Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

čtvrtek 17. března 2016

Těžkopádní pro lidské - 5. kapitola

Pátá kapitola!
Tentokrát s videem o Rusalce místo obrázku (vážně se k poslední scéně).


Celkově - takhle kapitola je docela obsáhlá a já mám více méně docela dost, co vám na úvod říct. Akorát jsem to teď zapomněla!
 První dvě scény jsou tolikrát přepsané, že s nimi nemůžu být spokojena, tak snad se přece jen budou líbit. Do komentářů byste mi mohli dát vědět, zda vás překvapilo, co se dozvíte - vlastně jsou to dvě informace, které spolu sice souvisejí, ale předpokládat jednu nemusí znamenat vědět i o druhé. Takže pokud si najdete čas, sdělte mi svůj názor, i kdybyste mne chtěli zkritizovat, že jsem to "přehnala".
Dočkáte se první skutečně sexuální scény, ale...! Mohla by být "pořádnější", kdo mne čtete déle tak víte, že bych zvládla delší a detailnější, kdybych chtěla, ovšem takhle scéna má jiný význam (nese jiné sdělení), než že by se mi zastesklo po pornu. xD I tak doufám, že se bude líbit. ;)
A nakonec - ještě si to rozmyslím, ale nejspíše po téhle kapitole bude následovat "bonusová", v které se podíváme do minulosti...
Přeji příjemnou četbu, vaše komentáře mne nepřestávají těšit!


TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."


[5. kapitola] [jako audiokniha na YT]


Gromova probudil déšť, který bušil o okno a parapet, jako kdyby na něj někdo zvenčí klepal a chtěl být pozván dovnitř. Zprvu mu ten pocit přišel běžný, jen nepříjemný samou podstatou, že je vyrušen ze spánku; ale pak si uvědomil, že je v druhém patře, a přece jen se musel ujistit, že za temným oknem nikdo není – když jednoduše nemohl být. Posadil se a protřel si obličej dlaněmi, jak se snažil zbavit nepříjemného napětí, které mu nedalo znovu usnout. Za oknem jen pršelo – v tomhle období to nebylo nic zvláštního. Začínalo být čím dál tím víc chladno.
Podíval se na Rusalku spící na divanu jen kousek od něj a znovu se položil do vlastní postele. Za ty dva týdny to bylo snad poprvé, co ji viděl spát. Vždy, když byl on vzhůru, ona byla také – určitě se to dalo přičíst jakési ostražitosti z její strany. Přestože usínali společně, měl pocit, že sám vždy usne dřív; a ráno se budíval do prázdného pokoje. Ovšem s tím, jak málo naspala předchozí noc po výslechu, se nedivil, že nyní dospává. Však ještě ani nebyl čas, aby vstávali.
Celý den spolu nepromluvili ani slovo, jako kdyby se nic hrozného nestalo; přesto takový přístup Jurijovi vadil, aniž by se snad někdy předtím skutečně dlouze a plnohodnotně bavili.
Když s ním ráno po výslechu sepisoval sebehodnocení pro soudružku Kirijenkovou, měl pocit, jako kdyby mu ta slova snad ani nediktoval Jefim. Zvykl si na motivaci, kterou sám z jeho slov nechával pronikat do svého života, na upřímnou víru v budoucnost, jež dávala spočinout všechny duše padlých a zemřelých, protože jejich smrt nebyla zbytečná. Tentokrát ovšem diktoval věty plné skrytého strachu z režimu. Samozřejmě nikdo po takové zkušenosti mu nemohl nic vyčítat, avšak Jurije to osobně jistým způsobem mrzelo. Den se mu pak v práci zdál delší a odpracovaný jen z povinnosti. Večerní psaní sebehodnocení bylo stále ještě ovlivněné výslechem, a tak šel Gromov spát ideově neuspokojený. Mohlo se to zdát až směšné, že jeho – bez pochybností soudruha – právě Rusalka – individuum, na něž si dávala Strana pozor – vedla v myšlenkách o životě ve Svazu, ale bylo to tak.
Lehl na bok a hlavu si podložil dlaní, aby na Rusalku viděl. Jefim působil jako srnka spící v trávě, nějaký druh lesní zvěře odpočívající v bezpečí před lovcem, ten pohled byl krásný a jedinečný, protože málokdo divoké zvíře mohl takto spatřit. Jeho rysy byly uvolněné a tvář tak působila mladá, kůže hladká a bez toho mála vrásek, které z blízky – kdykoliv byl Jefim unavený a hlavně něčím zklamaný nebo kvůli něčemu smutný – byly patrné. Slušel by mu věneček z malých lučních kvítků a závoj barvy měsíčních paprsků.
  A přece pro samotného Gromova v tom pohledu se skrývalo něco rušivého, přílišný klid Rusalky připouštěl přítomnost smrti. Jefimova krása byla živoucí, jako kdyby pramenila z jeho silné duše, takovou ji Jurij vnímal a – pokud by si to přiznal – obdivoval. Znal ho málo – takřka vůbec –, ale vnímat ho pro něj byl silný zážitek. V celém světě plném strojů a člověka pána všehotvorstva byl Jefim to tepající srdce přírody, duše nad všemi vědomostmi a zákony. Když ho pozoroval živoucího, do podvědomí se mu nutila představa, která jej naplnila pocitem, jako nic jiného – když byl ještě dítě, jejich kráva se otelila, a on sledoval, jak zrovna narozené tele se staví na nohy, s nepopsatelnou a nepředstavitelnou silou novorozeného života, kterou získalo v mateřském lůně, se pere s vlastním osudem, aby mohlo vykročit vstříc své budoucnosti; uvědomoval si propast beznaděje a promrhaný život, kdyby to nedokázalo, s napětím a nervozitou si přál, aby mu sám mohl dodat svou sílu, protože byl starší a déle na světě, tudíž ji musel mít určitě víc, ale nemohl, jen se díval, jak se tele pere o svůj život, a uvědomoval si, že to telátko zatím vůbec nic jiného nezná, než tu nekonečnou touhu žít, s níž se narodilo. Podobný pocit, jako když prožíval tuhle dnes už jen matnou vzpomínku, měl Jurij, když sledoval Jefima. Jefim byl krásný svou silnou duší, která jej stále držela na nohou, přestože si toho tolik prožil.
Ne, ten večer, kdy ho objal a snažil se mu upřímně pomoc, nešlo o žádné zalíbení; že by ho skutečně začal brát za ženu a vzplanul po něm touhou – to bylo téma na jiný čas, než při hrozbě, kterou na ně uvrhla tajná policie –; šlo o ten moment, kdy jednoduše měl více sil než on a tak mu pomohl. Postavil ho na nohy…
Ale teď s tím, jak se Rusalka chovala, nevěděl, zda nepochybil. Možná právě tu živou krásu mu dodávalo to, že vždy se musel – stejně jako to tele – postavit na nohy sám. Co když mu pomohl, ale zároveň ubil něco v něm samotném, sebral mu část duše?
Gromov o tom nepřemýšlel tak konkrétně, jen měl různé pocity, když se na Rusalku díval a přemýšlel, zda se zachoval správně. Uklidňoval se tím, že tam Jefima přece nemohl nechat zhrouceného na zemi v kuchyni a že už několikrát na něm poznal, že vlastně stačilo pro něj udělat jen nepatrnou drobnost, pochválit ho nebo mu poděkovat, aby rozkvetl. Přesto si nebyl jistý, zda něco takového se k jejich vztahu hodilo; zda nebylo příliš brzy mu pomáhat, když sám nebyl ochotný přiznat třeba jen možnost, že by se mohli stát přáteli. Přátelství mezi nimi mu přišlo z nějakého důvodu nemyslitelné – nikdy by nemohl mít přítele, který by byl jako Rusalka.
Vracel se k tomu, jako kdyby byl v kruhu, ale Rusalky – ženská nadpřirozená stvoření – nemohly být přátelé s muži. Ve vílách muži nacházely zalíbení, okouzlily je, podvedly a utančily k smrti. Kde tam bylo místo pro přátelství? Překáželo tomu příliš mnoho ženského zla. Přesně toho, které navedlo jeho Ninečku, aby jej podvedla a našla si jiného.
Na okamžik zavřel oči, jak stále jej tahle část jeho života rozčilovala, a když je otevřel, pozorovaly ho ty Jefimovy. Ani jeden neuhnul pohledem, jako kdyby se bál, že tím dá najevo svou vinu a stud, že druhého pozoroval. Přičemž to ovšem byla zcela náhodná a přirozená věc, že ležíc od sebe na tak krátkou vzdálenost, až by téměř mohli ležet v té samé posteli, se někdy probudí čelem k sobě.
Nakonec se Jurij – přece jen o část více vinný, protože ho skutečně pozoroval – otočil na záda a ruce si složil pod hlavou. Chtěl něco říct, aby hlavně už dál nepokračovala mlčenlivost a bez-životnost Rusalky, ale nedařilo se mu najít správná slova, tak jen dál sledoval strop a doufal, že se mu podaří znovu usnout. Za okny stále pršelo.
„Děkuju,“ ozvalo se potichu. „Vzalo mne to příliš, nemělo mne to tolik vzít,“ dodal téměř neslyšně Jefim. „Máte nějaké oblíbené jídlo, Juriji Borisoviči? Uvařil bych…“
Gromov se na něj znovu otočil a prohlédl si ho, jako kdyby pochyboval, že to myslí vážně. „Buchty s povidly,“ odpověděl nakonec, „seženu ti na ně, co je potřeba.“ Nechápal proč, ale potěšilo ho, když se na něj v odpověď Rusalka usmála. Zase se převalil na záda a tentokrát se mu podařilo usnout.

