych také někdy potkala někoho, jako je on.“ Drmolila mezitím, co ji objímala. Jistým způsobem to bylo na Zinaidě hezké, jak působila křehounká; chybělo jí bujné poprsí a objímající měl pocit, že ji musí držet v náručí a bezpečí, protože je to jeho krásná panenka. Pokud jí nezáviděla manžela, tak ladnost a eleganci trochu ano. I když to byly spíše vlastnosti aristokracie, o které by správná soudružka stát neměla.

Starší jí opětovala objetí. Zavřela oči, ale i přesto jí z pod víček uniklo několik slz.

„Ach, Zino, tolik ti chybí?“ pochopila tu situaci po svém její přítelkyně, políbila ji do vlasů, jako matka líbá své dítě, než ji znovu objala. „Však on se brzy vrátí.“

Druhá žena jen kývla, protože pohnutí hlavou se přece nedalo brát jako lež. Larise by nikdy nelhala! Nebránila se něžnostem, kterými jí žena zahrnovala, aby utěšila její smutek. Nechávala se objímat, přestože kontakt téměř nikdy nevyhledávala. Ovšem odtáhla se od ní, když začala vřít voda.

Otřela si slzy z tváře a stále ještě tolik smutně se usmála na svou společnici. „Jsem ráda, že jsi tu… že nejsem sama,“ řekla jí pak. „Zaliju čaj a půjdu ti pro ty punčochy, co jsem ti slíbila.“

 „Jen pokud Štěpánu Valerjeviči nebude vadit, že jsi mi je dala, když ti je sehnal,“ řekla jí na to Rjuminová, jak si přece jen nemohla pomoct. Zinaida chodila velmi dobře oblečená, protože její manžel měl přístup i ke kvalitnějšímu zboží pro své postavení. I o tom předtím chtěla Zině říct, že je to jeden z důvodů, proč má štěstí, ale nakonec to nejspíše nebylo vhodné témat, když neměla manžela doma a stýskalo se jí po něm. Na druhou stranu – kdy jindy o tom mluvit? Před Šokalským by to také nešlo.

Světlovlasý přešel ke stolu, aby si složku k případu vzal zpátky. „Tedy…“ začal a podíval se na svého kolegu. Ten muž – jakýsi Lodygin, nepředstavil se jim celým jménem, přestože spolupracovali přes týden – byl mladý a ambiciózní, tudíž si na něj musel dávat pozor. Na druhou stranu nemohl popřít, že v téhle chvíli byl rád, že Korněv do Stalingradu nejel s ním. Byl příliš inteligentní, aby si nedomyslel… „Tím asi naše spolupráce končí,“ řekl mu a pokrčil rameny.

„Vy mu věříte, soudruhu Šokalskij?“ podíval se na něj mladší. Zůstal při rozhovoru pohodlně sedět, i když se mu nejspíše na tom nelíbilo – ačkoliv tím dával najevo, jak málo úcty k staršímu chová –, že k druhému musí vzhlížet.

Na takovou otázku se těžko odpovídalo tak, aby to nikdo později nemohl použít proti němu. Mohl se mýlit ve svém úsudku – třeba pocítil ke Kljujevovi sympatie, které vůbec neměly vzniknout – a později se zjistí, že Rusalka byla zrádce režimu. „Podle jeho spisů a odevzdaných sebehodnocení vlastní práce bych přinejmenším uvěřil, že je upřímně motivován se začlenit. Jako takový by podle mne jistě řekl, kdyby někoho z nich poznal. Navíc jsem nepostřehl v jeho obličeji ani náznak reakce na kteroukoliv z fotografií.“ Nakonec mu své stanovisko vysvětlil obšírněji, nezapomenul dodat: „Ale v téhle oblasti nejsem odborník, to jste vy.“

Mladší se křivě usmál a – jako kdyby byly úplně bezcenné – pohodil Gromovem popsané papíry směrem ke Šokalskému. „Víte, soudruhu, neumí psát, ani slovíčko nenapsal on,“ řekl mu s jistým potěšením. „Zajímalo nás, jak se s tím vypořádá.“

Světlovlasý to chápal velmi dobře. Kdyby Kljujev řekl, že neumí psát, mohli ho hned nařknout z toho, že se odmítá přizpůsobit a plnit jejich požadavky; ale neměl vyhráno ani tehdy, když si našel někoho, kdo mu potřebné reporty sepíše, protože teď ho mohli obvinit z podvodu a lži, naprosto ignorovat cokoliv jim napsal. Šokalskému až bylo špatně z toho, jak absolutně rudovlasý byl v moci tajné policie. Přestože on sám takovou klec na jiné lidi také konstruoval a to úspěšně.