Málokdy se stávalo, aby – když Zinaida přišla domů z práce – už tam byl její muž. Hned po otevření dveří si všimla jeho kabátu a bot. Našla ho v kuchyni, jak sedí u stolu a společnost mu dělá láhev vodky, sklenice a absence chlebu na zajedení. Snad o žádném z ruských mužů se nedalo říct, že by nepil, ale rozhodně Štěpán nebyl typ, co by popíjel doma a sám. Něco se muselo v Stalingradě stát, co ho rozhodilo tak, že po návratu potřeboval svou pracovní cestu zapít. Dokázala si představit, co její manžel dělá jiným lidem; o zatýkání a výsleších na Lubjance věděli všichni. Ale ona znala svého muže dostatečně, aby si byla jistá, že ho máloco rozhodí. Vlastně nejvíc ze všeho ona sama…
„Už jsi zpátky?“ ze všeho, co mu mohla říct, si vybrala čistě konverzační otázku prostou zájmu i citu. Jiná manželka by nejspíše padla muži kolem krku, políbila se s ním a opatrně se ho zeptala, co se stalo; ona ne, nebyla taková a její muž si nevzal jinou manželku. Měli mezi sebou takový vztah a ona to nehodlala měnit kvůli jedné lahvi vodky.
Šokalskij k ní vzhlédl a věnoval jí dlouhý mlčenlivý pohled, než si jen povzdychl: „Zinečko moje.“ Vstal, přešel k ní, vzal ji za ruku – jeho dlaň hřála snad ještě víc než jindy – a něžně vtiskl polibek do jejích prstů. „Zoja?“ vzpomněl si pak. „Kdy přijde Zojka?“ Jeho matka v tuhle dobu bývala na návštěvě u své známé.
„Má ještě čas, je v pionýru,“ odpověděla mu, když se vzdalovala od jeho blízkosti. Mířila do ložnice, kde se začala svlékat. Věděla, že ji její muž bude následovat, i kdyby chtěla, nijak tomu nemohla zabránit. Možná tak se zamknout…
Sundala si hezký vínový svetr a rozepnula na boku šaty, jejichž sukně ji končila pod koleny, aby si je mohla přes hlavu svléci. Zůstala ve spodním prádle. Štěpán k ní přistoupil a stáhl jí ramínko košilky, aby ji vzápětí políbil na kostnaté rameno. Poté si ji prudce otočil čelem k sobě a pevně chytil za vůbec ne široké boky. „Zblázním se z tebe,“ zašeptal horce a dech mu při tom páchl po alkoholu, „dočista se z tebe zblázním.“
„Štěpáne Valerjeviči,“ napomenula ho přísně, ale nikam se nepohnula. Přestože mu dosahovala sotva po ramena, měla nad ním převahu několika let, o které byla starší než on, i když by to nikdo na první pohled nehádal, a také vládu, kterou jí nad sebou dával téměř celou dobu, co se znali. Zůstala se dívat do jeho očí, jak v nich hledala, co se děje – původně si myslela, že ho jen alkohol roztoužil, ale skrývalo se v tom něco víc.
Pohledem sjel po její labutí šíji na výrazné klíční kosti a plochý hrudník, na kterém i podprsenka nejmenší velikosti musela být vycpaná, aby sedla. „Pokud se nemýlím,“ začal, „ve Stalingradu jsem potkal tvého bratra. Byli jste si ve tváři tak podobní. Chvíli jsem si myslel, že se dívám na tebe, a že bych dal všechno za to, abych tebe takhle vidět nikdy nemusel.“
Se Zinaidou to otřáslo – tohle rozhodně nečekala. Jako kdyby si musela připomenout, že kdysi opravdu měla bratra, podívala se na svou levou dlaň, přes kterou se táhla jizva, jež si s ním vyřezali navzájem na věčnou památku. „Nemohl jsi ho potkat,“ popřela a na několik okamžiků se její výraz proměnil pod směsicí pocitů, než to vyústilo v to, že si skousla ret a zakroutila rázně hlavou. Nemohl!
„Zinečko,“ oslovil ji, čímž ji prosil, aby mu uvěřila a nechtěla detaily. Pohladil ji něžně po tváři a vzal za ruce, aby ji dovedl k posteli, kam si mohli oba sednout. „Jsem si tím jistý,“ dodal pak. Objal její křehké tělo a políbil ji do vlasů.
Ovšem ona ho rázně odstrčila. „Tohle nemůžeš!“ zasyčela na něj a vstala, aby od něj byla dál, i když v následující chvíli litovala, protože po takové zprávě rozhodně se necítila na to, aby stála na nohou. „Nemůžeš mi říct, že jsi ho potkal a dál mlčet,“ uhodila na něj tichými slovy, přičemž jí v očích zažhnulo něco, co mohla být nenávist.
I ta mezi nimi občas byla. Šokalskij k ní nebyl slepý: chápal, že milovanou osobu každý začne nenávidět, když společně s ní příliš dlouho bojuje o přežití; zdá se být přítěží, důvodem trápení, anebo ji naopak nenávidí za to, že ačkoliv pro tu osobu tím vším prochází, jednou může odejít, protože jí se to přímo netýká. Každý se bojí, že bude zrazen, bude mu ublíženo, tak raději sám předem nenávidí.
Nikdy jí neudělal nic zlého kromě toho, že jí vzal volnost a vnutil do role manželky.
„Pojď za mnou, Zino,“ natáhl k ní ruku. „Ptej se, co chceš vědět, ale pojď sem.“
Černovlasá k němu udělala několik váhavých kroků, než se nechala stáhnout na jeho klín. Pohladil ji po stehnu zahaleném do nylonek a přitáhl si ji k sobě. „Všechno mi řekni.“
„Rozhodně ti nemůžu říct všechno, Zinečko,“ oponoval a hlavou se opřel o rameno své manželky. „O něm… nevím, jak se mu to povedlo, ale dokázal přesvědčit Sovět, že má cenu se pokusit Rusalky začlenit do společnosti. Ačkoliv je pod dohledem, už dva týdny žije ve Stalingradě, bydlí v komunálním bytě a pracuje v továrně. Dokonce má stále ty krásné rudé vlasy, cos mi říkala, žes taky mívala.“ Když o nich mluvil, prsty projel černými kadeřemi. „Vypadá starší než ty, asi to neměl lehké, ale je ti podobný… jsem rád, že Saša nejel do města se mnou, taková podobnost by se před ním neskryla. Na fotce to nebylo patrné, ale naživo ano.“
Podívala se na něj a zašeptala: „Myslela jsem, že je mrtvý.“ Štěpán postřehl, jak si odechla a neměl srdce, aby ji to teď kazil svými starostmi. Mohlo to počkat – všechen strach z honu na Rusalky, který by je zasáhl silně a smrtelně, mohl nejméně do večera počkat. Pokud se nad nimi stahovala mračna, stejně jim nemohli nikterak zabránit, tak kam spěchat?
Nepatrně se od něj odtáhla a nadzvedla se z jeho klínu, aby si mohla sundat dlouhou košilku, co nosila pod šaty. Poté se přesunula tak, aby svému manželovi seděla na klíně obkročmo a políbila ho na špatně oholenou bradu, než spojila jejich rty. Prsty mezitím našla zapínání košile a zaměstnávala se jen knoflíky u krku, poté mu ji prostě vykasala zpoza kalhot a s jeho pomocí přetáhla přes hlavu. Dlaní sjela po jeho vypracovaných ramenech a pažích, než ho položila na záda. „Oba jsme blázni, Štěpo.“
Měla pravdu, jak jinak se dalo popsat, co dělali? Jejich společný život byl bláznovství, které nemohlo dopadnout jinak než tragédií. Stávalo se, že muži v sobě našli zalíbení, přesto spolu nikdy nemohli být; jejich případ byl ještě více beznadějný, než kdyby člen wehrmachtu našel zalíbení v Židovi; muž z národnostní menšiny Rusalek v ženských šatech vydávající se za lidskou manželku tajného policisty.
Světlovlasý si svou ženu stáhl pod sebe a položil ji na záda. Zbavil se vycpávek z její podprsenky s jistým zadostiučiněním, přestože jí ji nechal. Něco erotického přece jen na tom kusu ženského spodního prádla bylo. Poté prsty přejel po jejích bocích a pase, klesl až k lemu punčoch, na kterém byly háčky podvazkového pásu. Sundal jí ho i s punčochami a políbil ji na podbřišek.
Nedokázal si představit, že by se on sám měl do něčeho podobného navlékat. Ale Zinaidě to slušelo, proto si dával tu práci, aby jí i v režimu zajistil to nejkvalitnější, co ze své pozice mohl. Hlavně kvůli její jemné kůži se snažil sehnat ty nejvíce příjemné a pohodlné materiály. Pečoval o ni s láskou, jakou k nikomu nikdy dříve necítil.
Nakonec jí stáhl i kalhotky a spokojeně se usmál. Možná právě tohle byl důvod, proč byl tak dobrým špiónem. Vždycky preferoval chlapce před dívkami a musel to skrývat, tajně si hledat, s kým to sdílet, a plně se ovládat ve své touze. Nakonec to využil i pro lepší špionáž, ale skutečně se zamiloval až do Zinaidy.
Pootevřel rty a vlhkými polibky se vydal po jejím plochém bříšku níž, klečel mezi jejími stehny a cítil se konečně opravdově. Tohle byl on, nehrál žádnou roli kvůli přežití, zcela přirozeně se mazlil s bytostí, kterou upřímně miloval, a vnímal své štěstí. Proto na Zinaidě tolik lpěl, proto jí odpouštěl všechno, čím se proti němu provinila. Jedině s ní si mohl dovolit být sám sebou a byl si jistý, kým skutečně je; nikdo jej nenutil do role SS-Hauptsturmführera ani tajného policisty, byl jen Štěpán, který žil svůj život a cítil za sebe.
Špičkou nosu se otřel o její podbřišek, než k ní vzhlédl. Na tváři měl úsměv a v modrých očích lesk. Chtěl ji říct, jak moc ji miluje, ale ona mu položila ukazováček na rty a zakroutila hlavou. Nepotřebovala to slyšet. Vybídla se mu zespodu v bocích a olízla si rty. Měli snad štěstí, že se poznali; oba získali víc, než chtěli.
Šokalskij si také naslinil rty, než vzal penis do pusy a začal na něm s chutí pracovat. Vyjel dlaní po jejím boku a nechal ji, aby jednu jeho ruku zabavila a začala mu olizovat prsty.
Korněv nevěřil na Rusalky, ale to bylo tím, že se nikdy s žádnou nepotkal. Nebyly lidmi a jejich prezentování jako národností menšiny se naprosto pletlo. Stačilo si přivonět, prsty přejet po jejich kůži nebo ochutnat. Byly to víly, tajemné a nevysvětlitelné svou podstatou, přestože on by byl první, kdo by jásal, kdyby se mohly začlenit do společnosti a nechat se veřejně vidět. Přestože jemu a jeho ženě by to vůbec nepomohlo. Otázku orientace to neřešilo.
Začal si ji připravovat. Zinaida mu málokdy dovolila, aby u ní byl až takhle blízko. Chtěl si to omlouvat tím, že chodil z práce pozdě, až k smrti unavený a nikdy na sebe neměli dost času; ale věděl, že ve skutečnosti jen ona nechce. Hlavně na začátku byl příliš hloupý, mladý a potřeboval tělesnost, aby zapomenul na zážitky z Třetí říše; několikrát použil sílu, aby si vynutil, co mu jako manželovi náleželo, Zinaida dokázala syčet a škrábat, ale ne se skutečně ubránit jeho mužské, v boji zocelené síle; neodpustila mu to, ale manželky si vždy nakonec zvyknout na tělesnou blízkost se svými manželi, na své povinnosti. Alespoň to si namlouval.
Ať už to bylo jakkoliv, teď ji měl jen pro sebe a byl šťastný. Věnoval se jí, než se vytáhl výš a vpil se do kůže její labutí šíje. Dával si pozor, aby nezanechal žádné svědectví o vášni, kterou sdíleli, protože jeho matka by si toho všimla a měla znovu únavné řeči o dítěti…
Nohy obtočila kolem jeho boků a on se navedl do jejího těla. Byla křehká, drobná a krásná, musel být opatrný, aby jí neublížil. Víla celou podstatou svého bytí, přestože by měla být mužem. Když na ni šel jako na lidského chlapce – natožpak muže –, vždy ji ublížil, ale teď věděl, jak ji pomilovat. Něžně a opatrně… přesto v hrudi – nebo níž – mu planul žár touhy, jakého nebylo rovno.
Našel její rty, aby se do nich vpil a ona mu mohla sténat do úst. Plenil její tělo a v té chvíli nelitoval absolutně ničeho v jeho životě, pokud ho to dovedlo za touhle manželkou. Potřeboval ji a dostával, nemohl být šťastnější!
Zinaida se mu dávala, dříve skutečně jen z povinnosti, teď s úmyslem odvděčit se mu za dobré zprávy o bratrovi. Před rokem nebo dvěma by věděla jistě, že v tom z její strany není nic víc, než dříve zmíněné, ale jak tak ležela pod ním, sdílela své tělo a nebylo jí dáno prostoru, aby si před ním udržela třeba sebemenší intimní tajemství, chvílemi se přistihla, že si to užívá a líbí se jí to.
Všichni měli pravdu, že Štěpán byl krásný muž, ve tváři pohledný a právě jí věnující všechnu svou lásku a přívětivost, po těle dobře rostlý, čistotný, a sice člověk, ale neměl čím se jí hnusit. Kdyby předtím nepil, kdyby se po cestování okoupal, nejen zběžně opláchl… a přece ho i takto dokázala snést tak blízko. Věděla – po všem, čím si prošli za roky manželství –, že je v bezpečí a může se v jeho náručí uvolnit. Důvěřovala mu, jako by nikomu jinému ani nebyla schopná. A když přestala přemýšlet, hloubat nad tím, zda ho miluje, nebo je schopna být mu manželkou, když není žena, svíjela se pod jeho péčí rozkoší a topila se v jejich společném bláznovství.
Skončili špinaví v pokrývkách a ležící vedle sebe. Jejich manželství mělo příliš temných zákoutí a nebylo na něm nic lehko pochopitelného, přesto v něm byly chvíle, které nemohly být více prosté a všední. Manželé ležící vedle sebe na posteli po souloži, oba se spokojeně usmívající a držící se za ruce.