„Nemáme mu tedy věřit, že se s těmi lidmi nikdy nesetkal?“

Lodygin se téměř upřímně usmál a v očích měl soud, který byl světlovlasý – což se dalo považovat za smutné nebo alarmující – čas od času zvyklý vidět i v očích své ženy; smýšlel o něm jako o hloupém, nedospělém nebo naivním. „Ale samozřejmě, že mu můžete věřit, neměl kde se s nimi setkat… a podle zpráv ze zařízení, žádná jiná Rusalka také ne.“

Šokalskij na něj zůstal pohledem o okamžik déle, ale nakonec se donutil podívat jinam. Dokončil ukládání dokumentů do složky a ověřil si, že se k nim nepřipletly žádné, které neměly, aniž by na sobě dal znát, že ho to znervóznilo.

Pokud od začátku věděli, že s tím Rusalky nemají nic společného, co to celé mělo za význam? Bylo možné, aby mu tím dávali varování?

Vlastně na situaci, kdy se ho nakonec budou chtít zbavit, se dávno psychicky připravil. Jednou za čas musela proběhnout čistka, ve které se tajná policie a armáda zbavily těch příliš zběhlých ve vykonávání speciálních úkolů. Takoví lidé byli nebezpeční. Měli přístup k informacím, schopnosti a zkušenosti – kdyby zakolísala jejich oddanost, způsobili by škody. Šokalskij jen doufal, že si svého manželství užije víc.

„Ještě dnes se můžeme vrátit do Moskvy,“ přerušil proud jeho myšlenek mladší, „máme na něm nasazené své lidi, pokud se cokoliv stane, budeme informováni. A kdyby se to týkalo vašeho případu, hned vám podám příslušné hlášení.“

Něvzorov poslouchal zprávy v rádiu a meditoval nad sklenicí piva, pokuřoval a kuchyni si spíše neprohlížel přes přivřená víčka, ani se vlastně nedíval do trochu začouzeného stropu nad sebou nebo na dvířka kachlových kamen.

Byla to rarita, na kterou byl pyšný; s ženou se do města tenkrát stěhovali z vesnice a tam bylo nemyslitelné, aby v rodinném obydlí chyběly kachláky a tak si je nechali postavit i tady. Znal se tehdy s kominíkem – ten nejspíše zemřel za války nebo možná i na stáří –, postavil je i proto, že ho taková fuška bavila, moc za práci nechtěl, vlastně jen po starém způsobu očekával, že když pomůže známému, ten mu to oplatí, až bude třeba. Něvzorov se nikdy nedozvěděl, jak žil a zda bylo kdy mu pomoct, nikdo k jejich dveřím – co on věděl – o ni žádat nepřišel.

Když se tak zamyslel, vlastně mu chyběl život na vesnici. Ne, že by si nezažil své, ale za cara byl děcko a o revoluci zase horkokrevný mladík, všechno, čím si tehdy musel projít, se zdálo tak vzdálené. Jen v hlavě mu utkvěly vzpomínky na jeho vlastního děda. Jak pokuřoval u kachlových kamen a kolem něho běhala děcka. Občas je okřikl, ale když měl dobrou náladu, vzal si nejraději nějakého z kloučků na klín, ostatní děti si posedaly kolem něj, a on jim vyprávěl o starých časech. To byly ale příběhy! Pod lavicí, na které seděl, byl buď velký hrnec s čajem anebo meltou, aby si každý, kdo měl chvíli zastavit se v kuchyni, mohl odlít do hrnku a potěšit se domovem. Veškerý život se soustřeďoval tam, přestože jejich chaloupka měla ještě dvě další místnosti – do nich se chodilo jen spát a topilo se pouze v nejkrutějších mrazech.

Od dob jeho děda se toho tolik změnilo, snad by i on rád předával stará moudra dál, ale bylo na ně v nové společnosti místo? Griška se všechno, co potřeboval, dozvěděl od soudružek učitelek, vzdělávací systém tu byl od toho. A aby mu zatěžoval hlavu tím, co vědět nepotřeboval, to zase nechtěl, protože už tak toho po něm požadovali ve škole hodně. Má přece jen jednu hlavu… a to docela malou.

 Možná ani Něvzorov neměl po směně a pracovním týdnu sílu mu cokoliv vykládat, nebyl ani žádný poeta nebo pisálek, aby pořádně dokázal slovy postihnout, co se za život naučil. Vzal by ho do auta – řídil obyčejné nákladní vozidlo, žádný samochod – a projel se s ním po městě a kolem něj, aby viděl všechno, co on každý den vidí. Svět se přece nemohl popisovat – musel se vidět.