Dvoržecký čekal na Gromova pod rampou, přestože už byl čas, aby se vydali domů a neměli společnou cestu. Pracovní směna proběhla v pořádku, stavba se jim dařila a – ačkoliv se Jurijovi stále jednou za čas porouchal jeho samochod – dodřovali pracovní plán. Černovlasý byl překvapený, ale rozhodl se, že to nijak nebude komentovat, než se dozví, co se děje. Vylezl ze svého samochodu, prošel se pro několika deskách, které tvořily rampu, a slezl po kovové konstrukci dolů. Tohle bylo to jediné, co zůstalo ze starého způsobu stavění domů – pomocné lešení. Rampa musela být pohyblivá, protože bylo zbytečné, aby samochody chodily dlouhou trasu na místo odpočinku. Vždy se postavila na vhodném podloží co nejblíže k panelovému domu, na němž v rodícím se sídlišti pracovali.
Stmívalo se brzy a začínalo být skutečně chladno, na řidiče to dopadalo ještě víc než na jiné obyvatele města, protože celý den seděli v neskutečném horku, které sálalo z parního kotle v samochodu, a nakonec díky tomu se celí propocení a v zevnitř mokrých kombinézách museli vydat do večerního chladu. Přestože si Gromov přes sebe přehodil kabát, stejně mu bylo zima a celkově nepříjemně.
Dvorženský měl nejen lepší samochod ale i kabát. Celkově vypadal lépe, ačkoliv právě něco takového se mělo odbourat tím, že se celá společnost uniformovala. Avšak na kabáty nikdo nepomyslel, když stanovoval pracovní oděv pro řidiče. Tak měl Gromov svůj nepadnoucí a starý, Dvoržecký naopak pěkný a zdůrazňující jeho mužnou postavu.
„Jurko,“ mávl na něj, jak se ujišťoval, že Gromov dobře pochopil a je si vědom, na koho Oleg čeká. Jeho tvář se zdála být veselá jako vždy – i když Jurij zaslechl, že s jeho ženou se to nelepšilo. Byla tak nemocná, že přestala chodit do práce. Zrovna včera se za ním nějaký jeho známý stavil, aby mu to oznámil – dokonce dostal volno, aby za ní mohl jít do nemocnice a zajistil si, že se někdo postará o děti – a Gromov musel do konce směny vzít práci i za něj, naštěstí se samochod neporouchal a vše se stihlo. A stavební dělníci, co doplňovali práci samochodů, si nestěžovali, že jedna skupina měla přestávku v podobě prodlevy, zatímco druhá se nakonec dostala dříve domů. „Půjdeme pít, co říkáš?!“
Gromova něco takového překvapilo. Samotný byl stále ještě dost nesvůj z výslechu, o kterém se dozvěděl od Kljujeva a který se ho do detailu tak úplně netýkal (spíše mu mohl pomoci, kdyby si Rusalku vzali a on se o ni nemusel starat). Nedokázal si ale představit, že den poté, co by jeho manželku – ať už byla Ninečka jakákoliv – poslali do nemocnice, by dokázal jít s úsměvem pít. „Já ti nevím…“ začal, přestože ho žádná výmluva nenapadla.
„Ale já vím,“ přerušil ho Dvoržeckij a vzal svého kamaráda za rameno, „platím.“ Přiblížil se blíž k němu a tak nějak horce až horečnatě dodal: „Všechno to zapijeme, úplně všechno… a podíváme se po slušných ženách, taky budu novou potřebovat.“
Pro Gromova to byl ten okamžik, kdy věděl, že jeho známý potřebuje obejmout, ale protože oba byli muži, tak to neudělal, neutěšil ho, nenabídl mu lidské teplo a vlastní tělo jako oporu. Nebyl mu lhostejný jeho žal, ale cítil se, jako kdyby měl svázané ruce. „Tak půjdeme pít,“ souhlasil nakonec, protože nic jiného nemohl dělat.
S hrůzou si uvědomoval, že předtím s Rusalkou byl úplně jiný a rozhodně ne takto razantně smýšlející. Ač se snažil, jak chtěl, nedokázal Kljujeva brát za muže. Objal ho bez přemýšlení, aniž by si vštěpoval nějakou odtažitost nebo se bál být příliš vřelý.
„Potřeboval bych se převléct,“ přerušil raději proud svých myšlenek a pocitů něčím racionálním.
Druhý si ho prohlédl, jako kdyby se rouhal, než nakonec zakroutil hlavou a povzdechl si. „Jak je to k vám daleko?“ zeptal se pak. Přestože už několik měsíců pracovali společně na stavbě, Dvoržeckij ho nikdy nebyl navštívit.
Gromov zaváhal. Ne, že by nevěděl, jak daleko bydlí, chodil přece tu trasu většinu dní pěšky, aby se před prací protáhl a také proto, jak nerad měl tramvaje oproti vlakům a samochodům; jako řidič jednoduše neměl rád, když ho vezl někdo jiný a ještě ve slabším stroji. Nebyl si jistý, zda má dovolit, aby se Dvoržeckij setkal s Rusalkou. „Když chytíme tramvaj, jsme tam do půl hodiny,“ oznámil mu nakonec.
„Tak pojeďme,“ kývl hlavou mladší a zrychlil krok, snad věděl lépe než Gromov, kdy tramvaje jezdí nebo jim štěstí přálo, protože do jedné hned mohli nasednout. Jeli téměř z první zastávky, takže když souprava přijela, byla skoro prázdná, ovšem pracující na stavbě ji zaplnili, až Gromov se svým kamarádem museli stát blízko u sebe.
Bylo to zvláštní, jak se svět měnil. Gromov by nikdy za války neřekl, že nakonec bude chodit zrovna s Dvoržeckým po práci pít, přesněji zapíjet jeho trápení. Mezi prvním a druhým řidičem vždy existovala jakási rivalita, z posádky se kvůli ní měli nejméně rádi, i když to nedávali najevo a nedělali si naschvály, protože by to život mohlo stát všechny. Gromov si byl jistý, že to nebyl jen jeho pocit, ale teď stál vedle světlovlasého a zcela upřímně ho litoval.
Jurij byl rád, když mohli vysednout. Znovu se celý zpotil a prochladl, když se ocitl na večerním vzduchu. Nejraději by vůbec nikam s Dvoržeckým nešel, jen se převlékl, najedl a zalehl; ovšem netáhl ho až sem pro nic, slíbil mu svou zúčastněnost.
 „A…?“ začal Gromov, když kráčeli společně pod lampami takhle večer tichou ulicí, aniž by si cokoliv řekli; chtěl se zeptat, co vlastně Soni je, ale brzo si to rozmyslel, nebyla vhodná chvíle – snad ani po půl lahvi vodky nebude. Zmlkl, nevěděl, na co jiného se zeptat.
Světlovlasý se na něj natočil, v očích uvědomění, o čem chtěl druhý mluvit. Pokračoval v chůzi, jako kdyby žádný začátek rozhovoru nepostřehl.
„Myslím, že v tuhle hodinu, ať půjdeme, kam půjdeme, žádné počestné ženy nebudou,“ nakonec přece jen starší našel, co by mohl říct. Vlastně o tom nic nevěděl, nikdy nechodil kamkoliv kvůli dívkám nebo ženám; s Ninečkou spolu téměř vyrůstali a pak se vzali, po jiných se nikdy ani nepodíval, natož aby se snažil s nějakou jít na seno. „Co by tam dělali?“
„Proč zrovna počestné?“ zeptal se ho Dvoržecký a zvláštně se u toho usmál. „A mně je to vlastně fuk, Jurko, hlavně aby pití bylo.“
Černovlasý pokývl. Proč by se nemohli společně opít, když další den měli volnou neděli? Hlavně, aby bylo co pít! Trochu jej to uklidnilo, že nebude muset se seznamovat s ženami. Nejen, protože to neuměl, ale bolela ho hlava, jak se nejspíše z těch stálých proměn teplot a počasí cítil nachlazený.
Došli pod dům a Gromov přemýšlel, zda by měl ho pozvat dál, nakonec ani neměl na vybranou, protože se druhý ani nezastavil a nakráčel dovnitř domu, jako kdyby mu to tam patřilo. Dvoržecký takový byl, nedalo se proti tomu nic dělat; ani kdyby ho okřikl, nepomohlo by to, jen by to tím spíše udělal.
Vyšli schodiště k bytu a černovlasý si odemkl, aby mohl vejít. „Pojď dál, moc místa tu ovšem není,“ pobídl ze zdvořilosti Dvoržeckého, ten ovšem zakroutil hlavou a raději zůstal stát před bytem. „Tak já zavřu, aby teplo neutíkalo…“
Od stolu jej tiše pozoroval Kljujev, jak zároveň byl zvědavý, co se děje, ale nechtěl být spatřen. Pozvedl trochu obočí, když si všiml, že Gromov přišel sám bez Grišky. Až v ten moment si i Jurij uvědomil, že pro doprovod Dvoržeckého zapomněl chlapce vyzvednout u paní Bělkinové. Shodil ze sebe kabát a stáhl si boty. „Skočíš pro Grišku, jdu ven.“
Rudovlasý obezřetně vstal od stolu a věnoval mu vyčítavý pohled, na který rozhodně neměl právo, když nebyl jeho manželka. Možná ani, kdyby jí byl, by na to právo neměl. „Peču buchty, nechám je pak na stole, abyste si mohl vzít, až přijdete,“ řekl mu jen a nahlédl do trouby, jak jsou na tom, než se vydal ke dveřím, aby mohl pro chlapce dojít.
Gromov mu na ně sháněl droždí, aby je mohl včera zadělat. Když o tom přemýšlel, raději by zůstal a pojedl je, než by kamkoliv chodit do hospody. Přesto jen nevděčně zabručel a šel se převléct do suchého a čistého.
Když Kljujev vyšel z bytu, setkal se u jeho dveří s Dvoržeckým, který se bavil s jejich sousedkou, co si všiml, že její dcerka se zakoukala do Gromova. Jejich rozhovor byl veselý a nenucený, zdálo se, že si padli do oka, i když žena byla o něco starší. Nicméně kvůli jeho příchodu svou řeč přerušili. Stávalo se to, lidé z domu na něj v jednom kuse zahlíželi, protože nedokázal zapadnout.
Protáhl se kolem nich a se sklopeným pohledem sešel schodiště, aby zaklepal na byt paní Bělkinové.
„Chcete popít, Olegu Valentinoviči, proč byste chodili někam do hospody, když se můžeme napít u mne… třeba i s Jurijem Borisovičem,“ přestože žena mluvila potichu, Rusalce neuniklo, co říkala. Tak Gromov plánoval jít pít se svým známým. Nemyslel si, že je takový… u Něvzorova se to dalo tolerovat, bylo mu téměř padesát, takový muž si mohl pít, jak chtěl, protože neměl celý život před sebou; ale Gromov byl ještě mladý a nehledě na jeho vdovství – nebo právě s ohledem na něj – se měl starat, aby si zbytečně život nepokazil. Možná to bylo od Kljujeva pokrytecké, když o tom tak přemýšlel, přičemž sám svým příchodem mu život zkomplikoval, i přesto si za svou myšlenkou stál. Gromov by neměl chodit pít a vůbec ne k ženštině, jakou byla jejich sousedka.
„Takové pozvání se neodmítá,“ odpověděl Dvoržecký.
Kljujev dobře znal tón, jakým žena promluvila. Předtím si o ní mohl myslet, že je spořádaná, ale tím tónem na sebe prozradila, že se mýlil. „Půjdu dovnitř vše nachystat, pak na mne zaklepejte.“ Slibovala mu víc, než jen alkohol.
Bělkinová otevřela a udiveně si Rusalku prohlédla. Kljujev se sní ještě nesetkal – a tak spíše doufal, že je to ona, když říkal: „Přišel jsem si pro Gri-šku…“ zatím stále před muži o chlapci nemluvil zdrobnělinou, ale teď mu přišlo, že by naopak mohl vzbudit podezření, kdyby ho pojmenoval, jako kdyby mezi nimi žádné pouto nebylo. Samozřejmě, že ne – dnes to bude úplně poprvé, co s ním zůstane sám.
„Proč nepřišel Jurka?“ zeptala se ostražitě žena, klouček ovšem již vykukoval zpoza její široké sukně. Za mladí to snad byla statná žena, teď nebyla vůbec vysoká, zato docela prostorově rozložitá.
Dvoržecký přiskočil k zábradlí schodů a shlédl dolů, aby žena s Rusalkou viděly jeho hlavu a pískl na ně, aby na sebe upoutal pozornost. „Protože jsem ho zlákal, že půjdeme hledat nevěstinku,“ oznámil dříve, než stačil cokoliv říct Kljujev.
„Chceš s… se soudruhem jít, Griško?“ otočila se žena na dítě, jako kdyby si nebyla jistá, zda ho může s tou zvláštní osobou pustit.
Kljujev by sobě jen lhal, kdyby si snažil namluvit, že ho něco takového nezranilo. Nikdy by neublížil dítěti. Mohl mít špatné vztahy s dospělými, ale nesnesl, že si o něm myslí, že by se neměl starat ba nejlépe ani přibližovat k dítěti. Kdyby všechno bylo jinak – kdyby chtěl, kdyby se mu líbily ženy a samozřejmě, kdyby nepřišla válka –, měl věk, aby sám už dávno vychovával syna. Proč si o něm mysleli, že je tolik špatný, když se jen trochu lišil? Rusalky přece nebyly divá zvěř; a snad ani ta by dítě neroztrhala, pokud by nebyla hladová.
Zaváhal, ale nakonec k dítěti natáhl ruku. Téměř mu vhrkly do očí slzy, jak ho potěšilo, když malý Griška ho za ni vzal, a poté ho objal kolem pasu, jako kdyby k sobě patřili. Kljujev mu počechral vlasy. „Babičko, my dneska máme buchty,“ jakoby se tím klouček snažil omluvit, že si vybral Rusalku před ženou, u které opravdu rád trávil čas a ona se mu tak hezky věnovala.
„Kdybyste chtěla, mohl bych vám nějaké donést,“ napadlo Jefima.
Žena zakroutila hlavou „nechci,“ a zabouchla jim před nosem dveře. Určitě nebyla zlá – Kljujev si nemyslel, že by Něvzrozov nebo Gromov nechávali Grišku u někoho takového –, jen se nedokázala srovnat s tím, kdo před ní stál a snažil se položit základy dobrým vztahům. Rusalka jí to nemohla vyčítat, přesto ji to mrzelo.
Rudovlasý shlédl na kloučka a znovu počechral jeho vlasy, „tak pojď,“ pobídl ho. Držel ho za ruku, aby mu neutíkal do schodů, když na jejich konci stál Gromovův známý, který se Kljujevovi naprosto zprotivil. Podvědomě mu vyčítal, že chce Jurije kazit a vodit za ženami pochybných kvalit. Vzhlédl k němu a – ač se snažil na sobě nedat znát nic jiného, než touhu se začlenit a spolupracovat – výraz mu ztuhl.
„A kdopak ty jseš?“ zajímal se muž, prohlížel si ho zvláštně a Kljujevovi to nebylo příjemné. Co ovšem mohl udělat na svou obranu, když byl v takovém špatném postavení? Opravdu dny rovnosti stále ještě nenastaly.
„Bydlím se soudruhem Gromovem a Něvzorovem, soudruhu,“ řekl mu neurčitě a prošel kolem něj, přičemž si Grišku za ruku přitáhl víc k sobě, jakoby míjeli něco nebezpečného. Co nejrychleji si otevřel klíčem a vešel dovnitř.
Gromov mezitím stál už znovu u botníku. Měl na sobě sváteční košili a kalhoty, jako kdyby se skutečně chystal na ženění. Předtím ovšem než se začal obouvat, zvedl Grišku, aby se s ním přivítal. „Za chvíli už tě nezvednu, síláku,“ zažertoval, i když byla pravda, že chlapec už byl dlouhý a snad měl i věk, kdy by toho oba muži měli nechat. „Udělej si úkoly, abys zítra měl volno,“ poradil mu.
Rudovlasý se pousmál, když je viděl, Gromov takhle s chlapcem vůbec nepůsobil, že by se třeba jen mohl něčím provinit; nebyl pijan a tahání se s ženskými k němu také nesedělo. „Juriji Borisoviči,“ oslovil ho, aby na sebe upoutal pozornost, ale když se na něj muž podíval, zapomněl, co mu chtěl. Měl ho varovat předtím, že půjdou jen k sousedce a nemělo smysl se tolik strojit? Nechal to raději být.
Chvíli se na sebe jen dívali: muž, Rusalka a dítě. Proč se to zdálo být zvláštním způsobem tolik rodinné?
„Navečeříme se, poté dohlédnu, aby se podíval na úkoly, a uložím ho, nemusíte si dělat starosti,“ řekl nakonec. Nečekal na odpověď, jen si zul boty a vydal se ke kachlovým kamnům, aby zkontroloval, zda se mu buchty zatím nespálili.
Gromov pomohl Griškovi se zouváním a svlékáním huňatého svetru, než se sám naopak obul a hodil na sebe kabát. „Nebudu pryč dlouho,“ slíbil nakonec, i když neměl důvod, aby tak učinil. Než otevřel dveře, ohlédl se, díky čemuž postřehl, že se Rusalka jemně usmívala.