Nejvíce ovšem mu ze starých dob, kdy žil na vesnici, chyběla soudržnost, kterou zdejší měli. Když bylo potřeba opravit něco na chalupě, hned se sešli všichni schopní muži a pustili se do toho, ženy navařily a vše se rychle udělalo; bylo jedno, zda ta chalupa patřila jim nebo sousedům, všichni byli nápomocní. Možná v tom hrály roly i velké rodiny a spousty příbuzných, ale hlavně zvyk… ani je ve vesnici nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Ale ve městě – město občas poskytovalo dobré sousedy, ale čím se víc rozrostlo, tím více si lidé byli vzdálení.

Něvzorov si stýskal: ani vlastní rodinu neměl! Už ji neměl…

Většinu dnů si vystačil s malým Griškou a Jurijem, ale někdy jej přepadl takový splín, že by je oba nejraději vyhnal. Přes dvacet let žil se svou ženou a ona mu za tu dobu porodila krásné děti. Dnes si nevybavil obličeje nikoho z nich, ovšem chyběli mu o to víc. Nemusel se bát, že ho nikdo nepohřbí – postará se stát; ale kdo s ním bude, až přijde jeho poslední hodinka? Co ho na smrtelné posteli upokojí, když ne potěcha, že i když sám zemře, část z něj bude žít v jeho potomcích?! Grišku mohl mít rád, Jurije také… ale nebyli jeho krev.

Byl starý, aby si našel ženu. Nechtěl ani. A snad nemělo žádný smysl si zoufat nad tím, co ztratil, ale ten splín si k němu i tak nacházel cestu.

Snad i proto nemluvil o svém životě, nevyprávěl příběhy jako jeho děd. Nemohl se ve staří posadit na lavici ke kachlovým kamnům a cítit v duši klid a štěstí, že jej obklopují děti jeho krve, že ačkoliv sám je starý a k ničemu se nehodí, než aby vedl zbytečné řeči o starých pořádcích, část z něj je věčná, kousek z něj je v každém tom dítku. A chlapec, co by mu seděl na klíně, ten by snad měl z nich všech v sobě nejvíce z něho… Snad se tenkrát děd hřál představou, že až chlapec vyroste, bude stejný jako on, a mělo tedy smysl mu vyprávět o svém životě, poučit ho, aby se vyvaroval stejných chyb a postrčit jej k lepšímu. Stáří děda tehdy mělo smysl.

Když byl Něvzorov ještě mladý, chápal touhu založit rodinu úplně jinak než nyní, kdy stárl a všichni blízcí mu umřeli. Našel si hodnou milující manželku a přihodilo se, že měli děti. Teď už netoužil po ženě – ani hodné, ani milující – jen… nechtěl trpět tou bezdětnou samotou.

Ani si nevšiml, když do kuchyně z pokoje přišel Griška, který mu nesl obrázek, co nakreslil. Až když se dotkl jeho kolena, Něvzorov ho objal kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. „Tak co, klučisko?“ zeptal se jen tak, jak ze sebe setřásal temné myšlenky a smutek.

„Jefim ještě nepřišel?“ překvapilo ho svou otázkou dítě. „Chtěl jsem mu ukázat, co jsem nakreslil.“

Něvzorov si od něj vzal papír a chvíli si ho prohlížel. Bylo tam pět různých předmětů, které občas měl problém identifikovat. „Co to je?“ zeptal se nakonec.

„Tady jsem napsal A a nakreslil automobil, vidíš, tatínku, jakože automobil začíná na A,“ vysvětlilo mu dítě a přitom se na něj podívalo tak chytrýma a rozumnýma očima, až ho za to muž musel pohladit. „A tady babička Bělkinová pro B, vagon pro V, hlava¹ pro G a dům pro D,“ chlubil se, přičemž na své kresby ukazoval pyšně prstem.

„Jen aby si pak A nepletl s M²,“ poznamenal jen, i když právě auto z těch všech obrázků bylo nejlépe poznat, nejhůře na tom byla chudák stará Bělkinová a jakýsi ovál reprezentující hlavu.

Chlapec si ho nejprve pozorně prohlédl, než se na papír zamračil. „Ale co jiného začíná na A?“ zeptal se pak, přestože správná otázka znělo: co jiného, co umí kluk jeho věku nakreslit, začíná na A? Něvzorov se zamyslel, ovšem nic ho tak rychle nemohlo napadnout. Armáda, architektura, autor…

Naštěstí se brzy na to otevřely dveře a dovnitř vešel Gromov. „Hej, Jurko, hoď nám slovo na A,“ pobídl ho ještě mezi veřejemi Něvzorov a zasmál se tomu naprosto nechápavému výrazu.