Rudovlasý se již chystal jít spát, protože neměl, čemu jinému by se mohl věnovat. Nechtěl svítit v kuchyni a rušit tak Grišku spícího v Něvzorově pokoji, ale v jejich pokoji, co sdílel s Jurijem, se nevěděl, jak zabavit. Takhle pozdě rádio nevysílalo a on bohužel neuměl číst, aby si vzal jednu z těch mála knih, co řidič vlastnil.
Ještě než se převlékl do noční košile, vydal se přes chodbu na záchod, po cestě si všiml, že sousedčina dcera sedí na schodišti – nejspíše ji matka z bytu vyhnala, když tam měla pánskou návštěvu. Zaváhal, když se vracel, ale nakonec dokončil cestu až k vlastním dveřím, kde se ještě ohlédl a střetl se s jejím pohledem. Zdála se být smutná – co mohlo být horšího, než když si sama pomýšlela na mládence a zatím on trávil večery s její matkou?
Kuchyni vlastně ani pořádně nedovřel, když vzal několik buchet, dal je na talířek a vydal se s nimi znovu na chodbu. „Dáš si?“ zeptal se pak dívky – nic lepšího ho nenapadlo, než zrovna takhle otázka. Zaváhala, ale nakonec kývla. Jídlo pro ni nejspíše bylo stále cenné a neměla čas se ho naučit odmítat.
Podal jí talíř a posadil se vedle ní. „Jsem Jefim,“ řekl po chvíli, co se díval jen před sebe na schodiště na své nohy v nepadnoucích kalhotách, ponožkách a papučích. Ona měla nohy složené hezky na boku jako slušná dívka, lýtka z pod sukně ji trčely nepříliš masitá, ale Kljujev pořádně nedokázal odhadnout, zda by se taková „zdravým“ mužům líbila.
„Světlana,“ odpověděla mu nakonec; odmlčela se, jako kdyby přemýšlela, zda by jí to mohlo uškodit, když bude znát její jméno. „Máma mi říkala, ať se s vámi nebavím,“ dodala pak a ohlédla se k bytu, kde bydlela. Teskně si povzdechla a zakousla se do buchty štědře posypané moučkovým cukrem, až jí jeho zbytky zůstaly v koutcích úst.
Rudovlasý kývl. „Nebudu se tvářit, jako kdybych se tomu divil,“ řekl jí na to popravdě a věnoval krátký pohled. „Jsem z daleka, na našince tady v Stalingradu nejste zvyklí,“ pokračoval, jak se to snažil vysvětlit, protože bez toho by také mohl působit, jako kdyby se něčím provinil a proto se nedivil odtažitosti ostatních. „Ale pracuju a žiju jako každý jiný…“
Dívka si ho prohlédla a v jejím pohledu byl zájem o nového člověka. Předtím se ho nejspíše bála projevit, ale nakonec snad uznala díky jeho slovům, že Kljujev není hrozba. Nebo to celé udělala natruc své matce. „Jste zvláštní,“ nadnesla pak, „vypadáte… no… myslela jsem si, než jste promluvil, že jste… no… žena,“ přiznala, přičemž sklopila pohled, „a… vaše vlasy…“ špitla ještě, ovšem pro ně již nenašla celou větu, kterou by mu řekla.
Kljujev se na ni přívětivě usmál. „U nás tak vypadáme, i když jsme muži,“ vysvětlil jí klidným hlasem. Zrovna dívka nepotřebovala vědět, kolik s tím má komplikací, tak se to na sobě snažil nedat znát. Na několik okamžiků se odmlčel, než pokračoval, „předtím si o nás jiní lidé mysleli, že jsme jiní od nich – říkali nám Rusalky.“
Dívka k němu zvedla pohled, přičemž málem shodila talířek, který měla položený na klíně. „Kamarádka mi vyprávěla, že Rusalkami se stanou dívky, které se utopí pro nešťastnou lásku,“ přiznala mu. Měl pocit, jako kdyby se mezi nimi napnula intimní nit důvěry – ve způsobu, jakým to Světlana řekla, bylo něco víc, než jen snaha se držet tématu: ona sama byla nešťastně zamilovaná a takové příběhy jí dojímaly, možná o nich i občas přemýšlela.
Rudovlasý zakroutil hlavou. „To jsou jen pověry, do sovětské společnosti se nehodí,“ odmítl její slova, „jsme – my Rusalky – národností menšina… vypadáme jen jinak a tak se toho o nás dříve mnoho napovídalo jako třeba i o Mongolech. Teď v Sovětském svazu jsme všichni stejní.“
Světlana dojedla poslední buchtu a vrátila mu talířek. Upravila si sukni, aby zakrývala více z délky jejích nohou, poté znovu ke Kljujevovi vzhlédla. „Jste se soudruhem Gromovem přátelé?“ zajímala se – opravdu začala důvěřovat Rusalce, ale jen těžko si k ní našla cestu jako k muži; snad ho brala jako chlapce, dospělých mužů se jistým způsobem zatím bála a styděla se před nimi. Však jí také neprozradil svůj věk a stejně tak jí nehodlal prozradit, jaká je pravda o něm a Jurijovi, že jsou stěží známí. Proto na odpověď pouze kývl. „A s tím druhým?“ Zakroutil hlavou. „Ten druhý… vůbec se mi nelíbí,“ špitla a zatvářila se rozladěně.
Kljujev se ohlédl po dveřích, než se k ní nepatrně naklonil, „mně také ne,“ přiznal a povzdechl si. „Ale Jurij Borisovič se ti líbí, že?“
Bylo rozkošné, jak vykulila oči a tváře se jí zarděly, jako kdyby byla přistižena při něčem, co se dalo považovat za zakázané a nemravné. Gromov byl dívčina první láska – nemusela odpovědět, v jejím pohledu mohl Kljujev přečíst doznání.
Zaváhal, pak se ovšem natáhl, a pohladil jí po světlých kadeřích. „Nikomu to neřeknu,“ slíbil. Hned se od ní ovšem odtáhl, protože slyšel, jak kdosi otevřel domovní dveře. Vstal s talířkem v rukou. „Snad si ještě někdy budeme mít příležitost popovídat, Světo,“ usmál se na ni a vydal se do jejich bytu. Podle hlasité chůze předpokládal, že se domů vrací starý Něvzorov.


12 komentářů:

  1. Pání dvě rusalky , vyrazilo mi to dech ale jsem ráda jen pořád přemýšlím nad tím co by asi Zinaida udělala kdyby měla na výběr , odejít a svobodně žít nebo by zůstala s manželem a dítětem , jaká je pravá svobodná , nespoutaná povaha rusalky?Jaké jsou jejich skryté touhy , mají je ještě nebo už byly zcela potlačeny strachem ,taky mě napadlo bude chtít vidět bratra aspoň zdálky asi by to bylo velké riziko protože nikdy nevíš či oči tě sledují a bráška je sledovaný ostře , nemám moc radost z toho že šel Jurij pít s tím Dvoržeckým přátele na pití by si měli věřit přece jenom v alkoholu se něco plácne aby toho nevyužil, jeje doufám že mé zmatené myšlenky tě nepřipraví o inspiraci protože ja se moc těším na pokračování a děkuji

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná tě překvapí jak brzy se vlastně budu Zinaidě více věnovat a třeba se tam dočkáš i odpovědí na své otázky. :) Nechci nijak navádět, ale podle mne důležitým faktem je, že Zinaida je čistokrevná Rusalka, zatímco Jefim je Rusalkou jen napůl. (A už raději nic neříkám, jinak bych fangirlovala nad vlastní povídkou a spisovatelským záměrem. xD)
      Co se týče Dvoržeckého - u toho jsme se s Jefimem shodli, že je třeba si dávat pozor... Jefimovi se vůbec nelíbil. xD
      Určitě jsem ráda, že ses podělila o své myšlenky. :)