„Automobil?“ zkusil mladší z mužů první, co ho napadlo, přičemž za sebou zabouchl dveře a zul se.

Griška se vítězně zazubil, jako kdyby dokázal, že měl pravdu. Vzal si od svého tatínka papír a prohlédl si ho, jak se zbavoval posledních pochyb, zda skutečně by nebylo lepší, kdyby auto nahradil něčím jiným. Plést si přece M a A bylo dost zlé a on nechtěl, aby se Jefimovi ostatní pro to smáli!

Gromov si svlékl kabát, pověsil ho na věšák a podíval se stále stejně nechápavě na Něvzorova. „Něco mi ušlo?“

„Griška se snaží naučit Jefima číst, tak mu namaloval pro prvních pět písmenek obrázky,“ vysvětlil starší muž a pobídl chlapce, aby papír černovlasému ukázal. Ten to radostně udělal, přičemž čekal pochvalu.

Jurij se rozhlédl. „A kde ho vůbec máte?“ zajímal se pak. Chlapce počechral ve vlasech, vrátil mu malůvky a vydal se opláchnout v lavoru, protože byl z práce celý zpocený a od oleje.

„Ještě nepřišel,“ pokrčil rameny Něvzorov. Ani se nezvedl od kamen, jak vlastně si už zvykl na pohodlí, že chystá na stůl někdo jiný. On i Griška už jedli, druhý muž se obstará sám. „Nic ti neříkal, že se zdrží?“

Gromov zakroutil hlavou. Nikomu by to nepřiznal, ale trochu se o něj bál.    

   

Když Kljujev dorazil do bytu, byla dávno tma a hodně pozdě. V kuchyni nikdo nebyl, nejspíše málo kdo v celém domě – kromě starého vrátného, kterého vzbudil – byl ještě vzhůru. Ztratil se ve městě a trvalo mu několik hodin, než konečně došel do známé ulice a věděl, kudy se vydat dál. Po celou tu dobu, kdy bloudil, byl jeho mozek zaměstnaný, ale když konečně vešel do bytu, neměl ani sílu se svléct nebo zout; tak jak byl, se hned u dveří zhroutil do kleku na podlahu a celý se roztřásl tichými vzlyky.

Gromov, který byl kvůli němu stále ještě vzhůru, si rozsvítil petrolejovou lampu, když vešel do místnosti, aby ho tam našel na zemi zhrouceného. Klekl si k němu, lampu položil vedle nich. „Co se stalo?“ zeptal se tiše, ale naléhavě.

Rusovlasý jen zakroutil hlavou. Nechtěl o tom mluvit. Nebyl jediný důvod, proč ho to tolik dostalo, ale i přesto se cítil naprosto zničený. Nedokázal se uklidnit. Ke strachu, který pociťoval z tajné policie, se přidalo to, jak se málem nebyl schopný dostat do bytu. Nejen, že nechtěl zůstat na ulici, ale hlavně si nemohl dovolit nejít do práce, to samotné by se rovnalo v jeho případě sebevraždě.

Mladší nevěděl, co s ním. Nakonec ho vzal za ramena a přitáhl si ho k sobě, aby ho mohl obejmout. Druhý byl celý prochladlý, jako kdyby ani nebyl živý. Jen duch.

Když nakonec přestal vzlykat, postavil ho na nohy a pomohl mu se zbavit kabátu a bot, z jeho drobného těla vše nesedící jakoby samo klouzalo. Zavedl ho do pokoje a posadil na divan. „Ublížil ti někdo?“ zkusil to znovu tiše. Lampu postavil na zem do uličky, takže na sebe dobře viděli.

Kljujev se zhluboka nadechl. „Vyslýchali mě,“ dostal ze sebe nakonec a vzhlédl k černovlasému tak zoufale, že ten se neodvažoval dál ptát.

Mlčeli několik minut, než se pohnul směrem k Rusalce. „Měli bychom spát,“ řekl a – protože si uvědomoval, že to potřebuje – začal mu pomáhat se svlékáním. Rozepnul jeho košili a stáhl mu ji z ramen, bezděky se při tom několikrát dotkl Kljujevovy kůže. Nechal ho v tílku a zbavil kalhoty. „Dobrou noc,“ řekl nakonec, když jej do postele doslova uložil, poté zhasl lampu a sám si lehnul.

Svíral se mu hrudník a srdce, přestože při zatčení nešlo o jeho život. Už nikdy nechtěl zažít podobný večer tomuto, kdy nevěděl, kde Rusalka je a co se s ní stalo.

___

1 hlava je rusky голова [g(a)lava]

2 auto машина [mašina]