      Vymazat
  2. Teda, si Zinajdou jsi mě opravdu překvapila. Ona je on a Rusalka. Teď už se nedivím jejímu/jeho zvláštnímu chování. Uf.
    A co teprve Jurij a Jefim... To je také zajímavé. Akorát ta Juriova výprava za pitím může ještě skončit blbě. Ach jo.
    Celkově se mi ale kapitola moc líbila.
    Profesor

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že to její chování hodně vysvětluje. Váhala jsem, jestli to bude přijatelné, že celou dobu o ní píšu/mluvím jako o ženě, přestože používám er-formu, která by měla mít "nadhled"; ale snad to nakonec je stravitelné. (S myšlenkou, že kdyby se jednalo o její "sebeurčení jako ženy", také by se měla používat koncovka -la.) Ovšem psát v takové chvíli erotickou scénu a záměrně se vyhýbat něčemu jako "její penis", to už je situace méně příjemná... xD
      Jurij s Jefimem ještě potřebuji čas...
      To jsem ráda, že se líbila - trochu jsem se bála, jak bude celkově přijata. (No uvidíme, co ostatní čtenáři řeknou...)

      Vymazat
  3. o ostatní čtenáře si nedělej starosti. Kapitola je velmi dobrá a těším se na další:)
    lia

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, kdybych opravdu byla taková, že bych si nedělala starost o čtenáře, tak by mi bylo dobře. xD Ale jsem ráda, že alespoň u tebe se kapitola ujala a snad se u povídku udržíš až do konce. :)

      Vymazat
  4. To mě opravdu šoklo, vůbec jsem si to nepředstavoval... Ale je pravda, že jsem měl trochu podezření, protože to bylo na tebe nějak moc hetero :D No každopádně skvělý zvrat, teď doufám, že se bratři opět setkají :) A je taky hezké jaký je Gromov domácí typ, za ženskýma nelítá, do hospody nechodí, perfektní partie. Vlastně i Štěpán je perfektní partie, všichni (nebo alespoň většina) tví muži jsou až nerealisticky skvělí. Což ovšem není špatně, člověk aspoň může snít, že.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak říkám, otázka psaného ženského rodu je asi trochu zavádějící, že si nikdo nepředstavoval; ale na druhou stranu vypadá stejně: drobná, křehká, ve tváři krásná, tmavovlasá, tmavooká... v šatech nic nového na ní není. ;)
      Určitě pro to "hetero" mi utekli čtenáři (T.T).
      Osobně si myslím, že Štěpán je lepší charakter a muž než Jurij. Ale je celkově zvláštní - právě jsem se nedávno pozastavovala nad tím, že jsem si všimla, že mé mužské postavy mají jisté rysy mého otce; i vzhledem k tomu, jak složitý mám s ním vztah - nejspíše je to okolnostmi a kombinacemi vlastností (že kromě vlastností a chování mého otce, mají i vlastnosti, motivace a přesvědčení navíc - možná dosti idealistické; třeba Štěpán je trochu inspirovaný hrdinou ze sovětského filmu o špiónech xD), že nakonec působí tak dobře...
      Nicméně - nejen Jurij se Štěpánem jsou muži... xD ale chápu, jak to myslíš.

      Vymazat
  5. Nejprve bych ti chtěla poděkovat za to, že tuhle povídku píšeš a vydáváš. Znamená to pro mě mnoho, mám radost, že ji můžu číst a vždy si dávám na čas s komentováním, protože potřebuji čas, abych si promyslela, co chci napsat, i když většinou to jsou jen všeříkající smajlíci, tak dnes nějak ne...
    I když je to krátká doba, co je znám, tak stejně už tyhle postavy nějak považuji za své přátele, protože to vše, co píšeš s nimi sdílím a možná potom o tom přemýšlím až moc. (Což je jistě ovlivněno mým současným stavem a neschopností pochopit dobu a lidi okolo sebe.) Cítím se jako hřebík a pro sobotní večer tahle kapitola byla klínem, co mne zarazil do země. Píšu až moc osobní komentář.. Jeeez -.- stop.
    Budu se opakovat s tím, jak se Zinaidou jsi mne překvapila a chápu teď už tvůj minulý komentář, že se vždy zeptám na nějaký spoiler :) Jsem ráda, že mi tedy nic mezi kapitolami neuteklo a můžu Zinečku lépe pochopit :) Zina je vlastně malý Alice v povídce pro mě :D svým způsobem mě to potěšilo. Oba se Štěpou mi udělali radost. Snad se bratříčci setkají, moc bych jim to přála - ale jen v dobrém. Jenomže, když vezmu v potaz prostředí povídky, jak by se mohli potkat v dobrém? :(
    Najednou nevím, co říct k Jurkovi a Jefimovi. Nevím. Došla mi slova v tenhle okamžik. Snad jen, že jim věřím. Strašně moc chci, aby tahle povídka dopadla dobře, i když jindy mne na tvých dílech přitahovalo právě to "zlé reálno", tak... se ze mne nejspíš stal ludumil nebo Rusalkomil. Je to snad až směšné, jak stále na něco čekám (nejen ve tvé povídce)...
    Přeji jim do příště více štěstí :)
    Děkuji ještě jednou a omlouvám se za svůj ne příliš smysluplný komentář.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě si ji píšu hlavně pro sebe (ale to jde v ruku v ruce, že i chci, aby se čtenářům líbila, protože čtenáři dávající mi zpětnou odezvu mne těší xD), protože potřebuji mít svět, ve kterém se cítím dobře. Asi je to zvláštní, že zrovna "tady" se cítím dobře, ale cítím... asi je to více tím, že mne to psaní naplňuje, líbí se mi vlastní sloh, příběh, prostředí, chování postav, jak jsou spolu živoucí... ale moc pak nerozumím, když jste smutní z toho, co prožívají, protože já se při psaní/čtení cítím prostě dobře a spokojeně. :)

      No, Zinaida je "zlá Alice"... xD ale věřím, že se vyčeří, i když i tak nikdy nebude tak hodná jako Alice, řekla bych.
      Nebude to nejspíše spoiler, když řeknu, že ano, setkají se - proto tam jsou. Naopak k tomu, jak příběh skončí, ti nemůžu říct nic (částečně i proto, že jsem se ještě sama úplně nerozhodla).

      Vymazat
  6. aaa tak tady mame navaznost se spionem... super x)
    jsem rada ze se Jefim aspon s nekym seznamil, ta odtazitost kvuli tomu ze je jiny je smutna..
    tak jdu dal dohanet .. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A už jste nejméně někteří setřepali myšlenku, že Štěpa je tam, aby Jefimovi ublížil. ;)
      No, je smutná... dobře, že je Jefim takový silný.

      Vymazat